kapitola 18
Členové Řádu se mezi sebou potichu bavili. Čekali, až přijde Brumbál. Harry seděl, Severusovi z nějakého úplně neznámého důvodu, vedle mistra lektvarů. Nemluvili spolu a Severus za to byl vděčný. Už jen mít svou lásku, ano, jeho lásku, tak nablízku, bylo utrpením. Ale také to byla velká zkušenost. Čím více času Severus strávil v Harryho přítomnosti, tím více si uvědomoval, jak hluboké city chová k tomu chlapci. Bylo to na jedné straně ponižující a děsivé zjištění, ale na straně druhé jedna jeho maličká neuznaná část byla nadšená a naplněná novým druhem radosti, který nikdy dříve nepoznal.
Všichni se utišili, když zaslechli kroky na schodech. Přicházeli dva lidé. Dveře do kuchyně se otevřely a objevil se sám Brumbál. Měl na tváři úsměv a zářil. Kdokoliv přišel s ním, zůstal na chodbě.
„Děkuji vám, že jste se tu sešli v tak spěšném čase, ale tohle nemohlo počkat. Pro vítězství v této válce by to mohlo být velmi důležité.“ Malou skupinkou lidí, kteří byli přítomni Brumbálovu dřívějšímu objasňování Scios Totalus, se rozvlnil šepot. „A teď. Vím, že od vás žádám mnoho a plně si to uvědomuji, ale musím vám poprosit ještě o něco. Může to být těžší než cokoliv, co jste pro mě zatím udělali.“ Severusovy myšlenky potemněly. Nelíbil se mu směr, jakým se to ubíralo. Manželé Weasleyovi si vyměnili ustarané pohledy, ale byl to Arthur, který promluvil. Jeho hlas byl naplněn nebelvírským přesvědčením.
„Uděláme cokoliv, o co nás požádáš, Albusi.“ Brumbál se usmál a děkovně přikývl.
„Vím, že se budete snažit, jak nejlépe budete umět. Chci po vás, abyste mi plně důvěřovali. Tato osoba je zde pod mou ochranou. Moly, Arthure, věřte mi, že bych vás o to nikdy nežádal, kdybych si nemyslel, že je to pro tuhle válku absolutně nezbytné.“ Weasleyovi obezřetně přikývli a Brumbál ustoupil stranou, aby dovolil vstoupit komukoliv, kdo tam čekal. „Už můžete vejít.“ Severus to sledoval a asi jako jediná osoba kromě Brumbála nebyl překvapený, když do místnosti vstoupil Lucius Malfoy. Jeho tvář byla dokonalou maskou. Byl oblečen v působivém oděvu a měl při sobě i svou vycházkovou hůl. Severus si myslel, že se Brumbál zbláznil, když mu to dovolil, ale pak si uvědomil, že ten muž už vlastně byl v hlavním štábu. Luciusovy oči krátce pohlédly na Severuse a on si pomyslel, že v nich zahlédl záblesk emocí. Tento muž ho kdysi považoval za svého přítele.
Black samozřejmě okamžitě vyskočil na nohy, jedině Lupinova ruka kolem jeho zápěstí ho zastavila před tím, aby udělal nějakou stupidní hloupost. Moly a Arthur se svírali v náručí, v jejich tvářích se značila zrada. Moody vytáhl svou hůlku, ale mířil na smrtijeda jen varovně. Očividně se snažil vzít si k srdci Brumbálova slova. McGonagallová vypadala šokovaně, ale neudělala nic.
Lucius se lehce pohrdavě rozhlédl po místnosti, nevšímal si žádných reakcí, a pak se otočil k Brumbálovi.
„Řekl jste mi, že tu Draco bude,“ řekl. Severus poznal, že se snaží udržet svůj hněv na uzdě.
„Je v tuto chvíli nahoře,“ odpověděl Brumbál mírně.
„Neodevzdám vám to, dokud ho neuvidím. Dal jste mi své slovo.“
„A to také splním,“ řekl Brumbál a přikyvoval. Otočil se k chlapci–který–přežil. „Harry, mohl bys dojít nahoru a přivézt sem Draca?“
„Raději bych za ním šel nahoru sám,“ řekl Lucius, ale Brumbál zvedl ruku.
