Baxin povídky

Kapitola 3. - Fazolka

K vědomí přicházel velmi pomalu.
Slyšel, že na něho někdo mluví, ale trvalo mu dlouho, než uvědomil, kdo to je a co vlastně říká. „Vzbuďte se. Halo… probuďte se…“
Přišel k vědomí. Chvíli mžoural očima okolo sebe a pokoušel se donutit mysl opět k činnosti. Drahnou dobu však měl pocit, že mu mozek někdo vyndal a strčil do nabíječky, nebyl totiž schopen vůbec ničeho. Nakonec si přeci jen uvědomil dvě věci. První z nich… a ta byla hodně podstatná… ležel na zádech!
Konečně!
A ta druhá… tohle rozhodně nebyl pokoj, ve kterém usínal.
Opřel se o lokty, aby se mohl lépe porozhlédnout. Alespoň, že jeho společnicí byla opět ta starší žena. Zamrkal. „Kde to jsem?“
„Ležte,“ upozornila ho hned… Alison, pokud si dobře pamatoval, „nebo si potrháte stehy.“
Zvedl obočí. „Stehy?“ lehl zpět a stáhl si deku, aby se mohl podívat na řadu asi osmi pravidelně vedle sebe naskládaných stehů. Vypadaly sice pracně, ale radši by je viděl na někom jiném než na sobě.
„Zákrok jsme provedli hned po prohlídce. Začala vám odcházet ledvina, jak na ni dítě tlačilo, museli jsme si pospíšit.“
Přikývl. To i chápal. A nehodlal nadávat za to, že mu zachránili orgán. „Proč stehy? Proč ne…“
„Zjistili jsme, že dítě nemá rádo, když se okolo něho objevuje cizí magie,“ vysvětlila. „Nebojte se, po porodu vám všechno zacelíme magií a nikdy ani nepozná, že jste nějaké stehy měl. Vypadají dobře,“ řekl po kontrole sešití a stáhla deku zpět. „Proto vám u všech vyšetření bylo tak špatně. Zřejmě další ochrana. Budeme muset používat mudlovské přístroje.“
„Mudlovské?“ vydechl div ne vyděšeně a na svém lůžku se dost napnul.
„Nebojte, v tomto oboru není v podstatě mezi kouzelnickými a mudlovskými přístroji rozdíl. A to je také důvod, proč jste tady.“
„A jsem…,“ zakroužil očima okolo sebe, „kde vlastně?“
„U mě na oddělení,“ odvětila klidně a pustila jeho ruku, na které kontrolovala tep. „Je to kouzelnická nemocnice, ale dva speciální pokoje tu mám zařízené i pro mudlovské přístroje. Když je třeba. A nebojte, budete tu sám, nikdo vás nebude rušit.“
„Nadstandardní péče? Ale já nevím, jestli si to mohu dovolit.“
Usmála se. „O to se nemusíte starat. Jste jen jeden pacient na pár dní, to zaprvé. Za druhé to je pro mě ohromná příležitost zaznamenat průběh mužské gravidity… nebojte se, slibuji, že ve studii nebude jediný osobní údaj nebo jméno. Nikdo se o tom nedozví,“ dodala hned, jakmile se nadechoval k otázce. „A za třetí to už Brumbál zařídil,“ dodala a zapsala do karty jeho teplotu.
Trochu si odfrkl a padl zpět do polštáře. „Jistě, Brumbál se dost těžko odmítá…“ Měl mu být vděčný, ale místo toho měl vztek. Zase se o něho staral jako o malé dítě a ještě ke všemu za jeho zády.
„Nerada vám beru iluze, ale Brumbál mi neplatí. Ne že by nechtěl, ale já to pro něho dělám jako službičku,“ pronesla s úšklebkem, když si zastrčila tužku do náprsní kapsy svého pláště. „Takže mi bude dlužit. A co je lepšího, než když mi dluží službu jedna z nejsilnějších osobností dnešní doby? Hm?“
Podíval se na ní úkosem a lehce se ušklíbl. „Vy jste musela být ve Zmijozelu.“
Zasmála se. „Nechodila jsem do Bradavic.“
„Nemáte přízvuk, musíte být Angličanka.“
„To nepopírám,“ přiznala, „ale v Británii nejsou jen Bradavice.“ Přitáhla si blíž ohromný vozíček s monitorem a jakousi podivnou pacičkou na drátě.
Severus trochu znejistěl, ta věc se mu ani trochu nelíbila. Neměl však ani čas se nadechnout k otázce.
