Baxin povídky

Kapitola 11. - Poslední slovo

„Pottere?“
Harry se otočil za hlasem. Už drahnou chvíli postával u okna a hleděl do krajiny, i když měl tušení, že to je jen magická iluze. Hned po probuzení se vydal sem a drahnou chvíli i posedával u Severusova lůžka a čekal, až se probudí. Jeho společník však spal dlouho a tvrdě. Alison říkala, že to po tom předchozím utrpení není nic zvláštního, ať ho nechá spát.
„Protože jestli se zase pohádáte, tak to opět odnesou Severusovi vnitřnosti a na jejich léčbu je potřeba hodně sil. Takže mě teď dobře poslouchej, mladíku,“ kázala mu ještě, když ho tam nechávala samotného, „jestli ho zase rozčílíš, tak přísahám, že tě rozmixuju na kaši a narvu tě do kapačky, abych se pojistila, že alespoň chvíli budete společně a v klidu.“
Teď však Harryho vyrušil ten lehce ochraptělý hlas. Otočil se a pomalu se vydal blíž.
Sledovali se, ostražitě. Ani jeden z nich netušil, co od toho druhého čekat. Harry čekal vyhazovat, Severus… vlastně ani netušil, co cítí. Necítil bolest, to bylo teď hlavní.
„Profesore,“ prolomil nakonec mladík ticho, „jak je vám?“
Ač nerad, musel přiznat, že tenhle stav byl naprosto úžasný oproti tomu předchozímu. A tajé si musel přiznat, že to je jen díky Potterově přítomnosti. „Lépe.“
Mlčeli.
„Jak dlouho jste tady?“ pokračoval Snape. „A kolik je vůbec hodin?“
„Přišel jsem v noci. Alison mi poslala zprávu, abych co nejrychleji dorazil. Teď je asi šest večer.“
„Už?“
„Spal jste dlouho. Malý vám dal pořádně zabrat, museli vás dokonce uspat.“
Snape jen přikývl. Nevěděl, jak by se měl chovat. Pořád na toho zatraceného kluka měl vztek, ale na rozčilování neměl náladu ani síly. A také mu nemohl upřít určitý vliv na dítě. „Očividně jste ho dokázal uklidnit.“
Harry kývl. „Očividně.“
Pokojem se rozhostilo ticho. Trapné ticho, aby to bylo přesné.
„Profesore, já… já…,“ začal Harry a prohrábl si vlasy. Nevěděl, co s rukama, kam s očima. Snape ho sledoval a on si pod jeho pohledem připadal ještě nervóznější. Když si tenhle monolog připravoval, bylo to mnohem snazší.
Vlastně ani netušil, co by měl říci. Jenom měl tušení, že by měl něco říci. Vysvětlit to.
„Já… já… já…“
„Pottere, u Melrina přestaňte koktat!“
„Já to neudělal schválně!“ dostal ze sebe konečně Harry. „Nemusíte mi věřit, ale já… vážně jsem byl mimo! Přísahám! Vnímat jsem začal teprve před několika dny. V tu chvíli jak jsem… jak jsem… srazil to… ten… ten… no… ultra-něco. To je přeci jedno. V tu chvíli, kdy jsem viděl obraz toho kluka, tak jsem… jako by se mi v hlavě rozsvítilo. Blik a najednou jako bych se probudil. Popravdě nevím, jak jsem se k vám dostal, nevím, že jste se o mě staral, a kdyby mi to ta doktorka neřekla, tak ani nevím o ničem, co jsem u vás prováděl. Což by mi ani tak moc nevadilo,“ dodal si pro sebe. Na ty svoje eskapády nebyl zrovna hrdý. „Mám vzpomínky na… tři, možná čtyři dny, co jsem byl u vás. Zbytek je v mlze. Nevím, co bylo předtím, popravdě netuším, co jsem dělal od… od tý noci.“
Taky to nechtěl nazývat pravým jménem.
