Baxin povídky

Velikonoční prázdniny se kvapem blížily, následující víkend bude ve znamení výletu do Prasinek a ten další už bude velikonoční. Na prázdniny zůstanou ve věži jen Harry a dva druháci, kteří si stoprocentně nevšimnou, když bude kvůli obřadu mimo kolej.

Ráno onoho dne, kdy Draco slavil sedmnáctiny, seděl Harry u nebelvírského stolu a nenápadně pokukoval po zmijozelech. Lísali se k Malfoyovi, který jejich dolézání přijímal s důstojností vpravdě královskou. Pak vlétly poštovní sovy, a jak Harry předpokládal, celá letka jich zamířila přímo k čerstvě zletilému dědici malfoyovského rodového majetku. Součástí hejna byla i školní sova s dopisem od Harryho, očarovaným řadou diskrétních a bezpečnostních kouzel. Všem nepovolaným očím se bude jevit jako milostné psaníčko od neznámé ctitelky, Harry si přeci jen chtěl vyřídit účet za svatého Valentýna, ale Malfoy se z něho dozví o schůzce s Tonksovou v Komnatě nejvyšší potřeby; setkání bylo dohodnuto na zítřejší večer.

„Jééé!“ vyjekla Pansy Parkinsonová. „Od kohopak asi je?“

Malfoy psaníčko hbitě stopil a šlehl ostrým pohledem po nebelvírském stole, kde se Harry ani nenamáhal skrývat pobavení.

„Co je tu tak k smíchu?“ ptal se Ron zvědavě, nebo to alespoň Harry přepokládal, mladému zrzkovi s ústy plnými míchaných vajec totiž téměř nebylo rozumět.

Harry mávl rukou ke zmijozelským: „Ále, Malfoy dostal spolu s dárky k narozeninám líbesbríf od nějaké slepice.“

Další zmijozelky začaly Parkinsonové pomáhat s odhalováním neznámé ctitelky a Malfoy zabíjel očima Rona, který se bez váhání přidal k Harryho posměškům. Po otevření dalšího psaní se ale Malfoyův nenávistný pohled změnil ve vítězoslavný úšklebek. Rozlepil objemnou obálku, nahlédl dovnitř a vyskočil na lavici. Jídelna okamžitě zmlkla, nikdo z učitelů očividně nejevil úmysl vložit se do děje.

„Jak většina z vás ví, dnes jsem dosáhl plnoletosti,“ začal Malfoy povýšeně, za což sklidil nemálo výkřiků obdivu od členů své koleje. „Vzhledem k současné politické situaci...“

„Tedy k tomu, že je jeho tatík v lochu,“ zašeptal Ron Harrymu.

„...jsem se oficiálně stal hlavou rodu Malfoyů a rád bych vám oznámil, že Lucius Malfoy byl vyděděn.“ Obdivné výkřiky umlkly jako když utne a osazenstvo zmijozelského stolu vytřeštěně zíralo na Malfoye, který na zdůraznění svého prohlášení spokojeně sepjal ruce. „Co nově nastolený správce rodového majetku vás ujišťuji, že budu i nadále finančně podporovat jak Zmijozel, tak jeho famfrpálový tým.“ Pak si Malfoy vyhrnul rukávy, a než pokračoval v proslovu, ukázal přítomným předloktí neposkvrněná přítomností znamení zla.

Harry se spokojeně zapřel do sedadla. Síní proběhla vlna šeptandy, v podstatě všichni studenti si byli vědomi významu Malfoyova gesta a napjatě čekali, co bude dál. „Rozhodl jsem se také poskytnout jisté příspěvky různým charitativním a veřejně prospěšným organizacím, například Fondu na podporu válečných obětí a vývojové laboratoři při Svatém Mungovi.“

Většině přítomných poklesly sanice, Brumbál spokojeně mrknul a Snape se zachmuřil.

„Fond na podporu válečných obětí se stará o sirotky a veterány první protivoldemortovské války,“ informovala Hermiona polohlasem své okolí.

