6. debílek
Kapitola 6. - Debílek
Severus vyrazil na chodbu a zaklel.
Hodně peprně.
Ať už totiž tomu klukovi přál ledacos, pohled na zkroucené tělo pod schodištěm zrovna příjemné nebylo. V první chvíli si byl skutečně jistý, že se zabil.
Rychle seběhl schodiště, div se u toho nepřerazil sám, a přiklekl k mladíkovi. Jako první zkontroloval puls, ale naštěstí žil. Vaz si tedy nesrazil. Dýchal sám, na těle měl hodně odřenin a modřin, ale podle toho, jak vypadal, by Severus řekl, že si je přinesl už z dřívějška. Také měl určitě zlomenou nohu, v tomhle úhlu mu ji příroda rozhodně nenadělila. Největší obavu však teď měl o jeho páteř.
Zašeptal kouzlo a světlý paprsek se vpil chlapci do těla. V další chvíli se lehce zablesklo nad Harryho ramenem, dvakrát nad pravou nohou, u zápěstí a v bedrech. Zbytek těla však očividně vydržel bez většího poškození.
Severusovi se nejmíň líbila ta bedra a tak použil další kouzlo k bližšímu určení zranění. Pokud by to bylo něco vážnějšího, nedovolil by si s mladíkem hýbat nebo ho snad léčit. Naštěstí byl obratel pohmožděný, ale nijak nehrozilo porušení míchy.
Vydechl si.
Dalším kouzlem zvedl mladíka ze země a odnesl ho do obývacího pokoje na gauč. Skutečně ho nehodlal tahat v náručí, už takhle to pro něho bylo poměrně složité.
Rozsvítil v obývacím pokoji více světel a konečně si mohl vetřelce lépe prohlédnout. Náhle se divil, že ho vůbec poznal. Mladík měl přerostlé vlasy, tvář zhrubělou mladistvým chmýřím a to vše bylo pokryto několikadenním nánosem špíny a zaschlého bláta. Stejně takové bylo i oblečení. Vlhké a zatuchlé, a podle toho i zapáchalo. Ten kluk musel poslední týdny nocovat snad v kaluži v parku.
Severuse se otřásl, i když si v další vteřině uvědomil, že to nejspíše bude pravda.
„Tohle by mi byl Merlin dlužen,“ zavrčel si pro sebe. Teď však bylo načase toho mizerného kluka probrat. Poklepal ho po tvářích. „Pottere, proberte se.“
Bez odezvy.
Trochu přitvrdil. Nejraději bych přitvrdil ještě víc! „Pottere!“
Očividně to zabralo.
Víčka se mu začala chvět, než se zpod nich vylouply dva zastřené smaragdy.
„Potter, vnímáte mě? Slyšíte mě?“
Harry na něho zíral jako na zjevení, ale nevypadalo to, že by nějak příliš chápal, co se děje. Náhle se však jeho pohled projasnil a on se rozzářil jako měsíček.
Ten úsměv Severuse trochu vyděsil. Proč se tak stupidně směje?
Odpověď dostal v zápětí. Ač netušil, co ho k tomu vede, sklouzl Harryho pohled na Severusovo břicho skryté pod volným tričkem a jeho úsměv se rozšířil ještě víc. Chtěl k němu dokonce natáhnout ruku, ale kvůli vykloubenému rameni mu to nešlo. Natáhl k němu alespoň druhou, aby se mohl dotknout.
Severus od něho uskočil jako by se spálil. Rozhodně nehodlal dovolit, aby se ho tenhle prevít dotýkal. Ne, už nikdy! Nikdy!
Proč se na mě ale tak dívá?
Potter na něho vrhal pohledy jako kdyby mu právě vzal oblíbenou hračku. Jeho zelené oči se rozšířily a snad i trochu zvlhly. Obličej se mu zvlnil a Severus měl skutečně chvíli pocit, že se dívá na pětileté dítě a ne na dospělého muže. Haryy k němu natahoval ruku, jako kdyby se ho chtěl dotknout, ale Severus mu to rozhodně nehodlal dovolit.
V další chvíli si však uvědomil něco znepokojivějšího, než Potterovo chování. Ten kluk byl opřený o ruku, ve které měl vyhozené rameno. I když Severus pominul fakt, že nechápal, jak je možné, že to rameno drželo, tak by se v tuhle chvíli měl ten zpropadený kluk svíjet na gauči v bolestech a sotva se hnout. Pokud by jeho tělo při tolika zlomeninách neupadlo do šoku.
A on se tu místo toho natahoval a choval se, jako kdyby nebyl při smyslech.
Ale co když při smyslech skutečně nebyl?
