Jdi na obsah Jdi na menu
 


21. chůvičky

7. 7. 2012

Kapitola 21. - Chůvičky

Ginny už ten den neviděl, ale dostat z hlavy ji nemohl. Molly říkala, že má dračí spalničky, silně nakažlivé, a proto ji nechtěli nechávat ve škole. Samozřejmě ho ujistila, že už by neměla být moc nakažlivá, ale pro jistotu okolo něho zakouzlila několik kouzel, aby… vlastně ani nevěděl proč. Ale pustit k ní ho nechtěla.
Ale ani teď, po několika hodinách, mu ten její výraz nešel z hlavy. Nevěděla jsem, že máš rodinu. Ta ublíženost a bolest v její tváři. Jako kdyby ji zradil.
A možná že i jo. Nevěděl.
„Hally?“
Podíval se na dívku ve své náručí. Číst pohádku přestal už před chvíli, popravdě myslel, že spí. „No?“
„Proč si smutný?“
Sakra, jak to to dítě můžeš poznat?
„Přešteš mi ještě jednu pohádku?“ zeptala se hned, ani nečekala na odpověď.
„To víš, že jo,“ nalistoval další stránku a dal se do čtení. Dívka se k němu přitulila a pečlivě poslouchala.
„Nechtěl bys být můj tatínek?“ zeptala se znenadání.
Zamračil se a přestal číst. Jak jí tohle napadlo? „Vždyť ty máš tatínka.“
„Nemám. Ale chtěla bych, abys to byl ty. Budeš?“
Tohle ho úplně odzbrojilo. Hlavně ta nenucenost, se kterou se ho dítě na takovou věc zeptalo. A hlavně ta vážnost. Ona to myslela zcela a úplně upřímně.
„Jess, já… já nemůžu být tvůj tatínek.“
„Proč ne?“ narovnala se na posteli, s peřinou pořád přetaženou přes hlavu. „ Maminka říkala, že tatínek je ten, koho má maminka i já láda a večer čte povídky. Já tě mám láda a maminka taky. A i ty pohádky ti docela jdou.“
Docela, ušklíbl se, i když v hlavě mu šrotovalo, jak z tohohle vybruslit. Ta dětská logika byla nedostižná. „Víš… každý má tatínka jenom jednoho a ty… ty toho svýho určitě taky někde máš. Nebo ne?“ Vždyť Alison je vdaná, tak tím pádem…
„Takže mě nechceš,“ svěsilo dítě ramena a žuchlo zpět na postel. „Už mi nebudeš číst pohádky.“
„Ale to víš, že budu,“ ujistil ji hned a pevně ji objal. „A nejdřív dočteme tuhle…“
Když skoro o hodinu později opouštěl dívčin pokoj, v kuchyni dole už se svítilo - Alison se vrátila. A něco dobrého vařila.
„Ahoj,“ usmála se na něho. „Nějaký problém?“
Zavrtěl hlavou. „Vůbec. Je to zlatý dítě.“
Vděčně se na něho usmála. „Jo to je. Mrzí mě, jak strašně málo času s ní můžu trávit.“
Harry se usadil ke stolu a chvíli sledoval svoje dlaně. Kuchyní se nesl jen zvuk bublající vody a jemná nasládlá vůně. Úplná rodinná pohoda, škoda jen že ne jeho. „Jessica se mě zeptala…“ Zarazil se, najednou nevěděl, jestli to má říkat. Alison se na něho však zvědavě koukala. „Zeptala se mě, jestli bych jí nemohl dělat tatínka,“ řekl nakonec. „Prý když jí čtu pohádky, tak…“
Žena se zarazila s mrkví v půlce cesty k ústům. Odkašlala si. „Jsi první chlap, který se o ni takhle stará. To víš, dětská logika,“ zasmála se, než se otočila zpět k vaření.