Pobledlý Neville ji doplnil: „A vývojová laboratoř Svatého Munga zkoumá možnosti zmírnění a léčby dlouhodobých následků kletby cruciatus.“

Malfoy seskočil z lavice, sedl si a zdánlivě bez zájmu o následky svého malého proslovu se začal znovu věnovat nedokončené snídani, jen v koutku úst se mu usadil téměř nepostřehnutelný náznak úsměvu. Jídelna zůstala ponořená do ticha, Harry se pozorně rozhlédl po svých spolužácích. Všichni nebelvíři a mrzimoři vypadali zmateně, kdežto havraspáři se tvářili, jako kdyby jim bylo předloženo obzvláště záludné zadání úlohy věštění z čísel. Mladší studenti co možná nejtišeji tahali rozumy ze svých starších kolegů. Zmijozelové se pokoušeli udržet nevzrušené tváře hráčů pokeru, ale tu a tam si nenápadně vyměňovali nervózní pohledy.

S tím nepřirozeným tichem by měl někdo něco udělat. Harry kouknul po vyvýšené tabuli, za níž Brumbál stále zářil, Remus s McGonagallovou a ostatními členy Řádu se usmívali a zbylí učitelé se z nich snažili vymámit alespoň základní informace. Brumbál mrkl na Harryho a ten přikývl, vstal a začal pískat a tleskat s rukama zdviženýma vysoko nad hlavou. Ředitel se k němu okamžitě přidal.

Ron s Hermionou se na Harryho podezřívavě dívali, jestli se právě neminul rozumem. Tiše na ně sykl: „Potom.“

Pokrčili rameny, vstali a přidali se k ovacím. Další pobídky nebylo třeba, nebelvíři okamžitě následovali jejich příkladu, v závěsu za nimi většina přítomných. Harry se posadil, když stály a tleskaly dobré tři čtvrtiny studentstva. Malfoy k němu vzhlédl od svého talíře, zachytil Harryho pohled, nepatrně kývl a Harry mu pokývnutí hbitě oplatil.

„Co to k čertu mělo znamenat?“ dožadoval se Ron, když trio kráčelo k učebně lektvarů. Hermiona na Harryho jen vyčkávavě hleděla.

Popadl je každého za jeden loket, vtáhl je do prázdné učebny a vztyčil bariéry proti vyrušení i odposlechu. „Nemáme moc času, řeknu jen základy, tak kušujte a poslouchejte, jinak přijdem pozdě.“

Hermiona žďuchla do žeber Rona, který se nadechoval k protestům, a rychle vyhrkla: „Jasně, Harry.“

„Jednou v noci jsem narazil na Malfoye a on...“ Harry se zarazil, marně se snažil vymyslet, oč se vlastně může podělit. „Složil jsem přísahu, že...“

Ronova obočí vylétla do výše, Hermiona jen hloubavě koukala.

Harry vycítil Malfoye procházejícího okolo. „Počkejte chvilku.“ Skočil ke dveřím, rozrazil je a sykl: „Malfoyi!“

Malfoy naznačil zmijozelům, kteří ho doprovázeli, aby pokračovali v chůzi bez něho. „Pottere?“

Harry si bezradně povzdechl: „Co jim můžu říct?“

Malfoy nakoukl za jeho záda a ušklíbl se, jenže úšklebek rychle vyvanul a Harry z mladého zmijozela pocítil pachuť frustrace: „Dobrá, Pottere. Hrubé obrysy, žádné detaily.“

„Díky. A všechno nejlepší k narozeninám.“ Malfoy se otočil k odchodu, Harry obrátil oči v sloup, zavřel dveře učebny a vrátil se k Ronovi s Hermionou. „Trochu jsme se bavili a měl jsem z toho dojem, že nesrší nadšením přidat se k Voldemortovi ani netouží sprovodit ze světa mudly a mudlorozené kouzelníky. Oba jsme přísahali, že bez dovolení toho druhého nebudeme o našem rozhovoru s nikým mluvit. A podle toho, čeho jsme byli dneska svědky, byl můj dojem poměrně správný.“

Hermiona přitakala. „Při snídani se v podstatě přihlásil k naší straně.“

„Malfoy?“ zaskřehotal Ron. „Harry, prosím, řekni, že ses s ním neskamarádil!“ Ronovy oči přímo žadonily.

