19. In nomine
Kapitola 19. - In nomine
„Samuel?“
„Jen přes moji mrtvolu.“
„Ignác?“
„Jen přes tvoji mrtvolu.“
„Derek?“
„Odkud to sakra máš?“ neudržel se už Severus, „z knihy Nejhorší jména pro mé dítě ?“
„Nemůžu za to, že se ti nelíbí!“
„Já na rozdíl od tebe se nechci svému synovi pomstít,“ vrčel Snape a zcela instinktivně si promnul napnuté vypouklé břicho.
„Našemu synovi,“ opravil ho Harry jemně. Potřeboval, aby si na tenhle fakt Severus zvykal. Nebyl si však jistý, jestli to vrčení bylo důsledkem zvykání si. „Fajn, tak co navrhuješ? Budeme losovat?“
„Co?“
„Jména. Vhodíme do klobouku všechna jména a potom prostě dvě vytáhneme a tak se bude jmenovat, ať se nám to bude líbit nebo ne.“
„To je dost stupidní.“
„Tak co chceš dělat?“ zaúpěl mladší a odhodil kalendář. „Už se tu dohadujeme půl dne a zatím jsi všechno zavrhl. Tak něco navrhni sám. Kromě,“ dodal hned, když viděl, jak se Severus nadechuje, „toho svýho Septima, Octaviana a podobných pajmen, který vypadají, že utekly z řeckých tragédií.“
Muž se opět zatvářil zcela dotčeně, než zkřížil ruce na prsou a mlčel.
„Oh, výborně, ještě si hraj na uraženého, Severusi.“
Bylo to zvláštní používat mužovo jméno v oslovení, ale Harry si na to zvykl poměrně rychle. Jednak mu tak už dávno říkal ve své hlavě - kdy jsem s tím sakra začal? - a jednak brzy poznal, že tím Snapea tak trochu vytáčí.
„Jsou to honosná jména,“ pronesl starší.
„To ano, ale bohužel dost nevhodná do normálního života. Děti ve škole se mu budou tak akorát smát. Oktaviáne, zazpívej o oktávu výš. Ha-ha-ha-ha,“ zapitvořil se Harry.
Severus našpulil rty. „Když se ti moje jména nelíbí, tak si trhni koštětem.“
„Tady ale přeci nejde o mě, ale o to, že se to chudák dítě narodí beze jména.“
Už zase vrčel. Kdyby se mohl snadněji zvednout, určitě už by dávno odkráčel. V posledních dnech už si však Severus stále víc uvědomoval, že jeho břicho začínalo být problémem. Nejenže si už pomalu neviděl na nohy, ale pohyby nahoru… hlavně při zvedání, pro něho začínaly být skutečně zátěží. O to víc si užíval komfortu gauče, nohou na stole a komandování svého mladšího společníka. Zvlášť v tom posledním bodě se vyžíval dosytnosti.
„Tak něco navrhni sám, když ti to přijde tak snadné,“ zamručel.
„Já navrhnu, ale líbit se ti nebudou.“
„To je mi jasné, ale zkus to.“
„Tak třeba… James? Sirius? Remus? Dobře, dobře,“ dodal hned a mával rukama v obranném gestu. Severus už se v tu chvíli totiž skutečně začal zvedat z pohovky, „To byl vtip, sedni si.“
„Pokoušíte moji trpělivost, Pottere.“
„Tak to máme dvacet jedna srpců,“ pronesl Harry zcela mimo mísu a Severus jen zavrčel. Stále na tu jejich zpropadenou domluvu zapomínal. Aby totiž Harry Severuse donutil tykat mu, navrhl, že každý, kdo tomu druhému zavyká, bude mu muset zaplatit jeden srpec. A zatímco Harry si zvykl poměrně lehce, Snape se svého Pottera odmítal vzdát.
