7.kapitola
Brumbál zrušil zbytky Lilyina kouzla na úpravu Harryho vzhledu, kromě něj o něm věděl jenom Snape. Harrymu oznámili, že v jeho vzezření došlo ke změnám, a nabídli mu zrcadlové kouzlo, aby se mohl podívat. Beze slova se od nich odvrátil. To tak, ještě aby viděl na vlastní oči, že se na něho z jeho tváře šklebí Severus Snape. James Potter sice nebyl vzorem dokonalosti, ale pořád rozdílem třídy převyšoval prchlivého Mistra lektvarů, který Harrymu dělal pět let peklo na zemi.
Druhého dne už byl Harry převážně vzhůru a bylo mu dovoleno opustit krátce lůžko, i když jen s doprovodem. Stejně pro něj zatím představovala náročnou túru i cesta na záchod. Po návratu do postele se cítil, jako kdyby uběhl půlmaratón. Svaly se mu chvěly a na čele mu vyrážel pot. Madam Pomfreyová bez ustání mlela o posilujících lektvarech a výživových náhradách. Po pár dnech už byl schopen chodit na krátké procházky mimo ošetřovnu, samozřejmě opět jen v profesorském doprovodu. Tělo mu úplně brnělo touhou po svobodě.
Ron s Hermionou měli povoleno se za ním tu a tam na chvíli přijít podívat; byl rád, že jejich návštěvy byly tak přísně omezeny. Na tvářích přátel se totiž usadil zoufale napjatý výraz, který byl k nepřežití. Byl Brumbálovi vděčný, když po několika málo dnech nařídil Weasleyovým vrátit se na Grimmauldovo náměstí, kde byla jejich přítomnost nutná pro hladký provoz Řádu. Harry naprosto nebyl připraven sdílet s kýmkoli své zážitky z minulého roku – a jiná témata k hovoru se nenabízela.
Snape se vrátil ke svému normálnímu chování, jen nebyl k Harrymu tolik uštěpačný. Při těch pár příležitostech, kdy byl přítomen na ošetřovně za Harryho bdělého stavu, byl sarkastický a vznětlivý. Harry si ho nevšímal, nikoho si nevšímal. Nenacházel v sobě dostatek psychických sil ani na házení zlostných pohledů.
Remus trávil s Harrym na ošetřovně dlouhé hodiny. Stále se zotavoval z přeměny, kterou prošel v noci před tím, než se Harry probral. Madam Pomfreyová je oba oddaně opečovávala.
Usmál se na Harryho a sedl si vedle chlapcova lůžka. Ignoroval skutečnost, že mu Harry nikdy ani slůvkem neodpoví, a začal mu znovu vyprávět drobné příběhy. Harry se snažil neposlouchat, ale historky ho přesto zaujaly. Bývalý učitel mu dával to, po čem Harry vždycky toužil – normální rodinu, tedy pokud lze kouzelnické domácnosti považovat za normální. Vyprávěl o prvních Potterech, druidech, kteří přežili římskou nadvládu i anglosaskou invazi.
„Sněz alespoň ždibec polévky, Harry,“ nabádal ho něžně. „Poppy tě odsud nepustí, dokud trošku nepřibereš. Sám jsem tu strávil dost času, abych věděl, že už pobytu na ošetřovně musíš mít plné zuby.“
Harry se podřídil, nechtěl přiznat ani sám sobě, že mu Remus poskytl náměty k přemýšlení, které ho nedeptaly. Během vyprávění byly chvilky, kdy se zármutek po Siriusovi dočasně vytratil, ačkoli Remus a Sirius byli pro Harryho navždy pevně spojeni. Polévka byla jistě vylepšena mnoha lektvary, ale stejně jí nedokázal sníst víc než půl talíře. Chleba se ani nedotkl.
„Je mi líto, že jsem se o tebe celé ty roky nestaral, Harry,“ začal Remus nervózně. „Sirius... on se o tebe vážně zajímal, Harry, nejen protože jsi Jamesův syn. Někdy v tom měl zmatek, ale převážně tě měl rád jako Harryho, víš?“
Harry zvedl oči a pátravě se zahleděl do vlkodlakovy tváře. Vypadalo to, že nelže, a Harry mu věřit chtěl. Zavřel oči, uvelebil se v polštářích a poprvé promluvil: „Vyprávěj.“
Remus pokračoval příběhy o dalších generacích Potterů. Bylo mezi nimi několik ministrů kouzel, přičemž většina jak mužských, tak ženských členů rodiny sdílela osud, který se zdál být předurčen i Harrymu – v patnáctém století Potterovi založili první kouzelnickou domobranu, o celá staletí před mudly a jejich policií. Rodina nahromadila slušný majetek, který všechen připadl Harrymu, poslednímu z rodu. Remus se dostal asi tak do poloviny devatenáctého století, než Harry usnul.
