24. hra
Kapitola 24. - Hra s časem
„U Merlina, Harry!“ zaraženě hleděl na Alison a pokoušel se zjistit, jak se tam dostala. Nebo jak se on dostal sem? Vyděšenýma očima se rozhlížel okolo po bílých stěnách, které ještě v tuhle chvíli odrážely zděšené volání o pomoc. Bylo možné, že to on tak křičel?
Nepamatoval se.
„Severusi!“ všimla si náhle zhrouceného těla. „Co se stalo?“ dožadovala se, ale její slova k němu nedorazila. Dál svíral bezvládné tělo, pohled upřený snad do jiného světa.
„Severus… Severus…,“ opakoval neustále dokola.
„Podívám se na něho, ale musíš ho pustit, ano?“
Nereagoval.
„Harry?“ vzala jeho tvář do rukou. „Postarám se o něho, ale musíš ho pustit. Ano? Slyšíš mě, Harry?“
Jeho oči nechápaly, než vše konečně zapadlo na to správné místo. Zalapal po dechu. Zorničky se rozšířily jako kdyby se probudil po dlouhé noci. „Severus, Severus potřebuje pomoci. Musíš…“
„Dobře, ale musíš ho pustit!“
Až teď si uvědomil, že druhého muže svírá rukama i nohama jako kdyby světu nechtěl dovolit, aby se k němu byť jen přiblížil. Konečně ho nechal jít. Jeho tělo se bezvládně sesunulo na podlahu.
„U Merlina,“ vydechl. „Co jsem mu to udělal? Co mu je?!“
„Klid, Harry, jen klid,“ mírnila ho Alison zcela profesionálně, jako kdyby před ní neležel její přítel, ale zcela běžný pacient, a začala Severuse vyšetřovat. Nejdříve zkontrolovala životní funkce. Nebyly zrovna přívětivé, ale žil. Pokusila se ho probrat, popleskala ho po tvářích, ale bez úspěchu. Potom promnula břicho a hledala, jestli nenajde nějaké vnitřní zranění. Cítila, jak sebou uvnitř dítě mele. A až moc, podle jejího soudu, něco se určitě dělo.
„Co se stalo?“ ptala se, zatímco muže vyšetřovala.
Zamrkal. Co se stalo? Dobrá otázka, sám si ji tak trochu pokládal. Všechno se stalo tak nečekaně a najednou, že měl v jednu chvíli pocit, jako kdyby bylo setkání s Pánem zla jenom nějakou možní můrou, přeludem… I když očividně nebylo. „Voldemort,“ vydechl. „Unesl nás a…“
„Zasáhla Severuse nějaká kletba?“
Harry polkl. Sevřel v náruči pevněji bezvládné tělo a lidé pobíhající okolo nich mu byli ukradení. „Desítky,“ skoro špitl. Jako kdyby silnější hlas znamenal více vržených kouzel.
Úplně viděl, jak jí naskočila husí kůže a naprázdno polkla, když začala vyšetřovat dítě. „I cruciatus?“
Přikývl. Nejdříve tak slabě, že to skoro nešlo postřehnout, ale potom důrazněji a důrazněji. Sevřel Severus pevněji a zcela bezděčně začal cosi šeptat do ucha. Slova útěchy nejspíš.
Alicina tvář ještě víc ztvrdla, když se natáhla dopředu a zkontrolovala muži zorničky, potom mu prohlédla dlaně a tepny na krku. Hledala popraskané žilky, které vždy poukazovaly na použití této neskutečně bolestivé kletby, k jejímu velkému ohromení a trochu i úlevě je však nenašla. Ani to však nezměnilo vážnosti situace. A jim utíkal čas.
Vložila si do uší fonendoskop a začala poslouchat tlukot srdce.
„Neumře ale, že ne?“ Nevěděl, na koho se ptá, protože v tu chvíli ho svíral strach o oba dva. Strach a pocit viny, že jim nedokázal pomoci. Možná, kdyby se rozhodl jinak… kdyby…
Neodpovídala mu, musela se soustředit.