„Vím, že jsem byl někde, mám představu kde, ale… víc nic. Žádné vzpomínky.“ Ukončil svůj monolog a čekal na reakci, jakoukoliv reakci. Ta však nepřicházela.
Severus jen hleděl do zdi a pokoušel se tu záplavu slov ignorovat. I když to moc nešlo, ty slova… každé a jediné se mu zarývaly do mozku a očividně měly v plánu se tam na nějakou dobu usídlit. „Proč mi to říkáte?“ zeptal se nakonec.
„Protože nechci, abyste si o mně myslel, že jsem nějaký hajzl, který to celé dělal pro zábavu nebo aby se vám vetřel do života, to vůbec ne!“ hájil se Harry. „To… to dítě mě k vám přitáhlo a… a…“
Zase se dostal do slepé uličky, netušil, jak pokračovat. Jen rozhodil rukama a dřepl na postel vedle muže. Ve chvíli, kdy si však všiml, že se muž napjal a odtáhl se, tak se raději opět zvedl.
„Profesore, já vím, že mě nenávidíte a určitě vás nikdy ani ve snu nenapadlo, že se mnou budete mít dítě. Teda, co to žvaním, nejspíš vás vůbec nikdy nenapadlo, že budete mít dítě. A už vůbec ne se mnou… No, popravdě,“ přeskočil Harry znovu tam, kam přelétly jeho myšlenky, „já jsem si taky nepředstavoval, že někdy skončím s chlapem a s vámi ke všemu, ale… ale stalo se a…“
Snape se na lůžku ještě víc napnul. „Pottere, jestli vás byť jen na vteřinu napadlo, že s vámi hodlám zůstat, tak na to ale hodně rychle zapomeňte. Nevím, jak jste orientovaný, a upřímně mě to absolutně nezajímá, ale mě z vašeho plánovaného života laskavě vynechte.“
„Co?“ Harry v první chvíli nechápal, popravdě poslouchal jen na půl ucha. Potom mu to teprve došlo. „Ne, ne, ne… u Merlina, to ne! Já nejsem na chlapy! Právě, že vůbec ne! Čistokrevný hetero! Fakt! Přísahám! Kdyby na mě nepoužili kouzlo, tak se mi ani to… no…“ Tohle nebylo to nejlepší téma k hovoru. „Naopak jsem si vždycky představoval, že si vezmu nějakou holku a budu s ní mít velkou rodinu. Normální rodinu, jestli chápete. A teď tu jsem najednou s vámi, s jednou z posledních osob, se kterou bych chtěl být svázaný.“
„Svázaný?“ zvedl Severus obočí. „Já vás nesvazuju, Pottere. Jděte si kam chcete. A naopak, čím dál ode mě budete, tím budu spokojenější.“
„Nemůžu vám tu to dítě nechat!“ ohradil se hned Harry. Nikdy by si neodpustil, kdyby odešel a nechal dítě na krku matce, v tomhle případě spíš otci. Na to byl jeho smysl pro čest až příliš velký. Velmi záhy mu však došlo, že formulace téhle myšlenky nebyla právě nejlepší.
Nebo spíše naopak, že byla úplně špatná.
Severus se pomalu vysoukal do sedu, ruku automaticky přiloženou na klenutém břiše. „Vypadněte, Pottere!“ vydechl.
Harry se na něho nechápavě podíval.
„O tohle vám jde? Chcete mi to dítě vzít? To vám nikdy nedovolím!“ křikl na něho a rudnul. Jeho přístroje se rozpípaly, puls mu letěl nahoru.
Mladík vyděšeně zíral, absolutně nechápající, co se děje. „Co? Ale to není tak, že bych…“
„Vypadněte!“ křikl na něho. „Svoje dítě vám nedám, rozumíte! I kdyby mě to mělo zabít!“
A že k tomu neměl daleko. Znovu cítil to pnutí v břiše, silné otřesy, pulzování ve spáncích… ale to nebylo nic proti strachu, které ho zaplavil, když si představil, že ho mu tenhle zmetek dítě vzal. JEHO dítě! Toho malého otravu, který mu okopává ledviny. A bohužel měl neblahé tušení, že proti národnímu hrdinovi by moc šancí u soudu neměl.