„Fajn, budeme tahat jména z klobouku,“ navrhl nakonec starší, „ale varují vás, jestli si jednou bude stěžovat na jméno, bude to jen a jen vaše vina.“
„S tím počítám. A přestaň mi vykat,“ dodal, ale to už se lístečky se všemi mužskými jmény v kalendáři vířily v čapce, kterou našel na chodbě. Po chvíli z ní vylétlo jedno jméno a jako z Ohnivého poháru v zápětí i další.
„A náš syn se bude jmenovat…,“ začal Harry nadšeně, když lístečky otočil, a potom dodal, „Brade Xaviér.“
V pokoji nastalo ticho.
Harry hleděl na lístečky, zatímco Severus jen popuzeně špulil rty.
„Co to zkusit ještě jednou?“
„Jsem pro!“
Další pokus vyšel na Sebastiena Stevanson, což se Severusovi nelíbilo. Tvrdil, že i s příjmením by ten kluk spíš syčel, než se představoval. Harry musel souhlasit, ale při dalším losu to byl zase on, kdo vetoval. Jméno Piers mu až příliš evokoval trauma z dětství. Ještě odmítli jména Ajechandro, Trapéz… Harrymu se líbilo Alexandr, William, Charlie a taky…
„Tom?“ zvedl Severus obočí, když mu mladík nadšeně ukazoval lísteček s dalším jménem. „Neevokuje vám… ti to trochu… ehm… Pána zla?“
„Právě proto,“ ušklíbl se mladší, v očích ďábelské plamínky. „Pán zla to jméno nenávidí.“
Severus pomalu zdvihl obočí. „Jsi úchyl, Pottere. A jméno Pottere,“ zarazil ho, „jsem použil proto, že Harry by v té větě nevyznělo.“
„Tvým hlasem vyzní všechno,“ zašklebil se mladší. Naštěstí ho Severus buď neslyšel, nebo ignoroval.
„A co kdybychom se domluvili takhle?“ pokračoval starší po chvíli. „Já ustoupím ze jména Thomas a ty ze jména, které jsi zavrhnul před chvíli.“
Harry se zamračil a podíval se na poslední zavrhnutá jména. „Richard? Nemůžeš přeci chtít, aby se takhle jmenoval.“
„Je to jméno králů.“
„No právě, ale není to jméno pro běžný život. Vždyť je to strašně tvrdý. Jak bys mu chtěl říkat? Richarde, ukliď si pokoj. Richarde, nedávej to do toho kotlíku. Richarde, ne…“
„Můžete mu říkat Riky.“
Harry zavřel pusu. Ten návrh ho překvapil. Nejenže Severus použil zdrobnělinu, ale ke všemu se mu to… začalo líbit. Riky - vlastně moc líbit. Chvíli to jméno převaloval na jazyku jako nejjemnější ležák. Mělo to šmrnc. Jasné a přesto lehce mazlivé. Riky… a když bude zlobit, bude to Richard.
„To se mi… líbí,“ řekl nakonec a vysloužil si tak od Severuse jeden ze vzácných úsměvů.
Severus by lhal, kdyby řekl, že ho to nepotěšilo. Nejenže se konečně dokázaly shodnout, ale také to byl on, kdo si tohle jméno prosadil. O tom, že se mu to pojmenování moc líbilo, nemusela snad být ani řeč.
Ale zbývala tu ještě jedna věc. „A co poslední jméno?“ zeptal se.
Harry se zamračil. „Chceš mu dávat třetí jméno? Dohadování kvůli těm dvěma ti nestačilo?“
„Měl jsem na mysli příjmení.“
Mladík se trochu zarazil. „No… přeci Snape, ne?“
„Ty se nehodláš prát za to, aby to byl Potter?“ divil se Severus.
„Vůbec ne, nejsem blázen.“
Severus jen zvedl obočí.
