32. špatný konec
Kapitola 32. - Špatný konec?
„Alison! Alison, počkej!“
Harry pádil sněhem jako splašený, i když pantofle nebyly na prodírání se závějemi ta správná obuv. Neměl však náladu ani čas se přezouvat. To ženino jediné „sbohem“ bylo totiž tak nečekané a rychlé, že zíráním ztratil cenné vteřiny. A teď měl strach, že jakmile žena překročí hranice pozemku okolo Doupěte, tak se přemístí a on už ji nikdy neuvidí. Jako by nestačilo, že se ráno Ginny vrátila zpátky do školy. Úplně na to zapomněl a v tu chvíli, kdy se na něho s kufrem jenom usmála, mu to přišlo jako rána na solar. Kdo ví, kdy ji zase uvidí.
A teď ještě Alison?!
„Počkej, přeci!“
Očividně se jí nechtělo, ale nakonec se přeci jen otočila a počkala, až se doklopýtá až k ní. Zrudlý mrazem s trhaným nádechem.
„Co ti Severus řekl?“ vypadlo z něho, jakmile k ní doběhl.
Nepodívala se na něho, ani hned neodpověděla. Jen si z tváře odhrnula větrem zbloudilý pramen vlasů. „Nic zvláštního.“
„Nečekáš, že ti to budu věřit, že ne?“ zamračil se na ni.
Mlčela.
„Co ti řekl?“
„Že mě už nechce vidět.“ Prostě tak.
Dobře, něco takového Harry čekal. „Jsi jeho léčitelka. Nemůže…“
„Už nejsem,“ přerušila ho. „A Rikymu prý sežene pediatra, už mě nepotřebuje. Nechce,“ dodala.„Ale já tě chci. Chci, aby ses o malého starala ty.“
Usmála se. Trochu potěšeně a zklamaně zároveň. „O tom bohužel rozhoduje Severus. A ke všemu má pravdu, na tohle už nejsem specialista.“
„Ale ty… Severus… Tohle je prostě Severus, vždyť ho znáš, jen kolem sebe kope. Vždyť ty ho přeci… máš ho ráda, nenech se odradit.“
„Já vím, Harry. Vím, proč to Severus dělá a chápu ho.“ Odmlčela se. „Ale nezlob se, nehodlám se doprošovat.“
Dobře, to ho trochu překvapilo. Ti dva mu jednu dobu připadali jako dokonalý páreček (bláznů), ale těžko se něco takového uvádí ve skutečnost, když ani jeden z nich pro to nechce nic udělat. A Harry bohužel neviděl žádnou cestu, jak jejich názor změnit. Nebyl blázen, rozhodně se nehodlal pouštět do dohazovačských akcí jako v romantických komediích. Pokud oni sami nemají zájem…
Jen mu to bylo líto.
„To už tě nikdy neuvidím?“ zeptal se zpříma.
„Samozřejmě, že ne,“ usmála se na něho a lehce mu sevřela rameno, „můžeš za mnou kdykoliv přijít.“
„Třeba zítra? Mohl bych třeba pohlídat Jessicu.“
Pozvedla obočí. „Tedy, nějaký nadšený, nemyslíš?“
Dobře, asi skutečně působil jako nadšené dítě. Podrbal se ve vlasech. „Když já… já mám strach, že když se teď spolu rozejdeme, tak zůstane jen u slibů. A už se nikdy neuvidíme.“
„To tak stojíš o moje přátelství?“
Zamrkal. Připadal si jako hlupák. Samozřejmě, že pro tu ženu byl jen jedním z příbuzných pacientů, mladý nepoučitelný kluk. „Ehm… ty o moje asi ne, co?“ zamumlal.
Položila mu ruku i na druhé rameno a donutila ho podívat se na ni. „O tebe stojím vždycky, ano?“ usmála se. „Zítra mám noční, přijď v pět. Bude i večeře,“ dodala.
Rozzářil se jako sluníčko. „Budu tam přesně.“
Poslední úsměv a byla pryč.
***
„Severusi, můžu na chvilku?“ vpadl Harry do pokoje, jakmile dole u krbu trochu rozmrzl.