„Ale já… to ne… já… nerozčilujte se…“
„VEN!“
Harry vyběhl z pokoje a zavřel za sebou dveře. Byl vyděšený, takhle Snapea zažil jen párkrát, ale vždy chápal proč, teď to však příliš nepobíral. Co řekl, že ho tak naštval? Jen mu řekl, že ho v tom nenechá samotného a… ne, moment… on řekl, že mu dítě nenechá.
Ty idiote! zanadával si.
Chvíli váhal, jestli má odejít, ale jen si vzpomněl, jak byl Severus rudý od bolesti, pochopil, že teď odejít nemůže. Podruhé už ne. Vpadl zpět do pokoje a i přes mužovy protesty se usadil na jeho posteli.
„Vypadněte.“ Teď už to nebyl rozkaz, spíš zaskuhrání. Severus se držel za břicho a vypadalo to, že někdo do něj právě vráží dýku.
Harry rychle položil ruce na bříško a lehce ho pohladil. „Neboj, jsem tady, malej. Jsem tady,“ šeptal a jen vnímal, jak se dítě i Severus uklidňují.
V tu chvíli už byla v pokoji i Alison a jakýsi mladík, který kontroloval životní funkce. Přilákal je sem ten náhlý poplach přístrojů.
„Jsem tady,“ šeptal ještě Harry.
Severus se zhroutil zpět do peřin lapající po dechu. Mladý léčitel odešel a zůstal jen Harry a Alison, která si poslechla, zda je dítě v pořádku.
„V pořádku?“ zeptala se pacienta. Ten jen přikývl. „Výborně, omluvíš nás?“ A v další chvíli popadla Harryho za ucho a jako malého spratka ho odtáhla na chodbu.
„Neříkala jsem ti, že ho nemáš rozčilovat!“
Polkl. Už se viděl, jak překapává. „Já za to nemůžu, úplně mě špatně pochopil.“
„To asi nebude jeho chyba, že tě špatně pochopil, ne?“
„Nemůžu za to, že ho rozčílí cokoliv co řeknu. Sama jste to viděla, nic si nenechá vysvětlit.“
„Samozřejmě, že si nic nenechá vysvětlit! Jak ho znáš dlouho? Já pár týdnů a pochopila jsem, že i mezek je míň tvrdohlavý!“
„Tak proč tu křičíte na mě?“ nechápal.
„Jenom se rozehřívám,“ pronesla, než se otočila a opět vešla do Severusova pokoje. „Panové,“ začala, když Harry vešel za ní, „mám vás tu pohromadě podruhé za pár dní a podruhé tě to, Severusi, skoro zabilo. Jestli jste ještě nepřišli na to, že spolu budete muset vycházet, tak vám to oznamuju! A je mi jedno, jestli se vám to líbí nebo ne. Hlavně u tebe mi to je úplně jedno, Severusi! Začni se chovat odpovědně, jak se k muži a rodiči tvého věku sluší a patří. I Harry má v sobě víc odpovědnosti!“ přerušila jeho brblání. „Nemusíš ho milovat, ale už jsi mohl pochopit, že ho ve svojí blízkosti prostě potřebuješ. Tak se s tím smiř! A ty Harry,“ otočila se k mladšímu, který se už těšil, že z toho všeho vyjde čistý jako bílá lile, „už jsi doufám pochopil, že ať ti tady tvůj… partner,“ vybrala to správné slovo, ale za jejími zády se ozvalo jen vrčení, „řekne cokoliv, tak to prostě musíš ignorovat. Ať to bude cokoliv. Takže od příště se opovaž prostě ztratit. Jste oba dva dospělí, tak se tak sakra začněte i chovat!“
Ani jeden z nich nepípl.
„Výborně, teď vás tu nechám, ale varuju vás, ještě jedna hádka…!“
Sledovali ji, dokud neodešla.
V místnosti opět nastalo ticho.