Harry si povzdechl. „Nechci, aby žil ve stínu slavného otce.“ To poslední téměř vyprskl. „To bych mu vážně nepřál. Stačí, že mě každý přirovnává k Jamesovi.“
Severus zvedl obočí. Sledoval mladíka, který byl z nějakého důvodu naštvaný, a poprvé si uvědomil, že tu svoji slávu nese skutečně špatně. Jako nějaké odporné mateřské znaménko, kterého se není možno zbavit.
„A vy si myslíte, že moje jméno mu do života pomůže?“ zeptal se jen.
Mladší si povzdechl. „Nevím. Ale myslím si, že za pár let na vaši smrtijedí kariéru lidé zapomenou, což se bohužel u mě asi nestane. Už teď jsem zjistil, že jsem součástí tří učebnic novodobých dějin.“
„Já vím o čtyřech,“ řekl zcela automaticky lektvarista, i když vlastně nechtěl.
„Super,“ odfrkl si. „A vůbec. Asi je logičtější, aby dítě neslo jméno rodiče, se kterým žije, ne? Jak byste jednou vysvětlovat svojí přítelkyni, že vaše dítě nese cizí jméno?“
Snape zvedl obočí. „Počkejte, počkejte… Vysvětlíte to, nebo to mám chápat tak, že jste se nakonec rozhodl dezertovat? To jste moc dlouho nevydržel.“
Harry se ušklíbl. „Myslíte si… fuj, teda, už jsi mě tím vykáním nakazil,“ zamračil se. „Myslíš si, že jsem tak dlouho bojoval, abych teď vzal do zaječích?“
Pokrčil rameny.
„To rozhodně ne. Bohužel mám tušení, že až dojde ke střetu s Voldemortem, tak z Rikyho bude polosirotek, ať už bych chtěl nebo ne.“
V pokoji nastalo ticho. I když ta věta byla pronesena nadneseně, její obsah dopadl na oba jako těžký prach. Harry si povzdechl, zatímco Severus se opět zamračil. Nelíbilo se mu to, co slyšel a ještě méně se mu líbilo, že to vlastně byla pravda. „Pottere… Harry, Pán zla není jen tvůj úkol.“
Ušklíbl se. „Ale je… Voldemort nepřestane, dokud mě nedostane. Nebo dokud já nedostanu jeho.“
„Brumbál už vás nakazil tím jeho přesvědčením, že o Vyvoleném.“
„Možná,“ pokrčil rameny, „ale je hodně zvláštní, že jsem se s ním do svých sedmnácti let šestkrát setkal a vždycky se mi podařilo přežít. Většině lidí se to nepodařilo ani jednou.“
„Znáte to přísloví, o volovi a unaveném štěstí?“
„Tak to to moje musí být sakra strhaný,“ ušklíbl se Harry.
„Při vaší tendenci se do všeho vrhat po hlavě, se není ani co divit, že?“
„Ale kdybych se nevrhal, tak se štěstí neunaví a nezůstane sedět.“
Severus obrátil oči v sloup. „Oh, Merline, nebelvírká logika je… To vlastně už ani není logika. To nemá s mozkem nic společnýho.“
Zašklebil se. „Beru to jako poklonu.“
Starší muž jen zavřel oči a zavrtěl hlavou. „Merline,“ povzdechl si. „Jestli dítě bude po vás…“
„… tak ho tatínek bude stejně milovat, viď Rikoušku,“ zašvitořil Harry k břicho, které mu ihned odpovědělo šťouchancem.
Muž však jen zavrčel; „Ještě jednou mu řeknete Rikoušku a udělám z něho polosirotka osobně.“
***
„Proč to prostě nevyházíš?“
„To není tak jednoduché, je to celý můj život.“
„Tak to prober,“ navrhl znovu Harry a otevřel další krabici, kterých tu bylo skutečně požehnaně. Jedním z dalších úkolů se totiž stalo konečně probrat Severusovy krabice, plné věcí z Tkalcovské. Jak těžký úkol to však bude, to neměl ani tušení.
