Baxin povídky

Kapitola 10. - Druhý pohled

Následující hodiny Harry jen bezcílně bloumal po ulicích.
Do domu se nedostal (očividně, když tam nebylo dítě, tak ho kouzla odmítala pustit dál), nemocnici se vyhýbal, v Děravém kotli by vzbudil moc pozornosti, Doupě by znamenalo vysvětlování a Bradavice návštěvu ředitele a jeho soucitné pohledy. Harry si totiž uvědomil, že to byl jeden z důvodů, proč se se Severus cítil dobře. Nelitoval ho a zároveň se k němu nechoval jako k modle.
Teď však neměl, kam by se vrtnul.
Noc strávil v parku na opuštěné lavičce, kde se zabalil do novin a hleděl na hvězdy. Letní noci byly teplé a krátké. Ještě dlouho po soumraku však přemítal o tom, co bude teď. Východisko bohužel neviděl. Snad i doufal, že se stane to, co vždy, a všechno se to nějak vyřeší.
Až dlouho po půlnoci usnul na nepohodlné lavičce, když ho ze spánku vytrhlo houkání. Nejdříve se po tvorovi ohnal, ale malá sovička se nenechala odbít.
„Co chceeeš?“ protáhl nevrle. Být to Ron, tak po něm vrhne polštář a spí dál. Teď však jen natáhl ruku a sundal krátký proužek papíru, který měl tvoreček přivázaný k noze.
Jestli tě sova najde, okamžitě se vrať. Alison
Harry nemusel vědět víc, zmačkal vzkaz v ruce a v další chvíli už pádil ulicemi Londýna, jako kdyby mu za patami hořelo. Běžel dlouho a skutečně se proklínal za to, že se nemůže přemisťovat. Sice si matně uvědomoval, že když byl v tom svém „deliriu“, tak se párkrát přemístil, ale teď s čistou hlavou nevěděl, jak na to. Cesta mu snad ještě nikdy nepřipadala tak dlouhá.
Konečně se ocitl v bíle vykachlíčkované chodbě.
„Přejete si?“ podívala se na jeho špinavé šaty mladá dívka a dost znechuceně se zatvářila.
„Hledám… hledám… hledám…,“ polkl, „hledám Alison. Alison… ehm…“ Jak se sakra jmenuje? „Je to naléhavé!“ dostal ze sebe nakonec.
„Je mi líto, ale…“
„Harry?“ Přerušil je příchod jednoho z Alisoniných kolegů. Byl mladší a Harry ho tu vídal poměrně často, i když nikdy s ním neměl tu čest. „Vy jste Harry, že ano?“ vydal se hned k němu. „To je dobře, že jste tady, Alison se po vás shání už celý den. Pojďte se mnou,“ popadl ho za ruku a táhl ho pryč.
„Co se stalo?“ vydechl vyděšeně. Líbilo se mu to čím dál tím méně. „Co se…“
„Alison vám to všechno hned řekne,“ zarazil jeho další otázky a společně vystoupali po schodišti až stanuli před… operačními sály.
Harry naprázdno polkl.
„Počkejte tu.“
„Ale…“ Ani nemohl říci víc, mladík zmizel za křídly dveří. Harry však nestačil nervózně přejít chodbu ani jednou, když se ve dveřích objevila Alison.
„Harry! Merline, děkuju, že jsi tady. Ty teda vypadáš,“ zhodnotila jeho zjev, ale hned nad tím mávla rukou. Sama vypadala jako přejetá vačice. „Pojď se mnou.“
„Co se stalo? Co je se Severusem?“ vydechl ihned a přejel si ji od hlavy až k patě. Nejvíce ho zaujaly ty krvavé skvrny na jejím plášti. „Co…“
„To není jeho krev. Právě tam probíhá jeden porod, ale chvíli to tam beze mě snad zvládnou. Pojď se mnou.“
„Co se děje?!“
„Od tý doby, cos odešel, je dítě k neuklidnění. Nejdřív jsme si mysleli, že to je proto, že se Severus vzteká, ale ono to pokračovalo dál. Už to je opravdu k neudržení. Nevím, jak dlouho to Severus vydrží.“
„Co mu je?“
„Nemůže spát, nemůže jíst - dítě mu schválně stlačuje žaludek, má problémy s inkontinencí, kope mu do močového měchýře. Neustále sebou mele, což vede ke zvýšenému tlaku a to nemluvím o bolestech… Potřebujeme ho uklidnit,“ dodala, když stanula před zavřenými dveřmi.
„Já ho mám uklidnit?“ dovtípil se Harry. „Ale já…“
„Takhle se vzteká od chvíle, co tě Severus vyhodil. Myslím si, že to je právě proto. Snad když ucítí tvoji přítomnost, tak se uklidní.“
„Jenže až mě Severus uvidí…“
„Severus je teď pod léky. Museli jsme mu mozek odříznout od zbytku těla, aby si alespoň na chvíli mohl odpočinout. A další důkaz, že má dítě svoji hlavu? Mělo by být paralyzované, ale mele sebou dál. I když to Severus necítí, pořád mu ubližuje. Tak pojď.“ Potichu vstoupila dovnitř. Oba sice věděli, že Severus je pod léky, ale i tak se snažili jít tak, aby ho nemohli vzbudit.
Ano, to vrtění v břiše šlo vidět i ode dveří.
Harry se posadil vedle spícího muže a opatrně odhrnul peřinu i košili a přesvědčil se, že Severus spí. Za tohle by ho totiž určitě zabil. Teprve poté se sklonil k bříšku, na které položil obě dlaně.
„Šš-šš-šš, neboj, malej,“ mluvil na dítě přes břišní stěnu. „Neboj, táta je tady.“
Divoké pohyby pod jeho dlaněmi začaly ustávat.
„Jsem tady. A už nikam nepůjdu. Slibuju.“
Jemně hladil napnutou kůži a byl rád, že se dítě uklidnilo. „Vyspi se, broučku, a nech tatínka odpočinout.“
Slabé kopnutí bral jako souhlas. Dál však jemně hladil bříško a představoval si, jaké to bude, až takhle bude hladit dítě na vlastní kůži.
Jen ten Severus mu v rovnici dělal jednu velkou neznámou.
„Dobrá práce,“ stiskla mu Alison rameno. „Jeho tlak i tep se zklidnily, očividně to pomohlo. Můžeme ho uvést do normálního spánku.“
Ušklíbl se. „Jo, ale jen do doby, než mě Severus zase nevyhodí.“
„Nevyhodí,“ řekla pevně. „Sám mě prosil, abych tě sehnala.“
Nechápavě se na ni podíval.
„Já navrhovala hned na začátku, že tě přivedu, ale on nechtěl. Včera už to ale nevydržel a sám o to poprosil. Hodně si toho vytrpěl,“ dodala. „Teď ho nech spát.“
„Mohl bych tu zůstat?“
Po chvíli váhání přikývla. „Mohl. Ale nejdřív pojď se mnou, musíš se osprchovat a trochu vyspat.“

