kapitola 17
Kde máš tričko, Harry?“
Harry nervózně polknul, nemohl se odtrhnout od pronikavého pohledu svého kmotra. Co by měl říct? Co vůbec může říct?
„Bylo mi… horko?“ Harry si v duchu vynadal za tuto trapnou dětinskou výmluvu. Sirius se ještě více zachmuřil.
„Harry…,“ řekl. Bylo to jasné varování, aby hned vyšel s pravdou na světlo, jinak bude mít problém.
„Sundal jsem si ho a co?“ podařilo se Harrymu říct na obranu. Nebelvírská odvaha mu přišla na pomoc. Siriusův výraz se nezměnil.
„A kdy přesně sis ho sundal?“
„Nerozumím…,“ začal Harry, měl v úmyslu hrát hloupého, ale Sirius ho utnul hlasem tvrdším, než u něj Harry kdy slyšel.
„Ty mi zatraceně dobře rozumíš,“ řekl. Lehce se nad Harryho naklonil. Ten stále ještě seděl na židli bez trička. „Snape a ty jste zmizeli na příliš dlouhou dobu, abys mu mohl dát svůj dárek? A teď tu sedíš polonahý a kreslíš ho! Co jsi mu to, do háje, dal, Harry?“ Něco v Harrym se zažehlo a on vyskočil na nohy. Přinutil tak Siriuse polekaně ustoupit.
„Nedal jsem mu nic takového, co tu naznačuješ. A nemohu uvěřit, že bys něčemu takovému věřil! Myslel sis, že bych mu svou vděčnost vyjádřil…,“ Harry se zarazil, nemohl to dokončit. Ne, že by ho nelákalo poděkovat Snapeovi i tímto způsobem, ale to, co Sirius naznačoval, bylo prostě odporné. Tím by se z Harryho stala prakticky děvka jen proto, že mu byl vděčný. Sirius teď vypadal docela vyděšený svým předchozím prohlášením. Harry si nebyl jistý, jestli by měl být tak docela zděšen.
„Je mi to líto, Harry. Bylo odporné, že jsem něco takového řekl,“ pronesl upřímně. „Ale jsem tvůj kmotr a nemohu si pomoci, abych nedělal ukvapené závěry. To my děláváme.“ Jeho rty se zkroutily do jemného úsměvu a Harry se značně uklidnil. „Co jsi mu dal?“ Harry se zamračil, nebyl si jistý, zda chce odpovědět, ale Sirius mu připadal spíše zvědavý, a tak se rozhodl, že mu nebude dál ubližovat.
„Obrázek,“ řekl. Siriusovo obočí se pozvedlo.
„Oh.“ Z nějakého důvodu zněl Sirius zklamaně. Harry se podíval na stůl. Byla tam kupa kreseb, ne těch jeho osobních, a náhle se cítil provinile. Přešel k posteli a sebral své předtím odložené tričko. Snažil se přitom nevnímat způsob, jakým Sirius zíral na štos výkresů. Když byl oblečený, znovu se postavil vedle Siriuse.
„Vlastně jsem také přemýšlel, že ti něco namaluji. Jen to nedopadlo tak, jak jsem chtěl, takže já…,“ jsem to vzdal, protože jsem si myslel, že se ti to nebude líbit. Myslel jsem si, že by to byl chabý dárek, ale pak jsem nemohl vymyslet nic pro Snapea a…
„Vážně?“ Sirius se na něj nadějně zadíval. Mohly by se lidem jeho kresby opravdu líbit? „Moc se mi samozřejmě líbí ten dárek, co jsi mi dal, ale… mohl bych je vidět?“ Harry přikývl. Byl rád, že toto téma bylo na hony vzdálené od jeho trička či mistra lektvarů. Začal se prohrabávat kresbami, některé byly barevné, zatímco ostatní byly vykreslené uhlem. Nakonec našel jednu, která byla téměř dokončená, než ji odložil na později. Podal ji nervózně Siriusovi, nemohl se dívat na mužovu reakci.
