3.kapitola
8. 4. 2012
Severus přestal počítat, kolikrát už byl v Brumbálově ředitelně. Místnost se skoro vůbec nezměnila od té doby, co byl studentem. Ani Albus ne. Jeho bílé vlasy a vousy byly stejné, jako když Severusovi bylo jedenáct let a nastoupil do Bradavic. Ne, nic na kanceláři ani řediteli se nezměnilo, byl to Severus, kdo se měnil. Ale tak postupně, že se to dalo sotva zpozorovat.
Začal tyhle setkání na začátku každého školního roku nenávidět. Ze začátku byl potěšený, že ho chce vidět sám Brumbál. Severus se cítil poctěný, cítil, že byl k něčemu vybraný. Chvíli trvalo, než si uvědomil, že není vybraný, ale příliš využívaný. Zlatá pozice profesora OPČM byla pro něj každým rokem vzdálenější. Na konci každého roku Brumbál kladně hodnotil Severusovu práci a pro něj bylo, aby u něj nevzrostla naděje. A každé září přišlo drtivé zklamání.
„Citronový bonbon, Severusi?“ Brumbál přesunul křišťálovou mísu k němu. Ten obřad byl pořád stejný.
„Ne, děkuji.“odpověděl Severus. Za všechny ty roky, co tu Severus byl, si ředitel nikdy nevšiml, že nejí sladkosti? Přál si, aby radši Albus pokračoval a nezdržoval se všemi nabídkami čaje a sladkostí. Chtěl jen vědět, kterého nekompetentního nuže najal tento rok na post učitele obrany, aby mohl jít a být sám s jeho špatnou náladou.
„Severusi, předpokládám, že se zajímáš, proč jsi tady?“
„Ne, opravdu, to je kvůli obraně, ne?“
„Ano… a ne,“ řekl Albus, ruce spojené pod bradou. „Byl jsi na Famfrpálovém mistrovství světa, Severusi?“
Severus se vzpřímil. „Víte moc dobře, že jsem celé léto byl zde, Albusi. Plány hodin se nepíší sami a také jsem dokončil nějaký výzkum.“
„Jistě, jistě, promiň mi. Nechtěl jsem zpochybnit tvé úsilí, Severusi. Doslechl ses, co se tam stalo?“
„Musel bych žít pod skálou, abych o tom neslyšel.“ Řekl Severus a zježil se, když viděl stařecké oči zazářit. Severus trávil ve sklepení tolik času, že neměl ponětí o nových zprávách. Měl předplatné Denního věštce od té doby, co začal vyučovat v Bradavicích. Notabene, v posledních dnech tam byl jen souhrn drbů. Zajímal se, jak mohla mít Holoubková úspěch alespoň s polovinou toho, co napsala.
„Bojím se, že smrtijedi honili Harryho,“ připustil Brumbál. „On je ve větším nebezpečí než kdy před tím. Cítím to.“
„Dobře, ale oni ho nedostali.“ Řekl Severus. Chlapec byl vždy v ohrožení, o tom není pochyb. I když se Voldemort nikdy znova nevynořil, tak tu byla ještě spousta volných smrtijedů, kteří by s radostí pomstili jejich Pána. Severusovi se v mysli objevila Luciusova bledá tvář, zkoušel se nezachvět.
„Jsem vděčný, že ne, Severusi. Obávám se ale, že budu muset odmítnout tvoji žádost o pozici profesora OPČM pro tento rok. Není to teď s touto novou hrozbou pro Harryho schůdný nápad.“
„Já vidím.“ Severus zakryl jeho city, na tváři bezvýrazná maska. Byly to jeho hříchy v minulosti, které mu nikdy neodpustí? Byl nyní v očistci nebo již sestoupil do pekla?
„Alastor Moody souhlasil s výukou OPČM pro tento rok, jistě nemůžeš nic namítnout proti bývalému bystrozorovi, Severusi. Je velmi dobře kvalifikovaný.
Bylo to peklo.
„Je taky děsně vzteklý,“ prskal Severus, neschopný se dál ovládat. „Myslíte si, že je lepší kandidát než já?“
„Je spíš nevlídný, Severusi. Alastor vzal tu práci jen z laskavosti a já doufám, že dáš stranou vaše neshody. Chtěl bych, aby se všichni zaměstnanci snášeli.“
„Velmi dobře, řediteli.“ Odsouhlasil poraženě Severus. „Říkal jste, že jsem tu i kvůli něčemu jinému než místu OPČM?“
„Ano, ano. Jak jsem říkal, Harry je tento rok v nebezpečí. Znamení zla a smrtijedi na Mistrovství světa, to nebyly jen pouhé náhody. Chtěl bych, aby Alastor dohlížel na Harryho, diskrétně ovšem. Nesmí to vědět. Není třeba polekat chlapce.“
Ne, ovšem nebyl. Polekat Brumbálova malého spasitele, jeho zbraň pro nastávající válku? Severus neměl žádné iluze, co se týče zmíněného znamení zla na mistrovství.
