Jdi na obsah Jdi na menu
 


35. koho to zajímá

8. 7. 2012

Kapitola 35. - Koho to zajímá?

„Dobrý den,“ pozdravil.
„Harry, chlapče,“ usmál se na něho ihned Brumbál a zvedl se ze svého místa. I McGonagallová se k němu vrhla a Harry měl chvíli pocit, že ho snad i obejme. Přeci jenom byl stále ten, kdo je zbavil dlouholeté nadvlády tyrana. Harrymu se však její objetí zdálo nepatřičné, vždyť ona byla jeho profesorka, vedoucí koleje. Měla by ho ještě seřvat, že tehdy odešel ze školních pozemků a nechal se chytit. Měla by mu strhnout body, napařit trest… ale rozhodně by ho neměla objímat.
K Harryho velkému štěstí se na poslední chvíli zarazila, svěsila paže zpět k tělu a lehce si odkašlala. „Ehm, vítejte zpět, pane Pottere,“ natáhla k němu ruku, kterou Harry po chvíli váhání stiskl. „A děkuji,“ dodala. „Za všechno.“
Potřásl její lehce zvrásněnou dlaní. Nemohl však tvrdit, že by to všechno bylo příjemné. „Ehm… nemáte zač.“ Co jiného na to taky mohl říct? Raději se opět stáhl. Když na něho někdo koukal s úctou v hlase, dokázal to snést. Když mu děkoval někdo mladší nebo podobně starý, nebylo mu to příjemné, ale přijímal to, ale tohle…? Připadal si nepatřičně.
Raději se posadil na místo, které mu ředitel nabídl. I když to vlastně byla zástupkyně, se kterou hodlal jednat. To ona totiž měla na starosti zaměstnance a podobné organizační problémy.
„Jak se ti daří, chlapče?“ pokračoval Brumbál.
„Dobře,“ přikývl mladší. Krmení, přebalování, umývání zvratků… kdo by si stěžoval?
„Výborně, výborně… a jak se má malý? Jsem si jistý, že tvůj syn musí dělat velké pokroky.“
„Syn?!“
Minervina slova se rozezněla celou místností. Očividně o této skutečnosti neměla ani ponětí a očividně jí to dost překvapilo. Očividně.
Oba muži se na ni trochu nechápavě podívali.
„Ty máš… totiž vy… totiž… syna…?“ žbrblala. „Brumbále, jak to že jste mě neinformoval?!“
Harry snad poprvé viděl zástupkyni zcela mimo, a kdyby se v tu chvíli nejednalo o něho, snad by si to i užíval. Slova se naštěstí ujal ředitel.
„Ale Minervo, vždyť jsem ti o tom říkal.“
„No to tedy neříkal!“ ohradila se žena příkře. „Něco takového bych si sakra pamatovala!“
Ona klela?
„Pamatovala bych si, že někdo z mých studentů má dítě, a to zvláště někdo tak mladý. A zvláště někdo… zvláště… zvláště…“
A zvláště Harry Potter, pomyslel si Harry mrzutě.
Brumbál si lehce odkašlal. „Minervo, jsem si jistý, že jsme se o tomto tématu bavili. Sama jsi přeci říkala, že se ti jméno Riky velmi líbí. Mimochodem, Harry, mně taky,“ otočil se na mladíka, „a…“
„Ano, ale Riky je přeci Severusův syn!“ mračila se žena a vypadalo to, že si rozhodně tohle celé nenechá vymluvit. Tedy do chvíle, než její tváří proletělo poznání. „Merline!“
A je to tady, zaúpěl Harry v duchu.
