8.kapitola
8. 4. 2012
„Harry, včera jsem tě viděla se Cedrikem v Prasinkách,“ řekla Hermiona, jak si vedle ní sedl Harry u snídaně. Moc dobře se v noci nevyspal, měl znova příliš mnoho nočních můr a tak jeho odpověď byla víc příkrá, než zamýšlel.
"A co?"
„Nic, jen jsem si myslela, že je to hezké, že se vy dva spolu procházíte, když proti sobě hrajete v tom turnaji,“ řekla Hermiona sypajíc do misky müsli. „O tom přeci turnaj je, ne? Spolupráce.“ Harry a Cedrik se zatím nijak nezmínili o turnaji nebo jejich prvním úkolu. Možná se o tom trochu báli mluvit. Připomnělo by jim to, že stojí proti sobě. Harry by se na Cedrika ale nedokázal zlobit, kdyby vyhrál. Byl by nesmírně šťastný, kdyby celá ta věc už skončila a on si mohl konečně oddechnout.
Už od pana Skrka věděli, že první úkol má testovat jejich kuráž a odvahu tváří v tvář neznámému a jako takové, jim nemohl říct, o co vlastně jde. Harry se pokoušel o tom moc nepřemýšlet nebo by se mohl zbláznit, kdyby na to přišel.
Harry risknul letmý pohled podél stolu. Ron seděl mezi Seamusem a Deanem a demonstrativně se na Harryho nedíval, ale Harry měl dojem, že poslouchá všechno co si s Hermionou povídá. Nevil se posadil naproti Harryho, zakryl si pusu, jak zíval.
„Hej, Harry. Jen jsem ti chtěl říct, že ti věřím. Nemyslím si, že jsi dal své jméno do poháru.“
„Díky, Neville,“ řekl Harry. Byl rád, že přinejmenším alespoň on s ním bude z Nebelvíru mluvit. Ron se obrátil na Seamuse a řekl něco, co oba chlapce hrozně rozesmálo. Harryho zajímalo, jestli byl tak trochu paranoidní, když si myslel, že ten vtip byl na jeho účet. Harry vstal a popadl svou školní brašnu. Byl v tak špatné náladě, že dokonce ani nečekal na Hermionu a vydal se na jejich první hodinu. Lektvary.
Proč je včera Snape sledoval? Nebyl na snídani, všiml si Harry a zajímal se, proč ho to tak rozrušilo. Co s ním je, když nechodí pravidelně na jídlo? Harry si všiml, že ten člověk chybí tento rok na jídle čím dál častěji. Nebylo tak těžké si toho nevšimnout u někoho s tak výrazným vystupováním.
Harry šel do třídy a položil tašku dolů, k pracovnímu stolu, který s Ronem obvykle používali. Ale když Ron o několik momentů později vstoupil do třídy, sedl si se Seamusem, nechávajíc jediného Nevilla bez partnera. Zbyl na Harryho. Skvělé, fakt skvělé.
Nebylo to tak, že by Harry neměl Nevilla rád, ale Nevill byl chodící katastrofa, když přišlo na lektvary a Harry nechtěl dávat Snapeovi ještě víc příležitostí k ponižování, než bylo nezbytně nutné. Harry a Nevill ve dvojici byl pravděpodobně sen pro profesora lektvarů, nemusel by chodit po místnosti. Stačilo by, kdyby stál u jejich lavice a vzal jim bod, za každou chybu, kterou udělali.
Dnes byl už lektvar napsaný na tabuli, ačkoliv Snape ještě nebyl v dohledu. Uklidňující lektvar, Harry si pamatoval, e o něm četl v učebnici. Vytáhl si ji a rychle četl přísady a instrukce. Možná tentokrát by měl být schopný připravit služný lektvar.
Snape přišel několik málo minut po Zmijozelských, kteří ještě nosili ty odznaky. Harry se to pokoušel ignorovat a přemýšlel o jejich rande se Cedrikem a jejich polibku. Bohužel, lektvary nebyl nejlepší předmět na přemýšlení o vzdušných zámcích, zvlášť když jste měli spoléhat na Nevilla Longbottoma, že přidá přísady ve správném pořadí.
