kapitola 15
Severus pokračoval se svým hledáním v sekci s omezeným přístupem, ale rychle došel k závěru, že už tam nic nenajde. Uvažoval, že kromě Brumbálovy a Voldemortovy knihovny už existuje jen jediné místo, kde by mohl najít odpovědi na své otázky: Kyjev.
Dodržel svůj slib ohledně Scios Totalus. Uklidnilo ho to a byl na sebe možná až příliš hrdý, pokud uvážíme, jak malý úspěch to vlastně byl. Harryho myšlenkám a rozhovorům pouze naslouchal. Byl překvapen, jak spolu Harry a Malfoy dobře vycházejí. Nějakým zvláštním způsobem, kterému dokonce ani oni sami nerozuměli, ale nedostali se do opravdové rozepře, takže si nikdo nestěžoval. Harry se stále obával, že Sirius zjistí pravdu o jeho orientaci, což bylo zcela absurdní teď, když věděl, že Draco i přes svoji zmijozelskou povahu neměl proti Harryho homosexualitě žádné námitky. Severus by se s Blackem rád utkal a pohrozil mu ještě horšími věcmi než Azkabanem, pokud ten muž neposkytne Harrymu potřebnou oporu.
Severus si ve skutečnosti nevšiml, jestli opravdu naslouchá méně než v období, kdy se i díval. Teď, když se rozhodl odjet tak daleko, si nebyl jistý, zda bude Scios Totalus fungovat i na tak velkou vzdálenost. A to ho vystrašilo možná ještě více než vlastní zdraví. Ale bylo nutné, aby své situaci plně porozuměl.
Školní rok bohužel brzy začal. Draco se vrátil do Bradavic, zanechal Harryho a Blacka na Grimmauldově náměstí o samotě. Naštěstí si mohli dál posílat dopisy (po tom incidentu na ministerstvu Brumbál zrušil svá přehnaná opatření). Severus hrál dál roli krutého zmijozelského profesora a nikdo, dokonce ani děti smrtijedů, se ho neodvažovali očerňovat. Házeli po něm zvláštní nenávistné pohledy. Jeho zradě ale nemohli doopravdy porozumět a Severus se tomu téměř zasmál. Co mohli o jeho zběhnutí vědět? Nemohl si pomoci, aby mu nebylo líto těch studentů, kteří budou překvapeni zjištěním, o čem služba Temnému pánovi vlastně je: o smrti a ničení.
Nadále učil, po odpoledních poslouchal Harryho, zatímco se sám spokojil s pozorováním plamenů ve svých pokojích. Mohl si teď Harryho lehce představit, takže to zřejmě jeho posedlosti moc nepomáhalo. Harry dál četl a procházel většinu učiva ze všech šesti let. Chlapec měl dobrou paměť a Sirius používal praktičtější přístup – na což učitelé v Bradavicích neměli čas – takže Harry postupoval rychleji a lépe než dřív. Jeho dovednosti v soubojích se zlepšovaly a Severusovy připadalo, že je spokojený, i když je jeho kamarád pryč. Často se tam stavoval Lupin a Moly Weasleyová jim posílala obrovská množství jídla, o která se měli rozdělit. Severus ve svém srdci někdy cítil bodnutí žárlivosti, když naslouchal jejich spokojené konverzaci v kuchyni. Odsunul tyto pocity stranou a řekl si, že jediná věc, na které záleželo, bylo, že Harry dostával takovou péči, jakou si zasloužil již dávno.
Blížily se Vánoce a na tu dobu Severus plánoval svůj výlet. Temný pán útočil nevypočitatelně. Vypadalo to, že teď neví, kam má zaměřit svoji zkázonosnou pozornost, když byl Harry úplně mimo jeho dosah. V Bradavicích ho měl alespoň na očích. Temný pán stále zdokonaloval své intriky a snažil se ho zlikvidovat. Avšak Severus neměl žádné pochybnosti, že si Pán zla svůj cíl opět časem najde. Tenkrát na ministerstvu nešel po Brumbálovi, protože ředitel byl jediným čarodějem, kterého se Raddle kdy obával. Nebo je možná dalším na seznamu sám Severus?
