kapitola 4.
Kapitola 4
Harry došel cestou do Prasinek a k jeho štěstí vlak odjížděl právě dnes asi za tři hodiny. Jezdil pouze každý druhý den. Doprava mezi Prasinkami a zbytkem Británie nebyla potřeba častěji. Ale rodiny si občas rády vyrazily do Londýna na výlet nebo se děti potřebovaly dostat ze školy dříve.
Sedl si na nádraží na lavičku a díval se na koleje za okrajem nástupiště. Náhle mu přišlo na mysl, že by se mohl vrhnout pod vlak. Zavrtěl se. Nebyl důvod se zabíjet kvůli něčemu takovému. Stále měl srdce nebelvíra. Jednoduše to přežije, jako vždy. Bude brát věci tak, jak přijdou.
A to ho zavedlo k Dursleyovým. Harry se rozhodně netěšil na to, až jim v půli května zazvoní na dveře. Ale kam jinam by šel? Neznal žádný způsob, jak by kontaktoval kohokoliv v kouzelnickém světě. Proklel se za to, že poslal Hedviku pryč. Byl příliš zaujatý tím, aby se stihl sbalit, než se Ron vrátí z oběda. Sirius by ho jistě uvítal na Grimmauldově náměstí, ne? Harry byl stále Siriovým kmotřencem, i když již dál nebyl čarodějem. Tvůj otec a já jsme dostávali stovky trestů, ale nechat se vyloučit, Harry! Jak jsi to mohl dopustit? Zostudil jsi své rodiče!
Ne, Sirius by nikdy neprohlásil něco takového. Ale cokoliv by Sirius řekl, či neřekl, bylo teď bezpředmětné, protože Harrymu nezbývalo nic jiného než se vrátit do Zobí ulice. Nemohl odejít někam jinam v naději, že později někoho zkontaktuje, protože byl bez hůlky bezbranný jako kotě. Nemohl ani k Weasleyovým. Nemohl by, neodvážil by se. V případě, že by to Ron zjistil, jistě by jej předhodil celému Weasleyovskému klanu. S Malfoyovými měli vážné spory a Ron se určitě ujistil, že se o Harryho aférce dozvěděli.
Harry seděl sklíčeně. Jeho myšlenky ho ještě několikrát zavedly hlouběji do beznaděje a minulosti, než vlak konečně přijel. Měl dostatek peněz na cestu vlakem a doufejme, že i na noční autobus do Zobí ulice. Celý čas strávil zíráním z okna, ale ve skutečnosti krajinu vůbec nevnímal. Jedinou věc, kterou si představoval, byl škodolibý úsměv Umbridgeové, když nějaký bystrozor lámal jeho hůlku.
ooOoo
Severus se celé odpoledne pokoušel spojit s Brumbálem, ale asi by bylo jednodušší kontaktovat Merlina osobně za použití mudlovské seance. Umbridgeová neztrácela čas s ovládnutím celé školy, a tak ke konci oběda již každý bez pochyby věděl, že Brumbála obklopilo sluneční světlo a v závěru se objevili motýlci.
Severus se pokusil přesvědčit Umbridgeovou, že chce být přítomen okamžiku zničení Potterovy hůlky, ale jeho přes rok projevovaná očividná nenávist k její osobě ji viditelně neobměkčila.
Celou noc dumal nad tím, co má teď dělat. Vždy o sobě prohlašoval, že je nezávislý a silný, ale ve skutečnosti byla tohle snůška lží. Až teď si uvědomil, že je bez Brumbálových nebo v minulosti Voldertových příkazů ztracený.
Slunce už vycházelo a Potter byl bez pochyby v Surrey. Severus vstal z pohovky v obývacím pokoji a zamkl se v kabinetu. Snažil se cítit pohodlně, alespoň fyzicky, a seslal kouzlo, které je potřebné pro aktivaci Scios Totalus.
ooOoo
Harry byl nárazem hrubě probuzen. V nočním autobusu toho mnoho nenaspal a teď jako by se mu sluneční paprsky vysmívaly. Vyklopýtal z autobusu a nepřítomně zamžoural kolem sebe. Nebyl si jistý, jestli stojí ve té správné ulici, protože všechny vypadaly úplně stejně. Autobus byl překvapivě plný lidí. Harry tím byl po té dlouhé cestě vlakem nejprve trochu roztrpčený, ale teď si přál, aby mohl ještě zůstat ve voze.
Nemá smysl odkládat nevyhnutelné, postěžoval si a vydal se ulicí. Nejprve ale zkontroloval její jméno a to bylo správné. Táhl za sebou svůj těžký kufr a prohlížel čísla na domech, jako by se nemohl dopočítat své vlastní popravy. Našel číslo 4 v celé své kráse. Zhluboka se nadechl, než vstoupil na štěrkovou cestičku.
