34. nepleť se do toho
Kapitola 34. - Nepleť se do toho!
Nádech, výdech.
Klid, klid. To zvládneš.
Nádech, výdech.
Zkoušel jsi to tolikrát, Severus tě na to připravil takovým způsobem, že tě nemůže zaskočit už ani výbuch bomby pod židlí. Nic už nemůže být horší, než Severusův rozhovor, který se zvrtl ve výslech ala FBI.
S posledním nádechem otevřel oči a konečně vykročil z výtahu. Chodby nakladatelství Soví pošty byly prázdné a ponuré. Přesně, jak by se o půlnoci dalo očekávat.
Prošel dlouhou chodbou až ke dveřím se zlatým nápisem Ředitel John Cameron.
Další nádech. A zaklepání.
Snad ten zvuk ještě ani nedozněl, když už se dveře s trhnutím otevřely a v nich stál šéfredaktor. Menší mužík, široká ramena a v tu chvíli zcela vyděšený výraz. Jako kdyby před sebou viděl norského trnoocasého a ne kluka, který se ho děsil snad ještě víc, než on jeho. v„Pan… pan Potter?“ ptal se, ale svoji odpověď už znal. Kdo by neznal Harryho tvář. Bez čekání na odpověď ho pustil dovnitř a neopomněl mu věnovat i několik úklon.
Harrymu to bylo dost nepříjemné. Dokonce ho chtěl i požádat, aby toho nechal, ale hned na to se mu v hlavě rozezněl Severusův hlas. Pravidlo číslo jedna: hned od začátku musí být jasné, kdo je tam pánem. A tím myslím tebe! Takže, Pottere, buď tak laskavý a alespoň na chvíli zapomeň, že jsi Potter i nebelvír.
Místo přání, aby mu začal tykat a neklaněl se mu, Harry jen přikývl a usadil se na nabízené místo.
„Čaj? Káva?“
Pravidlo číslo dvě: nikdy si od nich nic neber. Pokud ti něco nabídnou, přijmi to a ani se toho nedotkni. Nikdy nevíš, co ti do toho přimíchali.“
„Ale, Severusi, už mluvíš jako Moody.“
„Buď si jistý, že Moodyho skandál s novináři nikdy nepotkal.“
„Ne, děkuji,“ odmítl nabídku a pokoušel se u toho tváři zcela v klidu. Dokonce si přehodil nohu přes nohu, ale především proto, aby zakryl, jak se mu strašně klepou kolena.
Šéfredaktor se to zakrývat ani nepokoušel. Při sedání ke stolu shodil několik listin a vylil si vlastní šálek kávy. „Já... ehm, omlouvám se.“ Čekal snad, že se Harry uraženě zvedne a odejde? Nebo snad, že po něm hodí nějakou kletbičku?
Harry se usmál. „Nic se neděje.“ Přeci jenom si připadal jistější, když zjistil, že tu není jediný nervózní.
„Víte, pane Pottere, jestli se ještě před rozhovorem může zeptat…“
Nikdy neodpovídej na otázky off-rekord. Stejně to vždycky použijí proti tobě, i když ti budou tisíckrát tvrdit, že to nepoužijí.
„… strašně mě zajímalo, proč jste si vybral právě naše noviny a ne… ne že bych si stěžoval, ale víte… většinou byly články s vámi s Denním věštci a…“
„Ujišťuji vás, že ať se v Denním věštci psalo cokoliv, tak to většinou šlo kolem mě, a to s velkou oklikou. To je také jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl pro váš deník. A doufám,“ zdůraznil, „že svého rozhodnutí nebudu muset litovat. Protože pokud ano, velmi nerad bych přešel ke konkurenci.“
Tohle byla návnada, které se prostě musel chytnout. Kdo by si nechal ujít takovou rybu, kterou Harry rozhodně byl.
„Jsem si jistý, že se nějak domluvíme,“ usmál se na něho šéfredaktor, snad náhle s větším sebevědomím. „Pokusíme se splnit všechny vaše požadavky. Sám vidíte, že ty první jsme splnili kompletně,“ mávl kolem sebe. Jistě, byli tu sami a uprostřed noci. Harry i zkontroloval bezpečnostní opatření a nikde nezaznamenal odposlech či přítomnost další osoby.