Ten odjezd byl možná bláznovstvím. Bylo to daleko nebezpečnější než následovat Harryho na ministerstvo, ale on se nenechá zastrašit. Potřebuje z chlapce Scios Totalus odstranit, a proto musí dostat odpovědi. Před Vánoci si Harryho poslechne naposledy při večeři s přáteli, a pak odejde.
ooOoo
Harry si nemohl vzpomenout, kdy byl spokojenější. Chvíle štěstí mu byly vzácné, ale pocit stálé spokojenosti zaujímal jen velmi malou část jeho života. Život na Grimmauldově náměstí byl vším, po čem toužil. Sirius byl jako dělobuch. Oba mívali své špatné dny. Oba měli noční můry a oba v některých dnech nemohli myslet na nic jiného než na své předešlé chyby. Obávali se toho chápavého ticha, ale moc o tom nemluvili.
Nyní před nimi byly Vánoce a na Grimmauldovo náměstí přišlo mnoho lidí. Harry pocítil osten zklamání, když se Snape opět neukázal. Ale proč by to mělo být překvapením? Harry nemohl ty pocity vytřepat z hlavy, ačkoliv toho muže od léta neviděl. Vše, co měl, byly jeho kresby. Možná proto po něm toužil? Přilnul ke své múze? Chtěl se znovu podívat do těch temných hlubin, aby je mohl lépe zachytit na pergamen. Trhnul rameny, aby ty myšlenky odehnal a rozhodl se, že se potřebuje zaměřit na různorodější témata.
Weasleyovi – Moly, Arthur a Ginny – se během svátků pokoušeli utlumit svůj zármutek, ale Harry na nich viděl, jak je pro ně těžké oslavovat Vánoce bez Rona. Moly upletla další klasický hnědý svetr s velkým R a dala ho Harrymu. Ten se zmohl pouze na pousmání a řekl jí, že to pro něj hodně znamená.
Hermiona a Remus samozřejmě také dorazili a Malfoy, který vypadal, že se od poslední návštěvy, kdy ho Harry viděl, opět dostal do své předchozí nálady. Stěží během prvního jídla promluvil. Dokonce se na Harryho ani nepodíval, když šli spát. Bylo ironií osudu, že spolu teď sdíleli stejnou ložnici, jako předtím Harry s Ronem. Harryho přítomnost v místnosti byla nyní citelnější. Jeho věci a knihy byly rozházené po pokoji tam, kde je odložil. Sirius trval na tom, že být příliš pořádný není pro dítě jeho věku zdravé.
„Jsi v pořádku, Malfoyi?“ zeptal se nakonec Harry druhého chlapce, který se zhroutil na nově přeměněnou postel. Malfoy používal zelené hedvábné pyžamo. Harry si sedl na vlastní lůžko a jen se na něj díval. Malfoy pevně sepjal rty, jakoby se pokoušel nepromluvit. Na tvářích měl zřetelný ruměnec.
„Nevím, co mám dělat,“ náhle plácnul. Harryho obočí se zvedlo. Nestávalo se často, jestli vůbec někdy, aby Malfoy přiznal, že něco neví. V tom byl stejný jako Hermiona.
„S čím?“ zeptal se Harry. Malfoy se do něj zabodával pohledem a něco zabrblal. Otočil hlavu ke zdi.
„S Hermionou,“ zamumlal. Harry mohl skoro slyšet, jak Malfoy ohrnul rty, že to byl nucen vyslovit nahlas. Neměl by se smát, ačkoliv tohle ho úplně dostalo. On byl stěží tou osobou, která by mohla rozdávat milostné rady.