Zaklepaní, znějící Harrymu jakoby pečetilo jeho osud, bylo trochu slabé, ale lidé uvnitř jej i přesto zaslechli. Dveře se prudce otevřely a v nich stál Vernon Dursley osobně. Musel se právě probudit, protože jeho korálkovitá očka se nejprve na dlouhou dobu zúžila, a až potom se lehce rozšířila poznáním.
„Co tady děláš, kluku?“ vyštěkl. Harry se nadechl a proklel svou pokračující smůlu, protože odchytil toho muže ještě před odchodem do práce. Proč si jenom nezkontroloval čas, než zaklepal? Ó, jasně, on vlastně neměl hůlku, aby seslal Tempus, a s náramkovými hodinkami se nikdy nezatěžoval.
„Strýčku Vernone,“ pozdravil a snažil se, aby jeho hlas zněl zdvořile. Co bych měl říct? Pomyslel si odevzdaně, a pak mu to došlo – jasné jako to protivné slunce. „Vyhodili mě ze školy,“ prohlásil, hlas udržel kupodivu neutrální. Vernon zamrkal. Zpátky ve svém kabinetu se Snape posunul až na okraj svého sedadla.
„Co?“ zeptal se ten muž, pravděpodobně si myslel, že se přeslechl. „Počkat – Petunie!“ Harry se přikrčil, když se strýc obrátil, aby zakřičel do domu. Jeho teta přišla do chodby z kuchyně a oči měla vykulené hned, jakmile Harryho zpozorovala.
„Co tu děláš?“ zasyčela, postavila se před Vernona a rychle popadla dveře. Bez pochyby byla připravená Harrymu zavřít před nosem. Rozhlédla se vlevo a vpravo po ulici.
„Vyhodili mě ze školy,“ zopakoval Harry. „Už nejsem čaroděj.“ Tímto prohlášením oba Dursleyovi překvapeně zamrkali.
„Co?“ ozvala se tentokrát Petunie.
„Vypadá to, že nejsem moc dobrý čaroděj. Nezůstala mi už žádná magie, a tak mě poslali domů.“ Harryho samotného překvapilo, jak upřímně to znělo. Jako by nikdy nedělal nic jiného, než celý život lhal.
„Oni tě poslali…, nezůstala ti už…,“ hlas Petunie se změnil v šepot, „žádná magie?“ Harry několikrát přitakal.
„Zlomili mi hůlku,“ uvedl na správnou míru. To je jistě donutí, aby ho pustili dovnitř. Petunie vypadala, že sama se sebou chvilku diskutuje, a pak ho, s dalším prohlédnutím ulice, nechala projít dveřmi.
„No, vejdi, než tě sousedi uvidí. Do kuchyně!“ Harry ochotně vyhověl. Překvapilo ho, že mu neřekli, aby se ztratil a šel si po svých. Dotáhl svůj kufr do kuchyně a obrátil se tváří opět k příbuzným. Zajímalo ho, jestli už Dudley odešel do školy. Asi spíš ještě spal.
„Takže,“ začala Petunie a lehce nakrčila nos. „Jestli tě opravdu vyhodili,“ Harry opět přikývl, „tak budeš muset slíbit několik věcí, jestli tu chceš celý rok bydlet.“ Harry odolal touze protočit oči nad jejich předvídatelností. Zadoufal, že jsou dostatečně hloupí, aby nežádali příliš. Jen běžné domácí práce a tak. Možná ho Vernon nebude tolik bít, když bude muset celou dobu pracovat? Jo, jasně, při mém štěstí?
„Uděláš bez odmlouvání vše, co ti řekneme,“ zdůraznila. „Když nebudeš pracovat, zůstaneš v tichosti ve svém pokoji. A nebudeš v tomto domě znovu za žádných okolností provádět magii. Je ti to jasné?“
„Ano, teto Petunie,“ řekl Harry řádně a zadíval se do jejích přimhouřených očí, aby ji ujistil, že nelže. „Už nemohu provádět žádnou magii, takže to nebude žádný problém.“ Oba Dursleyovi se na něj stále dívali velmi podezřívavě, ale on předpokládal, že tomu tak bude navždy, bez ohledu na cokoliv.
„A co s klukovým kufrem?“ promluvil Vernon a kývl směrem k němu. Harry pohlédl dolů. Měl nějaký důvod nechávat si staré knihy a další školní pomůcky? Dokonce, i kdyby nějakým zázrakem získal jinou hůlku, nikdy se do Bradavic nevrátí, takže není žádný důvod na nich lpět. I přes to se ale jeho hlas zachvěl poprvé od chvíle, kdy zaklepal na dveře.