Strhla mu deku. „Teď to zastudí,“ řekla jen, když mu na břicho nakapala jakýsi podivný gel. „Podíváme se, jak se máme v novém domově.“
Nepohodlně se zavrtěl, ale ta věc ho očividně nehodlala sežrat. „Co to je vůbec je?“ zamračil se.
„Ultrazvuk,“ odvětila, ale neodtrhla pohled od monitoru. „Tím uvidíme, co se děje uvnitř vás.“
„A není to…“
„Je to zcela bezpečné,“ ujistila ho, když začala hledat to správné místo. U žen to bylo snadné, jejich děloha nepochodovala sem a tam, ale tenhle malý nezbeda měl očividně vlastní názor. „Kdepak tě máme?“ mumlala si pro sebe.
„Ono to putuje?“
„Obyčejně ne, ale jak už jste se sám přesvědčil, tohle moc normální není. Přemístili jsme plod do vaší dutiny břišní, ale magie mu očividně hledala nějaké vhodné místečko k zabydlení.“
„Upřímně doufám, že se nerozhodlo usídlit někde v hrudníku,“ děsil se.
„Pochybuji, to by si moc nepomohlo. Já spíš doufám, že se nezamotalo někam do střev, pak by se dost těžko… Tady ho máme,“ naklonila hlavu a usmála se. „A vypadá to, že když upustilo od vaší míchy, tak se přichytilo k… močovému měchýři,“ dodala, když rozpoznala onen typický útvar. „Takže jestli se ho rozhodnete něčím naštvat, radím… buďte blízko toalet.“ S pípnutím něco zmáčkla na monitoru a otočila ho k Severusovi. Ten tam však neviděl nic jiného, než černé a bílé skvrny.
„Kde…?“ zamračil se.
Ukázala na malý útvar.
„Tahle fazole?“ zvedl obočí.
„Můžete mu zatím říkat Fazolka,“ usmála se a několika tlačítky obraz zvětšila.
Teď už viděl docela jasně tu ohromnou hlavu, dokázal rozeznat ruce i nohy a dokonce měl pocit, že i vidí ty malinkaté prstíky. Bylo to… úžasné. Tohle že je teď uvnitř něho?
„Zdá se, že se má dobře,“ říkala si téměř pro sebe Alison, když na monitoru něco mačkala a potom se znovu natáhla pro kartu. „Osm centimetrů… hm… a ještě váhu… 18g. Je poněkud menší.“
„To něco znamená?“
Podívala se na něho a s úsměvem zkonstatovala, že v jeho hlase byl strach. Poprvé od jejich setkání měla pocit, že si uvědomuje, co znamená dítě rostoucí uvnitř něho. Moc dobře věděla, proč se první ultrazvuky mají ukazovat.
„Odezvy má v pořádku a vývoj normální, takže to nic znamenat nemusí. Ale může… bude potřebovat zvýšit přísun kalorií.“
„Nějaké lektvary?“
„Ne, steak se zeleninou a zmrzlinový pohár,“ odvětila a vše zapsala, než složku odložila.
„Prosím?“ zvedl obočí. „A jak to do toho dítěte chcete…?“
„No, nejdřív to budeme muset dostat do vás,“ řekla prostě. „Vy se s tím poperete a dítě si od vás potom přetáhne jenom ty živiny. To je příroda. Ale jak tak na vás koukám, tak byste ty živiny potřeboval sám,“ dodala jízlivě.
Zamračil se. „Něco se vám nelíbí?“
„Vůbec ne. Jen, že byste měl mít o deset kilo navíc, abyste nevypadal jako figurína, na které jsem se učila anatomii kostry. O dalších pět kilo navíc, abyste vypadal jako chlap a v tuto chvíli tak další tři navrch, aby to dítě neumřelo hlady. No, člověk nemůže chtít vše, že?“ usmála se.
Jen něco zavrčel. Jak se opovažuje k němu být sarkastická?!
„Je něco, na co jste alergický nebo nemáte rád? Za jídlo,“ dodala.
„Nic zvláštního.“
„Výborně. Požádám našeho nutristu, aby vám připravil jídelníček.“
„Nepotřebuju žádný jídelníček!“ vrčel rozladěně. „Copak jsem modelka?“
Napadla ji hodně kousavá poznámka o tom, že stejně jako modelka je vychrtlý, nemá prsa a má hrůzu z těhotenství, léta praxe jí však naučila, že málokterý pacient její jízlivost ocení víc než jednou.