„Já vám to dítě nechci vzít,“ promluvil Harry do ticha. „Jenom chci být jeho součástí.“
„Už se stalo,“ zavrčel Severus. „K mojí smůle.“
„Tak jsem to nemyslel, chci být součástí jeho života.“
„Na to máte s dítětem stejný názor,“ vrčel dál. „Ale na tom se bohužel neshodneme. Ujišťuju vás, že jakmile mi to mrně přesně okopávat žaludek jako zahrádku, změní se to. Dost, že vás musím trpět teď.“
„No právě.“
Severus jen zvedl obočí.
Harry sklopil oči. Bylo mu trapné to přiznat, ale musel to prostě říct. „Jakmile se dítě narodí, tak už mě u sebe nebude nejspíš potřebovat. A vy mě potom vyhodíte.“
„A co jste čekal, Pottere?“ nadhodil. „Že se ke mně nastěhujete a budeme společně ve třech žít na hromádce jako hippies? Ne, děkuji, nemám zájem.“
„U Merlina, profesore,“ zvedl se Harry zoufale z postele, „vy pořád mluvíte o nějakým svazku nebo žití spolu, ale to já přeci nechci. Nic proti, ale vy taky nejste partner, kterého bych si vysnil. Mně jde jenom o to dítě.“
„To nám oběma.“
Harry přikývl. „Budu na něj platit, pomáhat s výchovou, hlídat ho, když bude potřeba. Prostě střídavou péči, nebo jak se tomu nadává. To chci.“
„Ale já ne.“
Mladík zamrkal.
„Jak jste řekl, Pottere, nejsem ideální partner a to samé si myslím já o vás. To, že jste jeho otec je jen nešťastná shoda okolností, ale ta nemění nic na faktu, že vás nemám rád. A vy nemáte rád mě a bohužel si nemyslím, že to by to to dítě změnilo. Bohužel jsem nucen vás až do porodu přetrpět ve své blízkosti… bude to dlouhé, otravné a nervy drásající, ale snad to nějak vydržím… ale tím to pro mě končí. Potom už vás nechci mít ve své blízkosti, ani v blízkosti svého syna. Nechci vaše peníze, nechci, aby vyrůstal v nebezpečí, které by s sebou přineslo vaše postavení a poslání.“
„A to si myslíte…“
„Mimo to,“ přerušil ho opět Severus, jeho hlas až ledově klidný, „to, že se my dva nejsme schopni vystát by mu akorát vytvořilo rodinu plnou strachu a nenávisti a to nehodlám dovolit,“ pronesl pevně, „to už ho radši budu vychovávat sám.“
Harry zůstal sedět v otevřenou pusou. Kdyby na něho křičel, bral by to jako další hormonální bouři, ale tohle bylo bohužel říkáno s chladnou hlavou. „To nemůžete!“
„Dítě je moje,“ pronesl Severus klidně, „takže můžu. A to je moje poslední slovo.“

***

„Halo? Nespíme.“
Harry sebou trhl. Za krkem ho nepříjemně bodlo, jak spal v téhle nepohodlné poloze. Podařilo se mu totiž usnout na lavičce na chodbě s hlavou opřenou o zeď.
„Tumáš,“ strčila mu Alison pod nos kelímek.
„Já kafe nepiju,“ řekl se zívnutím.
„Horká čokoláda.“
To se mu líbilo už víc. Vzal si kelímek a s chutí upil. Teplo se mu šířilo až do konečků prstů. Byla skutečně vynikající, hutná a sladká. „Děkuju, chutná jako z Medového ráje.“
„Je z Medového ráje,“ usmála se na něho. „Pan Honey, majitel, nám sem vždycky přinese ohromnou zásobu sladkostí, když se mu narodí vnouče. Jelikož má velkou rodinu, je to poměrně často.“ Odmlčela se. „U Severuse v pokoji je jedna volná postel, tak proč spíš tady?“ zeptala se na věc, která jí vrtala hlavou. „Doufám, že jste se zas nepohádali.“
„Ne, nepohádali,“ zavrtěl hlavou. „I když bych si to možná přál.“
„Copak?“
„Vyhodil mě,“ pronesl. „Teda vlastně nevyhodil, ale… dal mi jasně najevo, že až se dítě narodí a přestane mu dělat takovýhle naschvály, tak už mě nechce ani vidět.“
„Cos mu řekl?“
„Nic,“ ušklíbl se. „Nic jsem neřekl, ani neudělal. Prostě jen… nemá mě rád, nic jiného na tom není.“
Mlčeli. Alison věděla, že oba dva tvrdí, že se nenávidí, ale nevěřila, že ta nenávist je tak ohromná, že by ji nedokázali překonat ani kvůli dítěti. A zvláště, když o něj oba dva tak stáli.