„Obávám se, že to nemohu dovolit, pane Malfoyi. Jsem si jistý, že mi rozumíte.“ Luciusovy lícní svaly se napjaly, jak se snažil zadržet svůj temperament na uzdě. Moody vypadal, že je asi tak dvě vteřiny od úmyslu toho muže omráčit. Lupin zesílil sevření svého přítele. Moly a Arthur se stále tvářili jako odkopnutá štěňátka. Harry hleděl jednoduše obezřetně. Ještě se ani nezvedl ze židle.
„Zvažte to znovu. Odevzdám vám svou hůlku,“ řekl Lucius namáhavě, všechny tím překvapil.
„Obávám se, že není možné, abyste Draca viděl o samotě,“ zopakoval Brumbál. Na Severusův vkus zněla ta věta až příliš omluvně. Kdo ví, co by Lucius řekl, aby přesvědčil toho chlapce udělat cokoliv? Luciusova tvář se lehce zabarvila do růžova, zatímco mu klouby na ruce, která svírala hůlku, zbělely. „Harry?“ Chlapec přikývl, rychle se na Luciuse s nedůvěrou zadíval, a pak odešel z místnosti. Severus slyšel, jak běží po schodech.
„Albusi?“ konečně promluvil Arthur. Brumbál se na něj smutně zahleděl. Překvapil Severuse, když neřekl nic, a jen jednoduše nešťastně zakroutil hlavou. Naznačil tím, že se o tom teď nebudou bavit. O chvilku později vstoupil Harry následován Dracem. Lucius se otočil, aby se přivítal se svým synem, který se na svého otce díval se sotva znatelným rozechvěním. Severus byl velmi zvědavý, jak tohle setkání dopadne. Draco vyslal k Brumbálovi tázavý pohled a ten povzbudivě přikývl. Severus si téměř odfrkl. Harry se zvolna usadil na své místo.
„Otče,“ přivítal ho Draco se strohým přikývnutím.
„Synu,“ přišla odpověď.
„Co tu děláš?“ zeptal se Draco, pravděpodobně dříve než si to promyslel. Lucius si podrážděně povzdechl.
„Jsem tu kvůli tobě,“ řekl. V jeho hlase zaznělo slabé obvinění. Draco sebou nepostřehnutelně trhnul. Molly a Arthur se sevřeli pevněji. Dracovy tváře zrůžověly. Lucius si znovu povzdechl a otočil se k Brumbálovi.
„Tak alespoň tišící kouzlo? Jen na chvilku?“ V tom obvykle hrdém hlase bylo překvapivé množství prosby. Dokonce i Draco vypadal ohromeně. Brumbál se vzdal, vážně přikývl a osobně nad dvojicí seslal kouzlo. Nebylo pochyb, že on sám je může slyšet. Jen kdyby náhodou.
Draco polkl, když nad nimi ucítil vlnu magie. Pokusil se otci dívat do očí.
„Draco, vážně sis myslel, že tvé chování na mě nebude mít žádný vliv?“ zeptal se Lucius, zíral upřeně na Draca. Mladší Malfoy od jejich posledního setkání značně vyrostl a Draco byl nyní skoro stejně vysoký jako jeho otec. Ale necítil se tak.
„Nerozumím ti.“
„Udělal jsi rozhodnutí, a ačkoliv jsou tvé pohnutky pravděpodobně scestné, viděl jsem, že mi mé možnosti ubývají,“ pokračoval Lucius. Jeho tvář byla bez výrazu, kromě jeho šedých očí, které se vpalovaly do Dracových. „Jsi můj dědic, můj synu. Očekával jsi, že tě tu zanechám?“
„Nemůžeš udělat nic…“
„To mně opravdu tak málo znáš?“ utnul ho Lucius hrubě. Draco sebou opět cuknul a Lucius si povzdechl. „Tak mi dovol tě poučit. Nenechám tě zemřít. Malfoyové vytrvají za všech okolností. Proto, ať ses rozhodl pro kteroukoliv stranu, si musím být jist, že je to ta správná. Je to jasné?“ Draco otevřel šokovaně ústa. „Přestaň se šklebit jako nějaký mrzimor,“ vyštěkl Lucius, čímž Draca účinně donutil sklapnout. „Chci, abys věděl, že to ani v nejmenším neznamená, že schvaluji tvé jednání. Ale předpokládám, že má vlastní mladická volba loajality byla velmi podobná. Zřejmě jsi zamilovaný.“ Poslední větu pronesl s notnou dávkou znechucení. Draco zčervenal a Lucius protočil oči. „Merlin nám pomoz.“
„Otče…,“ začal Draco, ale sám se zastavil a odvrátil oči. Opět se nad mini zachvěla vlna magie a Lucius se na Brumbála pronikavě zadíval.
