9.kapitola
8. 4. 2012
„Hagride, ty ses učesal?“ zeptal se Harry, protože viděl pár ulomených zubů od kartáče v jeho vlasech. Dokonce měl na sobě svůj nejlepší hnědý oblek.
„Ano,“ řekl Hagrid a podíval se na Harryho dolů. „Taky by jsi to mohl občas zkusit.“
Harry neodpověděl. Snažil se zkrotit svoje vlády denně, ale nic nepomáhala. Bylo jedno, co všechno se s nimi snaží udělat, vždy se vše vrátilo na začátek. Žádná změna.
Harry neoplýval zrovna dobrou náladou. Hagrid za ní přišel dokonce po večeři, aby mu připomněl, že se mají o půlnoci sejít. Takže s Cedrikem moc času nestrávil.
Na náladě mu nepřidal ani fakt, že byly v Zapomenutém lese. Hagrid vypadal nervózně, v ruce svíral ne zrovna hezky vyhlížející oranžovou kytku a vypadal, že na něco čeká.
„Hagride, kam jdeme?“ zeptal se Harry. Necítil se tu zrovna dobře a s každou minutou strávenou zde se to spíše zhoršovalo. Po chvíli se ozval podivný zvuk, jako kdyby někde poblíž troubil slon.
Než se Harry pokusil zjistit víc o tom neznámém zvuku, vynořila se před nimi Madam Maxima. Harry si ještě stihl přetáhnout přes hlavu neviditelný plášť, aby ho nezahlédla.
„Agrid, oh, Agrid. Už jsem myslela, že nepřijdete!“ vykřikovala svým vysokým hlasem, vůbec netušící, že je v blízkosti nějaký student. Upírala svoje tmavé oči na Hagrida, který sám zíral na tu obří ženu před sebou s neurčitým výrazem v tváři a rudnoucími tvářemi. Harry z toho nebyl nadšený. Vidět Hagrida, jak se dvoří Madam Maxime, byla věc, bez které by určitě dokázal žít.
„Copak bych vás mohl zklamat, Olympe?“ pronesl Hagrid. Harry viděl, že jakýsi velký kus něčeho zeleného uvízl Hagridovi mezi zuby. Harry ho nemohl nijak varovat, nebo ho upozornit, ale vypadalo to, že Madam Maxima tomu nevěnuje žádnou pozornost. Hagridovi hygienické zásady pro ni zřejmě nebyli na vrcholu jejích zájmů.
Na výlet do Zapovězeného lesa (vysoké podpatky a večerní šaty) byla vcelku nevhodně oblečena. Harry měl dost důvodů se obávat, že se Madam Maxima zajímá o Hagrida více než by bylo přístupné jemu vědět.
On opravdu, opravdu nechtěl myslet na Hagrida a Madam Maxime v jakémkoliv romantickém nebo sexuálním smyslu, ale jeho mozek ho odmítal poslouchat. Musel se hodně snažit, aby držel tyhle myšlenky na uzdě. Rozhodně nebylo o co stát.
„Tudy,“ řekl Hagrid a nabídl Madam Maxime rámě. Přes rameno mrkl na Harryho, aby mu dal znamení, že je má následovat. Možná se konečně dozví, proč je tu, místo aby tu sledoval, jak se vyvíjí rande mezi Hagridem a Madam Maxime. Proč jinak by ho bral Hagrid sebou?
Celým lesem se nesly všemožné zvuky všemožných stvoření. Od ptáků přes sovy až po zvířata, která Harry nedokázal identifikovat. Čím hlouběji ale zacházeli, tím zřetelnější hluk byl. Za všemi těmi výkřiky a skřehotáním, Harry slyšel i lidské hlasy.
Snad nenašel Hagrid nějakou novou nestvůru, kterou chtěl ukázat Madam Maxime jako poklad?! Prčo pak bral Harryho s sebou?
Před sebou viděl záblesky oranžového světla a cítil žár. Nic z toho nevypadalo vábně a Harry si nebyl jist, jestli se toho chce zúčastnit.
