Baxin povídky

Kapitola 18. - Sukničkář

„Je tady Severus?“
Harry vybafl na Alison, jakmile mu otevřela dveře léčitelského pokoje.
Zašklebila se. „Taky tě ráda vidím.“
„Je tady Severus?“ zeptal se opět a na její jízlivost vůbec nebral ohledy. „Měl se vrátit nějak v pět, ale je skoro osm a on pořád nikde a já…“
Žena ho popadla za límec a zatáhla ho do pokoje. Ještě se rozhlédla na obě strany chodby, jestli je někdo nesledoval a teprve potom za ním zavřela. „Měl by sis víc dávat pozor, kde se pohybuješ a co říkáš,“ upozornila ho.
Nechápal.
„Tys asi v posledních týdnech nečetl Denního věštce, co?“ nadhodila, ale v tu chvíli už mu házela dva výtisky novin. Nemusel je ani rozbalovat, stál přímo na přední stránce. Sice ta fotografie byla velmi špatně udělaná a dalo by se polemizovat o tom, jestli je na ní on, ale sám Harry věděl, že to tak je. Právě vcházel k Alison do ordinace, asi před dvěma týdny, co si pamatoval. Harry Potter na porodním oddělení: Pravda nebo jen skutečný dvojník? hlásal titulek, který byl doplněn o ještě několik menších. Albus Brumbál stále tvrdí: Vyvolený pracuje mimo zemi. Ve výtisku o dva dny dříve zela na přední straně také jeho fotografie, i když z mnohem dřívější doby. Harry Potter „nezvěstný“ už půl roku: mise nebo utajovaná smrt? A to vše bylo následováno článkem o posledním útoku Smrtijedů.
Harry polkl. Od té doby, co bydlel se Severusem, tak byl úplně odříznut od okolního světa, od Voldemorta i Denního věštce. Profesor ho neodebíral a Harry se vlastně nikdy nezeptal proč. Možná by v tuhle chvíli alespoň věděl, že Brumbál očividně stále tvrdí světu, že pracuje někde v Paraguayi. I když na druhou stranu nechtěl vědět, co se tam píše o Pánu zla, o něm…
„Je tam někde zmíněný Severus?“ vyděsil se náhle a hned začal listovat jednotlivými stránkami.
„Ne, není. Toho ještě nikdo nepovolaný nezmerčil. A moji zaměstnanci, kteří se s ním setkávají, by měli na krku pěkně nepříjemnou kletbičku za porušení slibu mlčení,“ řekla jen, než si od něj noviny zase vzala. „Jen říkám - dávej si větší pozor.“
Přikývl. „Severus ty noviny viděl?“
„Já mu je neukazovala. A ani to nemám v plánu.“
Dobře, proč ho zbytečně rozčilovat. Harryho myšlenky se však stočili opět k profesorovi. „A vážně tady není? Nemůžu ho najít.“
Zavrtěla hlavou. „Není. Co by tady dneska dělal?“
Zamrkal. „No… měl tu přeci dneska cvičení, ne?“ vydechl trochu vyděšeně.
Už to bylo pár týdnů, asi v době, kdy poprvé šel za paní Weasleyovou, když Severus začal nějak příliš často docházet za Alison, nebo přesněji řečeno na její oddělení. Harryho to trochu vyděsilo, ale potom se jen dozvěděl, že sem profesor chodí na speciální cvičení. Prý si totiž začal stěžovat na silné bolesti zad. A že by něco řekl MNĚ to ani náhodou! Harry se však neměl chuť ani sílu hádat. Vlastně byl rád, že nebyl vyhozen z domu a jejich soužití se ustálilo na mlčenlivé toleranci. Jednu výhodu to však mělo - kdykoliv Severus odešel, mohl se i Harry zdekovat do Doupěte na další lekci taťkovství. Měl to vyměřené tak akorát, aby se vždycky vrátil zpět pár minut předtím, než přišel Severus, a tudíž mu nemusel vysvětlovat, kam a hlavně proč mizí.
Jenže dneska se Severus nevrátil. Harry si nejdřív pomyslel, že nemusel od paní Weasleyové tak utíkat, potom se ušklíbl, že muž nejspíš něco řeší s Alison, jenže o další půlhodinu později už začal hlodat červíček pochybností. O hodinu a jednu vyšlapanou cestičku v koberci později to nevydržel.
„Ne. Dneska cvičení neměl. Ale Severus o tom věděl dopředu, měl ti to říct,“ dodala zamračeně.
