kapitola 3.
Kapitola 3
Harry ucítil, že ho pokrývá něco hřejivého a měkkého, což byla příjemná změna. Neslyšel žádné zvuky svých spolunocležníků, jež by se chystali na vyučování. Všude byl vlastně naprostý klid. Zhluboka se nadechl nosem a ještě více se schoulil do měkké postele. A pak si toho všiml. Ten pach. Pach, který byl schopen identifikovat navždy. Pach nemocničního křídla. Směs čisticích prostředků a lékařských lektvarů. Tato otevřená místnost jimi doslova čpěla. Říkalo mu to, že neleží ve své malé omezené posteli či v ložnici, ale ve velké místnosti s mnoha bílými postelemi.
Nepotřeboval ani otevírat oči, aby věděl, že tu je někdo další a čeká, až se vzbudí. Vždy, když se tu probudil, někdo tu pro něj byl. Tentokrát se ale rozhodl, že nechá tu osobu čekat. Uměl opravdu dobře předstírat spánek, aby se vyhnul pozornosti Dračí Lady.
V duchu si Harry znovu procházel události, které ho sem dostaly. Vzpomínal, jak ho Snape našel v koupelně, což jak si pomyslel, bylo divné. Co vlastně dělal Snape ve věži? Měl mít přeci hodinu. To byla hádanka, kterou asi Harry neměl naději nevyřešit. Nenáviděl toho muže tak moc, jako ten protivný mistr lektvarů nenáviděl jeho. I když i v tom spatřoval jistou zálibu.
Náhle se mu v mysli objevil obraz Snapea, jak ho drží. Snapea, který byl krutý i jemný zároveň. Přesně šitý na míru záhadě jménem Severus Snape.
Připomněl si způsob, jakým jeho záda štípala, když ho Snape silou narovnal. Harry se pokusil trochu posunout, předstíral obyčejné spánkové pohyby. Nic. Žádná bolest, kterou by očekával. Možná neměl rád chování madam Pomfreyové u lůžka, ale ctil její schopnosti.
„Harry?“ něžný hlas jeho kamarádky přiměl Harryho otevřít oči. Hermiona seděla na židli vedle postele, v očích měla znepokojení. V klíně držela knihu, což nebylo žádné překvapení. Její školní taška byla položená vedle na podlaze, zaplněná knihami až po okraj.
„Ahoj,“ řekl Harry a odkašlal si hned po tom, co uslyšel, jak slabě jeho hlas zněl. Opatrně se posadil na posteli, jen pro případ, že by léčení ještě nebylo úplné. Hermiona se na něj mračila. Její znepokojení se pomalu měnilo na zvědavost.
„Jak se cítíš?“ zeptala se pozorně.
„Dobře,“ odpověděl, ale nebyl schopen se setkat s jejím zkoumavým pohledem. Věděl, že bude chtít vědět, co se stalo.
„Je to pravda?“ náhle se zeptala Hermiona. Její hlas nic neprozrazoval. Ačkoliv Harry se nemusel ptát, co tím myslela, stále hrál přihlouplého.
„Je pravda co?“ Oprášil neviditelné smítko na přikrývce.
„Opravdu tě kluci zbili, protože zjistili, že jsi měl nechutnou aférku s Malfoyem?“
„Cože?“ V Harryho hlavě to vybuchlo tak rychle, že si pomyslel, jestli znovu nemá zraněná záda. Co jí to k čertu Ron řekl? Otevřel ústa, aby to náležitě popřel, ale byli přerušeni jistou růžově oblečenou, ropuše podobající se osobou jménem Dolores Umbridgeová.
„Á, pane Pottere, jste vzhůru,“ řekla rázně Umbridgeová, když přicházela do nemocničního křídla, právě v okamžiku, kdy madam Pomfreyová vyšla ze své pracovny zkontrolovat pacienta. Když spatřila Vrchní vyšetřovatelku, přispěchala, aby zadržela čarodějku mířící k Harryho posteli.
„Omlouvám se, ale musím trvat na tom, že pan Potter musí ještě nějaký čas odpočívat,“ řekla. Harry se zmateně zamračil nad jejím podivně znepokojeným chováním. Obvykle zůstávala profesionální až ke své vlastní škodě. A teď spěchala souběžně s Umbridgeovou, jako by Harry byl synem, kterého je třeba ochránit. Umbridgeová se jejím směrem ani nepodívala.