„To je mi jasný, jen… víš, myslel jsem, že jsi vdaná,“ pronesl. „O někom ses zmínila a… Severusovi asi taky, protože je o tom přesvědčený, i když… no… “
S povzdechem zašeptala kouzlo a na jejím prstu se zaleskl prstýnek. „Jsem. Vdaná.“
„Aha,“ vydechl jen. „Proč ho skrýváš?“ nechápal. Proč by se někdo styděl za snubní prsten? „A vůbec, proč jsem tu na něho nikdy nenarazil. Vídáme se docela často a…“
„Hodně pracuje,“ řekla jen, ale neotočila se k němu.
„Tak moc, že nemůže Jessicu ani pohlídat? Tak moc, že ho Jessica ani nezná?“ nadhodil. Pouštěl se na tenký led. Nechtělo se mu tam, ale nemohl si pomoci. „Řekla mi, že tátu nemá. I kdyby pracoval jako fretka, tak by asi stálo za to, aby vlastního tátu znala, ne?“
Sevřela oči. „Není to tak snadný, Harry.“
Zarazil se. Rozlil se v něm pocit, že něco podělal… že nejspíš rýpnul někam, kam neměl. „Ehm… je mrtvý?“ Ale to by přeci byla vdova a ne vdaná, ne?
„Ne,“ odvětila a i když to neřekla, tón jejího hlasu dodal - bohužel.
„Ve vězení? Smrtijed?“ napadlo ho. Ano, to by bylo něco, čím by si rozhodně nechlubila.
Nadechla se, aby mu odsekla, nakonec však jen zavrtěla hlavou. „Prostě…,“ odmlčela. „Nezlob se, Harry, ale tohle není tvoje věc. Nech to být. Prosím.“
Co měl dělat? Nechtěl o ni přijít jen proto, že by se moc vyptával. I když měl strašnou chuť něco udělat. Už kvůli Jessice, už kvůli ní… už kvůli Severusovi. „OK,“ přikývl jen, „no… já radši půjdu.“
„Za chvíli bude jídlo.“
Zavrtěl hlavou. „Myslím, že bude lepší, když půjdu. Dobrou.“ A zmizel v plamenech dřív, než ho stačila vůbec zastavit.
Severus na něho už čekal.
Tedy, vlastně nečekal. Ale Harry už si dřív všiml, že kdykoliv někam jde, tak Severus po jeho návratu vždycky sedí v obýváku nebo v kuchyni. Jako kdyby nechtěl přijít o jeho návrat. Právě teď ležel na gauči, na svém vypouklém břiše položenou knihu i talíř se sušenkami a spokojeně pročítal.
Vidět to za jiných okolností, musel by se Harry smál. Jenže teď to prostě nešlo, nebylo to směšné, jen neskutečně idealistické… domácké. Harry si spokojeně povzdechl, kdyby Severus byl ženská, připadal by si Harry jako ta nejšťastnější osoba na světě.
„Co vzdycháte, Pottere?“ zvedl k němu profesor oči.
Jméno Potter mu už asi zůstane, ani střádání svrčků nepomohlo. I když přeci jen se něco změnilo, tón se změnil, v tomhle chyběla nenávist.
„Nic,“ zavrtěl hned hlavou a nadával si, že se nechal nachytat, „jen jsem si říkal, jaká jsme to nádherná rodinka,“ ušklíbl se. Věděl, že tím Severuse naštve.
Ten si jen posměšně odfrkl.
„Skoro jako z červené knihovny.“
„Spíš z levného hororu,“ neodpustil si muž. „Představa, že vás budu ještě několik měsíců vídat každý den, mě poměrně děsí.“
„Proč jen pár měsíců?“
Muž opět položil knihu, ke které se pokoušel vrátit. „Nehodláš tu doufám zůstat do konce života?“
Noooo… Harry věděl, že to nepůjde, jen se mu to zkrátka nechtělo řešit.