„Eh, a co je přesně špatně? Ignoruje tě či tě otevřeně odmítá?“ Malfoy se otočil a opět ho probodl pohledem.
„Nic z toho,“ odpověděl upjatě. „Ona,“ povzdechl se, otočil se stranou k Harrymu. „Je to… pro mě beznadějné, jasný? Ona je…“
„Mudlorozená?“ doplnil Harry. Malfoy protočil panenky.
„Ano, děkuji,“ zabručel. „Tím také nejsem příliš nadšený.“ Harry se zamračil. Tohle bylo poprvé, kdy spolu diskutovali o Malfoyově vztahu k Hermioně bez nejednoznačných termínů. Ale po posledním prohlášení Harry zaváhal.
„Máš ji rád, ale nemůžeš se přenést přes to, že je mudlorozená?“ zeptal se Harry nedůvěřivě. Malfoy okamžitě zrudnul, ale až teprve po tom, co otevřel pusu k odpovědi, Harry zjistil, že to bylo hněvem.
„Ne, ty ňoumo!“ Posadil se na posteli, asi aby se mu na Harryho lépe zíralo. „Jak tě tohle zatraceně napadlo? U Merlinových koulí, Pottere, ty jsi někdy tak natvrdlý!“
„Tak dobře, dobře!“ zvolal Harry. „Kdybys jednou mluvil na rovinu, pak bych možná nebyl tak zmatený! Řekl jsi, že tím nejsi příliš nadšený!“
„Tiše,“ vyhuboval mu Malfoy. Pohledem mířil ke dveřím, které předtím nezabezpečili. Harry na ně rychle seslal tišící kouzlo. „Jen jsem tím myslel,“ pokračoval Malfoy daleko tišším tónem. „Že se vždycky tak rozpálí, když… Když my… Prostě cokoliv. Ale důležité je, že tohle mě tak netrápí!“
„A pak tedy co?“ zeptal se Harry podrážděně. Jen těžko si všiml nereálnosti celé této situace. Ze všech lidí na světě se bavil o Hermioně právě s Malfoyem.
„Co asi myslíš? Weasley,“ řekl Malfoy. Harry se zamračil. Malfoy tentokrát nečekal, až se ho zeptá, aby mu to vysvětlil. „Nevím, jak se jí mám zeptat, jestli potřebuje víc času na truchlení.“ Malfoy vypadal velmi nesvůj, když mluvil o Ronovi, což bylo jen těžko překvapivé.
„Hermiona a Ron spolu nechodili,“ řekl Harry. Malfoy pokrčil rameny.
„Jo, já vím, jenže zatraceně dobře mohli. Kdyby nebojoval a nezemřel…“
„Ne,“ přerušil ho Harry. „Myslel jsem tím, že Hermiona do něj nikdy nebyla zamilovaná.“ Následovalo dlouhé ticho. Malfoy vypadal, že se soustavně soustředí na mrkání a dýchání. Jeho ústa se pokusila zformulovat nějaká slova.
„Jsi si jistý?“ přišla lehce chrčivá otázka. Harry si nemohl pomoci a usmál se.
„Jo, oplakává kamaráda, nic víc,“ řekl. Přál si, aby oni oba mohli truchlit za Rona stejným způsobem jako Weasleyovi, bez hořkých vzpomínek, ale to nebylo možné.
„Oh,“ přišla netypicky neuspokojivá odpověď. Malfoy vypadal ještě více ztracený než před tím.
„Takže, hodláš se jí zeptat?“ Harry se nebyl jistý, na co se jí Malfoy chce zeptat, protože měl sám tak málo zkušeností s láskou, ale Malfoy vypadal tak nejistě, že to musel udělat.
„Uh, jo…,“ blonďák namáhavě polknul. Očima se zadíval na Harryho. „Mohl bych se podívat na tvoje kresby?“ Harry se vyplašil tou neočekávanou změnou tématu, ale o vteřinu později zčervenal, když si uvědomil, na co se Malfoy ptá.
