25. mezi námi živými
Kapitola 25. - Mezi námi, živými
Cítil, že ho někdo drží za ruku. To si uvědomoval společně s tím, že ho všechno bolí, je mu na zvracení, buší mu ve spáncích, je slabý… a zmizel ten otravný tlak v břiše.
Zmizel ten otravný tlak v břiše?!
Severusovi se zastavilo srdce.
To ne! Merline, prosím to…
Ani se nepohnul. Děsila ho představa, že by pohyb jeho podezření jen potvrdil. Matně si pamatoval útok, kobku a taky… Voldemorta. A kletby, spoustu kleteb… a mezi nimi i Avadu.
Jenže on přežil, a jelikož leží v posteli, museli se odtamtud nejspíš dostat, ale… byl si vědom, že jeho syn byl příliš malý na to, aby sám přežil. Ne po tom všem.
Ne, nepřežil to. Nemohl.
Ještě pevněji k sobě sevřel víčka, z hrdla se mu vydral první přidušený vzlyk.
Vedle něho se ozval pohyb. „Severusi?“ ozvalo se nad ním.
Alison.
Ano, ano, určitě to byla ona. Takže se z toho pekla skutečně dostali. A tím pádem ho možná i ošetřili a možná i pomohli jeho synovi. Vždyť ona přeci na to byla specialistka a zachránila už tolik životů a…
V Severusovi však hlodal červíček pochybností - proč tu je s ním? Muselo se stát něco špatného.
Otevřel oči.
Hleděla na něho, ustaraně. A unaveně, ve tváři měla vepsáno mnoho probdělých hodin. Seděla v křesle vedle jeho postele, deku ještě obtočenou okolo boků. Jenže její křeslo také bylo to jediné, co se zde nacházelo. Žádná postýlka, žádný inkubátor, žádné… dítě.
I přes vyschlé hrdlo naprázdno polkl.
Potřeboval to vědět. Nechtěl, ale musel… měl pocit, že jestli ještě vteřinu bude bez pravdy, tak zešílí. Ale jestli mu řekne to… co si myslel, zblázní se stejně tak… a potom se zabije. A tentokrát už mu v tom nikdo nezabrání. Ani Riky.
„Je…,“ začal, ale jeho hlas byl příliš chrčivý, musel si odkašlat a začít znovu, „je mrtvý?“
Pevně sevřela jeho dlaň, aby mu dodala odvahy a potom… přikývla. „Ano,“ potvrdila mu jeho domněnku.
Jeho svět se právě zhroutil. Merline, za co?!
„Vypadá to, že zemřel chvíli předtím, než vás sem Harry přemístil.“
* o dva dny dříve *
O smrti Pána zla psaly všechny noviny, i ty které se podobnými tématy ani vzdáleně nezabývaly. Dokonce i rozhlasové stanice, na kterých po celé dny jen drhnuly ty děsné hity, teď nadskakovaly pod vítěznými výkřiky komentátorů. A jak se to vlastně stalo? Nikdo nevěděl. Tedy věděli, zatčení Smrtijedi viděli, jak ho Harry zabil, ale sám přemožitel si to vůbec neuvědomoval.
„Je mrtvý! On je mrtvý! Je mrtvý!“ vletěla Alison do pokoje a divoce objala Harryho, který tam od porodu bivakoval, aby byl na blízku jak synovi, tak Severusovi. Teď však jen nechápavě mrkal nad ženiným chováním. Sledoval ji, jak nadskakuje, v rukou mává novinami. A potom ho divoce políbila. „Proč jsi něco neřekl, ty kluku ušatá?! Proč jsi něco neřekl?!“ popadla ho za ramena a zatřásla s ním, než ho opět objala. „Áááááá!“
Popravdě si myslel, že jí přeskočilo. „Ehm… cože? Kdo je mrtvý?“
„No přeci Pán zla. Voldemort. Je pryč! Je konec!“
Vyvalil oči. „Vážně? Jak… jak to víš? A co… kdo… kdo… kdo ho zabil?“ zeptal se nejistě, v hlavě vymeteno. Kdo mi ušetřil práci?
„No…,“ Alison na něho chvíli zírala, „…TY přeci.“
„Jáááááááá?“ protáhl nevěřícně.
Ukázala mu výtisk novin s velkým titulkem: Potvrzeno Starostolcem, Pán zla je mrtvý! Chlapec-který-přežil opět zvítězil.