Severus se zarazil. Od chvíle, kdy Pottera našel, tak ten kluk nepromluvil. Ani slovo, jen podivné mumlání. Vůbec nevnímal bolest, ani šok. Tohle nebylo normální.
Severus se musel hodně přemáhat, aby se přiblížil blíž, zvláště, když se po něm Potter neustále sápal. Když se ho mladík dotkl, tak sebou cukl, nebylo to příjemné. Vzpomínky na poslední společný prožitek byly stále ještě živé. Chytil jeho ruce, aby se ho nemohly dotýkat, ale to se mladíkovi očividně nelíbilo.
Začal sebou šít.
„Pottere, uklidněte se.“
„Hhhhhhhhhhhhhhh!“ ozval se mladík vzdorně. Jako malé dítě, které ještě neumí mluvit.
Nechal tedy Potterovy ruce být, i když se mu ani trochu nelíbilo, když se ho hned začaly dotýkat. K jeho velkému překvapení mu je však jen položil na břicho a to mu očividně podle jeho výrazu ke spokojenosti stačilo.
Že by ten zpropadený Brumbál měl pravdu? Že by ho sem skutečně přilákalo jeho dítě?
Severus ho chvíli nechal, potřeboval, aby se uklidnit. Rozhodně se s ním nechtěl prát, s rostoucím břichem byl v nemalé nevýhodě.
Mladík se s ním očividně prát nechtěl, v tuhle chvíli vypadal maximálně spokojený, i když by být rozhodně neměl.
„Pottere,“ promluvil na něho opět Severus, „Pottere, podívejte se na mě!“ Musel mu zvednout bradu, aby se na něho vůbec podíval a ten jeho úsměv šťastného idiota ho neskutečně štval. Nehodlal to však nijak řešit. Rozsvítil hrot hůlky a zamával jím mladíkovi do očí, ale jen proto, aby zjistil, že jeho pohled je zamžený a zorničky téměř nereagující. Ať ho řídilo cokoliv, jeho mozek do toho byl zapojený jen skutečně minimálně.
„Co s vámi mám dělat?“
Harry si jen spokojeně pobrukoval.
Nakonec se Severus zvedl a i přes Harryho hlasité protesty se od něho vzdálil. Potřeboval dojít do lékárny pro věci na ošetření a především pro lektvar na spaní, který mu okamžitě podstrčil. I když pravda, že mu musel lektvar doslova do krku nalít, protože mladík očividně netušil, co se s ampulkou dělá.
Po několika minutách usnul.
Severus mu vrátil rameno zpět do kloubí jamky a ruku i nohu provizorně stáhl do dlahy. Nebyl si jistý, kolik dalších kouzel by byl schopen zvládnout. Léčitelská magie byla totiž hodně náročná na sílu. Nakonec toho kluka ještě přikryl.
Nechápal, kde se to v něm vzalo, ještě před dvěma hodinami by ho byl schopen zabít a teď se stará o jeho pohodlí? Nehodlal to teď však řešit, na to byl příliš unavený.
Ráno moudřejší večera. „Nox.“
***
„Co se děje?“ vydechla vyděšeně Alison, jakmile se ráno objevila na chodbě.
„Jste tu brzy,“ pronesl místo pozdravu, zatímco do sebe dostal poslední kousek koblihy z obchodu odnaproti.
„Stalo se něco? Ten vzkaz zněl dost naléhavě.“ Dostala ze sebe zadýchaně a začala ho zkoumat pohledem, aby zjistila, co je špatně. „Něco s dítětem? Máte křeče? Krvácíte?“
„Ne, ne… nic takového,“ zavrtěl hlavou a chytil její ruce, které měly tendenci ho začít zkoumat. Proč na mě chce najednou každý sahat?! „Já jsem v pořádku.“
Zamračila se. „Tak proč…?“
„Umíte udržet tajemství?“
Zamračila se ještě víc. „Samozřejmě! Jsem léčitelka. A ke všemu, už Brumbálovi jsem dala slovo, že o vás…“
„Nejde o mě.“
Teď už nechápala vůbec nic.
„Jak jste na tom s obecným léčitelstvím?“ zeptal se, ale to už ji vedl po schodech do pokoje.
Pokrčila rameny. „Mám všeobecné základy jako každý léčitel, ale… nejsem specialista, takže jestli jde o něco vážnějšího tak… O co jde?“ vydechla, když ji vytáhl až do patra, kde se zastavil před jedněmi dveřmi.
„O něho,“ vydechl a otevřel dveře.
Tam na posteli ležel zkroucený mladík v potrhaném oblečení a s tváří hrající všemi barvami.