Voldemort se vrátil
Severus kypěl vztekem, když odcházel z Brumbálova úřadu a mířil do Velkého sálu na hostinu, ale nikdo si ho nevšímal. Jeho tvář vypadala klidná jako vždy, bylo to ruce, které měl sevřené v pěst, jako kdyby chtěl někoho uškrtit nebo co. Alastor Moody! Brumbálova setkání jsou rok od roku horší! Začínal být senilní?
Selhal, když jsi nevšiml, že Voldemort sdílel s Quirrellem jedno tělo, pak najal narcistického blázna, Lockharta, který se pravděpodobně neuměl bránit ani stojanu svítilny, nevadí. A pak ovšem přišel vlkodlak. Připusťme, že Lupin byl jediný učitel, který věděl, co dělal, ale Severus nemohl nečinně sedět a nechat ho terorizovat studenty. A nyní, nyní se chystá šílenec učit ty malé miláčky.
Mnoho lidí si myslí, že Severus je trochu paranoidní, ale to se ještě nesetkali s Moodyho šíleným okem. Ve srovnání s ním je Severus daleko klidnější. Štěbetání studentů se stávalo hlasitější, jak sestupoval po schodech k síni (pozn. překladatele-dovolila jsem si tu opravit chybu autorky, která tam měla napsáno sklepení, ale on byl přece u Brumbála), několik si ještě povídalo před halou, přestože zvon oznamující večeři zazvonil už před pěti minutami.
Obořil se na skupinku opozdilců, kteří se při zvuku jeho hlasu náhle pospíšili. A on je následoval dovnitř, prudce prošel uličkou mezi kolejními stoly s pocitem, že každý v místnosti ho sleduje. Severus cítil, že alespoň tohle je trochu normální a vypil celý pohár dyňové šťávy, přejíc aby to bylo trochu silnější. To bude dlouhý rok. Severus cítil, jak se bouřkový mrak vznášel nad jeho hlavou a skutečný hrom tam nahoře zaduněl a klikatil se přes okouzlený strop.
Hoochová a Kratiknot seděli vedle něj, oba uvítali, když se dveře síně otevřely a dovnitř vešel Hagrid, profesorka McGonagallová a nejvíc ucouraná skupina prváků jakou kdy viděl. Vypadali spíš, jako by přeplavali jezero, než přeplavili. Jeden velmi malý chlapec byl zahalený v Hagridově plášti a usmívaje se široce na Colina Creeveyho u Nebelvírského stolu:„Coline! Já jsem spadl do jezera!“ křičel přes celou halu a každý se dal do smíchu. Severus jen pevněji sevřel jeho pohár. Další Creevey, jen doufal, že nejsou tak plodní jako Weasleyovi.
Třídění se zdálo být nekonečné. Ale byl vděčný, že další Creevey byl zařazený také do Nebelvíru, tak alespoň s ním bude jednat jen kvůli nehodám ve třídě, ale i to stačilo.
Uvítací hostina se zdála, že se táhne rok, ale Severus dělal jeho povinnost a nespustil Pottera z očí, jak ředitel žádal. Chlapec nakonec o pár palců narost od léta, ale stále ještě byl menší než jeho spolužáci. Jeho tvář ztratila dětinskou měkkost v loňském roce, teď vypadal spíš jako mladík. Jeho oči neztratily nic ze svého jasu a on strnule zíral někde k mrzimorskému stolu.
Víc ze zvědavosti se Severus chtěl podívat, která chichotající školačka získala pozornost zlatého chlapce. Severusovo srdce vynechalo jeden úder. To nebylo děvče. Byl to chlapce, chlapec, který vrátil Harrymu úsměv. Ne jen tak nějaký chlapec, ale Cedrik Diggory, mrzimorský chytač, nadmíru šikovný a kolem dokola báječný člověk. To bylo dost na to, aby se mohl cítit špatně.
Severus sevřel stopku svého poháru tak moc, že se rozbil v jeho ruce. Potter měl rád chlapce. Potter měl rád chlapce. Zkoušel na to nemyslet, proč ho odhalení tak zasáhlo? Potter nebyl jediný homosexuální studen na škole. Severus pohlédl zběžně zpět na Pottera, jestli nezaznamenal jeho pohled. Ale on neměl oči pro nic jiného než Cedrika a Severus musel připustit, že byl trochu nesvůj. Neměl by přemýšlet o lásce jeho studentů, zvlášť když jeden byl ještě neplnoletý, ale zdá se, že to nemohl zastavit.
Měl by někdo učinit tomu přítrž, než to zajde daleko? Brumbál by si nejspíš z jeho vnitřností udělal podvazky, jestli by někdo zneužil Harryho Pottera. Severus pohlédl znovu na Pottera, poblázněný pohled v jeho obličeji mu byl důvěrně známý.
Severus to znal z vlastní vzpomínky, kdy mu bylo dvanáct let.
Musí se jen ubezpečit, že Potter neudělá stejnou chybu jako on.