Jdi na obsah Jdi na menu
 


20. žárlivost

7. 7. 2012

Kapitola 20. - Žárlivost

„Teda pánové, já nestačím zírat.“
Od chvíle, co se dali do vybalování krabic, uběhly už téměř dva týdny. Od té doby se toho dost změnilo a to nejen, co se týká výbavy domu. I ti dva už se byli schopni bavit bez toho, aniž by se dohadovali nebo si vykali. I když ironický tón velmi často zůstával.
„Začínám vám tenhle dům závidět. Dost co říci na to, jaká to byla ruina,“ hodnotila Alison výsledek jejich práce a rozhlížela se po skutečně velmi příjemně vyhlížejícím domě. Po pokojích dali dohromady už i obývací pokoj a chodby, zbývaly jen kosmetické úpravy jako byla koupelna nebo kuchyň, ale protože ani jeden z mužů netrávil v těchto místnostech víc času, než bylo nezbytně nutné, nedávali tomu příliš velký význam. Inu neměli v rodině ženu.
V jednu chvíli ji napadlo, že by sem ráda patřila, protože si je oba dva skutečně oblíbila, ale hned vzápětí tu myšlenku raději zahnala. Neměla by myslet na nesmysly.
„Dali jste si teda záležet, musela to být fuška,“ usmála se na ně.
„To rozhodně byla,“ přikývl Severus, čímž si od mladšího společníka vysloužil zamračený pohled. Že se ozývá právě on, který za poslední týdny skoro ani nepřiložil ruku k dílu. Ne, že by nechtěl, ale začátek osmého měsíce je začátek osmého měsíce. Harry nechtěl, aby Severus musel pomáhat a zatěžovat se, a tak se starší muž sám pasoval do role odborného rádce.
Tedy spíše odporného rádce, přejmenoval ho v duchu Harry.
Kdyby to nedělal pro svého syna, měl by svět o jednoho Severuse Snapea méně. Občas ho štval strašně, i když je pravda, že Harry mu to s chutí vracel. A na to byl vlastně založen celý jejich vztah - na vzájemném štvaní a kousavých poznámkách. Vlastně to nebyl příliš velký rozdíl od dřívějších dob, jen se naučili si slova toho druhého nebrat příliš k srdci. Už se nehádali, jen se doháněli k šílenství.
Krásný základ vztahu.
„Na ten dům nikdo nesáhl už pěkných pár let, museli jsme upevnit trámy, opravit omítky a vyspravit podlahy,“ pokračoval Severus a přišel blíž k Alison, aby jí to všechno ukázal. „Největší problém jsme měli na chodbě, protože to zábradlí se doslova sypalo a my nevěděli, co s tím. Mohli jsme to jen spravit kouzlem, ale to jsme zase měli strach, aby Riky nespadl, až začne chodit a taky…“
Harry jako jediný zůstal v pokoji a nevěřil vlastním očích. Severus se tu chlubil cizím peřím a očividně si to náležitě užíval. Zamračil se, zdálo se mu to, nebo se Severus natřásal jako páv, který…
Lektvaristovu přednáška však nakonec nebyla přerušena Harryho poznámkami, ale příchodem Brumbála.
„Severusi, chlapče, rád tě zase vidím. Harry, paní Dayová,“ pozdravil je všechny, než se opět otočil na svého dlouholetého kolegu a přítele. „Severusi, potřebuji s tebou nutně mluvit.“
„O čem?“
„Myslím, že bude lepší, když si promluvíme v soukromí.“
Severus se podíval na oba dva přítomné, než se otočil zpět k Brumbálovi. „Nemyslím si, že by to mohlo být něco, co by tihle dva nemohli slyšet,“ řekl pevně a vlastně ani nevěděl, kde se v něm ta důvěra vzala. Pottera už bral jako součást rodiny, naprosto otravnou a nepříjemnou, ale součást. A Alison… důvěřoval ji. Už proto, že mohla z jeho těhotenství udělat absolutní senzaci a bonbonek pro noviny a neudělala to. „O co jde?“
Brumbál pomalu přikývl. „Je mi to líto, Severusi, ale budeš muset pryč.“
Zamrkal. „Co prosím?“
„Cože?“ vydechl i Harry.
