42.kapitola
Pohled na havraspárskou střelkyni, s níž Malfoy mluvil krátce po zápase, zavěšenou do Draca na cestě do Prasinek Severuse překvapil. Severus nikdy nebyl nucen dělat dozor za víkendových návštěv blízké vísky, protože vždy halasně vyhlašoval, že nutně potřebuje strávit poklidný čas v laboratoři, nerušen hejny děcek motajících se okolo. Což mu mimo jiné zaručilo, že ho Pán zla nemohl zneužít k případnému útoku na studenty, kteří opustili bezpečí bradavických pozemků.
Boj o moc, který vzplál ve Zmijozelu po Malfoyově oznámení, byl k popukání. Navíc v sobotu ráno vyšlo v Denním věštci pojednání podrobně se věnující štědrým darům, jež poskytl nový vůdce malfoyovského domu nejrůznějším veřejně prospěšným organizacím.
Další článek pojednával o smíření, k němuž po letech vzájemné nevraživosti došlo mezi Malfoyem a Harrym tváří v tvář nutnosti sjednotit se v boji proti Vítekomu. Severus se při představě, co oba články vyvolají za rozpravu, začínal těšit na příští schůzku Řádu; reakci Pána zla by si ovšem nejraději odpustil.
Malfoy s Fawcettovou byli středem neutuchající pozornosti. Severus byl nucen nakládat s Malfoyem a těmi ze Zmijozelu, kteří se přidali na jeho stranu, o poznání chladněji, než míval ve zvyku. Rád by svým svěřencům naznačil, že je podporuje, ale už takto bylo s jeho dvojakým postavením obeznámeno až nepříjemně mnoho studentů.
Když Harry prozradil jejich příbuzenství svým spolunocležníkům a slečně Láskorádové, která dokázala k Severusovu nevadnoucímu podivení uvařit dokonalý lektvar téměř na každé hodině, ačkoliv se nikdy nezdála být duchem přítomna, musel je také seznámit se skutečností, že je Severus špehem nasazeným do tábora Temného pána. Jinak by těžko vysvětloval, proč se Severus k Harrymu veřejně nehlásí.
Velikonoce nadešly rychleji, než se Severusovi líbilo. Zatímco možnost narušení či úplného zničení spojení mezi Harrym a Pánem zla vyhlížel s nadějí, rozhodně se netěšil na způsob, jímž mělo být výsledku dosaženo. Remus mu prozradil, že Harry přivedl Malfoye na jednu z lekcí s Tonksovou. Schůzka zřejmě proběhla k všeobecné spokojenosti, pokud lze něco takového prohlásit o setkání zmijozela se dvěma nebelvíry, protože Malfoy si od té doby se svou bezúhonnou příbuznou dopisoval.
Harryho soukromé hodiny se Severusem byly zaměřeny na kritické myšlení, manipulaci a předstírání. Začali řešením logických problémů a slovních hříček, v nichž se zorientoval nečekaně rychle. Harry Severusovi složil poklonu za hádanku nastraženou v rámci komplexní ochrany kamene mudrců a přiznal, že její rozšifrování bylo tehdy dílem čistě Hermioniným. Netrvalo dlouho a do hodin byli přizváni Grangerová s Weasleym, a nutno přiznat, že společně tvořili impozantní seskupení. Weasley měl překvapující nadání pro strategické myšlení, dokonce nejednou porazil Severuse v šachu.
Grangerová Harryho sevřela v náruči tak pevně, až si Severus myslel, že jeho syn zahájí prázdniny s několika žeberními zlomeninami. Dívka měla pláč na krajíčku: „Dávej na sebe pozor!“
„U Merlinovy jeskyně, Miono,“ odtáhl ji Weasley od Harryho a praštil kamaráda do ramene. „Je to jen na týden. Pak ho zase uvidíš.“
Weasley byl také daleko lepším hercem než Harry s Grangerovou, pravděpodobně za to vděčil soužití s pěti staršími bratry, kteří dokázali udělat detektivku i z prostírání stolu. Oba Harryho přátelé moc dobře věděli, že jakmile odjede vlak se studenty, nastane čas pokusit se o rituál, a oba z toho měli nervy na dranc. Remus slíbil objevit se osobně na Grimmauldově náměstí a podělit se s nimi o novinky, až bude po všem.
