17.kapitola
„On je smrtijed!“ zaječel Potter v ředitelně už asi po desáté. Severus se nerušeně usmíval do svého hrníčku s čajem. Musel uznat, že se velmi dobře baví. Ještě nikdy toho chlapce neviděl tak rozzuřeného. Po vynucených čtrnácti dnech v posteli, kdy se o něj starala Poppy, toužil po nějakém vzrušení.
„Jistě, takový závěr se od dítěte s tak omezenou inteligencí dal očekávat,“ ušklíbl se Severus a napil se sladkého čaje. Pak šálek odložil na stůl a postavil se.
Potter se zvedl také a pořád na něj zíral. Oči mu žhnuly jako dva rozžhavené uhlíky.
„Já nejsem dítě!“ bránil se. „Porazil jsem draka,“ řekl a snažil se vypnout do celé své výšky, která ovšem nestála za moc.
,,No ano a podívejme se, jak dlouho jste se z toho malého dobrodružství dostával."
,,Kdyby ty vaše zatracený lektvary fungovaly jak měli."
„,Moje lektvary jsou perfektní, pane Pottere. Chyba je pravděpodobně ve vás. Možná jste nějaký divný mutant!“ odsekl Severus. Nefungovalo to. Chlapce vztek neopouštěl a tváře měl zrudlé hněvem.
„Pánové, dost!“ zakřičel Brumbál. „Už byste toho mohli nechat. Chováte se, jakoby vám bylo pět. Posaďte se, oba a hned.“
„Severusi, takhle se rozčilovat, to není pro váš zdravotní stav dobře,“ hubovala Poppy. Vykouzlila židli a posadila se mezi ně.
„Tak, Harry,“ začal Brumbál, „mohl bys bez křičení vysvětlit toto své obvinění?“
„Na paži má Znamení zla,“ řekl Harry. „Viděl jsem to na ošetřovně.“
„Ach tak.“ Potter byl okamžitě zase na nohou.
„Vy jste to věděl, že? Věděl jste, že je Smrtijed!“ zavrčel Potter na ředitele.
„Jste jak dítě, Pottere. Váš svět se dělí jen na bílou a černou, dobro a zlo. Není nic mezi tím, že?! Brzy ovšem poznáte, že jsou i věci odstínu šedé,“ řekl Severus a rukama si přejížděl po hábitu, aby je nějak zaměstnal a nemusel znovu pít ten odporný čaj.
Potter se k němu otočil, ale tentokrát v jeho smaragdových očích nebyl vztek, ale zmatek.
„Nechápu.“
„Samozřejmě že ne," řekl Severus.
„Takže mi to tu nikdo nevysvětlí?“ pokračoval Harry.
„Je to poměrně složité, Harry,“ řekl Brumbál. „Nejsem si jistý, jestli to kdokoliv z nás dokáže správně vysvětlit.“
„Pokusil se mě zabít a vy mi to nechcete vysvětlit?“ bouchnul Harry pěstí do stolu a pak se obrátil k obviněnému. „Byl jste to vy, že ano? Nalákal jste mě do pasti a pokusil jste se mě zabít tím Žaberníkem!“
„Ale prosím vás, Pottere! Kdybych se Vás pokoušel zabít, proč bych Vás posílal krbem do bezpečí? Jsem mistr lektvarů, Pottere. Jsou i jiné způsoby, jak spáchat vraždu. Nezjistitelné způsoby. Nic tak honosného a průhledného, jako je výbuch, bych neudělal.“
„Slyšel jste ho! Jiné způsoby, jak spáchat vraždu. Je to jasné. Byl jste to vy, kdo dal moje jméno do poháru. A všechno jenom proto, že jste nenáviděl mého otce.“
„Nesnášel jsem Jamese Pottera, v tom je rozdíl.“
Pottere se k němu obrátil, z tváře se mu vytratila všechna barva.
„Severusi!“ vykřikla Poppy. Severus věděl, že to přehnal. Odhalil příliš z toho, co věděl.
Ale bylo pozdě.
„Co tím myslíte? Co tím myslíte?“ zalapal Potter po vzduchu. „Řekněte mi to!“
Cítil se slabý. Chtěl pryč od všech těch pohledů. Cítil se špatně. Bál se, že bude zvracet. Madam Pomfreyová vykouzlila sklenici vody a vtiskla mu ji do rukou. Chytil ji, ale nebyl schopný napít se, jak se mu třásly ruce.
„Řekněte mi to, prosím. Řekněte mi to,“ prosil. Hlas se mu třásl, jak nebyl daleko od pláče.
„Poppy, necháme vás tu s Harrym,“ řekl Brumbál a vstal od stolu. Spolu se Snapeem vyšel ven. Harry se za nimi nepodíval, soustředěně se díval na Madam Pomfreyovou.
„Já ani nevím, kde začít, Harry. Asi o tom nevíš, ale tvoji rodiče pracovali na Oddělení odboru a záhad na ministerstvu kouzel. Tajilo se to, málokdo to věděl. Nabídku od ministerstva dostali chvíli předtím, než se vzali, ještě na škole. Oba se velmi milovali, měli spoustu práce a spoustu přátel.“
Madam Pomfeyové se v očích zaleskly slzy. „Harry, drahoušku, jednou večer přišla tvoje matka domů z práce. Tvůj otec byl tehdy těžce nemocný a ona byla napadena a unesena Smrtijedy. Oni… mučili ji. Chtěli z ní dostat informace o její práci. Ona ale byla statečná, nic jim neřekla. Tu noc ji téměř zabili. Vlastně si mysleli, že ji zabili, proto odešli a ona dostala možnost k útěku. Utekla zpět k otci a upozornila ředitele školy o tom, co se stalo.“
„To ale není vše, že?“ zeptal se Harry.
