2. Narozeninový souboj
Harry kráčel po prašné příjezdové cestě k Doupěti a Krátura šel vedle něj, jako rovnocenná bytost. Přicházeli k vysokému domu, který vypadal, že se každou chvílí zřítí, ale díky kouzlům držel pohromadě jako skála. Přistoupili k hlavním dveřím a Harry zaklepal. Z domu se ozývalo plno hluku a slyšel dokonce i paní Weasleyovou, jak nadává na dvojčata, která určitě zase něco vyvedla. Chtěl tedy zaklepat ještě jednou, ale dveře se otevřeli a v nich stál pan Weasley.
„Ahoj, Harry. Pojď dál,“ řekl pan Weasley a všiml si podivného škubání Harryho hábitu. Podíval se mu k nohám a na obličeji se mu objevil nejvíce překvapený výraz, jaký byl schopný udělat. „Harry, to… to je Krátura?“
„Jistě, je tu se mnou a chtěl bych, aby se k němu všichni chovali stejně jako ke kouzelníkovi. Když už vás tu mám, tak bych vám chtěl dát tohle,“ řekl Harry a podal Arturovi objemný balíček. Pan Weasley se na něj podíval a vybalil jej z papíru. Jeho oči se rozšířily úžasem. V krabici byly dvě vysílačky s náhradními bateriemi.
„Harry, to jsi nemusel. Dnes máš narozeniny ty,“ pronesl šťastně.
„To je maličkost, navíc vám dlužím víc než jen takovéhle dárečky,“ odpověděl. Kývnul na Kráturu a vešli do místnosti, která byla propojená s kuchyní, kde bylo jako vždy hlavní místo všeho dění.
„Hej lidi, Harry je tady!“ křikl na celé kolo Fred a s Georgem k Harrymu přiskočili. Hned se dali do gratulace a vytasili na něj i dárek z jejich vlastní tvorby. Dostal sadu brků, které nepotřebovali inkoust a navíc psali to co jejich majitel diktoval. Každý brk měl svůj specifický styl písma a tím byly originální od všech ostatních.
„Díky moc hoši, taky pro vás něco mám,“ řekl Harry a z hábitu vytáhnul dva dlouhé balíky. Dvojčata se na to dívala a nenápadně po sobě koukla, aby se ujistila, že se jim to nezdá. Se svými dárky vešla do kuchyně a položila je na stůl. George hodil po Fredovi šibalský úsměv a připravili se na rychlostní souboj. Jejich pohledy by mohly rozpoutat přímo smršť blesků. Všichni Weasleyovi a Hermiona se nahrnuli do kuchyně a ty dva nechápavě sledovali. Když Křivonožka skočil na stůl, oba se pustili do trhání papírů a před zraky všech ležela dvě košťata značky Kulový blesk s číslem 2. Ron se k nim přihnal a závistně obě košťata pozoroval.
„Myslel sis, že bych na tebe zapomněl?“ optal se přátelsky Harry a hodil mu stejný balík, jako měla dvojčata. „Ať ti vyjde ten konkurz na chytače ke Kanonýrům,“ dodal ještě Harry a přešel k paní Weasleyové. Podal ji taky jeden balíček. Neochotně jej přijala a když jej rozbalila, uviděla nejobsáhlejší knihu světa. Kniha nesla název Miliony rad a návodů do domácnosti a nejenom to. Ikdyž byla kniha tenká, měla přes čtvrt miliónů stránek. Deset stránek byl jen základní obsah a pak následovala stránka s volnými řádky, kde se napsal problém a kniha pak odepsala stránky s danou tématikou. Kniha byla očarována a jednou týdně v ní přibyly další rady a návody.
Paní Weasleyová celá bez sebe políbila Harryho na tvář a poděkovala mu. Další tři Ronovi bratři byli v práci a tak dárky, které pro ně měl nechal u pana Weasleyho. Předposlední osobou byla Hermiona a ta od Harryho dostala povolení ke vstupu do Mezinárodní kouzelnické knihovny a to bez jakéhokoliv omezení.
„Harry, tohle povolení dostalo na světě jen pár lidí a to jen velmi významných. Jak jsi to dokázal?“ ptala se ho udiveně Hermiona.
