44.kapitola
Draci.
Severus to zjištění nesl značně nelibě. Harry přiběhl do jeho bytu s očima navrch hlavy, rychle skočil do sprchy, vmžiku se převlékl do oděvu vhodného k návštěvě večeře a celou dobu mluvil a mluvil a mluvil o sedmi poraněných dráčatech. Z celého odpoledního vyučování ho Albus kvůli péči o dračí drobotinu omluvil.
Ošetřovatelům divé zvěře bylo na dobu jejich zdejšího pobytu nabídnuto ubytování přímo na hradě, ale nabídku přijal pouze Charlie, který jako jediný z nich v Bradavicích studoval. Když mu Albus poskytl ložnici rezervovanou pro bývalé nebelvírské primusy, Severus zatoužil řediteli vypálit ty jeho zatracené jiskřičky z očí. Důsledkem onoho velkorysého návrhu totiž bylo, že Harry mohl bez překážek trávit noci s druhorozeným synem Weasleyových. Ne že by snad Severus měl něco proti tomu, aby spolu chodili. Jenže oni spolu dle tvrzení samotného Harryho nechodili – jejich vztah byl příliš nevázaný a nejistý na to, aby dovoloval Severusovi v noci klidně spát. Bál se, aby si Harry nenaběhl.
Druzí dva krotitelé si postavili stan vedle ohrady, jednak aby byli nablízku, kdyby je mláďata potřebovala, ale hlavně z důvodu ochrany draků před zvědavými studenty i zvědavých studentů před draky. Všichni pak stolovali s nebelvírskými, což nikoho nepřekvapovalo vzhledem ke skutečnosti, že jim tam dělali společnost Charlieho nejmladší bratr a jediná sestra.
Když nic jiného, Severus musel přinejmenším Harrymu přiznat zdokonalení v hereckých dovednostech. Nedal na sobě ani mrknutím oka znát, že by přátelství mezi ním a Charliem bylo hlubšího rázu, a to se Severus díval velice pozorně. Klidu mu samozřejmě nepřidávalo, že Albus potěšeně zajiskřil při každém pohledu směrem k nebelvírskému stolu nebo když byli oba mládenci zmíněni v rámci hovoru.
„Poslední dobou vypadáš přímo napruženě, Severusi,“ podotkl Albus nad šálkem čaje v ředitelně poté, co Severus odmítl nejen nabízené citrónové bonbóny, ale i čaj a sušenky. „Řekni mi, jak se má Harry?“
Severus ředitele probodl pohledem. Ten stařík vzdor silným sklonům k tajnůstkaření dokázal občas uhodit hřebík na hlavičku pěkně zpříma. „Má své zájmy. Mimo hodiny ho nevídám.“
Albus přikývl a napil se. „Péče o draky je časově náročná.“ Severus zavrčel. „A samozřejmě, péče o jejich ošetřovatele také dokáže člověka zaměstnat.“
Severus se odmítl nechat vyprovokovat k odpovědi. Ticho ředitelny bylo rušeno jen občasným cinknutím šálku o podšálek a tichounkým Fawkesovým trylkováním. Vzduchem nevtíravě pluly stříbrné objekty z Albusových sbírek, některé jemně tikaly, jiné tu a tam tence hvízdly. Remus z nich při každé návštěvě chytal nervózní tik. Velké hodiny svým kyvadlem odměřovaly plynoucí čas, bývalí ředitelé a ředitelky ve svých rámech předstírali spánek – vzdor slyšitelnému pochrupování občas pootevřeli oko, aby jim nic neuniklo.
„Je mladý, Severusi,“ napomenul ho Albus, jako kdyby snad na to Severus zapomínal. „Nemá mnoho příležitostí užít si své mladosti, neupírej mu ty ojedinělé možnosti, pokud už se náhodou naskytnou. Stejně ho nedokážeš ochránit úplně před vším, a kdyby ses o to pokusil, bude tě nenávidět.“
Severus si povzdechl a s přikývnutím se podvolil. Rodiče se na pubertu svých potomků většinou připravovali dvanáct let, problémy řešili s dětmi postupně, jak s věkem přicházely, ale on na to měl jen pár dní. Ke všemu zodpovídal za toho nejproblematičtějšího mladíka ze všech studentů, jaké kdy učil. Harry nebyl jednoduchou osobností a ani vnější svět se k němu nechoval zrovna nejshovívavěji.
„Potrestal jsi ho za tu výtržnost v hodině?“ zeptal se Albus, i když odpověď musel znát.
