Jdi na obsah Jdi na menu
 


38. hůlka a kyj

13. 7. 2012

Kapitola 38. - Hůlka a kyj

Jsem idiot. Úplně normální prachobyčejný idiot! Že já se k tomu nechal překecat!
Tenhle vnitřní monolog vedl už asi dvě hodiny. Od chvíle, kdy se vydal do květinářství, aby tam podle instrukcí koupil puget a vydal se s ním do nemocnice. Normálně by ta cesta samozřejmě netrvala dvě hodiny, ale to by na něj ta žena v květinářství nesměla začít mluvit snad svahilsky a po cestě do nemocnice by se nesměl třikrát otočit.
Copak on byl typ na tahání pugetů? Ne, nebyl. Nikdy. A nikdy by neřekl, že se k tomu dopracuje. K čemu vůbec bylo nosit ženám tohle křoví? Kdyby ji donesl nějaké užitečné byliny, ale tyhle chemicky vypěstované oranžové zrůdnosti ho skutečně nijak nezaujaly.
A ještě na něho musí všichni zírat. Ano, určitě na něho všichni zírají! myslel si, když procházel nemocniční chodbou. Tohle místo po všech těch návštěvách dobře znal, ale nikdy si nepřipadal tak v centru pozornosti. Měl však pocit, že to křoví za zády skrýt nedokázal.
No tak, Severusi, nebuď srab! nadával si, když stanul před těmi správnými dveřmi. Zhluboka se nadechl, zhoupl se na špičkách a zaklepal. Na krátkou vteřinku ho napadlo, že má ještě chvíli na to zdrhnout, ale nakonec to zavrhl. Právě v čas, když se dveře otevřely a z nich vykoukl…
… nějaký chlap.
„Přejete si?“
Vysoký, lehce šedovlasý, široký v ramenou a když si Severus uvědomil, že je tím prvním, co mnohé děti na světě uvidí, pomyslel si, že je i dost nešťastně zaměstnaný. Teď však očividně čekal na odpověď.
„Hledám Alison… Dayovou,“ dodal hned. Znělo to jen jako zaváhání.
„Je mi líto, ale je na sále. Potřebujete jí něco?“
Ne vůbec nic, nikdy jsem tu nebyl, nikdy jste mě neviděl! Já tušil, že to bude blbý nápad.
„Ne. Nic. Jen…“ Vzchop se chlape! „Nemohl byste jí tohle předat?“ vytáhl zpoza zad klestí. Totiž růže.
„Samozřejmě,“ převzal si puget, jako kdyby to bylo něco běžného. „Smím se zeptat, od kterého jste dítěte? Aby věděla.“
Dítěte? „Riky. Riky.“
Druhý porodník vypadal trochu zmateně, ale nakonec přikývl. Tohle jméno nebylo tak typické, aby se jim jich tu srazilo několik najednou. „Dobře, vyřídím,“ usmál se na něho lékouzelník a zmizel za dveřmi. Teprve v další chvíli si Severus uvědomil, jakou strašnou chybu udělal. Teď ta kytka doputuje jako poděkování jednoho ze zoufalých tatínků. Znovu zvedl ruku, aby zaklepal a uvedl vše na pravou míru, ale…
… po chvíli nechal ruku opět klesnout.
Možná to tak bude lepší.

***

Měl by se učit.
Harry věděl, že by se měl učit, potřeboval to. Ta četba však byla tak strašně nezáživná, že i zírání do stěny mu přišlo jako úžasná zábava. Zaklínadlo, které mu nic neříkalo, přirovnání k dalšímu, které mu taktéž nic neříkalo a nějaké to slavné jméno, které mu bylo povědomé stejně tak.
Merline, to jsem takový pako? Co jsem těch posledních šest let dělal?
Rozplácl se přes knihu a zakňoural. Nutno říci, že stará učebnice mu ihned začala nadávat, že na nějaké fňukání tu není místo ani čas, že by se měl hodně rychle vzchopit.
Raději ji zaklapl.
A zaúpěl. Kniha sice zmlkla, ale ostatní, které ležely na stole, začaly dost vehementně protestovat proti tomuhle hrubému zacházení s jejich sestřičkou.
„Sklapněte!“ zakřičel na ně, až nadskočily. Několik z nich si dovolilo ještě něco zamrmlat, ale jinak byl klid. Konečně klid!