„Obávám se, že ne, madam Pomfreyová. Jestli je panu Potterovi už tak dobře, že může sedět a klábosit se svými kamarády, pak je jistě schopen hovořit se mnou.“ Zastavila se u nohou Harryho postele. „Slečna Grangerová, že? Obávám se, že pan Potter už nebude mít návštěvy. Odejděte, prosím.“ Hermiona otevřela ústa, očividně chtěla protestovat, alespoň to si Harry myslel, než prohlásila:
„Mohu zde Harrymu nechat úlohy?“ zeptala se.
„To nebude nutné,“ prohlásila Umbridgeová svým obvyklým úsečným tónem, ale Harrymu se pořád nezdál způsob, jakým to řekla. Hermiona zamrkala, a pak se sehnula, aby si vzala svou tašku. Při odchodu z nemocničního křídla se už na Harryho nepodívala. Madam Pomfreyová stále postávala vedle Harryho postele. Vypadala jako Harryho ochránkyně, která zoufale touží znovu něco namítat.
„O co jde?“ zeptal se Harry a pohledem přeskakoval z jedné na druhou.
„Pane Pottere, byl jste bez pochyby právě v bezvědomí, když se to stalo. Takže vám to osvětlím,“ vyhlásila Umbridgeová, nezdravě sladký úsměv zdobil její rty. Harrymu bylo na zvracení. „Byla jsem jmenovaná ředitelkou Bradavic.“
„Cože? A co Brumbál?“ vyhrkl Harry okamžitě. „Kde je?“ Brumbál by ho neopustil beze slova, že ne? Zatímco byl Harry v bezvědomí? Mohl mu alespoň zanechat dopis. Ale u postele neleželo nic.
„Ten muž odmítl ministrovu žádost o rozhovor ohledně jisté armády. Nevíte o tom něco, pane Pottere?“ Harry zavrtěl hlavou. Armáda se přestala stýkat poté, co Seamus, Ron a Dean odhalili jeho tajemství. Nebo spíše, Seamus odhalil a pak triumfálně objasnil ostatním dvěma, že je učil teplouš. A to už bylo skoro před měsícem.
„Nevadí,“ pokračovala Umbridgeová. Tančila prsty vzrušeně po pergamenu. Harry se rozhodoval, jestli je schopen vydržet pohled na tu ženu, ale pak se očima raději zaměřil dolů. „Je toho víc, co vám musím sdělit.“
„Musíte počkat, dokud nebude úplně uzdravený,“ přerušila ji madam Pomfreyová. „On…“
„Musel byste být studentem naší školy, abyste mohl přijímat zdejší léčebnou péči,“ utnula Umbridgeová léčitelku a Harryho žaludek udělal kotrmelec. Beze slova zíral, jak Umbridgeová škodolibě rozvinuje svitek ve své ruce. „Pane Harry Jamesi Pottere. Tímto jste vyloučen, bez možnosti odvolání, ze Školy čar a kouzel v Bradavicích. Máte dvacet čtyři hodin na to, abyste svou osobu a vaše věci přemístil z těchto důvodů. Protože jste nezletilý, vaše hůlka vám bude odňata a zlomena.“ Umbridgeová si udržela svůj sladký úsměv, když ukazovala Harrymu potvrzení o vyloučení. Harryho výraz zůstal prázdný, což plně odráželo jeho pocity. Ani se nepohnul, aby si převzal svitek.
„Z jakých důvodů?“ dožadovala se Pomfreyová. Měla blízko k slzám, ale Harry je neviděl. Umbridgeová vypadala potěšená tím, že jí to může sdělit.
„Z důvodu, že se popral s několika spolužáky. Podezření, že založil ilegální spolek. Že obdržel v rámci jednoho roku příliš mnoho trestů, aby mohl složit zkoušky…“
„To je směšné! Neměl jich tolik!“ vykřikla Pomfreyová.