„Neskamarádil,“ odpověděl Harry pevně. „Pořád si myslím, že je to nabubřelý panák a celá léta se k nám choval jako totální zmrd, jenže pokud se chce otočit proti Voldemortovi, tak jsem za. Nemusím být kamarád s každým, kdo je na naší lodi, ne?“

„Harry má pravdu,“ prohlásila Hermiona rozhodně. „Od této chvíle bychom neměli Malfoye poňoukat, pokud si o to neřekne. Jdeme, je nejvyšší čas.“

Opustili učebnu, Ron tiše brblal cosi o ztrátě skvělého cíle kanadských žertíků. Harry ho blahosklonně poplácal po zádech těsně před tím, než vešli do laboratoře. „Klídek, Rone. Pořád zbylo ještě dost zmijozeláků, kteří si přímo říkají o uřknutí, a bude čirým potěšením nadělat z nich hromádku pilin.“

Ron se napřímil a trio vyrazilo zabrat místa v učebně. Když procházeli kolem Malfoyovy lavice, Hermiona jdoucí první na mladíka kývla a pozdravila ho: „Malfoyi.“

„Grangerová,“ pokývl jí na oplátku. Totéž se opakovalo i s Harrym a Ronem, ke zmatení naprosté většiny přítomných. Malfoy neprojevoval sebemenší ochotu odpovídat na jakékoliv otázky, a veškerý pokus o konverzaci byl navíc utnut vplutím profesora Snapea. Během následující lekce přišel Nebelvír o obvyklou dávku kolejních bodů, ale Malfoy, ačkoliv se mu povedlo uvařit bezchybný elixír, nezískal pro svou kolej ani jediný bod.

Malfoy hned následujícího rána po jejich rozhovoru na věži poslal Harrymu svůj časový rozvrh, aby mohla být domluvena schůzka s Tonksovou; tu Harry naaranžoval na středeční večer, kdy ho měla bystrozorka přijít doučovat, tentokrát se chystali probrat téma proměny vlasů. Harry počkal na Malfoye před vstupem do Komnaty nejvyšší potřeby, Tonksové předem poslal sovu, že budou mít návštěvu.

„Malfoyi,“ pokývl mu Harry, když se k němu blonďák přiblížil.

Malfoy odtažitě kývl, ale Harry z něho cítil nervozitu. „Pottere. Kde schůzka proběhne?“

Harry ukázal hlavou na dveře a uvedl ho dovnitř. Při lekcích s Tonksovou měla Komnata podobu malého obývacího pokoje s několika dvousedy, konferenčním stolkem a nevelkým krbem. Tonksová seděla na jedné pohovce, tvář svraštělou soustředěním. Harry se zazubil a gestem ruky Malfoye zastavil. Během vteřiny se vlasy Tonksové protáhly a zfialověly, nos se změnil v roztomile přidrzlý pršáček a na nehtech se objevil lak barvou odpovídající momentálnímu odstínu vlasů. Když otevřela oči, Harry se rozesmál.

„Doufám, že mi ty oči vrátíš, až tě přestanou bavit,“ dobíral si ji.

„Harry!“ Tonksová vyskočila a vtáhla ho do náruče. „Tak kohopaks mi přivedl?“ Podívala se na Malfoye, vytřeštila oči a pořádně si ho prohlédla od hlavy až k patě. „Ty musíš být Narcissin syn.“

„Draco Malfoy,“ představil se a zdvořile jí nabídl ruku.

