5. vetřelec
Kapitola 5. - Vetřelec
*** před několika dny***
„Severus teď čeká tvoje dítě, Harry,“ pronesl Brumbál zřetelně. „Určitě se ptáš, co to povídám za nesmysly, ale… nestává se to příliš často, ale je to možné. A i když věřím, že ani jeden z vás byste si nepřáli, aby se něco podobného opakovalo, tak… našlo si to alespoň tu dobrou stránku. Severus bude mít tvé dítě, Harry. Část tebe. Vás obou. Posloucháš mě, Harry?“
Mladý muž, tedy spíše to, co z něho zbylo, se krčilo v rohu polstrované místnosti a nepřítomně hleděl před sebe. V jeho očích se zračily nepoznané dálky a rty zcela neslyšně šeptaly ta dvě slůvka – já nechtěl.
Brumbál si povzdechl. Snad i doufal, že tato zpráva dokáže mladíka vyvést z té hrozné apatie, do které upadl už před několika měsíci. Věděl, že se ti dva nemohou vystát, ale snad doufal, že byť jen náznak rodiny a odpovědnosti by ho dokázal probrat. Jak vidno, spletl se. Mladík ani nevypadal, že by ho poslouchal.
Povzdechl si.
„Zase přijdu,“ řekl jen, ale Harry nereagoval ani na to. Jen se dál pohupoval tam a zpět.
Ředitel s povzdechem opustil místnost.
Ještě dlouhé hodiny potom, co osaměl, zůstal sedět na svém místě, stále dokola opakující já nechtěl… já nechtěl… já…
Jenže poté se něco změnilo. Po mnoha dlouhých hodinách doputovala do toho správného mozkového centra jedna jediná zpráva.
…nechtěl… dítě… dítě… moje dítě…
***
Albus byl nervózní.
I když by to o něho nikdo neřekl, i když by málokdo věřil, že toho je vůbec schopen. Ano, byl nervózní. A to z jednoho jediného prostého důvodu – musel říci Severusovi, že Harry utekl z léčebny.
„Jak to myslíte, že utekl?“rozkřikl se před několika dny na ošetřovatelku. Ano, skutečně, Albus Brumbál se rozkřikoval.
„Pane Bumbále, prosím, uklidněte se…“
„Já jsem zcela klidný! Jen nerozumím tomu, jak…“
„Ani my si to nejsme schopni vysvětlit. Byl pod lektvary, v uzavřené místnosti a bez hůlky. A přesto… prostě zmizel. Nikdo neví kdy ani kam, prostě jsme ho ráno už nenašli.“
Albus netušil, kde teď mladík může být, ale cosi uvnitř mu říkalo, že to má co společného s tím, co mu před pár dny řekl. A také tušil, že jeho cesta povede za Severusem. Jen si netroufal odhadnout, v jakém bude Harry stavu. Vnímal vůbec, když mu to říkal? Byla to snad jen nějaká podivná maska? Nebo za celým tím jeho útěkem stálo jakési magické podvědomí.
Nevěděl.
Jediné, čím si byl jistý, bylo to, že až se to Severus dozví, nebude z toho nadšený.
Eufemismus století.
***
Nevěděl, proč je zrovna tady. Nevěděl, proč sleduje toho hnědovlasého muže tak nepodobného Snapeovi, ale jeho šestý smysl, který teď jeho život vlastně řídil, mu radil, aby to tak dělal. Že to je správné. Že ona osoba je ta, kterou hledá.
Sledoval ho celé dny.
Nejprve ten muž chodil ven jen zřídka. Na nákupy, na kratičké procházky. Ale po několik dnech začal své cesty měnit. Chodil do parku i na zcela opuštěná místa, o kterých Harry netušil, co by tam mohl chtít. Nikdy však nedal ani sebemenším náznakem najevo, co na těch všech odlehlých místech pohledává. Harry ho sledoval a občas měl i pocit, že na někoho čeká, nebo na něco.
Nikdo se však neukázal.
A i kdyby se ukázal. I kdyby na toho muže, o kterém byl nějak vnitřně přesvědčen, že to je Severus, někdo zaútočil, Harry si byl jistý, že by ho dokázal ochránit.