„Rozhodl jsem se, že tohle místo pro tebe není dostatečně bezpečné.“
„Jak - rozhodl jsem se?!“ nevěřil Severus vlastním uším.
Stařec si povzdechl. „Smrtijedi začínají být opět aktivní, Severusi. Až příliš a já si myslím, že tohle místo pro tebe není vhodné. Není dost bezpečné a…“
„A kam mě chcete…?“
„Do bezpečí. Někam, kde by tě neměl nikdo najít. Dočasně ani ty, Harry,“ podíval se na mladíka.
„Ale to přeci…,“ vydechl oslovený.
„Dozvěděl jsem se,“ přerušil ho ředitel a opět se zadíval na Severuse, „že jsi na Voldemortově seznamu hned na třetí příčce po mně a po Harrym a… jelikož jsi teď až příliš zranitelný…“
„A proč bych nemohl jít se Severusem?“ vložil se do toho mladík.
„Bylo by to příliš riskantní. Příliš bys přitahoval pozornost a…“
V pokoji nastalo ticho, Severus poprvé za dlouhou dobu jen otevíral a zavíral pusu. „A… a… a na jak dlouho?“
„Pokud jde o bezpečí tebe a tvého dítěte, doporučoval bych napořád.“
Napořád? To slovo rezonovalo Severusovi v uších jako kovadlina. Pomalu se sesunul na nejbližší křeslo, kolena se mu podivně chvěla. Teď už skutečně neschopen slova.
„Doufám, že vaše dítě to rozdělení vezme s klidem, když bude vědět, že to je jen a jen pro jeho dobro. Pro dobro vás všech. Možná bude nutné tě přemístit ještě několikrát, než se ujistíme, že jsi v bezpečí, ale bohužel nevidím jiné řešení. Bezpečí je pro tebe je jen někde daleko, v cizí zemi…“
Sevřel víčka. Copak to nikdy neskončí? Konečně se začal někde cítit jako doma, konečně předělali vše podle jeho představ, konečně se dokázal smířit s tím otravným Potterem a teď to má zase všechno ztratit? Kolikrát ještě?!
„Pokud se do toho můžu vložit,“ přihlásila se o slovo Alison a její tón dával jasně najevo, že se do toho bude montovat, i když jí to nedovolí. „S tímto rozhodnutím absolutně nesouhlasím.“
„Alison,“ oslovil ji ředitel jménem a podíval se na ni přes své brýle, „velice si vážím vás i vašeho lékařského úsudku, ale troufám si říci, že toto není vaše záležitost. A proto vás prosím, abyste se…“
„I já si vás vážím, Brumbále, ale troufám si říci, že to JE moje záležitost,“ vrátila mu zdvořile, i když její tón byl spíš drzý. „Severus i jeho dítě jsou mými pacienty, a proto bych to měla být já, kdo rozhodne, zda jsou schopni takové emocionální změny, jako je toto odsunutí. A rozhodně říkám - nejsou!“
Ani si nevšimla, jak se na ni černovlasý muž vděčně podíval. Severus se za svůj život pral s hodně lidmi, se svým otcem, s Poberty, s Voldemortem, ale byli zkrátka lidé, proti kterým to nedokázal. A Brumbál byl bohužel jedním z nich. Byl jako jeho otec, opatroval, přítel a jeho jediná rodina. A Severus mu byl neskonale vděčný, ale o to hůř se mu říkalo ne.