Tonksová mrkla překvapeně na Harryho, ale nabízenou ruku přijala. Jenže místo toho, aby mu jí potřásla, si ho přitáhla do náruče, následkem čehož zmijozel jen bezmocně vykulil oči. „Ráda tě poznávám, bratránku!“ Propustila ho a on se lehce upjatě usadil na jednu z pohovek, Harry s Tonksovou si také zabrali každý jednu.

„Takže,“ začal Malfoy s nádechem nesouhlasného pohrdání. Harry se totiž opřel jedním chodidlem o sedák a přitáhl si koleno až pod bradu, kdežto Tonksová se pro změnu poskládala rovnou do tureckého sedu. „Blackovi vydědili tvou matku, protože se vdala za mudlorozeného?“

„Jo,“ kývla Tonksová, „a vypálili její jméno z tapisérie. Byla za víc než dvacet generací první z rodu, kdo nebyl zařazený do Zmijozelu. Byla havraspárkou. Harryho kmotr šel její cestou a skončil v Nebelvíru.“

„Jeho matka ho vypálila z rodokmenu, když v patnácti utekl z domu,“ dodal Harry a pokusil se usadit o něco společenštěji. Malfoye tou snahou evidentně pobavil.

„Slyšela jsem, žes vydědil vlastního tátu,“ zakřenila se Tonksová na Malfoye. „Dobrý zápich.“

Malfoy zvedl obočí a otočil se k Harrymu, který v obranném gestu pozdvihl před sebe ruce dlaněmi ven. „Na mě se nekoukej! Já jí ani neřekl, koho s sebou dneska přivedu. Nemáte někdo hlad?“

Tonksová rázně přikývla a Malfoy pokrčil rameny. Harry zavřel oči, soustředil se a požádal místnost o malé občerstvení a máslový ležák. Když Tonksová vykřikla ‚Paráda!‘, znovu zvedl víčka a posloužil si ležákem.

„Jen si ber, bratránku,“ pobídla Tonksová Malfoye, který se neměl k činu.

Malfoy otevřel lahev ležáku a před prvním douškem naznačil přípitek směrem ke svým společníkům. „Jak se jmenuješ křestním jménem?“ Tonksová se téměř utopila ležákem a Harryho skolil záchvat smíchu. Malfoy je podezíravě přejížděl pohledem. „Co je na té otázce tak zvláštního?“

„Můžu mu to říct, prosím, můžu?“ žadonil Harry. Tonksová po něm šlehla pohledem a on si nenápadně připravil hůlku. „Prosím, prosím, Nymfadoro!“ Bleskovou rychlostí přeskočil pohovku, na níž seděl, a zmizel za opěradlem, čímž se účinně vyhnul smršti kleteb vyslaných jeho směrem. „Vždyť to není tak hrozné jméno!“

„Harolde Jamesi Pottere,“ vřískala Tonksová. „Varovala jsem tě, ať mi tak nikdy neříkáš!“

Harry vystrčil hůlku nad opěradlo a zamířil ke zdroji zuřivosti, kterou cítil žhnout nedaleko. Furnunculous! Silencio!

Tonksová zlostně zaprskala a posadila se. Když se Harry odvážil vykouknout ze své skrýše, znovu se urputně mračila, rozzuření ji už přešlo. Vlasy se jí vrátily k ostře růžovému sestřihu a oči k hřejivě oříškovému odstínu.

„Tonksová své křestní jméno nenávidí,“ vysvětlil Harry, aniž by se namáhal zrušit umlčovací zaklínadlo.

Malfoy vypadal, jako by se měl užuž rozesmát, ale zřejmě si to nedovolil, dokud si nejsou bližší. „Celkem chápu proč. Blahořečím osudu, že nebyl oběma sestrám nadělen stejný vkus.“

Tonksová Harryho nakopla a ukázala si na ústa. Harry se jen zakřenil a natáhl se na stolek pro sušenku s čokoládou.