Když vešel Severus na ošetřovnu, Harry, Poppy a Albus už tam na něho čekali. Otevřel svazek na patřičné stránce a odložil ho na stolek přistavený speciálně pro něho.
Harry se zhluboka nadechl. „Fajn. Musím při tom být vzhůru?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Severus. „Ty jsi jakožto můj syn osobou podřízenou, navázání pouta tedy závisí jen na mně.“
„V tom případě,“ otočil se Harry k madam Pomfreyové, „bych to raději zaspal. Minule jsem... řekněme, že jsem byl také mimo, a nijak netoužím prožít si to doopravdy.“
Poppy přikývla, ale podívala se znepokojeně po Severusovi, který si sedl na kraj postele. Harry se převlékl do nemocničního pyžama, ulehl do polštářů a nechal se až do pasu přikrýt dekou.
Severus uchopil jednu jeho ruku do svých dlaní. „Víš určitě, že to chceš podstoupit? Třeba se nám podaří přijít na něco jiného.“
Harry pokýval hlavou. „Mluvil jsem s Hermionou. Prošla knihovnu celkem třikrát a tohle je jediné, co má šanci na úspěch.“ Volnou rukou si promnul čelo. Jizva byla ošklivě zarudlá, stejně jako po několik posledních měsíců. „Chci to mít už za sebou.“
Severus vstal a pokynul Poppy a Albusovi. Albus začal pokojík, v němž se nacházeli, odstiňovat od okolního světa. V hlavní místnosti ošetřovny hlídal Remus, aby mohl poskytnout první pomoc případnému pacientovi z těch několika málo studentů, kteří zůstali přes prázdniny na hradě.
Poppy Harryho uspala a pak mu znecitlivěla paži, kterou nařízla a nechala mladíkovu krev odtékat hadičkou do připravené nádoby. Následovalo znovuoživení dočasně deaktivovaného monitorovacího kouzla.
Všichni tři stáli a tiše pozorovali odtékání Harryho krve. Poppy vypadala, že se jí co nevidět udělá nevolno, a Severus se kvůli ní cítil provinile. Jakožto léčitelka složila přísahu nikomu vědomě neublížit, a teď byla donucena nechat studenta téměř vykrvácet. Sice to učinila v naději na uzdravení chlapcova dlouhodobě neutěšeného zdravotního stavu, ale stále se jednalo o krok proti všem zásadám, jež dlouhá léta vyznávala. Po době, která se zdála být věčností, a po nechutně velkém množství odteklé krve konečně rázně kývla.
Severus levačkou stiskl Harryho dlaň a začal odříkávat magickou formuli. Hůlkou načrtl ve vzduchu sérii run, vznášely se chvíli nad mladíkovým tělem, pak se rozzářily, klesly a vnořily se do bezvládné postavy. Severus se dotkl hůlkou vlastního srdce a čela, obkreslil další sérii run, a totéž zopakoval na svém synovi.
„Hleďte, mizí,“ zaslechl Severus šepot, zatímco pokračoval v recitaci zaříkání a v pohybech hůlkou. Koutkem oka zaznamenal, že výrazně zarudlá jizva na mladíkově čele zvolna bledne do lehce růžového odstínu.
Ten pohled ho potěšil. Nenechal se jím ale vyrušit a procházel předepsaným postupem až ke konečné fázi, k navázání samotného krevního pouta. To bylo dovoleno pouze skutečným přímým příbuzným, a jelikož proces vyžadoval výměnu krve, spadal kvůli němu celý rituál do oblasti černé magie. Albus musel pro ono odpoledne deaktivovat patřičné strážní kouzlo z komplexu zaklínadel chránících hrad.
Severus ukryl hůlku do pouzdra a za stálé recitace natáhl ruku k Albusovi. Ten mu podal dýku, rukojetí napřed. Severus otočil Harryho ruku, již stále svíral, dlaní vzhůru. Ostřím, tenkým jako břitva, si přejel nejprve po vlastní dlani, rána se okamžitě zalila krví. Zasykl, jak ho řez zaštípal, ale bez váhání tentýž pohyb plynule zopakoval na ruce svého syna.