„Ach, Harry,“ to jméno znělo více než pochvalně. Harry pohlédl na svého kmotra a váhavě se usmál. Sirius vzhlédl z kresby a zářil. „To je skvělé! Jsi úžasný, Harry. James a Lily by byli pyšní.“ Harry ucítil zřetelný knedlík v krku a prakticky skočil Siriusovi do náruče, když ten muž rozevřel své paže pro objetí.
„Vážně si to myslíš?“ zeptal se Harry, jeho hlava zůstávala na Siriusově rameni. Muž ho pevně stiskl. Jeho silné ruce Harryho objímaly s naprostou láskou a ochranou.
„Samozřejmě,“ ujistil ho přesvědčivě Sirius.
„Všechno v pořádku?“ Ti dva se oddělili a otočili se za hlasem. Remusova hlava nakukovala do místnosti. Harry a Sirius se na něj usmívali, když vstoupil, a on jim jejich úsměvy vracel s jistou zvědavostí. „Co se stalo?“
„Koukni na to, Náměsíčníku. To nakreslil Harry.“
„Nikdy jsem to nedokončil…,“ pospíšil si Harry s vysvětlením.
„To nevadí,“ řekl Sirius pevně a zaměřil svůj pohled na Harryho, zatímco podával kresbu. Remus si ji vzal a zahleděl se na ni. Harry byl vždy přesvědčený, že Remus je kultivovanější, takže jeho názory měly větší váhu, když přišlo na jeho dovednosti. Ale tohle by samozřejmě nikdy nikomu neřekl.
Remus se díval na obrázek a Harry se pokusil zkrátit si čas tím, že se natáhl pro další kresbu. Když Harry obvykle maloval lidi, tak mu seděli modelem, anebo je vídával ze všech úhlů tak často, že znal každý centimetr jejich obličeje. Kresba Lily a Jamese v jejich svatební den, kdy se na fotografii neustále pohybovali, byla však výzvou. Také chtěl na obrázek začlenit Siriuse, Remuse a sebe (v současném věku). Všichni by tam stáli formálně oblečení jako na veselé rodinné fotografii. Před koncem to vzdal. Všechny tváře byly vykresleny velmi detailně až k pasu, na zbytku byly jen neurčité linie. Harry skončil, když přestal být spokojený s Lilyiným nosem.
„To je překrásné, Harry. Jsi pozoruhodný umělec na někoho, kdo se nikdy neučil v tomto oboru.“ Harry nad tím komplimentem zrůžověl, ale přesto se usmál. Remus mu podával obrázek zpátky. „Myslím, že bys to měl zkusit dokončit a možná i barevně. Mohli bychom si to zarámovat.“ Harry zamrkal a přeskakoval pohledem z Remuse na Siriuse. Ten na něj povzbudivě kýval.
„Dobře. Zkusím to.“
ooOoo
Harry seděl na posteli, skicář měl na klíně. V poslední době kreslil hodně a své desky s osobními kresbami si začal raději uklízet. Vlastně už je ani tolik nevytvářel. Už měsíce se zoufale snažil dodělat kresbu svých rodičů. A Snapeův obraz zakladatelů mu také zabral hodně času. Obvykle nevyndala své desky, pokud byli v pokoji i další lidé, ale jelikož Draco i Hermiona byli příliš zaneprázdnění svou diskuzí, nemyslel si, že by to mohl být problém. Mimoto kreslil znovu jen Snapeovy oči. Po Siriusově rekci se ovšem rozhodl, že i tento motiv bude náležet do jeho desek.
„Oh, vzdávám to!“ obořila se Hermiona a zkřížila paže na prsou. Draco seděl na posteli, zatímco Hermiona na židli u stolu. Zbývaly dva dny do konce prázdnin a včera se Draco oficiálně Harryho zeptal, jestli by ho mohl nazývat křestním jménem. Harry neměl tušení, proč to muselo proběhnout tak formálně. Domníval se, že je to nějaká čistokrevná záležitost.
Harry se na ně podíval a protočil oči. Už se dohadovali dobrých dvacet minut. Týkalo se to starých ministerských zákonů několik století do minulosti. Harry by je rád docela rychle srovnal. Ti dva si to ale upřímně zasloužili, když se hodlali nudit. Mohli si třeba zahrát Řachtavého Petra. Harry samozřejmě nevěděl, jestli se mezi nimi již něco stalo, ale měl své podezření.