„Jestli se k nim budeš takhle chovat, přicvaknou ti při nejbližší příležitosti prsty.“
Harry nadskočil. Srdce mu div nevyletělo z hrudníku, v domě neměl nikdo být a najednou ten hlas… „Alis… vyděsila jsi mě. Co tu děláš?“
„Krb byl otevřený. Volala jsem, ale bez odezvy, tak jsem nakoukla.“
Harry přikývl. Srdce mu stále ještě bušilo, už chápal, jak mohlo dojít k vyděšení k smrti.
„Stalo se mi to na universitě.“
Zamrkal. Nechápal.
„S těma knihama. Tak dlouho jsem nadávala na anatomii, až mi před zkouškou skousla prsty. Nikdy bych nevěřila, že může mít takový stisk…“
Několik knih se potutelně zachechtalo, ale ihned zase přestaly.
Alison prozkoumala názvy několika knih, ale pak je raději opět odložila. „Je tu Severus?“ zeptala se nakonec skoro mimochodem, i když Harrymu bylo jasné, že to je ten hlavní důvod, proč přišla.
„Není, šel s Rikym na procházku. Prý si potřebuje zchladit hlavu.“ Odmlčel se. „Potřebuješ mu něco?“
„Ne, ne… vůbec, jen… jsem šla kolem.“
Jasně, to ti žeru. Harry se rozvalil na své židli a věnoval ženě potutelný úsměv.
Pokrčila rameny. „Vlastně jen… no… chtěla jsem si něco ověřit, ale to je jedno. Tak se kdyžtak měj…“ Otočila se k odchodu.
„Ta kytka byla od něho,“ zavolal za ní jen.
V další chvíli byla zpět. „Jak to víš?“ zeptala se pochybovačně.
Pokrčil rameny. „Třeba proto, že jsem ho viděl, když pro ni šel? Nebo proto, že jsem ho slyšel nadávat, když se vrátil? Nebo možná proto, že to já navrhl, aby ti ji dal?“ dodal kousavě.
„Ha!“ ušklíbla se Alison, „věděla jsem, že pokud to byl Severus, tak to nebylo z jeho hlavy. To se mu nepodobalo, i když ten popis na něho seděl.“
„Popis?“
„Alison, byl tady nějakej divnej, vyděšenej chlap a nechal ti tu kytku. Prý je od Rikyho,“ citovala svého kolegu.
Harry se rozesmál. „Jo, vyděšenej rozhodně byl víc, než když stál před Voldemortem.“
Trochu sebou trhla, to jméno pořád nebylo příjemné slyšet. „To by mi mělo asi lichotit. Fajn, díky… jen jsem chtěla vědět, jestli… to byl on.“
„Neber to špatně, že to nebylo z jeho hlavy. Chtěl něco udělat, já jen trochu ty jeho nápady zkorigoval.“
„Škoda, docela by mě zajímalo, co ho…“
„Chtěl ti vymazat paměť,“ odpověděl, než se mohla zeptat.
Dobře, tohle nečekala. „Prosím?“
„Něco kvůli něčemu… co jste si řekli. Detaily nevím, zas tak sdílný nebyl.“ Byl, ale zase nechci, aby sis myslela, že sloužím jako odkladiště Severusových problémů.
„A on mi chtěl vymazat paměť?“ ujišťovala se.
Přikývl. „Ale musíš to pochopit správně, to není špatné znamení. Naopak, ber to jako projev náklonnosti.“
„Náklonnosti?“ ujišťovala se.
„Jo, víš… něco jako když neandrtálec praštil svoji vyvolenou kyjem a odvlekl si ji do jeskyně.“
Chvíli ho sledovala s pozvednutým obočím. „Tak to mám vlastně štěstí, že Severus vlastní jenom hůlku,“ ušklíbla se na něho, než se znovu otočila k odchodu.