***

Harry stál pod padající vodou a nechával ze sebe smýt bláto i starosti. Když sem přišel, skutečně viděl ty nejhorší možnosti. Nakonec to tak strašné nebylo, i když mu hodně věcí dělalo starosti. Bude dítě takhle reagovat vždy na jeho nepřítomnost? Bude se takhle vztekat, i když už bude na světě?
Jestli jo, tak to se máme na co těšit, pomyslel si, když si do pusy nechal natéct trochu vody a potom ji zase vyplivl.
A pokud to tak bude, dokážou vedle sebe se Severusem žít? A chce to tak vůbec? Jistě, zjistil, že Snape není taková svině, jak si o něm celý život myslel, ale nebyl to zrovna miláček davů. A vůbec, nechci přeci celý zbytek života strávit jen s ním! Nejsem bukvice!
Raději jen zavrtěl hlavou a vypnul vodu. Tohle nemělo teď cenu řešit.
Natáhl se pro ručník, který mu tu Alison nechala, i pro oblečení, které mu kouzlem očistila. Byla prostě poklad. A to nemluvil o tom, že mu slíbila, že mu ve své kanceláři rozloží lůžko, na kterém většinou spí ona, když má noční. Tu sice měla i dneska, ale jelikož měla na oddělení dva komplikované porady, prý by se dneska stejně nevyspala.
Jaké překvapení však Harryho čekalo, když vklouzl do kanceláře a zjistil, že rozložený gauč už je obsazený. Na spící Alison to však bylo příliš malé. Mladík natáhl krk a přišel o kousek blíž. Do deky tam ležela zabalená malá dívka. Odhadoval jí tak pět let, i když na tohle nikdy nebyl odborník. A podle fotografií, které viděl u Alison na stole, si troufal odhadnout, že to bude její dcera. Ani netušil, kdy přišla. Byl si však jistý, že ji rozhodně nehodlá budit. Sebral jeden volný polštář a z křesla stáhl zelený pléd, pod který se schoulil na zem. Po noci strávené na lavičce to bylo jako Hilton.
Usnul, ani netušil jak.