Ale jak? Vždyť nemám hůlku! proniklo skrz jeho stále zastřenou mysl, ale tato myšlenka byla brzy zatlačena. Nevěděl, jak by se bránil, netušil, jak se dostal z léčebny… vlastně ani nevěděl, proč je tady. Kupředu ho táhla jakási podivná magie, a tak mu nezbývalo, než jí věřit.
Muž se rozhlédl okolo sebe a poté za sebou zavřel vstupní dveře.
Harry cítil, jak okolo domu vyvstaly ochranné bariéry, ale jemu… to bylo jedno. Prošel skrze bariéry, které ho přijaly, jako kdyby tam patřil.
***
„Dobrý večer.“
„Dobrý,“ přikývl na Alison a snad se i trochu usmál.
Ona a Brumbál byly jediné dvě osoby, se kterými se poslední týdny stýkal, a tak nějak si na její přítomnost začínal zvykat. Nikdy sice nebyl nějak extra společenský člověk, ale od té doby, co se mu dostávalo zvýšených dávek hormonů, měl nějak větší chuť ke komunikaci. Až ho to občas děsilo.
Alison za ním chodila každé tři dny, někdy i obden. Nechtěla ho zbytečně vyčerpávat přenosy do ordinace a zpět a přesto ho potřebovala mít stále pod dohledem. Musela se ujistit, že bude na dítě reagovat správně. Dvakrát už mu musela píchnout injekci s estrogenem, aby se jeho tělo lépe přizpůsobovalo změnám.
Po druhé dávce ženských hormonů pak celou noc probrečel do polštáře, aniž by k tomu měl sebemenší důvod. Proto zoufale doufal, že dnes ho nic podobného nečekaná.
Jako vždy ji pokynul do obývacího pokoje a jako vždy jí nabídl čaj. Jako vždy odmítla.
„Tak jak se vám daří?“ začala rozhovor stejnou otázkou jako vždy. Už na ni Severus začínal být poněkud alergický.
„Jako předevčírem,“ odvětil kousavě.
„Nějaké problémy?“
Zavrtěl hlavou.
„Skutečně ne?“ zeptala se ho podezřívavě. Měla tušení, že jí tak moc neříká úplnou pravdu. „Vůbec žádné? Jestli se o vás mám pořádně starat, potřebuju to vědět. Všechno,“ dodala.
Povzdechl si. Jako kdyby to už tak nebylo trochu ponižující. „Mám neustále pocit hladu, spráskám na co přijdu a potom mě pálí žáha. Vadí mi polovina pachů, které jsem dřív ani nevnímal. Lámou se mi vlasy, bolí mě zuby. Trpím plynatostí. Spím patnáct hodin denně a stejně mám pocit, že bych ještě spal. Jsem sentimentální a náladový.“
Jen se na něho ušklíbla. „Vítejte ve světě těhotných.“
Něco zavrčel. „Vy to říkáte jako kdybyste mi to přála.“
„Užijte si to, nesmíte si to tak brát.“
Odfrkl si. Užít si to? Dělá si ze mě legraci?
Pokynula mu ke gauči, a tak se podle zvyku natáhl, povolil si kalhoty a vyhrnul košili, zatímco Alison si připravila ultrazvuk, který si přinesla zmenšený v brašně.
„Nebojte, většina z těch příznaků přejde. I když pravda… objeví se jiné.“
„To mě skutečně potěšilo,“ neodpustil si.
Opět mu na břicho nalila trochu toho studeného gelu a vzala do ruky tu podivnou pacičku. „Můžu se ještě na něco zeptat?“ promluvila, než ho začala vyšetřovat. „Obyčejně se na to neptám přímo, ale pro studii by to myslím bylo dobré zmínit.“
Severus čekal, co z ní vypadne.
„Pociťujete nějakou větší sexuální touhu? Myslím větší než předtím.“
Tahle otázka se mu nelíbila, nikdy nebyl typ člověka, který by tohle s někým rozebíral. A už vůbec ne s cizí osobou. A s ženou. Ale chápal, že ji to zajímá čistě z lékařského hlediska, ve víc si netroufal ani doufat. A co jí na to měl odpovědět? Že své sexuální touhy potlačil už před mnoha lety a průchod jim dával velmi zřídka? Nebo že od té chvíle, co je těhotný ho sice hormony nutí ke vzrušení, ale kdykoliv si vzpomene, jak ho Potter zprznil, tak je mu akorát na zvracení? Nebo že i kdyby jí řekl, že je pohledná žena, tak on si vedle ní s tím rostoucím panděrem nepřijde ani jako chlap?