„Myslím, že to není dobrý nápad.“
„Prosím? Slibuji, že se nebudu smát.“ Harry si nebyl jistý, zda má děkovat za to, že Malfoy řekl prosím a že něco slíbil, či být naštvaný, že Malfoy považoval za nezbytné slíbit, že se nebude smát. Rozuměl tomu, že Malfoy potřebuje rozptýlení. Takže vstal z postele a přešel ke svému relativně novému kufru, který mu Brumbál pořídil před několika měsíci. Malfoy byl v momentě u něj. Harry vyndal skicář a oba se usadili vedle sebe na Harryho postel. Zatím ukázal pouze některé Siriusovi a jednu či dvě právě minulý týden Remusovi. Raději ty nezajímavé a bez originality, ale oba mu je vychvalovali do nebe. Řekli Harrymu, že má umělecké geny po Jamesovi a Lily a že jejich kombinace je dechberoucí. Harry si nemohl pomoci, ale zajímalo ho, co by Malfoy řekl i na ty ostatní kresby.
Otevřel desky. Na první straně byla kresba Bradavic. Vždy ho tím pohledem trochu píchlo u srdce, ale už se se svým vyloučením smířil. Malfoy nic neříkal a Harry otočil stránku. Jezero s velkým chapadlem převalující se olihně. Další Bradavice s Hagridovou chatrčí v pozadí. Následovaly kresby lidí: Hermiona, Brumbál a jedna s Malfoyem. Častým objektem byla Lenka Láskorádová. Bylo legrační zobrazovat její styl. Další s Malfoyem, tentokrát záběr z famfrpálu s koštětem v ruce.
„Svatá prostoto, Pottere, ty vážně umíš kreslit,“ vyslovil Malfoy. Harry zrůžověl. Vždy zrozpačitěl, když mu jeho kresby někdo chválil. „A opravdu se mi líbí námět tohohle,“ poznamenal Malfoy nenuceně. Mazaně se podíval na Harryho. „Seš si jistý, že do mě nejsi zblázněný?“ Harry si sotva postřehnutelně napjal, ale protočil oči, jako by se ho to nedotklo. Nebyl si jistý, jestli mu to Malfoy zbaštil, ale měl vážné pochybnosti, zda mu má ukázat i své detailnější kresby.
Otočil stránku daleko pomaleji, aby mohl desky rychle zavřít, kdyby rozeznal tmavé okraje, které obvykle doprovázely jeho osobní kresby. Ukázala se jedna se Snapem. Stál v učebně lektvarů, soustředěně se mračil do kotlíku, jeho hůlka se vznášela nad ním a v druhé ruce držel nějakou přísadu.
„Vystihl jsi ho skvěle,“ usoudil Malfoy. Harry se zazubil. Nebyl to jeho nejoblíbenější obrázek, ale Remus se vyjádřil úplně stejně. Otočil stránku, stále se pochechtával, a zalapal po dechu. Rychle se pokusil skicář zavřít. Malfoy byl v okamžiku u něj, vyškubnul Harrymu desky z rukou a vyskočil na nohy. Poodešel několik kroků od postele. Harry zavřel oči a čekal na výbuch.
„Zatraceně,“ řekl šeptem. Harry se zarazil, otevřel oči, aby se mohl podívat. Malfoy stál, držel otevřené desky a zíral. Otočil stránku a jeho ústa se ještě více otevřela. Další strana a další… a další. U některých se zastavil na delší dobu. Několikrát si zabručel pod fousy. Harry seděl na posteli jako přilepený, nemohl se ani pohnout a sledoval Malfoye, jak si přihlíží všechna jeho největší tajemství. Harry věděl, že je jich tam několik, kde se Snapem souloží. A další, na které poskytuje orální potěšení Snapeovi i Malfoyovi. Na dalších byl Snape jednoduše nahý, nebo se sám uspokojoval. Jeden zobrazoval, jak se Snape a Malfoy líbají, ačkoliv ten ještě nebyl dokončený.