„Nic mi neřekl.“
Žena si povzdechla a protočila oči v sloup. „To máš z toho, že pořád někam mizíš.“
Zamrkal. „Co? Já? Jak… jak to… Kdes to…?“
Pokrčila rameny. „Já nic. To Severus si pořád stěžuje… teda neustále si vrčí něco ve smyslu ten blbec si snad myslí, že nepoznám, že se vždycky vypaří! Prý ho nebaví se starat, jestli se vrátíš v celku, ale řekla bych, že by se to dalo přeložit jako strach o tebe a jeho tichou závist, že ty někde běháš za holkama, zatímco on nemůže.“
Harry mrkal nad všemi těmi informacemi jako kdyby měl písek v očích. Severus ho sháněl? Měl o něho strach? A myslel si, že běhá za ženskýma?
„Co… co… ale ne, to ne!“ ohradil se, když mu vše konečně došlo. „Žádný ženský, nic podobného!“
„Asi to bude něco podobného, když jsi o tom Severusovi nikdy neřekl a vždycky jsi jen čekal, dokud neodejde z domu.“
„Nikdy se mě nezeptal!“ ohradil se Harry. „Jestli to ví celou tu dobu… nikdy se nezajímal, kam chodím, mohl se zeptat a taky… Oh, Merline, on to udělal schválně,“ uvědomil si náhle. „On mi neřekl schválně, že dneska to cvičení nemá. Chtěl abych… Sakra!“
Alison se opřela o stůl zaplněný lejstry a s povzdechem se na něho podívala. „Ach jo, vy dva byste opravdu potřebovali nějaký speciální druh komunikace, abyste si rozuměli. Zkoušeli jste třeba kouřový signály?“ nadhodila. „Určitě teď na tebe čeká někde doma.“
„A těší se, až si na mně bude moci pěkně smlsnout,“ dodal Harry. „Sakra, tohle jsem fakt nedomyslel.“
„Nevěra se nevyplácí,“ nadhodila žena teatrálně.
Zamračil se. „Jaká nevěra? Nic spolu nemáme!“
„Kromě domu a dítěte.“
Z uší mu vyletěla pára. Tedy vyletěla by, kdyby to šlo. Teď jenom zavrčel. „Nejsem jeho manžel ani snoubenec. Milenec nebo přítel! Nebo cokoliv! Můžu si dělat kdy chci, co chci a s kým chci,“ cedil skrz zuby.
„Jistě, a on může dělat to samé,“ odvětila. „Třeba ti neříkat, kam jde místo cvičení.“
Odvrátil naštvaně tvář, sakra, tohle byla smeč a jeho vlastní vinou.
„Neříkám, že to tak má být,“ pokračovala. „Kolikrát vám mám opakovat, abyste spolu mluvili? To je základ. Bez toho hold ON na tebe bude naštvaný, že honíš zajíčky, a TY se budeš vztekat, že ti neřekl o tom, že si místo cvičení vyjde na špacír.“
„Ale já sakra přeci neběhám za ženskýma!“ ohradil se Harry.
„A smím vědět, kam tedy běháš?“
Mladík se trochu ošil. Nechtělo se mu to říkat, i když podvědomě věděl, že se nemá za co stydět. „Učím se starat o děti,“ zamumlal nakonec.
„Prosím?“
Povzdechl si. „Chodím k jedné známé, která mě učí, jak se postarat o dítě. Víš, jak jsme spolu mluvili o těch… kurzech a tak… Chodím za ní skoro každý den. Vždycky když šel Severus sem, nechtěl jsem, aby o tom věděl.“
Žena chvíli překvapeně seděla, ale nakonec přikývla. „Proč něco takového tajíš?“
„Nevím, já…,“ přejel rukou po potahu gauče a mezi prsty zkontroloval, jestli tam není prach. Bez zvláštního důvodu, prostě jen chtěl získat čas a vymyslet, co říci. „… prostě jen… asi… asi jsem nechtěl Severusovi přiznat, že v tomhle měl pravdu. Ale netajím to. Řekl bych to Severusovi, kdyby se mě zeptal! Molly zná dobře.“
„Takže přeci jen ženská,“ ušklíbla se.
Harry zaúpěl. „Merline, táhne ji na padesátku. Je to máma mýho nejlepšího kamaráda, nic víc v tom není. Důvod, proč za ní chodím je, že má sedm dětí a ví o výchově víc, než všechny odborný knížky dohromady.“
Alison opět pomalu přikývla. „A jak tě učí?“ zeptala se zvědavě.
