Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. vana, žiletka

7. 7. 2012

Kapitola 1. - Žiletka, vana a provaz

!!!násilí, znásilnění od 15 let!!!

Nevím, jestli vás tahle povídka zaujme, to téma je z počáteku trochu otřepané, ale pokouším se najít nový pohled na celou věc. Komu se to nebude líbit, pochopím to, ale jak již bylo zmiňováno, tato povídka nebude obsahovat slash!

Severus Snape se neklidně převalil na své posteli, ale ke své smůle se z té temné noční můry neprobudil.

Sídlo Temného pána, hlavní sál.
Okolo nich postávali všichni přívrženci a právě se dobře bavili. Severus však nebyl mezi nimi, protože on byl zdrojem jejich pobavení.
Byl zrádce.
Přistižen, odhalen, mučen, ponížen a sražen na kolena. A to doslova. Klečel teď polonahý před celým sálem a společně s ním i ten, který za tohle všechno mohl.
Potter!
To kvůli němu tohle všechno. To kvůli němu se vzdal svého přestrojení. To jeho chtěl zachránit před jistou smrtí. A to právě jeho využil Pán zla jako past, aby zjistit, zda je mu lektvarista skutečně tak věrný, jak o sobě celá ta léta tvrdil.
Nebyl.
A teď už to všichni věděli. A trest měl přijít.
A přišel.
Jenže Pán zla mu nedopřál to, v co Seveus tak zoufale doufal. V rychlou Avadu a bezbolestnou smrt. Místo toho mu připravil to nejhorší – ponížení a bolest. A aby toho přitom zabil dvě mouchy jednou ranou, byl to právě Potter, kdo mu tohle vše způsoboval.
To právě mladý nebelvír byl kouzlem donucen, aby ho znásilnil. Aby si ho bral tvrdě a zcela bezohledně a způsoboval mu tím nesnesitelná muka.
A nejenom ta fyzická.
I když v záchvatu sebeovládání zatínal prsty do kamenné podlahy a lámal si tím zažloutlé nehty, i když jeho kolena už byly jen krvavé sedřeniny. To však byl jen zlomek bolesti, kterou pociťoval.
Bylo to ponižující a bolestivé, zoufalé a strašné. Cítil ten tvrdý úd, jak mu trhá konečník na padrť, jak zajíždí stále hlouběji a hlouběji a s každým dalším pohybem otvírá krvavá ranky víc a víc.
Bylo to úmorné, bodavé… a bez konce.
Už ani nekřičel. Kyslík mu došel u čtvrtého crucia, teď už mohl nanejvýš úpět a modlit se ke všem svatým, aby to už konečně skončilo.
Jenže konec nepřicházel.
Pán zla jim hned řekl, že vše ukončí, jakmile Severus dosáhne orgasmu. Jenže Severus věděl, že to nedokáže. Nikdy nebyl od vyvrcholení tak daleko, jako v tuhle chvíli.
Potter zaúpěl.
Posledních několik minut nad Severusovými zády jenom skučel a tiše prosil, aby to už skončilo, ale ani on už neměl sílu vzdorovat.
„No tak, Pottere!“ zachechtal se někdo nad nimi. „Užij si to, pořádně ho ojeď!“
„Přidej trochu!“
Do Harryho zad udeřilo kouzlo. Zaúpěl bolestí, ale to nebylo nic proti Severusovi, do kterého zajel penis až na nejvyšší možnou hranici a podle bolesti, která jím projela, si byl stoprocentně jistý, že mu něco natrhl.
Potom už přišlo jen slastné bezvědomí.


