43.kapitola
Zbytek velikonočních prázdnin Harrymu utekl v pilné činorodosti. Souboje s Brumbálem byly tou nejvíc vyčerpávající aktivitou, jaké se kdy věnoval, a to i v porovnání s famfrpálem, sexem a lovy na Harryho. Jak Brumbál, tak Voldemort používali v rámci boje přemisťování na krátké vzdálenosti, čemuž se Harry učil v Chroptící chýši. Bradavický hrad s pozemky měl ochranu proti tomuto způsobu dopravy, ale Prasinky byly už mimo dosah omezení, aby nebyli jejich obyvatelé kráceni na svých právech.
„Dodneška mi není zřejmé, jak se tvému otci povedlo projít kompletní zvěromágskou proměnou, i když uznávám, že měl silnou motivaci,“ nechala se slyšet McGonagallová v úvodu první lekce zvěromagie. Ačkoliv jeho kolejní vedoucí prohlásila, že když mu ředitel i vrchní ošetřovatelka nabídli tykání, bylo by divné, kdyby si zrovna oni dva vykali, Harry se stále nemohl odhodlat oslovovat ji jako Minervu. „První fází je odhalení vlastní zvířecí formy. Existují jisté lektvary a kouzla, které jsou schopny nahradit meditaci, ale jejich použití je bolestivé a v knihách ze školní knihovny je nenajdete.“
„Měli k dispozici celou blackovskou knihovnu,“ podotkl Harry.
„Nooo,“ protáhla pochybovačně a pokračovala v původní myšlence. „James měl energie za šest. Klidně sedět jsem ho viděla jen na zádušních mších.“ Drobně se usmála: „Vyučování zřejmě za tak důležité nikdy nepovažoval.“
To Harry s klidným sezením problémy neměl. Seznal sice, že je najednou, co ho jizva přestala sužovat a dokázal nerušeně spát celou noc, neporovnatelně živější, ale nikdy nebyl nijak zvlášť neposedný; pravděpodobně vlivem života u Dursleyů. Tudíž mu nečinilo potíže vysedávat hodiny v tureckém sedu na posteli ve Snapeově bytě – ložnice ve věži byla prázdná a jemu se tam nechtělo být samotnému – a hledat podobu zvířete blízkého jeho duši.
„Soustřeď se na to, co způsobuje, že jsi jaký jsi,“ naváděla ho McGonagallka. „Máš v sobě velký díl statečnosti, rozhodnosti, nadání a síly, přitom jsi poměrně plachý. Létání máš v krvi. Vůbec bych se nedivila, kdybys na sebe bral podobu nějakého letce, i když by to ztížilo dokonání proměny.“
Harry si cynicky odfrkl. „V tom případě je jasné, jak to dopadne.“
McGonagallová se jen usmála a pokračovala v osvětlování jednotlivých fází proměny. Předpokládala, že odhalování spřízněného zvířete jim bude trvat nejméně do podzimu a následně že pokročí k proměně samotné. Harry si tak daleké plány nedělal, ale nabádala ho k trpělivosti, a on byl rozhodnut uspět, i když z jeho strany se jednalo nejvíc o snahu prokázat své schopnosti.
Zato lekce s otcem a Remusem ho mátly. Stále měl takový neurčitý pocit, že černá magie je od základu špatná, učit se jí je chybou a používat ji není vhodné. Ale současně ho přitahovala. Jestli to chápal dobře, byla založená na emocích, většinou na negativních, i když oficiální definice černé magie byla širší.
Snape mu řekl, že empatické nadání mu pomůže ovládnout temná umění na hlubší úrovni, než je běžné, ale přiznával to očividně nerad, což Harryho znepokojovalo. Jeho otec nechtěl, aby se učil černou magii, jenže přímému Brumbálově příkazu vyučovat ho vyhověl. Probírali, co bude Harry potřebovat k zabití Voldemorta, nebo přinejmenším k vlastnímu přežití v přímém souboji s ním.
Harrymu se začala v hlavě líhnout teorie, podle níž by měl být schopen emocemi měnit následky a sílu černých kleteb, ale nahlas ji dosud nezformuloval. Nejprve se chtěl pořádně naučit základy a pak teprve přijít s úpravami.