„Nemáš v úmyslu to kouzlo ukončit?“

„Uvidíme,“ pokrčil Harry rameny. „Jednou mě nechala celou noc pobíhat s ocasem, takže bych řekl, že si může ještě chvilku počkat.“ Pak se na Tonksovou zamračil: „Ne každý dokáže změnit vzhled pouhou myšlenkou.“

Malfoy naklonil hlavu k rameni. „Ona je metamorfomág? Netušil jsem, že to mají Blackové v rodině.“

„U-hm,“ souhlasil Harry a polkl poslední sousto. „Měl bys vidět, jak umí napodobit Snapeův frňák. Je to boží.“ Malfoy znovu zvedl obočí a Harry se zazubil na Tonksovou: „Zruším to kouzlo.“

Další zamračení a drobný nosík narostl do velké orlí skoby. Malfoyovi se stočily koutky vzhůru do výrazu kdesi na půli cesty mezi úsměškem a úsměvem. Harry se rozesmál a švihl hůlkou. Finite.

„Tak tohle máš u mě,“ varovala Tonksová. Harry se na ni nevinně uculil. Doučování se v jejich podání většinou zvrhlo ve vzájemný souboj.

Malfoy přenesl pozornost na Harryho a potměšile se ušklíbl. „Když už o tom mluvíme. Děkuji ti, Pottere, že se celá má kolej nyní zabývá snahou odhalit mou tajnou ctitelku.“

Tonksová se zachichotala. „Cos zase provedl, Harry? Měls vidět, co nastražil na Remuse, bratránku. Slyšela jsem to od dvojčat, a pak na Vánoce společně...“

„Tonksová!“ okřikl ji Harry. Zatvářila se jako nevinnost sama a zmlkla. Harry si povzdechl. „Zamaskoval jsem dopis o schůzce s tebou, aby pro všechny nepovolané vypadal jako zamilované psaníčko.“

„Dobrý!“ ocenila Tonksová. Oči se jí rozzářily. „Mohli bychom poslat nějaká zamilovaná psaníčka Vítekomu! Dala bych duši za pohled na výraz toho hadího ksichta.“

Harry potřásl hlavou. „Jsi šílenec.“

„A ty mě za to miluješ.“ Naklonila se k Harrymu a políbila ho na tvář.

„Takže tu tajnou valentýnku dostal od tebe?“ nadhodil Malfoy zákeřně. Harry se na něho tvrdě zadíval. Pomsta bude krutá.

„Harry dostal tajnou valentýnku?“ vyjekla Tonksová a začala poskakovat po divanu. „Povídej, Harry, prosím!“

„Ne!“

„Prosím, prosím, prosím!“ žadonila. Vypadala jako psice, před níž někdo drží obzvláště lákavou kost a ona na ni ne a ne dosáhnout.

„Zapomeň na to, Tonksová,“ zavrčel Harry, jehož pohled ještě o stupeň ztvrdl. „Divím se, že ti to dvojčata nepráskla, ale když to nevíš, tak ze mne to nevytáhneš.“

Tonksová našpulila rty. „S tebou není žádná sranda.“

„Jasně, předhodit Voldemortovi každého, na něhož by mohl se zalíbením pohlédnout Chlapec, který zůstal naživu, je má představa té správné zábavy!“ prskal Harry ironicky.

Tonksová sebou bolestně trhla a Malfoy vypadal nepříjemně zaujatě. „Promiň, Harry. Jen jsem měla radost, že třeba nejsi sám.“

„Díky,“ usmál se na ni Harry omluvně. „No, říkal jsem si, že by nám mohl Malfoy pomoct při dnešní lekci.“

Malfoy zostražitěl. „Naslepo nesouhlasím nikdy s ničím.“

„Chytrej kluk,“ zamnula si ruce Tonksová. „Dneska se Harry bude učit zaklínadla na úpravu vlasů.“

„Jako kdyby na ty jeho štětiny cokoliv platilo,“ ušklíbl se Malfoy.