Severus se s tichým výkřikem posadil na posteli.
Srdce mu bubnovalo o žebra, když si jen vzpomněl, co se mu to zdálo. Už jen při té vzpomínce se mu zvedl žaludek a byly to jen nacvičené pohyby, kterými se dokázal dostat nad záchodovou mísu dřív, než zaneřádil celý pokoj.
Jako by nestačilo, že na tu příšernou noc myslí celé dny, ani v noci od toho nemá klid. A pokaždé, když to musel ve snu celé prožít znovu, se mu akorát zvedl žaludek. Jenže to po lektvaru na Spánek beze snů taky.
Vyplivl poslední slinu a naštvaně zmáčkl splachovadlo.
Vyšplhat se na nohy bylo den ode dne horší. Připadal si jako stařec. Vypláchl si pusu a omyl celý obličej. Ulevilo se mu alespoň trochu. Na úroveň „hodně zle“ z úrovně „příšerně zle“.
Už to byly tři měsíce, a stále se toho nemohl zbavit. Nešlo to a zvlášť v téhle kobce, v tomhle vězení, kam ho Brumbál po jejich záchraně zavřel, aby prý byl v bezpečí.
Taková blbost! Kdo se ho prosil?!Byl tu zavřený, jako vězeň. Žádný rozdíl od Azkabanu. Dokonce tu měl i své osobní Mozkomory - své vlastní myšlenky, které ho pomalu, ale jistě doháněly k šílenství. Možná už šílený byl… nebo k tomu neměl daleko. Jenže skončit to nešlo. Pokoušel se o to, dokonce třikrát.
Žiletka, provaz a vana.
Ani jedno nepomohlo.
Když se poprvé pokusil podřezat, ztupilo se ostří náhle tolik, že by tím neukrojil ani máslo. A to by přísahal, že žiletka byla ostrá jako samurajský meč.
Proto už provaz řádně zkontroloval, když se pokoušel zhoupnout se v obývacím pokoji na lustru. O to víc nechápal, jak se mohlo lano přetrhnut. Akorát si při dopadu pochroumal zápěstí.
A když se snažil utopit? Raději si svázal ruce i nohy, kdyby se ještě ozval pud sebezáchovy, ale nakonec to nebylo k ničemu. Jakmile se uložil pod hladinu a sledoval bublinky utíkající z jeho nosu, vana náhle praskla jako po výbuchu a on i všechna voda vyklouzli na podlahu koupelny.
Určitě jedno z Brumbálových zpropadených kouzel.
Otřel si tvář a zahleděl se na sebe do zrcadla. Bylo prasklé, ale v nejlepším stavu ze všech v tomhle zpropadeném baráku.
Jako kdyby se potřeboval vidět.
Byl bledší, než byl kdy dřív, hubenější a ztrhanější a nejhorší bylo, že mu to bylo úplně jedno. Neměl důvod proč žít, pro koho žít nebo pro co žít. Jeho role špeha byla pryč, jeho práce byla pryč a všechno, o co ve svém odporném životě jen trochu stál, bylo v prachu společně s tím vším. Jediném, co mu zbylo, byly vzpomínky na tu strašnou noc a… bolest.
Zrovna teď pulzující v kříži.
Dřív ji vítal, bylo to vytržení z bolesti, kterou cítil uvnitř, ale poslední dobou se stupňovala už na nepřístojnou míru. A lektvary nepomáhaly, vždycky je vyzvracel. Stejně jako alkohol, který by mu snad mohl trochu ulevit, otupit smysly. Mohl se jen schoulit na gauč a zírat před sebe, než ho přepadne spánek nebo apatie.
Znovu si přejel rukou po kříži, lehce promnul kůži v marné snaze uvolnit svaly, které způsobovaly bolest.
Nebo že by to nebyly svaly?
Náhle nahmatal jakousi bouli… nebo bulku… Jakési kulaté cosi, co mu klouzalo pod prsty a při trochu větším tlaku způsobovaly strašnou bolest. Až se mu podlomila kolena.
Skvělé. Už alespoň ví, proč ho v posledních dnech tak hrozně bolí záda.
Jenom nevěděl, jestli chce vědět, co je to „něco“.