Snape, po několika ostrých hádkách jak s Brumbálem, tak s Harrym, se nakonec smířil s tím, že Harry stráví část letních prázdnin u Dursleyových. Harrymu bylo jasné, že na zbytek léta spřádá jeho otec jakési plány, ale neptal se ho na ně. Ke štěstí mu úplně stačilo samotné očekávání překvapení.
Krevní pouto pracovalo jedna báseň... alespoň pro Řád. Harryho propojení s Voldemortem bylo pravděpodobně zcela zpřetrháno, přitom nadání, která na něho přešla s nepovedenou smrtící kletbou, například schopnost mluvit hadím jazykem, mu zůstala. Snapeovo znamení zla bylo i nadále aktivní, Řád tedy nepřišel o špeha, ačkoliv zrovna toto Harryho rozhodně netěšilo. V představách si hrál s myšlenkou, že bude požadovat, aby Snape s touto činností přestal. Chtěl mít jednou někoho, kdo dá víc na něho než na výsledek války.
Měl z toho všeho těžkou hlavu a byl si vědom, že kolem sebe šíří chmurnou atmosféru. Remus si ho dobíral, že alespoň konečně vědí, odkud podědil sklony k mrzutosti. James s Lily byli oba tvrdohlaví a vznětliví, jenže jejich nahněvanost obvykle neměla dlouhého trvání ani se nedokázali příliš upínat na negativní stránky života. Harry i Snape se dokázali ponořit do trudnomyslnosti a ráchat se v ní po celé dny, ne-li týdny a měsíce. Harry si zpětně říkal, že v takové náladě strávil celý pátý ročník i s oběma přilehlými prázdninami. Ale zase na druhou stranu, Snapeově šestnáct let trvající navrčenosti konkurovat nemohl ani vzdáleně.
„Čau, kámo!“ praštil Ron Harryho přátelsky do hřbetu a sesul se vedle něho na pohovku před krbem v nebelvírské společenské místnosti. Sedadlo se pod Harrym divoce zavlnilo, jak Ron zprudka zatížil pérování na své straně.
„Jaké byly prázdniny?“ zeptal se Harry, aniž by odtrhl pohled od plamenů. Studenti vracející se z domovů proudili portrétovým otvorem do věže.
„Ušly,“ pokrčil tázaný rameny. „A co ty?“
Hermiona se k nim připojila, ale sedla si mnohem způsobněji než Ron, což bylo jen dobře, protože se mu uvelebila na klíně a méně ohleduplným usednutím by mu mohla způsobit vážné zranění. Předklonila se, krátce Harryho stiskla v náruči a pohodlně se zapřela o svého kluka.
„Jak víte, zabralo to,“ povzdechl si, „a přitom nám nevyschl pramen informací.“
„Tak to je mi líto, Harry,“ pronesla Hermiona s účastí.
„He?“ hekl Ron, který to zjevně nepochopil.
„Už přišel o otce a o kmotra,“ vysvětlovala Hermiona, jak nejtišeji dokázala, což bylo opravdu velmi tiše, neboť to šeptala Ronovi přímo do ucha. „Jak by ti bylo, kdyby tvůj taťka byl špehem?“
Ron se zarděl rozpaky ze svého dlouhého vedení, ale Harry to jen odmávl rukou. „Nedělej si z toho hlavu. Ještě toho mám dost na práci a neměl bych se rozptylovat myšlením na něco jiného.“ Pokusil se zapojit herecké schopnosti, které se do něho jeho otec snažil zasít, a zářivě se usmál na své společníky. „A jakpak je na tom Ron s domácími úkoly?“
Hermiona si rozhořčeně odfoukla. „Střídavě. Fred s Georgem ho celý týden neustále vytrhávali od práce, museli se pochlubit, co od Vánoc vymysleli.“ Otočila se k Ronovi a pustila se do něho: „Nemáš ani nejmenší naději uspět v bystrozorském kurzu, když si neosvojíš slušné pracovní návyky!“
„Já mám pracovní návyky!“ bránil se Ron.