„Nic těžkého, jsem přece Harry Potter ne?“ odpověděl ji a zahlédnul, jak Ginny zmizela do vedlejší místnosti, kde byl obývací pokoj. Podíval se po všech přítomných, kteří se teďka těšili z jeho dárků a to ho udělalo šťastným. Byl šťastnější než když dárky dostával, protože mu vždy záleželo na štěstí jeho přátel a kamarádů než na tom svém.
„Kráturo, dávej pozor, aby samým štěstím nevyvedli něco bláznivého,“ řekl Harry a kývnul hlavou směrem na Rona a jeho dva bratry, kteří zkoumali každý milimetr čtvereční svých košťat, aby se ujistili, že to není podfuk. Krátura se usmál a sednul si na židli vedle Hermionu, která se na něj překvapeně podívala, ale záhy se usmívala, když viděla domácího skřítka slušně oblečeného a to znamenalo, že Krátura je svobodný a Harry mu dává plat za práci. Byl to její sen, aby měli všichni domácí skřítkové takové štěstí jako on a hned se s ním pustila do diskuse, jak se mu líbí nové zacházení od svého pána a podobně. Harry se vypařil z kuchyně, aniž by si toho někdo všimnul a odešel do obývacího pokoje, kde našel Ginny zabořenou v křesle.
„To je nějaká nová móda Harryho Pottera rozdávat dárky na vlastní narozeniny, místo toho abys je dostával?“ optala se ho provokativně.
„Podle mě nic zvláštního, ale co ta politika dezertování místo přivítání váženého hosta?“ pronesl zase ironicky Harry a vysloužil si její úsměv.
„Takže vážený host jo? Jsi čím dál větší náfuka Pottere,“ odbyla ho a sledovala jeho reakci.
„Od kdy mě osoba, kterou miluji, oslovuje příjmením? Nejsi nějak drzá Weasleyová? Nevíš jak se chovat ke starším lidem?“ ptal se Harry tak, že by normálního člověka dávno vytočil, ale Ginny se jen usmívala stejně jako Harry. Najednou se postavila a pomalu k němu přešla.
„Dokaž to,“ hlesla a zadívala se mu do očí.
„Dokaž, že mě miluješ,“ pronesla ještě tišeji a její rty se spojily s jeho. Harrymu tolik scházela a do svého polibku dal všechnu touhu, která se v něm za tu dlouhou dobu nahromadila. Připadalo jim to jako věčnost, ale uběhla pouhá minuta a byli vyrušeni.
„Krátura se omlouvá, že pána vyrušuje, ale pán má na zahradě návštěvu,“ řekl Krátura a Ginny se na něj podívala. Chtěla ho nejdříve zpražit pohledem, za to že je vyrušil, ale když viděla jeho oblečení, zalíbil se ji.
„Hned tam budeme. A Kráturo, bav se jak uznáš za vhodné. Jsi tu jako host a ne jako něčí sluha. Pokud máš někde nějaké přátele mezi domácími skřítky, tak je klidně pozvi k nám, mě to nevadí a aspoň bude v domě nějaká ta zábava.“ Harry na něj mrknul a společně s Ginny odešli na zahradu. Držel ji kolem pasu a to vyvolalo několik tázavých pohledů od Rona, dvojčat i pana a paní Weasleyových.
„Harry, tak tady jsi,“ ozval se hluboký hlas patřící Hagridovi. Harry se k němu vydal a podal si s ním ruku, ale v zápětí ho na zem povalil Tesák.
„Tesáku, ty blbé psisko, slez z Harryho dolů!“ řval na něj Hagrid, ale Harry se smál, protože mu Tesák olizoval obličej a ho to lechtalo. Tesák z něj seskočil s kňučením, neboť jen Hagrid nakopl do zadku a Tesák odpelášil do bezpečí mezi šeříky.
„Hagride, to jsi nemusel. Vždyť mě chtěl jen pozdravit,“ smál se Harry a utíral si rukávem hábitu obličej. Hagrid se na něj dobrácky podíval a podal mu obálku. Harry na nic nečekal, podíval se do ní a spatřil několik fotek.