„Už jsem to probíral třikrát a stejně nejsem nic schopen vyhodit,“ zoufal si Severus, i když v jeho podání to bylo podbarveno vrčením nevrlého vlka.
„Fajn a po mně teda chceš co? Abych to vyházel já?“ zvedl Harry obočí a prohraboval se obsahem bedny, „Severusi, je sice fajn, že mi tak důvěřuješ, ale mě ty věci nic neříkají. Já bych je vyházel všechny. Nemyslíš si, že by bylo lepší, kdyby sis to probral sám?“
„Potřebuju, abys mi pomohl. Prostě mi ty věci ukazuj a já ti budu říkat, jestli je nechat nebo ne,“ mávl Severus rukou a dál pochodoval po pokoji. Ne že by měl dneska nějakou chodivou náladu, ale jeho syn si uvnitř našel nějakou obzvlášť pohodlnou polohu, a tak Severus nebyl schopný sedět. Pouze ležet nebo stát. A jelikož nehodlal celý den polehávat jako invalida, raději se rozhodl stát.
„Fajn,“ povzdechl si Harry a zahleděl se do útrob krabice. Nestačil však vyndat ani první věc, když se plameny v krbu vzedmuly, zezelenaly a v další chvíli z nich vypadla… taška.
Oba muži si vyměnili nechapavé pohledy, Harry tasil hůlku.
V dalším okamžiku se však za taškou vynořila i Alison s plnou náručí jakýchsi knih. „Zdravím.“
Muž kývl na pozdrav, Harry se na ženu zářivě usmál. „Ahoj, Alison, co to… uf!“ prohnul se, když mu do náruče vrazila svůj náklad.
Severus se jen o trochu víc zamračil - jaktože jí ten zmetek tyká?!
„Tak pánové… páni, koukám, že jste se dali do velkého úklidu. O to líp,“ nadhodila. „Jelikož je očividné, že se do nákupu pro dítě moc nehrnete, tak jsem vás přišla trochu popostrčit. Tady jsem vám vypsala krátký seznam věcí, které budete potřebovat,“ vzala do ruky ruličku pergamenu a nechala ji rozbalit. Harry sledoval, jak se mu papír proběhl okolo nohou a zmizel kdesi za gauče.
„Tohle je… krátký seznam?“ zavrčel Severus, když se konec ruličky zastavil o jeho nohy.
„Jo. Máte to rozdělený podle měsíců. Co bude potřebovat v první, co v druhým a tak dál. Černě jsou napsané nezbytnosti, modře ten zbytek. Máte tam napsán i doporučený počet kusů, kde to sehnat a čemu se při nákupu vyhnout. Dál,“ vzala z hory knih v Harryho náruči horní dvě a ukázala jim je. „Tady máte katalogy dvou největších výrobců dětského nábytku v Anglii. Je sice možné vybavení přeměnit z něčeho jiného, ale nedoporučovala bych to. Pokud kouzlo pomine v nevhodnou chvíli, bývají z toho opravdu ošklivé nehody. Zaškrtla jsem vám tam pár podle mého názoru dobrých kousků nábytku a přidala komentář,“ hodila katalogy na gauč a vzala další, „tady je katalog dodávkové služby společnosti Hábitek. Není nejlepší, ale je to jediná společnost s dětským oblečením, která má dodávkovou službu, můžete se v tom alespoň pohrabat. Kdybyste ale chtěli na nákup vyrazit osobně, doporučovala bych Dlouhou ulici, tam je dětské centrum, seženete tam všechno od dudlíků po skříně. Dál - Dítě a jeho osud ve jménu, malý pomocník při výběru jména.“
„Už máme,“ ozval se Harry zpoza knih.
„Skutečně?“ vyvalila oči. To nečekala. „Jaké? Pochlubte se?“
„Richard Thomas,“ odvětil Severus.