Pokrčil rameny. „Tak… normálně. Dává mi rady, říká, co dělat v různých situacích. Co dítě potřebuje v určitém věku a tak.“
„Má malé dítě?“
„Ne, nejmladší je skoro stejně stará jako já.“
„Tak jak tě učí?“
Trochu se ošil a poposedl. „No, na panence.“
„Takže jako v kurzech. Ale Harry, měl bys vědět, že panenka a dítě jsou dvě naprosto rozdílné věci.“
Přikývl. „To mi říká taky. Ale asi těžko bychom někde sehnali dítě na cvičení.“
Alison se ušklíbl. „Možná i našli.“
K Harryho překvapení se zvedla a vytáhla ze skříně jeden plášť, který mu hodila. „Obleč si to. A pojď se mnou.“
Vlastně netušil, co má v plánu, ale následoval ji. Léčitelé na chodbách je míjeli a kývali jim na pozdrav. Harry přikyvoval, ale přesto se snažil, aby si ho všimlo co nejméně lidí. Alison ho zatáhla až na oddělení na druhé straně patra a potom spolu zašli do malé tmavé místnůstky. Hned v zápětí i Harry pochopil, proč tam jsou. Všude okolo nich stály malé pojízdné postýlky a v každé z nich spalo nebo se vrtělo jedno dítě. Přesněji řečeno - jedno novorozeně. A většina z nich spokojeně spala.
„Tak se předveď,“ kývla na něho žena.
Mladík naprázdno polkl. To myslela vážně? Ne, to určitě nemyslí vážně. Nemůže! I když teorii měl za ty týdny zvládnutou poměrně bravurně, před praxí se mu náhle roztřásla kolena.
„Ale… ale… to…“
„No neboj, to zvládneš. Ale ještě počkej,“ dodala a mávla hůlkou, aby zrušila kouzlo na podložce.
„Co to bylo,“ nechápal.
„To jsou kouzelné podložky pod novorozence, sledují, jak dýchají. Kdyby dýchat přestaly, spustilo by to alarm. Kdybys ho zvedl, tak by si to mohlo vyložit jako že dítě nedýchá a spustit. To si určitě taky kupte do postýlky, je to výborná věc,“ dodala.
Harry si tiše odfrkl. „To bysme nejdřív museli mít tu postýlku.“
„Počkej,“ zarazila ho. „Vy ještě nemáte postýlku?“
Nejistě zavrtěl hlavou.
„Máte vůbec něco? Vaničku? Kočárek? Oblečení? Lahvičku?“
Snažil se tvářit, že tam není, ale stejně ho viděla, jak vrtí hlavou.
„Chceš mi říct,“ začala pomalu a musela se hodně krotit, aby mluvila potichu, „že Severus má UŽ za dva měsíce rodit…“
Snad AŽ za dva měsíce, ne? Dost času.
„… a vy doma nemáte jediný bodíčko?“
„Koho?“
Zavřela oči. „Merline. No nic,“ pokračovala po chvíli, „tak mi předveď, co ses naučil.“
Přitáhla ho blíž k jedné z postýlek a ukázala mu malého chlapce. Podle data narození mu byly dva dny. DVA DNY!
„Já… já… co když mu něco udělám?“ strachoval se.
„Budu na tebe dohlížet,“ ujistila ho. „A neboj, dítěti tak snadno neublížíš. Občas se tvrdí, že jsou tak trochu gumový,“ zasmála se. „Ale to neznamená, že nemáš být opatrný. Tak šup… jak to uděláš?“
Harry si otřel zpocené dlaně a žhavil mozkové buňky. „No… nejdřív mu musím chytit hlavičku, takže pod něho podsunu ruku. Druhou mu dám pod zadeček a potom ho zvednu.“
Přikývla. A hned potom mu pokynula, aby se dal do toho.
Polkl, ale nakonec se nahnul blíž. Opatrně vsunul dlaně pod to drobné tělíčko. Nešlo to tak lehce jako s panenkou, hlavně proto, že měl neustále pocit, že chlapce vzbudí. Nebo ho škrábne. Nebo ho moc stiskne. Nebo…
„Trochu víc ho sevři okolo krku. Neboj se, neublížíš mu. Jenom kdyby se ti zavrtěl, ať ti nevyklouzne.“
Polkl, ale udělal, co řekla, a pomalu ho začal zvedat. A potom ho najednou držel. To malé tělo, kterému se rychle zvedal hrudník a prstíky byly ještě zaťaté do pěstí. Měly pravdu, oproti panence to byl neuvěřitelný rozdíl. Už proto, že tohle dítě reagovalo na jeho dotek, cítil, jak dýchá, jak mu tluče srdce.