Přitiskl rány na sebe. Srdce mu mocně tlouklo, slyšel jeho pravidelné údery, spolu se slabou ozvěnou tichého tepotu srdce Harryho. Tiché údery začaly nabírat na síle a Severus cítil, jak Harryho srdce silou vytahuje krev z jeho vlastních žil. Nečekaně ho bodlo pod hrudní kostí a před očima se mu začalo zatmívat. Vázací proces ale udržel.
V místnosti se rozjasnilo, i když to tak mohlo připadat jen jeho očím. Měl dojem, že vidí okolo Harryho zlatavou auru, jasnou a silnou, protkanou náznakem nebelvírského karmínu. Vyslovil poslední slova a klesl na kolena, neschopen pustit Harryho dlaň.
„Hotovo,“ vydechl. Poppy otočila směr toku Harryho krve, vracela mu ji z nádobky zpět do těla. Severus si položil hlavu na postel vedle Harryho nohy. Jakési ruce se ho snažily zvednout, ale on jen zavrtěl hlavou: „Tady zůstanu.“
Místností se provlnila magie, Albus zrušil ochranný štít.
„Ať se prospí,“ odtušila Poppy se svou obvyklou léčitelskou věcností směrem k oběma účastníkům obřadu.
„Prospí,“ zopakoval Severus mátožně. Okrajově zaregistroval, že se vznesl do vzduchu a byl odložen na měkkou matraci. Jestli někdo pohotově přivolal druhou postel ze sousední ošetřovny, nebo jestli rozšířil Harryho lůžko, aby pojalo oba dva, to netušil.
„Tati?“ mlhou, jež ho obklopovala, pronikl tichý hlas. O okamžik později se ozvalo znovu, tentokrát důrazněji: „Tati!“
Usmál se. To oslovení měl rád. Příliš dlouho žil v domnění, že ho tak nikdy nikdo nazývat nebude. Otevřel oči a uviděl Harryho, který se na něho seshora zubil.
„Líbí se mi, když se usmíváš,“ podotkl mladík.
Severus se posadil. Lebka zaprotestovala, snažila se ho přesvědčit, že dostala zásah přinejmenším deseti potlouky. „Dopadlo to?“
Harryho úsměv se ještě rozšířil a chlapec si shrnul ofinu z čela. Jizva byla stále viditelná, ale jen jako pouhá připomínka dávného zranění. „Žádné bodání, žádný bolehlav ani vystřelující bolest, natož nepodmíněné záchvaty smíchu či zuřivosti. A co u tebe?“
Severus se soustředil na pocity proudící z levého předloktí. Znamení mírně hřálo a dávalo tak najevo, že Pán zla je naživu a že to jinak ani nebude, dokud ho Harry nezabije. „Aktivní.“
„Můžu se kouknout?“ zeptal se Harry polohlasem, jako kdyby se chystal překročit neviditelnou hranici. Už se neusmíval, vědomí, že nově vytvořené pouto nenarušilo Severusovo spojení s Temným pánem, mu smazalo šťastný výraz z tváře.
Severus se zadíval na svého syna, jehož zelené oči se naplnily starostlivostí a strachem. Vztáhl k němu levačku, Harry ji uchopil do svých dlaní a přejel ukazováčkem po vypáleném cejchu. Severus se díval na mladíka, pozoroval jizvy utržené nejspíše při práci s dráčaty, napodobeninu hůlky připevněnou do držáku od Charlieho a pozvolna mu docházelo, že v rozporu se svými zvyklostmi si dnes Harry nevzal oblečení s dlouhými rukávy.
„Vypadá jako živý, jenjen promluvit,“ okomentoval Harry obrázek hada a pustil Severusovu ruku.