„Má tě rád,“ ozval se znovu Harry a tentokrát to znělo… vážně. „Vážně.“
Žena si povzdechla. „Já to vím, Harry, ale…“
„Dej mu ještě šanci, já vím… v tomhle je Severus trochu jako hypogrif v porcelánu, ale… no… myslím, že by si zasloužil další šanci. Už jenom to, že se odhodlal k tý kytce je u něho heroický úspěch. Já vím… já vím…“ pokrčoval, než se zmohla na slovo. „Je to váš vztah, nic mi do něho není, nemůžu rozhodovat za vás, já jen… prostě… prostě…“ Špatně se hledala slova, když vlastně ani nevěděl, co chce říci. „Neznám Severuse tak dlouho nebo tak dobře, abych mohl mluvit za něho, ale on… on když je s tebou… přijde mi, že není… sám.“ Ano, to bylo přesně to slovo. „Musí to znít stupidně. Vlastně není sám, pořád okolo něho někdo je, buď já nebo Riky, ale… s tebou je to… jiný. On vypadá jinak. Je to moje žbrblání alespoň trochu srozumitelný?“ zeptal se nakonec, i když si byl téměř jistý, že odpověď bude záporná.
Dívala se na něho dlouze a tak nějak… upřeně. „Myslím, že je.“ Trochu si povzdechla. „Proč za to tak bojuješ, Harry? Myslela jsem, že si se Severusem zas tolik nerozumíte.“
„Vlastně nerozumíme, náš vztah je tak nějak založen na ironii a vzájemných urážkách, ale ono… prostě to funguje. Za ten poslední rok… změnilo se toho tolik, že nás to prostě asi muselo sblížit a já…“ Váhal, jestli má pokračovat, o tomhle neměl mluvit. „Já mám prostě pocit, že jsem Severusův jediný přítel… tedy pokud on mě považuje za přítele… a vím, že s ním taky nebudu moci být věčně. Nechci, aby zůstal sám.“
„A já jsem k tomu prostředek?“
Pokrčil rameny. „Hodíte se k sobě. Už tím, že jste oba dva stejně umanutý. A podle mýho názoru ani jeden z vás nemůže mít partnera, který by se mu občas nevzepřel. Dobře… Severus je sice jedovatý, tvrdohlavý, ironický, sebestředný, jízlivý, neovladatelný, umanutý, sarkastický, protivný, temný, zlý, děsivý, umíněný, svéhlavý, zlomyslný, vyšinutý, egoistický, zabedněný, vypočítavý, předpojatý, vztahovačný…“
„Mohl bys přejít už na tu část po ale?“
„Po tom výčtu to bude znít dost blbě, co?“ dodal, když popadl dech. „Ale je to dobrej chlap. V určitým… slova… smyslu. Určitým směru.“
„V jakém?“
„Kdybys to nevěděla, tak mě tu teď posledních deset minut neposloucháš.“
Dobře, bod pro něho.

***

„Pottere! Pottere! Co kdybys koukal zvednout ten svůj línej zadek a šel mi pomoct?“
Severus měl rozhodně důvod ke vzteku. Procházka se mu nějak vymkla z kontroly, pěkně u toho vymrzl. A aby toho nebylo málo, už drahnou chvíli si Riky dožadoval svého oběda a vřískal při tom jako na lesy. A ono dostat se se sedačkou, taškou a nákupem do těch zpropadených dveří, zvláště, když to všude klouzalo, mu na náladě rozhodně nepřidalo. „Pottere!“ zahulákal nahoru do patra, aby přehlušil Rikyho.
„Není tu. Ahoj, zlato,“ objevila se vedle něho Alison a líbla ho na tvář. V další chvíli vyndala plačicí dítě ze skořápky a odešla s ním do kuchyně, ohřát mu jídlo.
Severus zůstal stát v předsíni a pokoušel se uvědomit si, jestli právě nezažil nějaké absurdní deju vu. Jenže taška tu byla a prázdná dětská sedačka taky. A z kuchyně určitě slyšel tiché ženské žvatlání. Rychle ze sebe stáhl všechny vrstvy, které ho měly chránit před chladem… haha, měly… a vydal se do kuchyně. Alison akorát začala Rikyho krmit. Chodila s ním po kuchyni a cosi mu broukala. Severus už na ni chtěl vybafnout, když si uvědomil ještě něco.
Krásně to tu vonělo. Ona vařila?
Severus byl úplně mimo. Skutečně nikde nepropadl zrcadlem? Připadal si jako divák nějakého seriálu, kterému uteklo dvacet dílů a on najednou nevěděl, která bije. Ale byla tu, v jeho bytě, v jeho kuchyni, s jeho synem a očividně i jeho večeří. „Uteklo mi něco?“
Otočila se na něho a věnovala mu úsměv. „Já nevím… uteklo?“
Musel zatřást hlavou. „Kde je Potter? Ten tu měl být a… Proč jsi tady ty?“
„No, víš… kdysi se setkala moje maminka s mým tatínkem a řekli si, hele jdeme na to, zlato, a…“„Alison!“ přerušil ji netrpělivě. Až se to Rikymu nelíbilo, nespokojeně sebou zavrtěl. To mě nenechají ani v klid najíst?