„Některé pacientky s tím mívají problémy,“ prolomila Alison ticho. Zřejmě chtěla nějak zaplašit tu nepříjemnou atmosféru, které mezi nimi začala panovat.
Severus si uvědomil, že ona stále čeká na jeho odpověď. „Nic zvláštního,“ řekl nakonec.
„Dobře,“ přikývla, ale to už věnovala pozornost jenom monitoru, na kterém se opět míhaly pro Severuse nepochopitelné stíny.
„Vypadá dobře,“ komentovala obrázky. „Změříme… 18 centimetrů a váha…,“ něco naťukala na displeji a tiše si u toho mumlala. „Asi 180g. To je slušné. Přibírá pěkně.“
„A já s ním,“ vrčel. Ne, že by si na svojí postavě nějak zakládal, ale už teď měl po ránu občas problém najít rovnováhu. Což nechápal, to dítě nebylo těžší než 20 deka salámu.
„A hleďme, jak se nám pěkně fazolka natočila,“ naklonila hlavu na stranu a trochu na Severuse mrkla. „Chcete říct, co to bude?“ dodala s úsměvem.
Severus se zarazil. Chvíli řádně nechápal, na co se ptá.
„Chcete říci, jestli to bude holka nebo kluk? Já už to tu vidím.“
Polkl. Na jednu stranu chtěl vyhrknout ano a na tu druhou… „Ne. Ani ne,“ řekl nakonec.
„Skutečně?“ zvedla obočí. Většina žen to chtěla vědět, pokud tedy…
Přikývl.
Vypnula monitor a podala mu ubrousky, aby si setřel gel z břicha. Nepřestávala ho však sledovat zkoumavým pohledem. „Jestli…,“ začala po chvíli a trochu si odkašlala, „…jestli to dítě chcete dát pryč…“
S trhnutím se na ni podíval.
„Většinou matky, které dítě chtějí dát k adopci, tak nechtějí, abych jim říkala, co se s dítětem děje. Prý by se jim potom hůř loučilo. Pokud chcete… plánujete… můžeme se na tom domluvit taky,“ dodala.
„Proč si myslíte, že…“
„Tyhle hnědý desky,“ ukázala k jeho stolu. „Adopční listiny. Poznám je.“
Severus zabloudil pohledem ke stolu, kde zpod knihy vyčuhovaly složky, které mu přinesl Albus. Několikrát je studoval, ale poslední dny tam ležely prostě proto, že…
„Ještě jsem se nerozhodl,“ řekl jen, když se upravoval.
„Samozřejmě, pokud byste se tak rozhodl, zařídila bych se podle toho. Vím, že v tomhle… stavu nejste vlastní vůlí.“
Jistě, to řekla velmi kulantně.
Severus se upravil a najednou nevěděl, co říci. Po tomhle tématu se rozhovor špatně navazoval. „Nejde o to, že bych nechtěl, spíše… nejsem si jistý, že bych dokázal být rodič.“ Proč jí to vykládám?!
„Špatné dětství?“
Zamračeně se na ni podíval. Že by Albus zase žvanil?
Pokrčila rameny. „Zkušenost. Ale pokud vás to uklidní, tak ti, co mají největší strach, bývají těmi nejlepšími rodiči.“ Není to sice pravda, ale hezky to zní.
Ušklíbl se. „Při mém štěstí bych byl já ta výjimka, co potvrzuje pravidlo. Což už vlastně tak trochu…“ Náhle se zarazil. Celé jeho tělo se napjalo a pohled ztvrdl.
„Co se děje?“ vyděsila se Alison. Kdyby nevěděla, že to není možné, řekla by, že začne rodit.
„Ochranná kouzla,“ řekl jen, „někdo je na terase.“
V další chvíli oba dva stáli s hůlkou v ruce. Ona dost vyděšeně, on dost odhodlaně.