„Jo,“ ušklíbl se Harry jedním koutkem, „hlavně se nepředřít.“
Ron se zachvěl. „Když se takhle tváříš, vypadáš děsivě.“
Seamus a Dean se k nim připojili s vysvětlením, že Neville se kdesi věnuje Lence. Během chvilky si k nim přisedly i Parvati s Levandulí a potměšile nadhodily, co asi dělá Ginny. Ron se zamračil jako hejno čertů, zatímco Hermiona všem okolo sdělovala, že Ginny začala chodit s havraspárským sedmákem jménem Ben Montgomerie. Následná konverzace se zvrhla do bohapustého škádlení nasupeného Rona.
„Pottere,“ ozval se chladný hlas.
Jmenovaný vzhlédl. „Copak, Malfoyi?“
„Máš minutu?“ Pravý poměr vztahů panujících mezi těmi dvěma byl na škole nevysychajícím zdrojem dohadů. Kamarády očividně nebyli. Léta vzájemných rozporů a rozdíly ve výchově nebylo možno překonat během několika málo rozhovorů.
„Jistě. Uvidíme se,“ kývl na Nevilla a Ginny, s nimiž měl týden po prázdninách namířeno na schůzku BA, kam docházel víceméně ze zvyku. Konec ročníku se neúprosně blížil a Harry by volného času raději využíval ke šprtání na zkoušky.
„Schůzka BA?“ zeptal se Malfoy s náznakem zájmu.
Harry přitakal. „Chceš se přidat?“
Malfoy se křivě pousmál, ale Harry cítil, že nad tím přeci jen uvažuje. „Prosím tebe, Pottere, nemám zapotřebí, abyste mě s Grangerovou učili se bránit.“
„Jak nechceš,“ pokrčil Harry rameny. Nabídku učinil a naléhat by nemělo význam. „Tak cos potřeboval?“
„Musí existovat nějaké lepší řešení, Pottere.“ Malfoy ho zavedl do prázdné učebny, vyšvihl se na okenní parapet a znovu zavedl řeč na to, co ho dle Harryho mínění trápilo nejvíc. „Brumbál mezi námi přivítá s otevřenou náručí každého, kdo jen o vlas převyšuje motáka. Nevidíš, jak mudlovská kultura zaplavuje kouzelnický svět?“
„To nemůžu posoudit,“ přiznal Harry po pravdě. „O kouzelnické kultuře vím jen to, co jsem pochytil tady, a většinu času mi stejně zabere snaha nenechat se zabít Voldemortem. Možná, že kdyby nebyli mudlorození ponechaní, ať se v tom plácají, jak dovedou, tak by si toho s sebou tolik nepřinesli.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se Malfoy. Jejich rozhovory se ubíraly pokaždé podobným směrem, věnovali se politice a celospolečenským problémům. Oba si uvědomovali, že po ukončení studia budou mít jejich hlasy na politickém kolbišti značnou váhu a že buď budou muset vzájemně spolupracovat, nebo spolu alespoň vycházet, jinak bude jeden z nich nucen odejít ze země. Harry v minulosti dostal tvrdou lekci, že stát v opozici proti Dracu Malfoyovi bolí.