„Nechcete mi snad říct, že… Riky… že Harry… že Severus… že vy…“
Tak teď už je úplně mimo. A to nemusel mladík ani vidět ty její oči, které se div neprokulily skrze její hranaté brýle. „Merline! Ale to… to…“ Musela se i zvednou ze židle, aby se z toho šoku vzpamatovala. Harry se raději snažil tvářit, že tam není. Oči si zakryl rukou a průzorem pod prsty sledoval okraj Brumbálova stolu. Uvnitř tak nějak doufal, že když už to ředitel takhle zavařil, že by to mohl i vyžehlit. Jenom slyšel, jak McGonagallová prochází sem a tam po ředitelně a něco si u toho mumlá. Harry postřehl něco jako není možné… mohla tušit… spolu dítě… do nich neřekla…
Při poslední poznámce Harry zvedl oči a zadíval se na Brumbála. Prosím , požádal ho bezhlasně. Neměl na to to vysvětlovat znovu a znovu, a už vůbec ne téhle ženě.
„Minervo, co kdyby ses uklidnila,“ usmál se na ni ředitel, „není to tak, jak si myslíš.“
„Není? Chceš mi snad říct, že oba dva mají… syny ve stejnou dobu a oba dva se jmenují stejně?“ Zněla pochybovačně, ale na druhou stranu jako kdyby po tomhle vysvětlení toužila.
Ředitel sklouzl pohledem na mladíka, jako kdyby mu dával na výběr. Jistě by byl schopen nějakou podobnou historku vymyslet, pokud by si Harry přál. Jenže pokud Harry něco nechtěl, tak to bylo zapírat svého syna. Jeho druhého otce možná, ale Rikyho ne.
„Ne, to říci nechce,“ vložil se do jejich rozhovoru. „Riky je i Severusův syn. Ale…“ dodal hned, když slyšel, jak zalapala po dechu. „Ale není to tak, jak to… vypadá.“ Může být tahle věta víc otřepaná, než v tuhle chvíli? Harry si v tu chvíli byl jistý, že ne.
„To jistě. Jistě, Harry, já… nebojte, já proti podobným vztahům nic nemám, jsem velmi tolerantní a…“
„Ale tak to vůbec není. Já a Severus jsme jenom…“
„Chápu, chápu,“ přerušila ho s pevnou tváří. „A nebojte, budu jako hrob. Jen… Riky je… adoptovaný nebo…?“ Zbytek věty zůstal viset ve vzduchu.
Harry v duchu úpěl.
„Severus je matka,“ vložil se do toho Brumbál, „to je důvod, proč ani do příštího školního roku nenastoupí. Určitě se bude chtít svému synovi plně věnovat.“
„To jistě,“ přikývla žena a náhle byla opět profesionálka. „Samozřejmě, že za něho na následující tři roky najdu patřičnou náhradu, jako osoba na mateřské dovolené na to má plné právo. A teď k vám, pane Pottere. Četla jsem váš dopis a vzhledem k těmto závažným… okolnostem se vám pokusíme vyjít plně vstříc.“
Pokud by Harry znal kouzlo, jak splynout s křeslem, tohle by byla přesně ta chvíle, kdy by ho použil. McGonagallová si očividně fakt o jejich vztahu nechtěla nechat vymluvit. A on neměl sílu to s ní začít do detailu probírat. Probírat? Detaily? S McGonagallovou? Merline, jen to ne!
„Jelikož jste s učením již půl roku ve skluzu… a jsem si jistá, že byste letos chtěl udělat své OVCE, tedy přesněji letos musíte… navrhovala bych vám intenzivní učební plán. Každý z učitelů vám sepíše přesně to, co se vyžaduje u zkoušek. Nebudete chodit na hodiny, pouze budete jednou za 14 dní podroben zkoušce z daného učiva. A abyste měl zaručený klid, bude vám přidělen jeden ze soukromých pokojů v západním křídle.“
Harry se nadechoval k protestu, ale nakonec pusu zavřel. Soukromý pokoj? To skutečně nečekal. Myslel, že bude bydlet normálně na koleji, nebo se bude vracet domů, ale bydlet v soukromém pokoji? Až vzápětí si uvědomil, že v ložnicích už by nikoho neznal. Vlastně ani na celé koleji by si už s nikým neměl co říct, tedy kromě… Ginny.
Harry se zarazil. Soukromý pokoj…? Ginny? A McGonagallová, která mě považuje za gaye. V Harryho očích se zalesklo. Přeci jenom by to nemuselo být tak hrozné, jak by se na první pohled mohlo zdát.