***

„Dobře, Brumbále, a proč mě rovnou nezabijete?“ vztekal se Severus, když se u něho o dva dny později ukázal ředitel. Jeho jediná návštěva a také pán jeho života mu totiž zakázal si i dojít k lékaři a Severus už skutečně nevěděl, co si počít. Poslední tři měsíce mu vzaly síly i chuť do života.
„Severusi, chlapče…“
„Nechte si toho svého chlapce!“ vykřikl. „Držíte mě tady už několik týdnů, nedovolíte mi vytáhnout odtud paty, kromě vás nikdo neví, že tu vůbec hniju a teď mi odmítnete i takovou banalitu jako je dojít si k léčiteli?!“
Ne, že by toužil po vyléčení, jako spíše po jakémsi ujištění, že to už vzdalo i jeho tělo.
„Severusi, Smrtijedi jsou všude, kdyby se někdo dozvěděl, že…“
„A co by mi asi tak mohli udělat? Co by mi mohli udělat horšího, než mě zabít?“
„Severusi…“
„I smrt je mi teď milejší, než tohle.“ Byl unavený, strašně unavený. I ta chvilka dohadování ho donutila dýchat jako starého tuberáka. Opřel se rukama o opěradlo židle.
„Určitě to nemůže být hrozné,“ snažil se ho mírnit stařec.
Kdyby měl sílu, smál by se.
„Není tak hrozné? Tak si to zkuste, Brumbále. Zkuste si být tři měsíce zavřený jen se svými nejhoršími vzpomínkami. Buď mě odtud pusťte, nebo mě sakra zabijte!“
Ředitel si povzdech. „Je to nebezpečné! Chci pro tebe jen to nejlepší.“
„Když jsou teď Smrtijedi tak silní, proč na ně nepošlete svého zlatého chlapce?“ prskl na něho Severus. „Když už jsem kvůli němu riskoval život, mohl by alespoň občas pro mě pohnout tím svým líným zadkem.“ Při spojení Pottera a zadku sebou Severus bezděčně trhl. Ta vzpomínka byla ještě příliš čerstvá.
Brumbál neopověděl. Místo toho se sesunul na jednu ze židlí. Pobledlý. „S Harrym… to nebude tak snadné,“ dostal ze sebe po chvíli.
„Copak? Zlatý chlapec zjistil, že klesla cena zlata?“ prskl Severus.
Starý muž jen dlouze vydechl. „Od té noci, co…,“ zarazil se, nebyl si jistý, jestli může tohle téma před Severuse vytáhnout a podle bledých kloubů od toho, jak sevřel opěradlo, se obával oprávněně, „… od té noci, co tě Voldemort… odhalil, tak… se z toho nevzpamatoval.“
Mladší muž vyprskl. „Nevzpamatoval?! On a nevzpamatoval?! To já jsem byl ten, koho tam mučili! To já jsem byl, koho znásilnil! To já…“
„A Harry je ten, kdo si to nikdy v životě neodpustí,“ přerušil ho Brumbál.
„Nechtějte mě rozbrečet!“
„Voldemort věděl přesně, co dělá,“ mluvil klidně, i když se tak necítil. „Kdyby udělal cokoliv jiného, kdyby vás donutit vyměnit si role, bylo by to lepší. On věděl, že tohle je to nejhorší, co se může stát. Věděl, že pro tebe je ponížení to nejhorší, protože jsi ho v životě zažil tolik. A také věděl, že pro Harryho je nejhorší někomu ublížit. A zvlášť tímhle neodpustitelným způsobem.“ Odmlčel se. „Je v léčebně. Na tajném oddělení. Celé dny jen zírá přes sebe a stále dokola opakuje, že… to nechtěl udělat. Že ti nechtěl ublížit.“
Severus zatnul zuby. „Nebudu ho litovat.“
„To po tobě nikdo nechce, jen… napadlo mě…“
„Co?“ prskl na něho.
Brumbál se trochu ošil, věděl, že vstupuje na hodně tenký led. „Nemohl bys za ním zajít a říci, že ho… neviníš?“
„Ne!“ řekl jasně a pevně. Kdyby měl říci víc, musel by Brumbála zabít.
„Severusi, je to ještě dítě!“
„Není to dítě, u Merlina! Brumbále, víte, co mi ten kluk udělal?!“
„Donutili ho! Je v tom stejně nevině jako ty!“
„Výborně,“ zavrčel, „tak proč nepřijde on za mnou?“
Ředitel se nadechl, ale radši už mlčel. „Dobře,“ přikývl ředitel. „Už půjdu.“
Severus na něho chtěl ještě prsknout něco o to, že utíká, ale v tu chvíli jím opět projela silná bolest a n se sesunul na kolena.
„Severusi!“
„Nechte mě,“ vytrhl se mu ze sevření. „Když mi nechcete pomoci, tak mě tu nechte v klidu chcípnout.“
Brumbál se dlouze zahleděl na muže před sebou, jak se sune na pohovku. „Projdu své kontakty. Najdu někoho, kdo ti pomůže.“