***

Alison si umyla ruce a pomalu se šourala chodbou k sobě do kanceláře. Tenhle porod jí dal zabrat, nesnášela, když se dítě vzpříčí. Ale snad si z toho nikdo neodnese trvalé následky.
Zuboženě si promnula krk a vklouzla do kanceláře. Hned za dveřmi se však zarazila. V místnosti bylo ticho přerušované jen dvojím pravidelným oddechováním. Naklonila se nad dceru a jemně jí pohladila po vlasech, než natáhla krk, aby se přesvědčila, že Harry spí. Tenhle kluk jí nějakým způsobem přirostl k srdci. Možná to bylo tím, že se ještě před několika dny choval jako dítě. Možná to bylo tím, že vlastně dítě byl, i když se choval zodpovědněji než většina dospělých.
Tady asi místo na spánek nenajde, ani by spát neměla. Za chvíli stejně budu muset jít zkontrolovat své pacientky i Severuse. I když se jí za ním moc nechtělo. Vlastně chtělo, ale najednou nevěděla, co má čekat. Jak se k němu chovat. Jednu chvíli si myslela, že jsou přátelé, ale potom…

***

„Řekl jsem VYPADNĚTE!“
Harry se smutným úsměvem zmizel za dveřmi.
„Tos trochu přehnal, nemyslíš?“ obořila se Alison na Severuse. „Mohls ho to nechat alespoň vysvětlit!“
„Vy se do toho laskavě přestaňte plést, paní doktorko!“ vyjel na ni zcela neosobně. „Do mých soukromých věcí nemáte co strkat nos!“
Zůstala na něho zírat, netušila co říci. Lidem, na kterých ji nezáleželo, dokázala říct hodně nepěkných věcí, ale tohle slyšet od Severuse… to… bolelo.
Chce vztah pacient-lékařka, má ho mít! Naštvaně se otočila na podpatku a opustila jeho pokoj. Nebylo nic snazšího, než ho brát jako jednoho z pacientů.
„Alison, nemohla bys…?“ natočil se k ní hned jeden z kolegů a strkal jí nějaké papíry.
„Nemohla!“
Mladík zůstal stát na svém místě jako přikovaný, pergament a brk stále sevřený v rukách. „A sakra, to zas bude den,“ zamumlal si pro sebe.
Ani ne za hodinu však musela k Severusovi znova. Právě vyšetřovala jednu z pacientek, když do ordinace vtrhl Michael. „Omlouvám se, ale… potřebujeme tě na patnáctce.“
„Co se děje?“
Mladík chvíli nevěděl, jak to vysvětlit. „To se dost špatně popisuje, radši pojď se mnou.“
Omluvila se pacientce a rozběhla se do pokoje. Severus se kroutil na posteli jako žížala, na čela mu stál pot. Jeho přístroje bláznily jako pominuté.
„Už to trvá alespoň tři čtvrtě hodiny, ale vůbec se to nechce zlepšit. Zkoušeli jsme mu dát něco na uklidnění, ale vůbec to nezabírá.“
„To dělá dítě,“ zamračila se na monitory, když položila ruce na břicho. Dítě si i poslechla, ale po zdravotní stránce se zdálo v pořádku. Jen strašným způsobem vyvádělo. I když bylo ještě malé, vysílalo magické vlny, které zasahovaly Severusovo tělo jedna za druhou. Tohle nebyl zdravotní problém, spíš… rodinný.
„Severusi,“ oslovila ho, ale on nereagoval. Samozřejmě, vždyť ona byla jenom ošetřovatelka, neměla by mu říkat jménem. „Pane Snapee!“
Otočil se na ni, oči rozšířené.
„Tohle je reakce na vnější problém. Musíte zavolat Harryho.“
„Jen-přes-moji-mrtvolu,“ ucedil.
„To je klidně možný, že to bude přes vaši mrtvolu. Tohle…“
„Prostě ho něčím uklidněte!“ odsekl. „Dřív nebo později se musí uklidnit.“
Semkla rty, než se otočila na svého mladého kolegu. „Zvyš mu dávku na dvojnásobek.“
„Ale Alison, to je…“
„Prostě to udělej!“ zchladila ho. „Kontrolu po 15 minutách a hlásit každý vychýlení o víc jak dva stupně.“ A práskla za sebou dveřmi. Čekaly ji její pacientky, odpoledne dva porody a do toho ještě tohle. Byla naštvaná, nevyspalá a frustrovaná. A to si myslela, že dneska bude mít klidné odpoledne a vezme Jessicu na zmrzlinu. Očividně bude muset přistoupit ke změně plánu.
Opět.
A aby toho nebylo málo, tak se jí její další pacientka ani trochu nelíbila. Ne že by byla nějak zvlášť ošklivá, ale nelíbil se jí její stav. Měla obyčejné těhotenské problémy, dítě vypadalo v pořádku, ale přesto Alison něco našeptávalo, že je někde chyba. Nabrala proto trochu plodové vody a zavolala si sestru.