Ty hlasy o něčem diskutovali a Harry si uvědomil, že jeden z nich zná. Charlie Weasley, jeden z Ronových bratrů, kterého Harry poznal o prázdninách. Ale co dělá tady, uprostřed Zapovězeného lesa? Myslel, že pracuje s draky v Rumunsku.
Znovu se objevil záblesk ohně a Harry spatřil důvod toho všeho.
Čtyři nestvůry. Čtyři draci. Čtyři šampióni.
Z toho poznání cítil svoje srdce až v krku. Madam Maxima zamířila blíž, aby lépe viděla.
„Draci?“ zašeptal Harry. Shrnul si plášť z hlavy až na ramena a podíval se na Hagrida. „První úkol jsou draci?“
„Ale no tak, Harry. Jsou to jen nepochopená stvoření,“ řekl Hagrid. Jeden z draků právě málem sežehnul jednoho ze svých trenérů.
„Oh, no jasně,“ souhlasil Harry sarkasticky. „Vždyť to nic není. Jen plivou oheň, protože se s tebou chtějí spřátelit. A co na tom, že se tě pokusí sežrat, je to jen velké nedorozumění. Draci! Draci!“ téměř křičel Harry.
„Někteří lidé je neberou, to ano. Ron dokonce téměř omdlel, když je viděl.“
„Co? Ron byl tady?“
„Ano, jeho bratr pomáhal dostat draky sem z Rumunska, Ron je viděl včera. On ti to neřekl?“
„No,“ řekl Harry otráveně. „Neřekl.“
tohle bylo mnohem horší, než to drama kvůli turnaji. Ron viděl draky a pravděpodobně věděl, že je to první úkol, ale proč to Harrymu neřekl? Mohl mu aspoň naznačit, čemu bude Harry čelit. Ne, neřekl mu ani slovo. Tohle bude trvat dlouho, než Ronovi odpustí, jestli vůbec.
Po chvíli se Harry rozhodl odejít. Nechal Hagrida, který fascinovaně sledoval draky, Madam Maxime mu určitě bude dobrou společnicí. Zřejmě ani nepostřehl, že je Harry pryč.
Harry byl natolik rozladěný draky a Ronovým počínáním, že si nedával pozor kam jde. Zakopl o něco tenkého a natáhl se jak dlouhý tak široký na zem.
Chvíli na to spatřil Karkarova osvětleného měsíčním světlem. V tváři měl téměř vyděšený výraz, jeho oči se s ostražitostí rozhlíželi kolem sebe. Harry si dal ruku před pusu, aby na sebe neupozornil byť třeba jen hlasitějším nádechem. Karkarov se rozhlížel po zemi, jakoby snad hledal psa, nebo jiné zvíře.
„Kdo je tu?“ zeptal se, stále se rozhlížejíc kolem. Harry se snažil být klidný, i když Karkarovova ruka tápala po nepříteli jen pár centimetrů od něj. Neopovážil se byť jen o milimetr pohnout. Nakonec to Karkarov vzdal a vydal se směrem do lesa. Za draky.
To znamená, že tři šampióni už ví, co je čeká. Harry si byl jistý, že jak Karkarov tak Madam Maxime to svým svěřencům prozradí, tak jako to Hagrid řekl jemu. Proč to vlastně Hagrid neřekl i Cedrikovi? Harrymu to nepřipadalo fér a byl odhodlaný to Cedrikovi říct sám, a to ne kvůli jejich vztahu. Šlo mu o to, aby nikdo z nich neměl výhodu. Když to budou vědět všichni, budou si rovni.
Zamířil zpět do hradu. Hlavní brána byla sice zamknutá, ale postraní dveře byli vždy otevřené pro případy urgence, kdyby se někdo potřeboval dostat ven nebo dovnitř. Prošel dveřmi do vstupní haly, kde k jeho překvapení stál profesor Snape a zřejmě na něco čekal.
„Pottere, sundejte si ten plášť a pojďte laskavě se mnou.“
Chvíli Harry přemýšlel, jestli prostě nemá předstírat, že tu není a potichu odejít. Došlo mu, ale že je to marné. Snape zřejmě vždy přesně věděl, kde Harry je.
Harry si sundal plášť z ramenou.