„Ty svérázný malý parchante,“ prohlásil Malfoy, když prošel celým skicářem. Jeho tón byl nevhodný. Znělo to jako by si ho dobíral a sám se šklebil. Harry se na něj obezřetně díval, čekal na výbušnou reakci. „Používáš svůj talent na vytváření vlastního porno časopisu. Jak neskutečně zmijozelské! Oh, kdyby to jen svět věděl! Harry Potter, chlapec-který-přežil-aby-kreslil-prasárničky!“ Harry vyskočil. Srdce mu zděšeně tlouklo v hrudi.
„Neřekneš to živé duši…,“ začal, ale zmijozel ho mlčky odmávnul.
„Oh, uklidni se, jo? Tohle je příliš dobré, aby tomu ti prosťáčci rozuměli. Jen mě trochu uklidnilo, že nejsi zamilovaný do mě. Ačkoliv některé tyto Severusovy jsou docela znepokojivé.“ Vrátil se k deskám, když se Harry zamračil.
„Cože?“ zeptal se, když se Malfoy začal jen pošklebovat a pochechtávat, zatímco znovu procházel kresby.
„Kdybys byl zblázněný do mě, kreslil bys mě jinak. Na většině z nich nejsem dokonce ani celý, jen má ruka, krk, nebo něco. Oceňuješ čistě můj vzhled, ale kdo ne, že? Avšak, ty se Severusem…,“ Malfoyova slova se vytratila. Zadíval se na Harryho, ale neřekl nic, což nebelvíra podráždilo.
„O čem to tu mluvíš?“
„Ale nic,“ zamumlal Malfoy. Odložil nyní již zavřené desky. „Namaluj mě,“ řekl. Harry zamrkal.
„Huh?“
„Jakkoliv se ti zlíbí,“ pokračoval Malfoy. „Dokonce se i svléknu, jestli chceš, ačkoliv mi musíš slíbit, že se mě nedotkneš,“ lehce se ušklíbl, ale jinak byl zcela vážný. Harry nervózně polknul. Nebyl k Malfoyovi citově přitahován, ale byl by jeden akt v jeho ložnici dobrý nápad?
„Tak jo,“ slyšel se říkat a vzal si desky. Malfoy seslal na dveře další dodatečná kouzla.
„Neřekneš to živé duši, jinak tě zabiju,“ varoval ho Malfoy, když Harry těžce dosedl na postel. Malfoy se začal svlékat. Když byl úplně nahý, podíval se zcela nestydatě na Harryho a nadzdvihl obočí. „Tak jak mě chceš?“
ooOoo
Severus zanechal ve svých komnatách zprávu. Stejný druh, jaký použil, když se s Harrym vydali na ministerstvo. Přečte ji pouze Brumbál. Odešel v průběhu noci, i když podezříval Brumbála, že o tom ví. Ale to ho nezastavilo. Jen doufal, že ředitel nezná pravý důvod jeho odjezdu.
Přemístí se skokově. To byl nejbezpečnější a nejméně detekovatelný způsob cestování mimo kontrolu ministerstva. Ukrajinské ministerstvo, s ústředím v Kyjevě, bez pochyby zaznamená jeho příchod, ale nebude schopné zjistit, kdo to byl, ani ho najít, bez toho aniž by po něm aktivně pátrali. Zvážíme-li, kolik lidí z Británie prchá do další evropských zemí, budou mít jen těžko čas na hledání jednoho osamoceného čaroděje.