„A já se vám pokusím vše oplatit. Začneme?“
***
Co si pamatoval, tak nikdy nebyl úplně opilý. Ovíněn určitě, v náladě možná, ale nikdy nebyl na mol, nezažil, co to je pořádná kocovina. Ale teď se tak rozhodně cítil. Hlava mu třeštila, před očima se míhaly mžitky, ruce a nohy se cítily těžké a neohrabané. A jediné, po čem toužil, byla trocha vody a postel. Ale před tím ho čekaly ještě tááááááákové schody.
Upřímně doufal, že jeho syn už bude spát, protože si nebyl jistý, jestli by jeho hlava dokázala ten křik ještě strávit. K jeho velké smůle Riky sice spal, ale jeho druhý otec bohužel ne.
„Jak to šlo?“ ozval se Severus opřený o dveře.
„Super,“ zamručel.
„Mohl bys to trochu víc specifikovat?“
„Nemohl by sis ty otázky nechal na zítřek? Dneska jich mám už dost.“
„Na co se ptali? Odhadli jsme nějaké otázky?“ následoval ho Severus po schodech, aby se ujistil, že mu mladík neuteče.
„Jo, nějaké jo. Vlastně všechny. Vlastně se ptali úplně na všechno. Mám pocit, že kromě čísla mých bot je zajímalo úplně všechno.“
Severus naklonil hlavu a změřil si jeho boty. „Čtyřicet tři?“
Harry se zamračil. Vůbec v tu chvíli nechápal, o čem to Severus začal mluvit. Teprve, když sledoval jeho pohled na své nohy, mu to došlo. A k jeho velkému překvapení se i strefil. Zamručel.
„Zkoušeli na tebe svoje levné triky? Vlastně proč se ptám, je mi jasné, že zkoušeli. A teď by měla přijít ta chvíle, kdy mi poděkuješ, že jsem tě na ně připravil.
„Jdi do háje, Severusi,“ zamručel.
„Tak copak se o tobě dočtu, co bych ještě nevěděl?“ rýpl si ještě Severus.
„Jdi do háje!“ ozvalo se ještě zpoza dveří Harryho pokoje.
Severus se pro sebe ušklíbl. Slyšel, jak sebou Harry práskl na postel a byl si jistý, že mu ráno bude moci vynadat za to, že se ani nevyzul. „Nemáš zač.“
***
„Pottere?“ Ticho. „Tak sakra, Pottere!“
Vrčivé volání se rozléhalo celým domem doprovázené nespokojeným fňukáním jejich syna.
Ozval se dupot a potom se objevila i mladíkova tvář na schodišti. „Co je?“
„Byl jsi koupit to mlíko, nebo ti to zase vypadlo z tý tvojí nadutý kebule?“
Harry zaklel. „Sakra.“
Starší jen zavrčel, jako kdyby ani nic jiného nečekal. A vlastně ani nečekal, kdesi uvnitř věděl, že Potter je stále jen nezodpovědné děcko, kterému by se žádné významné úkoly dávat neměly.
„Promiň, Severusi, já na to vážně zapomněl a…“
„K čemu sakra tu hlavu nosíš, když ji nepoužíváš!“ odsekl muž, zatímco se pokoušel uspat jejich syna. „Radši se ani nebudu ptát, na co myslíš. Koukej pro něj mazat, už tu máme jen sotva na dvě krmení.“
„A nemohl bys…?“
„Nemohl!“ přerušil ho hned muž. „Je mi jedno, co máš v plánu, ale pochybuju, že to je důležitější než nakrmení vlastního dítěte.“
„Ale já jdu…“
„Je mi jedno, kam jdeš. Cestou zpátky se prostě stav v nemocnici a kup tam to mléko,“ vysvětlil mu Severus jako idiotovi.
„Ale já jdu … Přijdu pozdě,“ začal, i když nevěděl, jak pokračovat. Rozhodně mu nehodlal vykládat, že jde hlídat Jessiku a tím pádem se musí sejít s Alison. I když už u jejího jména netikal jako časovaná puma, stále měl tendenci se rozhovorům o ní vyhýbat.