„Kdyby byl vytetovaný, tak by se hýbal,“ odtušil Severus, a když Harry vykulil oči, uvědomil si, že mladík vlastně vyrůstal mezi mudly. „Znamení zla není vytetované, je vypálené. Nelze ho odstranit žádným známým způsobem.“
Harryho oči nabraly výraz, který byl Severusovi povědomý – James se tak díval pokaždé, když mu někdo předložil zdánlivě neřešitelný úkol. Sálala z něho rozhodnost. Severus si povzdechl. Rozhlédl se, byli sami. Ležel na samostatné posteli přiražené k Harryho lůžku, mladík byl plně oděn dle mudlovské módy do zatraceně dobře padnoucích džínsů a černého bavlněného trička se zlatým, modře vystínovaným nápisem ‚Chytač‘ na hrudi. Okolo nápisu chaoticky poletovala zlatonka, hned se objevila tu a hned sebou mrskla onam.
„Jak dlouho jsem spal?“ změnil Severus téma. Nechtěl nechat Harrymu čas na přemýšlení.
Harry náhle vypadal přepadle. „Dva dny. Poppy říkala, že ti nic není a že by tě mohla probudit, ale Albus trval na tom, že se potřebuješ prospat.“ Severus na křestní jména vážených členů bradavického sboru zareagoval zdvižením obočí, Harrymu bylo zřejmě jasné, nač poukazuje, protože jen obrátil oči v sloup.
„Poppy říkala, že už jsem tu byl tolikrát, že jsem si čestně odstonal právo říkat jí křestním jménem. Remus povídal, že jemu totéž dovolila někdy v průběhu čtvrťáku. Ředitel se pro změnu dožaduje, abych mu říkal Albusi, když u toho nejsou žádní studenti, protože prý nemusím říkat profesore tomu, kdo mi měnil pleny.“
Severus si odfrkl, ale pak si stiskl kořen nosu. „To je celý on.“
„Si tak říkám, kolik lidí, co znám, mě vidělo nahatýho,“ zabrblal Harry s rukama zkříženýma na prsou. Severus se rozesmál – podle jeho povědomí tu tehdy byli v podstatě všichni současní zaměstnanci. „Poppy říkala, že tě možná bude bolet hlava.“
„Možná?!“ odtušil Severus ostře. Harry se s pozoruhodnou mrštností hbitě otočil, popadl z nočního stolku několik flakónků a přistrčil je k Severusovi, který je pečlivě jeden po druhém prozkoumal, než je vypil. Teprve potom zaregistroval, že je navlečený v nemocničním pyžamu vzor Poppy. „Já tu ženskou jednou přerazím.“
Harry se zazubil. „Oblečení máš támhle. Skočím jí říct, že ses vzbudil.“
Rychlost, s jakou vystřelil z místnosti, Severuse zarazila. Takhle bezstarostně neviděl Harryho pobíhat dobře tak... od návratu Pána zla. Vlastně poslední příležitost, kterou si vybavoval, byla ještě před vylétnutím Harryho jména z Ohnivého poháru. Jakmile dveře zapadly, Severus vstal a strhal ze sebe tu modrobíle proužkovanou bavlněnou odpornost.
Nikdy by neřekl, jaké je to blaho mít na sobě svršky ze své vlastní garderoby. Kalhoty pod hábitem začal nosit po onom incidentu na konci pátého ročníku, a vzdor bolestivým projevům strýcovy nevole od nich odmítl ustoupit. Rychlé čisticí kouzlo poslouží až do řádné sprchy. Zastrčil hůlku do rukávu a vyrazil ke dveřím, v nichž se střetl s přicházející Poppy. Za jejími zády se zákeřně uculoval Harry.
„Zpátky do postele, Severusi!“ rozkázala ošetřovatelka. „Ještě jsem tě nepropustila.“
Severus se na ni zle zadíval. „V této tvé bohy prokleté díře nezůstanu ani o vteřinu déle, než je nezbytně nutné. Jsem zcela schopen postarat se o své zdraví sám, tvých služeb již nebude potřeba.“
Poppy cosi zavrčela, ale ustoupila a nechala ho projít. Hádali se pokaždé, co se Severus vzbudil v její péči, dokonce už v dobách, kdy byl ještě studentem. Harry s vypětím všech sil zadržoval smích, když viděl výraz otcovy tváře, na sebeovládání měly zdrcující vliv i vlny šťastného veselí, které se ze Severuse přímo valily. Vypadalo to, že je díky navázanému poutu vůči jeho pocitům mnohem citlivější. Vyrovnal svůj krok s jeho, Severus shlédl a všiml si, že je Harry bos.