„Co vůbec máš teď v plánu?“ zeptal se ho Severus a odložil knihu, čímž dal najevo, že tenhle rozhovor bude na dlouho. Nemluvě o tom, že se začal soukat do sedu. Harry k němu natáhl ruku, aby mu pomohl. Muž ji nejdřív odstrčil, ale nakonec ji přeci jen přijal. Byl v tom gauči zapadlý jako vlastenec.
„No… já nevím… zítra bychom možná mohli dojít koupit stromeček. Půjdeš se mnou? Napadlo mě, že bychom ho mohli dám támhle do rohu a…“
Přerušilo ho vrčení. „Pottere, i kdybych k Vánocům měl nějaký vztah, jako že nemám, tak…“
„Ty neslavíš Vánoce?“
„Ne.“
Harry zavrtěl hlavou. „Začneš.“
Měl by se hádat, ale nemělo to smysl. Věděl, že i kdyby si vyrval všechny vlasy, že žádný stromeček nechce a Vánoce slavit odmítá, tak na Boží hod tu to roští stejně najde a spolu s ním i rozchechtaného Pottera v červené čepici. Škoda ničit si hlasivky.
„Výborně. Já jsem se ale neptal na nejbližší dny jako spíše na tvoji budoucnost všeobecně. Škola… bydlení… povolání… Napadlo mě totiž, že nemáš dodělanou ani základní docházku. Nemáš OVCE, takže asi těžko můžeš pokračovat ve vzdělávání a slušnou práci taky neseženeš. Pokud samozřejmě nechceš spoléhat na své jméno Potter-aneb-všichni-dřepněte-na-prdel.“
Harry se zamračil. „Nech toho! Tohle jsme si snad vyjasnili, ne?“
„Přesto mi přijde, že to teď tak bereš. Moc na svoje jméno spoléháš. Nebo jak dlouho si myslíš, že ti bude umožněno dodělat si poslední ročník? OVCE se mohou odložit o rok, ale víc ani ťuk. Jenže to už by ses měl začít ohánět. Jsi půl roku ve skluzu.“
Mladší si pro sebe něco zamručel.
„Prosím?“
Podíval se na Severuse a povzdechl si. „Říkal jsem, že do doby, než porazím Voldemorta, mi jsou stejně nějaký OVCE na nic.“
Severus sebou trhl. Nejenže nesnášel to jméno, ale i dítě uvnitř se při zmínce o něm neklidně zavrtělo. Jako kdyby vědělo. Několika pohlazeními se pokoušel syna uklidnit. „Tak začni pracovat na tom. Nebo si myslíš, že jen tak nakráčíš před Pána zla, mávneš hůlkou, on padne mrtvý k zemi a ostatní Smrtijedi se rozloží jako dětská stavebnice?“
Harry pokrčil rameny. Vlastně si to nikdy nijak zvlášť nepředstavoval. Prostě…
„Tak to tě zklamu, Pottere, jestli proti němu chceš mít byť jen minimální šanci, měl bys hnout tím svým líným zadkem a začít něco dělat. Brumbál bude jen nadšený, že je jeho figurka zpátky a určitě ti zajistí plnohodnotný výcvik. Hloupý nejsi a neschopný taky ne, to už jsem zjistil, jen občas krajně líný.“
Odfrkl si. „Hlavně, že jsem tu občas makal deset hodin denně.“
„Proto říkám občas.“ Severus by byl hodně naivní, kdyby nepřiznal, že tento dům vypadá tak, jak vypadá, skutečně jen díky Harrymu. „Myslel jsem, že tě souboje baví.“
Nejistě se zavrtěl.
„Nechce se ti do toho.“ Konstatování, ne otázka. „Ale tím, že to budeš odkládat, dosáhneš jen toho, že nebudeš připravený. Potom se skutečně jednou stane, že z našeho syna bude polosirotek. A na to zapomeň, Pottere!“ dodal hned. „Až se jednou Riky zeptá, jak přišel na svět, budeš mu to pěkně vysvětlovat se mnou, ne že mě v tom necháš vymáchat samotného!“
Harry nevěděl proč, ale v tu chvíli se musel usmát. Jako kdyby Severus věděl, že ho tahle poznámky vrátí ze zadumání zpět na zem.