Když se probral, byl v místnosti nejen Remus, ale i Snape. Harry nechal oči zavřené a poslouchal, o čem si povídají. Předstírání spánku se naučil úspěšně zvládat zhruba v šesti letech a od té doby tuto schopnost vypiloval k dokonalosti. Věděl, že poslouchat, o čem se druzí baví, se nemá, ale v tuto chvíli převážilo nad svědomím vědomí, že se jednou bude muset postavit čelem svému nově objevenému příbuzenství se Snapem. Do té chvíle chtěl k danému tématu sesbírat tolik informací, kolik jen zvládne.
„Nechápu, že se James nikdy nezmínil,“ pronesl Remus smutně. „Vždycky jsme si všechno říkali.“
„Neřekl to nikomu,“ vysvětloval Snape tím novým shovívavým tónem hlasu, „věděli jsme to jen my tři – Lily, James a já. Ani Albus to nezjistil.“
„Pořád se s tím nemůžu srovnat –“
Snape si odfrkl a Harrymu došlo, že to pro něho také nemůže být snadné.
„– tedy... věděli jsme, že James... řekněme... experimentoval... no, víc než jen experimentoval. To nebylo žádným tajemstvím, ale mysleli jsme si, že toho nechal, když se dal dokupy s Lily.“
„Po pátém ročníku si s Lily dopisoval, to věděli všichni.“ Krátká odmlka. „A ona ho začala vnímat jinak než dřív. Toho léta byl u Evansů několikrát na návštěvě a s Lily se bavili i o mně. Pak mi napsal.
Na Blacka byl stále rozzuřený, tobě nechtěl nakládat víc, než už jsi nesl, a Pettigrew neměl nikdy valné pochopení pro jeho... menšinové zájmy... moc spolu nevycházeli. V prvním dopise se mi omluvil za všechny podlosti a zákeřnosti. Nejprve jsem nevěděl, jak zareagovat. Neměl jsem v úmyslu odpovědět, ale můj strýc... zachytil ten dopis a usoudil, že bych si mohl získat jistý vliv na dědice Potterů.
Zjistil jsem, že mi ta vyhlídka není zcela proti mysli, a pod starostlivým dohledem svého strýce jsem začal budovat přátelství. Ten všivák nikdy nezjistil, že náš vztah přerostl hranice kamarádství. Drželi jsme to v tajnosti jak pro jejich dobro, tak pro mé – i když po zasvěcení jsem byl důvodem utajení nejvíc právě já. Víš sám, že jsme neměli tušení, kdo je špehem v našich řadách, jen jsme tušili, že jím musí být osoba blízká Potterově rodině. Dnes jsem si docela jistý, že Pettigrew musel být přinucen k přijetí Znamení ještě přede mnou. Měl jen jediný prostý úkol: udržet si pověst průměrného nenápadného kouzelníka a vstoupit do Řádu. Zřejmě už pro něho nebylo cesty zpět, když dostal rozkaz zradit své nejbližší přátele.“
Snape si odfrkl. „Nedávno jsem zjistil, že vynášel informace už od konce pátého ročníku. Onen večer se podepsal na všech zúčastněných.“
Remus popotáhl. „Já... jsem si pak držel všechny od těla, s výjimkou Jamese a posléze Lily.“ Z hlasu mu zaznívala beznaděj. „Přinejmenším ještě půl šesťáku jsem jim nedovolil, aby se mnou sdíleli úplňkové noci. Siriusovi jsem odpustil až jako poslední z nás všech, ale i potom jsem mu nikdy nezačal znovu plně důvěřovat. To proto jsem uvěřil, že...“
Jizva se rozhořela; Harryho rychlé nadechnutí bylo v tíživém tichu ošetřovny jasně slyšitelné. Následkem bolesti se mu všechny svaly křečovitě napjaly. Příjemně vlahá ruka mu přejela po čele a jizvou projel dosud nepoznaný pocit – do této chvíle se rány na Harryho čele v průběhu spojení s Voldemortem nikdo cizí nedotkl. Dlaň zafungovala jako chladivý obklad, tišila oslepující palčivost. Harry dokázal spojení potlačit, až cítil jen pouhou tupou bolest.