„Budeme mu říkat Riky,“ přidal se hned mladší.
„Riky,“ zamyslela se, „to se mi líbí. A vůbec, jsem ráda, že jste se shodli. Ale pokračujeme - několik brožurek o výchově, jak zacházet s novorozencem a tak dále. Něžná náruč rodiče, Máme doma miminko, Nový člen a co dál. Popravdě jsem myslela, že něco podobného máte, ale… asi jsem se spletla,“ dodala. Hodila vše na gauč až knihy trochu nadskočily.
Ještě jim přinesla něco o případných poruchách, nemocech a narušení rodiny po příchodu nového člena, ale to asi nebude jejich problém. A taky seznam nabízených sunarů a dokrmování. Harry jen valil oči, popravdě si myslel, že sunar je jeden jediný. Jak se však dozvídal, tak druhů bylo asi dvacet, dělených podle značky, věku, hustoty, alergií a kdo ví čeho všeho ještě.
„A nakonec,“ nadechla se konečně Alison a popadla tašku, která vypadla z krbu ještě před jejím příchodem, „stáhla jsem vám od kamarádek nějaký oblečení. Je mi jasné, že si ještě něco koupíte, ale není špatné mít něco v zásobě. Brala jsem jen klučičí nebo neutrální barvy, třeba tohle je zrovna po Jessice,“ dodala a vytáhla cosi béžového absolutně mrňavého.
„Dokoupit? Vždyť tohle ani neunosí,“ zíral lektvarista na tu horu, co vykukovala z ohromné papírové tašky. A to ještě ani nevěděl, že je kouzlem zvětšený objem.
„Severusi, tohle není jako u dospělých, že si v pondělí navlíkne hábit a v neděli večer ho hodí do špíny. Připrav se na to, že dítě budete tak osmkrát denně přebalovat a velmi často i převlíkat.“
Vyvalil oči, ta cifra se mu ani trochu nelíbila.
Zato Harry zíral na tu věc… body, co mu před chvíli žena vrazila do rukou. „Děláš si srandu? Tohle bych nenarval ani na tu panenku, jak je to mrňavý.“
„To je 54, jsou i menší.“
Harry se natáhl k Severusovi a přiložil mu obleček k břichu. Tomu se to však ani trochu nelíbilo, tak jen s vrčením ustoupil. „Vidíš, i to břicho je větší než tohle.“
„Odmysli si kůži, svaly, placentu a vodu a teprve potom ti vyjde dítě. Vždyť víš, jak velký byl ten kluk, cos ho držel v porodnici. A to byl ještě docela valibuk.“
Jaký kluk? V jaký nemocnici? Severus měl pocit, že se děje něco za jeho zády a moc se mu to nelíbilo.
„No pánové, práce volá… tak si to tady užijte,“ ušklíbla se na ně a opět zmizela v plamenech.
Nastalo ticho.
„Mno… tak to bychom měli,“ natáhl se pro ruličku s vypsaným seznamem a začetl se do jednotlivých řádků. „Nevíš, co to je…,“ zamračil se na řádek, aby se přesvědčil, že to přečte správně, „skořápka?“
Starší se zarazil. „Myslíš to, v čem jsou ořechy?“
„Jo, ale pochybuju, že po nás Alison chtěla, abychom Rikymu koupili skořápku od vlašáku.“
Severus však jen pokrčil rameny.