Polkl. „Že ne?!“
„Já nevím!“ odsekla mu a znovu se zaposlouchala. Všichni okolo nich na její soud čekali jako na smilování. „Dítě musí ven!“ rozhodla. Kývla na dva muže, kteří za ní postávali, a ti hned naložili tělo na nosítka a kamsi ho odnášeli. Fakt, že to byl těhotný muž, byl teď naprosto vedlejší.
Harrymu se ani trochu nelíbilo, že mu ho doslova vyrvali z náruče. „Co se děje? Je s ním něco?“
„Srdce mu tluče strašně rychle, hrozí poškození nebo prasknutí,“ vysvětlila mu, ale hnala se za nosítky chodbou pryč.
Harryho polilo horko.
„Vezměte ho hned na sál, jen základní příprava. Mudlovská!“ rozhodla ještě, než její spolupracovníci zmizeli za dvoukřídlými dveřmi. „Harry, ty musíš zůstat tady,“ zarazila ho.
„Cože? Ale… ale…“
„Teď bys akorát překážel.“
„Otcové bývají u porodu.“
„Tohle není běžný porod, byl bys tam jen na obtíž. Může to trvat dlouho, ale jakmile budou nějaké zprávy, dám ti vědět. A neboj,“ otočila se k němu ještě, na chvíli se tvářící spíše jako přítelkyně, než léčitelka, „oni to zvládnou.“
Dveře se za ní ještě chvíli pohupovaly, než se uklidnily úplně a znehybněly.
Osaměl.
***
Již v zeleném plášti vpadla Alison na sál a uvazovala si roušku. Nechtěla okolo Severuse používat víc magie, než bylo nezbytně nutné. Ten teď ležel na stole, zcela nehybný a okolo něho pobíhali její dva spolupracovníci a dělali vše potřebné proto, aby byla zajištěna čistota i vše připraveno na zákrok. Nutno podotknout, že oba nadávali na nemožnost používání magie.
„Jak jsme na tom?“ ptala se.
„Tlak 182 na 148, tep 110,“ odvětil mladík, který seděl na stoličce obklopený monitory, ve kterých se stěží vyznal.
„Jak velké je dítě?“
„Třicet šest centimetrů, odhadovaná váha 2,1 kila,“ měřila ho asistentka. „Je malý.“
„Tep stoupl na 130.“
„Injekci noradrenalinu. Přidejte estrogen.“
„Už má v sobě dvě dávky, tep se drží, tlak spadl sotva o deset.“
„Merline, to dítě musí okamžitě ven nebo mu exploduje srdce. Skalpel.“
„Alison!“ vydechl náhle její mladý spolupracovník.
Zvedla hlavu, ale jen proto, aby se podívala na obrazovku zobrazující hladinu Severusovy magie. Klesající hladinu Severusovy magie.
Magie každého kouzelníka se neustále obměňovala a klesala s kouzly, která používal. Každý zdravý čaroděj dokázal tyto drobné výkyvy bez následků nahradit. Hladina magie byl důvod, proč některé kletby dokázali používat jen skutečně silní mágové, kteří jí měli dostatek i na velké ztráty.
Severusova magie však klesala prudce jako kámen padající do studny. Jako kdyby někdo vyndal špunt z vany a ta se začala vypouštět.
Alison zalapala po dechu, tohle ještě neviděla. Magie klesala při jejím používáním, ale vždyť Severus byl mimo sebe, nemohl ji používat! A magie přeci nemůže jen tak mimovolně unikat. To byla blbost. Takže jediný, kdo ji mohl využívat byl…
„Skalpel!“ zopakovala a převzala si od sestry ostrý předmět. K jejímu velkému překvapení se však řez, který provedla, zacelil ještě dříve, než z něho vytekla jediná kapka krve.
Zamrkala.
A řízla znovu.
Beze změny.
„Co to má znamenat?“ vydechla sestra, která se jí dívala pod ruku.
„To nemám ponětí,“ vydechla lékařka a hleděla na místo, kde provedla třetí řez. Nebyla po něm ani památka.