Otevřel oči a spatřil rozostřené siluety dvou osob. Pak mu někdo nasadil brýle a v zorném poli se zaostřil obraz Remuse. Snape nebyl v dohledu. Harryho pálil v očích pot stékající z čela, tak si brýle znovu sundal a otřel si tvář cípem peřiny.
„Nechceš raději ručník?“ škádlil ho Remus. Pak se na Harryho zkoumavě zahleděl a vážným hlasem dodal: „On… pořád tě trápí?“
Harry zavrtěl hlavou. „Ani ne. Jen mi semtam připomene, že je stále tu a čeká... Jako bych na to mohl zapomenout,“ dodal šeptem.
Remus se usadil vedle Harryho postele, nastal čas otázek a odpovědí. Harry se raději otočil tváří ke zdi, nedokázal by se dívat Remusovi do očí.
„Dělal ti to celé léto?“ zeptal se vlkodlak tiše.
Harry netušil, odkud se zčistajasna vzala ochota odpovídat. Jako by bylo snazší o problémech mluvit, než je skrývat. Nervózně muchlal přikrývku a spustil: „Jo. Od čtvrťáku je to v podstatě stále stejné. Jen mi poslední dobou nepodsouvá žádné sny, ale to by se stejně zbytečně namáhal, mám je dost špatné i bez něho.“ Zavřel oči a vytáhl se do sedu, kdyby mohl, splynul by s polštáři. Bezděčně si prsty levé ruky přejížděl po hřbetě pravačky. Pokud věděl, tak na tyhle jizvy ještě nepřišli. „Občas ho zvládám odrazit, možná, že se mi do snů už nabourat nedokáže. Jenže zrovna teď zuřil. Vážně zuřil.“
Remus přivolal skřítka a nakázal mu přivést na ošetřovnu Snapea a Brumbála. Teprve tehdy Harrymu došlo, že Snape se v místnosti už doopravdy nevyskytuje.
„Proč odešel?“ zeptal se zachmuřeně.
„Severus tu nikdy nezůstává, když jsi vzhůru,“ chlácholil ho Remus tím svým uklidňujícím hlasem. „Harry, pochop, Severus se nezměnil jen díky obnoveným vzpomínkám, nebo kvůli tomu, co se ti stalo. On se chová jinak už delší dobu.“
Harry otevřel oči a zamyšleně stáhl obočí. „A co čekáte, že já s tím? Mám snad hodit za hlavu pět let šikany?“
„Ne, Harry, to po tobě nikdo nechce,“ ustoupil Remus a uchopil Harryho ruce do svých, zamezil jim tak v jejich nevědomé činnosti. „Ale zkus mu dát druhou šanci.“
„Co jsem asi tak celý ty roky dělal?“ kabonil se Harry. „Přece si nemůžeš myslet, že bych ho stabilně nenáviděl! Celý prvák jsem se snažil zjistit, čím jsem ho vyprovokoval, aby mě od prvního setkání nemohl ani vystát. Dokonce jsem si začal myslet, že se mě snaží zabít. Další tři roky jsem se snažil být nad věcí, ať se ke mně choval sebehůř. Věděl jsem, že mu Brumbál důvěřuje, a pokušel jsem se o totéž.
Jenže on mi nikdy nedal ani možnost mu věřit, nebo si ho nedejbože oblíbit, a loni to totálně dodrbal. Tak jsem to vzdal. Proč se snažit? Ty jeho lekce jen pomohly Voldemortovi dostat se mi do hlavy. A když jsem pak viděl, co mu udělal můj táta, bylo mi toho mizery navíc ještě líto!“ Harryho už zase pálilo v očích, tentokrát od slz. Nesnášel pláč, nesnášel zranitelnost. „Vždyť jsem daleko víc jako on než jako můj… jako James! Já už ani nevím, co si myslet, co cítit! Nikdy jsem otce neměl a teď ho taky nepotřebuju,“ dodal hořce.
„Ani ho nechceš?“ zeptal se Remus a přesedl si na postel vedle Harryho.
„Jasně, že chci!“ utrhl se na něho Harry. „A měl bych ho, kdybych… nechodil na ministerstvo. Mohl tu být! To já můžu za to, že …“ dech se mu zadrhl, „ale co jsem asi tak měl dělat? Nikdo z vás tu nebyl, abych se zeptal, byl jsem zmatený a sám. Jako vždycky. Vždycky jsem sám.“
Remus se během Harryho proslovu přisunul blíž a ke konci vtáhl chlapce do náruče. „Nemusíš být.“
„Nic jiného neznám,“ odtušil Harry mezi hlubokými nádechy na uklidněnou. V objetí se cítil nejistě a byl celý ztuhlý, ale Remus si toho buď nevšiml, nebo to vědomě ignoroval.