Usadil se na nejbližší lavici, lehce se zaklonil a opřel si chodidla o parapet vedle Malfoye. „Ten den, kdy jsem dostal dopis z Bradavic, jsem byl prvně na Příčné. Než začala škola, prošel jsem si alespoň učebnice, ale stejně mi to všechno připadalo naprosto neskutečné. Další, co si pamatuju, je, že sedím ve spěšném vlaku do Bradavic a nic ani vzdáleně nepřipomíná to, nač jsem byl zvyklý z předchozího života. Ti z mudlorozených, kteří sem přišli kompletně připravení, skončili všichni v Havraspáru... nebo skoro všichni, viz Hermionu.“
Malfoy nakrabatil čelo. „Nikdo ti nic neřekl?“
„Hagrid mi povídal o Voldemortovi, ale spíš kvůli tomu, kým jsem,“ vysvětloval Harry. „Příbuzní mi vždycky tvrdili, že moji rodiče zemřeli při automobilové nehodě a že tu ránu na čele jsem utržil při stejné příležitosti.“ Harry ignoroval Malfoyův zděšený pohled a láskyplně se usmál při vzpomínce na noc, kdy se seznámil s Hagridem. „Když to Hagrid slyšel, zachoval se úžasně.“ Shodil nohy z parapetu a zatvářil se vážně. „Proč to vlastně probíráš se mnou? Neměl by sis raději promluvit s někým ze své koleje?“
Malfoy si odfrkl. „Jistěže Pottere, proč si nepromluvit s těmi, kteří netuší, co to je televize a nač mudlové potřebují elektřinu? Kromě toho dobrá polovina z mých takzvaných přátel na mne donáší svým rodičům a přes ně Pánovi zla.“ Malfoy ho podrobil kritickému pohledu. „A s kým dalším ze Zmijozelu si chodíš povídat ty?“
Harry nedokázal potlačit provinilý výraz, který mu proběhl tváří, ale rychle se ovládl. „Netuším, nač narážíš.“
Malfoy se vítězně ušklíbl. „Vážně, Pottere? V tom případě jsem královna matka. Chodíš jinak, mluvíš jinak, snažíš se lépe ovládat gesta i tón hlasu. A v neposlední řadě skrýváš své emoce jako nikdy dřív. Pozoruji tě víc než pět let, Pottere. Mám tě prokouknutého možná víc než ti tví dva nohsledové.“ Harry přimhouřil oči a lehce se zaklonil. Malfoy se k němu nahnul se zábleskem v očích. „Že by tvou tajemnou valentýnkou byl některý další zmijozel?“
Harry se tváří v tvář té představě téměř zalkl, jeho obličej věrně odrážel zhrození, jež cítil: „To je... tfujtajbl... tedy... brrr... ať tě to ani nenapadne!“
Nečekal, že by někdy v životě viděl Malfoye vybuchnout v záchvatu smíchu, jak se stalo právě v té chvíli. Smál se zcela bezstarostně, jako mezi svými, vůbec to nepřipomínalo výsměšné pochechtávání, kterým míval ve zvyku přivádět nebelvíry k zuřivosti.
„Pottere, ty jsi k nezaplacení!“ plácl se do stehen. „Ve Zmijozelu bys nepřežil.“ Harry zavrčel a zkřížil ruce na prsou. Malfoy se na něho uculil. „Takže mezi tebou a Snapem nic není. To jsem rád. Protože, jak jsi říkal, to pomyšlení je...“ Malfoy zkroutil tvář a oklepal se.
„Proč zrovna mezi mnou a Snapem?“ vyzvídal Harry podezřívavě.
„Loňské doučování z lektvarů,“ poukázal Malfoy polopaticky, jako by mluvil se zvláště nechápavým jedincem. „Nejsem tak naivní, abych na to skočil. Nejsi v lektvarech žádná hvězda, ale na propadnutí to také není, nebo by tedy nebylo, kdyby se do tebe Snape tolik nenavážel. Zbytek školy jste zmátli, řekl bych, ale já vás oba znám příliš dobře.“
„Díky... asi,“ ošil se Harry neklidně.
„Přemýšlel jsem,“ vysvětloval Malfoy s přehledem. „Vím, že Snape má znamení, otec mi to řekl, ale nejsem si dvakrát jistý, komu je věrný. Takže buď se tě snaží umluvit, abys změnil strany, což je dle mého soudu směšná představa, nebo dělá pro Brumbála víc než jen učitele.“
„Na to by ses měl zeptat jeho, ne mě,“ namítl Harry studeně; výraz tváře, myšlenky i pocity pevně pod kontrolou.