„Polož si ho na ruku. Ne… ne, takhle ne. Nehledej v tom vědu, jen si jeho hlavu přesuň na předloktí. Tak, to je ono. Vidíš, nic hrozného to není.“
Ano, nic hrozného. Jen ty kolena by se mu mohly přestat třást.
„Zvykneš si na to. A potom už ti to ani nepřijde.“ I když mu to v tu chvíli přišlo jako hloupost, věřil ji. Chtěl jí věřit, protože nechtěl celé synovo dětství strávit s roztřesenýma rukama.
„Ukaž, už si ho vezmu,“ převzala si dítě a Harry jí skutečně záviděl tu jistotu, se kterou to dělala. „Ale je to stejně chudáček,“ povzdechla si, když ho uložila. „Vidíš to jméno?“
Erick Irizachiáš Joshua Samuel Brown-Asanen, hlásala jmenovka na postýlce. Harry vytřeštil oči, to jméno nebyl schopen ani přečíst, natož vyslovit.
„Jeho rodiče nejsou očividně schopni se spolu domluvit, tak do rodného listu napsali všechna jména, o který se hádali. Dohadovali se skoro celý porod. První, co tenhle drobek po příchodu na svět zaslechl, byla jejich hádka.“
„To se hádali i při porodu?“
„Před ním, po něm… Když ten chlap přišel přímo na sál, hned jsem ho vykázala, ale to taky nebudu moci dělat pořád.“ Povzdechla si.
„A to nemůžeš nějak zařídit, aby… U mudlů jsou na to úřady.“
„Kdyby se o kluka nestarali, tak by to samozřejmě šlo, ale to není tenhle případ. Oni toho drobka milují,“ sevřela chlapci malinkou pěstičku, „každý zvlášť. Jenže spolu nejsou schopni vyjít.“
Harrymu se v krku vytvořil knedlík, něco mu to připomnělo. On se na syna strašně těšil a byl si jistý, že Severus taky, ale dohromady… Bude to tak i mezi nimi? Budou se jen hádat tak, že to odnese malý? Ještě se nedomluvili ani na jménu. Jenže kdykoliv se pokusil něco říci, tak…
Třeba měl Severus pravdu, třeba by se k malému opravdu neměl přibližovat.
„Tak na to zapomeň!“
Trhl sebou. Vůbec mu nedošlo, že tu poslední myšlenku řekl nahlas.
Alison stála před ním jako bůh pomsty a pořádně se na něj mračila. „Ty si svoje místo v životě toho kluka pěkně vydobiješ, je ti to jasný!“ Byla naštvaná, i když Harry nechápal proč. „Ať tě ani nenapadne v tom Severuse nechat samotného a někam zdrhnout. I kdyby ti něco takového řekl, tak se opovaž ho opustit a nechat to všechno na něm. Je ti to jasný?!“
Nejistě přikývl. „Tak dobře. Promiň,“ špitl.
„Po pár dnech bude jen rád, že vedle sebe někoho má!“ dodala už mnohem klidněji a opět se zahleděla na klučinu v postýlce, který ji stále tiskl nabízený prst.
V místnosti nastalo ticho.
„Asi bych…,“ pronesl po chvíli Harry, „asi bych měl jít domů. Ujistit se, že je Severus doma a v pořádku.“
Přikývla. Ani k tomu nic neřekla. Jenom když už byl ve dveřích, tak uslyšel - hodně štěstí.
Zamračil se. Jako by věděla, co měl v plánu. Bez dalšího slova však opustil místnost a tak už neslyšel, jak se Alison nahnula nad postýlkou a políbila chlapečka na čelo. „Možná jsem v něm přeci jen něco pohnuli, Eriku.“
Harry byl nabuzený jako býk na červený prapor. Něco se v něm zlomilo a on měl najednou chuť všechno změnit, všechno předělat a všechny seřvat. Tedy, seřvat jenom jednoho. Jednoho a zcela konkrétního. A přesně s touhle náladou se i odletaxoval do svého domova.
„Oh, pan Potter se uráčil ukázat,“ pronesl Snape sedící v křesle. „Jsem poctěn.“
Mladík se na něho zamračil.