„Nechci se s vámi dohadovat,“ nasadil Brumbál svůj tón kouzelného stařečka, „ale tady jde především o jejich bezpečí a mně velmi záleží…“
„Mě na nich záleží úplně stejně jako vám, Brumbále,“ přerušila ho rázně. A možná ještě víc! „A pokud se nemýlím, tak jste říkal, že v tomto domě jsou silnější ochranná kouzla, než na ministerstvu kouzel. Nechápu tedy, co víc chcete dělat. Přesouvat je pryč, je myslím krajně nerozvážné, zvlášť v Severusově stavu. Myslíte, že někde budete moci udělat silnější ochrany?“
„Alison, stále si myslím…“
„Dokud je Severus v domě, nic mu nehrozí. A pokud vyjde, má s sebou Harryho a jistě i spoustu vašich hlídačů,“ Alison mluvila klidně, ale pevně, „a velmi pochybuji, že mu na tom novém místě dopřejete více bezpečí. I svobody.“
Harry se otočil na Severuse, aby se ho zeptal, co si o tom myslí, ale ke slovu se nedostal. Zadržel ho mužův výraz, na kterém pohrával nepatrný úsměv.
On se bavil. Líbilo se mu to. Líbilo se mu, co vidí. Líbilo se mu, jak Alison jedná s Brumbálem, jak se za ně pere. Líbilo se mu…
„Tobě se líbí,“ vydechl Harry.
Severus se v tu chvíli vzpamatoval a jako na povel nakrabatil čelo. Hodně nakrabatil. „O čem to mluvíte, Pottere?!“ vrátil mu a ty dva nechal v klidu hádat na druhé straně pokoje.
„Líbí se ti, jak jedná. Líbí se ti, že si nenechá nic líbit. Líbí se ti, že je jako ty!“ Jeho tvář se rozzářila jako žárovička. „Snad se nám tu někdo nezamiloval…,“ zašvitořil mu u hlavy. Kdyby nevěděl, že se po něm Severus není schopen rychle ohnat, nikdy by to z pusy nevypustil. Ale teď hodlal využít svoji výhodu.
„Co kdybys raději mlčel, Pottere!“ odsekl mu starší muž a jeho hlas zněl slabě řečeno naštvaně. Otočil se k odchodu, ale tuhle příležitost si Harry prostě nemohl nechat ujít.
„Ale no tak, Severusi,“ vydal se za ním, „na tom přeci není nic špatného, že se ti líbí. Konečně tě možná i začnu považovat za člověka a ne za bezoár.“
„Neotravuj!“
„Řekl jsi jí to?“ pokračoval Harry, i když věděl, že dráždí zmiji bosou nohou. Tedy spíš zmijozela. „Podle mě by vám to spolu slušelo? Nemyslíš a…“
„Pottere!“ otočil se na něho naštvaný profesor ve dveřích do koupelny. „Co kdybys přestal strkat ten svůj frňák do věcí, do kterých ti nic není?!“
„Jde o potencionální macechu mého syna, mám právo…“
„Nemáš právo absolutně na nic!“ křikl na něho, až tím Harryho zaskočil. „A i kdyby se snad jednalo o macechu tvého syna, tak to by se ta macecha musela nejdřív rozvést. A věř mi, že to kvůli velrybě jako já neudělá!“
Prásk!
Zvuk dveří ještě podtrhl Seveusova slova. Bylo jen štěstí, že to nebylo doplněno i o křupání Harryho nosu, jak blízko dveří stál. Chvíli jen mrkal na dřevo, které se tak náhle oblevilo před jeho obličejem, a přemýšlel. Vdaná? Velrybu? O čem to u Merlina mluvil?
To přesně nevěděl, ale došla mu jedna věc - on nebyl naštvaný z Harryho objevu , on zuřil proto, že tenhle cit považuje za zcela neopětovatelný. Ale co když přeci jen…
Na mladíkově tváři se objevil trochu šibalský výraz, když se vydal zpět do kuchyně. Alison už tam seděla sama, Brumbál odešel nebo spíš… byl vyhozen.
„Kde je?“
„Brum brum odešel,“ odvětila zcela klidně a v poklidu dopíjela svoji kávu, „a netvářil se moc nadšeně, ale snad jsem ho… ehm… přesvědčila. Kde je Severus?“
„Sí-Sí si nejspíš musel odskočit,“ ušklíbl se na ni.