Malfoy zdvihl obočí. „Příliš riskantní, Pottere. Pokud je věrný Pánovi zla, mohl by mu mě naservírovat na zlatém podnosu. Na rozdíl od tebe neumím vzdorovat imperiu. Můj otec byl pro Temného pána nejen spolubojovníkem, také ho financoval. To jsem zatrhl, takže ze mě asi právě není nejšťastnější.“
„A co když to nevím?“ zeptal se Harry. „Možná je mu věrný a snaží se ke mně dostat, co když práci pro Brumbála jen předstírá, aby si získal mou důvěru? Nebo možná se naopak já snažím dostat do jeho blízkosti a donášet na něho Brumbálovi, ubohý hloupoučký studentíček, co potřebuje pomoct v boji proti Voldemortovi. Můžu ti věřit?“
„Jsem na černé listině, stejně jako ty, Pottere,“ odtušil Malfoy chladně. „Možná proti Pánovi zla nikdy nepozvednu hůlku, ale rozhodně mu nebudu pomáhat. Pokud zemřu, přejdou malfoyovské majetky na mou matku, což znamená, že se k nim neprodleně dostane její sestra a přes ni Pán zla.“
„Jdeme, Malfoyi,“ nařídil Harry, seskočil z lavice a vyrazil ke dveřím. Použil zkratku, kterou mu ukázal Remus a která nebyla na plánku. Už se mu z těch zmijozelských tanečků dělalo špatně. Není nad nebelvírskou přímočarost, k čertu s narážkami a opatrnou volbou slov.
„Kam mě vedeš?“ vyzvídal Malfoy podezřívavě.
Harry se na něho přes rameno ušklíbl. „Chceš vědět, co se děje, tak snad aby sis promluvil se svým kolejním vedoucím.“
Harry slyšel, že se Malfoy za jeho zády prudce zastavil. „Nevím, jestli je to dobrý nápad.“
„Ty jsi ten, kdo s tím přišel,“ otočil se k němu Harry a nadzdvihl jedno obočí. „Když už si myslíš, že trávím tolik času v jeho společnosti, je ti jistě jasné, že mi stačí, abych se párkrát patřičně zmínil, a on si tě k sobě do kabinetu dotáhne, ať chceš nebo ne. Řekl bych, že by bylo vhodnější tomu předejít a zajít za ním z vlastní vůle.“ Vyzývavě se ušklíbl a nechal druhé obočí vystoupat k prvnímu.
Malfoy nasucho polkl. „Ty... ty jsi...“ vyhladil tvář do nic neříkající masky. „Unáhlil jsem se. Ve Zmijozelu bys přežil... pokud by ti štěstí přálo.“
„Toho mám odjakživa na rozdávání,“ odfrkl si a vedl Malfoye dál tajnými průchody a polozapomenutými chodbami, do nichž málokdo zabloudil. Vyšli ve sklepeních nedaleko Snapeova kabinetu; Harry zaklepal, než se Malfoy rozmyslí a uteče.
„A hleďme, to se jen tak nevidí,“ ušklíbl se Snape, když otevřel dveře. Harry stál rovný jako by spolkl pravítko, ruce měl založené na prsou a tvrdě zahlížel na Malfoye, který vzdorovitě mlčel.
„Ale pro Merlinovy čáry,“ popostrčil Malfoye do kabinetu. „Pane, vy byste mu možná mohl porozumět. Já mluvím zmijozelštinou stále pouze lámaně.“
Malfoy Harryho naštvaně vraždil pohledem, Snape ho také propaloval očima, ale Harry ze svého otce cítil i záchvěv pobavení. Od provedení obřadu byl k jeho pocitům mnohem citlivější, ať už mezi nimi bylo mentálních štítů kolik chtělo.
„Chtěl jste se mnou hovořit, pane Malfoyi?“ zeptal se Snape sametově.
Malfoy nespouštěl pohled z Harryho: „Vypadni odsud, Pottere. Dost na tom, že jsi mě sem dotáhl.“
Harry se usmál. „Nu dobrá, svou práci jsem odvedl. Asi bych se měl kouknout, co dělá BA. Tuším, že je chtěla Hermiona učit, jak poznat smrtijeda. Já většinou koukám, jestli má dotyčný černý plášť a bílou škrabošku, obvykle to stačí. Jo a Malfoyi? Mluv, o čem chceš.“
Malfoy hleděl za odcházejícím Harrym jednoznačně zmateně; Harry byl rád, že se odhodlal zatáhnout ho do sklepení bez varování. Třeba se bude takhle zaskočený méně hlídat a rozhovor se Snapem pohne věci kupředu. Harryho cestou vzhůru hřála u srdce vlastní důmyslnost, náhle si vzpomněl na poberty. Seslal na sebe kouzlo nepovšimnutí a vrátil se, kudy přišel. Však si tu a tam zaslouží nějaké to povyražení, ne?