„Pššššššt,“ ohradil se starší, velmi mu záleželo na tom, aby syn spal. Potichu jako myška se vydal za Harrym a vyvedl ho z pokoje. Ve chvíli, kdy si byl Harry jistý, že už budou moci mluvit, se Severus náhle otočil… a zavřel mu dveře před nosem.
Cvakl zámek.
Harry zůstal překvapeně stát. „Fajn. Ehm… tohle jsem podělal já.“
***
Soužití se Severusem se vrátilo do poněkud standardních kolejí. Pokud Harry nevyslovoval jméno Alison, či byť jen nenaznačoval její existenci, zdál se Severus přístupnější než kdy dříve. Společně se svým mladým společníkem se sžíval s rolí otce a v určitých chvílích z něho byl i příjemný společník. Tedy do chvíle, než dorazily noviny. A na první stránce Chlapec, který přežil.
„Kolikrát ti mám říkat, abys jim dal ten rozhovor?“ rozčiloval se Severus. „Dokud to neuděláš, tak si budou vypomáhat vymýšlením těchhle nesmyslů,“ hodil před něho Denního Věštce.
Harry se zamračil na vlastní fotografii na přední straně. Starou fotografii, typoval by to tak na pátý ročník. „Stejně to celé překroutí, ať jim řeknu cokoliv,“ odfrkl si. „Nemá cenu jim cokoliv říkat. Proč o ten můj rozhovor vlastně tak stojíš? Za pár týdnů je ty spekulace přestanou bavit a bude pokoj, uvidíš,“ hodil mu noviny do klína.
V další chvíli je však měl zpět a Severus si dal velmi záležet, aby ho srolované stránky pěkně plácly přes obličej. „Právě proto. Až ty spekulace vyšumí bez tvého postoje, budou je lidé považovat za pravdu.“
„Je mi jedno, co si myslí.“
„Ale mně ne!“ ohradil se lektvarista. „Sakra, když už jsem s tebou uváznul, ocenil bych, kdyby sis udělal alespoň nějakou reputaci. Když už ne kvůli sobě, tak mysli alespoň na toho kluka,“ kývl směrem ke kolébce. „Ty si myslíš, že se mu ty články nikdy nedostanou do rukou? Že se nenajdou lidi, kteří mu je s chutí ukáží? A co budeš dělat, až se tě zeptá, proč ses nebránil. Víš, Riky, já byl líný! Tím v jeho očích skutečně stoupneš,“ dodal kousavě. A tnul do živého.
„OK, OK!“ rozhodil Harry rukama. „Dojdu tam, něco jim navyprávím, hlavně ať je klid.“
„Buď tak laskavý a popřemýšlel o tom, co říkáš, než něco vypustíš z pusy. Když to neděláš, padají z tebe spíš odpadky, než slova. To, co jednou řekneš, může být vždy použito proti tobě.“
Odfrkl si. „To bude tak jako tak. Znám novináře. Zase všechno překroutí.“
„Tak si pojisti, aby to nepřekroutili.“
Zamrkal. „Jak?“
„U Merlina, Pottere, ty jsi beznadějný případ. Vydupej si sepsání smlouvy, dodatečné schválení článku, nemožnost dalšího uveřejnění, možnosti korekce, cokoliv. I kdyby sis vymyslel, že mají sovy při roznášce tancovat kankán, tak ti vyjdou vstříc, u Merlina.“
„Proč by to dělali?“
Severus div nezaúpěl. „U Morgany, Riky, čí geny jsi to podělil?“ pohladil syna po hlavičce. Ten se však věnoval pouze lněné plíně, kterou se snažil co nejvíce oslintat v pokud možno nejkratším čase. „Protože jsi slavný Harry Potter?“ pokračoval Severus. „A protože ses rozhodl dát rozhovor jim a ne konkurenci?“
„Nechci být slavný Harry Potter!“ ohradil se. „Nechci toho pitomého jména využívat.“
„Jednou už je to tvoje jméno, u všech svatých!“
