kapitola 7.
Kapitola 7
Učebna lektvarů se zvolna plnila studenty. Nejhorší byla pondělní rána – Nebelvír a Zmijozel, páté ročníky. Obvykle to znamenalo, že Harry Potter bude sedět se svými dvěma přáteli a vysmívat se Severusově životnímu poslání. Avšak dnes tu nebyl žádný Harry Potter. Severus se snažil, aby na jeho tváři nebylo nic znát. A znovu ten pocit. Co by se na ní ukázalo? Zklamání? Obavy? Upřímné uspokojení? Ale to by nepotřeboval skrývat, že? Vlastně cokoliv jiného by vypadalo velmi podezřele, dokonce i prázdná maska.
Severus střelil po třídě spokojený úšklebek, co kdyby náhodou. Chystal se právě na svůj proslov o tom, jak se nakonec zbavili své celebrity, když se dveře otevřely a do místnosti vešel, nebo spíše si vykračoval Draco Malfoy. Nebyl ve skutečnost Malfoy vším z čeho Severus obviňoval Pottera?
„Pane Malfoyi, očekávám od svých studentů včasný příchod,“ pronesl Severus kousavě. Malfoy přešel celou cestu až k jeho stolu a natáhl ruku s kouskem pergamenu.
„Zdržel jsem se v kanceláři ředitelky, pane,“ vysvětlil a lehce se uculil. „Právě jsem se vrátil,“ dodal s ještě domýšlivějším úsměvem. Severus potlačil zachvění. K čemu se to ten chlapec zase nachomýtl? Vytrhl mu pergamen z ruky a krátce se na něj podíval.
„Dobře tedy, sedněte si, pane Malfoyi.“ Jakmile tak smrtijed v zaškolení učinil, Severus mohl konečně zahájit hodinu. Ale něco tu chybělo. Tentokrát to nebylo tím, že nepoužil svou narážku na Pottera. Během výkladu očima spočinul na tom Grangerovic děvčeti. Mračila se a ke všemu mu ani moc nevěnovala pozornost. To tu chybělo. Její neustále škrábání brkem, když se snažila zachytit každé jeho slovo. Severus už si na to za ty roky zvykl. Dívka byla chytrá, toho si byl vědom, ale teď vypadala nesoustředěně. Mračila se, ztracená hluboko v myšlenkách, zírala na temeno Malfoyovy hlavy.
„Slečno Grangerová, laskavě dávejte pozor a přestaňte pana Malfoye hypnotizovat pohledem,“ nemohl si Severus odpustit. Něco na tom bylo. Nepochyboval o tom, že jí zajímalo, kde Malfoy byl. Neustálá zvídavost našeho tria je většinou zavedla do smrtelně nebezpečných situací. Grangerová se předvídatelně začervenala, když se zmijozel uchechtl a nebelvíři se po ní zděšeně otočili. Ron zrajčatovatěl. Malfoy otočil hlavu a pohlédl na ni. Severus předpokládal, že se znechuceně ušklíbne, ale blonďák místo toho vypadal zvědavě, a pak se samolibě usmál. Což bylo možná pro Grangerovou daleko horší, protože podle očekávání zrudla ještě víc. Severus pokračoval v přednášce a zmijozelové najednou umlkli.
Severus se na svou hodinu nemohl pořádně soustředit. Dokonce, ani když si Grangerová opět začala dělat poznámky. Cítil svědění v ruce, kde držívá hůlku, a uvědomil si, co ho tak rozptyluje. Teď už naneštěstí věděl, že prostě touží použít Scios Totalus, a to bylo vše, o čem mohl uvažovat. Když se zadrhl poprvé, tak několik lidí v šoku zvedlo obočí. Podruhé už si vyměňovali pohledy.
Zajímalo by mě, co Potter dělá. Mlátí ho ten mudla? Sám ale řekl, že to počká po práci. Ale jak dlouho mudlové pracují? Můj otec nikdy nepracoval, takže nemám tušení. Určitě nejméně do oběda. Ne všichni mají líné zadky. Jeho myšlenky se míhaly bez přestání. Představa Pottera zbitého na kaši ho opět vykolejila, což způsobilo, že se na něj Grangerová zvědavě zamračila. Zavrtěl hlavou, aby ty obrazy odehnal, ale další je nahradily. Tyto ukazovaly Pottera, který během svého trestu čistí podlahu ve sklepení nebo drhne kotlíky. Srovnává ho Potter s tím mudlovským netvorem? Chlapec pracoval vždy velmi účinně a vše bylo bez poskvrnky, ale Severus si pokaždé našel nějakou záminku pro stížnost.