Usmála se. „Nedivím se, že toho má dost. Já od sedmého měsíce taky chodila na záchod každou půl hodinu. Kdo nezažije, neuvěří, jaká to je fuška. A měl by si jít lehnout, určitě je unavený.“
„Jo, poslední dobou vypadá, že toho má dost.“
„Jeho tělo se ještě musí přizpůsobovat všem těm změnám. Zkus mu dát třeba masáž.“
Harry si odfrkl. „To mi tak dovolí. Občas mám pocit, že se bojí, že se na něho vrhnu, když se ho dotknu.“
„Nesmíš se mu divit,“ usmála se na něho jemně. „Po tom zážitku… Není to pro něho snadné.“
„Já to vím. Ani pro mě.“ Zavrtěl hlavu, na tohle teď vzpomínat nechtěl.
„Jo, Harry, napadlo mě,“ začala Alison trochu nejistě, „nemohl bys večer pohlídat Jessicu? Je mi to blbý se tě ptát, ale…“
„Není problém,“ řekl hned. Skutečně v tom neviděl překážku, dívka nevypadala jako problémové dítě a pokud to Alison pomůže.
„Vážně? Tak to bys mi zlato, mě totiž onemocněla chůva a já v poslední době nevím, kde mi hlava stojí,“ dodala a promnula si bolestivě krk.
„Ale možná bych mohl zkusit namasírovat tebe, co ty na to?“ natáhl se k ní a když nic nenamítala, zabořil prsty do jejích ramen. „Nebo bys mohla zkusit Severuse namasírovat ty, od tebe by se určitě nechal.“
Zasmála se. „Ode mě určitě. Sama to potřebuju, jak vidíš… Ouuuu,“ zaúpěla, když silněji zmáčkl. Bolelo to, ale zároveň to bylo tak neskutečně příjemné. „V noci jsme měli komplikovaný porod, šest hodin na sále. Hmmmm, ty seš zlato.“
„Jak by řekl Severus - jen mě utratit.“
Zasmála se. „Už si líp rozumíte?“
„Jo, řekl bych, že za poslední měsíc jsme se měli chuť zabít asi jen desetkrát.“
Lehce se usmála, ale víc si užívala masáž a svoji spokojenost dávala najevo tichým mručením. „Už máte dětský pokoj?“
„Něco málo jsme objednali. Nábytek myslím.“
Zapředla na souhlas.
„Teď jen, aby to ještě v pořádku dorazilo. Dávali jsme hodně na tvoje doporučení.“
„Nemuseli jste…“
Zašklebil se. „Ani jeden z nás tomu nerozumí.“
„Ouu…. Harry, prosím tě tam. Přesně tam!“ zaúpěla, když prsty našel skutečně zatuhlé místo.
„Tady?“
„Anoooooooo,“ zasténala, až se příchozí Severus zarazil ve dveřích. Ani nechtěl vědět, co si po těch zvucích přicházejících odtud musel myslet. „Harry, ty jsi úžasný. Být mladší, tak si tě snad vezmu domů.“Harry se ušklíbl. Hlavně proto, že Severus se zamračil. „Já bych si tě vzal třeba hned,“ sklonil se trochu k ní. „A ani bys mladší být nemusela.“
Alison se zasmála. „Ale jdi ty, chlípníku, mohla bych být tvoje matka,“ ohnala se po něm.
„A já jsem ráda, že nejsi,“ vrhl na ní vyzývavý pohled.
„Myslíš, že jsem jako matka tak hrozná?“ nadhodila.
„Vůbec ne, jen vztah matka-syn dost omezuje. A ke všemu, kdo by mi věřil, že mám tak úžasnou maminu.“
Ušklíbla se. „V čempak by tě to omezovalo?“
„No uznej, že v tom případě by i tenhle náš rozhovor mohl působit…,“ sehnul se blíž k jejímu uchu, „…nepatřičně.“
Zasmála se. „Úplný případ pro mravnostní oddělení… Ouuu, netlač tak.“
V tu chvíli se rozduněly hodiny v obývacím pokoji, byla jedna hodina. „Jej, jdu pozdě na rande s Molly.“
„Teda… nevěrníku,“ zamračila se na něho.