„Lektvar, jenž se dnes pokusíte uvařit, patří k nejsložitějším a vyžaduje při přípravě absolutní přesnost. Jakákoliv chybička,“ Snape se podíval mnohomluvně na Harryho, který stejně jako všichni ostatní vypadal od zmínky o složitosti lektvaru extrémně přepadle, „by měla katastrofální následky.“ Klepl hůlkou na tabuli na svými zády a na jejím černém povrchu se začala objevovat receptura. „Pracovat budete každý sám a vzorek lektvaru mi odevzdáte nejpozději za...“
Zarazil se, protože v učebně došlo k čemusi, co zřejmě za celou svou existenci nezažila. Nezmijozelští studenti se rozhihňali, ačkoliv se to snažili – přiznejme, že naprosto neúspěšně – skrývat. Pár zmijozelů se zcela otevřeně rozesmálo. Snape se zvolna otočil směrem k tabuli, Harry z něho cítil vzrůstající hněv, ale naštěstí zjemněný notnou dávkou pobavení. K onomu druhému pocitu se samozřejmě Snape před zaplněnou učebnou přiznat nemohl.
Pak se zvrtl zpět čelem ke studentům a Harry si náhle vzpomněl na Islandského železňáka, kterému se v létě v rezervaci podebraly šupiny. „Kdo to byl?“ Ticho po pěšině. „Pokud se narušitel během pěti minut sám nepřizná, celá skupina si pod mým dohledem odbude dnes večer trest.“
Na hladké ploše tabule, kde se měl objevit předem připravený recepis, se nyní skvěl nápis:
Pánové Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák vám se vší hrdostí předkládají Prvotřídní pobertovskou patlu pro odstranění nadměrné mastnoty, obzvláště vhodnou pro odmaštění Nejotravnější umaštěnosti:
Následoval předpis přípravy obzvláště složitého šamponu. Hermiona se dívala na Harryho s hrůzou v očích. Každému, kdo znal pány Náměsíčníka, Červíčka, Tichošlápka a Dvanácteráka, tedy celým čtyřem z přítomných, bylo zřejmé, že za tento výtvor je zodpovědný jediný potomek kdysi slavné partičky.
Studenti seděli v zaraženém tichu rušeném jen tikotem hodin. Vtom se pootevřely dveře a v nich se objevila Remusova hlava. Lupin pohlédl na tabuli, vytřeštil oči, loupl nevěřícným pohledem po Harrym a odtušil: „Přijdu, až se to bude hodit.“
Začal za sebou zavírat, ale Snape štěkl: „Lupine!“ Remus vstoupil do učebny. „Víte o tom něco?“
„Ne, Severusi,“ zavrtěl Remus hlavou. „Od doby, kdy nám bylo patnáct, jsem si z tebe nevystřelil, a kdybych se už náhodou k něčemu odhodlal, nedělal bych to tak okatě, že.“ Remus se otočil k odchodu, než vyšel z místnosti, krátce se zastavil. „Ředitel si přál mluvit s Harrym, ale usuzuji, že to počká.“
Remus za sebou zavřel, Harry pocítil vlnu veselí valící se z chodby před učebnou. Snape přejel shromážděné ledovým pohledem, přivolal z kabinetu jakousi lahvičku a rozkázal: „Pottere! Sbalte si věci a zmizte. Toto dejte Lupinovi.“
Lahvička přistála před Harrym, jemuž nebyl ponechán prostor k námitkám. Chtě nechtě popadl flakónek, batoh s učivem a zmizel z učebny do chodby, kde se Remus opíral o zeď v záchvatu smíchu. Harry mu poklepal na rameno a podal lektvar, který Remus na jediný zátah vypil.
„Tohle je to nejodpornější, co jsem kdy pil,“ zaksichtil se vlkodlak na prázdnou skleničku.
„Horší než mnoholičný lektvar?“ zapochyboval Harry.