Harry zaúpěl a zhroutil se do sedačky, dočista zapomněl, že chtěl sedět společensky na úrovni. „Já to tušil, že se nakonec spiknete proti mně. Jen nezapomínejte, že u mě pořád mají Fred s Georgem jistý dloužek!“

Tonksová se hbitě zapřísáhla, že jeho vzhled nepoškodí trvalým způsobem, a Malfoy se na Harryho překvapeně podíval. Tomu bylo jasné, že blonďák hoří zvědavostí, co mohl provést, že mu dvojčata Weasleyova dluží laskavost. Usmál se. S výhružkou dvojčaty člověk nejdál dojde.

Podvědomě se poškrábal na čele. Jizva ho bolela, téměř kvůli ní nespal, ale z jakéhosi podivného důvodu se necítil tak totálně vyšťavený, jak by čekal. Možná za to mohl ten lektvar, který mu nebelvíři při každém jídle rádoby nenápadně přimíchávali do pití.

Následující dvě hodiny strávili pokusy změnit vzhled Harryho rozježené kštice, jen aby zjistili, že na ni téměř nic nepůsobí. Dokázali jeho vlasy přinutit narůst a znovu se zkrátit, ale nebylo možno změnit jejich kvalitu ani na jemnější ani na hrubší, vzdorovaly i pokusům o přebarvení a uhlazení. Místnost je vybavila třemi velkými zrcadly vznášejícími se v prostoru, ale marnost nad marnost. Nakonec na něho Malfoy s Tonksovou zírali, jako kdyby jim předvedl hladké přemístění v rámci bradavických pozemků, což bylo zhola nemožné, pokud věříme Hermioně a jejím Dějinám Bradavic.

Harry jen potřásl hlavou. „Měl jsem to tušit. Teta Petúnie by byla nadšená.“

„Hm?“ povytáhla Tonksová obočí.

„Kdykoliv se mi pokusila ostříhat vlasy, když jsem byl malý, a že to občas byly naprosto brutální sestřihy, už druhý den ráno jsem vypadal zase jako vždycky,“ vysvětlil Harry. Při vzpomínce na tetiny holičské pokusy znechuceně nakrčil nos.

Tonksová se rozchechtala a Malfoy zavrtěl hlavou. „Zcela běžná ukázka nahodilé magie.“

„Pro většinu světa moc běžná ne,“ namítla Tonksová, „ale rozhodně se jedná o další z dlouhé řady talentů, jimiž oplývá Chlapec, který zůstal naživu.“

„Zapracovalas na svém štítu, Tonksová?“ zavrčel Harry.

Usmála se na něho, zakmitala obočím a znovu si přebarvila duhovky. Harry po ní začal metat kletby. Malfoy, s reflexy zocelenými famfrpálem, se hbitě ukryl za vlastní štít, pohodlně se usadil na pohovku, popíjel ležák a pozoroval Tonksovou s Harrym při souboji, v rámci něhož kmitali po celé místnosti. Tonksová prohrála, když Harry donutil jedno ze zrcadel vskakovat do dráhy jejích zaklínadel a odrážet je zpět na ni.

Malfoy líným pohybem hůlky zrušil štít a postavil se. „Krásně jste si hrály, děti, ale já už musím jít.“ Krátce se uklonil Tonksové, která seděla na podlaze a snažila se chytit dech. „Bylo mi nesmírným potěšením tě poznat, sestřenko. Vyřiď prosím své matce mé srdečné pozdravy. Dnešní večer byl... zajímavou zkušeností, Pottere. Jsem toho názoru, že pokud si zkrátíš vlasy, nebudeš již působit dojmem, že přespáváš v Hagridově zeleninovém záhonku, a začneš alespoň z části vypadat jako hlava starobylého rodu, jíž jsi.“

Malfoy zavířil hábitem a vykráčel z místnosti. Harry se otočil k Tonksové: „Nebyla to náhodou pochvala?“

Pokrčila rameny. „Netuším, zmijozelštinu neovládám. Ale je fakt, že kratší sestřih by ta tvá tajemná valentýnka jistě uvítala, vypadáš v něm k sežrání.“

„Tonksová!“ zavrčel Harry