***

Uběhl další úmorný týden, než přišla Brumbálova odpověď. Našel prý někoho, kdo by Severuse vyšetřil a zjistil, proč ho ta záda tak bolí. Tak strašně moc, za poslední čtyři dny lezl už skoro po čtyřech.
Podle domluvy se v noci po zavírací době přemístil na určené místo, ale první věc, kterou musel udělat, bylo najít toaletu, kde by se po přemístění vyzvracel. Jako už asi po milionté za poslední měsíce.
Když vylezl, sledovala ho trochu nejistě mladá dívka. „Pan Snape?“ zeptala se.
„Čekala jste Santa Clause?“
Zvedla obočí, ale nijak to nekomentovala. Brumbál ji zřejmě varoval, že lektvarista není zrovna příjemný společník. „Já jsem Jessica Edlerová, mám vás vyšetřit,“ natáhla k němu ruku, ale nepřijal ji. Obě své dlaně potřeboval k tomu, aby se opíral o zeď.
Nejistě se stáhla. „Ehm… pojďte se mnou.“
Zavedla ho do ordinace a dala mu chvíli, aby se v klidu mohl vysvléknout do prádla. Severus z toho nadšený nebyl, ale co mohl dělat?
Jakmile se poté znovu objevila ve dveřích, dost vytřeštila oči. Tělo, které se před ní ukázalo bylo bledé, vychrtlé, roztřesené, shrbené a od pohledu nezdravé. Kdyby u něho neviděla tvář, myslela by si, že patří sedmdesátiletému mudlovi a ne kouzelníkovi, kterému táhlo sotva na čtyřicet.
„No, tak to bychom měli,“ vydechla a začala cosi zapisovat do složky.
„Co?“ nechápal.
„Ehm… kolik vážíte, pane Snapee?“ pokynula mu k váze a výsledek se jí ani trochu nelíbil. „Měl byste mít alespoň patnáct kilo navíc,“ řekla jen a zapsala vše do karty. „Vím, že mi do toho nic není, ale jaké jsou vaše stravovací návyky?“
„Poslední dobou spíše zvracecí,“ zavrčel si pro sebe.
„Prosím?“
„Ale nic.“ Nehodlal jí to vysvětlovat. Nehodlal jí říkat, že stačí něco sníst, vzpomenou si na Pottera a v tu chvíli už běží na záchod.
„Co lektvary?“
„Vyzvracím je.“
„Aha,“ přikývla. „To je potom problém. Prý vás bolí záda. Máte ještě nějaké problémy?“
Chvíli mlčel.
Skutečně se mu nechtělo sdělovat své niterní pochody tomuhle dítěti, které sotva vyšlo školu. Ale když se na něho zahleděla… „Bolí mě záda. A zuby. Nemůžu spát. Bolí mě hlava. Někdy trpím závratěmi a mdlobou. Padají mi vlasy a loupou nehty. Zhoršilo se mi vidění. Nejím, jen zvracím. Občas mívám křeče v žaludku a nekontrolovatelné záchvaty třesu. Teplota se mi pohybuje mezi horečkou a zimnicí.“
Jessica zůstala stát s otevřenou pusou, brk jí div nevypadl z prstů. Nic však neřekla.
„Ehm… tak se na to podíváme.“
Vyšetřila mu ještě spousta věcí. Od zraku, přes uzliny a břicho, na nic zvláštního však nepřišla. Kromě podváhy a velmi špatného psychického stavu. A to mohlo způsobit hodně.
„Bulku? Kde?“ zamračila se, když jí nakonec pověděl o svém nedávném nálezu.
Severus se otočil a ukázal ženě vystupující místo ve svém kříži.
Pečlivě si ho prohlédla. Nebyla to bulka jako spíše boule. Jako kdyby mu tam rostl hrb. Ale na tomhle místě? Promnula to prsty, ale muž div nevykřiknul bolestí.
„Pardon, budu jemnější.“ Znovu se dala do zkoumání. „Nádor to nebude. Je to kulaté, poměrně pravidelné a…“ Náhle ucukla. Kdyby nevěděla, že to je nemožné, řekla by, že jí to „něco“ šťouchlo zpátky. „Ehm… budu muset udělat diagnostické kouzlo. Může to být trochu trochu nepříjemné.“
„Pochybuju, že to bude horší než teď.“
Mávla hůlkou a potom už jenom sledovala papír, kam se zapisovaly výsledky. Měla pravdu, nebyl to tumor, ani tuková bulka, krevní výron, zvápenatěna… sledovala výsledky a mračila se víc a víc, až na konce…
„Merline!“ vydechla až jí hůlka vypadla z ruky. „To není možné!“
„Co se děje? Co to je?“
Umírá? Určitě umírá!
Znovu mrkala na výsledky, ale ty byly jasné. „To je… to je… to je plod.“