Trvalo mu celou noc, než se dostal do Londýna, pak přes kanál do Francie, až nakonec vyrazil na východ. Zastávky pečlivě vybíral, vzal to raději i několika oklikami. Byl od přírody i nucený okolnostmi velmi paranoidním člověkem. V čase, kdy se objevil v Podolském okresu, slunce právě vysílalo na město své první paprsky. Severus dorazil ke svému cíli se vzpomínkou na svou špionskou kariéru. Měl našpicované oči i uši, aby zaznamenal jakoukoliv známku toho, že je sledován. Tohle byla jedna z nejstarších částí Kyjeva, ale dům, po kterém pátral, nebyl historicky ani příliš starý. Byl, avšak, velmi zchátralý a většině britských čarodějů by připomínal Děravý kotlík. Nebyl to vstup do kouzelnického tržního centra, ale do nejstarší knihovny na kontinentu.
Snadno rozeznal starodávnou magii a zaťukal na příslušné místo. Rychle ustoupil, když se podlaha blízko zdi otevřela a odhalilo se kamenné schodiště, velmi staré, ale udržované magií, takže vypadalo jako právě vytesané. Severus sestoupil do temnoty a díra se za ním uzavřela. Na chvilku tu byla úplná tma, a pak pochodně ožily plamenem. Co čtyři metry byly u vydutých zdí umístěné sochy nějakých starých proslavených čarodějů či čarodějek nebo upírů.
Severus procházel spoře osvětlenou chodbou, až se následně otevřela do velké haly. Všiml si, že stále sestupuje. Místnost byla přecpaná různými sedadly, pohodlně vypadajícími pohovkami a křesly. Před ním se nacházel dlouhý mahagonový pult, za nímž uviděl vysoké police táhnoucí se až někam do dálky. Všude kolem byli čarodějové, seděli a povídali si. Studenti zkoumající starobylé texty, které se zde nalézaly. Několik výtahů po jeho pravici ukazovalo, že tu byl daleko rychlejší východ pro někoho, kdo byl dobře obeznámen s tímto místem. Severus přešel přímo pultu, který byl tak dlouhý, že ostře odděloval místnost od regálů.
Za stolem seděla čarodějka, hlavu měla skloněnou, protože četla objemný svitek psaný v řečtině, jak si Severus všiml. Měla na sobě starobylý černý hábit, ale byla asi v Severusově věku. Měla kaštanově hnědé vlasy spletené dozadu do dlouhého tlustého copu. Severus se na tuto chvíli připravoval, shromáždil svoji vnitřní magii. Nebyl tak silný jako Harry, když přišlo čistě na magickou sílu, ale byl daleko silnější než jakýkoliv průměrný kouzelník nebo čarodějka, čehož v tomto okamžiku plně využil. Čarodějka vzhlédla, když si Severus odkašlal. Upřel do ní svůj pohled a nechal svou magii proudit.
„Mohu vám pomoci?“ zeptala se rodným jazykem.
„Potřebuji neomezenou propustku,“ odpověděl Severus. Jeho hlas měl možná zastřený akcent, ale ona dokonce ani nemrkla. Nepřerušila oční kontakt, když rukou tápala v šuplíku. Vytáhla velkou bronzovou minci, asi tak dvakrát větší než byl galeon, s mottem a znaky knihovny. Severus si ji převzal a zašeptal paměťové kouzlo. Oči čarodějky pohasly a Severus rychle obešel pult.
O hodinu později už byl uvelebený v menší místnosti o dvě patra níže. Polovina místnosti byla zaplněná stoly pro jednotlivé studenty, ale ve zbytku byly umístěné řady a řady archivních skříní. Na Severusově stole byly nashromážděny desítky knih a dvakrát tolik pergamenových svitků. Pracoval bezustání až do konce dne, ale stále nemohl najít ten záhadný zdroj, který uváděl Elphrick ve své knize.
Vrátil se další den, i den potom. Vždy se ujistil, že na sebe seslal kouzlo nepovšimnutí, takže čarodějka za pultem ho nikdy nezpozorovala a nezajímalo ji, proč si nikdy neřekl o propustku. Už se tu zdržoval týden. Dny plynuly a nikdo si ho nevšímal. Jedl jen málo. Jedině, když už se nemohl soustředit v důsledku nedostatku energie.