„Takže uznáváš mé názory?“ zeptal se Draco, v hlasu se objevil náznak samolibosti. Hermiona na něj zírala.
„Nikdy. Neexistuje žádný empirický důkaz…“
„Lidi,“ přerušil je Harry. Otočili se na něj, oba vypadali trochu rozmrzele, že přerušil jejich diskuzi. „Nemůžeme dělat něco jiného? Prosím? V pondělí odjíždíte.“ Toto prohlášení je zřejmě probralo a vyměnili si rozpačité pohledy. Hermiona se na něj omluvně podívala.
„Omlouváme se, Harry. Můžeme dělat něco spolu. Co to kreslíš?“ Harry nenuceně zavřel desky, nevšímal si Dracova ušklebačného výrazu za Hermioninými zady.
„Oh, nic zajímavého. Takže, Řachtavý Petr?“
„Ale, no ták, Harry,“ protáhl Draco. Nějak to neznělo tak působivě bez toho Pottera na konci. „Proč jí neukážeš své pěkné obrázky?“ chtivě se zadíval. Hermiona zvědavě přeskakovala pohledem z jednoho na druhého. Harry se zlobně podíval na Draca.
„Máš na mysli ten jeden konkrétní, který jsem maloval minulé léto?“ zeptal se Harry dvojsmyslně a zvedl své obočí. Draco vykulil oči, když mu to došlo, a odkašlal si. Hermionino čelo se zadumavě zvrásnilo.
„Nevadí. Takže, byl to Řachtavý Petr?“
„O čem to tu vy dva mluvíte?“ zeptala se Hermiona podezřívavě. „Jaký obrázek?“
„Ale nic,“ řekl Draco rychle, než mohl Harry odpovědět.
„Chci to vidět,“ řekla Hermiona. Harrymu se vůbec nelíbil ten záblesk v jejích očích. Vstala a postavila se před Harryho. „Dej mi to.“
„Rozhodně ne,“ řekl Draco a také vstal z postele. Jeho tváře byly zrůžovělé a Harry se domníval, že už se Draco jistě nenávidí za to, že začal Harryho sám provokovat jako první. Harry samozřejmě stejně jako Draco také nechtěl, aby Hermiona viděla jeho kresby. Zavrtěl hlavou.
„Nic to není. Čestně,“ řekl. Držel si desky na hrudi. Hermiona se podívala na jednoho, a pak na druhého. Draco postával nervózně, napůl pokukoval po Harrym, jeho tváře byly červené. Harry seděl na posteli, tisknul k sobě skicář, jakoby na tom závisel jeho život. Hermiona nebyla pro nic za nic jedna z nejchytřejších čarodějek.
„Accio desky!“ Než mohl Harry zpevnit svoje sevření, už byly desky pryč a přilétly k Hermioně. Odvrátila se od Draca, který k ní přiskočil, otevřela skicář na poslední straně a procházela obrázky směrem dopředu. Draco se kolem ní snažil dostat, ale Hermiona znovu švihla hůlkou. „Protego.“ Vykouzlila štít, který odhodil Draca zpět na Harryho postel. Hermiona právě minula poslední kresbu Snapeových očí. Pak měl Harry několik obrázků rukou u rozkroku. Hermiona zrudla, ale rychle je přešla. Očividně došla k názoru, že Dracovi by nevadilo, kdyby je viděla. Tohle ji nepřekvapilo, Harry byl gay. A pak přišel další.
„Oh, můj Bože.“ Magický štít se rozplynul, když Hermiona ztratila koncentraci. Přitiskla si ruku na otevřená ústa a vykulila oči. Harry a Draco seděli vedle sebe, pozorovali Hermionu s provinilými výrazy a odmítali se podívat jeden na druhého. Draco byl červenější než rajče a Harry na tom nebyl o moc lépe. Opravdu ty desky potřeboval lépe ukrýt a ve společnosti je nevytahovat. Nikdy.
