Baxin povídky

Kapitola 7. - Snapeova školka

Ráno se Severus probudil sám. Nejdříve se nechápavě rozhlédl okolo sebe a dlouho uvažoval o tom, jestli to nebyl jenom sen. Když si však všiml toho bláta rozpatlaného po podlaze i po kraji postele, tak se ujistil, že se mu to jenom nezdálo.
„Skvělé,“ zavrčel si pro sebe, než se vyloupl z postele, aby se odbelhal do koupelny. Poslední dobou mu to začínalo dělat problémy, protože dítě začínalo tlačit na močový měchýř, a tak byla rána nepříjemnější, než kdy dřív. Jakmile však složil nohy z postele, ucukl.
Nedošlápl totiž do měkka koberce, ale do měkka něčího těla.
Potter ležel schoulený napůl pod jeho postelí, napůl vedle ní a v tuhle chvíli ještě tvrdě spal.
Severus si povzdechl. „A já už ho skoro začal pohřešovat,“ neodpustil si pro sebe a přejel si rukou po tváři. Nehodlal to však teď řešit. Jeho močový měchýř měl přednost.
Překročil Potter a sám se vydal do koupelny. Až provede ranní hygienu, snad ho napadne, co s tím malým otrapou provede. Vyčistil si zuby, oholil se, ale nápad stále nepřicházel. Jediné, co přišlo, byl vzkaz od Brumbála.

Severusi, Harry zase uprchl. Je možné, že tě opět vyhledá.

„Pěkně děkuji za upozornění,“ zavrčel si pro sebe, když zmačkal vzkaz. Netušil však, co teď provede. Alespoň se mohl v klidu převléknout bez toho, aniž by se k němu tulil ten spratek jako k oblíbenému plyšákovi. Dokonce si mohl v klidu dát i svoji snídani, kterou si teď, po čtyřiceti letech života, dopřával.
Potter se neukázal.
Nakonec už to nešlo více oddalovat, a tak se Severus vyškrábal zpět do ložnice, ale jediné, co zjistil, bylo, že ten kluk pořád spal. Popravdě ho to překvapilo, čekal, že na něho bude bušit už v koupelně. Očividně byl víc unavený, než se mohlo na první pohled zdát.
Alespoň měl šanci si svého nevítaného návštěvníka řádně prohlédnout. Jeho oblečení bylo stejně špinavé jako před několika dny, ale teď se k tomu ještě přidala ještě vlhkost. Venku už dva dny bez přestání pršelo a Potter v tom rozhodně nějakou dobu strávil a taky…
Severus se zamračil.
Ten kluk totiž měl jednu zablácenou botu a jednu stejně zablácenou bosou nohu. Radši ani nechtěl vědět, kde nechal tu druhou. To, co ho však zaujalo, byla podivná černá skvrna, kterou měl mladík na chodidle. Přisunul se blíž, ale jen proto, aby zjistil, že to je kámen. Tmavý kámen, ještě obalený krví, který měl zadřený hluboko do nohy.
Opatrně vzal hrany kamene do ruky a pomalu vytáhl. Ostrá hrana byla zabořená poměrně hluboko do masa a po vyjmutí to začalo dost ošklivě krvácet, ale od Pottera se nedočkal sebemenší reakce.
Tak co s ním měl dělat?
Jako první ho napadlo ho zbavit té špíny a zápachu.
„Pottere! Pottere!“ zatřásl s ním. „Vstáváme. Pottere!“
Mladík se začal pomalu probouzet. Nejdříve koukal jako vyoraná myš, než se jeho tvář opět rozjasnila. Zcela automaticky natáhl ruku a dotkl se vypouklého břicha.
Severus nebyl připravený, takže sebou cukl. Na co však nebyl vůbec připravený bylo, že dítě na Potterův pohyb odpovědělo. Ono… koplo.
Zalapal po dechu.
Již dřív cítil jakési mravenčení, ale nikdy ne tohle. Bylo to… úžasné. Nové a podivně… skutečné.
Musel se však rychle vzpamatovat, protože Potter začal být až podivně aktivní.
„Vstáváme!“ začal mu pomáhat na nohy. Obyčejně by ho prostě vytáhl jako pytel pšenice, jenže ve svém stavu to rozhodně nehodlal riskovat. Takže ho spíš držel a naváděl. Stejně jako ho musel navádět do dveří koupelny. A že to dalo pořádně zabrat, zvlášť, když mladík nechtěl jít, ale jen si povídat s jeho břichem.