Natáhl se pro bundu, ale před krbem se ještě otočil. „Neboj, večer jsem u tebe jako na koni a do rána jsem jenom tvůj,“ mrkl na ni a zmizel v plamenech.
Alison zůstala sedět v křesle a uvolněně se smála. Nebrala vážně jediné slovo, které řekl, ale upřímně musela přiznat, že jí to potěšilo. Koho by taky ne?
„Tobě to přijde k smíchu?“ zavrčel Severus.
Otočila se. Nevěděla, že stojí ve dveřích, ani jak dlouho. Ani proč tak vrčí. „A proč ne?“
„Ten kluk ti právě dal otevřenou sexuální nabídku.“
„Jen pár lichotek, Severusi,“ upozornila ho. „Na těch není nic nebezpečného. A potěší. Zkus to taky někdy,“ neodpustila si rýpavě.
„Je mu sedmnáct.“
„Já ho nehodlám znásilnit,“ oznámila mu.
Jen si odfrkl, než se raději opět otočil k odchodu.
„Je to jenom hra, Severusi. A kdybych nevěděla, že to není možné, řekla bych, že žárlíš.“
Trhl sebou. Tohle přeci nebyla pravda! „Na koho? Na to pískle? Toho kluka bych strčil klidně do kapsy!“
„Vážně?“ zeptala se zvědavě a nevinně zároveň.
Vyschlo mu v puse. Zdálo se mu to, nebo v tom hlase bylo svádění? A ten její pohled… ty oči, nevinnost sama. A jak byla nakloněná, až příliš se na něho smály její přednosti… Zkrátka toho bylo na něho příliš, zvlášť když se jeho syn uvnitř dost nešetrně pohnul a dal mu tak najevo, že je tak trochu mimo hru. Alespoň další dva měsíce. Anebo spíš už navždycky. Kdo by si začal s chlapem jako on?
Odvrátil pohled.
„Nebude ti vadit, když vyšetření necháme na zítřek? Jsem unavený.“

***

„Molly?“
V kuchyni panovalo ticho. To bylo zvláštní, většinou už ho v tuhle dobu vítala hřejivá náruč a mísa čerstvě upečených buchet. „Molly?“ nakoukl do obývacího pokoje, ale ani tam nebyla. Jen na stole leželo rozložených několik knížek od Alison, které sem Harry minule přinesl. Některé si totiž protiřečily - třeba v tom, jestli má dítě spát na břiše nebo na zádech - a on chtěl znát názor zasloužilé matky.
Nejspíš si musela odskočit, pomyslel si, než se usadil do křesla a natáhl se pro jednu z knih.
Netrvalo dlouho, když uslyšel kroky na schodech. Strčil prst mezi stránky, aby nezapomněl, kde skončil a vydal se jí v ústrety. „Už jsem si myslel, žes na mě…“ Hlas mu odumřel v půlce věty. Nebyla to totiž Molly, kdo scházel po schodech, ale…
„Harry?“
… Ginny.
Zírali na sebe jako na zjevení. Harry vůbec netušil, kde se tam dívka vzala, měla být v Bradavicích a Ginny zase odmítala věřit vlastním očím. Co tam dělal? Vždyť máma i Brumbál tvrdili, že je Harry někde… daleko. Proto u nich nebyl ani o prázdninách ani… vlastně už skoro rok. A taky…
„Harry!“ doslova se vrhla ze schodů, aby mu skončila v náruči a z nějakého důvodu mu začala brečet do košile. „Harry… Harry…“ opakovala pořád dokola.
Jemně ji k sobě přitiskl. Neviděl ji už hodně dlouho a teprve teď si uvědomil, jak moc mu chyběla. A jak moc vyrostla.