„To by myslím mohlo vyjít, i když… budu se samozřejmě často vracet domů. Vždyť víte… Severus… Riky…“ naznačoval Harry. Snad i doufal, že žena nebude chtít slyšet víc.
Nechtěla.
„A doufám, že nebude problém, když si do svých pokojů budu moci brát cizí osoby. Myslím tím především Severuse, malého…“ Nebo další.
„V tom samozřejmě nebude problém. A ke všemu Severusovy komnaty jsou stále prázdné, nový učitel lektvarů odmítl pobyt ve sklepení, takže pokud by chtěl Severus strávit delší dobu…“
Harry přikývl. Ani ho nepřekvapovalo, že do sklepení nikdo nechtěl.
„Takže vám dám vědět, jak jsme na tom s vašimi plány, a také vám pošlu rozvrh vašich konzultací. A bylo by vhodné, kdybyste si zopakoval učivo minulého ročníku. Na to jste nechyběl, ale… popravdě si nejsem jistá, jak moc si pamatujete.“
Očividně nebyla naivní, aby si myslela, že si studenti po zkouškách něco pamatují.
„A s vaší výukou by se mělo začít co nejdříve.“
„To jistě… co třeba hned…“
„Zítra?“ doplnila ho pohotově. „Výborně, zítra vás budu očekávat,“ rozhodla okamžitě. Na svůj věk až příliš energicky se zvedla ze svého místa a s hrdě vztyčenou hlavou opustila ředitelnu. I když si byl Harry jistý, že dnes večer skončí minimálně u skleničky vína. Možná i něčeho tvrdšího.
„Copak máš v úmyslu, Harry?“ podíval se na něho Brumbál přes své půlměsícové brýle, v očích mu hrály jiskřičky.
„Nic, pane řediteli,“ ušklíbl se Harry, „vůbec nic.“

***

Když se Harry vrátil zpátky domů, usmíval se jako měsíček na hnoji. Do Bradavic se těšil a do svého vlastního malého bytečku taky. Brumbál mu ho ukázal, nebyl příliš daleko od Velké síně a vypadal trochu jako malý apartmán. Tam si rozhodně bude… užívat.
Severus si mladíka změřil zamračeným pohledem. „Tváříš se spokojeně, Pottere,“ zkonstatoval.
Harry se na něho jen otočil ze dveří a roztáhl úsměv ještě víc.
„Děsíš mě.“
„Máš snad něco proti dobré náladě?“
„Mám něco proti TVOJÍ dobré náladě,“ zavrčel starší muž. „Ta totiž znamená, že se schyluje k nějakému průšvihu.“
Mladší se jen zakřenil.
„A pochybuji, že za tenhle tvůj stav může Minerva.“
„Tak trochu,“ ozvalo se z chodby. „Ale vlastně o tom ani neví.“
„To mě děsí ještě víc,“ zabručel si pro sebe Severus, když se vydal za ním. „Tak řekneš mi, co tě tak potěšilo?“
Harry se vyklonil přes zábradlí a Severus měl chvíli pocit, že jestli je ten kluk opilý, tak sletí dolů jako hruška. „Já bych ti to rád řekl, ale ty bys začal žárlit.“
Severus se zamračil. „Tys byl u Alison? Myslel jsem, že za ní jdeš až večer.“
Mladší, ač se chystal zalézt do svého pokoje a rozjímat, se zaujatě otočil zpět. „Zvláštní, že tě hned napadla Alison,“ neodpustil si jízlivě. „Že by skutečně žárlivost?“
Lektvarista ho zavraždil pohledem. „Nic takového jsem neřekl.“
„Jistě, že ne… Já jen… jak je to přísloví? Potrefená sova nejvíc houká? Ale to se tebe přeci vůůůbec netýká.“
„Pottere, kolikrát ti mám říkat, aby ses do toho nepletl!“ otočil se starší k odchodu.
