40. nejsem vyvolený
Kapitola 40. - Nejsem Vyvolený
„Neslýchané! Absolutně neslýchané!“
Harry s Ginny si vyměnili jeden rychlý pohled, ale ihned opět stočili pohledy k podlaze. Už dobrých deset minut tu seděli na koberečku a nezdálo se, že by zástupkyně měla v plánu jen tak přestat.
Když ráno McGonagallová tak urychleně odešla, dostal Harry kapky od Severuse. Seřval ho před jeho přítelkyní jako malého kluka a Harry neměl ani sílu se bránit. Proti faktu, že Severuse označil za svého milence, totiž nebylo obrany. Harry doufal, že ho zrzka nebude považovat za zbabělce a hlavně, že už bude mít od přednášek na nějaký čas pokoj. Jenže to by si ho druhý den nesměla odchytnout jeho bývalá vedoucí koleje, že by je odpoledne oba ráda viděla. Jediné, čím si Harry byl jistý, že on ji rád neuvidí.
A měl pravdu.
„Taková opovážlivost! Taková drzost! Něco takového jsem za celou svoji učitelskou praxi nezažila!“
Ginny se už už nadechovala k nějaké té kousavé poznámce, které ona skutečně uměla, ale Harry ji položil ruku na koleno a jemně zavrtěl hlavou. Jen ať to nedělá horší.
„Taková drzost! Takhle mi lhát! Zažila jsem spousty studentů, kteří mi lhali, ale takhle se mi smát za zády do očí, to se mi ještě nestalo!“
Smát se za zády do očí? Ginny se musela hodně snažit, aby jí přestaly cukat koutky.
„Ale paní profesorko, já vím přeci…“
„Mlčte!“ přerušila ho, „nechci nic slyšet! A měli byste vědět, že s tímhle vaším scházením je konec. Slečno Weasleyová, do komnat pana Pottera máte odteď přísný vstup zakázán.“
„Ale… ale…“
„To přeci…“
„Už jsem řekla. A buďte rádi, že to nebudu řešit víc. A teď můžete oba jít,“ propustila je. Tyčila se nad nimi však tak přísně, že ani jeden z nich neměl chuť protestovat.
„Nashledanou, paní profesorko,“ špitli oba dva při odchodu.
Ve dveřích se však Harry náhle zarazil. Lehce políbil Ginny na čelo a poslal jí napřed, než za ní zavřel dveře.
„Přejete si ještě něco, pane Pottere?“ zvedla k němu oči.
„Ano, já… já jsem vás chtěl ještě o něco požádat.“
„Nemyslím si, že jste v pozici, abyste mohl o něco žádat, pane Pottere. Ale poslouchám.“
„Netrestejte Ginny, ona za to nemůže.“
„Myslím, že na podobní situace musí být vždycky dva, takže za to slečna Weasleyová ponese stejný trest jako vy.“
„Jenže jsem to já, koho jste špatně pochopila.“
„Špatně pochopila?“ vydechla, skoro uražená.
„Já jsem vám nikdy neřekl, že spolu se Severusem jsme. Myslím jako… milenci. Vy jste si to vydedukovala sama, já vám to jenom nevyvrátil.“
„A v tom je snad nějaký rozdíl? Nevyvrátit je skoro stejná jako potvrdit,“ bránila se.
„Tak proč jste naštvaná na mě a ne třeba i na Brumbála?“
„Profesora Brumbála.“
„Už to není můj profesor,“ ohradil se a začínal v něm vřít vztek. McGonagallovou vždycky respektoval, ale v tuhle chvíli už ho začínalo trochu štvát, když se k němu chovali jako k malému.
„Ale jste tu pořád jako student, a tak se i musíte chovat. A vy obzvlášť, pane Pottere, jako pokořitel Pána zla máte povinnost jít ostatním pří…“
„Já do prdele nechce být ničí pokořitel!“ vyletělo z něho, jako když prásknete balónek. A stejnou rychlostí, jako se balónek rozletí po místnosti, přesně tak vyletěl i Harry. Jako čertík z krabičky. „Ani Vyvolený, ani Spasitel, ani Zachránce, ani kurva nikdo jiný!“
Pokud Minerva předtím tvrdila, že se jí něco podobného nikdy nestalo, netušila, co by řekla nyní. Zmohla se jen na zděšené nadechnutí. Třeštila na mladíka oči a zcela instinktivně začala couvat ke svému stolu. Ne že by se Harry proti ní nějak vydal, ale ona si náhle uvědomila, že před ní stojí dospělý a velmi mocný čaroděj, nehož magie a aura rezonovala celou místností. Tohle nebyl její vyděšený studentík.