„Objevila se bezodkladná záležet, kterou musím vyřídit,“ slyšel Severus říkat sám sebe při sbírání podkladů na hodinu. „Hodina skončila.“ Nikdo se nepohnul. Nestaral se o to. Mohli by zde klidně prosedět celý den. Nechal otevřené dveře do třídy a odešel, jako by jim tím něco naznačoval. Jeho hábit se rozevlál, když se hnal přímo do svých komnat. Svrbění v ruce ho volalo.
ooOoo
Hermiona v šoku s lehce pootevřenými ústy sledovala, jak se Snape řítil kolem ní a pak ven ze dveří. Tohle byla jednoznačně ta nejbizardnější hodina lektvarů, kterou kdy zažila. Severus Snape rozpustil třídu o celou hodinu a půl dřív? Kdyby Hermiona byla mudla, podívala by se z okna, aby si zkontrolovala, že venku nepoletují růžová prasátka. A protože jí byla, mohl by tohle být okamžik, kdy se rozhodla jí nebýt.
Shlédla dolů do svých poznámek a zamračila se. Zapsala si jen půlku výkladu. Až tu druhou část, protože si dělala starosti o Harryho. No, o něj, a pak tu ještě byla ta záležitost s Malfoyem, jako obvykle. Ten kluk byl pryč celý víkend. Asi se učil, jak se stát hodným malým smrtijedem. Nevypadal nějak zlomyslněji než dřív. Ale Hermiona nebyla ta, co odsoudí rychle. Alespoň ne příliš rychle.
„Grangerová,“ polekal ji uhlazený hlas a ona vzhlédla. Všichni ostatní už poplašeně odešli, když zjistili, že je Snape opravdu pryč. Všichni, kromě Malfoye. Stál opřený o její stůl s lehkým úšklebkem na rtech. Hermiona si vynadala za svůj ruměnec na tváři a sklonila hlavu. Začala pilně sesbírávat své papíry a knihy. Jak může někdo tak zlý a krutý vypadat tak… Rozhodla se, že tu větu nedokončí.
„Co chceš, Malfoyi?“ zeptala se, když neřekl nic dalšího. Vytáhla svou těžkou tašku na stůl, aby v ní mohla lépe srovnat své věci.
„Už jsi slyšela o nadlehčovacím kouzle?“ zeptal se Malfoy, jeho tón kupodivu postrádal nepřátelství a možná tu byl i náznak škádlení? Hermiona netušila, že ty dvě věci od sebe Malfoy dokáže odlišit.
„Jsem naprosto schopná nosit si svou tašku tak, jako dosud,“ prohlásila, když si zastrčila svůj brk do postranní kapsy. Proč se Malfoy pořád poflakoval kolem? Neřekla mu, že nosí raději těžkou tašku. Protože ji její váha uklidňuje. Asi by zrudla do odstínu Ronových vlasů, kdyby na to Malfoy přišel.
„Jsi také naprosto schopná seslat nadlehčovací kouzlo,“ zdůraznil Malfoy, a pak to vypadalo, že na celý rozhovor změnil názor. „Proč jsi na mě koukala?“ Když Hermiona na konec vzhlédla, protože už jednoduše neměla co přerovnávat, tak se na ní Malfoy dychtivě zadíval.
„Nekoukala,“ popřela okamžitě všechno Hermiona. Zvedla mírně bradu, aby přemohla zčervenání. „Snape se mě jen snažil přivézt do rozpaků. Je jasné, že jsi tak trochu sebestředný, Malfoyi, ale to je stěží nějaká novinky.“ Otočila se a zamířila ke dveřím.
„Počkej,“ ohradil se Malfoy a ve skutečnosti si pospíšil kolem ní, aby jí znemožnil odejít. Hermionina ruka okamžitě sáhla po hůlce. Malfoy zvedl obě ruce. „Nechci žádný konflikt. Čestně. V učebně lektvarů?“
„Dobře. Co potom chceš?“ obořila se na něj Hermiona, když odkláněla hůlku.