„Kde jsi byl?“ vydechla, když se od někoho konečně odtáhla. „Bylo to, jako kdybys zmizel a… Chyběl jsi mi,“ řekla s dalšími slzami, které jí sklouzly po tváři, „… všem jsi nám chyběl! Nikdo o tobě ani neslyšel. Kdes byl? A kde ses tu vzal? A…“
„Harry? Harry, už jsi tady?“ ozvalo se z vedlejšího pokoje. To však zarazilo zrzku mnohem víc než volaného.
„Mami?“ vydechla nevěřícně, když se Molly objevila ve dveřích. „Jak… ty…“
„Ginny! Máš být v posteli!“ zamračila se na ni hned matka. „Neříkala jsem ti, že nemáš vylézat? Ještě Harryho nakazíš!“
Znovu zalapala po dechu. „Jak víš, že tu Harry je? Jak víš, že… Jaktože nejsi překvapená? Jak to, že…“ Hlas jí odumřel, přebíhala pohledem od Harryho k matce a zpět. „Co se to tu sakra děje? Co skrýváte?!“
„Holčičko, uklidni se…“
„Já se mám uklidnit?!“ prskla na matku. Tohle už rozhodně nebyla ta malá hodná holčička, kterou bývala. „Neuklidním se, sakra se neuklidním! Nejenže se tu Harry ukáže jako by se nechumelilo, volá tebe místo mě nebo Rona. Volá tě jménem, ale k tomu všemu ty…“ Její hlas odumřel. Pohledem sklouzla na knížku, kterou Harry stále svíral v ruce a potom zpět na matku. Hlavou jí proběhly ty poslední dva večery, co byla doma a matka celou dobu jen mluvila o dětičkách, přehrabovala se v oblečkách po nich a dokonce vytáhla i starou kolébku a… Ne, Merline, to není možné… to… máma a Harry… ne… Merline, to není… To přeci nejde!
Asi musela hodně zblednout, protože ji její kamarád popadl za ruku a obezřetně si ji prohlédl. „Gin?“
Polkla. „Nechcete mi říct, že… že… vy… vy dva…“
„Ginevro!“ zděsila se Molly. „Co si to o mně myslíš?!“
Harry nejdřív nechápal, ale když mu došlo, co Ginny myslí, měl chuť se začít smát. Nebo mlátit hlavou do zdi. To si o něm vážně myslela, že…
„Tak mi to sakra vysvětlete!“ vykřikla, ale v další chvíli trochu zachrčela. Teprve teď si Harry uvědomil, že dívka nevypadá příliš zdravě. Měla kruhy pod očima, popraskané rty a všude po tváři drobné tečky, které neměly nic společného s jejími pihami.
„Ginny, běž si lehnout. Ať Harryho nenakazíš!“
„Nikam nejdu!“ zkřížila ruce na prsou.
Harry i Molly si vyměnili jeden pohled. Žena věděla, že by to dceři měli vysvětlit, ale to záleželo jen na Harrym. To on to chtěl celé držet v tajnosti. Mladík se však nezdál, že by měl v plánu něco říkat. Tedy spíš… nevěděl, jak to říci.
„Ginny,“ začala tedy žena, „Harry sem za mnou chodí, protože bude mít dítě. Tedy jeho přítelkyně bude mít,“ opravila se hned a hodila po mladíkovi jeden pohled, jestli to říká správně. Harry ji chtěl sice zarazit, ale jelikož by potom musel vysvětlovat sám, raději pusu opět zavřel. „A protože se chce umět postarat o rodinu, tak proto chodí za mnou. Neřekla jsem ti to, ani nikomu jinému, protože mě o to poprosil.“
Nastalo mezi nimi ticho, Harry sledoval svoje botasky, Ginny odvrátila tvář. Tohle asi nebylo to, co by chtěla slyšet.
„Nevěděla jsem, že máš rodinu,“ špitla nakonec.
„Není tak úplně rodina, je to jen…“
„Nemusíš nic vysvětlovat, já to chápu. I to, proč jsi to tajil,“ zavrtěla jen hlavou. „Je mi špatně, půjdu si lehnout. Ráda jsem tě viděla, Harry.“
„Ne, Gin, počkej… Gin!“
Kdepak, slyšel jen klapnutí dveří.