„Můžete všechno spálit,“ řekl a zadíval se na něj. „Kromě jedné věci.“ Neviditelný plášť měl v kapse, stejně jako klíč od trezoru u Gringottových. Kulový blesk nechal ve famfrpálové kůlně a své album omylem v nočním stolku, když opouštěl ložnici. Takže už tu zbyla jen jedna věc, kterou potřeboval. Petunie a především Vernon se na tu vyhlídku dívali se škodolibým potěšením. Vidět chlapcův poražený výraz bylo jasným znamením, že už se nikdy do té školy pro zrůdy nevrátí. Harry si dřepnul a otevřel kufr. Vyndal své desky s kresbami. Což byla věc, která vlastně doopravdy způsobila jeho vyloučení. Stále ale byla jeho součástí a nemohl by se jí jen tak vzdát.
„Co je to?“ zeptala se Petunie, v tuto chvíli měla v očích opět nedůvěru.
„Můj skicář,“ řekl Harry a vytvořil si v hlavě další dobrý příběh. Očividně měl velmi tvůrčí den. „Jeden z důvodů, proč se přiklonili k tomu, že nemám dost magie. Moje kresby se nehýbou, ale kouzelnické kresby ano,“ pokud samozřejmě přidáte potřebné kouzlo, dodal si v duchu a vnitřně se uculil, když Dursleyovi vypadali, že si znovu oddechli.
„Ještě si vyjasněme jednu věc, kluku,“ řekl náhle Vernon a mířil Harrymu do tváře svým boubelatým prstem. Harry sebou netrhnul, ani se neodtáhl. Ten buclatý prst byl v porovnání se zbytkem muže stěží hrozbou. Kdyby se ho Vernon rozhodl potrestat, už by se díval na celou pěst. „Pokud budeš jen prstíkem vyčnívat z řady, podám si tvou hlavu. Zajišťovali jsme ti bydlení daleko déle, než jsme měli. Vlastně už se o tebe vůbec nemusíme starat. Ale když už jsi tady, budeš si na sebe muset vydělat. Až ti bude šestnáct, najdu ti patřičnou práci mimo dům. Je to jasné?“
„Ano, strýčku Vernone,“ řekl tiše Harry. Mudlovskou práci? No, to je vše, nač se teď mohu těšit, že?
„A budeš samozřejmě stále dělat domácí práce, a včas.“ Harry opět přikývl, ale ve skutečnosti už jen toužil jít do té své mizerné místnosti. Dursleyovi ho ještě chvilku sledovali, pak Petunie rozhodně přikývla.
„Jdu probudit Dudlánka. Snídaně by měla být hotová dřív, než přijde,“ vyhlásila. Vernon se tomu zarputile zasmál, asi už se těšil na všechny ty snídaně, které od teď bude Harry vařit, netřeba mluvit o ostatních jídlech. Petunie se otočila a odešla. Harry ji slyšel jít nahoru po schodech. Petunie se ještě stále nestala slušnou kuchařkou? Podivil se Harry. Ta tlustá napodobenina muže vzala Harryho kufr a nacpala ho do přístěnku pod schody. Postará se o to po práci. A s posledním slídivým pohledem zanechal Harryho v kuchyni samotného.
Domov, sladký domov, pomyslel si Harry zahořkle. S hlubokým povzdechem umístil svůj skicář na vrchol ledničky, neboť žádný z nich si odtud díky Harrymu dnes ráno nic nevezme. Ztratil své já na úkor všedních úkolů, jako už tolikrát za svůj život. A začalo to už ve čtyřech letech, kdy ještě sotva dosáhl na kamna. Merline, podrž mě, kolikrát jsem se popálil? A to všichni lidé předpokládají, že mám jen jednu jizvu.
ooOoo
Severus stále všechno sledoval. Harryho myšlenky začínaly být nečitelné, vířily a staly z nich být obrazy. Snape přerušil kouzlo pro poslouchání, protože představy z mysli mu zabraňovali vidět Harryho osobu. Díval se s výrazem, který byl na hranici obav, ale on sám si to neuvědomil. A kdyby se tak stalo, rychle by se nad tím zamračil.
Harry Potter nebyl chlapcem–který–přežil, jak všechny ty roky celý kouzelnický svět předpokládal. On byl vlastně domácí skřítek. A neměl by to být pro Severuse ten nejlepší scénář, který si uměl představit? Copak si několikrát nepřál, aby mu Harry servíroval moučníky? No, co by mělo být vhodnější, než aby Harry Potter sloužil jiným, místo aby mu všichni ostatní podlézali?