Výsledná exploze byla ohlušující, Harryho zvedla do vzduchu. Přistál na zádech, vyrazil si dech a lepkavá kapalina mu zmáčela jeho hábit. Ostře zapáchala po benzínu a zázvoru, sžírala Harryho oblečení.
„Idiote!“ vrčel Snape, strkajíc Nevilla z cesty. „Pottere! Slyšíte mě? Stoupněte si! Pojďte za mnou!“
Harry stál na roztřesených nohách. To, co Neville udělal, bylo všechno, ale rozhodně ne uklidňující lektvar. Kapalina vypalovala jeho oblečení jako kyselina a on sténal v bolesti. Snape škubnul jeho paží a táhl ho ke skříni, kde rychle hledal v policích, šplhal nahoru a dolů po žebříku.
„Sundejte si všechno pocákané oblečení, rychle!“ přikázal Snape, jak se zdálo, už našel potřebnou ampulku.
Ne, oh, Bože, ne. Harry nemohl. Nemohl si sundat před Snapem oblečení. Nepoužil kouzlo krásy a teď ho nemohl aplikovat, když tam stál Snape.
„Pottere, pokud nechcete, abych vás právě teď vysvlékl osobně, tak se svlékněte! Ta směs vám vyžere kůži!“ Snape se rozešel k Harrymu.
Bolest se zhoršila, Harry tam jen tak stál, věděl, že nemá na výběr. Odstranil hábit, svetr. Jeho ruce se třásli, když uvolňoval knoflíčky košile. Snape neřekl ani slovo o jizvách na Harryho hrudi, možná si myslel, že jsou důsledkem nějaké nehody. Harry v to doufal.
Snape otevřel lahvičku a začal obsah natírat na Harryho kůži, začal na zádech. Brnělo to, chvíli hřálo a chvíli chladilo. Byl jen rád, že se lektvar nedostal i na nohy a on si tak nemusel sundávat kalhoty. Bylo to tak zvláštní, že ho Snape takhle ošetřoval. Harry si myslel, že ho muž rád ponižuje, ale tohle tomu nenasvědčovalo. Téměř se zdálo jako kdyby- jako kdyby se Snape o Harryho do jisté míry staral, ale to přece nemohla být pravda, ne? On byl jen pravděpodobně ustaraný, co by o něm řekli lidi, kdyby zjistili o té nehodě v lektvarech a o tom, že mi nepomohl.
„Otočte se,“řekl Snape, potom co s Harrym skončil. Harry se otočil, na krátký okamžik se jejich oči setkaly, začervenal se a rychle sklopil oči, zatímco Snape pokračoval v roztírání masti na jeho hrudi. Dotyky se trochu lišily od těch, co Snape používal na záda, byly měkčí a Harry se přistihl, že jeho ruce pozoruje. Nikdy by neřekl, že Snapeovy ruce mohou být tak jemné. Harry se ostře nadechl, cítil v hrudníku neznámý pocit.
„Tak, myslím, že se mi to podařilo zneutralizovat.“ Řekl Snape, jak se vzdálil od Harryho a zazátkoval ampulku. „Měl byste po hodině zajít za madam Pomfreyovou, aby ověřila, že je všechno v pořádku.“
„Dobře, děkuji, pane,“ řekl Harry a doopravdy to tak i myslel. Kdo ví, co by se jinak stalo…
„Oh a Pottere?“ řekl Snape, jak vracel lahvičku na polici.
„Ano, pane?“
„Už nebudete ve dvojici s Longbottomem. Vezměte si vaše věci a pojďte si sednout do první lavice, ať na vás lépe vidím.“
Harry se na Snapea téměř usmál. Nějak mu pomyšlení na to, že na něj Snape bude moci víc dohlížet, nevadilo tak, jak by mělo.