Hermiona se zhluboka nadechla. Neotočila stránku, což bylo docela pochopitelné. Když se Draco té osudné noci před mnoha měsíci zeptal Harryho, jak ho chce, Harry nevěděl, co říct. Nakonec si Draco vyskočil na stůl. Jednu nohu měl nahoře a loktem se opíral o koleno. Zůstal velmi odkrytý. Zíral na Harryho s pronikavou intenzitou. Harrymu připadal jako nějaká magická bytost, nebo spíše jako mudlovská verze přitažlivého upíra. Zdánlivě uvolněný, ale ve skutečnosti vždy připravený k útoku. Odkouzlil si svůj vlasový gel a blonďaté lokny orámovaly jeho tvář. Tím se mu na obličeji objevilo více stínů. Harry zhasnul všechna světla kromě jedné svíčky. Byl to jeden z obrázků, které precizně probarvil a strávil na něm spoustu času.
Hermiona se k nim konečně otočila. Harry si připadal, jako by byl opět káraný prvňáček, ale Hermiona se nedívala na něj. Intenzivně zírala na Draca, který se nemohl dívat jinam než na své ruce. Nakonec vzhlédl, jakoby čekal na výbuch hněvu.
„Seděl jsi modelem?“ zeptala se ho, její hlas byl monotónní. Draco vypadal, že na okamžik zaváhal, ale pak se na ni podíval a přikývl. „Do-doufám, že to bylo z čistě uměleckých důvodů?“ Draco znovu přikývl, tentokrát rychleji. Harry také, čímž způsobil, že se otočila na něj. „Je to překrásné, Harry,“ řekla rychle. „Promiň, že jsem ti to takhle sebrala.“ Jemně umístila desky do jeho klína, a pak se otočila a odešla z místnosti. Draco a Harry si vyměnili zmatené pohledy. Nakonec si Draco stoupl a vyběhl za ní.
ooOoo
Hermiona právě zavírala dveře do svého pokoje, když ji Draco dostihl. Znovu otevřel dveře a ona mu to dovolila. Když vstupoval, byl v obličeji stále zarudlý rozpaky. Hermiona cítila, jak i její vlastní tváře lehce žhnou.
„Vyslechni mě,“ začal Draco.
„Nemusíš mi nic vysvětlovat,“ přerušila ho Hermiona. „Je to jen kresba. Co na tom zálež, jestli tě Harry namaloval?“ nahého. Nic mezi nimi přeci nebylo. Hermiona si již několikrát byla tak jistá, že ji Draco někam pozve, nebo ji políbí. V Bradavicích se z nich stali přátelé, sice hlavně proto, že se s Dracem nikdo ze Zmijozelu nebavil. Ale někdy si Hermiona myslela, že si Draco čas strávený s ní užívá. Hodně se dohadovali, ale hlavně v intelektuálních mezích. Během léta si musela přiznat, že ji fascinuje. Zejména potom, co proti ní za celý rok neřekl nic ohledně čistokrevnosti. Ale nebylo to celé jen herecký výkon?
„Samozřejmě, že to byla jen kresba. Už ani nevím, proč jsem mu řekl, aby to udělal.“ Hermiona hleděla do šedých očí.
„Ty jsi mu to navrhl?“ zeptala se. Přikývl. Jeho ohryzek se zhoupnul, když polkl. Hermiona si nemohla pomoci, ale byla přitahovaná k tomu bledému hrdlu. Očima se přesunula dolů k Dracovu límci. A její mysl si bez dovolení začala představovat celou kresbu. Jak by asi Draco teď vypadal svlečený tady před ní? Její obličej byl najednou rudý.
„No, pak ti zřejmě vážně nevadí, že je Harry gay,“ slyšela se podotknout.