Dobře, věděla, že tohle snadno nepůjde. „Stavila jsem se tu, abych poděkovala za květiny.“
Raději uhnul pohledem, připadal si trochu jako nachytaný školák. „Jo… ehm… nemáš zač.“
„A po malém rozhovoru s Harry…“
„Co ti to pako zase nažvanilo?“ zamračil se, opět ve své kůži.
„Jen jednu velmi přesnou charakteristiku.“
Odfrkl si. „To si dokážu představit.“
„Křivdíš mu, ale to je jedno… prostě jsme se jen domluvili, že on se půjde učit ke mně, s Jessicou, a já tu zatím připravím večeři. Teda, pokud nebudeš proti,“ dodala.
Pozoroval ji, jako kdyby čekal, že jí v další chvíli vyraší druhá hlava. „Proč?“ vypadlo z něho nakonec.
„Co proč?“
„Proč se mnou chceš večeřet? Chceš mluvit? Seřvat? Rozejít se? Nebo něco v tom smyslu? Já jen, že bych docela rád věděl, na čem jsem.“
Povzdechla si a mírně si Rikyho nadhodila v náruči, ještě mu zbývalo půl lahvičky. „Chci mluvit.“
Přikývl. „Tak mluv.“
Dobře, tady to asi nebude tak snadné. „Nemohlo by to počkat, až na tu večeři?“ zeptala se zoufale? Přeci jenom už měla zkušenosti, že s muži se líp jedná, když jsou spokojeni, nakrmeni a pokud možno ještě v orgasmickém oparu.
Nadechl se k protestu, ale nakonec přikývl. Otočil se ke dveřím, ale než k nim došel, tak se zase vracel zpět. „Ne, nemohlo. Promiň,“ dodal, když viděl její zoufalý obličej, „ale já vážně nehodlám čekat další hodinu a probírat všechny možnosti, co se stane. Toho jsem si užil dost za své špionážní kariéry.“ Opřel se o opěrku židle. „Jestli chceš něco říct, tak to řekni.“
Povzdechla si. „Prostě chci jen vytyčit určitý hranice.“
Zamračil se. „Hranice čeho?“
„Našeho… vztahu,“ dodala nejistě. „Jestli o něj pořád stojíš.“
Chvíli se jen zahleděl na své ruce svírající dřevěné opěradlo. Celý život byl sám, byl na to zvyklý a jak zjišťoval, v mnoha ohledech to bylo snazší. Teď si měl vybrat, jestli v tom bude pokračovat, nebo se pokusí si vybudovat něco jiného. Možná lepšího. „Jaké jsou hranice?“ zeptal se nakonec.
Chvíli mlčela. Musela si uvědomit, že on přeskočil kus konverzace, kterou očekávala. „Ehm… dobře. Takže hranice. Můj manžel,“ začala, „je tabu. Může se ti to nelíbit, můžeš být naštvaný na něho i na mě, ale tahle otázka je uzavřená. Nechci se o něm bavit, nechci ho řešit, ano?“
Severus si skoro prokousl jazyk, aby udržel nějaké ty poznámky.
„Ano?“
„A co kdybych ho otrávil?“
Ušklíbla se, jen zavrtěla hlavou.
„Myslím to vážně. Zaručuji ti, že by na to nikdo nepřišel, v tomhle se vyznám.“
„Tohle,“ otočila se na něho, „jsem neslyšela. Nemůžeš prostě zabít člověka, i když si to zaslouží.“
„Proč ne?“
„Protože nechci žít s vrahem!“ odsekla. Naštvaná. Myslela si, že žertuje, ale očividně to myslel zcela vážně.