„Tak profesore, mám pro vás čtyři věci,“ začal rozhodně a stejně rázně se i vydal k sedícímu muži, který na křesle trochu znejistěl. „Za prvé - vážně se mi nelíbí, že jste mi neřekl, že dneska nemáte cvičení. A ano, pochopil jsem to jen proto, abyste mě dostal. Ale pěkně mě to vyděsilo, abyste věděl! Za druhé… nepřerušujte mě… - jestli jste si myslel, že jsem vás nechával doma samotného, protože jsem lítal za holkama, tak vás budu muset sakra zklamat. Navštěvoval jsem paní Weasleyovou a to jenom z jednoho pitomého důvodu, abych se naučil starat o malého. A to jen kvůli vám!... Řekl jsem nepřerušuj mě!... Ptáte se, proč jsem vám to neřekl? Nezeptal ses! Nemluvil jste na mě totiž vůbec. Pořád jen to vaše vrčení… grrrrrrrr… A to mě vede k dalšímu bodu - už mě štve, jak se mnou nejste schopen nebo spíš ochoten komunikovat. Budeme spolu mít dítě, pro Merlina! Nechci zatraceně dopadnout tak, že se nás náš syn bude bát, protože se nebudeme bavit jinak než hádkou. A za poslední… za poslední…“ Harry se zarazil, chtěl říci ještě něco, ale najednou úplně zapomněl, co to bylo. Jeho proslov tím získal dost komický nádech.
„Říkal jste čtyři věci, Pottere,“ pronesl Severus, který se snažil tvářit krajně sebevědomě, i když tomu tak ani trochu nebylo.
„Za poslední se… za poslední se prostě nechci už dál dohadovat!“ dodal nakonec rozhodně.
Severus našpulil rty. Nenáviděl, když mu ten kluk něco říkal, a ještě víc ho štvalo, když musel přiznat, že má pravdu. Většinou se mu z podobné situace podařilo vykroutit díky svému vražednému pohledu a výškové převaze, kterou nad studenty měl, to však teď neplatilo. Představa začít se hrabat z křesla by mu na autoritě nepřidala a jeho osvědčený pohled tu nefungoval tak, jak by si býval přát.
Zkřížil tady alespoň ruce na prsou a chvíli vypadal jako kdyby přežvykoval kyselý citrón. „A co navrhujete jako téma společné konverzace, Pottere?“
„Třeba byste mi mohl přestat říkat Pottere.“
„Léta jsem byl přesvědčený, že to je vaše jméno.“
Harry měl chuť mlátit hlavou do zdi, už by si měl zvyknout na tuhle Snapeovu neústupnost a umanutost. „Jmenuju se Harry. H-A-R-R-Y. A vy to víte, jednu dobu jste mi tak i říkal.“
Severus raději uhnul pohledem, nechtěl vzpomínat na období Harryho „dětinskosti“.
„Nemyslíte, že je konečně čas si začít tykat?“ nadhodil, i když si nebyl jistý, jestli ho za tuhle nabídku jeho společník nesní i s kurčičkou. „Za pár týdnů se nám má narodit syn, nemůžeme na sebe pořád štěkat jako Potter a Snape. Protože ať se vám to líbí nebo ne, tak já se práv na něho nevzdám a tím pádem máme dvě možnosti. Buďto se pořád nenávidět nebo se pokusit spolu nějak vyjít. Sám jste říkal, že ho nechcete nechat vyrůstat v rodině plné nenávisti, ale na druhou stranu nejste ochoten udělat nic proto, aby ta rodina taková nebyla. Raději se mnou odmítáte mluvit, raději si vymýšlíte teorie místo, abyste se mě zeptal a když něco provedu, tak mě místo seřvání prostě vyhodíte. Takhle to přeci nejde.“
Starší muž nereagoval.
„Věřte mi, smír bude lepší pro nás všechny.“
Snape ještě chvíli váhal, přežvykoval svůj jazyk sem a tam a sledoval Pottera ostřížím pohledem. Ne, že by se mu ten návrh nelíbil, prostě mu jen trochu… nevěřil. Nakonec však uznal, že z lhaní by v tuto chvíli Potter nic neměl. „S ohledem na našeho syna… musím… ehm… souhlasit,“ řekl bez nadšení. „Takže…?“
„Takže Harry?“ nadhodil mladší a natáhl k němu ruku.
Sklouzl pohledem z dlaně na jejího majitele a zpět a nakonec ji přijal. „Takže Severus.“