„Má strach.“
Harry se zarazil. „Z čeho? Ze mě?“
„Z toho, že mu kluka vezmeš.“
„Nechci mu ho vzít!“ vypálil, jeho hlas se rozezněl ztichlými chodbami. Ihned se ztišil. „Nechci, opakuju to pořád dokola, už si připadám jako kolovrátek.“
„Já to chápu. A racionálně vzato, jsem si jistá, že to chápe i Severus, ale… stejně z toho má obavy.“
„Tak co mám udělat? Mám mu to dát písemně? Složit nezrušitelný slib? Udělám to, jestli mi potom dá možnost vidět vyrůstat syna!“
Dlouze se na něho zahleděla. „Ty o to dítě vážně stojíš.“
Podíval se na ni jako na blázna. „Samozřejmě, že o něho stojím.“
„V sedmnácti chceš být otec? Většina nechce ani ve třiceti.“
Pokrčil rameny. Netušil, jestli ví, co to znamená mít dítě, ale věděl, co by pro něho znamenalo, opustit svoje dítě. „Nikdy jsem neměl rodinu. Jen ji chci mít.“
„Tak to nevzdávej,“ chytila ho povzbudivě za rameno, „do porodu ještě zbývá čas, abys Severuse přesvědčil a ty hormony ti taky pomůžou. A potom bude ještě rád, že vedle sebe bude někoho mít.“
Podíval se na ni s nadějí v hlase. „Myslíte, že mám šanci?“
„Rozhodně. Tak se nevzdávej, ano?“
Přikývl. „Jen ještě… když jste ho sem brala kvůli té krvi v břiše…? Z čeho to bylo?“
„Občas se to stává. Jenže, když začne krvácet žena, tak to z dělohy odejde, Severusovi to zůstávalo v břiše a hrozilo, že to vytvoří sraženiny. Ale teď už je očividně v pořádku a pokud se nic neobjeví, půjde pozítří domů. A ty bys měl jít taky.“
Lehce se ušklíbl. „Nemám kam.“
„Nemáš kam jít?“
„K příbuzným se nevrátím, do Bradavic nemůžu, k Severusovi se nedostanu a tady zůstávat už nechci,“ pokrčil rameny. „Můžu si zaplatit hotel nebo se vyspat v parku v trávě.“
„Přeci tě nemůžu nechat spát někde na lavičce jako bezdomovce. Nechala bych tě v kanceláři, ale já jdu domů a můj kolega…“
„Ne, moc děkuju, ale to není nutný. Venku je krásně a baví mě koukat na hvězdy.“
Hleděla na něho a nechápala, jestli to myslí vážně nebo si z ní jenom střílí. „Nemůžeš…“
„Ale jo, v klidu. Zvládl jsem to ty dny předtím, zvládnu to znovu.“
„Počkej, tak dojdeme za Severusem, jsem si jistá, že tě do domu pustí.“
„Nemá důvod. A ke všemu, už spí, nechci ho budit.“
„Já bych tě tam možná mohla přemístit, ale nechce se mi tak porušit Severusovu důvěru,“ řekla téměř pro sebe, „ale… možná bych věděla, co s tím, ale to by muselo počkat do rána. Ale zatím, pokud se nemýlím, na pětce by neměl nikdo ležet. Tak běž.“