„Moje kancelář. Hned, Pottere,“ řekl Snape. Nedával šanci Harrymu cokoliv namítnout. Musel jít za ním. Vlastně musel skoro utíkat, aby držel se Snapem krok.
Snape otevřel dveře od kabinetu a nechal Harryho vejít první.
„Sedněte si,“ přikázal mu Snape a ukázal na židli. Harry se posadil a zadíval se na desku stolu před sebou. „Pane Pottere, můžete mi laskavě vysvětlit proč jste byl mimo hrad tak pozdě v noci? Měl by jste být, stejně jako ostatní, ve své posteli.“
„Já… já to nemůžu říct,“ odpověděl Harry. Nechtěl dostat Hagrida do problémů.
„Vy… To… Nemůžete… Říct,“ opakoval Snape slova, tak pomalu jak to jen šlo. Jako kdyby mluvil k imbecilovi. „No dobře, pane Pottere, jelikož odmítáte spolupracovat takhle, budete mi tu muset nechat svůj plášť. A samozřejmě každý večer tohoto týdne si budete odpykávat svůj trest. To vás možná naučí poslušnosti a nechodit ven a vystavovat se nebezpečí!“
„Pane, prosím, to nejde, prosím!“ Nemohl dát otcův plášť pryč, prostě nemohl. Stejně tak trávit každý večer trestem. Kdy by se pak viděli s Cedrikem?
„Pottere, jsem vás učitel, autorita. Nemáte na výběr, trest stanovuji já.“
„To není fér!“ hájil se Harry.
„Porušil jste pravidla, Pottere, musíte nést následky. Teď mi dejte ten plášť!“
„Prosím pane, udělám cokoliv, přijmu jakýkoliv jiný trest, ale nechtě mi ten plášť. Je… je po mém otci,“ prosil Harry doufajíc v pochopení.
„Já si zcela uvědomuji komu patřil, Pottere, na tom nezáleží. Dejte mi ho.“ Snape uchopil plášť a po chvíli ho Harry pustil ze svých rukou. Slzy vzteku se mu drali z očí a stékali po tváři. Harry si je rychle střel, aby je Snape neviděl. Byla to jeho jediná památka na otce, na jeho rodinu.
„Můžete jít, Pottere. Váš první trest bude zítra se mnou, v osm hodin večer. Budťe tu včas.“
„Budu, pane,“ řekl Harry.
Když se Harry vrátil do ložnice, našel pod polštářem vzkaz od Cedrika.
Scházel jsi mi. Potkáme se zítra v vstupní hale, v osm večer. Můžeme se po večeři projít kolem jezera.
S láskou, Cedrik
„Ano,“ řekl Hagrid a podíval se na Harryho dolů. „Taky by jsi to mohl občas zkusit.“
Harry neodpověděl. Snažil se zkrotit svoje vlády denně, ale nic nepomáhala. Bylo jedno, co všechno se s nimi snaží udělat, vždy se vše vrátilo na začátek. Žádná změna.
Harry neoplýval zrovna dobrou náladou. Hagrid za ní přišel dokonce po večeři, aby mu připomněl, že se mají o půlnoci sejít. Takže s Cedrikem moc času nestrávil.
Na náladě mu nepřidal ani fakt, že byly v Zapomenutém lese. Hagrid vypadal nervózně, v ruce svíral ne zrovna hezky vyhlížející oranžovou kytku a vypadal, že na něco čeká.
„Hagride, kam jdeme?“ zeptal se Harry. Necítil se tu zrovna dobře a s každou minutou strávenou zde se to spíše zhoršovalo. Po chvíli se ozval podivný zvuk, jako kdyby někde poblíž troubil slon.
Než se Harry pokusil zjistit víc o tom neznámém zvuku, vynořila se před nimi Madam Maxima. Harry si ještě stihl přetáhnout přes hlavu neviditelný plášť, aby ho nezahlédla.
„Agrid, oh, Agrid. Už jsem myslela, že nepřijdete!“ vykřikovala svým vysokým hlasem, vůbec netušící, že je v blízkosti nějaký student. Upírala svoje tmavé oči na Hagrida, který sám zíral na tu obří ženu před sebou s neurčitým výrazem v tváři a rudnoucími tvářemi. Harry z toho nebyl nadšený. Vidět Hagrida, jak se dvoří Madam Maxime, byla věc, bez které by určitě dokázal žít.