Vlkodlak nejprve neodpověděl, jen houpal Harrym jako malým děckem. „Taky mi chybí, Harry, a nedávám ti to za vinu. Sešlo se tolik okolností najednou, každý ze zúčastněných má svůj díl másla na hlavě. Všichni jsme se mohli zachovat jinak, Siriuse nevyjímaje, ale co se stalo, nedá se odestát, ať už si to přejeme sebevíc.“
„Nebýt mě, nic z toho by se nestalo,“ protestoval Harry.
„Za své zrození odpovědnost nenesete,“ ujistil ho Snape ode dveří. Harry sebou Remusově náruči škubl. Nevšiml si, kdy přišli, a zajímalo ho, kolik toho slyšeli. „Pokud chcete vyvozovat vinu z této události, obviňte mne za výrobu lektvaru, Jamese, který přišel s tím nápadem, a Lily, že vás odnosila. Je vám jistě známo, jaká drobná změna by nastala, pokud by k ničemu z toho nedošlo.“
Harry se bolestně stáhl. „Neville.“
„Jistěže,“ odtušil Mistr lektvarů zlověstně, „a ten nemá vaši sílu. Longbottomovi byli vždy velice chytří, ale co se magického potenciálu týče, patřili k průměru.“
Profesorova jízlivá poznámka Harryho rozčertila, zlostně se zadíval na oba kouzelníky u vstupu. „Neville je mnohem nadanější, než byste si kdy připustil! Pokud byste se tak nevyžíval v jeho deptání, měl by dost sebevědomí, aby ukázal, co v něm je. A co se mě týče… já nejsem žádný zázrak.“ Přešel do šepotu: „Jsem jen zrůdná hříčka přírody.“
Snape se naježil a přimhouřil oči. Remus pustil Harryho z náruče, ale zůstal u něho sedět. Harryho rozhodnost se pomalu rozpouštěla. Přerušil oční kontakt, potřásl hlavou a sklopil zrak k vlastním rukám. Zjistil, že je Remus už zase svírá ve svých.
„Co tady vůbec děláte?“ zeptal se Harry popuzeně. Oni ho snad nikdy nenechají na pokoji!
Nově přišedší se usadili v křesílkách u lůžka. Brumbál promluvil jako první: „Kdy se ti poprvé podařilo vypudit z mysli Voldemorta?“
Harry vzhlédl k řediteli, který mu pohled nepohnutě oplácel. Zamrkal, aby rozehnal slzy, nechtěl dát najevo, jak mnoho pro něho znamená jednoduchá skutečnost, že se Brumbál neodvrátil. Možná zůstane trčet v Bradavicích, ale v tom případě by nesnesl, kdyby mu měl ředitel opět tak okatě nedůvěřovat. „Nejsem si jistý. Vlastně nevím bezpečně, jestli to už umím. Těch posledních osm týdnů, nebo kolik to bylo, mi trochu splývá. Kolikátého vlastně je?“
„Sedmého srpna. Za zhruba tři týdny začne znovu vyučování. Musíme vyzkoušet tvou mentální ochranu, Harry,“ povzdechl si ředitel. „Je nanejvýš důležité, aby ses vyučil v nitrobraně, ještě důležitější než loni. A nejen pro tvé vlastní bezpečí.“
Harry se ošil. „Ne. Nechci. Už ne.“
Brumbál se předklonil a položil ruku na Harryho rameno. „Nemáme na výběr, Harry. Možnost selhání nepřichází v úvahu.“
„Copak ty noční můry, co už mám, nestačí?“ zažadonil Harry, hlas se mu začínal třást. „Podruhé to nezvládnu.“
Snapeovo slabé ucuknutí bylo jedinou známkou prozrazující jeho emoce. „Na minulém neúspěchu mám svůj podíl, možná větší než vy. Bylo mi zjevné, že se pokrok nedostavuje, a nezjednal jsem nápravu. Tentokrát budou použity při vaší výuce jiné metody.“
„Kdo mě bude učit?“ zeptal se Harry s obavou.