***
Harry nakonec raději madam Pomfreyovou po lektvarech navštívil, pro případ, že by se jí šel Snape ptát. Harry měl dojem, že si to půjde ověřit. Poppy si ho tam nechala, aby si odpočinul a tak zameškal historii a věštění, pravděpodobně toho moc nezameškal. Skoro spal, když uslyšel Snapea a madam Pomfreyovou, jak spolu mluví blízko jeho postele. Zavřel oči a poslouchal.
„Jak mu je, Poppy?“
„Bude v pořádku, Severusi. Byla to nehoda, nemohl jsi nic dělat.“
„To nebyla nehoda, Poppy. Pro jednou Longbottom dělal přesně, co měl.“
„Jak to myslíš, Severusi?“ ptala se lékouzelnice, stejně jako Harry v myšlenkách.
„Každý stůl má na každou lekci svoji poličku s přísadami. Bylo úplně jedno, kdy byl dnes s Potterem ve dvojici, ta nehoda by se stala. Longbottom dělal lektvar správně a přidal správné přísady ve správném pořadí. Co nevěděl, bylo, že přísady někdo vyměnil. Kořen zázvoru byl znečištěný dýmějovým hnisem, takže to vyvolala prudkou reakci.“
někdo manipuloval s přísadami? Ale kdo?“
„Můj odhad je, že to byla ta samá osoba, která dala chlapcovo jméno do poháru. Musí to být někdo, kdo ví, kde Potter sedává a někdo, kdo měl přístup do třídy, ale nemyslím si, že v brzké době zjistíme, kdo to byl. Je příliš chytrý, odstranil všechny stopy magického podpisu. Víme, že někdo chce Pottera dostat, proto mě Brumbál požádal, abych ho chránil. Ani sem nepomyslel, že bude v mé vlastní třídě v ohrožení!“
„Uklidni se, Severusi, vzbudíš ho,“ řekla mu madam Pomfreyová a Harry se pokoušel srovnat své dýchání. Brumbál požádal Snapea? Aby sledoval Harryho? Dával na něj pozor? Byl Harry považován za takové dítě, které se o sebe nedokáže ani postarat?
On by jim ukázal. On není zbabělec.
***
Později toho večera Cedrik odchytil Harryho při cestě na večeři. Zatáhl ho za jedno z brnění lemujících chodbu u Velké síně. „Harry, jsi v pořádku? Slyšel jsem o tom, co se stalo v lektvarech. Pokoušel jsem se tě navštívit na ošetřovně, ale madam Pomfreyová mě nechtěla pustit.
„Jsem už v pořádku, Cedriku, děkuji. Profesor Snape mě ošetřil před tím, než mě poslal na ošetřovnu. Ale ona trvala na tom, že si musím lehnout a odpočívat. Tak trochu mě obskakovala.“
„Ty za ten povyk stojíš,“ usmíval se Cedrik, jak se nahnul a rychle Harryho políbil. Harry cítil, že všechna ta palčivá bolest, kterou musel vydržet, za ty polibky stála. „Harry, nechtěl by ses se mnou dnes večer sejít?“
„Oh, Cedriku, moc rád bych tě viděl, ale dneska večer nemůžu. Hagrid mě chce vidět, ale co třeba zítra večer?“
„Ano, jistě.“ Řekl Cedrik. Zněl zklamaně a Harry by nejradši svou dnešní návštěvu u Hagrida zrušil, ale ta zpráva přišla od Rona přes Hermionu a jestli mu to Ron vzkázal, i přesto, že s ním nemluví, tak to musí být moc důležité.
„Potom teda zítra.“ Řekl Cedrik, jak ještě jednou políbil Harryho, daleko intenzivněji. Prsty se zabořil do Harryho vlasů, srdce mu tlouklo v jeho hrudi ještě rychleji. Sledoval, jak se Cedrik vydal k aule. Harry měl ještě pár minut pocit, že se vznáší blahem.
Harry se pro sebe šťastně culil ještě u jídla, jak rychle hltal pečené kuře s bramborovou kaší.
„Harry? Co se stalo?“ ptala se Hermiona, pravděpodobně ho ještě nikdy neviděla tak rychle jíst.
„Nic, Hermiono,“ odpověděl Harry.
Ne, nic se nestalo.
Jen si myslel, že se zamiloval.