Zamrkal. „Vážně já?“
„No, pochytaní Smrtijedi vypověděli, žes to byl ty, ale… ty o tom nevíš?“
„No… metal jsem na Voldemorta spoustu kleteb, ale popravdě fakt nebylo v plánu ho zabít,“ řekl trochu nesouvisle. „Teda jako bylo, ale ne prvoplánově, jen jsem ho chtěl odlákat od Severuse a… Páni,“ narovnal se náhle, jako kdyby si to teprve teď uvědomil, „páni. Já zabil Voldemorta. Tedy… páni.“
*
Pod Severusovou maskou se nepohnul ani sval. Kdyby se pohnul, nejspíše by se jeho tvář zkřivila bolestí a absolutním zoufalstvím.
Jeho syn byl mrtvý.
Nedokázal ho ochránit. Nedokázal to nevinné dítě uchránit od kleteb a bolesti. Vlastně si vůbec nic nepamatoval. Nedokázal si vybavit nic víc kromě toho, jak se Potter dohadoval s Voldemortem a ten jak na něho posílal kletby. Bylo jich hodně, nejspíš až příliš pro to drobné tělíčko uvnitř něho. Nebolely, jen… vyčerpávaly. Až dokud to vyčerpání nezačalo být bolestivé. A potom… nic.
Tma.
Smrt.
Konec.
„Harry je z toho dost naměkko,“ pokračovala Alison do ticha.v Severus se snažil držet hormony na uzdě, ale očividně byly v tuhle chvíli silnější, než jeho léty prověřené sebeovládání. Akorát otočil hlavu na druhou stranu, aby Alison neviděla jeho slzy. Už tak ho nejspíš nepovažovala za chlapa, nestál o to, aby pro něho byl ještě uřvaným děckem.
Jenže tohle nešlo jinak.
Bolelo to.
Strašně.
Tak strašně, strašně moc.
Vždyť to byl jeho syn. Jeho budoucnost.
Jeho rodina.
Jeho krev.
Jeho všechno.
A náhle zase neměl nic.
„Chápu, že to pro tebe musí být strašný šok,“ pokračovala žena, jeho ruku stále v sevření. „Po takové době, cos s ním žil v podstatě dennodenně. A ještě spoutaný takovou magií.“
Proč mu to dělá horší? Proč neodejde? Proč ho sakra nenechá s tím, že nedokázal zachránit svoje dítě.
Selhal.
Opět.
A věděl to.
„Chápu, že teď nebudeš mít na oslavy moc síly,“ pokračovala tiše, „ale neboj, brzy zase budeš určitě fit a ještě si budeš přát, aby ses jim vyhnul.“
Zamrkal. Zahnal slzy a podíval se na ni jako na blázna. Na oslavy? To si o něm myslela, že to je cynik se srdcem z kamene? Že Rikyho pořád považoval za parazita a… Vždyť on se na syna těšil!
Ale ne, vždyť Alison by si o něm přeci něco takového nemyslela, věděla, jak moc po něm touží… ta ne… Ne, s tímhle výrazem by mu to neříkala. Ne potom, co spolu prožili. Potom ale…
„O čem to mluvíš?“ vydechl nechápavě a v jeho nitru zaplál malinkatý plamínek naděje. „O kom?“
Trochu se zarazila. Podívala se mu do očí a váhala, jestli neřekla něco špatně. „No… o Voldemortovi.“
Severus zamrkal.
„O kom jsi mluvil ty?“ vyzvídala nejistě.
„O… o… o Rikym,“ dostal ze sebe nakonec. Jeho naděje stále plála, ale měl pocit, že pokud teď dostane stejnou odpověď jako před chvílí, tak to nepřežije. „Je…je…?“ nedokázal se zeptat.
Viděla na něm jeho zoufalství a taky touhu po tom, dozvědět se pravdu. Ale nejvíc ze všeho četla strach ze špatné zprávy. Vzala ho za ruku a pevně se mu zahleděla do očí. „Tvůj Riky je krásný a hlavně zdravý kluk. Měří 49 centimetrů, váží 3,5 kila…“
On žije! Můj syn…
Ulevilo se mu.