Nakonec tedy jen řekla. „Potřebujete vyváženou stravu.“
„To snad zvládnu sám!“
„Skutečně?“ zvedla obočí, „nevypadá to, že byste v tom měl nějakou praxi. Jak se na vás tak dívám, tak vaši snídani, oběd i večeři tvoří silná hořká káva…a že by cigareta?“ dodala, když zvedla jeho hrubou a lehce nažloutlou ruku.
„Nekouřím!“ vytrhl se jí.
„Výborně, alespoň vám to nebudu muset zakazovat. Od čeho tedy máte ty skvrny na prstech?“
„Lektvary.“
„Jste lektvarista?“
„Mistr lektvarů,“ opravil ji.
Ušklíbla se. „Tak na svoje vaření v následujícím půl roce zapomeňte.“
„Prosím?“ zhrozil se. Už v tom domě, kam ho Brumbál zavřel, trpěl jako zvíře, když se nemohl celé tři měsíce ani dotknout bublajícího kotlíku. Bylo to pro něho lepší, než horká lázeň. A teď mu hrozilo, že…
„I když pominu fakt, že vám to každou chvíli může bouchnout, tak ty výpary jsou toxické. Pokud to jen přiotráví vás, tak dítěti se to nebude zamlouvat rozhodně. Takže zakázáno.“
Jen si něco zavrčel. „Nemůžete…!“
Rázně ho zarazila pohybem ruky. „Pijete alkohol?“
„Příležitostně se…“ …zliju do němoty, „napiju.“
„Tak teď už bez těch příležitostí. Když budete mít silné nutkání, tak si dejte skleničku vína. Jednu! Ta neuškodí. Netahat těžké věci, žádné ponocování! Podle těch kruhů po očima, které jste ještě předevčírem měl, bych řekla, že to u vás bude další kámen úrazu. Vyhýbejte se stresu, jakýmkoliv útokům a pokuste se neonemocnět.“
„A dýchat mi dovolíte?“ zavrčel.
„Ano, dýchat bych doporučovala. A v pravidelných dávkách,“ odvětila zcela klidně a přidala i úsměv.
„Jak dlouho tu budu muset ještě zůstat?“ odsekl. Měl pocit, že jestli tu bude ještě minutu, tak ji zabije.
„Pokud půjde všechno dobře a pokud uvidíme, že jíte a dítě roste, tak vás pustíme za pět dní domů.“
Zaúpěl. „Pět dní?“ Co jsem komu udělal?
„Uteče to rychle. Tak,“ narovnala se, „budete ještě něco potřebovat?“
„Ano, ale to zvládnu sám,“ začal lézt z postele.
„Co to děláte?“
Zaťal zuby. „Potřebuji na záchod.“
„Nesmíte vstávat,“ chtěla ho zadržet, ale nenechal se. „Dobře, dobře… vidím, že v tomhle ohledu s vámi nehnu. Ale dovedu vás tam.“
„Nepotřebuji asistentku.“
„Nechci vám ho držet,“ prskla na něho zpět. „Jen vás tam dovedu. Opřete se o mě.“
Nechtěl, ale co mohl dělat.

***

Pět dní uteklo skutečně jako voda.
Severus si musel trochu zahanbeně přiznat, že většinu času prospal, nebo se pokusil do sebe nastrkat to množství jídla, které mu Alison donášela. Za ty měsíce předtím se mu nějak podivně scvrkl žaludek a on nebyl schopen pozřít víc než pár soust. Což se jeho ošetřovatelce rozhodně nelíbilo. Připadal si jako dítě ve školce, když nad ním dohlížela, aby každou hodinu snědl alespoň to malé množství, které mu naservírovala.
Pokud však neprováděl ani jednu z těchto činností, studoval několik málo publikací, které se zabývaly mužským těhotenstvím a které mu Alison kdesi sehnala.
Příliš mnoho informací se nedozvěděl. Mužská gravidita byla kromě počátku velmi podobná té ženské. Jediným rozdílem byla magická síla plodu, která pomáhala jeho vzniku, chránila ho a zároveň zajišťovala vše, co mužské tělo na rozdíl od ženského nemělo. Možná i to byl důvod, proč se Severus v posledních dnech i po obyčejném levitačním kouzlu připadal prázdně jako vydlabaná slupka od kiwi. Jeho magie očividně měla na starosti závažnější věci, než sebou plýtvat na magii.