„To TY jsi s tím začal,“ připomněl mu Harry. „Přestaň houkat a pošli jí dopis. Když budeš hodný, tak jí ho i doručím.“
Samozřejmě, že Severus nic nenapsal, to by přeci bylo pod jeho úroveň. A Harry nic jiného ani nečekal, jen ho bavilo Severuse zlobit. Tedy vlastně nebavilo, začínalo ho to štvát, jak se ti dva přes něho oťukávali, ale jinak nebyl ani jeden z nich schopen dalšího kroku. Jeho myšlenky však vzaly za své, jakmile vylezl u Alison z krbu. Přivítal ho totiž křik, řev a hádky. A taky jeden vyděšený pohled, který mu věnovala Jessica zalezlá za křeslem.
„Hally!“ zašeptala zoufale a natáhla k němu ruce, jako kdyby u něho hledala poslední záchranu. Ihned ji zvedl do náruče, do které se mu doslova stulila.
„Co se tu…?“
„Ten pán přišel a odvedl mámu někam pryč. Pak se vrátili a od té doby na sebe křičí, před chvílí tam i něco rozbili. Já se bojím!“
„Neboj,“ přitáhl si ji k sobě, „nikdo ti neublíží.“ I s dívkou v náruči se potichu vydal za dveře do kuchyně, aby se nenápadně pokusil zjistit, co se tam děje. A případně, aby ženě pomohl, kdyby bylo třeba. Ať však Alison vypadala sebevíc rozčileně, nezdálo se, že by se jednala o víc, než o manželskou šarvátku.
Manželskou? Harry nevěděl, jak ho to napadlo, ale jiné slovo ho k téhle situaci nenapadalo. U stolu v kuchyni totiž seděl jakýsi vyšňořený mužík s pleší místo vlasů, a ač byl v tváři úplně rudý, vypadal v klidu.
„Řekla jsem ne a to je moje poslední slovo.“
„Mně je jedno, co říkáš, je to tvoje povinnost.“
„Svoje povinnosti znám a tohle mezi ně rozhodně nepatří,“ ohradila se Alison a opřela se o linku. „Nehodlám se někde předvádět jako strašák na poli!“
„Ještě pořád jsi moje žena!“
„Děkuji za připomenutí, tenhle fakt bohužel stále registruji. Ať si na šťastnou manželku před tvými věřiteli hraje jedna z tvých kurev, jsem si jistá, že jich máš dostatek.“
„Tak pozor, holčičko,“ popadl ji muž za ruku, až sykla.
Harry zatnul zuby, kdyby v náručí nedržel to vystrašené dítě, vrhnul by se tam. Teď sebou jen trhl. A možná to byl právě tenhle pohyb, co upozornil Alison na jeho přítomnost. Podívala se přes mužovo rameno a lehce vytřeštila oči. Harry rozhodně nebyl osoba, kterou chtěla, aby u ní její manžel našel. Přesněji řečeno musela zařídit, aby se nepotkali. Ten zmetek by byl schopen mladíka využít proti ní i proti Harrymu samotnému. S hraným klidem se podívala manželovi do očí a zasyčela: „Pusť mě.“
Nikdo se nepohnul.
„Řekla jsem - pusť mě,“ zopakovala.
Pomalu ji poslechl. A dokonce se i stáhl. Alison měla alespoň možnost mladíkovi u ní v obývacím pokoji pohybem naznačit, aby se nehýbal. Teprve poté se pohledem vrátila ke svému choti. „Už jsem řekla, že nikam nepůjdu.“
„Ale to víš, že půjdeš,“ usmál se na ni. Někdo by to mohl považovat za šarmantní úsměv, Harrymu z toho bylo na zvracení. „Protože jsi a vždycky jsi byla chytrá holka a víš, co je pro tebe nejlepší. A určitě nechceš, aby se všichni dozvěděli, že jejich uznávaná primářka je vlastně jenom malá kurvička, která si někde na nemocničním gauči udělala nemanželského parchanta,“ lehce jí pohladil po tváři, „s někým, u koho neznala ani jméno.“
Harry neslyšel, co jí tam říká, ale viděl, jak zrudla a zatnula zuby. A taky jak odstrčila tu jeho vlezlou ruku.