Severus se pokusil do svého pohledu vložit plnou váhu své nálady, ale na Albuse to, zdá se, žádný vliv nemělo. „Ty víš, že ne. Jeho doznání bylo dostatečně pokorné, takže jsem to nechal být. Jednak proto, že to se mnou umí, a také z důvodů, o nichž byla právě řeč.“ Ušklíbl se. „Když odešel, zadal jsem celé třídě extrémně obtížný test z různých okruhů učiva.“
Albus na něho pohlédl přes vrchní obroučky brýlí. „Ten nápis na tabuli jsi mohl zlikvidovat během pár vteřin.“
„Jistě,“ souhlasil Severus, aniž by se přestal šklebit. „Ale to by nebyla ta pravá zábava.“
Pro Harryho blaho se rozhodl do věci nezasahovat – a pro dobrý pocit se dále mračil na celý nebelvírský stůl, nejen na Harryho s Charliem. Během lekcí strategie, plánování, manipulace, předstírání a hlubšího pronikání do temných umění se vyhýbal otázkám Harryho osobního života velkým obloukem a vybíral témata k hovoru z bezpečnějších vod.
Pod Remusem vykouzlenou ochrannou kopulí začali nacvičovat souboje s použitím černé magie. Severus používal kletby z této oblasti a Harry se jim bránil, jak uznal za vhodné. Severus musel připustit, že hodiny soubojů s Albusem začínají nést ovoce.
Harryho pohotovost a vybroušené reflexy, díky nimž v minulosti mnohokrát přežil, byly nově doplněny znalostí pokročilých zaklínadel, přemisťováním na krátké vzdálenosti i lepší technikou boje. A když odložil hůlku a začal kouzlit neverbálně, byl schopen nad Severusem dokonce vítězit vzdor tomu, že se Severus nijak neomezoval v účinnosti a síle použitých kleteb.
Harry se prudce zvrtl, zavířil pláštěm, během vteřiny se objevil na druhé straně mýtiny a zasypal Severuse sérií uřknutí a prokletí.
„Sakra,“ zaklel Severus, jemuž se podařilo vykrýt vše, až na nohy svazující uřknutí. Ukončil ho rychlým Finite, ale to už byl Harry zase z dohledu. Přemisťování na krátké vzdálenosti bylo tiché, jelikož částečky tvořící tělo se dokázaly přesunout zároveň, a nedocházelo tudíž k rázu při jejich opětovném seskládání. Většina kouzelníků nemohla používat přemisťování v souboji, protože se po přesunu nedokázali dostatečně rychle zorientovat, Harry však počáteční zmatení vkrátku překonal a pohyby časoprostorem už mu nevadily.
Objevil se trochu bokem, cosi upustil a znovu se odmístil, ještě než to dopadlo na zem. Severus se pokusil zablokovat pád onoho neznámého předmětu, jenže to nestihl. Tak se alespoň zaštítil. Mýtinku zaplnila nachová mlha, pravděpodobně další vynález majitelů Kouzelných kratochvilných kejklí, ale poslušně se držela uvnitř kopule a nerozlézala se do okolí. Z okraje mýtiny, kde Remusovy oči, uši i čenich držely hlídku před případnými narušiteli, se ozval smích vycházející ze dvou hrdel.
„K čemu to je?“ dožadoval se Severus.
Smích zesílil. „Skloň štít a uvidíš!“
„Harry!“ štěkl. Marně. „Za jak dlouho se to rozptýlí?“
„Během pár hodin,“ odpověděl mu mladíkův hlas z mnohem větší blízkosti. Z mlhy vyšel Harry s hlavou krytou bublinovým kouzlem. Což naznačovalo, že by látka rozptýlená ve vzduchu neměla být vdechnuta, ale kontakt s kůží na závadu není. Harry šťouchl hůlkou do Severusova štítu, zakřenil se, a než znovu zmizel v oparu, řekl: „Vážně už bys měl do té hořké pilulky kousnout.“
Severus vyvolal bublinové kouzlo a složil štít. Okamžitě k němu zamířila kletba, kterou odklonil. Slyšel, jak zaduněla, když narazila do ochranné kopule, kterou vyčaroval Remus kolem mýtiny, aby neutrpěl úhonu on ani okolo rostoucí stromy. Harry mohl pomocí empatie Severuse pohodlně sledovat i v mlze, bylo zřejmé, že Severus bude muset být ještě ostražitější než obvykle.
Kletby přilétaly z roztodivných směrů, Harry se zřejmě přemisťoval sem a tam po celém prostranství a po každém objevení se švihl kouzlem. Bylo obdivuhodné, s jakou silou a rychlostí kletby přilétaly, i to, že nebyly doprovázeny žádným předběžným varováním. Severus se během chvilky cítil spíš jako žáček než jako učitel.