„Ne, nevadí,“ souhlasil Draco. „Ale o tom to nebylo.“
„Já vím,“ řekla Hermiona, přerušila oční kontakt a zadívala se na své nohy. „Ale samozřejmě můžeš být… Mám na mysli, nevadí mi… Jestli tě přitahuje…“
„Nepřitahuje,“ řekl Draco jemně. To se k sobě tak přiblížili? Draco vypadal tak strašně blízko. Hermiona se na něj nemohla podívat. Soustředila se na jeho elegantní boty. Byly dokonale vyleštěné. Všechno na něm bylo vždy perfektní. Dokonalé oblečení, dokonalé vlasy, dokonalé způsoby a dokonale břitký humor a intelekt a také samozřejmě dokonalé tělo. Můj ty Merline, ta kresba ji donutila vnímat věci, které nikdy předtím necítila. Od kdy byl Draco Malfoy perfektní? A proč by měl chtít vševědku s huňatými vlasy beze smyslu pro módu či další věci, které by děvčata měla znát?
„Co sis…,“ Draco si odkašlal. „Kruci,“ zaklel jemně. Hermiona se na něj zadívala. Jejich oči se střetly. Draco na ní shlížel. Když stál takhle blízko, vypadal tak vysoký a velký. Zvolna zvedl ruku a Hermiona zadržela dech, když uchopil její tvář. Jejich oči byly tak blízko. Věděla, že se přibližuje. Magie kolem nich se změnila. Mohly by se jejich magické aury přesunout, aby se spojily? Pak se jeho rty váhavě dotkly těch jejích. Letmý polibek, přestávka, a pak další, tentokrát delší, a další následoval po něm. Draco se začal pohybovat svými rty proti jejím, rukou jí vklouzl do vlasů a přidržel ji za týl hlavy.
Byl to její první polibek. A ze všech lidí právě s Dracem Malfoye. Ale bylo to dokonalé. Jeho ruce ji držely. Jednu měl ve vlasech a druhou kolem jejího pasu. V mysli se jí stále vynořovala vzpomínka na tu kresbu a ona si říkala, že je to ta stejná překrásná bytost, která ji nyní líbá. S dalším krátkým, něžným polibkem se Draco odtáhl, ale stále ji svíral v náručí. Hleděl na ni. Otevřela oči a zjistila, že se dívá do stejně intenzivních očí jako na obrázku.
„Vyjdeš si se mnou?“ zeptal se Draco. Hermiona se usmála.
„Ano.“ Draco si zhluboka oddechl a znovu se k ní naklonil. Následoval další dlouhý smyslný polibek, ale Draco se nepokusil o nic víc. Hermiona zvažovala, že by to prohloubila, ale nebyla si jistá, jestli je na to již připravená. Všechno pro ni bylo hrozně nové. A takovéto zkušenosti nikde nevyčtete. Pro vztahy neexistovaly manuály. Když se znovu oddělili, Hermionu něco napadlo.
„Nechtěl ses mě zeptat ještě na něco?“ Draco se zamračil. Jeho prsty si hrály s jejími vlasy a to způsobilo, že se zachvěla. „Začal jsi slovy:Co sis… Co sem si co?“ Dracova tvář znovu zčervenala. Už se chtěl odtáhnout, ale Hermiona ho rychle přidržela za šaty. „Můžeš se zeptat na cokoliv.“
„Chtěl… Chtěl jsem se tě zeptat… jestli se ti ta kresba líbila,“ řekl, jeho hlas byl nepatrně nervózní. Hermiona zrůžověla, ale děkovala své nebelvírskosti, že jeho pohled vydržela.
„Líbila se mi velmi, opravdu velmi,“ řekla. Její hlas jí samotné zněl hluboce. Na Dracově tváři se zvolna objevil úšklebek, ale rychle se změnil do velkého úsměvu.
ooOoo
Severus se pokoušel. Doopravdy! Snažil se tak moc, ale nemohl s tím úplně přestat. Přešly tři měsíce neskonalého utrpení. Jako by se Vánoce odehrály někdy v minulém století. Chtěl zapomenout na ten pocit v prstech, kdy masíroval Harryho obnažená záda a hrudník, ale jeho paměť ho zrazovala při těch nejhorších příležitostech. Vedl s Brumbálem diskuzi o Scios Totalus. Udělal narážku, že asi ještě neprozkoumali všechny zdroje. Brumbál byl zřejmě sám v Kyjevě během své dlouhé nepřítomnosti po Harryho vyloučení. Také naznačil, že toho má ve své soukromé sbírce daleko víc. Severus nemohl projevit svou rozmrzelost. Místo toho se Brumbála zeptal, zda ještě po tom přístroji pátrají a Brumbál mu odpověděl, že jsou již velmi blízko, ale Voldemort je pravděpodobně ještě blíž.
