25.kapitola
8. 4. 2012
Nebuď tak vyděšený, Harry. Zamiluje si tě, tak jako já. Je to jen na pár dní; Brumbál tě nechce mimo Bradavické ochrany nechat dýl než je potřeba.“
„Že se teď tak stará!“ řekl Harry krutě, zatímco se stáhl na horní konec postele, obtočil kolem sebe své paže. Třásl se; Cedric viděl jeho třas i přes matné osvětlení místnosti.
"Harry?"
„Byl to on. Brumbál. On mě donutil podívat se do Snapeovy myslánky, já nechtěl, Cedriku. Vím, že Snape to po mně taky nechtěl, ale Brumbál mě přinutil. Bože, ty věci, které se mu staly, bylo to strašné, Cedriku, opravdu strašné.“
„Já vím, Harry. Já vím. Když jsi byl uvězněn ve své mysli, Snape mně ty vzpomínky ukázal taky.“
Harry se otočil čelem k němu, třepotavý plamen svíčky se odrážel v jeho brýlích. „Ukázal ti je? Dobrovolně?“
„Ano, protože si myslel, že by ti to mohlo pomoci. Nebylo pro něj snadné se o ně podělit.“
„Ne, nepředpokládám, že bylo,“ povzdechl si Harry. „Hádám, že proto se tak zajímal o mě a o tebe, potom co se mu stalo s Luciusem Malfoyem. Asi si myslel, že se mě snažíš využít nebo něco podobnýho.“
„Myslím, že teď rozumím jeho úvaze o trochu lépe, ale můžu tě ujistit, Harry, já nejsem jako Lucius Malfoy!“
„Vím, Cedriku,“ řekl Harry a přilezl zpátky na postel, aby pokračoval bez dechu v líbání Cedrika. To byl Harryho způsob, jak říct, že už dál nechce mluvit.
***
„Nikdy předtím ses nepřemisťoval, že ne, Harry?“ zeptal se Cedric, jak kráčeli po Bradavických pozemcích a byli téměř u Prasinek, kde končily ochrany. Oba byli zachumlaní do zimních kabátů, šál a čepic; byl stále velmi chladný březen, přestože sněžení už polevilo. Na stromech se objevily první pupeny a na stráních vyrašilo pár narcisů.
Harry potřásl hlavou. Netušil, jestli to nervózní chvění v jeho žaludku je způsobeno tím, že se má poprvé v životě přemístit nebo tím, že bude oficiálně představen Cedrikovým rodičům jako jeho snoubenec. Co když se jim nebude líbit? Co když si budou myslet, že není dost dobrý pro jejich syna? Harry úzkostí zrychleně dýchal.
„Harry, klídek,“ usmál se Cedric. „Nejsou to lidožrouti, zamilují si tě. A teď tě musím chytit, abychom se mohli asistovaně přemístit, jen se mě drž pevně.“
„Ty máš už licenci, viď?“ zeptal se Harry.
„Samozřejmě. Prošel jsem napoprvé.“ Poté se na Harryho malinko usmál a obtočil své paže kolem něj; Harry udělal to samé a hned v příštím okamžiku cítil, jako kdyby celé jeho tělo bylo protáhnuto tunelem, příliš malým pro něj. Když se nakonec ocitli a zastavili v uličce, připomínající něco mezi Zobí a Magnoliovou ulicí, byl bez dechu a lapal po vzduchu.
„Jsi v pohodě, Harry?“ usmál se Cedric. Stále se nemohli od sebe oddělit.
Harry přikývl; ještě tak docela nevěřil, že by dokázal promluvit.
„Tudy,“ uchopil Cedric Harryho ruku a vedl ho dolů uličkou. Byla podobná Zobí ulici, ale přesto tu bylo něco odlišného. Harry nemohl přijít na to, co to je, dokud neprošli kolem pár domů. Všechny příjezdové cesty byly prosty aut, ačkoliv některé měly ve skutečnosti garáže. Někde měly garáže otevřené dveře a uvnitř na zdech visela různá košťata a nádoby s Letaxovým práškem.
„Vítej ve Šprýmařské ulici,“ usmál se Cedric. „Tady jsou všichni kouzelníci.“ (Původní název Quixley Street, pozn. překlad)
„Kde přesně jsme?“ zeptal se Harry.
„Na sever od Nottinghamu.“
„Oh, jako Robin Hood?“
„Jop, to byl kouzelník, abys věděl.“
„Vážně? Já jsem myslel, že to byla jen legenda.“
Cedric se zasmál. „Hlavně ať tě nikdo kolem neslyší tohle říkat! On je ten nejznámější kouzelník, který pocházel z Nottinghamu.“
„Zatím,“ usmíval se Harry. „Počkej, až Cedric Diggory vyhraje Světový pohár ve famfrpálu!“
Cedric se usmál, zčervenal, než se zastavil před číslem 25. Přední trávník byl přepychový, cestička bez navátého listí a nějaké keře už byly v květu, navzdory časnému jaru. Harry předpokládal, že kouzelníci jim mohou k tomu dopomoci, ačkoliv on sám nikdy nebyl příliš zručný v žádném bylinkářském kouzle. Harry neměl vlohy pro zahradničení, po hodině bylinkářství vždy skončil celý rozbolavěný, pořezaný a vyčerpaný.