„Nejprve mi musíš slíbit, že cokoliv se tady řekne, neopustí tuto místnost.“ Hermiona nadzdvihla obočí velmi Malfoyovským způsobem. Ten efekt se pokazil, když si odfrkla.
„Očekáváš, že ti to slíbím? A proč bys mi měl věřit, i kdybych na to přistoupila?“
„Protože jsi z Nebelvíru,“ odpověděl Malfoy a opět se lehce ušklíbl. Hermiona protočila oči. Bylo to buď a nebo - jeden slib, nebo nezjistit, co po ní Malfoy chtěl. A upřímně řečeno, byla po čertech zvědavá.
„Dobře. Slibuji, že nic neřeknu.“ Malfoy pak zaváhal. To u něj Hermiona nikdy předtím nezažila. Na tu krátkou chvíli vypadal zranitelně a dokonce nějak více… Opět se rozhodla myšlenku nedokončit. Pak to bylo pryč a Malfoy se napřímil, jakoby mu to mělo dodat odvahu.
„Jestli to někomu řekneš, je ze mě mrtvola. A tím myslím kohokoliv. Ale chci, abys to věděla, čistě pro případ, že bys potřebovala pomoct.“
„Pomoc!“ vykřikla Hermiona šokovaně. „Proč bych od tebe měla potřebovat pomoc?“ Malfoy pak vytáhl svou hůlku a seslal několik kouzel proti odposlouchávání. To jen zvýšilo Hermioninu zvědavost. Malfoy se na ní zadíval pronikavým pohledem.
„Jsme ve válce Grangerová, a škola je řízená ropuchou, tak si to umíš spočítat,“ zasyčel. „Jen věz, že až nastane čas, tak nebudu stát stranou. A nebudu stát po boku jistých masku-nosících blbců.“
„Jedním z těchto blbců je i tvůj otec!“ byla první věc, kterou Hermiona vyhrkla. Byla příliš v šoku, aby mohla rozumně uvažovat. Malfoy dramaticky zakoulel očima.
„Dobrý postřeh, Grangerová, jsi doopravdy chytrá. O tom nediskutuji, jen to prostě vím, ano? Buď od té lásky a nevybreptej to tvému červenohlavému kámošovi.“
„Ron není můj kámoš,“ řekla Hermiona, cítila nevysvětlitelnou potřebu, aby to Malfoy vědět. I přes to, že si nebyla jistá, jestli vlastně řekla pravdu. Určitá její část stále doufala, že jím zůstal. Velká část.
„Pak tedy přítel,“ opravil se podrážděně Malfoy.
„Ne, mám na mysli, pohádali jsme se. Už nejsem vůbec nic.“ Malfoy zamrkal a pak si odkašlal.
„V pořádku, fajn. Dobře,“ řekl napjatě. Z nějakého důvodu se jí díval přes rameno.
„Dobře?“
„Dobře, že vím, že lasička trpí,“ vysvětlil Malfoy. „Musím jít na další hodinu.“ Otočil se, aby odešel. Než mohla Hermiona otevřít pusu, už byl za dveřmi a stoupal po schodech. Hermiona za ním zírala. Cítila, jak jí v břiše vířily pocity. Věděla, že mu nemůže věřit, mohla by ho zmáčknout, i bez kouzel. Ať už dělal cokoliv, choval se velmi podivně.
Náhle si vzpomněla na hodinu věštění z čísel. Pospíšila si za ním. V té hodině byla dokonce ještě více nesoustředěná. A to i bez zmijozelů.
ooOoo
Severus sledoval, jak Harry pracuje. Byla to naprostá nuda. Ale i tak ani neuvažoval, že by kouzlo ukončil. Potterovy myšlenky byly v podstatě zajímavé. Alespoň občas.
Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby se Dudley potkal s třaskavým škvorejšem. Asi by zavřeštěl jako holka. Nebo bych s ním možná mohl nakrmit akromantuli? Jsem si skoro jistý, že se bojí pavouků. A strýček Vernon by Aragoga určitě potěšil, myslím. Harry si povzdechl, protože na garážových vratech dodělal poslední tah bílou barvou. Začal pracovat už před svítáním a celou tu dobu si představoval různé způsoby, jak zabít své příbuzné. Trochu se obával o své duševní zdraví, ale co na tom záleželo, když tady stejně uváznul. Zblázní se tak jako tak. Odložil štětce a plechovku, a než vstoupil do domu, ujistil se, že na sobě nemá žádnou nezaschlou barvu, která by mohla ukápnout. Petunie postávala v kuchyni a vyhlížela z okna. Bez pochyby špehovala sousedy. Zajímalo jí, jestli si všimli Harryho. Vůbec se jí nelíbilo, když pracoval v přední části zahrady.
„Jdu do obchodu,“ oznámila. „Zůstaň tady a nedělej žádné potíže,“ zasyčela na něj s přimhouřenýma očima.
„Ano, teto Petunie,“ odpověděl poctivě Harry. V mysli mu náhle vyvstal nový obraz. On sám na okamžik ležící na gauči a skrz to všechno jeho mysl křičela: Klid! Ano! Neodloží mě k paní Figgové. Možná usoudila, že je to praktické, když tu bydlím nastálo. Počkal, až se za ní zamknou dveře, než odešel do obývacího pokoje a klesnul na kanape.
Severus se zamračil, protože Potter se začal dívat na televizi. Jaký naprosto bezduchý nesmysl. Jestli s tímhle vyrůstají mudlovské děti, tak není divu, že jsou tak zkažené. A žádný div, že Potterova mozková aktivita je trochu pomalejší. Ale zase během svého dětství se k televizi asi moc nedostal.
Severus zpozorněl, až když se Vernon vrátil domů. Ten ohromný muž ale na svůj slib zapomněl, ačkoliv se Potter celý večer pohyboval na hraně. Umyl Vernonovi jeho auto a po uklizení nádobí odešel nahoru. Vernon naštěstí usnul u televize. Byl příliš unavený, než aby se ještě v noci zatěžoval s tou zrůdou. Severus si úlevně oddechl, protože Potter nakonec usnul. Nechal okno otevřené, kdyby se Hedvika během noci vrátila.
Brzy se Severusovi podařilo sladit své Potterosledování se svými učebními povinnostmi. Vždy se ujistil, aby se mohl dívat odpoledne, ale mudlové nedělali nic jiného, než že Potterovi dali tu a tam facku. Severus využil k pozorování celé velikonoční prázdniny, ale toho si sotva všiml. Avšak zjistil několik jiných věcí.
Například, že Harry Potter přesto všechno vůbec nebyl domýšlivý. Pokud víc než dva týdny posloucháte něčí myšlenky, tak ho poznáte docela dobře. Chlapec byl tvrdohlavý, to bylo jisté, zejména když se na něj příliš zatlačilo. Také nebyl tak hloupý, jak se Severus domníval. Ale snažil se pouze tam, kde se mu to hodilo. Byl to nebelvír skrz na skrz, nic překvapivého. Ale neočekávané bylo poznat nebelvíra zevnitř. Severus se podivoval, jak pracuje mysl statečného člověka.
A objevil i další zvláštnosti. Třeba, jak si Potter snaží milionkrát za den uhladit své vlasy, dokonce i když věděl, že tak nikdy nezůstanou. James Potter to vždycky dělal naopak. Aby zůstaly střapaté a atraktivní. Potter často sahal po své hůlce, což bylo trochu smutné. Umyl si ruce prakticky po každé práci, dokonce i po umývání nádobí. Zdálo se, jakoby uměl vypnout své reflexy. Třeba když si ho dobíral jeho bratranec. Kdyby to zkusil Malfoy, už by po něm bez rozmýšlení vystartoval.
Snadno by se mohl rozptýlit fyzickou prací, ale stejně tak mohl čas využít k tomu, aby raději promyslel věci do hloubky. Jeho sny byly plné nočních můr a Severus viděl, jak moc se chlapec obviňuje za Diggoryho smrt. Což bylo směšné. Když neměl noční můry, snil o létání. Dokonce i Severus sám, a on létání nesnášel, se do nich nechal vtáhnout a zavíral oči při stoupání s Harrym.
Bylo to asi tři týdny poté, co začal Pottera pozorovat a dozvídat se, kým vlastně Harry Potter je, když se všechno otočilo. K lepšímu, či horšímu? No, těžko říct. Podle Severuse rozhodně k něčemu strašlivému