„Dal jsem si plno práce než jsem ty fotky sehnal. Chtěl jsem, abys měl na své rodiče a jejich nejbližší přátele více památek,“ řekl Hagrid a díval se po něčem, kam by si sednul. Když nic nenašel, vytáhnul z hábitu svůj deštník a pokusil se o vykouzlení dřevěné židle, ale povedlo se mu vykouzlit jen polena dřeva. „Sakra, mě se to snad nikdy nepovede!“ zanadával si pod vousy a podíval se po ostatních s žádostí o pomoc u ostatních. Harry si toho všimnul a jako poděkování za fotky mávnul rukou a na zahradě se objevil velký dřevěný stůl a kolem plno židlí. U jednoho konce stolu byla židle velikosti trůnu a to přímo pro Hagrida. Hagrid se šel posadit a nevšimnul si, že Harry kouzlí bez hůlky.
„Harry, mohl bys mi půjčit hůlku prosím tě?“ optal se pan Weasley a vytahoval i tu svoji. Harry vytáhnul hůlku z kapsy u kalhot a podal mu ji. Pan Weasley si ji s poděkováním půjčil a nechal pomocí kouzla zobrazit několik posledních kouzel Harryho hůlky. To co viděl ho dosti šokovalo, ale také překvapilo.
„Harry, co bys řekl na narozeninový souboj kouzelníků?“ optal se pan Weasley a dvojčata s Ronem zajásala. K jásotu se přidala i Ginny a Hermiona nechtěla být mimo, tak souhlasila také.
„No nevím, už dlouho jsem nebojoval a určitě jsem vyšel ze cviku, takže trochu pohybu mi neuškodí,“ řekl Harry a vzal si zpátky svojí hůlku.
„Jaká jsou pravidla?“ optala se Hermiona, když si protahovala záda, aby se mohla lépe vyhýbat kouzlům.
„Samozřejmě jsou zakázány všechny zraňující kouzla. Můžete používat jakékoliv kouzlo k zneškodnění soupeře a to od odzbrojovacích kouzel přes znehybňující až ke kouzlům, které nechají narůst obočí, že soupeř neuvidí. Prostě kouzlete podle vaší představivosti. Nesmí se jít do domu, jinak bojovým územím je celý pozemek okolo domu a přidejme i louku. Kdo bude vyřazen, přijde sem a sedne si ke stolu. Vyhrává ten, který zůstane poslední.“ Když pan Weasley všechno vysvětlil, dal ještě minutu času, aby se všichni mohli ukrýt. Harry na sebe namířil hůlkou a použil zastírací kouzlo, ale až tehdy, když byli všichni pryč a viděl ho jen Hagrid, který nesoutěžil. Hagrid pozoroval co dělá Harry a zasmál se, jak je Harry právě všechny převeze.
Fred s Georgem nehodlali kouzlit proti sobě, tak se spojili a dali se do hledání ostatních.
„Expelliarmus!“ ozval se Hermionin výkřik a Fredovi i Georgeovi vyletěly hůlky z rukou. Oba odskočili na strany a z kalhot vytáhly náhradní hůlky a vypálily několik omračovacích kouzel do křoví, kde zmizely jejich hůlky. Když po nich nikdo nevyslal další kouzlo, šli se tam podívat.
„Everte startin!“ ozval se zase Ginnin hlas a oba její bratři vletěli do bodlavého křáčí. „Petrifikus totalus!“ křikla Hermiona i Ginny zároveň a obě dvojčata se už nepohnula.
„Kdo by řekl, že je dostaneme tak lehce, co?“ řekl Hermiona a pochvalovala si dobře nalíčenou past, jenže to jí i Ginny vyletěly hůlky z rukou a před nimi stál usmívající se pan Weasley. Děvčata chtěla utéct, ale Hermiona byla spoutána a Ginny znehybněna. Vytáhnul Freda a George z křáčí a přitáhnul je k děvčatům, kde všechny čtyři zbavil kouzel a poslal je sednout si ke stolu a pro jistotu šel s nimi.
„Rone, tvůj taťka je tady!“ křičela Hermiona v domnění, že by toho Ron mohl využít, ale po použití kouzla Silencio nemohla nic říci a ostatní to ani nezkoušeli.
Ron se krčil za živým plotem a mezerou sledoval dění kolem jejich domu. Zaslechl jak ho Hermiona volá, ale považoval to za past, tak zůstal na svém místě. Viděl, jak Harry použil zastírací kouzlo a šel si sednout ke zdi domu. Měl bláznivý nápad, ale nevěděl jestli mu vyjde. Uviděl, jak jeho bratři, sestra a Hermiona míří k židličkám a v zádech mají jeho otce, který na ně mířil hůlkou. Dalších šest hůlek držel v druhé ruce, které dal Hagridovi, aby je pohlídal, než soutěž skončí.