Ředitel také donutil Severuse slíbit, že už takto znovu nepustí hrad, čemuž se mistr lektvarů neochotně podvolil, jen aby už měl toho muže z krku. Potají si sám sobě slíbil, ale se pokusí vůbec Scios Totalus nepoužívat. Možná, že to pak půjde? A od té chvíle si zoufal.
Po týdnu se zabednil v podzemí. Omezil se na dvě naslouchací sezení týdně, ale ani to nebylo dost. Chtěl vědět, jestli je Harry v pořádku. A chtěl daleko víc, než jen tohle. Ovšem nikdy nebyl mužem, který by se vzdával snadno.
Velikonoce nebyly daleko. Možná, že by se mohl stavit na Grimmauldově náměstí? Jen aby znovu zkusil odstranit Scios Totalus samozřejmě. Oh, koho se tu snažil obalamutit? Miloval toho chlapce a chtěl být s ním! Severusovi se dělalo špatně z vlastních tužeb. Nikdy předtím nikoho nepotřeboval. Byla to ryzí trýzeň, přesně jako psali v deníku. Kdyby si jen přečetl tu zpropadenou věc předtím, než umístil ten zatracený přístroj!
A to Severuse přivádělo k další otázce, kterou si jednou položil. Mohl by se někdy zamilovat do Harryho Pottera bez působení Scios Totalus? S jejich předchozím vztahem asi ne. Ale Severus bez pochybností věděl, že kdyby dostal šanci Harryho poznat bez magie či jejich dřívějších problémů, dopadl by úplně stejně. Magie ho neovlivňovala, bylo to jednoduše poznáním, jaký Harry je. A jak řekl, bylo to utrpení.
Už skoro požádal Brumbála o pomoc. Ten muž trval na tom, že Scios Totalus najdou a ačkoliv už věděli, že existuje více než jedno, Severus se cítil trochu provinile. Brumbál svolal naléhavou schůzku Řádu. Severus by z toho neměl být zmatený, stávalo se to vždy, když se objevily nějaké nové informace. Ale tentokrát mu Brumbál řekl, aby tam šel bez něj, a že se k nim připojí hned, jakmile vyzvedne ještě jednoho čaroděje. Neřekl mu, o koho jde, ani o čem bude celá schůzka.
Severus se přivítal v chodbě na Grimmauldově náměstí s naštvaně vypadajícím Harry Potterem, a také s hluboce zamračeným Dracem Malfoy. Důvod jejich chování neznal.
„Proč jsi tu?“ oslovil Severus Draca spíš proto, aby se vyvaroval zíraní na Harryho, než že by ho to doopravdy zajímalo. Brumbál jim vše časem prozradí. Blonďák pokrčil rameny.
„Nevím. Brumbál řekl, abych tu byl. Poslal mě sem letaxem už před hodinami.“
„Nelíbí se mi to,“ řekl Harry. Draco znovu pokrčil rameny, ačkoliv Severus věděl, že ten chlapec je stejně tak zmatený jako Harry.
„Co se vám nelíbí?“ zeptal se Severus.
„Brumbál mi řekl, abych počkal nahoře, dokud mě nezavolá,“ vysvětlil Draco. Severus se zachmuřil. Znamenalo to to, co si myslel, že to znamená? Harry zřejmě nevěděl, že by měl dorazit další čaroděj, anebo si o tom chlapec vyvodil stejný závěr?
„Pak bys měl jít raději nahoru,“ doporučil mu Severus. Zadíval se na Harryho, a pak dolů na schody. Bývalý nebelvír se otočil na patě a rychle si něco řekl s Dracem.
„Vy víte, o co tu jde.“ Bylo to prohlášení, ne otázka.
„Mám jistou teorii,“ odpověděl Severus. „A velmi pochybuji, že tím budou ostatní nadšeni.“