Věděl jak z toho, ale riziko bylo oboustranné. Hlasitě vykřikl inkantaci, a zrušil tak rázem veškerá dlouhodobá kouzla uvnitř chráněného prostoru mýtiny: „Finite incantatem!“
„Do hajzlu!“ vyjekl Harry vysoko položeným hláskem.
Severus už měl na jazyku napomenutí, ať si Harry dává pozor na pusu, když najednou zjistil, že se začíná vznášet vysoko do vzduchu, nohama napřed. Syn byl očividně na tuto možnost připravený, protože Severus pocítil rozplynutí vnější ochrany kolem mýtiny a současně tlak silného lana, které se mu omotalo kolem pasu. Mlha, kterou už nic nenutilo držet se při zemi, se zvedla, prořídla a zvolna zcela zmizela. Severus konečně uviděl, že je Harry oba přichytil k vrcholkům nejbližších stromů.
Jakmile byla mlha pryč, dobře se bavící Remus vyšel na mýtinu a pozoroval oba vznášející se soupeře. Ještěže oproti minulému případu, kdy ho takhle někdo zavěsil, se Severusovo oblečení tentokrát rozhodlo vzdorovat gravitaci a zakrývalo ho tak, jak mělo. Harry, plující nad protějším koncem prostranství, měl ruce založené na prsou a častoval oba dospělé tvrdým pohledem.
„Co to bylo?“ zeptal se Severus a shledal, že se jeho hlas také vznesl o několik oktáv – jako kdyby si zacpal nos a promluvil fistulí.
„Hledej s heliem,“ odpověděl Harry. Severus zavřel oči a napočítal v duchu do deseti, aby nepodlehl nutkání Harryho bez prodlení proklít. Stejně by to nebylo k ničemu. Ale přítomnost helia leccos vysvětlovala. „Je to určené k používání v místnosti, dá se pak chodit po stropě. Časem vyprchá...“
Harryho hlas zvolna ztrácel na nepřirozené výšce, klesal k normálu spolu s jejich těly, která se současně převracela nohama k zemi. Jakmile se chodidly dotkl pevné půdy, nechal Severus zmizet provaz, jenž mu zabraňoval ulétnout ke hvězdám.
„Konec hodiny...?“ navrhl Harry rádoby pokorně a se špatně skrývaným úsměškem nechal rozplynout vlastní kotvení.
Severus se na syna tvrdě zahleděl. „Výrobky dvojčat už na mně netestuj.“
„Nebudu, přísahám,“ pozdvihl Harry před sebe obě dlaně na znamení smíru.
„A ještě něco,“ dodal Severus příkře a ukázal prstem na Harryho. „Dávej si pozor na ústa. Ještě nejsi tak starý, abych ti je nepropláchl, když budeš mluvit sprostě.“
Harry vytřeštil oči. „Ale...“
„Jsem tvůj otec,“ připomněl mu Severus, vděčný, že mu mladý dosud nepřerostl fyzicky přes hlavu, když už si jeho přísné pohledy přestal brát k srdci.
Harry sklapl a přikývl. „Ano, pane.“
Remus se jim vložil do diskuse: „Měli bychom jít. Jde sem návštěva.“
Severus přitakal a pokynul vlkodlakovi, aby je vedl. Nesledovali žádnou vyšlapanou stezku, při návratu k hradu se spoléhali čistě na Remusovy smysly a znalost lesa.
Ošetřovatelé zůstali na školních pozemcích s pomalu se hojícími, zato rychle rostoucími dráčaty téměř tři týdny. Hagrid byl v sedmém nebi, hýčkal mladé a byl ochoten si o nich povídat dlouhé hodiny s každým, kdo se dostal na doslech. Severus se poloobrovi vyhýbal ještě pečlivěji než obvykle, rozhodně netoužil trávit čas hovorem o přerostlých ještěrkách, pokud to nebylo bezpodmínečně nutné. V tomto směru mu úplně stačilo Harryho nadšené brebentění. Severus si všiml, že Harry před ním něco skrývá, ale nevyzvídal. Každý kluk má právo na tajnosti.
Otázka Draca Malfoye byla zajímavým tématem následující večerní Řádové schůze. Onehdy, když je Harry donutil si popovídat, Malfoy Severuse stručně seznámil s obsahem svých předchozích rozhovorů s Harrym, včetně toho půlnočního vedeného na čerstvém vzduchu během oslavy narozenin Pána zla. Severus byl na svého syna neskutečně pyšný.