„Copak bych vás mohl zklamat, Olympe?“ pronesl Hagrid. Harry viděl, že jakýsi velký kus něčeho zeleného uvízl Hagridovi mezi zuby. Harry ho nemohl nijak varovat, nebo ho upozornit, ale vypadalo to, že Madam Maxima tomu nevěnuje žádnou pozornost. Hagridovi hygienické zásady pro ni zřejmě nebyli na vrcholu jejích zájmů.
Na výlet do Zapovězeného lesa (vysoké podpatky a večerní šaty) byla vcelku nevhodně oblečena. Harry měl dost důvodů se obávat, že se Madam Maxima zajímá o Hagrida více než by bylo přístupné jemu vědět.
On opravdu, opravdu nechtěl myslet na Hagrida a Madam Maxime v jakémkoliv romantickém nebo sexuálním smyslu, ale jeho mozek ho odmítal poslouchat. Musel se hodně snažit, aby držel tyhle myšlenky na uzdě. Rozhodně nebylo o co stát.
„Tudy,“ řekl Hagrid a nabídl Madam Maxime rámě. Přes rameno mrkl na Harryho, aby mu dal znamení, že je má následovat. Možná se konečně dozví, proč je tu, místo aby tu sledoval, jak se vyvíjí rande mezi Hagridem a Madam Maxime. Proč jinak by ho bral Hagrid sebou?
Celým lesem se nesly všemožné zvuky všemožných stvoření. Od ptáků přes sovy až po zvířata, která Harry nedokázal identifikovat. Čím hlouběji ale zacházeli, tím zřetelnější hluk byl. Za všemi těmi výkřiky a skřehotáním, Harry slyšel i lidské hlasy.
Snad nenašel Hagrid nějakou novou nestvůru, kterou chtěl ukázat Madam Maxime jako poklad?! Prčo pak bral Harryho s sebou?
Před sebou viděl záblesky oranžového světla a cítil žár. Nic z toho nevypadalo vábně a Harry si nebyl jist, jestli se toho chce zúčastnit.
Ty hlasy o něčem diskutovali a Harry si uvědomil, že jeden z nich zná. Charlie Weasley, jeden z Ronových bratrů, kterého Harry poznal o prázdninách. Ale co dělá tady, uprostřed Zapovězeného lesa? Myslel, že pracuje s draky v Rumunsku.
Znovu se objevil záblesk ohně a Harry spatřil důvod toho všeho.
Čtyři nestvůry. Čtyři draci. Čtyři šampióni.
Z toho poznání cítil svoje srdce až v krku. Madam Maxima zamířila blíž, aby lépe viděla.
„Draci?“ zašeptal Harry. Shrnul si plášť z hlavy až na ramena a podíval se na Hagrida. „První úkol jsou draci?“
„Ale no tak, Harry. Jsou to jen nepochopená stvoření,“ řekl Hagrid. Jeden z draků právě málem sežehnul jednoho ze svých trenérů.
„Oh, no jasně,“ souhlasil Harry sarkasticky. „Vždyť to nic není. Jen plivou oheň, protože se s tebou chtějí spřátelit. A co na tom, že se tě pokusí sežrat, je to jen velké nedorozumění. Draci! Draci!“ téměř křičel Harry.
„Někteří lidé je neberou, to ano. Ron dokonce téměř omdlel, když je viděl.“
„Co? Ron byl tady?“
„Ano, jeho bratr pomáhal dostat draky sem z Rumunska, Ron je viděl včera. On ti to neřekl?“
„No,“ řekl Harry otráveně. „Neřekl.“
tohle bylo mnohem horší, než to drama kvůli turnaji. Ron viděl draky a pravděpodobně věděl, že je to první úkol, ale proč to Harrymu neřekl? Mohl mu aspoň naznačit, čemu bude Harry čelit. Ne, neřekl mu ani slovo. Tohle bude trvat dlouho, než Ronovi odpustí, jestli vůbec.