„Potom, Pottere, potom!“ držel ho Severus za ruce a neustále ho otáčel, aby při tom svém couvání neupadl a neublížil si ještě víc, než se už stalo. „Tak, Pottere, mýdlo, ručník, vana… když se tak usilovně chcete pohybovat v mém domě, ocenil bych, kdybyste nesmrděl jako týden staré ponožky.“
Už chtěl odejít a nechat mu prostor pro očistu, když si uvědomil… že tohle asi nepůjde jen tak.
Potter totiž stál prostřed koupelny, v jedné ruce mýdlo, v druhé ručník a nechápavě zíral na strop. Vůbec nechápal, co se po něm chce.
Severus si povzdechl a složil hlavu do dlaní. „Merline, jestli je tohle očistec, tak chci raději do pekla.“ Popadl mladíka za ramena a odtlačil ho až na kraj vany, kde ho donutil posadit se.
„Svlékněte se, Pottere, rozumíte?“
Nechápal.
Jen si pro sebe zavrtěl hlavou a natlačil Harryho do vany. To, že by ten kluk měl být vyděšený k smrti, když ho někdo takhle ovládá, zřejmě mladíkovi nedocházelo.
Severus na něho pustil proud horké vody ze sprchy.
Mladík se nejdřív lekl, ale potom se začal smát. Voda se mu očividně líbila.
Severus mu ještě nalil do vody pěnu, kterou tu našel na jedné z poliček, a jakmile se na povrchu vytvořila hustá bílá vrstva, Harryho oči se rozzářily ještě více. Dokonce mu ani nevadilo, když mu Severus stáhl z ramen košili a kalhoty mu nechal zmizet pod vodou kouzlem. Přeci jenom už teď viděl víc, než doufal za celý svůj život uvidí.
Na hladině se začaly tvořit bubliny, což se Harrymu strašně líbilo. Zvláště je zvedat a foukat do nich, aby se rozlétly na všechny strany.
Severus to raději nekomentoval. Natáhl se pro mýdlo a podal ho mladíkovi. „Tady, umyj se.“
Podíval se na něho a k Severusově překvapení si i mýdlo převzal.
Aleluja!
Tím však zázrak končil.
Místo aby se začal mýt, tak ho položil na hladinu a sledoval ho vteřinu, než se mýdlo jako kámen začalo potápět. A Harrymu se to rozhodně nelíbilo. Našpulil rty, chytil pod hladinou mýdlo a pokusil se ho znovu udržet na hladině. A znovu. A znovu.
„Ne, Pottere… tím se myje. Myje,“ vytrhl mu mýdlo a na ruce mu ukázal, co má na mysli. Mladík na něho však dál nechápavě zíral.
Severus si prozoufal. Raději mu mýdlo vrátil zpátky. „Naučit psa zpívat hymnu by bylo snazší.“
Jeho úvahy však byly přerušeny zvuky z přízemí a voláním jeho jména.
Otřel si ruku do ručníku a vydal se na chodbu. Ve dveřích se však ještě otočil. „Opovažte se utopit, Pottere!“
Kdepak, jeho zajímalo jen mýdlo.
„Už jdu, už jdu…,“ volal do přízemí. Přeci jenom si nedovolil po schodech nějak zvlášť chvátat. Dole už na něho čekal starostlivý Brumbál.
„Vítejte ve Snapeově školce pro zvláštní případy. Máte ještě nějaké dítě, které mi chcete svěřit?“ neodpustil si, když se zastavil v půlce schodiště.
„Harry je tady?“
„Ano, v noci mě poctil svoji návštěvou. Zrovna se nahoře snaží utopit.“
Brumbál zbledl a vyrazil nahoru. A tím slovem vyrazil je míněno, že se za ním Severus pomalu vydal a byli přitom oba asi stejně rychlí. K pootevřeným dveřím koupelny dorazili akorát ve chvíli, kdy Harry klečel ve vaně plné vody a jeho hlava se nacházela kdesi pod hladinou.
„Merline!“ vydechl Brumbál, ale než se k němu stačil vydat, tak se mladík vynořil. Jeho dlouhé mokré vlasy se mu lepily na tvář a tak ho nenapadlo nic jiného, než zavrtět hlavou, až potůčky vody odlétávaly na všechny strany.
Několik kapek dopadlo až na Severuse. Ten je však jen otřel jediným pohybem. Kvůli tomuhle nechci psa.