„Potřebuju, abys mi udělala kompletní laboratoř,“ podala ji zkumavku.
Jessica Adlerová na ni nechápavě hleděla. „Mám to poslat do laboratoře? To může počkat do večera, až…“
„Já jsem neřekla, že to tam chci poslat. Já řekla, abys mi udělala kompletní laboratoř. To znamená, abys šla do laboratoře a sama provedla rozbor, chápeš nebo ti to mám dát písemně?“ Jízlivost a protivnost z jejího hlasu jen odkapávala.
„Ale to…“
„Ano, je to náročné. Ano, vezme ti to dost času, ve kterým by sis mohla vedle lakovat nehty. A ano, je to mi to úplně jedno. Hneš konečně tím zadkem a půjdeš udělat, co jsem ti řekla?!“
Mladší žena jen zatnula zuby, popadla ampulku a vykráčela ze dveří. V těch si ještě mumlala něco o lidech, kteří právě mají psychický menzes. K její velké smůle ji však Alison zaslechla.
„Jo, možná mám psychický menzes,“ zakřičela na ni ze dveří, „ale vsaď se, že bude sakra nakažlivej, jestli tady do půl hodiny nebudu mít ty zkrvený výsledky!“ Několikrát naštvaně vydechla, než se otočila na zbylé ženy, které seděly v čekárně. „Kdo je další?“ zeptala se mile.
Nejhorší bylo, že výsledky skutečně do půl hodiny byly a ani trochu uspokojivé. „Jedeme na sál,“ bylo to jediné, co řekla, když se podívala na hladinu bílkovin. „Hned!“
A do toho ještě Severus. Jeho stav se ani trochu nelepšil, pokud se spíš nehoršil. Dítě mu dávalo pěkným způsobem zabrat, ale jeho tvrdohlavost neznala mezí. On prostě odmítl připustit, že by nad ním ten ani ne kilový tvoreček mohl zvítězit a vydobýt si přítomnost druhého otce.
Teprve večer, když ho byla zkontrolovat při cestě ze sálu, ji konečně chytl za ruku.
„Co je?“ Trochu jí to vyděsilo, celý den se ji pokoušel ignorovat a hlavně všechno to, co mu říkala.
„Za… za… zav… lej… Ha…“
Chvíli nechápala. „Mám zavolat Harryho?“
Sevřel rty i oči, ale přikývl. Jeho tvář se však opět zkřivila, když o sobě dítě dalo vědět. Severus už byl propocený skrz na skrz, už sebou ani nezmítal, jen vyčerpaně přijímal každou magickou ránu, kterou mu dítě uštědřilo.
„Dej mu spasmolitika,“ otočila se na Michaela.
„Ale…“
„Musí si alespoň na chvíli odpočinout,“ nenechala ho domluvit, zatímco škrábala na pergamen krátký vzkaz. „A tohle potom pošli po sobě. A nezapomeň na to, je to důležité.“
„Pro koho to je?“
„Pro Harryho Pottera. Nechci!“ zarazila ho, jakmile se nadechoval. „Nechci slyšet ani slovo. A nezapomeň, že jsi vázán přísnou mlčenlivostí, co se týká tohohle případu. Kdyby byly nějaké komplikace, dej mi vědět, musím zpátky na sál.“
Ta noc byla hodně dlouhá a určitě ne jenom pro ni. Skoro už ani nedoufala, že se Harry objeví včas. Ale najednou tu byl a jediný jeho dotek dokázal to, co se jim nedařilo celé dlouhé hodiny.
Snad bude konečně na chvíli klid.

***

Zabalila dceru trochu víc do deky. Měla by jí to někdy vynahradit, pokaždé když musela dívka spát tady na nepohodlné rozkládací pohovce, si Alison uvědomovala, jak mizerná matka je.
Teď by ji však měla nechat spát.
Na oddělení byl klid, v hekárně čekala jen jedna rodička, ale u té to vypadalo, že dítě přijde na svět nejdřív okolo poledne. Jinak snad všichni spali klidně, i Severus zabalený do deky, ze které vyčuhovala jen levá noha. Došourala se až na sesternu, kde právě sestry nad něčím vedly horlivou debatu. Ve chvíli, kdy přišla jejich nadřízená, však zmlkly.
„Jen pokračujte,“ pronesla líně a zhroutila se do jednoho z křesel. „Ale kdyby byl hrnek kafe, byla bych vám neskonale vděčná.“ I když bylo velmi pravděpodobné, že po jejím dnešním chování ji do hrnku plivnou jedovou slinu. Možná to i bylo v plánu, když jí sestra nalévala šálek, ale to by do ní její kolegyně nesměla lehce drcnout a ukázat na Alison. „Koukej.“
Ta v tu chvíli už totiž zkroucená v křesla spala spánkem spravedlivých.