Po chvíli se Harry rozhodl odejít. Nechal Hagrida, který fascinovaně sledoval draky, Madam Maxime mu určitě bude dobrou společnicí. Zřejmě ani nepostřehl, že je Harry pryč.
Harry byl natolik rozladěný draky a Ronovým počínáním, že si nedával pozor kam jde. Zakopl o něco tenkého a natáhl se jak dlouhý tak široký na zem.
Chvíli na to spatřil Karkarova osvětleného měsíčním světlem. V tváři měl téměř vyděšený výraz, jeho oči se s ostražitostí rozhlíželi kolem sebe. Harry si dal ruku před pusu, aby na sebe neupozornil byť třeba jen hlasitějším nádechem. Karkarov se rozhlížel po zemi, jakoby snad hledal psa, nebo jiné zvíře.
„Kdo je tu?“ zeptal se, stále se rozhlížejíc kolem. Harry se snažil být klidný, i když Karkarovova ruka tápala po nepříteli jen pár centimetrů od něj. Neopovážil se byť jen o milimetr pohnout. Nakonec to Karkarov vzdal a vydal se směrem do lesa. Za draky.
To znamená, že tři šampióni už ví, co je čeká. Harry si byl jistý, že jak Karkarov tak Madam Maxime to svým svěřencům prozradí, tak jako to Hagrid řekl jemu. Proč to vlastně Hagrid neřekl i Cedrikovi? Harrymu to nepřipadalo fér a byl odhodlaný to Cedrikovi říct sám, a to ne kvůli jejich vztahu. Šlo mu o to, aby nikdo z nich neměl výhodu. Když to budou vědět všichni, budou si rovni.
Zamířil zpět do hradu. Hlavní brána byla sice zamknutá, ale postraní dveře byli vždy otevřené pro případy urgence, kdyby se někdo potřeboval dostat ven nebo dovnitř. Prošel dveřmi do vstupní haly, kde k jeho překvapení stál profesor Snape a zřejmě na něco čekal.
„Pottere, sundejte si ten plášť a pojďte laskavě se mnou.“
Chvíli Harry přemýšlel, jestli prostě nemá předstírat, že tu není a potichu odejít. Došlo mu, ale že je to marné. Snape zřejmě vždy přesně věděl, kde Harry je.
Harry si sundal plášť z ramenou.
„Moje kancelář. Hned, Pottere,“ řekl Snape. Nedával šanci Harrymu cokoliv namítnout. Musel jít za ním. Vlastně musel skoro utíkat, aby držel se Snapem krok.
Snape otevřel dveře od kabinetu a nechal Harryho vejít první.
„Sedněte si,“ přikázal mu Snape a ukázal na židli. Harry se posadil a zadíval se na desku stolu před sebou. „Pane Pottere, můžete mi laskavě vysvětlit proč jste byl mimo hrad tak pozdě v noci? Měl by jste být, stejně jako ostatní, ve své posteli.“
„Já… já to nemůžu říct,“ odpověděl Harry. Nechtěl dostat Hagrida do problémů.
„Vy… To… Nemůžete… Říct,“ opakoval Snape slova, tak pomalu jak to jen šlo. Jako kdyby mluvil k imbecilovi. „No dobře, pane Pottere, jelikož odmítáte spolupracovat takhle, budete mi tu muset nechat svůj plášť. A samozřejmě každý večer tohoto týdne si budete odpykávat svůj trest. To vás možná naučí poslušnosti a nechodit ven a vystavovat se nebezpečí!“
„Pane, prosím, to nejde, prosím!“ Nemohl dát otcův plášť pryč, prostě nemohl. Stejně tak trávit každý večer trestem. Kdy by se pak viděli s Cedrikem?
„Pottere, jsem vás učitel, autorita. Nemáte na výběr, trest stanovuji já.“
„To není fér!“ hájil se Harry.
„Porušil jste pravidla, Pottere, musíte nést následky. Teď mi dejte ten plášť!“
„Prosím pane, udělám cokoliv, přijmu jakýkoliv jiný trest, ale nechtě mi ten plášť. Je… je po mém otci,“ prosil Harry doufajíc v pochopení.