„Obávám se, že ne, Harry. Ti Smrtijedi… oni-oni ji znásilnili, bože, Harry, je mi to tak líto!“
Místnost se s Harrym najednou zatočila jako v kaleidoskopu. Červená, zelená, zlatá. Měl pocit, že je v nějakém barevném tunelu.
Ne, to nemůže být pravda.
„Proč tedy vypadám jako James Potter, když on nebyl můj otec?“ Vždy to každý říkal. Že vypadá jako otec. Stejná brada, vlasy i schopnosti chytače. Bože, kdo všechno to věděl. Weasleyovi? Sirius? Profesor Lupin?
„Vlastně je to podoba po otci Lily, Williamu Evansovi. Všichni měli za to, že se podobáš Jamesovi. Harry, ale musíš vědět, že James tě miloval, jako kdybys byl jeho vlastní, nikdy na to nezapomeň.“
„Kdo byl můj otec?“ zeptal se tiše Harry, ale Madam Pomfreyová zavrtěla hlavou.
„Je mi líto, Harry. To nikdo neví. Tam… bylo jich tam víc, tu noc a všichni měli masky.
Je to ten důvod, proč Moudrý klobouk navrhl, aby ho zařadili do Zmijozelu? Cítil v něm tu temnotu? Věděl nějak, že je synem Smrtijeda.
Harry měl chuť někoho proklít. Hlavně Brumbála, za to že to před ním čtrnáct let tajil. Nedokáže teď čelit přátelům, když to ví.
Harryho nohy vedli sami do sklepení. Neklepal na dveře, jako nějaký slušňák. Tloukl na dřevo dveří jako šílenec. Lucerny na stěnách se střídavě zapínaly a vypínaly, některé dokonce popadaly na zem.
Snape otevřel dveře, byl téměř stejně naštvaný jako Harry. Byl oblečený v pyžamu a pantoflích. Modré flanelové pyžamo, které zcela nevystihovalo tohoto černého postrachu školy.
„Byl jsi to ty? To ty jsi to udělal mé matce?“ křičel Harry, jak jen mohl.
„Tiše, Pottere! Pokud nechcete, aby zbytek Zmijozelu věděl, co vy.“ Snape otevřel dveře dokořán a když Harry vešel dovnitř, byly dveře zabezpečeny všemožnými kouzly. Harry si myslel, že si promluví v jeho kanceláři, ale Snape prošel kolem nově opravené učebny a skladu a zastavil se u tlustých dveří, které Harry předtím neviděl.
Harry následoval svého profesora do jeho soukromých pokojů. Byl to malý, stísněný prostor, téměř celý vyplněn knihovnami. Nebyla tu pohovka, je dvě křesla a malý krb.
„Posaďte se,“ řekl Snape, ale Harry neměl chuť sedět poblíž Smrtijeda. Jeho krev se v žilách vařila jako horká láva.
„Znásilnil jste moji matku?“ odsekl Harry
„Ne, Pottere. Opustil jsem řady Pána dlouho předtím, než k tomu incidentu došlo.“
„Takže se přiznáváte! Jste Smrtijed!“
„Jste snad hluchý, Pottere? Odešel jsem!“
„Takže říkáte, že jste byl Smrtijed, ale odešel jste. Proč? Proč jste se k němu vůbec připojil? A proč jste odešel?"
„Na to myslím dnes večer nejste zvědavý,“ ušklíbl se Snape a pozvedl sklenici ze stolu k ústům.
Harry mu ji vytrhl z rukou a rozbil ji o ohniště.
„Nepoučujte mě. Právě jsem zjistil, že byla moje matka znásilněna a já jsem syn nějakého zasraného Smrtijeda!“
„Jazyk, pane Potter,“ upozornil ho klidně Snape. „Dvacet bodů dolů Nebelvíru.“
„Myslím, že pro tentokrát to může být Harrymu odpouštěno, Severusi,“ ozval se brumbálův hlas zezadu. Snape zíral na ředitele školy.
„Jak jste se sem dostal, Albusi?“
„Ale no tak, Severusi, měl bys sám nejlépe vědět, že snažit se zadržet mě v mé škole je zbytečné. Přivedl jsem Poppy. Myslím, že je načase, aby se Harry dozvěděl vše z minulosti. Severusi, tvoji Myslánku, Poppy přinesla svojí.“
Snape zbledl a pohlédl na ředitele.
„Slíbil jste mi, že ty vzpomínky zůstanou soukromé, pane řediteli!“
„Já vím, Severusi. I když mě bolí, že ten slib musím porušit, Harry to potřebuje vědět. Až budeš připraven, přines ji do kanceláře.“
„Jsou soukromé!“ zasyčel Snape a ačkoliv Harry umíral zvědavostí, chápal ho. Nemohl vlézt do cizích vzpomínek bez svolení. Jak by se cítil, kdyby to někdo udělal jemu? Nebyl by rád, ani trochu.
„Pane, nemusíte mi je ukazovat, pokud nechcete,“ řekl Harry Snapeovi.
„Ne, nechci to, ale brzy zjistíte, že pokud jde o Albuse Brumbála, jiná přání jsou nepodstatná.“