„A žádné pochechtávání,“ pokračoval muž, „hned po Vánocích tě chci vidět mazat za Minervou a na kolenou škemrat o nástup do sedmého ročníku. Jinak budeš další dva roky vyměňovat pleny.“
„Rozkaz šéfe,“ zasalutoval mu Harry, i když to znělo trochu výsměšně. Nemohl si přeci dovolit, aby mu Severus tak moc rozkazoval.

***

„Jdu do Příčný, chceš tam něco?“ nakoukl Harry o několik dní později do kuchyně.
„Ne,“ zavrtěl jen muž hlavou a zíral do krabice, ve které přišla dětská postýlka. Spíš spousta a spousta jejích částí. „Ale varuju tě, jestli sem přitáhneš nějakou otřesnou vánoční výzdobu, tak…“
„To by mě ani ve snu nenapadlo,“ ušklíbl se. „Ale možná potkám Santu Clause, máš k němu nějaké zvláštní přání?“
Ptal se ho snad, co chce pod stromeček? Ne, to bylo absurdní, nikdy nedostával dárky k Vánocům. A byl si jistý, že Potter tenhle zvyk neporuší, nebo snad…
„No, jak vidím, bude si muset Santa poradit sám,“ obmotal si Harry okolo krku červenou šálu, která Severuse krajně iritovala od chvíle, co ji vyndal.
„Mimochodem,“ ozvalo se za ním a Severus se dovalil na chodbu, „neříkala Alison něco o tom, že dneska nepřijde? Nebo neposlala třeba vzkaz?“
Harry pokrčil rameny. „Já o ničem nevím. Měla dneska přijít?“
„Ano. V tři.“
Oba sklouzli pohledem na hodiny, bylo půl páté.
„Možná se objevil nějaký závažný případ, víš, jak to má s prací.“
Přikývl. „Vždycky alespoň napsala vzkaz,“ řekl zadumaně. Že by se něco stalo? Nebo řekl snad něco špatně? Nebo udělal? Urazil ji nějak? Minule byla trochu zadumaná, ale nebyl si vědom, že by jí něco řekl.
„Tak jí napiš. Nebo se u ní zastav,“ navrhl mu Harry a narazil si kulicha. „Třeba prostě jen zapomněla.“„Ona nezapomíná. A ke všemu… ani nevím, kde bydlí.“
„Long road 35I, máme ji i napojenou i přímo do letaxové sítě.“
Severus se zamračil. „Jaktože ji máme napojenu v síti a já o tom nevím?!“ zavrčel.
„Napojenou ji máme proto, kdybychom ji potřebovali. Neboj, já ti za ní neběhám,“ neodpustil si Harry rýpnutí a zřejmě tnul do živého, protože se po něm Severus ohnal. „Měj se.“ A byl pryč.
Severus ještě chvíli přešlapával před krbem a váhal, co dělat. Skutečně ho zarážela skutečnost, že měla hodinu a půl hodiny zpoždění. Zpozdila se mnohokrát, ale vždy napsala. I když to bylo jen pitomé Nemůžu. A. Samozřejmě, mohla na to zapomenout, ale to se jí nepodobalo. Nebo se mohla naštvat, ale to Severus nevěděl proč. Nejvíc mu však hlodal červíček, že se něco stalo.
Poklepával na okraj květináče s letaxem a přemítal. Nakonec uznal, že snad se svět nezboří, když nakoukne a odletaxoval se do Long road 35I.