Remus se na něho přísně podíval, ale Harryho nezmátl. „Mnoholičný jsem nikdy nepil a ty bys také neměl vědět, jak chutná.“ Chvilku se odmlčel, pak se usmál. „Prozradíš mi, proč sis z něho utahoval a svedl to na mne?“
„Líbilo se ti to?“ zazubil se Harry; Remus jeho radostnou grimasu okamžitě napodobil. „Byla to pocta Tichošlápkovi. Pořád toužil, abych byl vaším důstojným nástupcem. Ale neboj, byla to jen jednorázová akce.“
Remus potřásl hlavou. „To by měla. Pokud provedeš cokoliv v mé hodině, spočítám ti to.“
Harry vytáhl kousek pergamenu, rychle na něho naškrábal pár slov a ťukl na vzkaz hůlkou. Měl by se vzápětí objevit v otcových dlaních.
„Cos to napsal?“
„Doznání,“ odpověděl Harry. „Nemůžu nechat celou třídu po škole. Hermiona by mi to nikdy neodpustila. Takže, vážně mě sháněl ředitel, nebo jsi mě jen přišel vysvobodit z hadího hnízda?“
Remus se zazubil ještě šířeji. „Běž nahoru, převleč se do mudlovského a pak hurá k Hagridovi. Potřebuje, abys mu s něčím píchnul.“ Harry nadzdvihl obočí a přikývl. Vyběhl směrem k věži, ale zastavilo ho Remusovo zvolání: „A... Harry?“ Harry se otočil. „Deset bodů Nebelvíru za čestné jednání.“
Harry se rozesmál a vyklusal desítky schodů až k portrétu Buclaté dámy. Řekl podobizně heslo Skara Brae, ignoroval její otázku „Neměl bys být na hodině?“, skočil dovnitř, vběhl do ložnice, odhodil učení i hábit a našel si mezi oblečením, co mu v létě Řád pořídil, něco vhodného. Navlékl se do vyšisovaných džínsů, černých pracovních bot a temně zeleného trička s kovově rudými keltskými znaky na dlouhých rukávech, zádech a kapsičce na hrudi.
„Charlie!“ vykřikl, když doběhl na dohled k hájence. Skočil mu do náruče, pevně ho stiskl, teprve pak si všiml jeho společnosti: „Aňo! Jean-Pierre!“
„Měli bychom tě znát?“ zeptala se Aňa překvapeně.
Charlie Harryho pocuchal na temeni. „Klídek, Harry, jen klídek.“ Harry se zaksichtil a vykouzlil na tváři omluvně zkroušený výraz. „Když už maguár vyskočil z pytle, Aňo, Jean-Pierre, tohle je Harry Potter známý též jako Ryan Kelly.“
Harry se zasmál jejich ohromeným výrazům, nevěřícnost ale drakobijce rychle přešla. Jean-Pierre, mnohem vyšší než Harry s Charliem, vtáhl Harryho do tuhého objetí, až ho nadzdvihl ze země. „Mon ami, tak rrád tě vidím! Tak přřeci jsi kouzelník!“
Aňa se také dožadovala objetí. „Všechnys nás doběh‘.“ Hravě žďuchla Charlieho do ruky. „Takys moh‘ něco říct, když odjel, a né takhle hrdlouhat!“
„Teda, ne že bych vás nerad viděl, ale proč jste vlastně přijeli?“ zeptal se Harry.
Charlie ukázal rukou za Hagridovo obydlí, kde bylo srovnaných sedm přepravek. „Zmizela jim matka a jsou různě poranění. Našli jsme je uvězněné v jedné velšské jeskyni. Naštěstí jeden z místních byl kouzelník a poznal, kdo to tam pláče. Přemluvil mudly, aby se do toho nepletli a nepřišli k úrazu, kontaktoval ministerstvo, které dalo vědět nám.“
„Nejsou na tom tak dobře, abychom je mohli dopravit až do Rumunska,“ navázala Aňa. „Takže tady s nimi počkáme, dokud se nedají trochu dokupy. Charlie říkal, že Hagrid má draky rád a že by je mohl použít jako názorné pomůcky při hodinách. Ale potřebujeme, aby nám někdo pomoh‘, až je budeme budit, dostat je do těch beden byl docela boj.“
Jean-Pierre pokýval hlavou, vyhrnul si rukáv a ukázal Harrymu částečně zaléčený šrám na paži. „Skorro mi ukousli rruku."