„Severus je stále nejlepší volbou,“ prohlásil Brumbál nesmlouvavě. Harry ten tón znal příliš dobře na to, aby se pokoušel odmlouvat. „Pokud si budeš přát, bude při hodinách přítomna třetí osoba dle tvého výběru.“
Harry na ředitele němě civěl. Rozumem chápal, že tentokrát to bude úplně jiné, ale stejně byl vyděšený. Přes všechny do očí bijící změny nedokázal zapomenout na toho Snapea, kterého léta znal.
„Připraven, Harry?“ zeptal se Snape. Harry k němu stočil oči a přikývl. „Nebudu pátrat po nepříjemných vzpomínkách. Legilimens.“
Zaklínadlo bylo sesláno nanejvýš opatrně, Harry pocítil na kraji vědomí záchvěv cizí přítomnosti. Blesková přehlídka obrazů se nekonala. Tlak vzrostl a Harry se proti němu vzepřel, v soustředění zavřel oči. Pak náhle, jako když se hráz protrhne, vyvalily se na povrch útržky představ.
Prvně letí na koštěti… patronem zahání stovku mozkomorů… v Siriusově objetí… prvačka Hermiona mu skáče kolem krku… v náruči paní Weasleyové po třetím úkolu ve čtvrťáku… Vánoce na Grimmauldově náměstí… to otcovské objetí zpřed pár dní…
Téměř zpanikařil. Nechtěl, aby Snape věděl, jak se tehdy cítil a že prahne po opakování. Obrnil svou mysl a zaslechl břinknutí rozbitého skla.
Brumbál zamumlal reparo. Když Harry zvedl víčka, usmívaly se na něho dva přátelské obličeje. Snapeův výraz neměl šanci zahlédnout, protože dotyčný si v hlubokém předklonu masíroval spánky. Prvotní nutkání pomoci mu Harry tvrdohlavě potlačil, odmítal se starat o chlapa, co ho jen pomáhal zplodit.
Snape se narovnal asi po minutě. „Výrazně lepší. Dokázal jste mne odrazit bez použití kouzla. Co bylo tím impulzem?“
„Kdybych chtěl, abyste to věděl, tak bych vás nevyhodil,“ utrhl se na něho Harry neuctivě.
Snape nadzdvihl obočí. „Loni chtění nestačilo.“
„Loni leccos nestačilo,“ štěkl Harry, ale zbytek zlostného komentáře raději spolkl. Z okolních tváří se vytratily úsměvy. Nejistě navázal: „Já… jsem loni nebyl úplně přesvědčený, že chci, aby se mi přestaly zdát ty sny. Teď ani nevím, jestli to bylo moje rozhodnutí… nebo Voldemortovo. Občas jsem cítil něčí přítomnost, jako by se ve mně svíjel had připravený k útoku, jenže… mohl tam být i ve chvílích, kdy jsem si ho právě neuvědomoval.“
„Harry, vyhýbali jsme se tomu už příliš dlouho,“ pronesl Brumbál smutně.
Harry pevně stiskl víčka, než mu to přeroste přes hlavu. Potřeboval změnu tématu hovoru, aby získal čas se posbírat. A bylo ještě pár záležitostí, které ho zajímaly… „Jakým způsobem jsou nadepisovány obálky s dopisy pro prvňáky?“
„Pottere…“ zavrčel Snape varovně.
Harry po něm střelil pohledem. „Neptám se z plané zvědavosti. Mám své důvody.“
Ředitel se uchechtl. „Máme na to zvláštní pero, Harry, nadepisuje obálky už víc než tisíc let.“
„Takže jste nikdo neviděl adresu na mém prvním dopise?“ dovolil si Harry otázku pečlivě uctivým tónem. Ředitel pokojně zavrtěl hlavou a Harryho prostoupila úleva. „Proč tedy Hagrid říkal, že jste si mysleli, že bude mít problém mě najít?“
Brumbál se na Harryho usmál a zajiskřilo mu v očích. „Poté, co Minerva musela podepsat více než padesát duplikátů a co jsme ve snaze tě dostihnout použili už všechny školní sovy, jsme usoudili, že tví příbuzní zřejmě zareagovali poněkud přehnaně.“
„Poněkud přehnaně? Vy říkáte úprku s nabitou puškou do polorozpadlé chatrče na ostrůvku v moři, jen s pár banány a bramborovými lupínky k jídlu, poněkud přehnaná reakce?“ Harry doložil své podivení ukázkově pokleslou čelistí.
„Dobrý pokus, Pottere,“ odtušil Snape, i když Harrymu přišlo, že ho vyřčené lehce vykolejilo. „Nicméně tak snadno se vám změnit téma hovoru nepodaří.“