„Určitě nechceš, aby se úřady začaly zajímat o tu tvoji sladkou holčičku, o které všichni tvrdí, že je mi tak strašně podobná.“
„Vypadni,“ dostala ze sebe jen.
Úšklebek. „Takže se uvidíme?“
Zaskřípala zuby, kdyby mohla, drtila by mezi nimi kamení. „Vypadni.“
„Tak se za měsíc uvidíme. Pozvánku ti pošlu.“
Alison se ani nebránila, když se k ní nahnul a na tvář jí vtiskl drobný polibek. Ještě něco zašeptal, Harry nerozuměl ani slovo. Potom už se však snažil skrýt za dveře, aby si ho muž nevšiml. Pokud Alison nechtěla, aby se s ním viděl, určitě k tomu měla dobrý důvod.
Plameny zezelenaly, muž zmizel.
Po všech těch hádavých hlasech a křiku se náhle ten dům zdál až podivně ztichlý. Jako kdyby tam vůbec nikdo nebyl. A to nejspíš bylo i to, co si v tu chvíli Alison přála. Aby tam nikdo nebyl, ani s nikým nemusela mluvit… aby nikdo neviděl, jak strašně ponížená byla.
„Alis?“
Trvalo jí dlouho, než se vůbec narovnala. Nejraději by předstírala, že tam vůbec není. Že to není ona, kdo se opírá o oprýskanou linku a snaží se potlačit slzy. Zoufalství. A vzteku.
„Alis?“ zeptal se Harry podruhé.
Otočila se, dokonce ze sebe dokázala vyloudit i úsměv. „Ahoj, Harry. Díky, že jsi se postaral o Jess,“ vzala si dceru z jeho náruče, „i když tě dneska už asi nebudu víc obtěžovat. Vzala jsem si z práce do soboty volno. Takže se teď budu snažit tý mý holce trochu víc věnovat. Díky moc.“
Snad i čekala, že se Harry sebere a odejde, i když… jak kurva mohla počítat s tím, že se Harry sebere a odejde!
„To byl tvůj manžel?“
Skousla si ret, jako kdyby snad nad něčím váhala. „Jak jsi to poznal?“ zeptala se nakonec. Ne, vůbec v tom neslyšel jízlivost, jakou vídal u Severuse.
„Odhad?“ Nejsi jediná, kdo to umí. „Co chtěl?“
„Jednu z dalších s…“ Harrymu bylo jasné, jaké slovo chtěla použít, ale nakonec to kvůli dceři neudělala. „Jednu z dalších službiček.“
„Proč se nerozvedeš?“
Alison usadila dívku na židli a přinesla jí svačinu. Při téhle otázce se však zašklebila, hořce. „Chtěla bych dostat galeon pokaždé, když tuhle otázku slyším.“
„Nebylo by pak lepší najít odpověď?“
„Prostě to není tak jednoduché, Harry,“ odsekla unaveně. „Promiň, Harry, ale… Nechci tě vyhazovat, ale nemohl bys prosím tě jít? Dneska bych opravdu chtěla být s malou sama.“
Sledoval ji, nejistý, co má vlastně udělat. „Jsi v pohodě?“ zeptal se nakonec.
Zasmála se, snad i potěšeně. „Neboj, jsem už velká holka. A tohle rozhodně neřeším prvně.“
„Kdybych ti mohl nějak pomoci…“
Zvedla se od stolu a lehce mu sevřela ramena. „Vždyť pomáháš. Pořád.“ Políbila ho na čelo, i když se musela postavit na špičky. Přeci jen byl skoro o hlavu vyšší. „Seš takovej můj zlatej kluk. Zlatej, zlatej kluk…“

***

„Hajzl, hajzl, hajzl!“ Tohle bylo trochu něco jiného, než co Severus čekal po Harryho návratu. Právě se pokoušel malého uspat po jeho odpolední svačince, a tak ho tyhle výkřiky rozhodně nepotěšily.
„Ticho, sakra!“ vystrčil hlavu ze dveří, „jestli ho probudíš, tak tě roztrhnu.“
„Setkal ses s ním někdy?“ otočil se na něho Harry místo odpovědi.