Ale na tom obraze bylo něco velmi špatně. Severus nemohl říct, proč se netetelil radostí a nemnul si ruce. A pak ho to udeřilo, když zpozoroval nechutně obézního chlapce, jak se vřítil do kuchyně. Všechno se tam pravděpodobně zachvělo. Byl to asi Potterův bratranec či ztělesnění obžerství. Pro jednou si Severus nebyl úplně jistý. Ten kluk plácl Pottera do zad tak silně, že se tenčí chlapec málem složil na sporák před sebou.
A co udělal Potter? Nic. Jen zamumlal něco jako dobré ráno, ačkoliv Severus nebyl přeborník na čtení ze rtů, a pak Potter pokračoval ve vaření. A to byl ten problém. Stal se domácím skřítkem, v každém slova smyslu. Nebyl Harrym Potterem přinuceným pracovat pro své příbuzné a správně jim posluhovat. Tento Harry Potter přijal svůj status domácího skřítka úplně, nesporně a bez kousku viditelného nebelvírského vzdoru. A co jeho myšlenky? Snape spěchal znovu užít kouzlo.
„Takže tě vykopli?“ zeptal se nenažranec.
„Jo,“ odpověděl Harry bez emocí. Velrybí chlapec se zlověstně ušklíbl.
„Pospěš si s tou slaninou,“ řekl a jeho žaludek si vybral tuto chvíli, aby se mu posmíval. Harry zrychlil práci. Prostřel stůl a osmažil vejce poté, co se zeptal, jestli by si Dudley nějaké dal.
Potterovy myšlenky při práci byly stále nečitelné. Snape sledoval, jak ta obluda pojídá snídani, a pak Pottera, který poklízel, zatímco jeho teta vyprovázela svého drahocenného potomka do školy. Díval se, jak bylo Potterovi konečně dovoleno odejít do svého pokoje, až když mu jeho teta připravila seznam prací, které bude muset vykonávat.
Konečně Potter padl na svou malou postel. Malou dokonce i pro něj. Zajímalo by mě, kde je Hedvika? Potřebuji napsat Siriovi. Nechci si zvykat dělat toto celý rok. Potter se přesunul na bok, jeho obličej konečně prozrazoval nějaké pocity. Byla to asi ta nejsmutnější a nejdojemnější tvář, kterou Severus kdy viděl. Nebyla v ní žádná radost. Nemohl si vzpomenout, jestli někdy na Potterovi vnímal něco takového. A s ohledem na to, čím vším si už chlapec prošel, to o něm hodně vypovídalo. Možná to letmo spatřil jednou po Diggoryho smrti.
Možná bych tu měl zůstat, přemýšlel nyní Potter, Severusovy vrásky se ještě prohloubily. Sirius asi kolem sebe nebude chtít teplouše, který dokonce ani není kouzelník. Ta jediná věc, která na mě byla zvláštní, je pryč. Jsem znovu pouze Harry. Ale to je dobře, ne? To je to, co jsem řekl Hagridovi, když mi přinesl dopis. Nebyl jsem čaroděj tehdy a teď už znovu nejsem. Ron mě teď taky nenávidí, když o mě zjistil pravdu. Asi je úplně nadšený, že jsem pryč. S Dursleyovými by vycházel skvěle. Možná, že měli celou dobu pravdu. Proč by se se mnou někdo obtěžoval? Měl bych nechat Siriuse na pokoji.
Severus pak musel kouzlo přerušit, protože Potter náhle zalapal po dechu a zanořil hlavu do polštáře. Sladký Merline, představoval si tolik věcí, které pomocí Scios Totalus zjistí, ale vzlykající nebelvír mezi nimi nebyl. Složil hlavu do dlaní a pouze dýchal. Pokusil se pročistit si myšlenky, ale zvuk Harryho přidušených vzlyků nemohl dostat z uší.
Harry Potter si o sobě myslel, že je bezcenný. Severus pevně stiskl oční víčka. Zasáhlo ho to takovou silou, že si musel přitlačit ruku na ústa, jako by se měl pozvracet. V mysli se mu objevila každá chvilka, kdy Pottera obvinil z toho, že vyhledává pozornost, nebo mu posměšně řekl, že si o sobě moc myslí.
Náhle s trhnutím otevřel zásuvku u stolu a hrubě vytáhl kus pergamenu. Smočil brk do kalamáře a načmáral pár řádku tak rychle, že to příjemce stěží přečte, ale Severus doufal, že podstatu dopisu stejně pochopí.
Blacku. Potter byl včera odpoledne vyloučen. Brumbál odešel z Bradavic. Umbridgeová…
Dál se nedostal, protože v ten moment zahučel letax a on se nečekaně díval do tváře Albuse Brumbála, která se vznášela v zelených plamenech.
„Severusi, musím si pospíšit,“ řekl Brumbál naléhavě. To sotva, pomyslel si Severus.