„Počkejte tady,“ řekl jen a vydal se na chodbu. Možná ho i chtěla zarazit, vždyť on byl přeci těhotný, on byl ten, kterého měli všichni ostatní chránit. To však nic neměnilo na faktu, že Alison se klepala strachy. Příroda moc dobře věděla, komu má přidělit jakou roli.
Severus přecházel chodbou a přemítal, kdo se mohl prolomit skrz bezpečností opatření. Určitě nějaký Smrtijed. Možná ten, který ho celé ty dny sledoval.
I když věděl, že ho to vyčerpá, vyčaroval okolo sebe pevný bublinový štít a s trhnutím otevřel dveře na zadní verandu.
Nikde nebylo ani živáčka.
Rozsvítil světla, ozvalo se zašustění… ale nikde neviděl nic a nikoho.
Prohlédl si terasu i pozvolna přecházející zahradu, ale beze stopy. Dokonce vyslal i průzkumné zaklínadlo, ovšem bez výsledku. Ale on si byl zcela určitě jistý, že tu někdo byl. Nejhorší ovšem bylo, že jeho ochranná zaklínadla byla očividně neporušená.
Znovu vyslal zaklínadlo, znovu zvedl a posílil všechny štíty, než se úplně vyčerpaný vrátil zpět do obývacího pokoje.
„Tak co?“ vydechla Alison očividně otřesená. Rychle mu však přiběhla na pomoc, když viděla, jak se sotva vleče.
„Utekl,“ řekl jen a skutečně se s chutí posadil.
„Nechcete raději přespat u mě na oddělení?“
Jen zavrtěl hlavou.
„Opravdu ne? Co když se vrátí? Já bych tady teda sama nezůstala. Jediné, co bych totiž nějakému útočníkovi byla schopná udělat je klystýrová zaklínadlo.“
Uchechtl se. „Myslím, že to bylo účinnější, než kdejaká kletba.“
Lehce se usmála. „Skutečně nechcete nějak pomoci? Nemám dát vědět Brumbálovi nebo…“
Zavrtěl hlavou. „Ať to byl kdokoliv, tak se dnes večer už nevrátí. A ke všemu jsem posílil ochrany. Až odejdete, zvýším ještě zabezpečení a půjdu si lehnout.“
„Dobře, myslím, že raději půjdu. Vy se moc nevyčerpávejte a zase za dva dny se uvidíme.“
Přikývl, ale byl skutečně příliš vyčerpaný na to, aby ji vyprovodil. Jenom za ní zajistil bariéru a v další chvíli usnul na gauči.
***
„Brumbále, musíte mi pomoci posílit bariéry okolo domu,“ vychrlil na ředitele druhý den místo pozdravu.
„Dobré poledne i tobě, Severusi,“ přikývl stařec, „co se stalo?“
„Včera se někdo dostal přes štíty až na terasu.“
„Nevšiml jsem si, že by ochrana byla porušená,“ zamračil se ředitel.
„Taky nebyla a to je to, co mě nejvíc děsí,“ vrtěl hlavou Severus a přecházel sem a tam. Celé dopoledne strávil pochodováním okolo domu a hledáním slabého místa, kudy sem ten vetřelec vnikl. Nic nenašel a to ho děsilo.