„No, myslím, že bude lepší, když se nejdřív pustíme do tohohle,“ rozhlédl se po krabicích okolo. Uložil oblečení a natáhl se k první bedně. „Tak čím začneme…“
V dalších několika hodinách je čekala plejáda obyčejných a občas zcela hrozných věcí, které jednu po druhé probírali. Severus měl dvě období, buď bez rozmyslu vykřikoval vyhodit, vyhodit nebo naopak žmoulal předmět v ruce a mumlal si pro sebe: Tohle byla matčina oblíbená soška, měla ji moc ráda… ale co já s tím budu dělat? Vyhodit! No, i když byla skutečně oblíbená. Ale ne, nebudu to nechávat, je to k ničemu. I když…
Harry ho většinou nechával, i když občas se přeci jenom ozval, protože některé věci byla veteš s velkým V. Jen občas nechal Severuse, aby mu řekl důvod, proč danou věc nechce vyhodit. Když nevěděl, letělo to do smetí… když vzpomínal, přesvědčil ho, aby si to nechal. Přeci jenom měl už tak Severus vzpomínek méně, než málo.
„Fajn, takže papa růžový porceláne a teď… co tu máme dál? Co je tohle za hadr?“ vytáhl z krabice jakési smotané klubko zeleného cosi, a teprve když ho vyklepal a roztáhl, poznal, že to je… „Famfrpálový dres?“ zamrkal.
Severus na něho zůstal zírat, jako kdyby ani nevěřil svým očím.
„Tys hrál famfrpál?“ vykoukl nevěřícně Harry, ale to vyšité jméno mluvilo za vše.
„Dva roky,“ odpověděl Severus a vzal si dres k sobě, aby se na něho podíval. Byl trochu zašedlý, špinavý a hlavně pořádně zmuchlaný, ale přesto bylo jasně vidět číslo 11 a jeho napůl odpárané jméno pod ním.
„Jaký post?“
„Střelec.“ Vypadal téměř až zasněně, když ho držel v rukou.
Harryho mezitím zaujaly kusy papíru, které z dresu vypadly a tak se zaměřil na ně. Překvapilo ho, že se jednalo o dva výstřižky z novin, na kterých byl vyfocen. „Tys vyhrál pohár?“ teď už skutečně lapal po dechu.
„Ano. Jeden rok jsem byl jen náhradník, ale v pátém ročníku jsme vyhráli.“
„A čtu tu, že velkým dílem tvoji zásluhou.“
Severus se teprve teď podíval na mladíka i na články v jeho ruce.
„Nevěděl jsem, že jsi byl tak dobrý.“
„Kdysi dávno,“ pronesl lektvarista a v jeho hlase se objevila hořkost. „Potom jsem kvůli… jistým zraněním musel vynechat sezónu a od tý doby už jsem se na koště neposadil.“
„Jistým… zraněním?“ hlesl Harry. V jeho hlase byla otázka a v jeho očích ještě větší. A taky nejistota, nějak měl pocit, že se mu nebude líbit to, co se za těmi slovy skrývá.
„Nechceš to slyšet, Harry. A ano, měl v tom prsty tvůj otec a jeho kumpáni.“
Mladík se nepříjemně zavrtěl. Tohle skutečně nechtěl slyšet.
Severus chvíli mlčel, než dres naštvaně zmačkal do rukou a hodil mu ho zpět. „Vyhoď to.“
„Ale… ale…“
„Řekl jsem, vyhoď to!“ zařval dost nepříčetně, než se otočil a vykráčel z pokoje. „Dáme si pauzu.“
Harry sledoval, jak jeho společník opouští pokoj a rozhodně není v náladě, ve které by měl být. Nakonec sklouzl pohledem na dres stále ve svých rukách a jeho první myšlenka byla, že by ho měl vyhodit přesně tak, jak mu Severus řekl. Nakonec ho však něco zarazilo. Jemu na tom dresu očividně záleželo, ať se snažil tvářit, jak chtěl. Nakonec se tedy jen přesvědčil, že muž není v dohledu a nenápadně svršek schoval pod gauč. Stejně jako předtím tu otřesnou potrhanou plyšovou hračku, u které Severusovi zářily oči a tiše ji nazýval Méďa-séďa.
Třeba se to ještě bude hodit.
Tak jméno bychom měli, poděkujte za něj Erumoice ;-)