„Boty nevlastníš?“ sykl na něho Severus.
Harry pokrčil rameny. „Rád chodím bosky. V létě jsem stejně boty nikdy nenosil. Botasky od Dursleyů mi navíc nikdy pořádně nesedly, bylo pohodlnější běhat bez nich.“
„Pane Pottere!“ zaječela Poppy. „Neřekla jsem, že můžete odejít!“
„Slyšela jste to od něj, ne?“ křikl přes rameno a vypálil, jako kdyby mu drak pálil koudel za zadkem.
Severus se uchechtl a nasadil expresní rychlost chůze, aby ho Poppy nestihla zastavit a použít jako vnadidlo k nalákání Harryho na ošetřovnu. Vypadalo to, že ono místo Harry nesnáší stejnou měrou jako Severus.
Cestou do svých komnat se Severus ostře zadíval na párek nebelvírských druháků, což mělo za následek, že dotyční studentíci obratem zmizeli v dálavách. Ušklíbl se, došel k portrétu a našel za ním rozesmátého Harryho, který zrovna vyprávěl o jejich úniku z ošetřovny Remusovi, Albusovi a Minervě.
„Mám byt zamořený nebelvíry,“ postěžoval si Severus a nalil si panáka brandy, aniž by komukoliv z návštěvníků nabídl. Beztoho se všichni přítomní uměli obsloužit sami.
Harry se k němu otočil, stále se širokým úsměvem na tváři: „Za to si můžeš sám.“
Severus pozdvihl obočí. „Vážně?“
„No, tak se na to podívejme,“ poklepal si Harry ukazováčkem na bradu v předstíraném zamyšlení. „Uzavřel jsi sňatek s pobertou, máš syna v Nebelvíru a pro dalšího nebelvíra špehuješ dědice Zmijozela.“
„Máš bod,“ zahučel Severus a zakroužil nápojem ve sklence.
„Víš, kolik je hodin?“ odfrkla si Minerva pohrdavě, když usrkl požehnaného nápoje.
„Netuším, Minervo,“ odpověděl, „ale ujišťuji tě, že přijít domů a nalézt tady čtyři nebelvíry, to už vyžaduje doušek něčeho ostřejšího. A když jsme u toho – proč tu vlastně jste?“
Harrymu se nad zubatým úsměvem usadila jiskřička v oku a Severus zatoužil poslední otázku nikdy nepoložit. Albusovo jiskření, k uzoufání podobné tomu Harryho, jen o stupeň silnější, mu úplně stačilo.
„Rituál proběhl úspěšně,“ navázal ředitel, „proto je na čase pokročit s Harryho výcvikem o další stupeň. Já s ním budu trénovat souboje, Minerva ho bude učit zvěromagii, ty a Remus ho seznámíte s pokročilými útočnými zaklínadly. Budete se jim muset věnovat v Zakázaném lese, protože hrad tento druh kouzlení nedovoluje používat ani ve své bezprostřední blízkosti.“
„Chcete učit Harryho černou magii,“ došlo Severusovi a nutno říci, že ho to nepotěšilo. Sám ji používal jen pokud nebylo zbytí, většinou proto, aby se neprozradil, ale nikdy neměl v úmyslu s ní kohokoliv seznamovat, a svého syna nejméně ze všech.