„Obávám se, že již nemáme čas. Draco, byl bys tak laskav a počkal nahoře? Pane Malfoyi, viděl jste, že tu váš syn rozhodně není držen v zajetí. Jste připraven splnit i svou část naší dohody?“ Lucius teď vypadal rozhněvaně. Otočil se zpět ke svému synovi, ale Draco už pelášil z místnosti. Severus si byl na chvilku jistý, že zahlédl na Luciusově tváři bolestný záblesk. A soudě podle toho, jaké zvláštní pohledy si vyměnili Arthur s Molly, nebyl jediný. Black se konečně posadil a Moody odklonil hůlku.
„Jsem s panem Malfoyem v kontaktu již několik měsíců,“ řekl Brumbál, když oba zasedli do čela stolu. „Před několika hodinami ukradl Voldemortovi Scios Totalus a přinesl jej sem.“ Pod Brumbálovým vyčkávavým pohledem, Lucius vyndal něco z kapsy.
Když to Severus uviděl, už s určitostí věděl, že na světě existují jen dvě Scios Totalus. Zjistil to podle podoby přístroje, který Lucius položil na stůl. Měl srpkovitý tvar a byl stříbrný. Zlatý míček, jenž si v současné době neviditelně hověl nad Harryho hlavou, do něj perfektně pasoval. Brumbál ho zvedl a z blízka si jej prohlédl. Pak přikývl a ukryl jej do kapsy.
„Děkuji vám, pane Malfoyi,“ řekl srdečně. Lucius nereagoval. „Voldemort jej získal před nedávnem a věřil tak, že je před jeho mocí v bezpečí,“ pokračoval Brumbál a adresoval to celé místnosti.
„Takže, jak ho použijeme?“ zeptal se Black, sledoval zvědavě ten vynález.
„Bohužel, zatímco byl Voldemort v bezpečí, když jej měl v držení, my můžeme využít veškerý jeho potenciál pouze, pokud nebudeme mít oba.“
„Takže musíme najít ještě jeden?“ zvolal Black a Severusův žaludek se zhoupl. Naslouchal Brumbálovu vysvětlování úplně ochromeně.
„Ano, obávám se, že ano. Víme, že existují dvě Scios Totalus. Nebudu vás nudit jejich dlouhou historií, ale řeknu vám jedno: samotné Scios Totalus dovolí špehovat jednotlivce, poznávat je, co hrdlo ráčí. Když je ale dáte dohromady, obě dvě se stanou mocnější a vy můžete libovolně pátrat v mysli vašeho cíle, účinně vyhledat jeho tajemství, jakoukoliv myšlenku, která je chráněná magií. Pokud jsou Scios Totalus spojená dostane se vám dokonalých vědomostí toho druhého. A to právě potřebujeme. Protože Voldemort si svou mysl chrání lépe než kterýkoliv čaroděj. Dokonce, i když si odstraníte vzpomínky, Scios Totalus je schopné přečíst i ten nejslabší otisk, který se stále nachází ve vaší mysli.“ V místnosti nastalo ticho. Členové Řádu po Brumbálově řeči strnuli. Nakonec to prolomil Lucius Malfoy.
„Temný pán bude po tom druhém pátrat, až se dozví, že tohle zmizelo. Nebude schopen zjistit, že jsem to byl já, alespoň jsem o tom přesvědčený, a budu vám tak dál schopen poskytovat informace.“
„Ano, ještě jednou vám děkuji, pane Malfoyi,“ řekl Brumbál.
„Neděkujte,“ řekl Lucius a všichni v místnosti se na něj zadívali. „Pán zla bude vzteklý, pravděpodobně chorý hněvem a až zjistí, co se stalo, tak zaútočí. Doporučuji vám, abyste se připravili.“ Vstal ze židle a Brumbál také. Všichni sledovali, jak Brumbál muže odvádí pryč. Když se vrátil, jeho tvář vypadala vážně.