„Pořád se kolem mě všichni oháníte Vyvoleným a Osvoboditelem a já nevím čím ještě. Nemůžu vystrčit ani nos ze dveří, aby tam na mě někdo nečekal, nebo neměl miliony všetečných otázek. Už od první chvíle, co jsem se do tohohle pitomého světa vrátil, to tak je. A teď konečně, když mám šanci žít vlastní normální život, tak se budou všichni ohánět, že jako pokořitel musíte jít příkladem, pane Pottere!“ parodoval ženu. „Všichni se můžete přetrhnout s díky a třesením rukou, ale jakmile chci konečně něco sobecky pro sebe, tak je to špatně! Nemůžu být ani sakra se svojí přítelkyní, protože se to pro zachránce kouzelnického světa nesluší. Jenže nikdo si už neuvědomuje, že v době, kdy všichni ostatní měli svoje první rande, tak já si musel krýt zadek, aby mi ho Voldemort nenatrhnul!“ dodal nakonec a konečně se pořádně nadechnul. Tváře mu rudě hořely a on marně lapal po dechu, který se mu nedostával.
Zástupkyně na tom naštěstí byla podobně. Tváře měla zardělé, srdce jí pumpovalo zděšením a ona nenacházela slova. To, co si na ní mladík křičel, bylo hrubé a nevychované, ale… a to prostě nemohla pominout… pravdivé. Mohl být milionkrát její student, ale si zkrátka musela uvědomit, že tenhle mladík riskoval svůj celý život i dětství jenom proto, aby oni ostatní mohli klidně spát. A také fakt, že on už je oficiálně dospělý a školou nepovinný. Jak to však říci, aby si zachovala alespoň trochu své důstojnosti.
„Dvě noci v týdnu, pane Pottere,“ dostala ze sebe a byla na sebe hrdá, že to vyznělo pevně a sebevědomě. I když to bylo pouze zdání. „Dvě noci v týdnu u vás může slečně přespávat. Očekávám ji však na pravidelných prohlídkách a od vás čekám na výsledcích OVCE alespoň tři Nad očekávání.“
Harry na ni hleděl. Chvíli uvažoval o tom, zda skutečně slyšel to, co slyšel. Opravdu jim dala svolení? Nebude žádné kázání o tom, jak se chovat k vrchnostem? Samozřejmě, že nebude. Vždyť on byl přeci přemožitel Pána zla.
„Dvě noci, pane Pottere,“ zopakovala zástupkyně, když se ticho začalo prodlužovat. Popravdě se trochu děsila, když mladík nic neříkal. To mu nebylo podobné. Většinou buď stál jako hromádka neštěstí, nebo div nerozbíjel všechno okolo. Ale nyní…
„Jak velkorysé,“ odfrkl si ještě mladík, než se otočil a konečně opustil kabinet.
Žena se sesunula na židli. „Tak tohle nevyšlo úplně podle plánu…“
***
Severus měl podezření.
Měl ho už od chvíle, kdy se tu najednou objevil Potter a beze vydupal do svého pokoje.
Ušklíbl se. Zřejmě dostal od Minervy pořádné kapky. Na jednu stranu cítil lehké zadostiučinění, že ten kluk dostal co proto za to, co o nich dvou rozhlašoval. Na druhou stranu ho však možná malinko litoval. Ale opravdu jen malinko.
A na třetí stranu váhal.
Vždyť ten kluk vůbec nenadával. Nenadával na McGonagalovou, ani na něho, že ho v tom nechal vymáchat a ještě se mu vlastně osolil. A když už byl v tom svém pokoji zalezlý několik hodin, zvědavost Severusovi přeci jen nedala. Ač to nechtěl přiznat, měl o něj strach. Strach, aby ten kluk neudělal nějakou z dalších pitomostí, na které měl patent.
Zaklepal na dveře a opatrně nakoukl. Přeci jenom věděl, že pokud bude respektovat chlapcovo soukromí, bude se k němu chovat stejně tak. „Jsi tady?“ zeptal se do ztichlého pokoje, i když odpověď znal. Prostě jenom nevěděl, jak jinak začít.
Ozvalo se lehké odfrknutí a poté potom otrávené, „jo.“
Severus se zamračil, Potter byl očividně zcela v pořádku. Alespoň co se dalo soudit podle jeho drzosti. Jen se rozvaloval na posteli s polštářem v náručí a zíral do stropu.