„Maximální množství,“ řekla kousavě Umbridgeová. Hodila po Pomfreyové ledový pohled za to, že ji přerušila. „Množství trestů, které studentovi může být uděleno, se snížilo. A domníván se, že pan Potter má o dva více, než je dovoleno. Teď, kde jsem to byla? Á ano, na seznamu zločinů je také exhibicionismus…“
„Cože?“ Harry náhle znovu nalezl svůj hlas. Ale nebyl si jistý, jestli má v pořádku sluch. Žádná z jeho končetin zřejmě nefungovala a jeho zrak byl trochu zastřený. Cítil se jako roztavený vosk a kostka ledu zároveň.
„Student, muž, podal stížnost, že se mu od pana Pottera dostává nežádoucí pozornosti. Nebudu v Bradavicích tolerovat takového prostopášné chování. A to je, myslím, všechno. Oh, ale samozřejmě, nesmíme zapomenout!“ Natáhla ruku, jako by chlapci nabízela bonbón. „Vaši hůlku.“ Harry automaticky pohlédl na stolek u postele. Nebyla tam. Podíval se na madam Pomfreyovou.
„Neměl jste ji s sebou, když jste přišel,“ řekla tiše, oči plné neprolitých slz. Harry se zamračil, pokusil se vzpomenout si na poslední chvíli, kdy hůlku používal, ale nepodařilo se mu to. Vše bylo zahalené v mlžném oparu, dokonce i jeho vzpomínky. Umbridgeová zamlaskala nedočkavostí.
„Počkám si na vás ve vstupní hale, až budete odcházet, pane Pottere. Mějte hůlku s sebou.“ A s tím se otočila a odešla z místnosti. Harry se za ní díval.
„Kam teď půjdu?“ zeptal se vlastně nikoho. Pravděpodobně zpět k Dursleyovým. Bez své hůlky bude snadným cílem, takže potřebuje ochranu krve. Avšak v momentě, kdy dosáhne sedmnácti let, bude stejně skoro mrtvý. Pomfreyová vydala přidušený vzlyk a Harryho pohled se přesunul na ní. Chtěl se zeptat, kde je Brumbál. Jak mohl ten čaroděj něco takového připustit? Přenechat školu té ropuše? „Děkuji vám, že jste vyléčila má záda,“ řekl místo toho. A to byla pro lékouzelnici asi poslední kapka, protože se zhroutila a zakvílela do rychle vyndaného kapesníku. Obrátila se a utekla do své pracovny poté, co se pokusila přes slzy omluvit.
Harry se vydal zpět do věže v nemocničním pyžamu a bosý.
ooOoo
Severus si promnul spánky. Seděl shrbený ve své kancelářské židli. Unaveně si povzdechl jako už asi po milionté. Už to nemůže být horší, nebo ano?
Brumbál byl pryč. Ta strašná ženská okupovala místo ředitelky a Harryho Pottera vyloučili. Nemohl se dokonce ani odvolat. Školní rada se zřejmě mohla rozhodnout, jestli projedná studentovo odvolání, ale Severus neměl žádné pochybnosti, čí zájem to byl, že Potter zůstal nevyslyšen.
A teď byl chlapec prakticky odsouzený k smrti. Bez hůlky je jen otázkou času, než si k němu Voldemort najde cestu skrz krevní ochranu. Anebo jednoduše počká, až už nebude účinná. Severus si opravdu přál, aby si příště Brumbál vybral na zmizení lepší dobu.
A pak tu byly ty věci, které Severus vyslechl v Potterově mysli s pomocí Scios Totalus. Myšlenky o jeho příbuzných se mu vůbec nezamlouvaly. A z nějakého důvodu se mu v žaludku rozrůstal nepříjemný pocit, když pomyslel na Potterův návrat k nim. Ale nemohl udělat nic. Bylo to mimo jeho možnosti. Až bude Brumbál zpět, bude se muset pokusit všechno napravit. Severus měl za úkol jen chránit toho spratka, jak mu Brumbál zřetelně řekl. A to bylo všechno.
Ale stejně, jeden poslední pohled mu nemůže ublížit, ne? Mávnul hůlkou nad stolem a zamumlal kouzlo pro slyšení i vidění. Potter se objevil, v pyžamu, zírající do svého otevřeného kufru. Ostatní studenti byli naštěstí ještě na obědě. Z nějaké příčiny Severus ucítil nad tím úplně prázdným pohledem v Potterově tváři bodnutí na hrudi. Bylo to, jako by obvykle divokého nebelvíra opustila veškerá vůle k životu.