Pan Weasley se rozhlížel všude kolem a hledal Rona a Harryho. Všiml si podivných nerovností u jedné části domu a zaměřil se na to místo. Toho Ron využil a vyslal proti Harrymu kouzlo, které zrušilo jeho zastření. Zmatený Harry byl zbaven hůlky letmým kouzlem pana Weasleyho, ale v zápětí mu z ruky vyletěl proud vody.
„Protego!“ křikl pan Weasley, protože něco podobného čekal, ale Harryho kouzlo bylo silnější a srazilo ho na zem.
„Fulgur vestis!“ křikl Harry a z ruky mu vyšlehl modrý blesk, který proletěl těsně nad Ronovou hlavou. Ten leknutím skočil živým plotem na pozemek a vytvořil tak bojující trojici. Ron mířil hůlkou na svého otce, ten měl na mušce Harryho a Harry zase mířil jednou rukou na Rona a druhou na pana Weasleyho.
„Myslím, že jsem vyhrál. Harry nemá hůlku a taťka nestihne zareagovat na mé kouzlo, protože si hlídá Harryho,“ zasmál se Ron svému štěstí, ale přepočítal se.
„Rictusempra!“ pronesl jako by nic Harry a Ron se skácel k zemi v křečích smíchu. U stolu se rozhořela diskuse kdo ze zbývající dvojice vyhraje. Fred s Georgem sázeli na Harryho, protože si všimli toho, čeho si Ginny ani Hermiona nevšimly.
„Harry je dobrý kouzelník, ale myslíš, že porazí vašeho taťku, který je zkušenější a kouzel znalejší?“ ptala se Hermiona těch dvou a mezitím Ginny osvobodila Rona z lechtacího kouzla a pomohla mu ke stolu.
„Hermiono, všimla sis, že Harry dávno nemá hůlku a přesto kouzlí? Měl jsem o tobě vyšší mínění, když jsi vždy věděla všechno a měla jsi nejlepší postřeh,“ pronesl Fred a George kývnul hlavou k bojující dvojici.
Harry kouzlil prsty stejně, jako kdyby držel hůlku. Bylo to pro něj daleko rychlejší a ani nevěděl, kde se to naučil. Teďka si matně vzpomínal na poslední dva roky a příhody, které se mu často stávaly. Potřeboval se třeba rychle bránit, ale hůlku měl v kapse u kalhot a nestačil by ji vytáhnout a tak jen švihnul rukou a soupeřovo kouzlo odrazil. Mezi uhýbáním kouzel pana Weasleyho dál vzpomínal a teprve teď si uvědomil svojí sílu.
„Je konec pane Weasley,“ pousmál se Harry a v mysli vyslovil odzbrojovací kouzlo. Paprsek světla se blížil k panu Weasleymu, ale byl pohotově odražen. To čeho si nikdo nevšimnul bylo, že Harry vyslal ještě jedeno kouzlo a to hned v zápětí po tom prvním a tím bylo druhé kouzlo překryto prvním. Pan Weasley se zvednul ze země a odletěl dva metry dozadu a jeho hůlka přistála v Harryho natažené dlani.
„Tak to je náš Harry Potter. Když nemá hůlku, je ještě silnější než když ji má,“ křičel na celé kolo Hagrid celý šťastný. Harry vrátil panu Weasleymu hůlku a pomohl mu na nohy.
„Harry, od kdy umíš kouzlit bez hůlky?“ optal se pan Weasley a sedl se ke stolu za ostatními. Na stole se začalo objevovat všelijaké jídlo a nápoje. Harry zjistil, že paní Weasleyová využila Kráturových kouzel a na dálku tu posílá jídlo. Ginny se přihrnula k Harrymu, políbila ho na tvář a do ucha mu něco pošeptala. Harry se usmál a podíval se na dvojčata, která si právě přepočítávala peněžní výhru nad Hermionou.
„Nevím jistě, ale asi od té doby co jsem zabil lorda Voldemorta,“ řekl klidně Harry a i dnes si všiml, jak sebou většina přítomných škubla, při vyslovení toho jména.