„Je to Malfoy,“ poukázala Molly Weasleyová zbytečně. „Nemůžeme mu důvěřovat.“
Remus se na ni pronikavě zadíval, jeho tichý hlas přitáhl pozornost všech zúčastněných: „Jsou mezi námi tací, kteří se stejně vyjadřovali i o Severusovi a Siriusovi. Původ není všechno.“
Severus zdvihl obočí. Vlkodlak ho brání? Alastor Moody se mračil, protože právě on byl tím, kdo o Severusovi pochyboval nejčastěji a nejhlasitěji.
Plané dohadování pokračovalo téměř celou hodinu, až se do věci vložil Albus otázkou: „Severusi, co ty myslíš?“
„Zdá se, že Potter mu věří.“ Severus se ušklíbl, aby bylo jasno, že tuto víru zas až tak nesdílí. „Draco Malfoy je rozmazlený, vypočítavý, nafoukaný spratek, co si v mnoha směrech nevidí na špičku vlastního nosu.“ Hlavy shromážděné okolo stolu začaly přikyvovat, jen Remus, Albus a Minerva se na něho dívali, jako by spadl z višně.
„Ale současně je vysoce inteligentní a vychytralý, dobře se orientuje v politice. Jak víte, Potter má sklony toulat se po večerce. Při jedné takové procházce na sebe s Malfoyem narazili a místo toho, aby se prokleli do bezvědomí, si popovídali.
Potter byl zřejmě nadmíru přesvědčivý, protože se mu očividně podařilo podpořit některé směry uvažování, jež se začínaly v Malfoyově mozku líhnout.“ Severus se zamračil. „Celé to proběhlo pouhé dva dny před Malfoyovými sedmnáctinami a všichni víte, co se dělo pak. Lucius by vyděděn a Narcissa byla nucena uchýlit se do exilu v jižní Francii.
Draco Malfoy dělá co může, aby rodovému jménu navrátil původní čest a důstojnost a očistil ho od strachu, který nyní vzbuzuje... s výhradou, že v jistých kruzích bude ovšem obáváno i nadále,“ ušklíbl se pobaveně, zmijozel se nezapře. „Podporuje veřejně prospěšné organizace jednoznačně protismrtijedského zaměření a již déle než měsíc se schází s dívkou, jejíž mudlorozená matka studovala v Nebelvíru.“
Právě poslední informace byla tou, která přesvědčila většinu členů Řádu. Bylo všeobecně známo, že Malfoyové se nikdy „nezahazovali“ styky s osobami bez přinejmenším tří generací čistokrevných kouzelnických předků a ani s nebelvíry. Schůze byla zakončena usnesením dávat na Malfoye pozor a případně mu nabídnout členství, až dostuduje. Byl by skutečně platným spojencem.
Charlie se schůze neúčastnil, ačkoliv byl stále na ostrovech; nemohl se vrátit do rezervace, protože dráče se zlomeným křídlem nebylo prozatím schopno opustit Bradavice. Ostatních šest sourozenců odlétlo v doprovodu druhých dvou ošetřovatelů do Rumunska, zbylé mládě muselo s odletem počkat, až se uzdraví.
Severus za časného rána pozoroval zpovzdálí Harryho s Charliem, jak pečují o mladou dračici, která během ozdravného pobytu dorostla do velikosti poníka. Zdálo se, že se Harryho ráda dotýká; když ji pohladil, začala se mu důvěrně lísat hlavou o hruď. Do dospělého draka měla ještě daleko, ale síly už měla tolik, že Charlie musel Harryho zezadu podepřít, aby ho neporazila.
Severus usoudil, že Harry má k práci s draky skutečné nadání, což bylo pro Chlapce, který zůstal naživu, aby bojoval s černokněžníky, natolik netypické, že to nevyčuchali ani novináři. Draci Harryho táhli jako čerstvá krev testrála.
Ačkoliv by viděl raději, kdyby si Harry vybral méně nebezpečné povolání a stal se třeba bystrozorem nebo profesionálním hráčem famfrpálu, obával se, že ani jedna ze zmíněných možností už Harryho nedokáže oslovit tak jako v minulých letech. S nechutí pracovat pro ministerstvo se Harry nijak netajil – a publicitu nenáviděl odjakživa.
„To ne!“ Harryho vzteklý výkřik dolehl až k uším Severuse sedícího u hlavní tabule. „Nasrat na ně!“
Byl to jeden z těch momentů, kdy jako na potvoru všichni ztichnou jen zlomek vteřiny před tím, než někdo vykřikne cosi opravdu nelichotivého. Harry zrudl, když si všiml, že na něho všichni zírají a došlo mu, že ho slyšela celá síň. Ztěžka dýchal a Severus zaslechl zřetelné zapraskání magie. Minerva se začala zvedat, asi chtěla Harryho umravnit, aby mluvil slušně, ale Albus ji zadržel dlaní položenou na rámě.