„Severusi, já jsem bariéry okolo domu vystavěl, ještě než ses sem vrátil z nemocnice. Je tu téměř stejné zabezpečení jako mají Bradavice!“
„Ale to je nesmysl!“ ohradil se. „Někdo tu byl!“
„Chlapče, nerozčiluj se.“
„Jak se nemám rozčilovat, když tu ani nejsem v bezpečí.“
Ředitel si povzdechl. Kdesi uvnitř něho rostl neklid, ale z jiného důvodu, než v Severusovi. „A víš… kdo to byl?“
„Nemám tušení. Nejspíše nějaký Smrtijed. O to víc mě děsí, že nezaútočil.“
„Víš, Severusi,“ začal ze sebe soukat ředitel a jemně ho poplácal po rameni, „a nemohl to být někdo jiný? Třeba… třeba Harry?“
Při tom jméně sebou trhl. „Potter? Co ten by tu pohledával?! A kde všemu, neříkal jste mi, že je v ústavu div ne ve vegetativním stavu?“
Trochu se ošil, teď přijde bengál. „Před několika týdny… uprchl.“
„COŽE?“ vypálil Severus. „A to jste mi to nepovažoval za důležité sdělit?“
„Nechtěl jsem tě zbytečně rozčilovat, chlapče.“
Zuřil. Přecházel sem a tam po místnosti a od uší mu div nestoupala pára. Klid, klid… uklidni se… Potter nemá důvod tě vyhledat… neví, že jsi…
„Vy jste mu to řekl?!“ vypálil po chvíli. „Řekl jste mu, že jsem…“
Ředitel se opět zavrtěl. „Možná jsem se… zmínil…“
„BRUMBÁLE!“ zaburácel. „Vy si snad ze mě děláte legraci!“ Dýchal zrychleně, ve spáncích mu bušila krev a v podbřišku sebou dítě nepohodlně šilo.
„Má právo to vědět, je to jeho otec!“
„Nemá s tím dítětem nic společného!“ vrčel na něho. „Nic, rozumíte! A to jste mu musel vykládat, jak se sem dostane?“
„O tom jsem mu nic neřekl,“ ohradil se Brumbál.
„Aha, a jak by potom přišel na to, kde bydlím?“
Starší muž si povzdechl. „Napadlo mě… napadlo… Víš, Severusi… Neposadíš se?“ dodal, když viděl, jak se mladší muž opírá o židli a uklidňuje se. „Něco jsem četl o mužské graviditě a zaujala mě tam jistá poznámka.“
„Jaká poznámka?“ cedil mezi zuby. Věděl, že se mu to nebude líbit.
„Jelikož je dítě tvořeno magiemi obou rodičů, velmi často se snaží svést je oba… dohromady.“
Severus zaúpěl.
„Všechno by to vysvětlovalo, Severusi. To, proč Harry utekl, jak tě našel, i jak to že prošel bariérami okolo domu. To dítě ho chce mít u sebe.“
„Ale já ne!“ odsekl. „Pottera už nechci nikdy v životě vidět, slyšíte?! Nikdy!“
„Nemůžeš dítěti mít za zlé, že chce oba dva rodiče.“
Severus skřípal zuby. Věděl, že Brumbál má pravdu, ale akorát ho to rozčilovalo, což teďka nebylo zrovna nejlepší. „Nechci být nezdvořilý, ale… vypadněte!“
***
Byla hluboká noc, hodiny v přízemí odbily půl druhou ráno.
Severusovo podvědomí se převalovalo kdesi mezi bděním a sněním, ale ve chvíli, kdy se opět chtělo ponořit to hlubokého snění, uvědomil si Severus jednu věc – nebyl v pokoji sám.
Trvalo mu jen zlomek vteřiny, než se probral natolik, aby začal vnímat. A skutečně se mu to nezdálo, někdo tam s ním byl… v jeho posteli… k jeho břichu bylo přitisknuto něco teplého.
V jedné ruce pevněji sevřel hůlku skrytou pod polštářem, druhou se natáhl k lampě.
Pokoj zalilo světlo.
Severus sledoval obrys těla, které se rýsovalo pod peřinou.
S trhnutím ji strhl z nezvaného hosta, ale jen proto, aby zjistil, že s uchem přitisknutým k jeho břichu tam leží ten, kterého chtěl potkat ze všeho nejméně.
„Pottere!“
Harry na něho vykulil zelené vyděšeně oči.
Vyskočil z postele a začal couvat, ve tváři výraz lapeného zvířete. Udělal krok zpět a zakopl. Svezl se na zem, ale i po čtyřech stále ustupoval, stylem rak říční.
„Já vás zabiju!“ zakřičel Severus, v tu chvíli se v něm vzedmula takový vlna vzteku, jakou nepamatoval. Bohužel nebyl tak rychlý, aby mladíka dokázal polapit, než mu uteče. Harry se totiž zvedl a uprchl z místnosti jako vyděšený zajíc. Jeho děs byl nejspíše skutečně obrovský, protože nedával pozor ani na cestu.
Jediné, co Severus ještě zaslechl, bylo padání těla po schodech dolů.