„Pokud už hodláš narušovat svůj týdenní režim a nejsi ve škole, neměl by ses alespoň učit?“ neodpustil si Severus. V další chvíli ho napadlo, že se chová jako otec, ale raději tu myšlenku zase rychle zahnal.
Další odfrknutí. „Už to stejně není třeba.“
„To už všechno umíš? Že by se zázraky skutečně děly?“
Harry se nadechl, aby muže neposlal do patřičných mezí, ale nakonec se v poslední chvíli zarazil. „Ne. Prostě už to jenom není třeba.“ Snad i čekal, že Snapeovi to bude stačit a odejde, ale on tam jen stál nad jeho postelí a očividně čekal, že bude pokračovat. „Jelikož jsem právě seřval McGonagallovou na tři doby, tak myslím, že už mi návrat do školy stejně nebude umožněn.“
Severus zamrkal. Ano skutečně nechápavě zamrkal. „Cože... cože jsi udělal?“
Harry se posadil na posteli čelem k muži, náhle se zcela podivnou touhou se svěřit. „Seřval jsem McGonagallovou,“ zopakoval, polštář stále pevně v pažích, jako kdyby ho mohl ochránit.
Starší muž nevěřil vlastním uším. „Tys seřval McGonagallovou. Seřval,“ zdůraznil.
„Jo. Řval jsem na ni asi dvě minuty.“
Jen hleděl na mladíka, neschopen pohybu ani slova a potom… se začal smát. Ne hurónsky, že by se za břicho popadal, ale smích to byl. Hlasitý. A asi nejupřímnější, co od něho kdy Harry slyšel. Jen nechápal, co je na tom tak k smíchu.
„Tak to skutečně lituju, že jsem u toho nemohl být,“ dodal muž nakonec, lehce si otíraje zavlhlé oči. V další chvíli ale zvážněl, když viděl, že mladíkovi to očividně vtipné nepřijde. „Smím se zeptat, copak z její jistě zajímavé přednášky o slušném chování tě tak rozohnilo?“ dodal. Za ten rok už věděl, že Harry je horká hlava, ale aby skutečně na někoho vyjel, musel k tomu mít nějaký impuls. Nějaký silný spouštěč, který odpálí ten náklad, co se v něm určitou dobu hromadí.
Mladík zašoupal nohama. „Nic jen… no…“
Severus zvedl obočí.
„No... začala větu stylem: Jako přemožitel a vyvolený byste měl dvojtečka.“
Severus sykl. Už i on stačil pochopit, že tohle Pottera odpálí zcela stoprocentně. Byla to jedna z věcí, do kterých musel rýpnout, aby ho naštval, ale také už pochopil, že tohle je i téma, po kterém se Harry velmi těžko uklidňuje. Pro klid nich obou se tomu raději vyhýbal. A teď to Minerva na toho kluka takhle vyprskne… No, rozhodně litoval, že u toho nebyl. Vůbec by se totiž nedivil, kdyby Minervu našli zatlučenou jako hřebík do podlahy.
„A ona ti Minerva řekla, že končíš?“
„Ne. Ale po tomhle…“ dodal Harry zkroušeně a sevřel polštář ještě pevněji.
Severus už pochopil, kde je problém, Harry měl prostě hrůzu z toho, že ho vyhodí ze školy. Z Bradavic. Z jeho domova. Možná i z toho, že ho za to Severus seřve. On ho do toho přeci pořád tlačil.
„Po… Harry,“ opravil se po chvíli, „věř mi, že pokud tvůj vztek byl jen trochu oprávněný a neřekl jsi skutečně něco… nevhodného, tak tě Minerva rozhodně nevyhodí. Možná se k tobě dokonce začne chovat jako k dospělému. Minerva není ten typ, co by si účty vyřizovala zpětně. Pokud tě nevyhodila přímo, tak to vyhazovat neznamenalo. Když bude hodně hryzat svědomí, běž se nebelvírsky omluvit, to vaše vůdčí samice jistě ocení, ale jinak bych to nechal být. A neboj, jako Vyvoleno tě přeci nemůžou vyhodit,“ dodal a lehce ho poklepal po hlavě. Jako hodného psa, když se naučí chodit ven. Doufal, že tu jeho poznámku nakonci mladík pochopí zcela ironicky.
Snad i pochopil. Alespoň tak se dalo soudit podle toho plachého úsměv, který mu přeběhl po tváři.
„Výborně. Jdu k Alison, nechceš jít taky?“ zvedl se nakonec Severus.
„Ani ne.“ Nechci překážet. „Užij si to,“ dodal, než se natáhl na postel a hleděl do stropu.
