20.kapitola
8. 4. 2012
Severus cítil, jak kouzlo v jeho hůlce ho táhne zpět, zůstal tam málem příliš dlouho a nechal se tedy vytáhnout zpátky, ven z myslánky. Spadl na židli, jak se vzpomínky přes něj znovu převalily, měl pocit, jakoby se to odehrálo teprve před chvílí. Ale která vzpomínka byla ta, co tolik rozrušila Pottera? Severusův pseudo-vztah s Luciusem Malfoyem? Zavraždění vlastního otce? Nebo v první řadě to, že se přidal ke Smrtijedům? Nebo to bylo proto, že ty temnější skutky se Severus snažil udržet skryté za každou cenu. Jeho znásilnění z rukou někoho, o kom si kdysi myslel, že ho miluje.
Severus zastrčil židli zpátky ke stolu, dřevěné nohy zaskřípali na dlaždicích. Musel jít a podívat se na Pottera, aby zjistil, jestli je tu něco, čím by mohl tomu chlapci pomoci. Pomoci chlapci tak, jak nikdo nebyl schopný pomoci jemu.
***
Cedric seděl u psacího stolu ve svém pokoji a z okna pozoroval zasněžené pozemky. Jeho esej do přeměňování ležela na stole netknutá. Prostě se nemohl soustředit. Inkoust mu kapal z brku a dělal mu kaňky na pergamenu, ale on si toho nevšiml. Už tři dny byl Harry na ošetřovně, ale madam Pomfreyová nedovolila nikomu, aby ho navštívil. Dokonce ani Cedrikovi. Nechtěla mu říct, co se s Harrym děje, ostatně to ani nikdo jiný. Ze zamyšlení ho vytrhlo zaklepání na dveře. Harry! Téměř přeskočil místnost, aby byl co nejrychleji u dveří.
Ale nebyl to Harry, kdo stál na druhé straně. Byl to profesor Snape. Snape, který vypadal, jako kdyby skoro nespal. Ostatně tak jako Cedric. Jeho vlasy byly ještě mastnější než obvykle a splývaly v rovných pramíncích kolem tváře. Muž neměl váčky pod očima, měl tam rovnou pytle.
„Pane?“
„Pane Diggory, můžete se mnou na ošetřovnu, prosím?“
Cedric na něj vytřeštil oči. Ten člověk před ním ho prosil! „Harry, ó můj Bože, je v pořádku?“ Cedric si vzal z háčku na dveřích plášť a oblékl si ho. Snape to vzal jako ano a vydal se po schodech směrem k Mrzimorské společenské místnosti. Na sobotu tu bylo neobvykle moc lidí, ale všichni byli úplně potichu, když Snape procházel. Pokud Cedric věděl, tak ten člověk nikdy před tím nebyl v Mrzimoru.
Poté, co byli venku na chodbě, se k němu Snape otočil. Jeho výraz byl naprosto vážný. „Ne, pane Diggory, Harry Potter není ani zdaleka v pořádku. Madam Pomfreyová ho chce přeložit ke svatému Mungovi kvůli odborné péči. Má pocit, že selhala. Kouzla a lektvary mu doposud nepomohly, ale možná můžete vy.“
„Co s ním je, pane? Co mám dělat? Budu pomáhat jakkoliv to půjde.“
Snape je zavedl do prázdné učebny ve třetím patře, zabezpečil dveře a na celou místnost použil silné tlumící kouzlo. Cedric zíral s úžasem na muže, sám uměl několik tišících kouzel, ale neuměl si doposud osvojit umění neverbálního kouzlení. Kouzelník před ním musí být velmi silný. Přemítal, co takový člověk dělá v Bradavicích. Určitě by z něho byl skvělý bystrozor.
„Madam Prýtová mě informovala, že jste od patnácti studoval Nitrobranu a Nitrozpyt, pane Diggory.“
„Ano, pane, můj strýc Andrew, Clivův otec, se vyučil Nitrobraně. Snažil se nás to oba naučit, ale Clive pro to neměl schopnosti, tak pokračoval v trénování mě. Říkal, že je to užitečná dovednost.“
„Ano, to vskutku je, pane Diggory. Cvičil jste i při studiu v Bradavicích?“
„Ano, pane.“
„Dobře, dobře. Potřebujeme někoho, komu Potter věří. Potřebujeme, abyste mu nahlédl do mysli a přivedl ho zpět, Diggory.“
„Přivedl ho zpět, pane?“ Cedric byl z jejich rozhovoru čím dál zmatenější.
„Pro nedostatek vhodnějších slov vám mohu říct, že Potter je katatonní. Není v bezvědomí, ve skutečnosti od té příhody dokonce ani nespal. Měl by se vzbudit, mluvit, reagovat na věci kolem sebe, ale to se nestalo. On tam jen leží, neví, co se kolem něj děje. Madam Pomfreyová a já si myslíme, že jste schopný se k němu dostat, k němu v jeho mysli."