„S kým?“ mračil se Severus. Očividně byl vykolejený tím, že se Potter nezačal vymlouvat/omlouvat za svoje výlevy.
„S Alisoniným manželem. To je takovej… takovej… takovej…,“ nebyl schopen najít ta správná slova, nakonec se jen nadechl. „Nerad bych někomu bral prvenství, ale je to snad ten největší hajzl, jakého jsem kdy potkal!“
Severus se podíval k postýlce, ale Riky vypadal, že usnul, proto za sebou jen zavřel dveře. „Co jí udělal? Co s ní je?“
„Nic, vlastně je v pořádku, ale… To je takovej hnusnej, zkurvenej, vymrdanej…“
„Slovník, slovník, pane Pottere!“ mírnil ho Severus, i když nejspíš už jen ze zvyku. V další chvíli totiž hnedka dodal: „Co jí ten hajzl udělal?“
„Nevím, něco po ní chtěl. Argumentoval tím, že musí, protože je pořád jeho žena a… Krucinál, kdybych byl její chlap, tak bych nedovolil, aby se něco podobného stalo. Sakra, ale ona mi vůbec nedovolila jí pomoct. Je tak děsně tvrdohlavá! Všechno zvládnu sama, sama, sama! Nikoho nepotřebuju. Kdybych nebyl srab, tak tam vlítnu a tomu debilovi rozbiju ciferník. To je tak nafrněnej floutek, myslí si, že mu patří svět. Nechápu, co na něm Alison mohla vidět! Fakt nechápu!“ dodal nakvašeně, než se vydal do svého pokoje.
Severus se ho ani nepokoušel zastavit.
Místo toho se přistihl, jak ještě hluboko v noci, dlouho poté, sedí před krbem a zírá do plamenů. Kdybych byl její chlap, tak bych nedovolil, aby se něco podobného stalo, Ta věta mu pořád zněla v hlavě. Neznamenala nic a… všechno. On by taky nedovolil, aby se k ní někdo takhle choval. On by… u Merlina, co?! Vždyť s ní nic neměl, neměl na ni žádné právo. Na to být s ní, rozhodovat za ní… starat se o ni.
Naštvaně popadl včerejší noviny a hodil je do plamenů. To, jak se rudé jazyky začaly ovíjet okolo papírových stránek, bylo svým způsobem uklidňující. Ale ne uvolňující.
… já vás miluju jako vlastní rodinu, ale… ty nejsi muž, který by se dokázal spokojit s rolí utajovaného milence a já ti bohužel nemůžu nabídnout víc Ano, to mu řekla. Ta slova se vryla do mysli takovou silou, že pochyboval, že je někdy dokáže vytlačit. A teď přijde Potter s tím svým: Kdybych byl její chlap, tak bych nedovolil, aby se něco podobného stalo. Sakra, proč něco takového vůbec vypouštěl z té svojí nevymáchané pusy! On a její chlap, tsss, to určitě!
Odfrkl si nahlas, ale to bylo to jediné, čím dal najevo svoje myšlenkové pochody.
Takový mládě! U Morgany, Alison by měla mít pořádného chlapa. Někoho, kdo by se o ni dokázal postarat…někoho, kdo by věděl, co chce od života. Kdo by ji dokázal zaopatřit. Někoho… někoho…
Zarazil se, jeho vlastní myšlenkové pochody ho zradily.
No, jen to řekni, někoho jako jsi ty.
Dobře, to říci nechtěl. Vlastně si to nechtěl ani myslet, ale jeho mozek si vedle Alison odmítal představit kohokoliv jiného kromě sebe.
Sobecké?
Rozhodně.
Nenormální?
Rozhodně ne.
Proč to mezi nimi vlastně skončilo? Jistě, řekla, že mu může nabídnout jen pozici milence a to mu… sakra, to mu teď bylo úplně ukradený. I jen ta představa byla… lákavé. U Merlina, sakra lákavá. Ale cože byl ten pravý důvod? Ou, ano… unesla mu syna, zradila ho a… a… a… a najednou mu na tom nezáleželo.