„Má pravdu. Voldemort začne útočit, až si uvědomí, co se přihodilo,“ řekl vážně. „Doufám, že jste všichni připraveni a pamatujete si, co dělat, až to začne?“ Všichni přikývli, byli pro podobné situace dobře vycvičeni. Každý věděl, koho kontaktovat, aby se zpráva rozšířila ke všem členům Řádu. Stará garda tím již prošla a mladí se to rychle naučili. „Dobře,“ řekl Brumbál. „Zůstávejte v pohotovosti.“ Kývnul na všechny přítomné, a pak odešel. Bez pochyby šel nahoru, aby se stavil pro Draca.
Severus zíral přímo před sebe. Kolem něj začala diskuze. Všichni si šeptali, o jaké akce Temného pána asi půjde. Odmítl se podívat na Harryho, který soustředěně poslouchal těm zkušenějším kolem sebe. Místo toho se zvolna zvedl, přešel ke dveřím, jako by se měl každou chvíli zhroutit. Vystoupal po schodech. Cítil se, jako by zemská přitažlivost každým krokem nabývala na síle.
Výsledek války závisel na malém zlatém míčku, který se vznášel nad hlavou Harryho Pottera. Byla v tom ironie. Severus si tím byl jist, ale byl právě úplně a zcela utrápený, aby se o tom staral. Ta zatracená věc se zasekla! Kdyby se to stalo komukoliv jinému, vysmál by se mu do idiotů. Chtělo se mu plakat, ale to by se stalo asi tak stejně pravděpodobně, jako že by Scios Totalus spadlo a praštilo Harryho do hlavy.
Ještě nikdy ve svém životě se necítil tak naprosto ztracený a bezmocný. A to bylo vážné, vezmeme-li v úvahu všechny ty strašné věci, kterých se dopustil v minulosti. Tohle bylo na vrcholu všech. A nejhorší bylo, že vše, co by si nyní přál, bylo jít domů a pozorovat Harryho tu jednu hodinu, kterou měl ještě tento týden dovolenou.
Brumbál scházel po schodech s Dracem v závěsu, ale Severus si ho sotva všiml. Byl tak uvězněný ve svém současném stavu tísně, že nadskočil, když mu Brumbál dal ruku na rameno.
„Severusi, jsi v pořádku?“ Ty laskavé oči ho nutili do něčeho praštit a nevhodnější by byl nos mezi řečenýma očima. Kdyby jen Brumbál věděl! Jak by se na něj ještě mohl podívat? Kdyby jen znal pravou povahu Severusovy zrady.
„Jsem v pořádku,“ slyšel se říkat. Draco se na něj zmateně zadíval, což mu prozradilo, že už ani nedokáže pořádně zalhat. Musel být úplně mimo.
„Jsi si jistý?“ Brumbál na něj zatlačil, jeho sevření lehce zesílilo. „Možná bychom si měli promluvit?“ Proti svému přesvědčení, svým instinktům a celé své zmijozelské osobnosti, Severus němě přikývl. Co jiného měl dělat? Se Scios Totalus nepochodil. Pouze pár ho může osvobodit. Slova z deníku se mu ozývala v mysli a jeho zajímalo, jestli to Brumbál slyšel. Muž se hluboce zamračil a otočil se k Dracovi.
„Pane Malfoyi, domnívám se, že najdete cestu zpátky?“ Chlapec přikývl a s posledním podivným pohledem na Severuse odešel kolem nich po schodech dolů do kuchyně a k letaxu. Severus cítil, jak ho ruka na jeho rameni jemně vybízí přejít do přijímací místnosti, celou cestu dovnitř a pak na kanape. Oh, můj Merline, opravdu mu to přizná? Sesbíral všechnu svou sílu a pozvedl svůj pohled ke svému zaměstnavateli, vůdci a učiteli. Modré oči se upíraly zpět na něj. Postrádaly jiskřičky, radost a dokonce i soucit.