Měl bych se asi obléknout, pomyslel si Potter, ale ani se nepohnul. Musím se odtud dostat ještě dnes večer. Hned. Jestli se kluci vrátí a najdou mě tu, tak mě zabijou. Možná bych je mohl prostě nechat, aby to udělali? Nebo ještě lépe - dostat se k Malfoyovi, aby mě odvedl ke svému otci. Jsem si jistý, že by se Luciusovi moc líbilo, kdyby mě mohl předat starému dobrému Voldíkovi. Tímto způsobem bych z toho alespoň vyšel jen s vřískotem…
Severus sledoval, jak se Potter nakonec oblékl. Odvrátil se na krátkou chvilku, kdy byl úplně nahý. Chlapec si na sebe vzal přespříliš velké oblečení, opotřebované a nevýrazné. Pomalu si balil i ostatní věci, jako by si každou z nich chtěl ještě vychutnat. Složil něco, co byl očividně neviditelný plášť (tady Severus vydal triumfální zvuk vycházející až ze zadu z krku) a nacpal si to do kapsy. Látka byla slabá a snadno se mu do obrovských kalhot vešla. Z pod matrace vyndal tenké, i když poměrně objemné desky s mnoha volnými stránkami. Toto byly evidentně jeho kresby. Dal je také do kufru. Nacpal si svou hůlku rychle do zadní kapsy a pak přešel k oknu. V okamžiku, kdy ho otevřel, přilétla nádherná bílá sova.
„Ahojky, holka,“ řekl jemně a pohladil sovu. „Vypadá to, že se vracím k Dursleyovým o něco dřív,“ sova soucitně zahoukala. „Myslím, že se tam dostaneš sama, že?“ Sova jednou houkla, láskyplně drcla do Potterovy tváře a pak odletěla. Potter popadl svůj kufr a směřoval ke dveřím. Ani se neohlédl.
No, takže odhaduji, že tohle je sbohem, Potterovy myšlenky začaly být opět zřetelné, když se dostal do vstupní haly. Očima obezřetně sledoval dveře vedoucí do velké síně, protože zevnitř slyšel hlasy studentů. Vždycky pro mě budeš mým prvním domovem, Severus pochopil, že Harry mluvil přímo k Bradavicím a právě teď cítil podivné nutkání jít nahoru a rozloučit se. Bradavice pro něj také vždy byly jediným domovem, ale on dostal příležitost se vrátit.
Budeš mi scházet. Divil bych se, kdybych měl příležitost zajít ještě za Hagridem. Možná by si věděl rady. Potterovy myšlenky byly přerušeny. Dveře do velké síně se otevřely jen natolik, aby Umbridgeová mohla projít. Harry se podvědomě napřímil v zádech. Prakticky k němu dohopsala a její podpatky vytvářely strašný cvakavý zvuk.
„Pane Pottere, máte u sebe svou hůlku?“ Harrymu spadla čelist. Nevrle vytáhl hůlku a vrazil cesmínové dřevo do napřažených rukou. Chvilku si ji prohlížela. „Bude zničena příslušným úřadem. Teď, prosím, odejděte, pane Pottere.“
Takže zatím, mrcho. Alespoň se nebudu muset zabývat s tebou a tvými nástroji pro mučení, hořce si pomyslel Potter, což Severuse v kabinetu donutilo se zamračit. Nástroje pro mučení? Neměl čas nad tím hlouběji uvažovat, protože Potter právě táhnul svůj kufr cestou z hradu. Severus sledoval, jak Potter rázuje, téměř hrdě, ale možná jen zoufale, aby nevypadal poražený, přes pozemky směrem k bráně. Ohlédl se pouze jednou, myšlenkami se zaměřil na to, jak směšně zohyzděné jsou teď Bradavice s tím zarámovaným obrazem růžové šmouhy u brány. S posledním hořkým, sklíčeným a tichým sbohem se Potter otočil a vydal se vlevo cestou do Prasinek, aby chytil expresní vlak do Londýna.
Severus přerušil kouzlo. Ticho v kabinetu ho obklopilo. Celý hrad mu najednou připadal tišší, než před několika okamžiky. Lámal si hlavu nad tím, proč tomu tak bylo.