Tak strašně, že se mu z očí samovolně rozkutálely slzy. Tentokrát však už neměly tak hořkou příchuť. Tohle byla úleva, a tak ohromná, že se mu roztřásly ruce a stáhlo se mu hrdlo, všechno to najednou muselo ven. Musel se otočit, aby mu neviděla do uslzené tváře a pro jistotu si ji ještě zakryl předloktím.
„…a podle toho, jakou chuť má do jídla,“ pokračovala a vzala jeho ruku, aby se před ní přestal skrývat, „tak rozhodně poroste hodně rychle.“ Pevně jeho dlaň sevřela, teď to rozhodně potřeboval.
„Kde je?“ zeptal se přiškrceně, když byl zase schopen mluvit. „Chci ho vidět.“
„Teď zrovna spí. Lež,“ zarazila ho. „Ještě bys neměl vstávat. Neboj, řeknu Harrymu, aby ti ho při dalším krmení přinesl.“
„Harry je tu? Žije ten prevít?“
„Jo, zůstává tu s vámi. Celou dobu. Stará se o malého. A musím říct, že velmi dobře.“
Přes Severuse se přelila vlna žárlivost. Jak mohl mít Potter právo starat se o jeho syna dřív, než on sám? Copak tohle byla nějaká spravedlnost? On to celé oddřel, on by měl mít právo na první okamžiky s ním.
„Neboj, však si s ním ještě užiješ.“ Jako by mu četla myšlenky. Sevřela jeho ruku pevněji do své, opřela se o opěradlo křesla a nohy natáhla k němu na postel. Kdyby to bylo za jiné situace, snad by to bylo i romantické. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že je ti líp.“
Ta věta nebo její úsměv, nevěděl, ale něco mu rozbušilo srdce. Kdyby neměl tak prázdnou hlavu, možná by mu to i zavařilo mozek. „A Harry taky. I když se tu hlavně schovává,“ pokračovala.
„Před kým?“
„Po Voldemortově smrti je jak mediální star první velikosti. A sem tisk nesmí.“
Překvapeně zvedl obočí. „To Potter?“
„Samozřejmě,“ usmála se. „Koho jsi čekal? Máš slavného společníka. Nebo spíše ještě slavnějšího.“
„Skákat radostí začnu až za chvíli, pokud ti to nevadí.“
Očividně mu je lépe, ironie je zpět.
Zasmála se. „Bál se o tebe.“
„Zřejmě nechtěl vyměňovat pleny sám.“
„Měl o tebe strach,“ zopakovala mu jemně. „A já taky. Jednu chvíli jsem skutečně měla strach, že tě ztratíme.“
Měla o něho strach jako o osobu, nebo byl jen pacient, kterému hrozila potenciální smrt?
„Porod byl těžký,“ pokračovala na jeho tázavý pohled. „Něčí magie, buď tvoje nebo Rikyho, tě sice dokázala ochránit před kletbami, ale bohužel její ztráta byla fatální. Museli jsme malého dostat ven, jenže ho magie nechtěla pustit, dokud se nepřesvědčila, že to bez újmy přežije. Přebíral ti magii, kterou si bohužel v tu chvíli postrádal sám. Nebýt Harryho, možná bys tu nebyl ani ty, ani Riky.“
Byl skutečně překvapený. „Potter mě…?“
„Předal ti část své magie. Valnou část magie, řekla bych. Dost na to, aby Riky dorostl a ty, aby ses vzpamatoval.“
„Dorostl?“ nechápal.
„Říkala jsem ti, že váží přes tři a půl kila. Odsával ti magii, aby dohnal vývoj o poslední dva měsíce, které jsi ho měl ještě nosit. Teď je stejně velký, jako kdybys ho donosil až do devátého měsíce.“
„Nevěděl jsem, že je něco takového možné.“
Pokrčila rameny. „U mužského těhotenství očividně ano. Už chápu, proč je možné jen u silných kouzelníků. U těch slabších by ztráta magie byla fatální. I tys měl namále. Nemít silného partnera, nevím, co bychom dělali.“
Měla pravdu, to musel uznat. I když cesty osudu, které mu tohohle partnera vybraly, by klidně změnil.
„A to je nejspíš taky důvod,“ pokračovala, „proč si Riky pořád vynusoval, abyste s Harrym byli spolu. Chtěl mít jistotu, že bude zdroj magie poblíž. Takže to nejspíš nebylo tím, že by chtěl tatínky pokupě,“ dodala trochu šibalsky. Věděla, jak Severus na začátku Harryho přítomností trpěl.