Vypadl v malé, ale příjemně vyhlížející kuchyni. „Ehm…Alison?“
Na stole byly dva nedopité hrnky a talíře, jinak nic. Severuse přepadla nepříjemná myšlenka, že tady nejspíš někoho má. Manžela nejspíš. I když si matně pamatoval, že Potter žvatlal něco o tom, že s nimi její manžel nežije. Nebo to tak nebylo? Nevěděl, vnímal to v polospánku a teď toho docela litoval.
Ale i tak… mohl to být milenec, náhodná známost, kdokoliv… měl by vycouvat. Ale… co když se jí skutečně něco stalo? S trnutím si uvědomil, že o ni má strach.
„Alis?“ zeptal se znovu a opatrně udělal několik kroků dál do pokoje. Všude vládlo ticho, až po chvíli se ozvaly kroky na schodech.
„Severusi?“ ozval se povědomý hlas. „Severusi, co tu děláš? Stalo se něco? Je ti špatně nebo tak?“ Očividně byla v pořádku, jen nějak podivně uřícená.
„Ne, ne… jsem v pořádku, jen…,“ připadal si hloupě, nevěděl, co měl říci, „nepřišla jsi.“
Zarazila se, chvíli pomrkávala a potom složila hlavu do dlaní.
„Měl jsem…ehm… strach. Jestli se ti něco nestalo,“ dodal a pokoušel se neznít hloupě. Stejně měl pocit, že se mu to nepodařilo.
„Oh, Merline, já jsem idiot,“ vynadala si. „Promiň, Severusi, já se strašně omlouvám. Malá dostala ráno horečku a já od tý chvíle nevím, kde mi hlava stojí. Poslala jsem zprávu do nemocnice a do ordinace, ale na tebe jsem popravdě úplně zapomněla, nezlob se.“
„Vůbec nic se neděje,“ ujistil ji. Byl rád, že je v pořádku, i když pěkně vyděšená. „Jen jsem měl obavy a Potter… totiž Harry,“ věděl, jak nenáviděla, když mu říkal příjmením, „říkal, že máme napojené krby, tak jsem se raději přišel přesvědčit, že jsi v pořádku.“
Usmála se na něho. To, co řekl, zahřálo. „Já jsem. Jen říkám, malá dostala horečku a já pořádně nevím, co jí je. To mi připomíná, raději kolem tebe zakouzlím bublinu, poslední, co chci, je, aby ses nakazil.“
Mávla hůlkou a Severus cítil lehké mravenčení na kůži, jinak nic. „Děkuji.“
Náhle zůstali stát v tichu.
„Asi… byl měl jít. Máš toho dost.“
„Nemusíš chodit,“ zarazila ho hned. „Nechceš třeba… čaj?“
„Rád bych si dal, ale…“
Náhle se z kuchyně ozval šramot. „Alison?“
„Promiň.“ Rychle vběhla do kuchyně. „Co se děje?“
To Michaille, kolega z práce, tedy spíše jeho hlava trůnila uprostřed zelených plamenů. „Přivezli nám tu Cooperovou, začala krvácet. Nejspíš odchlípnutá placenta, budeme tě potřebovat.“
„Ale Michaille, já…“
„Kdyby to nebylo akutní, nevolám tě, ale Brian má na sále útok Smrtijedů a Alan není k sehnáním, a tohle je fakt akutka! My nevíme, co dělat,“ ozvalo se z plamenů.
Alison si zoufale promnula čela. Dcera nebo práce? Zdraví nebo život, sakra, tohle nenáviděla. Zoufale se otočila na Severuse, který v tu chvíli nevěděl, co dělat, ale vycítil, že ho žádá o pomoc.
„Já tady zůstanu a pohlídám ji, jestli potřebuješ.“
Vděčně se usmála, než se otočila k plamenům. „Za minutu jsem tam.“ Muž v krbu přikývl a zmizel.
V dalších 60 vteřinách prošel Severus rychlokurzem, ze kterého si pamatoval asi čtvrtinu, potom ho náhle políbila - jsi můj zachránce - a zmizela v plamenech.