„Ne, je to jméno Chlapce, který přežil!“ rozčílil se Harry. „Znovu přežil, pokud mám být přesný. Lidé mě vnímají čistě jenom jako celebritu, nějakou star, která by měla nejlépe být zavřená někde v zoo, aby se na ni mohli všichni pěkně podívat. Nikdo nechápe, že můžu propadnout z písemky nebo mít strach, že syn brečí a já nevím proč.“
Severus na něho dlouze hleděl. Tuhle část jeho povahy neznal. „Tak jim to řekni,“ řekl prostě. „Řekni jim, kdo je Harry Potter.“
Mladík po něm střelil jedním pohledem. Než se ušklíbl. Smutně. „Stejně mě nebudou poslouchat. Jen co se ukážu na chodbě, bude kolem mě kupa supů, kterým půjde o to, co jsem a ne kdo jsem.“
„Pottere… Harry,“ oslovil ho muž nezvykle prvním jménem, „teď máš… možná poslední… šanci je přesvědčit o tom, kdo jsi. Dokaž jim, že Harry Potter není ani celebrita, ani malé dítě, se kterým mohou manipulovat. Pokud to všechno necháš být, lidé si uchovají tu představu zázračného dítěte na piedestalu a ty už se jí někdy nezbavíš. A to... přijde mi… že není to, co chceš.“ Odmlčel se. Harry však zůstal sedět na opěrce křesla a mlčel. „Máš možnost to mít celé pod kontrolou, zajistit si, aby se váš rozhovor konal v noci, za přísného utajení, bez fotografů… jakkoliv budeš chtít. Ale jak jsi sám řekl, jsi dospělý. Rozhodni se sám.“
Harry by měl být poctěný, Severus ho právě označil za dospělého a snad i sobě rovného, ale z nějakého důvodu ho to příliš nepotěšilo. S potvrzením, že je dospělý přicházela i ta odporná nutnost - odpovědnost. Rozhodovat se sám za sebe.
Jen přikývl. „Ehm… půjdu se projít,“ řekl jen, než se otočil k odchodu.
„A mimochodem,“ zavolal na něho ještě muž. Musel ho nějak dostat z jeho trudomyslnosti. „Už jsi byl za tou Minervou?“
Mladík jen zaúpěl.
„Tak se začni ohánět, mladej!“
***
„Kde je Harry?“
„Šel se projít,“ pronesl Severus klidně.
„Oh, skutečně?“ podivila se Molly a z jejího hlasu bylo znát, že mu tak moc nevěří.
Severus se překvapeně podíval směrem, kterým hleděla i ona. Harry stál na konci jejich zabrady, v bundě, ale šálou jen ledabyle přehozenou přes ramena a v pravidelných intervalech házel sněhové koule na kmen jednoho ze stromů. Neměl rukavice.
„Vy jste se zase pohádali?“ zeptala se žena jemně.
„Nehádáme se.“
Vrhla po něm skeptický pohled.
„Skutečně, Molly, věř mi. Hádku jsi mezi námi ještě nezažila.“
Dobře, možná to i bylo jen nějaké pošťuchování, ale rozhodně to nemohl nechat být jen tak. „Něco jsi mu říci musel.“
„Jen jsem vyjádřil svůj názor nad jeho ledabylým postojem k budoucnosti.“
„Neměl bys ho tak trápit, Severusi, ten kluk dělá, co může.“
Zamračil se. „Děláš, jako kdybych ho týral.“
„Přijde mi, že ho neustále odrazuješ. Ten kluk se snaží udělat první poslední, aby se zavděčil tobě a postaral se o Rikyho a ty ho pořád jenom odháníš.“
Severus se nadechl k protestu, ale nakonec pusu přeci jen zavřel. Pohledem sklouzl na mladíka, který právě přesnou prudkou ránou strefil kmen. V tom jeho hodu byla zoufalost. „Podívej se na něho, Molly. Co vidíš?“
Nechápavě zamrkala, podobnou otázku by od Severuse nečekala. Přeci jenom vrhla pohledem po mladíkovi a změřila si ho. „Mladého kluka,“ pokrčila rameny, „který toho má na ramenou tolik, že by se z toho i dospělý zbláznil,“ dodala.