„Vím, kde se nachází to druhé Scios Totalus,“ začal. Pokusil se polknout, ale v ústech mu najednou vyschlo.
ooOoo
„Dobře, uvidíme se o Velikonocích,“ zazubil se Harry. Draco se usmál nazpět. Byl trochu zaražený, ale Harry mohl toho chlapce sotva obviňovat, vezmeme-li v úvahu, jakou zkušeností musel projít. Harry Luciusově obratu na světlo nevěřil ani za mák, ale nezeptal se Draca, co mu ten muž řekl, když byli pod tišícím kouzlem. Snažil se s ním bavit o jiných věcech, ale Draco skoro určitě netoužil po rozptýlení. Harry sledoval, jak blonďák zmizel v zelených plamenech, než se otočil, aby se vrátil do svého pokoje.
„Musím to pro něj být těžké,“ vyjádřil se Remus, když Harry procházel dveřmi. Harry se zastavil a smutně se usmál na svého bývalého učitele. Sirius pozoroval tu výměnu a také měl na tváři ustaraný výraz. Harry přikývl, nemohl najít vhodná slova jak vysvětlit něco, co si ani sám neuměl představit, jako mít za rodiče Luciuse Malfoye, a pokračoval v cestě. Slyšel Molly pronášet podobné věty, protože lidé dole probírali situaci mladého zmijozela.
Harry se dostal do chodby a už chtěl vyjít po schodech, když uslyšel velmi hlasitý hovor vycházející z přijímací místnosti.
ooOoo
„Chápu…,“ Brumbálův hlas se vytratil, očividně čekal, až mu k tomu Severus něco řekne. Ta druhá část se bohužel nesdělovala moc lehce, pokud ovšem na tomto rozhovoru mohlo být něco jednoduchého. Severus sklonil hlavu, zadržel dech a chystal se zničit osud, který pro něj tento muž možná jednou chystal.
„Použil jsem ho,“ vydechl, než by mu selhaly nervy. „Použil jsem ho… na Pottera.“ Nastalo naprosté ticho. Když ho Brumbál prolomil, bylo to jako by ve stejnou chvíli zlomil i Severusovo otevřené srdce.
„Proč bys něco takového dělal? A držel to celou dobu v tajnosti?“
„Já…,“ Merline, nemohl Brumbál prostě požádat, aby mu své srdce naservíroval na talíři? Tohle přání by mu teď snad splnil lehčeji. „Když jsem ho našel, pomyslel jsem si, proč bych si ho nenechal? Byl to můj způsob, jak si udržet svou… samostatnost.“ Brumbálovi trvalo znovu věčnost, než odpověděl. Severus se neodvážil vzhlédnout. Nebyl žádný nebelvír.
„Mrzí mě, že ses tak cítil. Neměl jsem tušení, že vnímáš svou loajalitu ke mně v takové světle.“ Ta slova ťala do živého, protože byla pravdivá. Severus nenáviděl službu jakémukoliv pánovi. A nemělo to co dělat se světlou či temnou stranou. Nesnášel ještě více, že byl Brumbálovi zavázán, a Scios Totalus ležící tolik let v zaprášeném šuplíku bylo žalostným symbolem Severusovy snahy sama sebe oklamat, že Brumbálovi nic nedluží. Ani svůj život, ani práci, dokonce ani samotnou duši.
„Omlouvám se.“
„Není zač se omlouvat, můj chlapče. Jsem to já, kdo by se tu měl omluvit, jestli jsi cítil, že služba pro mě byla podobná té u Voldemorta.“ Severus sebou cuknul a pevně sevřel víčka. „Mohu se zeptat, proč ses rozhodl, že budeš sledovat Harryho?“
„Byl to okamžik šílenství,“ řekl namáhavě Severus. Doufal, že když bude pokračovat ve své řeči, tak může předstírat, že tu Brumbál není. Že se na něj nedívá jako by mu něco zabodl do prsou, jako na zrádce, kterým byl, jako na Jidáše, Bruta, Quislinga* a všechny známé zrádce před ním. Legrační bylo, že si nedokázal vzpomenout na žádného čaroděje. „Harry se mi dostal do myslánky a viděl mé vzpomínky. Rozzuřilo mě to, a tak jsem se mu pomstil, ale neuspěl jsem.“
„Scios Totalus na něj působí od té doby, co byl vyloučen?“ usoudil Brumbál. Severus přikývl.
„Pokusil jsem se ho sejmout, ale…,“ zastavil se. Nemělo to smysl. Uvědomil si s překvapující jasností, že by potřeboval to druhé Scios Totalus. Otevřel oči a zvedl hlavu, aby se setkal s modrými duhovkami. Vypadaly neočekávaně něžně. Možná se zmýlil.