„Alison,“ zavolal opět mladík, „za chvíli mu tý magie nezbude ani tolik, aby se poškrábal na zadku!“
„To vím taky!“ odsekla. Nepotřebovala, aby jí někdo upozorňoval, že je ve srabu. To věděla taky a dobře. Jen netušila, jak z něho ven.
Měla pod rukama přítele, možná i víc než to, jenže s tímhle případem se ještě nesetkala a zatraceně nevěděla, co s ním. Nesnášela tuhle bezradnost. Dala by cokoliv za malou radu… pomoc. Jenže věděla, že nikdo nepřijde. Ne, tady se musela spolehnout jen na sebe. Na svoje rozhodnutí. Ale co měla dělat? Co?! Řezy byly nemožné… použití magie bylo nemožné a s každou vteřinou, kterou tu dumala, ze Severuse odcházel život.
„Podívej,“ vydechla náhle sestra a ukázala na drobné prasklinky, které se začaly Severusovy objevovat všude po břiše. Vypadaly jako strie, ale mnohem hlubší a větší a…
Položila mu na břicho dlaně.
Tohle přeci není možné.
V další chvíli odstrčila lampu a přitáhla si blíž ultrazvuk. „Gel!“ rozkázala, zatímco uváděla přístroj do provozu. Hned nato přiložila senzor na břicho a začala s ním zkoumat dítě. Jeho srdce pulzovalo strašnou rychlostí, ale nikde naštěstí neviděla tmavou skvrnu, která by znamenala krvácení nebo hematom.
A potom si potvrdila svoje podezření. „To dítě…roste.“
Přímo před jejich očima dítě rostlo a sílilo. Jako kdyby sledovali vývoj plodu ve zrychleném filmu.
„To dítě čerpá jeho magii,“ vydechla. „Čerpá ji, aby dorostlo.“
„Chceš říct, že dokud nebudu dost silné,“ ujišťovala se Claudie vedle ní, „nedovolí nám, abychom ho dostali ven.“
„Alison, to je sice super, ale jestli mu odčerpá ještě trochu, tak to ten chlap nezvládne,“ zavolal mladý muž s pohledem upřeným na monitor. „Zabije ho to!“
A co měla dělat? To dítě Severuse zabíjelo, ale ona netušila, jak mu v tom zabránit. Normálně by dítě odrodila, aby matce neubližovalo, ale teď jí to nedovolovalo. Zcela sobecky si bralo všechnu energii, zatímco Severuse to zabíjelo. Ale to bylo přeci nemožné, žádná magie nebyla tak omezená, aby svého nositele svévolně zahubila. Musela být nějaká možnost, která by…
… a v další chvíli se objevila. Dovnitř vpadl Harry a i přes protesty pomocníků se hrnul k Severusovi.
„Okamžitě odejděte!“ chytil ho někdo za hábit. „Tady nemáte co dělat!“
„Harry, tady….“ Jenže něco na jeho výrazu Alison zarazilo. „Co se děje?“
„Volá mě,“ řekl jen.
Žena zarazila jakékoliv pokusy mladíka vyhodit a nechala ho dělat, co uznal za vhodné. Jinou možnost vlastně ani neměla. I když Harry sám neměl očividně příliš ponětí, co má dělat. Chvíli jen bezradně koukal, chytil Severuse za chladnou ruku, ale nic nepomáhalo. Až potom náhle… jako kdyby se jeho ruce samy rozhodly to udělat… položil dlaně na vypouklé břicho.
V tu chvíli vydechl, přístroje trochu zapívaly.
Zakymácel se.
Měl pocit, jako kdyby se jeho ruce přilepily na kůži a někdo z něho začal vysávat všechny tekutiny. Cítil v dlaních brnění, po těle mu naskočila husí kůže a v páteři mu běhal mráz. Přesto cítil horkost.
„Co je?“ vydechla, ale on jí nebyl schopen odpovědět. V tu chvíli nebyl schopen ničeho.
Podívala se na obrazovku. Severusova magie přestala klesat, dokonce možná malinko poskočila. Podívala se na monitor a potom si vzala od svého kolegy další kontrolor magie, který obmotala Harrymu okolo zápěstí.