„Neprojeví se na Rikym nějak ten rychlý růst?“
„To bohužel nevím. Uvidíme časem. Lež,“ poručila mu, když se chtěl zvednout, „měl bys ještě ležet. Pořád máš na břiše řez, nemáš zpátky svoji hladinu magie a pořád tě dopujeme utlumovacími lektvary.“
Poslušně se vrátil zpět na polštář. „Jak tu vůbec jsem dlouho?“
„Čtyři dny.“
Čtyři dny? Jeho chlapečkovi budou už čtyři dny a on ho ještě neviděl?
„Teď by sis měl hlavně odpočinout,“ řekla ještě, než se zvedla.
„To ty taky.“
Unaveně se na něho usmála. „Taky půjdu. Když už vím, že jste oba v pořádku. Hlavně žádný vylomeniny, Severusi,“ upozornila ho ještě. „Ať tě ani nenapadne jít se na Rikyho podívat.“
Jak mohla vědět, že ho to napadlo?
„Jsi ještě příliš slabý, a pokud chceš, abych tě s ním za pár dní pustila domů, musíš být zdravý. Jestli se ke mně donese, žes tu pobíhal, pustím ho domů s Harrym a tebe si tu nechám.“
Zavrčel. To je vyděračka!
„Nevrč na mě, je to prostý obchod - něco za něco.“ Jemně ho políbila na ruku, než s další úsměvem zmizela za dveřmi. Severus zůstal sám s mnoha náměty na přemýšlení, ale jeho mozek měl jiné plány, s myšlenkou, že se svého syna snad ani nedočká, usnul.
***
„Ťuk, ťuk… můžeme?“ nakoukla dovnitř Harryho hlava.
Severus měl chuť ho vyhodit. Neměl zrovna nejlepší náladu, protože tu před chvíli byla sestra na pravidelnou ranní prohlídku a on si u toho připadal jako malé dítě. To slovo můžeME ho však zarazilo. V další chvíli totiž dovnitř vklouzl mladík celý a v náručí k sobě tiskl jakýsi bílý smotek.
Nemusel se ani ptát, co to je.
Severus naprázdno polkl a poposedl na své posteli. Podbřišek ho stále ještě bolel od stehů, ale to bylo v tuto chvíli to nejmenší. Narovnal si pod zády polštář, aby se mu lépe sedělo a s výrazem plným očekávání natáhl ruce k Potterovi. Ani se nesnažil skrývat své nadšení a očekávání.
„Tak, Riky, je na čase, aby ses seznámil se svým tatínkem.“
Tatínkem.
Tátou… on je táta. Tá-ta. Otec… Ta slova náhle zněla úplně jinak. Severus si přitáhl dítě blíž k sobě, jako kdyby ho chtěl chránit před celým světem. Byl to drobeček. Malý, zarudlý a černovlasý.
Překvapivé, když jsme černovlasí oba.
„Byl jsem tu s ním už v noci,“ promluvil Harry, „hned potom, co mi to Alison řekla, že ho chceš vidět, ale spal jsi. A já tě nechtěl budit, potřeboval jsi to.“
Vlastně ho nevnímal, oči měl jen pro svého synka. Svého chlapečka. Pro svého Rikyho…
Ramenem si otřel oči, protože ty zatracené slzy už zase byly tam, kde být neměly. Ale alespoň to mohl svést na hormony, kterými byl stále nadopovaný.
Harry se nad jeho pokusy skrýt slzy jen šklebil, neřekl však ani slovo. Nechal Severuse, ať si tu chvíli užije.
„Vítej, Riky,“ políbil ho na čelo.
Mladík se usadil vedle něho. „Víš, že u tebe byla celou dobu?“
Nechápavě se na něho podíval.
„Alison,“ kývl směrem k jejímu křeslu, „nehnula se od tebe. Nebyla tu, jen když měla službu. Buď jsem tu byl s malým, nebo ona.“
Ona tu byla celou tu dobu? Ale proč? Severus na to nestačil ani zareagovat - chlapec v jeho náruči se akorát probouzel. Začal se trochu vrtět a dokonce otevřel pusinku v širokém zívnutí. Oči však stále zůstávaly zavřené.
„Ještě neotevřel oči,“ řekl Harry, který se posadil na kraj postele.
Severus sebou trochu trhl. „Neotevřel oči?“ zněl vyděšeně.