Zalapala po dechu. „Merline! Co se mu stalo?“
„Nevím, co předtím, ale včera spadl ze schodů,“ přiznal Severus a snažil se tvářit, že on s tím nemá absolutně nic společného. Což vlastně ani neměl, ale kdo by mu věřil?
„Ale to je… to je…,“ zalapala žena po dechu, když mu odhrnula vlasy z čela a poznala tu tvář z přední stránky novin, „… to je…“
„Ano,“ přikývl zasmušile. „Už chápete, proč to musí zůstat v naprostém utajení.“
„Ve Věštci psali, že je na misi kdesi v Argentině. Už alespoň čtyři měsíce!“
Severus se ušklíbl. Jistě, přeci nečekal, že Věštec napíše pravdu. „Nechci vám brát iluze, ale Potter strávil poslední čtyři měsíce na psychiatrickém oddělení v ústavu a pár posledních dní na útěku, při kterém mě z dlouhé chvíle špehoval.“
„Špehoval?“
„Jsem si jistý, že to byl on, kdo nás tu před několika dny tak vyděsil.“
Chápala toho stále méně. „Ale… proč… jak… co… totiž… říkal jste, že byl na psychiatrickém oddělení? Odtamtud se přeci utéci nedá a… a… jak by se sem dostal?“ Skutečně jí to nedávalo smysl.
Severus si povzdechl. „Řekl bych, že ho sem přitáhlo to dítě.“
„Jak to myslíte to dítě? Proč by sem volalo? Kdyby tu dítě někoho chtělo, tak by to byl přeci druhý…,“ náhle jí hlavou proletělo poznání. Zalapala po dechu a doslova vyskočila z postele. „Oh, Merline! Chcete říct, že tohle dítě… tenhle… tohle…,“ koktala a přejížděla pohledem mezi Severusem, jeho břichem a spícím chlapcem.
Zvedl obočí. „To vám Brumbál neřekl?“
„Samozřejmě, že ne!“ ohradila se. „Neříkal žádná jména, jen… Merline!“ zakryla si rukou ústa. Její skálopevné přesvědčení ve Svatého Pottera sebou očividně značně otřáslo. A Severus chvíli skutečně uvažoval o tom, že jí v tom nechá. Že si ten spratek zaslouží, aby ho někdo nenáviděl za to, co mu udělal.
Jenže z nějakého pro něho nepochopitelného důvodu to neudělal.
„Nemusíte jím pohrdat, neudělal to z vlastní vůle,“ zavrtěl hlavou, než raději změnil téma. „Zjistil jsem mu vyhozené rameno, zlomeninu zápěstí a nadvakrát zlomenou holenní kost. Ošetřil jsem mu rameno, ale na víc jsem neměl sílu. Mohla byste?“ otočil se na ženu, která snad konečně našla opět ztracenou rovnováhu.
S přikývnutím sedla zpět k mladíkovi, rozmotala mu obvazy a začala zlomeniny léčit. Noha šla s klidem, ale to jen do chvíle, kdy pacient přišel k plnému vědomí.
Nejdříve jen zamrkal, potom se nešťastně rozhlédl okolo sebe, ale jeho tvář se hned projasnila, jakmile spatřil Severuse stojícího u dveří. Ten se totiž od něho snažil držet co nejdál.
„Uklidněte se, jen vás ošetřím,“ snažila se ho Alison uklidnit, ale pacient ji očividně vůbec nevnímal. Zcela beze studu se jí vytrhl uprostřed aplikace léčivého zaklínadla. Nevšímal si jejího zděšeného HEJ! a s klidem po čtyřech slezl z postele, aby se vydal k Severusovi. To, že nedoléčenou nohu za sebou spíš vleže a ruka se zlomeným zápěstí mu při každém opření podklesne, ho očividně nezastavilo. S výrazem šťastného idiota si to šinul k Severusovi, který se v tu chvíli ještě více připlácnul ke stěně, a kdyby to nevypadalo příliš zbaběle, tak by prostě zmizel za dveřmi.
Harry se k němu doplazil a jako den předtím, i teď přitisknul ucho a dlaně na rostoucí bříško.
Starší muž se napjal a modlil se, aby ten zpropadený kluk neudělal nic jiného. To už by ho totiž asi skutečně uřkl. Naštěstí teď mladík vypadal naprosto spokojený.
Alison to celé sledovala s otevřenými ústy.
„Já z toho rozhodně nadšený nejsem!“ odsekl Severus, jako kdyby se na to ptala.