Jeho magie naopak pomalu mizela.
„Tohle jsem nikdy neviděla,“ vydechla Jessica.
„V pořádku?“ zeptala se po chvíli Alison, když se na Harryho čele začaly objevovat kapičky potu. Chytila ho za zápěstí, měřila puls. Srdce mu bilo, ale ve svém věku by to měl zvládnout.
Polkl. „Zvládám.“
Prohlubující se praskliny na Severusově břiše dávaly jasně najevo, že dítě dál roste.
„Co se to s ním děje?“ vydechl Harry trochu vyděšeně.
„Dítě si bere magii, aby mohlo bezpečně dorůst.“
„To jde?“
„Očividně ano.“ Nechtěla mu vykládat, že to sama vidí prvně. „Ale bohužel nevím, jestli to bude mít následky.“ Dobře, tohle říkat neměla.
„Následky? Pro koho?“
Zavrtěla hlavou. „Jsou možné pro oba. Harry, teď mě dobře poslouchej,“ otočila si jeho tvář k sobě, i když s dlaněmi hnout nemohla. „Je možné, že pokud se objeví komplikace, tak se budu muset rozhodnout mezi dítětem a Severusem. Koho mám zachránit?“
Mladík na ni hleděl s hrůzou v tváři.
„Neříkám, že se to stane, ale musím vědět, jak zareagovat. V takových chvílích už běží o vteřiny.“
S polknutím se Harry podíval na bledého muže a potom sklouzl pohledem na monitor, kde viděl obrázek jeho dítěte. Jeho dítě. Jeho součást, tuhle odpověď křičel jeho vnitřek, ale velmi brzy si uvědomil, že to je jejich dítěte. Vždyť Severus byl jeho součástí, stejně jako byl teď součástí Harryho života. Byl to jeho přítel, člověk, kterého měl… určitým způsobem… rád.
„Musíš to rozhodnout ty.“
Nechtěl!
„Dítě nebo Severus?“
Polkl. „Oba. Zachraň oba, prosím,“ vydechl zoufale. Byl unavený, začala se mu motat hlava, ale stejně ho nejvíc zatěžoval fakt, že možná o jednoho z nich přijde. „Prosím.“
Podívala se na něho chápavě a sevřela mu rameno. „Když se budu muset rozhodnout, dítě má přednost,“ řekla prostě.
I z té věty poznal, že tohle bude jen krajní možnost, ale i tak se jí děsil. Náhle vydechl a jeho ruce se odlepily. Zavrávoral.
„Co je?“
„Už nechce,“ vysvětlil jen a udělal krok vzad, ale nohy se mu podlomily. Kdyby ho Michael nezachytil, určitě by se složil. Teprve teď si uvědomil, jak se mu chvějí kolena.
Alison se vrhla kupředu a podívala se na monitor. Severusova magie už neklesala a dítě na obrazovce se zdálo velké, jako kdyby bylo v břiše celých devět měsíců. Životní funkce, uspokojivé.
„Dobrý, vypadá to, že můžeme jít na věc. Michaeli, odveď Harryho a postarej se o něho.“
„Chtěl bych tu zůstat.“
„Ne, teď to nebude pěkný pohled. Skalpel.“ Jakmile se přesvědčila, že je z dohledu, provedla řez a tentokrát, konečně, s kýženým - krvavým - úspěchem.
***
Harrymu to přišlo jako věčnost od chvíle, co ho vyhodili opět ven. Mohla to být necelá hodina, ale strašně se to táhlo. Když tam viděl Severuse, bledého a nehybného, měl neodbytný pocit, že tohle skončí špatně.
On nebo dítě? On nebo dítě? On nebo…
Jenže se tu s ním nikdo nebavil. Mladík… ten Michael nebo jak… se vrátil zpět na sál a nikdo jiný tu nebyl. Kdyby nebyl tak vyčerpaný, pochodoval by sem a tam, teď si jen okusoval nehty.
A potom se konečně dveře rozletěly, jak do nich narazilo lůžko.