„Hagride, mohl bys zavolat Poppy?“ požádal Harry. Jean-Pierre se pokusil protestovat, ale Harry ho umlčel jediným ostrým pohledem. Hagrid naposledy toužebně stočil oči k bednám a vyrazil vzhůru k hradu. „To vážně chceš s touhle rukou budit dráčata? Poppy ti to vyléčí natotata.“
Aňa s Charliem se rozesmáli. „Takhle ho ještě nikdy nikdo neumlčel.“
Harry se usmál a pohodil ofinou. „No jo, asi se začaly projevovat lekce na podporu mého zmijozelského já.“
Madam Pomfreyová se zanedlouho dostavila v Hagridově doprovodu a hned si začala polohlasně stěžovat, že to né, čtyři draci nestačili, hned jich musí být sedm a zraněných k tomu. Trvala na své přítomnosti u buzení a ubytovávání dráčat, prý kdyby bylo potřeba přihojovat končetiny. Aňu s Jean-Pierrem dokázala téměř okamžitě zastrašit jako každého, kdo se jí dostal do péče.
Přepravky otevírali jednu po druhé a opatrně přenášeli spící dráčata do ohrady opatřené mnohými ochrannými kouzly, ohrada byla rozdělená na sedm jednotlivých kójí. Vždy jeden z ošetřovatelů dráče budil a ostatní ho uklidňovali. Mláďata byla zatím zhruba o velikosti kočky, ale bylo jisté, že rychle porostou. Nejprve se jim snažili ošetřit nejhorší poranění, jenže draci jsou vůči magii téměř rezistentní, a to bohužel i vůči léčivým kouzlům a elixírům. U některých nezbývalo než se uchýlit k mudlovským metodám.
Poslední z dráčat na tom bylo nejhůř. Zřejmě bylo nejblíže k závalu, mělo dokonce zlomené křídlo. Když je vzbudili, začalo okamžitě vzdor veškerým snahám o uklidnění šílet v záchvatu paniky. Bilo kolem sebe hlava nehlava a pokoušelo se chrlit oheň, naštěstí takto maličký Velšský zelený se nemohl zmoci na víc než vypuštění trochy kouře a horkého vzduchu.
„Šššš, já vím, že to bolí,“ utěšoval ho Harry, jen co uskočil z dráhy ostrému pařátku. „Pomůžeme ti, už to tolik bolet nebude.“ Dráče sebou přestalo mlátit; Harry si všiml, že se ostatní uklidili z dosahu a divně na něho zahlížejí. „Něco se stalo?“
„Harry,“ vydechl Charlie, do hlasu se mu vloudila směsice strachu, obdivu a respektu. Tytéž pocity vyzařovaly i z Ani, Jean-Pierra a Hagrida. „Mluvil jsi hadím jazykem... rozuměla ti.“
Harrymu poklesla čelist. Všech sedm dráčat ho upřeně pozorovalo. Polkl, překonal váhavost, podíval se znovu do očí nejbližšímu mláděti a pokusil se představit si vlnícího se hada. „Neměj strach. Chceme vám všem pomoci. Postaráme se o vás.“
Úzkost, která čišela ze všech mladých jako mrtvolný chlad, začala zvolna mizet. Mládě ze sousední kóje se natáhlo k Harrymu a žďuchlo ho hravě do ruky. Pohladil dráčka mezi očima a zřetelně cítil, jak se mu to líbí. Potom Harry představil pacientům Charlieho, Aňu, Jean-Pierra i Hagrida a společně s nimi se pustil do práce. Šlo to mnohem lépe, když se svými svěřenci nemuseli zápolit. Během ošetřování hlasitě vysvětloval, co právě dělají.
Když skončili, všichni čtyři mu museli odpřísáhnout, že uchovají nový poznatek v tajnosti; nechtěl, aby se rozkřiklo, že umí mluvit s draky. Kromě toho, že chtěl předejít pozornosti, již by to nutně vzbudilo, také rozhodně nepotřeboval, aby se Voldemort dozvěděl, že on umí s draky mluvit také.