Než stihli dojít alespoň do poloviny cesty, paní Diggoryová trhnutím otevřela přední dveře a zatáhla Cedrika do nadšeného objetí. „Cedriku! Cedriku! Tak ráda tě vidím!“
Harry cítil, jak se mu slzy hromadí v koutcích očí. Nikdy v Zobí ulici nebyl takto vítán a věděl, že nikdy ani nebude. Paní Diggoryová byla vysoká, štíhlá žena s dlouhými hnědými vlasy a její oči měly stejnou barvu jako Cedrikovy. Na sobě měla dlouhou sametovou sukni a bílou blůzku, vypadala podobně jako guvernantka z viktoriánského románu. Když se odtrhla od Cedrika, byla řada na Harrym, aby byl uchopen do jejího objetí a nebyl si jistý, jak se má chovat.
„Tak ráda tě konečně poznávám, Harry! Cedric nám samozřejmě o tobě všechno řekl v dopisech. Věděla jsem, že je zamilovaný, daleko dřív než to věděl on. Pojď dál, pojď dál, tvoje kufry dorazily letaxem dnes ráno a Sam ti je dal do pokoje.“ Paní Diggoryová pustila Harryho a doprovodila je po cestě do domu.
Harry s Cedrikem ji následovali do kuchyně, do zadní části domu, který byl rozvržením téměř přesnou replikou domu v Zobí ulici, ačkoliv Dursleyovi neměli na zdech obrazy, jenž by se pohybovaly a mávaly na ně. Když došli do kuchyně, veškerá podobnost se Zobí ulicí zde končila. Zatímco teta Petunie musela mít každý přístroj v pořádku uklizený a na správném místě, kuchyně ve Šprýmařské ulici číslo 25 vypadala, jakoby se jí právě prohnalo tornádo. Hromady oblečení byly rozházené kolem, nádobí bylo položené na pracovní desce, ale Harry si myslel, že ve svém životě nikdy neviděl nic úžasnějšího.
Kuchyň byla veliká s červenými lomovými kameny, pohodlnými pohovkami rozmístěnými na jednom konci a změtí skříněk na nádobí na druhém konci. Nebyl zde žádný jídelní stůl dokonce ani vařič, jen velký krb, ve kterém bublalo několik různě velkých kotlíků, z vůně vycházející z nich se Harrymu sbíhaly sliny.
Na jedné pohovce seděla mladá čarodějka, v pokročilém stádiu těhotenství, svůj modrý hábit měla natažený kolem břicha.
„Harry, tohle je Sára, moje snacha,“ usmála se paní Diggoryová. „Sáro, tohle je Harry, Cedrikův nastávající.“
„Těší mě, že vás potkávám,“ řekl Harry a shýbl se, aby potřásl Sáře rukou, když se chtěla namáhavě postavit na nohy.
„Cedriku! Už bylo na čase, aby ses ukázal doma, kamaráde!“ ozval se dunivý hlas přicházející od vchodu. Harry i ostatní se otočili, aby viděli majitele toho hlasu. Vešel do pokoje. Muž byl přibližně stejně vysoký jako Cedric, ale byl rozložitější a jeho obličej měl zdravě červenou barvu, jako kdyby strávil mnoho času venku. Hnědé oči mrkli na oba, Harryho i Cedrika.
„Harry, tohle je můj starší bratr, Sam. Sářin manžel.“
Následovalo další potřesení rukou a pak přátelské poplácání po ramenou. „Jak jsem slyšel, tak gratulace je na místě, Harry. Ačkoliv jsem si jistý, že sis mohl vybrat mnohem lépe než našeho Cedrika!“ smál se, ale bylo to myšleno v dobrém.
„Same! Nech toho ubohého chlapce na pokoji!“ plísnila ho Sára a Harry se tomu musel usmát, Sára nevypadala o moc starší než Cedric.
„Cedriku, ukážeš Harrymu jeho pokoj?“ zeptala se paní Diggoryová, zatímco odstavila kotlíky z ohně. „A až se vrátí váš otec, můžeme se všichni naobědvat. Něco se děje na Ministerstvu, musel tam dnes na chvíli zaskočit.“
„Jasně, mami,“ řekl Cedric, vzal Harryho znovu za ruku a vedl ho ven do chodby.
Zatímco Harry šel do schodů, nemohl se přestat usmívat. Každý byl na něj velmi milý a on se nemohl dočkat, až všechny pozná trochu lépe. Až se s Cedrikem ožení, budou jeho rodina.
|
A nemohl si přát lepší rodinu, kdyby si sám měl vybrat.
|