„Co… co to dělá?“ nechápal Brumbál, když se Harry znovu ponořil.
„Hledá ponorku.“
Ředitel chápal ještě míň.
„Ale hádám, že se mu už rozpustila.“
Teď už tápal úplně.
„Brumbále, buďte tak laskav a příště ho zamkněte pořádně. Jinak tu bude znovu pobíhat a terorizovat město.“
„Severusi, vím, že to bude znít neuvěřitelně, ale na místo, kam jsem Harryho ukryl, jsme použil ty nejsilnější bariéry, jakých jsem byl schopen. Pomáhala mi při tom i Minerva a můj dávný přítel, který se v tomto oboru pohybuje už dvacet let a dělal zabezpečení i ministerského vězení, ale nic. Harry všemi ochranami prošel během několika minut a dokonce k tomu nepotřeboval ani hůlku.“
„Tak ho strčte do pytle a zavřete do Moodyho truhly, hlavně ho držte, co nejdál ode mě!“
Ředitel si povzdechl. „A nemohl bys…?“
„Opovažte se tu otázku položit!“ varoval ho Severus. „Ne, nemohl!“
„Severusi, pochop,“ začal ředitel, „i když se ho pokusím zavřít na druhý kraj světa, tak ho tu za dva dny máš znovu. Ta magie Stvoření je očividně mnohem silnější než všechno, s čím jsem se kdy setkal. A přese všechno, co říkáš, přes všechny důvody, které samozřejmě chápu, tak když je tady, tak mi připadá, že se chová docela i… obstojně,“ dodala trochu nejistě. V tu chvíli se totiž oba podívali k vaně, kde právě Harry rejdil s hlavou pod vodou, a tak do vzduchu čněl jen jeho vyšpulený nahý zadek.
„Oh, Merline,“ zaúpěl Severus. Omyl, teprve teď viděl víc, než co si kdy myslel, že uvidí.
„Je tady šťastný.“
„Co to je za nesmysly?!“ prskl Severus.
„Když byl v ústavu nebo když jsme ho zavřeli teď, tak byl úplně mimo. Nevnímal, nekomunikoval, jako kdyby spal s otevřenýma očima. Ale když je tady, s tebou… a především v dosahu dítěte, tak se očividně jeho mysl vrací do normálu.“
„Do normálu? Přijde vám tohle normální? Nikdy nebyl zrovna myslitel, ale tohle se vymyká i Potterově normálu.“
„Stále je to lepší než stav, ve kterém byl předtím.“
„Je na úrovni tříletého dítěte. Já nejsem chůva, Albusi!“ vrčel lektvarista. „A už takhle mám problémy sám se sebou, myslíte si, že za nějaké dva měsíce budu schopen mu zavazovat tkaničky?!“
Ředitel si povzdechl. „To chápu. Dobrá,“ pokračoval po chvíli, „pokusím se na něho najít nějaké místo a dozor, ale… nebude to hned. Mohl bych tě alespoň do té doby požádat…“
Severus se mračil. V tohle byla jasná další Brumbálova manipulace, ale on neměl náladu se hádat. Už od začátku vlastně hrál prohraný boj.
„Máte týden, Albusi.“
Jakmile ředitel odešel, vrátil se Severus zpět do koupelny. Harry právě zjistil, že když položí na trysku sprchy ruku, tak přestane voda proudit, ale o to víc vystříkne, když ji zase pustí. A tenhle objev se mu skutečně hodně líbil.
„Tak to by stačilo,“ pronesl muž a vypnul vodu.
Mladík protáhl obličej.
„Opovaž se začít bulet!“
Nevěděl, jestli mu rozuměl, ale jeho tvář se rozzářila, když si Severus přisedl na kraj vany a Harrymu se na dosah svoje dítě. Lektvarista mu však ruce zastavil. „Ne, teď se musíš umýt. Rozumíš mi?“ říkal mu a podával mu lahvičku se šampónem.
Kdepak, tohle na úrodnou půdu nenarazilo.
Zatímco se tedy Harry zabýval otlapkáváním břicha, nalil si Severus trochu šampónu do rukou a zabořil mladíkovi prsty do vlasů. Ten se nejdříve trochu lekl, ale potom se těm prstům poddal. Tedy až do chvíle, kdy vzal muž i sprchu a začal mu oplachovat pěnu. To sebou vrtěl, hekal a prskal a vůbec dělal cokoliv, aby okolo nich byl co největší nepořádek. Pokračoval dokonce i potom, co Severus vodu vypnul a snažil se při tom dostat vodu z očí i uší.