„A co ses naučil, Severusi, po tom, co jsi Harryho sledoval tolik měsíců?“ zeptal se Brumbál, jeho hlas zněl něžně ve stejné míře.
„Mnoho,“ odpověděl Severus.
„Změnily se tvoje pocity k němu nějak?“ pokračoval Brumbál a Severus se naježil. Takže to byla taková hra? Ale on se do toho nenechá tak lehce zatáhnout.
„Ano, dosáhl jsem určitého porozumění ohledně chlapcovy motivace a věřím, že jsem obecně lépe pochopil, proč nebelvíři jednají tak nerozvážně.“ Ty zatracené jiskřičky byly zpět. Viděl je jen stěží a pouze v levém oku, ale Severus by přísahal na hrob své matky, že tam byly.
„Neměl jsem na mysli tvoje porozumění nebo znalosti. Co k Harrymu cítíš?“
„Už… jím nepohrdám, jestli je to to, co jsi myslel.“
„No tak, Severusi, potřebuji porozumět tomu, jak Scios Totalus pracuje, jinak ho nikdy nepřemůžeme.“ Severus vyskočil na nohy, než si to sám uvědomil. Shlížel na Brumbála, jako by ho nutil k tomu to vyslovit. Bylo mu jasné, že se mu nedostane žádné pomoci, pokud se úplně nepřizná. Jeho duše by už nikdy nebyla úplná.
„MILUJI HO! To jsi chtěl slyšet?“ zakřičel a zatnul pěsti. „Našel jsem Scios Totalus před tolika lety a nechal jsem si ho, načež jsem ho sobecky použil na Pottera kvůli prosté, nepodstatné odplatě! A pak, když jsem ho pozoroval skoro rok den za dnem, tak jsem zjistil, že ve mně vzbuzuje úctu! To jsi chtěl slyšet? Možná bys chtěl prozkoumat můj srdeční sval na živo? Připravil to pro mě osud nádherné romantické spravedlnosti? Miluji Harryho Pottera celou svou bytostí a on se na mě nikdy nepodívá s ničím víc než s neurčitým zájmem! Mohl bych z té posedlosti zemřít, nebo kdybys ten zpropadený přístroj odstranil, mohl bych zemřít zlomený a sám. Je to pro tebe dostatečné?“ Severusův hrudník se po té řeči namáhavě zvedal. Brumbál se na něj smutně díval, jeho oči nejiskřily, ale leskly se slzami.
„Ano, Severusi, to je více než dostatečné. Odpusť mi, nechtěl jsem tě do toho natlačit.“ Zvolna vstal, jako by jeho věk měl skutečný vliv na jeho tělo, a položil jednu ruku na Severusovo chvějící se rameno. „Obávám se, že ten přístroj nemohu odstranit, Severusi. Nejprve toho musím hodně prozkoumat. Slib mi, že jej už znovu nepoužiješ. Musíš tomu odolat.“ Severus se zmohl jen na přikývnutí. Uvnitř se cítil rozbolavělý a prázdný. „Slib mi to,“ trval na svém Brumbál.
„Přísahám, že to už nepoužiji,“ zašeptal Severus.
„Dobře, musím teď jít a vyhledat pár odpovědí. Opravdu mě to mrzí. Všechno.“ S posledním stiskem Brumbál odkráčel ke dveřím a odešel. Neohlédl se. Severus tu chvilku stál, jako socha, a pak těžce dosedl na pohovku a zanořil svou tvář do dlaní.
ooOoo
Harryho hlava v tuto chvíli přitisknutá ke dveřím se poplašeně odtáhla, když si uvědomil, že Brumbál odchází. Otočil se a odběhl po schodech tak potichu, jak to jen dokázal. Byl právě na dalším odpočívadle, když zaslechl, jak se dveře otevřely a zavřely. Nezastavil se, dokud nebyl ve svém pokoji. A pak se vrhnul na postel.
Severus Snape je do mě šíleně zamilovaný, byla jediná myšlenka, kterou byla jeho mysl zřejmě schopna udržet.
ooOoo
Poznámka:
*Vidkun Quisling byl norský důstojník a fašistický politik, jeho jméno v mnoha jazycích znamená synonymum pro kolaboranta a zrádce (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Vidkun_Quisling)