„Pane? Neumíte Nitrozpyt? Nemůžete to udělat?“
„Už jsem to zkoušel,“ řekl Snape měkce. „A selhal jsem. Obávám se, že moje přítomnost tam jenom jeho mysl dále zhoršuje. Digorry, to, co se stalo Potterovi, je něco, co se nikdy nemělo stát, rozhodně ne takto. Pan Potter byl přinucen podívat se do myslánky, která obsahovala velmi zneklidňující vzpomínky, dokonce i pro dospělé. Ale vnutit je dítěti, které si vůbec nepřeje se podívat! Byl donucen podívat se dovnitř sám, Diggory, víte, co to znamená?“
Cedric přikývl. Magie mysli byla velmi jemná. Podívat se do jakékoliv myslánky bylo nebezpečné. Bylo lepší, když jste šli s někým, kdo vám pomohl držet se reality, nebo alespoň když jste měli svoji hůlku při ruce, abyste se mohli vrátit. Když jste se podívali se dovnitř sami, riskovali jste, že se ztratíte uvnitř vzpomínek bez cesty ven, myslánka a myšlenky by se prolínaly navzájem a způsobovaly by zpětnovazební smyčku, ze které bylo nemožné uniknout bez pomoci. Cedric zíral na toho, o kom nyní věděl, že je mocný kouzelník, a zbledl při pomyšlení na úkol, který byl před ním. Jestliže Snape nedokázal Harryho zachránit, tak jak by proboha on mohl?
„Pane, mohu se zeptat, jaké to byly vzpomínky?“
„Můžete, a ačkoliv bych raději o nich nemluvil, myslím, že je potřebujete znát, abyste lépe pomohl Potterovi. Použijte na mně Nitrozpyt, pane Diggory a uvidíte, co viděl on. Věřím ve vaši diskrétnost, že to nikdy nebude opakováno nikomu dalšímu, Potterův život může záviset na udržení této informace v tajnosti, rozumíte?
„Ano, pane.“ Cedric vytáhl z kapsy hábitu svou hůlku, ale neudělal žádný pohyb, aby vrhl kouzlo. Připadalo mu to trochu zvláštní, že by měl použít magii mysli na jednoho ze svých učitelů.
„Můžete probrat tyto incidenty s Potterem, ale jenom s ním, když si bude chtít ulevit si, ale s nikým jiným. S nikým,“ prudce zopakoval muž. Cedric přikývl. „Použijte kouzlo, Diggory.“
Cedric si pročistil mysl, jak zvedal hůlku a zvolal: „Legilimens,“ červené jiskry vylétly z jejího konce a zahalily profesora Snapea. Sotva chvíli poté, co se jiskry dotkly druhého muže, Cedric cítil, jak byl vtažen do víru profesorovy mysli. Vzpomínky přicházely jedna za druhou, téměř příliš rychle, než aby si uvědomil, co představují, a teprve až když kouzlo pominulo, porozuměl jim více.
Když Brumbál rozevřel svou náruč pro sedmnáctiletého Severuse Snapea, Cedric byl vystrčen z mužovy mysli a trochu se zapotácel na nohách, jak se učebna před ním znovu zaostřovala. Cedric netušil co říct. Lituji se zdálo žalostně nedostatečné a pravděpodobně by vyznělo jako urážka po tom, čím ten člověk prošel. Cedric si myslel, že snad toho muže chápal o něco lépe.
„Tak proto jste se mnou chtěl mluvit o Harrym,“ uvažoval. „Bál jste se, že mu ublížím tak, jak bylo ublíženo vám?“ zeptal se jemně.
„Já – ano,“ souhlasil Snape. „Viděl jsem přízraky své vlastní chyby ve vás dvou.“
„Pane, mohu vám teď slíbit, že nikdy bych Harrymu neublížil. Nikdy. Miluji ho. Nikdy bych mu nedokázal provést to, co Lucius Malfoy udělal vám.“
Snape zvedl ruce. „Prosím, nemám zájem se o tom dále bavit. Měli bychom se dostat do nemocničního křídla, je to Harry, kdo nyní potřebuje naši pomoc.“
Zatímco šli cestou na ošetřovnu, Cedric si uvědomil, že je to poprvé, co kdy slyšel toho muže nazývat Harryho křestním jménem.
***
Snape nežertoval, Harry ležel nahoře na jedné z postelí na ošetřovně, s očima vyvalenýma a bez mrknutí. Byly otevřené, ale neviděl nic. Cedric mu před obličejem zamával rukama, ani zachvění. Vzal Harryho ruku do své a políbil ji, ale nebyla tam žádná reakce. Dokonce zkusil polechtat Harryho na bocích, byl neskutečně lechtivý, ale bylo to, jako kdyby byl Harry vytesán z kamene, a ne kluk z masa a krve.
Madam Pomfreyová poletovala podél závěsů kolem postele, otírala si oči do své zástěry. „Pojď pryč, Poppy, nech Cedrika, ať to zkusí,“ pobídl ji Snape a odvedl ji pryč. Cedric se upřeně zadíval na chlapce na posteli a cítil, že poprvé, za celé ty roky, co je v Bradavicích, je bezradný.