„Já si zcela uvědomuji komu patřil, Pottere, na tom nezáleží. Dejte mi ho.“ Snape uchopil plášť a po chvíli ho Harry pustil ze svých rukou. Slzy vzteku se mu drali z očí a stékali po tváři. Harry si je rychle střel, aby je Snape neviděl. Byla to jeho jediná památka na otce, na jeho rodinu.
„Můžete jít, Pottere. Váš první trest bude zítra se mnou, v osm hodin večer. Budťe tu včas.“
„Budu, pane,“ řekl Harry.
Když se Harry vrátil do ložnice, našel pod polštářem vzkaz od Cedrika.
Scházel jsi mi. Potkáme se zítra v vstupní hale, v osm večer. Můžeme se po večeři projít kolem jezera.
S láskou, Cedrik
Harry sevřel pěst i s vzkazem. Lehl si do postele, tak jak byl, v oblečení. Brečel dokud neusnul.
Severus neměl v plánu dát plášť Argusu Filchovi, kde obyčejně takové předměty končili. Bylo tu příliš velké riziko, že by se ho Pottere nebo někdo z jeho party pokusili ukrást. Všichni věděli, kde Filchova kancelář sídlí a stačila chvíle nepozornosti.
V případě Snape věděl málokdo, kde co schovává. Své věci a místa, kde je držel si pečlivě hlídal. Míra ztráty byla tedy nulová. Byl si tím víc než jist.
Za dnešní noc toho měl už víc než dost. Nejdřív ta nehoda v lektvarech a pak se ještě Potter potlouká v noci po pozemcích! Člověk by od něj očekával víc obezřetnosti. Zrovna od něj! Zbláznil se snad?
Potter zřejmě netušil o Severusově bdělém dohledu nad jeho počínáním. Severus ale nemohl být všude a dělat Potterovi věčně hlídacího psa.
Jen co se Severus vrátil do svých komnat, nalil do sebe notnou dávku Ohnivé whisky. Do spánku měl sice daleko, přesto cítil, že jeho tělo už by si přálo ulehnout. Potterův plášť hodil přes židli, takhle ho bude mít pořád na očích. Když se na něj podíval, vybavily se mu momenty, kdy ho Pottere a jeho přátelé dokonale ponížili. To s sebou neslo jiné, ne přiliš pěkné vzpomínky.
Severus neměl ve zvyku procházet se starými věcmi, málokdy se ponořil tak hluboko, aby strávil hodiny nad uvažováním věcí, které už nezmění. Občas to ale bylo nutné. Připomínal si tak proč dělal, co dělal.
Jeho otec vždy říkal: Pomsta je jídlo, které je nejlépe servírovat za studena.
V případě Snape věděl málokdo, kde co schovává. Své věci a místa, kde je držel si pečlivě hlídal. Míra ztráty byla tedy nulová. Byl si tím víc než jist.
Za dnešní noc toho měl už víc než dost. Nejdřív ta nehoda v lektvarech a pak se ještě Potter potlouká v noci po pozemcích! Člověk by od něj očekával víc obezřetnosti. Zrovna od něj! Zbláznil se snad?
Potter zřejmě netušil o Severusově bdělém dohledu nad jeho počínáním. Severus ale nemohl být všude a dělat Potterovi věčně hlídacího psa.
Jen co se Severus vrátil do svých komnat, nalil do sebe notnou dávku Ohnivé whisky. Do spánku měl sice daleko, přesto cítil, že jeho tělo už by si přálo ulehnout. Potterův plášť hodil přes židli, takhle ho bude mít pořád na očích. Když se na něj podíval, vybavily se mu momenty, kdy ho Pottere a jeho přátelé dokonale ponížili. To s sebou neslo jiné, ne přiliš pěkné vzpomínky.
Severus neměl ve zvyku procházet se starými věcmi, málokdy se ponořil tak hluboko, aby strávil hodiny nad uvažováním věcí, které už nezmění. Občas to ale bylo nutné. Připomínal si tak proč dělal, co dělal.
Jeho otec vždy říkal: Pomsta je jídlo, které je nejlépe servírovat za studena.