Zůstal stát v cizím bytě, s cizím dítětem a vlastně ani netušil, jak se tam ocitl.
Vydal se na prohlídku domu. Prošel kuchyň i obývací pokoj, nakoukl do pokoje - jakmile zjistil, že se jedná o ložnice, hodně rychle vycouval - a s mírným zaváháním nakoukl do pokoje Alisoniny dcery, aby zjistil… že dětská postel je prázdná.
Trochu vyděšeně přiskočil blíž, s obtížemi se ohnul pod postel, podíval se do skříně, ale nikde nic…
Říkala, že je v posteli. To mu ještě scházelo. Aby ztratil dítě!
„Ehm…“ Jak se to dítě jmenuje? „Jess? Jessico?“ zavolal do domu. Jediná možnost byla, že se potloukala někde po okolí. „Jessicco?“ Jak jen rychle mohl proběhl domem. „Jessicco?“
„De je maminka?“
Musel udělat krok zpět, aby ji přes své břicho viděl. Dítě na něho upíralo své lehce zamžené oči, jak tam stálo s plyšovou hračkou a prohlíželo si ho trochu nejistým pohledem.
„Musela do páce?“ zeptala se. Nejspíše byla zvyklá, že máma občas odejde a nechá ji samotnou. Nebo s někým cizím. „Zůstaneš tu se mou?“
Trochu překvapený Severus přikývl.
Teprve teď si ho dítě začalo prohlížet a na jeho břiše se zastavilo. „Tohe bys neměl mít,“ šťouchla ho.
„Ehm… a proč ne?“ snažil přetáhnou přes břicho víc košili, i když vědět, že to je k ničemu.
„Si kluk!“ prohlásila pevně a zamračila se na něho. „Nemůžeš mít bříško.“
„Vlastně můžu,“ řekl prostě. Popravdě neměl ponětí, jak s ní má mluvit. Setkával se s dětmi od jedenácti výše a ty už mohl poslat k šípku, ale u tohohle škvrněte si to nemohl dovolit. Zvláště, když si jen představil, že za pár měsíců bude mít něco podobného sám doma. Ou, Merline!
„Ehm… I kluci můžou mít miminko, víš?“ Vážně to řekl?
„A taky tluče?“ zeptala se zvědavě.
Nechápal. „Ehm… tluče?“
„Můžu si ho poslechnout?“ Dívka ani nečekala na odpověď, jen se přitulila blíž a položila ucho na břicho.
Tluče, takže jestli asi tluče srdíčko. Severusu zůstal chvíli nejistě stát, než položil dítěti ruce na ramena a trochu si ho přitiskl ještě blíž. V tu chvíli si také uvědomil, že dívka skutečně plane horečkou.
Přiklekl blíž. „Máš teplotu. Bolí tě něco?“
Zavrtěla hlavou. „Jen trochu bříško.“
„Bříško?“
Přikývla. „Jo, po tý zelený limonádě.“
Zamračil se. „Zelený… limonádě? Tu ti dala mamka?“
Zavrtěla hlavou.
„Tak někdo jiný?“
Další zavrtění.
Mračil se. To nemůže prostě odpovědět?! „Tak kde jsi tu limonádu vzala?“
„Ve skříňce. Byla dobrá, ale od té chvíli mě bolí bříško,“ přiznala.
Ve skříňce? „Ukážeš mi tu skříňku?“
Jessicca přikývla. K jeho překvapení ho vzala za ruku a odvedla ho do koupelny, kde vylezla na stoličku a ukázala na skříňku nad umyvadle. Severus zjistil, že tam jsou lektvary.
„Tady jsi něco pila?!“ vyjel na ni překvapeně.
Dívka se stáhla, vystrašená. Asi ji trochu vyděsil.
„Co jsi pila?“ zeptal se jemněji.
„Zelenou limonádu,“ špitla. „Byla tady.“
Severus se podíval na popis v přihrádce a zavrtěl hlavou. Tak proto…