Zahleděl se na ni dlouze a následující větu dlouho převaloval na jazyku. „Měla by sis uvědomit, že to budeš… pokud tohle bude pokračovat… tak jako tak.“
Opřela si chlapce o rameno a povzdechla si. „To vím… Ale z boje se to nepočítá.“
Zatnul pěsti. Tohle bylo těžké, brát iluze… Vlastně ji hodlal poštvat proti sobě, ale potřeboval to říci. „Alison, nevím, co všechno víš, ale… Tohle je zase jedno z mých témat, o kterých nechci mluvit, ale… byl jsem Smrtijed. Vysoko postavený Smrtijed. A… dlouholetý Smrtijed. A za tu dobu jsem… vraždil. Hodně. A mučil a…“ Snad chtěl dodat nějaké slovo, ale to mu odumřelo na rtech. Polkl. „Dělal… věci,“ pokračoval, „… na které nejsem hrdý… které bych raději sám zapomněl. Ale dělal jsem je. Nejsem žádný spasitel, žádný neposkvrněný hrdina, jsem… vrah, co má na rukou krev. A to nezměníš.“
Dívala se na něho, oči rozšířené zděšením. Samozřejmě, že to věděla, ale slyšet to takhle otevřeně, přece jen jí to trochu… děsilo.
„Jsi ochotná mě přijmout i s tímhle cejchem?“
Ticho.
Dlouhé ticho.
Povzdechl si. Měl to čekat. „Tahle odpověď mi stačí.“
„Neřekla jsem, že ne!“ chytla ho hned za předloktí, aby mu zabránila odejít. „Jen…“
„Co jen?“ zeptal se a převzal si syna, který si už odříhl a začal ženě ožužlávat rameno.
„Jen mám prostě strach. Že se někdo přijde pomstít,“ dodala a lehce pohladila Rikyho po zádíčkách. „Bojím se kvůli Rikymu, kvůli Jessice… kvůli nám oběma.“
Přitiskl si syna k sobě a lehce ho políbil na hlavičku. Samozřejmě, že o tomhle přemýšlel mnohokrát. Potter o něm tvrdil, že je na zabezpečení domu úplně paranoidní, ale nemohl si pomoci. Věděl, komu ublížil, a věděl, jak strašně se mu to mohlo vrátit. „Nemůžu ti dát jistotu, že se to nestane.“
Přikývla. Věděla to.
„Stejně jako ty nemáš jistotu, že se někdy nepřijde pomstít někdo z pozůstalých nebo tvůj manžel.“ Nebyl si zcela jistý, jestli to tímhle úplně nepohřbí, ale snad i doufal, že by mu to mohlo pomoci. „Ale udělám cokoliv proto, aby se nic z toho nestalo.“
Ve chvíli, kdy se k němu přitiskla, se skoro rozesmál úlevou.
„Já vím,“ zašeptala jen.
Lehce ji objal volnou rukou, políbil na vrch hlavy. Vlastně ani nevěděl proč, ale přišlo mu to správné. Chvíli tam jen tak stáli a Severus si snad i dovolil věřit, že takhle to vypadá, když má člověk skutečnou rodinu. Jenom nevěděl, jestli by si na tenhle pocit měl zvykat, nebo raději ne. Stával se totiž silně návykovým.
„Když už jsme u témat, o kterých se nemluví…“ pokračoval po chvíli. „Nebyl ten muž… ten, u kterého jsem nechával tu kytku… nebyl to náhodou otec Jessiky?“
Pomalu se odtáhla, s povzdechem. Správně pochopil, že o tom nechtěla mluvit. „Náhodou byl, proč?“
„Vypadal o dost starší.“
Pokrčila rameny. „Je starší.“
„A to mu to nikdy nedošlo?“
„Nedošlo, řekla jsem mu, že vím, kdo je otec. Nepátral po opaku.“
„Neuvažovala jsi o tom říci pravdu.“
„Ne,“ odvětila pevně. „Má dvě dospělý děti a dvacet let šťastné manželství a já to nehodlám zničit, abych se cítila líp.“
„Stejně si myslím, že… úúúú,“ zaúpěl tlumeně, když se jeho nejdražší a nejmilovanější mužská část ocitla v pevném sevření ženské dlaně.
„Varuju tě, Severusi, jestli mu něco řekneš… naznačíš… něco ti před ním něcouklouzne, budeš mít o jeden velmi důležitý orgán méně. Nemusím doufám specifikovat, který mám na mysli.“
Nespecifikovala, jen sevřela.
„Úúúúú.“
„Rozumíme si?“
„Naprosto,“ zaskuhral vysokým hláskem.
Polibek. „Hodný kluk.“