Nevybíral si náhodně knihy o legendárních artefaktech, ale začal s prohledáváním knih z Elphrickových časů a procházel jimi nazpět. Musel toho probrat hodně. Objemné svazky a stejně tak útlé knížečky či neznámé kusy pergamenu v jazycích, které Severus musel rozluštit. Bylo to trochu zklamání, když nalezl to, co hledal, v knize obvyklé velikosti psané v latině. Nebyla v nejlepším stavu. Staré udržovací kouzlo byla narušené. Severus na ni zakouzlil nové, než v ní začal listovat. Nebyla to kniha o legendárních artefaktech, dokonce ani o magii obecně, a proto se o ni zřejmě Severus nejprve nezajímal. Byl to vlastně deník. Severus se neobtěžoval s překladem dat, ale vše, co potřeboval, si přepsal do angličtiny.
Scios Totalus mě pohlcuje. Nenechá mě to na pokoji, ona mě nenechá na pokoji. Nemohu to odstranit. Nerozumím tomu! Text mluvil jen o znalostech, ne o posedlosti. Předpokládal jsem, že uspěji, až ji poznám stejně tak dobře jako sebe. Ale to se nestalo…
O deset stran dál:
Pátral jsem po dalším Scios Totalus, ale bez úspěchu. Teď už vím, že to byla moje chyba. Jedno nestačí. Pouze pár mě může osvobodit. Bylo mi řečeno, že dohromady poskytují maximální vědomosti, protože vyzradí ta nejhlubší tajemství, ale to není mým záměrem. Chci je použít tak, jak byly myšleny, ale ne pokud se mi nepodaří ten druhý objevit. Chci jen svobodu a svou lásku.
O dvacet stran později, z nichž většina byla vyčerpaná na hledání po tom dalším Scios Totalus, muž zmínil:
Je to utrpení! Hořím studem a zármutkem, jakým jsem ani netušil, že může v lidské duši existovat. Nenašel jsem svou svobodu, a tak jsem své lásce všechno řekl. To je prokletí Scios Totalus. Teď už to vím. Vím to stejně tak, jako znám svou lásku, ale ona nezná mne. Odvrhla mě, jako bych byl cizinec. Byla mou láskou znechucená a já ji za to ani nemohu vinit. Prosil jsem ji, ale ona mě neposlouchala. To je moje prokletí a já varuji všechny, kteří by se pokoušeli získat znalosti o těch, které milují. Budou žít svůj život a milovat každou částečku jejich lásky celým svým srdcem, ale ta láska nebude nikdy opětovaná. Neexistuji nikde jinde než ve Scios Totalus. Jsem nic, zatímco ona je všechno.
Severus zavřel knihu, jeho srdce zvolna bilo, ale nějak důrazněji, bolestivěji. Láska? Ten muž byl posedlý ženou, která nikdy jeho city neopětovala. Tohle se ho netýká! Jistě, stará se o Harryho, ale otcovsky, jestli vůbec! Severus se rozhodl, že je čas jít domů. Sesbíral si své věci a odešel. Věděl, že by si měl promluvit s Brumbálem mimo jiné i o možnosti nalezení dalšího Scios Totalus. Jen prostě nezmíní, že to není to stejné.
Začal se přemisťovat a uvědomil si, že je Štědrý den. Přemýšlel o Harrym a pocítil naléhavou potřebu tam zaskočit. Silnější než kdy dřív. Už to bylo dlouho, tak dlouho, co toho chlapce naposledy viděl. Nebude se zatěžovat s přemisťováním do Skotska. Prostě se místo toho zastaví na Grimmauldově náměstí. Brumbál tam pravděpodobně stejně bude. Ano.