Harry vstal, v ruce zmuchlaný pergamen, a vykráčel z jídelny. Jeho kamarádi se po sobě podívali, ale než se odhodlali k činu, vyskočil Charlie a vyrazil za ním. Hermiona s Ginny chňaply po Ronovi, aby zůstal sedět. Severus počkal, až se hovor v síni zase rozproudí, pak tiše vyklouzl zadními dveřmi. Za hodinu měl začít zápas Nebelvíru proti Zmijozelu a Severusovi bylo jasné, kam Harry šel.
Pravidelné práskání dvířek skříňky potvrzovalo Severusovy domněnky. Zastavil se před pootevřenými dveřmi do šatny nebelvírského týmu a zvažoval, zda by jeho případná přítomnost byla chtěná.
„Harry,“ ozval se Charlieho pevný hlas mezi jednotlivými ranami. „Harry... přestaň... a řekni mi... co se stalo.“
Práskání umlklo s posledním obzvláště nakvašeným úderem. „Koukej.“
Severus čekal. Věděl, že to, co poslouchá, není určeno pro jeho uši... ale byl zvyklý poslouchat za dveřmi, za ta léta už měl špionství v krvi. Že ho to kdysi v pátém ročníku málem stálo život, pohodlně pominul.
„Nechápu. Co je na tom tak špatného?“ zeptal se Charlie zmateně.
Ozval se tupý úder, jako kdyby Harry narazil hlavou do dvířek jedné ze skříněk. „Copak jsi to nečetl? Já je nezajímám! Chtějí jen Chlapce, který zůstal naživu, ne Harryho. Kdybych neměl tu jizvu... o mně tam není ani zmínka...“ znělo to, jako kdyby bojoval se slzami. „Nevím, co na mně vidíš.“
Severusem to škublo. Poslední věta byla vyslovená tak tiše, že ji málem přeslechl. Měl tušení, obzvláště po návštěvě Harryho vzpomínek, že se jeho syn podceňuje, ale nikdy by neřekl, že je to až tak zlé.
Charlie se lehce zasmál. „Podívej se do zrcadla, Harry. Nevidíš, jak jsi pohledný?“ Zvuk popotahování. „A i kdybys nebyl k nakousnutí už od pohledu, bylo by mi to jedno. Je mi houby po tvé jizvě, slávě, penězích nebo původu. Zajímáš mě jen ty, tak jak jsi.“
„Vážně?“ zoufalství v Harryho hlase tajného posluchače až zabolelo.
Jedinou odpovědí bylo zadunění nárazu těla o skříňku. Severus se odkradl pryč, netoužil být svědkem ničeho dalšího. Jen ještě tichounce dovřel dveře šatny a opatřil je dostatečně silným zamykacím kouzlem, aby nejmladší Weasley potřeboval k jeho překonání použít přinejmenším Grangerovou, snad tím předejde tomu, aby ostatní hráči Harryho s Charliem nečekaně přepadli.
„Děkuji,“ řekl Severus zastřeným polohlasem, když se k němu Charlie mnohem později připojil na tribuně.
Charlieho tvář nabrala sytý odstín weasleyovské rudé. „Jedna z firem, co dělá famfrpálové ohozy, mu nabídla, aby pro ni pózoval.“
Severus si odfrkl. „Focení nesnáší.“
„Jo,“ zašklebil se Charlie, aniž by vzhlédl. „Právě si ho kvůli tomu dobírá celý tým.“
Tribuny se rychle zaplňovaly, za chvíli na nich nebude k hnutí – zápasy Nebelvíru se Zmijozelem pokaždé slibovaly vzrušující podívanou. Minerva se usadila mezi Severuse a Charlieho, oba kolejní vedoucí měli ve zvyku sedat si při vzájemných zápasech vedle sebe, aby se mohli během utkání špičkovat a neprodleně komentovat zákeřnosti i úspěchy toho kterého týmu. Po celá léta měl navrch Severus, ale co se Harry v prvním ročníku připojil k nebelvírskému mužstvu, přišel o jasně dominantní pozici. Začal se v duchu připravovat na nadcházející utkání, promýšlel způsoby, jak si co nejlépe dobírat Minervu, aby ji uvedl řádně do varu. Pohled na rozzuřenou hlavní bradavickou lvici byl k nezaplacení. Inu, kolejní rivalita je vážná věc