Harry vyskočil na nohy a sledoval Severuse zachumlaného v peřinách a bledého jako smrt, jak ho kamsi odvážejí. Žil vůbec?
„Severusi?“ zeptal se a chytil ho za ruku. Byla jako led. „Severusi!“
„Neslyší vás,“ řekla mu dívka a trochu ho odstrčila z cesty.
„Kam ho vezete? Kam…?“
„Na pokoj. S dovolením,“ odstrčili ho.
Jeho pozornost však náhle upoutalo něco jiného. Ten kníkavý hlas, který k němu doléhal zpoza dveří.
Mohlo by to snad být… ?
Hned vzápětí se v nich objevila i Alison a v rukou svírala…
Na první pohled to nedokázal identifikovat. Byl to balík, ze kterého vyčuhovala rudá a jakýmsi hlenem oslizlá hlava s malou pusou, která vydávala ten slabý kvíkot. Znělo to trochu jako pískání koťat, které občas měla madam Figgová. A popravdě to podobně i vypadalo.
Alison dítě trochu přizvedla, aby si ho mohl prohlédnout. „Gratuluju, je to kluk jako buk,“ usmála se na něho. „Chceš ho?“
„Já… já… já…“
Nemusel odpovídat, v další chvíli už ho držel v náruči a musel se hodně snažit, aby se mu neklepaly ruce. Stačilo, že kolena mu o sebe doslova drnkala. Koukal se do toho malého obličeje, který byl rudý, napuchlý a ani trochu hezký a i přesto měl pocit, že nic podobného už v životě neuvidí.
Tak tohle je můj syn?
Popravdě si ho představoval trochu víc… prostě si představoval, že bude vypadat jako ty dětské panenky. Růžový s čupřinou vlasů a velkýma očima. Ani jedno z toho nebyla pravda. Růžový nebyl vůbec, spíš rudý jako čerstvě uvařený rak, na hlavě jen pár chlupů a oči nebyly pod ohromnými víčky ani vidět. Přesto… mu připadal nádherný.
Měl by něco říct, ale jeho mozek byl náhle absolutně prázdný. Ale měl by něco říci… Co se v takových chvílích říká? Něco inteligentního.
„To bude pořád takhle svraštělý?“ zeptal se nakonec. Dobře, to nebylo to nejlepší.
Alison se zasmála. „Nebude, neboj. Strávil posledních sedm měsíců ve vodě, tak se mu nesmíš divit.“
„Ale… ale… ale je v pořádku? A Severus?“ konečně byl schopen uvažovat.
„Malý vypadá v pořádku. Jen nevím, jaké následky udělalo to, že během dvou minut urychlil vývoj o dva měsíce. Ale to ukáže čas, zatím vypadá zdravý a k světu.“
„A Severus?“ zeptal se znovu.
„Je hodně slabý, jeho magie je na hranici,“ připustila trochu zamračeně. „Ale jakmile jsme vyndali dítě, tak se jeho srdce uklidnilo. Nadopujeme ho teď živinami a vitamíny a snad bude v pořádku.“
„Snad?“ zeptal se nejistě.
Usmála se, sice unaveně, protože toho měla plné zuby, ale úsměv to byl. „Neboj, za chvíli bude zase stejně sarkastický, jako byl. Až se ti to líbit nebude.“
S úšklebkem přikývl a vložil dítě zpět do ženiny náruče. Přeci jenom mu to přišlo bezpečnější.
„Ještě ho musíme pořádně prohlédnout a umýt. A potom se ho pokusíme nakrmit. Budeš to chtít zkusit?“
Přikývl.
„Dobře, ale nejdřív by sis měl taky odpočinout. Taky jsi ztratil dost magie.“
Musel uznat, že byl unavený jako po famfrpálovém utkání proti Zmijozelu.
„Běž si lehnout ke mně, heslo znáš. Předám malého sestrám, bude potom na dětském oddělení, to se doptáš podle jména. Vyplnili jste ho?“
„Jo,“ přikývl, než se sklonil níž a vzal ho za drobnou pěstičku. „Richard Thomas Snape. Můj Riky.“