„Severusi?“ dodal, když byl muž už skoro ve dveřích. „Myslíš, že se to někdy změní? Že se na mě alespoň někdy budou lidi koukat jako na Harryho a ne jako na Vyvoleného?“
„To nevím,“ pokrčil muž rameny. „I když si buď jistý, že pokud bude v komisi u OVCÍ ještě pořád starý Greys, tak si budeš přát, aby tam toho Vyvoleno viděl. A aby ses tu nenudil,“ dodal asi po minutě, když se do pokoje znovu vrátil, jako kdyby jejich rozhovor vůbec neskončil, „tady ti nesu něco ke zkrácení dlouhý chvíle,“ položil vedle něho na postel Rikyho. „Užij si to.“
Jejich syn akorát začal pást koníky a s obtížemi se natahovat před sebe pro Harryho brýle, které se tak krásně leskly. A Harry byl Severusovi neskutečně vděčný. Snad alespoň tenhle tvoreček ho nikdy za Přemožitele Pána zla považovat nikdy nebude.
Pro něho bude vždycky jenom táta.
***
Severus s Alison leželi vedle sebe v posteli. Dech už se zklidnil, kapky potu zaslechly, byl čas jít spát. Severus si ještě užíval lehký dotek ženina těla, než se otočila zády k němu a uložila se ke spánku. Dělala to tak vždycky, zkrátka byla zvyklá spát na levém boku a spala na pravé straně postele. Logicky tedy zády k němu. Ale nebral to jinak osobně.
Chvíle sledoval její nahá ramena a váhal, jestli má nadhodit to, co mu leželo v hlavě. Věděl, že po milování je na to příhodná chvíle, ale také věděl, že tohle téma může zabrat čas. Ale také věděl, že pokud si nepospíší, tak Alison usne a on ostrouhá.
„Alis?“ zeptal se nakonec.
Ozvalo se zamručení, že ho poslouchá.
„Spíš už?“ přisunul se blíž, čímž dal najevo, že má ještě něco v plánu.
Trochu neochotně se překulila k němu a promnula si oči. „Ne.“
„Víš… napadlo mě,“ začal trochu nejistě, „napadlo mě, jestli bys nechtěla jít na mateřskou.“
Zamrkala. Opřela se o lokty a dlouze se na něho zadívala, tentokrát zcela probuzená. Jen jednou rukou si přitáhla peřinu, aby jí nesklouzla z prsou pryč. „Myslela jsem, že další děti nechceš.“ Mračila se u toho, ale v jejím hlase byl náznak naděje.
„Ne, ne… tak jsem to nemyslel,“ bránil se hned.
Zamračila se ještě víc. „Tak jak jsi…“
„Myslel jsem s Rikym.“
Nechápala. Možná byla moc unavená. Nebo možná chápat nechtěla.
„Víš… ty pořád pracuješ a vůbec nemáš čas na sebe ani na Jessicu,“ začal Severus takticky, neboli zmijozelsky, „tak mě napadlo ti navrhnout, jestli bys místo mě nechtěla na mateřskou. Byla bys doma, užívala by sis dětí, zatímco já bych se vrátil do práce. Brumbál mi nabídl od září zpátky moje místo,“ dodal a napjatě čekal na reakci. Věděl, že zaútočil na tu správnou strunu a svým úspěchem si byl skoro stoprocentně jistý. V tu chvíli si však uvědomil, jak málo ještě Alison zná.
„Aha. Hm, díky, ale ne,“ řekla jen, než se uložila zpátky na polštář.
„Ne?“ Tohle nebylo to, co chtěl slyšet. To opravdu nebylo to, co chtěl slyšet.
„Ne.“
Zamrkal. Na chvíli ztratil řeč. „Proč?“
„Prostě proto,“ otočila se na něho. „Chápu, že to myslíš dobře, Severusi, ale já mám svoji práci ráda. A nechci ji opouštět proto, abych se doma flákala.“
„Já myslel, že na mateřskou chceš.“
„Ale mě přeci vůbec nejde o mateřkou, já chci dítě, Severusi,“ zdůraznila. „To jsou dvě diametrálně odlišný věci. A promiň, skutečně nechci zahodit svoji tvrdě vydřenou funkci proto, abych zůstala doma s tvým dítětem,“ řekla mu pevně, i když v jejím hlase byla jemnost. Ještě vtiskla muži vedle sebe polibek, než se opět otočila pod peřinou.
V Severuosvi to vřelo. Mým dítětem? Aha, tak my si děti dělíme? Fajn, ať je po tvým! Překulil se na svoji stranu postele, v hrudi bublající vztek.