„Mě to nezajímá, kam jdeš. Prostě, než se půjdeš někam naložit do lihu, přineseš sem to mléko. Nějaké námitky?“
„Vůbec ne.“
„To jsem rád.“
***
Zásoby mateřského mléka z porodnice sice přinesl téměř vzápětí, v další chvíli však zase zmizel, jako kdyby mu za patami pádil poblázněný hypogrif. A ač Severus říkal, že je mu jedno, kam potom jde, opak byl pravdou. Jakmile uložil syna, posadil se do obývacího pokoje a začal si nadávat, že z toho kluka nevytáhnul, co má u Merlina v plánu. Zase určitě nějakou pitomost, jak ho znal. Ale copak mu mohl být pořád za patama?
Ale co se starám, je dospělý! zvedl se z gauče s rozhodnutím jít spát. Přeci jenom bylo dávno po půlnoci.
V hlavě mu však stále hlodal červíček pochybností. Nevěděl přesně, kdy se to stalo, ale na tom zpropadeném klukovi mu začalo opravdu záležet. Byl jako mladší bratr, na kterého musel dohlížet, jako nevlastní syn procházející pubertou, jako kamarád, kterého nemůže opustit, protože by se někde osamocen zabil zakopnutím o vlastní tkaničky.
K čertu! odsekl, když mu starostlivost nedala. Posadil se do gauče s rukama zkříženýma na prsou a s pohledem upřeným do plamenů. Však on se dřív, nebo později ukázat musí.
Bylo spíš později než dřív, když se plameny rozžhnuly a Harry z nich vyklouzl tak potichu, jak jen to šlo. Ani si na cestu neposvítil, spoléhal, že dům už zná natolik dobře, aby se mohl do patra proplížit beze světla a bez zbytečné pozornosti.
Světlo se však rozsvítilo.
„Víš vůbec, kolik je hodin?“
Harryho málem sklátil infarkt. „U Merlina, Severusi, já tě zabiju!“
„Na něco jsem se ptal,“ vrčel starší muž, zatímco rentgenoval mladíka pohledem. Vypadal v pořádku, ale to ho štvalo snad ještě víc. Kdyby se připlížil polomrtvý, rozhodně by mu nespílal za pozdní příchod.
„Říkal jsem, že přijdu pozdě.“
„Tos tedy neříkal!“
„Říkal!“ odsekl mu Harry, „to jenom ty mě neposloucháš!“
Severus trochu zaváhal. Byla snad možnost, že by mu to skutečně říkal? Jistě, ta možnost tady byla, odpoledne ho popravdě příliš nevnímal, synův křik mu v hlavě rezonoval dost. Ale rozhodně nehodlal přiznávat svoji chybu.
„To ti mám hlásit, kam chodím?“ mračil se mladík.
„Kdyby to šlo, bylo by to příjemné. Alespoň bych se nemusil děsit, že tě někde polapí zbylí Smrtijedi z jejichž spárů tě pak budu muset jít vytáhnout. Na to opravdu nemám náladu ani čas!“
Kdyby Harry nebyl tak unavený, zacukaly by mu koutky. On o něj měl strach. „Neboj, nebyl jsem nikde, kde by na mě mohli Smrtijedi. Tohle místečko bylo naprosto bezpečné.“
Severus v duchu zaúpěl, veřejně zavrčel jako špatně naložený vlk. „Slyšel jsem dost. Pottere, tvoje milostné eskapády mě skutečně nezajímají, ale mám k tobě alespoň dvě prosby. Zaprvé bych byl vděčný, kdybys dával vědět kdy a kam jdeš. Nebo alespoň kdy se vrátíš a pokud možno to dodržuj. A zadruhé si laskavě nastuduj ochranná kouzla. Riky je jedináček a v nejbližší době bych byl velmi nerad, kdyby se to změnilo.“
Tak Severus si myslel, že lítal za holkama. Už zase. A už zase je úplně mimo. Sice v tom opět je žena, ale stejně jako při schůzkách s Molly je ta žena starší a jen představa nějaké erotické jiskry mezi nimi mu mírně zvedala žaludek.
„Neboj, jsem si zcela jistý, že Alison se o sebe dokáže postarat sama.“ Minul Severuse směrem ke schodišti, docela se těšil do postele. Určitě se blížilo ráno a on, ač pospával na gauči, byl utahaný jako kotě.
Starší muž zůstal stát na místě jako přikovaný. „Co ta s tím má společného?“
„A kde si myslíš, že jsem celou noc byl?“ podíval se na něho Harry ze schodiště jako kdyby zíral na blba. Doufal však, že tímhle jejich rozhovor končí.