Magie mu šla lehce, rychle se učil a kouzla se mu dařila hned napoprvé, jak se je naučil, občas dokonce i dřív, než se je naučil. Madam Prýtová říkala, že má přirozené nadání pro magii, že instinktivně pozná rovnováhu ve vesmíru a že je to vzácný dar, kterého by si měl vážit. Ale při pohledu na nehybné tělo chlapce, kterého miloval, Cedric cítil, že všechny jeho schopnosti a talent nestačí na úkol, který byl před ním.
Přemýšlel asi deset minut, vyprazdňujíc si mysl ode všeho kromě Harryho. Namířil hůlku na Harryho hlavu předtím, než vrhl kouzlo a cítil, jak je tažený, skoro jako přenašedlem, dovnitř Harryho mysli. V tuto chvíli to nebylo dobré místo, kde být. Harryho mysl byla jako zahrada, akorát tato zahrada umírala, plevel rdousil všechny květiny. Zatímco je Cedric pozoroval, viděl je se scvrkávat a padat na zem.
Deset stop vysoký trnitý živý plot mu zatarasil cestu, věděl, že Harry je někde na druhé straně, uvězněný uvnitř strašlivých vzpomínek, které ani nebyly jeho vlastní. Jak se proboha má dostat skrz ten plot? Připadal si, jako kdyby se ocitl v pohádce, on byl princ, který přišel zachránit Šípkovou Růženku. Jakmile ho ta slova napadla, ucítil, že se mu změnilo oblečení, letmo se podíval dolů a viděl, že je oblečený ve stříbrné tunice a punčochách, klenoty vykládaná pochva mu visí u levého boku.
Vytasil meč; byl lehčí, než čekal, a chvíli mu trvalo, než získal rovnováhu, nikdy ve skutečném životě nepoužil meč, ale jeho rozum se tím nenechal odradit. Cedric sekal do živého plotu před ním, čepel čistě krájela a vytvářela cestičku skrz trny. Nevěděl, jak dlouho mu trvalo prosekat cestu přímo skrz na druhý konec plotu, ale nakonec prošel a zíral na to, co se před ním objevilo.
Věž, přes sto stop vysoká, možná ještě více. Nevedly do ní žádné dveře, pouze okno, vysoko nahoře na vrcholku věžičky. Škoda, že Harry nebyl Locika a nemohl spustit dolů své vlasy jako žebřík. V příštím okamžiku se dlouhý černý cop snesl z okna a zastavil se pár palců od spodní části věže. Cedric zatahal za vlasy, aby vyzkoušel jejich sílu, napůl očekával, že seshora uslyší výkřik bolesti, ale nic se neozvalo. Jediný zvuk v této cizí krajině byl jeho vlastní namáhavý dech. Vlasy se zdály být pevné, ale budou dostatečně pevné, aby ho udržely?
Cedric vrátil meč do pochvy a sevřel cop oběma rukama, sám sebe se snažil přesvědčit, že je to velmi silný provaz a ne křehké lidské vlasy. Šplhal a šplhal, cítil, že se nedostal příliš daleko. Jeho paže bolely, jeho nohy se třásly, ale stále šplhal dokud, zdálo se to jako o věčnost později, nebyl u okna věže. Vyzdvihl se na parapet a přepadl do kruhové místnosti. Nemohl si pomoci a trochu se zasmál. Byla to téměř přesná replika učebny Jasnovidectví, jen s několika doplňky.
Profesorka Trelawneyová seděla u kolovrátku, broukala si pro sebe, zatímco spřádala nějakou přízi. V pokoji bylo malé lůžko na podstavci, které, jak Cedric věděl, nikdy nebylo ve skutečné učebně. Na něm ležel Harry, dlouhé černé vlasy spadaly až k oknu. Na Harryho palci byla malá kapka krve. Jak ji Cedric pozoroval, vzedmula se a skápla na purpurovou tečku na bělostném prostěradle pod ním. Trelawneyová vzhlédla od kolovrátku: „Už dlouho na tebe čeká,“ lehce si povzdechla.
„Jak dlouho?“ zeptal se Cedric.
„Sto let,“ řekla Trelawneyová a vrátila se ke svému kolovrátku.
Vážně by to mohlo být tak jednoduché? Cedric poklekl na jednu stranu postele a zlehka Harryho políbil na rty. Zelené oči se třepotavě otevřely a upřely na něj zrak.
„C-Cedriku?“ vydechl a prudce se zvedl, objal ho kolem hrudníku. „Věděl jsem, že pro mě přijdeš! Věděl jsem to!“
Cedric cítil slzy stékající na jeho knížecí tuniku, ale bylo mu to jedno. Harry bude v pořádku, byl si tím jistý. Vzal Harryho pravou ruku do své levé.
„Pojď, Harry. Je čas jít domů."