Harry se na něho vážně zadíval, po úsměvu a jiskře v oku ani památky. „A jak si představuješ, že zabiju Voldemorta? Prokletím sulcových nohou nebo snad bolákovým uřknutím? Raději bych se zabíjet neučil, ale pokud je mi souzeno toho zmetka zlikvidovat, chci být připraven.“
Severus stiskl víčka a zavrtěl hlavou. Popaměti si přihnul ze skleničky, ale zjistil, že mu Albus koňak nahradil dýňovou šťávou. „To bylo zákeřné, Albusi.“ Ředitel se díval jako učiněné neviňátko, ale Severus mu na to neskočil. „Kdy začneme?“
„Za hodinu bude oběd,“ promluvil Remus. „Harry by se měl nejprve věnovat dohánění zameškaného učiva. Odpoledne dopíše pojednání pro Minervu a po večeři ho vezmeme ven.“
Remus znal Zakázaný les lépe než kdokoliv jiný, Hagrida nevyjímaje. Vzhledem k jeho nezvykle ostrým smyslům a Harryho empatii se jim podařilo vyhnout se kentaurům, akromantulím i vší havěti, která by na ně mohla dostat zálusk. Došli na velkou mýtinu za nejzazším okrajem dosahu většiny hradních ochranných kouzel, mnohá z nich totiž nemohla dost dobře dosahovat až do Prasinek, protože by narušovala život tamních obyvatel. Remus Severuse s Harrym ujistil, že se v nejbližším okolí nenacházejí žádní testrálové, jež by mohla přilákat případná vůně krve.
Remus se ujal hlídky a vyčaroval štít, zatímco Severus učil Harryho. Na Severuse udělal Harry dojem rychlostí, s níž si dokázal osvojit i komplikovaná kouzla. Vypadalo to, že mu problémy činí spíše kouzla obyčejná než složitá, což podporovalo teorii Grangerové o tom, že mladíkova moc přirozeně narůstá a je blokována, pokud se jí snaží odebírat jen malou část. Většinou používal skutečnou hůlku, protože kouzla, která probírali, byla ovlivňována emocemi a žádala si uvolnění značné dávky magie.
Když se Harry učit chtěl, dokázal se na probírané bezkonkurenčně soustředit. Severus už měl na jazyku jízlivou otázku, proč se Harry stejně svědomitě nevěnuje i učivu dle školních osnov, ale protože si dokázal barvitě představit, co by mu na to synek odpověděl, raději otázku zase spolkl.
„Araneum incendiary,“ vypálil Harry. Severus schovaný pod ochranou oheň mrazícího štítu se náhle ocitl obklopen žhnoucími plameny. Harry ukončil zaklínání a usmál se. Během pouhých třech pokusů dovedl kouzlo k dokonalosti. Napoprvé se mu povedlo vytvořit ohnivou síť, ale nedokázal do ní Severuse spoutat.
„Skvělé,“ pochválil ho Severus. „A teď znovu – bez hůlky a neverbálně.“
Harry si zamyšleně zasunul hůlku do rukávu a podíval se upřeně na Severuse. Že kouzlo seslal, zjistil Severus až ve chvíli, kdy se okolo něho sevřela stěna utkaná z tekutého ohně. Jemné brnění vyvolané střetem ohně a ledu bylo fascinující. Začínal chápat, co na tom Vendelínu Výstřednici tak lákalo, a bylo mu jasné, že zkušenost z osobního zážitku žádný třeťák do své eseje pro Binnse zapracovat nemohl.
Když oheň zmizel, zrušil i mrazicí kouzlo. „To by pro dnešek stačilo.“
Harry promluvil, teprve když došli zpět na školní pozemky, všichni tři skrytí pod kouzlo nepovšimnutí. Cesta z lesa jim zabrala drahnou chvíli, museli jít oklikou, protože se Remus bál, aby se nesetkali s kentaury.
„Zajímá se Voldemort o to, jak spolu vycházíme?“ zeptal se.
Severus si povzdechl. „Ano. Stále mu tvrdím, že zvolna postupuji, ale ty že jsi tvrdohlavý a naivní. Přesvědčit ho o tom není příliš pracné.“
Remus se zasmál. Harry se asi mračil, ale vzhledem ke kouzlu, pod jehož vlivem byli, to Severus nemohl říci určitě. „Jen jsem tak přemýšlel, co kdybys mu řekl, že mě učíš? Samozřejmě ne praktickou stránku, ochrany hradu to přeci nepovolují, ale teorii.“
Remus se přestal smát jako když utne, napětí by se dalo krájet. „Poradíme se s Albusem. Osobně jsem proti. Raději mu neříkat, že se učíš černé magii, dokud to nebude nutné k tvé ochraně.“
„Promysli to,“ pobídl ho Harry napjatě. Severus zatoužil vědět, co přesně se mu honí hlavou. „Mám o tebe strach.“