Jak hluboce se mýlil.
„Nechci, aby ses s ní stýkal!“
„Ho-ho,“ otočil se na něho Harry, „a řekl bys mi jediný důvod proč?“
„Ta ženská není nic pro tebe!“ najednou stál Severus přímo před ním a svým dlouhým prstem mu div nevypíchl oko.
„A ty snad jsi?“ odsekl Harry. „Tím pádem se neboj, Severusku, já ti za ní nechodím. Byl jsem hlídat Jessicu. Na tvoji milovanou Alison ti nesahám.“
„Přestaň mě vytáčet těma svýma řečma!“ rozkřikl se muž. „Vůbec tomu nerozumíš!“
„Naopak, rozumím tomu velmi dobře. Ty nejsi naštvaný, že jsem u ní byl. Tebe štve, že já si s ní rozumím, zatímco tys poslal nejlepší ženu ve svým životě do háje.“
„Co ty můžeš vědět o lepších ženách v mým životě?! Co ty víš sakra o ženách vůbec?! Ty, který nerozeznáš dudlík od bradavky! Hodláš si tu hrát na manželskou poradnu?“
Harry se zamračil. Věděl, že Severus dokáže být velká svině, ale tohle byla rozhodně podpásovka. Nevěřil, že by tohle na něho někdy vytáhl. „Fajn, možná jsem s holkama ještě nic neměl, ale rozhodně mám oči. Alison se ti líbila, jenže ty prostě nejsi schopný přijmout nikoho, kdo je stejně tvrdohlavý jako ty!“
„Tohle nemá s tvrdohlavostí nic společnýho.“
„Tak co…?“
„Ona mě zradila! Důvěra, říká ti to něco?“
„Zradila?“ vydechl Harry. Všechna únava byla pryč, měl chuť jen řvát a hádat se. „U Merlina, Severusi, ona neprodala tvoje nejskrytější tajemství novinám, ona se jen snažila chránit tvoje dítě v době, kdy tys toho nejspíš nebyl schopný.“
„Ale udělala to za mými zády!“
„A ty si myslíš, že by to šlo i jinak? Myslíš, že kdyby ti to řekla přímo, že bys to povolil?“
„Samozřejmě…!“
„Kecy!“ přerušil ho Harry pevně. „Lžeš sám sobě a víš to! Víme to oba dva.“
„No to teda nevíme. Buď tak laskavý a přestaň se mezi mě a Alison plíst, ničemu nerozumíš!“
„Přesně, Severusi, přesně!“ zarazil ho Harry a věnoval mu jeden z vítězných úšklebků. I když s příchutí hořkosti. „Přestaň se mezi mě a Alison plíst. Mám ji rád. Ji i Jessiku a pokud ty ne, je to jen tvůj a tvůj problém. Tvoje mínus.“
Severus se nadechnul k dalšímu protestu, ale nakonec se na něho nezmohl. Jen sledoval, jak se Harry otočil a vyšlapal posledních několik schodů do patra. „Mimochodem, mám tě pozdravovat,“ zaslechl ještě předtím, než mladík zmizel ve svém pokoji.
***
Procházet chodbami Bradavic za doby studia bylo občas nepříjemné, ale většinou se šuškání okolo něho ozývalo pouze na začátku školního roku a v případech, že (zcela omylem) něco vyvedl. To však rozhodně neplatilo o tom, co se okolo něho dělo teď. Studenti se za ním otáčeli, pokřikovali na sebe a někteří chudáci kvůli němu dokonce i vráželi do zdí.
A to se Harry pokoušel být nenápadný.
Že já nepoužil ten krb, pomyslel si Harry trpce, když stoupal po školních schodištích pod neustálým dohledem studentů, obrazů i duchů. Měl chuť se otočit a odejít, ale věděl, že to nebude možné. Už proto, že tu nejspíš v následujících měsících bude pobývat dost času. Lepší se s tím smířit hned.
Tentokrát nešel k zadnímu vchodu do ředitelny, ale přímo. Zaklepal na dubové dveře a po vyzvání vstoupil. Brumbál i McGonagallová už na něho čekali a vítali ho s výrazy plnými nedočkavosti a očekávání.
Tohle bude dlouhý rozhovor, pomyslel si, když za sebou zavíral.
„Dobrý den.“