Orgán, který měl očividně taky hodně práce, bylo jeho srdce. Zatímco jeho mozek a rozum už tuhle celou situaci docela obstojně chápalo, jeho citové já to očividně nijak nezaregistrovalo. Roste v něm plod – dobře – brzy se mu narodí dítě – to nějak přežije – bude to jeho syn nebo dcera – dobře, a co?
Nevěděl, jestli se tahle situace změní nebo snad zlepší, ale teď to nechtěl a nehodlal řešit. Místo toho poskládal těch několik málo svých věcí do zavazadla a zkontroloval, jestli je připraven na odchod. S povzdechem zavřel tašku, nějak se mu do toho zapšklého a temného domu nechtělo. Tohle místo mu sice lezlo na nervy i s celým personálem a tou jejich vrchní v čele, ale všechno bylo lepší, než to zaprášené vězení.
„Vzdycháte, jako kdyby se vám odtud nechtělo,“ ozvala se ode dveří Alison kousavě.
Vůbec si nevšiml, když přišla.
„Snad se vám po našem milém oddělení nebude stýskat.“
„Ani ne,“ zavrčel a odmlčel se. Jenže po chvíli pokračoval, ani nevěděl proč. „Když… v tom domě, kam se vracím… jsem tam jako ve vězení.“
Zamračila se. „Jakto?“
Trochu sebou trhl. Co jí to vůbec vykládal? „Ale nic…“
„Ne, ne, ne… to není nic. O čem to mluvíte?“
„Nic zvláštního, prostě jen… nesmím ven.“
„Proč?“ zvedla obočí.
„Brumbál,“ zašklebil se kysele. „Je to jeho dům, jeho ochranná kouzla. Nepustí mě ven ani na krok.“
Zvedla obočí ještě víc a zkřížila ruce. „A to si to necháte líbit? Nejste malé dítě!“
Zamračil se. Ano, tohle na celé situaci nenáviděl nejvíce. A zvláště, když si to teď o něm myslela i tahle žena. Choval se jako zbabělec, jenže… „Myslíte si, že to nevím?“ odsekl. „Brumbál je bohužel v tohle chvíli pán mého života. Žiju jen díky němu. Dělá to pro moje bezpečí a…“
„Nemůže vás držet zavřeného doma,“ řekla pevně a naštvaně. „A to říkám jako lékařka.“
Odfrkl si. „To řekněte jemu.“
„A to teda řeknu,“ řekla hned a otočila se na patě. „Počkejte tu.“

***
Do ředitelny vešla souběžně se zaklepáním. „Brumbále, potřebuji s vámi mluvit.“
„Oh, Alison… stalo se něco? Se Severusem nebo s…“
„Ne, tak úplně a… Ne, děkuji, postojím. Pan Snape se zmínil, že ve svém bydlišti nemá povolen pobyt mimo dům.“
Brumbál pomalu složil prsty a zasmušile přikývl. „Ano, to je pravda. Opatření pro jeho bezpečnost.“
„Jako jeho lékařce se mi to ani trochu nelíbí. V jeho stavu potřebuje pohyb a čerstvý vzduch. Ne stres a ponorkovou nemoc.“
„Ta budova slouží především jako úkryt. Nemohu si dovolit, aby…“
„Brumbále, já se vás neptám, jestli mu to povolíte, já vám to oznamuji,“ na poslední slovo dala největší důraz. „Zrušte kouzla, která mu v tom brání nebo si ho nechám až do konce těhotenství na svém oddělení. A věřte mi, že tam bude mít volnosti, kolik jen bude chtít.“
„Nemůžete…“
„JÁ dělám laskavost vám, ne vy mně! Na to nezapomínejte,“ upozornila ho hned pevně.
Ředitel zamrkal. Tohle zřejmě nečekal. Na konec mu nezbývalo, než přikývnout. „Už jsem vám říkal, že je stále hledán Smrtijedy, je nebezpečné, aby…“
„A stejně nebezpečné je držet ho pod zámkem. Brumbále, psychický stav je v těhotenství možná ještě podstatnější, než ten fyzický. Takže to nějak zařiďte – použijte na něho magii, nasaďte na něho soukromého hlídače, kupte mu psa na hlídání… ale nepokoušejte se ho držet pod zámkem.“
Zamračil se a vydechl. „Dobře, pokusím se najít zaklínadla, která by ho ochránila i mimo dům.“
„Výborně,“ usmála se na něho. „Věděla jsem, že se rozumně domluvíme. Hezký den.“
A byla pryč.