Žena zavřela pusu a zavrtěla hlavou. „On… on… on necítí bolest. A taky…“
„Troufám si říci, že jeho mozek je stále ve vegetativním stavu. Ne že by předtím byla jeho mysl nějak briskní, ale pokud teď řeknu, že má inteligenci okousané kukuřice, nebudu daleko od pravdy.“
Alison přišla blíž a přiklekla k Harrymu. Ten se na ni široce usmál, ale dál se věnoval hlazení břicha, čímž Severuse nehorázně vytáčel. „On je úplně mimo,“ vydechla. „Jestli je ale otec dítěte a skutečně ho sem přivedlo jenom jeho magické propojení s dítětem, tak to je… to je… úžasné!“ vydechla.
„Rád bych sdílel vaše nadšení,“ ucedil Severus, protože tahle poloha, kdy měl jak Pottera, tak ženu v úrovni svého břicha a klína, se mu ani trochu nezamlouvala. „Nemohla byste ho ode mě odtáhnout?“ polkl nakonec.
Podívala se do jeho pobledlé tváře a uznala, že to bude asi vhodné. „Harry, Harry, podívej se na mě,“ upoutala mladíkovu pozornost. „Pojď teď se mnou, já tě ošetřím, ano? Pojď se mnou,“ gestikulovala na něho, aby to pochopil.
Ještě více se přitiskl k Severusovi.
„Severus půjde s námi, ano? Půjde s námi.“
Nakonec se mladík nechal odtáhnout, ale nehodlal pustit otce svého dítěte z dohledu. Takže ve chvíli, kdy Severus hodlal dezertovat na chodbu, se Harry ženě vytrhl, připraven Severuse následovat skutečně až na kraj světa.
„Já bych nikam nechodila,“ řekla jen Alison a lektvarista musel uznat, že to asi bude přetrpět. Sedl si vedle mladíka a tiše trpěl, zatímco ho Alison léčila.
„Co hodláte dělat?“ pronesla žena do ticha.
„Nejraději bych ho strčil do pytle a hodil do řeky,“ zavrčel, „ale myslím, že nejlepší řešení bude, když si ho převezme Brumbál a skryje ho někam hodně daleko ode mě.“
„A… a… v tomhle stavu je… od… od…“
„Ano, od TÉ noci,“ dodal Severus nevrle. Rozhodně mu to nebylo příjemné. „A bohužel nikdo ještě nenašel způsob, jak ho z toho dostat,“ dodal téměř pro sebe. Samozřejmě, že věděl, že to je průšvih, když je jejich spasitel inteligenčně pod teplotou na Antarktidě, ale popravdě on nikdy nevěřil, že Potter je jejich jediná naděje.
„Rány jsem ošetřila. Teď by měl hlavně spát.“
***
„Tak kde je?“ vydechl Brumbál, jakmile vypadl z krbu.
„Dobré odpoledne, Albusi. Jaký byl den? Posaďte se. Čaj?“ opřel se Severus o futra dveří do kuchyně a pronesl přesně ty samé fráze jako ředitel, když k němu s něčím naléhavým přišel.
„Kde je Harry?“ naléhal starší kouzelník a vypadal skutečně nedočkavě.
„Ten dutý kus tuřínu? Něco takového spí nahoře. Druhé dveře napravo.“
„A je v pořádku?“
„V mezích možností. Ale pokud tu bude ještě za hodinu, tak už v pořádku nebude. Takže si ho pokud možno odneste s sebou,“ dodal a na ředitele se ušklíbl. „A nezlobte se, že nepůjdu s vámi, ale ty schody už jsem dneska lezl asi šestkrát.“
Brumbál se vrátil za chvíli s levitujícím chlapcem před sebou. Severus si nemohl odpustit, aby do něho ještě trochu nešťouchl. Bezvládné tělo se ve vzduchu jen zhouplo.
Ředitel na lektvaristu hleděl jako na zjevení. Měl by ho pokárat za tohle absolutně dětinské gesto, ale v další chvíli si uvědomil jednu věc – on byl šťastný. Tedy ne úplně šťastný, ale zkrátka spokojený. A to na Severusovy standarty to bylo jako kdyby skákal tři metry do vzduchu. A Brumbál měl tušení, že za tím bude ten drobek, který v něm teď rostl.
„Postarám se o něho,“ kývl na chlapce, který v tu chvíli omámeně spal.
„Především se postarejte, aby se ke mně už nepřiblížil.“
Brumbál zasmušile přikývl, ale v další chvíli zmizel v plamenech i s Harrym.
Severus si však neužíval klidu ani tři dny, když ho v noci opět probudil ten zvláštní pocit. Bohužel, měl tušení, že to bude opět ta nejhorší možnost.
Rozsvítil lampu, ale jen proto, aby zjistil, že zpod peřiny opět čouhají Potterovy špinavé nohy, zatímco ho u břicha hřejí jeho ruce a ucho.
„Merline, za co?“ povzdechl si Severus, než zoufale padl zpět do peřin. „Nox.“