„Nikdy jsem děti nechtěl,“ vydechl lektvarista, když se natáhl pro ručník, aby mu vysušil vlasy, „a teď mám hned dvě!“

***

Severus před něho postavil misku s ovesnou kaší a podal mu lžíci.
Harry na něho nepřestával hloupě zírat.
„No krmit tě nebudu,“ oznámil mu hned mrzutě.
Za jeho neochotou totiž stála jediná vteřina, která se udála v koupelně. A to ve chvíli, kdy pomáhal Harrymu z vany. Sice před ním natáhl ručník, ale ani tak nezabránil tomu, aby zahlédl mladíkovo tělo. A to rozhodně nebylo tělo dítěte, ale dospělého muže. Stejně vysoké jako to jeho, sice drobné, ale vyrýsované, zarostlé a řádně vyvinuté. Ta představa, kterou si násilně vybudoval, že to je dítě, které potřebuje jeho pomoc, se roztříštila na tisíce kousků. Náhle před sebou opět viděl dospělého a krajně otravného Pottera.
„Jez,“ vzal vlastní lžičku od čaje a ukázal mu, jaké pohyby má dělat.
Chlapec tam však zůstal sedět a nechápavě se díval na misku i lžíci.
„Vezmi-lžíci,“ mluvil na něho pomalu a šťouchl do lžíce vedle misky.
Harry se na ní podíval a potom uchopil lžíci. Ale jak, to Severus nepochopil. Nějak prapodivně mezi prsty jako kdyby to bylo spíš dláto než lžíce.
„A jsme zpátky před homo sapiens,“ povzdechl si jen.
Z chodby se ozvalo lupnutí a hned v zápětí Alisinin hlas. Úplně zapomněl, že je dneska kontrolní den. Zvedl se od stolu a šel jí naproti.
„Dobré ráno, neruším? Dnes mi odpadly dvě obchůzky, tak jsem si řekla, že bych se zastavila dřív.“„Každý s IQ vyšším než jáhlová kaše je vítán.“
Nechápavě se na něho podívala, ale následovala ho do kuchyně. Tam se právě Harry pral s částí příboru.
„Ehm… on je tady?“ vydechla překvapeně. „Myslela jsem, že…,“ ztišila hlas, „myslela jsem, že ho Brumbál někam odvede.“
„Klidně mluvte nahlas, on to stejně nepobere,“ mávl Severus rukou. „A ano, Brumbál si ho odvedl, ale nezavřel ohrádku, takže mu dítě opět uteklo. A já ho teď mám na krku,“ dodal vrčivě.
V tu chvíli však Harry zabořil lžíci do kaše a nějakým záhadným pohybem, který připomínal katapult, vystřelil kaši přímo směr Severus. Ten neměl ani šanci se uhnout, snídaně se rozprskla přímo na jeho čele…
Žbluňk.
… a sklouzla do jeho hrnku čaje.
Z hrdla se mu vydralo rozzuřené vrčení, jeho klouby na rukách zapraštěly. To už se však Alison vrhla k Harrymu a lžíci mu vzala. „Harry,“ oslovila ho mile, „já to ti ukážu, ano? Lžíci musí vzít takhle… ne, ten palec sem. Takhle je to dobře,“ korigovala mu jeho sevření. „A potom lžíci zaboříš do kaše, nabereš a… šup do pusy. Tak, to je ono,“ usmála se na něho, když se jí podařilo navést jeho ruku na správné místo. „Tak a teď to zkus sám. Do misky… nemusíš tak hluboko… nabrat a… do pusy. Výborně.“
Severus to celé sledoval, div ne s otevřenou pusou. „Jak jste to dokázala?“
„Mám čtyřletou dceru,“ vysvětlila a sledovala, jak se mladík trochu neuměle krmil. Potom však vytáhla hůlku a rozsvítila hrot. „Harry, podívej se na mě.“
Poslechl ji. Jakmile mu však zamávala světlem před očima, tak ucukl.
„Reaguje,“ řekla jen.
„Ano.“
„Předtím vůbec nereagoval. Ani na jméno.“
Teď už spíš vrčel, než odpovídal.
„Od minula se hodně zlepšil,“ pronesla ošetřovatelka.
„Nevím, jestli je zlepšení, když je ve dvaceti úspěch, že se nají lžící,“ zamračil se.