Nechal víno vínem a vyběhl několik schodů do patra. Zaklepal na dveře Potterova pokoje a skoro bez vyčkání vpadl dovnitř. „Pottere? Potřebuju si něco zařídit,“ řekl bez okolků. Ještě že Harry nespal, dělal si poznámky z posledních látek, bude to potřebovat. „Buď tak laskavý a dohlédni na Rikyho.“
„Jasný,“ přikývl. „A pozdravuj Alison,“ dodal, když už Severus zavíral dveře.
Jak mohl…? Ale vždyť to teď bylo jedno.
„A nezapomeň, že ráno musím do školy!“ zakřičel za ním ještě Harry, ale to už Severus zaslechl jen na půl ucha. Zbytek zmizelo v zašumění plamenů.
„Alis? Alison?“ zavolal Severus, jakmile vypadl uprostřed obývacího pokoje. „Alis?“ vydal se do patra, v půlce schodiště se zastavil, žena akorát vycházela naproti němu. Zavazovala si župan a vypadala rozespale. „Co je? Copak hoří?“ děsila se. „Severusi, stalo se něco? Něco s Rikym nebo…?“
Kolik je vůbec hodin? napadlo ho s bodnutím viny, očividně bylo už dost pozdě. A on teď vzbudil pracující ženu, aby se zeptal… na co vůbec?
„Tak co…“
„Já… já jsem se jen přišel zeptat, jestli… jestli…“ Sám nevěděl, co chce říct.
„Na co?“
„Jestli i muži musí dodržovat šestinedělí.“
Tahle otázka ji zarazila, možná ještě víc, než jeho samotného. Několikrát zamrkala, aby se ujistila, že ji skutečně vzbudil uprostřed noci, aby se mohl ujistit, že si může jít někam vrznout. Bezva. I když… měla by mu to přát.
„No…,“ zamyslela se, její mozek odmítal spolupracovat. „Popravdě, vlastně není důvod, proč by měli… Jejich tělo není po porodu nijak poškozeno nebo změněno, takže…“ víc už toho neřekla, protože její rty byly náhle okupovány. Kde se u ní vzal? Ale vždyť to bylo jedno.
Políbil ji, žádostivě, přesně jak chtěl. A přesto jen lehce, nechtěl ji vyděsit. Odtáhl se, možná teď přijde rána. Jenže ta nepřišla, jen nechápavý pohled. A tázavý.
Tentokrát to byla ona, kdo ho políbil. Sehnula se k němu, byla výhoda stát o schod výše. Doufala, že to pochopila správně a ona byla ta, kvůli které se ptal, jestli může… Znovu se odtáhla, ale tentokrát v jejích očích byla jiná otázka. Lehce ho vzala za ruku. „Pojď.“ Bez dalšího slova ho odvedla do ložnice a on se rozhodně nebránil. Alison ještě nakoukla k dceři, aby se ujistila, že spí.
Co nejtišeji zavřela dveře do ložnice a zamkla. Otočila se do pokoje. Na Severuse.
Ten postával uprostřed pokoje a připadal si, proč to neříct, jako pitomec.
Vteřina napjatého ticha. Pochopili to správně? Dělají dobře? Neměli by ještě raději?
Ale ne, teď raději myšlenky stranou. Oba věděli, jak tohle skončí, a oba už byli sakra dospělí. A ten polibek byl tak žhavý.
Severus si ji přitáhl blíž, chtěl cítit její dotek. A pokud možno bez toho protivného županu. Ten ihned sklouzl na podlahu, jeho košile následovala. Tady nešlo o žádnou zdlouhavou předehru, dětinské poznávání. Oba byli už příliš dospělí, příliš bez iluzí a příliš vášniví.
Společně dopadli do peřin, Alison nahá, Severus s kalhotami na půl žerdi a ponožkami. Ale i ty mu pro dnešní večer zůstaly, nebyly překážkou k jejich kýženému, vášnivému spojení.
A co bude ráno… koho to zajímá?