„Má je oteklé, Alison říkala, že se to stává. Ale že oči má jinak v pořádku. Brzy už by měl otok opadnout.“
Jako kdyby to snad Richard slyšel, začala se ta velká a oteklá víčka pomalu nadzvedávat. Zpočátku to byly pouze škvírky, u kterých nebylo vidět skoro nic, ale potom je přeci jen zvedl pořádně. A první co uviděl, byli jeho rodiče. Jedni z největších kouzelníků současnosti a oba dva naměkko jak nedovařená vajíčka.
„On se dívá,“ rozplýval se Harry nakloněný těsně k druhému muži. „A má… černý oči,“ vydechl poté.
Severus sám musel zamrkat, aby se zbavil slz ve vlastních černých očích. Potter měl totiž pravdu, chlapec na něho hleděl očima černýma jako noc. Muž sice věděl, že u takhle malých dětí to nic neznamená, ale přesto… ještě minutu a rozbrečí se jako herečka.
Zatracený hormony!
Od vytopení pokoje ho však zachránila Alison, která s tichým klepáním vešla. „Neruším rodinnou chvilku?“
„Vůbec ne,“ odpověděl Harry, zatímco Severus hledal ztracenou rovnováhu. Snažil se vyhýbat ženinu pohledu, ale nešlo to. Nakonec se na ní podíval a vůbec nechápal, proč se jí na tváři vykouzlil široký úsměv. Ani netušil, jak zranitelně vypadal, když byl dojatý. A tohle byla chvíle, kdy si dojetí rozhodně mohl dovolit.
„Už otevřel oči,“ informoval ji Harry pyšně.
„Opravdu?“ zeptala se a sklonila se nad chlapečkem, který si stále hověl v Severusově náruči. Vytáhla hůlku. „Tohle se mu nebude líbit, ale musím to udělat.“
Nechápal, co tím myslí, ale přikývl. Věřil jí.
Žena rozsvítila hrot hůlky a posvítila jím dítěti přímo do očí. Nejdříve do jednoho a potom i do druhého.
Nelíbilo se mu to, ani za mák se mu to nelíbilo.
Riky se rozkřičel na celé kolo, a tak si ho Severus automaticky přitáhl víc do náruče.
„Ou ou… drž mu pevněji tu hlavičku,“ upozornila ho hned Alison. Udělal, co řekla, a začal hocha utěšovat. „Oči reagují, to je dobře. Tu máš, nakrm ho, stejně už bude čas jídla,“ podala mu lahvičku, kterou předtím ještě ohřála.
Severus na ni chvíli jen hleděl, ale nakonec si ji vzal. Ještě předtím si však položil chlapce zpět na ruku. Hned potom, jakmile se dudlík dotkl rtů, ho chlapec vtáhl do pusy a začal horečně sát. Jeho pláč se utišil.
Jako u vytržení, pozorovali všichni tři krmící se dítě, ale Severus byl z toho nejvíc vykolejený. Pro něho to bylo něco úplně nového a úžasného. Jeho syn žil, plakal, jedl, dýchal… zkrátka existoval. Něco, v co by před rokem vůbec nedoufal.
„No,“ přerušila ticho Alison, „myslím, že vás tady nechám, mám ještě nějaké případy. Odpoledne tě ještě přijdu prohlédnout,“ řekla Severusovi, i když ten ji příliš nevnímal. „Mějte se tu.“
„Oh, a mám vyzvednout Jessicu?“ zeptal se ještě Harry.
„Jestli bys byl ochoten, byla bych ti vděčná,“ věnovala mu ještě úsměv a vycouvala ze dveří. V poslední chvíli si však ještě pomyslela, že ti tři vypadají jako šťastná rodina.
Dveře tiše cvakly.
Ještě dlouho tam společně seděli na posteli a sledovali jejich stále trochu rudého syna.
„Děkuji ti,“ prolomil Severus náhle ticho.
Harry nechápal. „Za co?“
Nepodíval se na něho, oči měl upřené na někoho jiného. Nechtěl to říct, ale přesto… strašně moc. „Za zabití toho parchanta. Za záchranu. Za tvoji magii.“ Odmlčel se. A potom skoro neslyšně dodal; „Za Rikyho.“
Mladík se usmál. Jako kdyby jemu musel děkovat. „Nemáš vůbec zač.“