„Přesně!“ přitakal hned Severus. Až ji tím trochu zarazil. „U Merlina, vždyť je mu sedmnáct. Ten kluk by měl vymýšlet, jak balit holky a podvádět při testu. Neměl by si dělat starosti s tím, co nalhat novinářům a politikům o zabití tý zrůdy, aby mu dali pokoj, ani se zabývat myšlenkami, jestli bude mít co dát synovi k večeři.“ Projel si rukou vlasy. „Ale přesto to dělá. A alespoň to druhé je rozhodně moje vina.“
„Severusi, přeci se nemůžeš obviňovat z toho, že…“
„Dobře, tak vina není to správné slovo,“ řekl jen. „Ale připoutal jsem ho k sobě. Přes Rikyho. Připoutal jsem ho k osobě, kterou nenávidí a přese všechno se o nás o oba stará, jak by otec od rodiny měl. A i když vím, že to není tak úplně moje vina, cítím za to odpovědnost. To já bych se měl starat o něho, ne naopak!“ V těch slovech byl vztek a bezradnost.
Molly chvíli mlčela. „Byl bys raději, kdyby byl Harry nezodpovědný floutek, který by se na vás vykašlal?“
Zahleděl se na mladíka, který jim zmizel z dohledu. Nejspíš se šel jen někam projít. „Nevím. Možná. Rozhodně by to bylo lepší pro něho.“
„To bych netvrdila.“
„Ten kluk v podstatě neví, co to je mít dětství. A to mě trochu děsí.“
„Myslím, že to zvládne i bez toho.“
Severus si jen povzdechl. „Znal jsem… jednoho studenta,“ začal pomalu. „Byl na tom velmi podobně jako Potter. Ne moc kamarádů, nikterak populární. Místo prvních lásek vysedával v knihovně, studoval, nepátral po dobrodružstvích… Nezlobil, neměl rád konflikty, nevyhledával zábavu. Byl zodpovědný a všechny úkoly splňoval do posledního puntíku.“
Odmlčel se.
„Jenže potom se něco zvrtlo. Najednou, už jako dospělý, chtěl poznat, jaké to je zažít adrenalin. Jaké to je zažít dobrodružství, stál v centru něčí pozornosti. Bohužel, v dospělosti se to dělá už trochu hůře a jediná cesta, která mu to umožňovala, byla… hodně temná,“ dodal po chvíli váhání. „Nedopadlo to s ním dobře, nechci, aby Harry skončil stejně.“
Žena k tomu nic neřekla, jen po chvíli jemně sevřela jeho ruku. „Ale tys přeci nakonec neskončil tak špatně, ne?“ zeptala se chápavě.
Trochu překvapeně se na ni zahleděl. Jako mohla vědět, že…?
Její pohled sklouzl na Rikyho, který ležel vedle svého otce na gauči a během vyprávění usnul s pěstí nasoukanou v ústech. Jemně ho pohladil, než mu ji vytáhl z pusy a nahradil dudlíkem.
Možná skutečně neskončil ještě tak špatně.
***
Když se Harry vrátil z venkovní procházky, panovala už tma. Nebylo to nic zvláštního, stmívalo se brzy, ale přesto se Severusovi poměrně ulevilo, když se ten kluk přiloudal. Promrzlý a očividně stále v podivném rozpoložení, ale očividně v jednom kuse.
„Už jsem si říkal, který Smrtijedi tě zajali tentokrát,“ nadhodil kousavě.
„Vtipné,“ neodpustil si mladší.
Severus se zamračil, mladíka očividně ještě nepřešla špatná nálada. Svědčil pro to i fakt, že se beze slova začal šourat po schodech nahoru. Jeho boty za sebou nechávaly mokrou stopu.
„Až si přestaneš hrát na Mrazíka a uklidíš po sobě ten svinčík a vyřídíš ve svém pokoji všechny své… ehm… záležitosti, mohl bys na chvíli sem?“
Harry se na něho otočil, nejspíš odhodlaný ho slušně, či méně slušně poslat do háje, ale nakonec nic neřekl. Jen se beze slova otočil a pokračoval do pokoje. Starší muž se jen opřel o gauč a upil trochu ze svého čaje. Dával mu nejvíce deset vteřin, než se z horního pokoje ozve křik.
Deset… devět… osm… sedm… šest…
„Áááááááááááá!“