38.kapitola
V té době se sice Harrymu dařilo po nocích jakžtakž spát, ale hlava ho bolela téměř bez ustání, což ho rušilo při vyučování, zvláštních trénincích i během obyčejného klábosení s kamarády. Denní věštec psal o neúspěšných útocích na dračí kolonie a většina osazenstva školy tyto články přijímala s nadšením. Po měsících a měsících zpráv o stále dalších a dalších úmrtích byl každý kladný bod získaný stranou dobra důvodem k oslavám uvnitř i vně Bradavic, a to dokonce i tehdy, když nedošlo k zajetí žádného ze smrtijedů.
Seamus, Dean, Neville a Lenka; která byla se situací seznámena jednak proto, že chodila s Nevillem, a také protože s nimi bojovala na ministerstvu kouzel; reagovali na Harryho odhalení nově objeveného příbuzenského svazku každý po svém. Seamus se rozřehtal a začal se Harryho vyptávat, jestli si teď nechá narůst dlouhé háro a přestane si ho mýt. Dean přemýšlivě naklonil hlavu ke straně a chvilku si Harryho pátravě prohlížel, načež se ho bez obalu zeptal na použití kouzla na úpravu vzhledu. O letních prázdninách se pravidelně věnoval studiu výtvarného umění a měl vypěstovaný cit pro detail.
Neville zjevně váhal, jestli má začít zděšeně ječet nebo Harrymu gratulovat. Nejlépe ze všech přítomných věděl, jaké to je, vyrůstat bez rodičů. Nakonec se přiklonil k té gratulaci. Lenka se jen nepřítomně usmála a zeptala se Harryho, zda už slyšel o mořské obludě, která v mudlovských očích vypadá jako ledovec a která byla zřejmě zodpovědná za potopení Titaniku, jelikož všechny druhy kovů jsou její oblíbenou pochoutkou. Bylo to tak typicky lenkovské, že se nad tím ani nepozastavili.
Víc jim toho Harry před schůzkou BA říct nestihl, proto hodil všeříkajícím pohledem po Hermioně. Přikývla, že rozumí, a on ústy naznačil: ‚Díky.‘ Hermiona s Ronem jistě ostatním vysvětlí, proč už Harry nebude spávat v ložnici v nebelvírské věži.
Po čele mu přejela vlhká žínka a Harry zaúpěl.
„Takhle to dál nejde,“ povzdechl si nešťastně hlas, jehož vibrace znásobily bolest Harryho hlavy.
„Třeba už to zabere, Severusi,“ odpověděl kdosi, koho zvolna se probírající Harry určil jako Remuse.
„Bolí ho to, Remusi!“ sykl Snape. „Trápí se už celé týdny a podle Poppyina sledovacího kouzla se ani nepřiblížil požadované úrovni.“
Harry otevřel oči a uviděl ty dva, jak se nad jeho lůžkem šeptem dohadují. Otec mu zlehka přejížděl po čele chladivým hadříkem, aby mu ulevil od bolesti, ale ani tato úleva nebyla dostatečná.
„Má pravdu,“ ozval se Harry tiše. Oba se k němu okamžitě otočili a výrazy jim změkly. „Nefunguje to. Na bolení hlavy ještě nikdo nikdy neumřel. Potřebujeme vymyslet něco lepšího.“
„Harry...“ Remusovy oči byly podlité krví, vypadal vyčerpaně. Harry si mlhavě říkal, jak daleko je do úplňku. „...už není, co bychom ještě mohli udělat.“
Harry zvedl obočí a trhl sebou, jak ho ten pohyb zabolel, leč bolest sem, bolest tam, smysl pro humor převážil. „A to si říkáš poberta?!“
Remus vyvalil oči nejprve na Harryho a potom na Snapea, který se tiše rozesmál. „Ta sedla, Remusi. Takováto pobídka by donutila Jamese i Blacka vrhnout se na hledání řešení, i kdyby to mělo znamenat, že budou muset do knihovny.“
Harry se posadil, sevřel si hlavu rukama a masíroval si spánky. „Během velikonočních prázdnin nebude na hradě ani noha. Můžeme ten obřad udělat na ošetřovně v přítomnosti Pomfreyové a Brumbála.“
„A jak hodláš docílit, aby byl rituál shledán nezbytným?“ zeptal se Snape kousavě, čímž – jak Harry věděl i cítil – pouze zakrýval strach.
Harry vzhlédl ke svému otci a k poslednímu z nejbližších přátel svého druhého otce. Bylo mu zřejmé, že ani jeden z nich by na způsob, jenž ho napadl, nepomyslel ani jako na poslední možnost; vždyť sám trochu váhal. „No... proč jsem posledně skončil jednou nohou v hrobě?“
„Ne, Harry,“ vzdoroval otec neochvějně.
„Ale já nenavrhuju, že bych...“ Harry si frustrovaně povzdechl a podrbal se na jizvě. „Hele, nemohl bych dostat nějaký lektvar, než se mi ta hlava rozskočí?“ Do dlaně mu byla vtisknuta lahvička, kterou hbitě vyprázdnil, a pak chvilku čekal, až se bolest zmírní. „Nechci si to udělat sám, a jako u Dursleyových už vůbec ne. Mohla by se o to postarat madam Pomfreyová a celou dobu mě hlídat. Mohla by ti říct, kdy je ten správný čas začít s obřadem, a případně to celé zarazit, kdyby usoudila, že je to nutný.“
Snape poraženecky zapadl do křesla a svěsil hlavu. Harry ho nikdy neviděl sedět jinak než se zády dokonale napřímenými. Remus si přisedl na kraj postele a stiskl Harrymu ruku. Harry se natáhl k otci a volnou rukou mu uhladil jeho dlouhé vlasy. Zaznamenal přitom, že je nemá mastné, a říkal si, že vlastně už delší dobu vypadají o něco málo lépe než kdysi. Byly lesklé a hladké, připomínaly od pohledu spíš koňské žíně.
„Musí to tak být... tati,“ řekl mírně. „Jinak ho nikdy neporazím... a krom toho... už nechci umřít. To bych ti přece nemohl udělat.“
Snape k němu zdvihl tvář, oči měl plné vláhy, ačkoliv slzy si zatím nenašly cestu dolů tvářemi. Harry si okrajově všiml, že mu Remus pustil ruku a odešel z pokoje.
„Harry...,“ zachraplal Snape a očividně bojoval s tím, co měl na jazyku. Nakonec si povzdechl a řekl něco jiného: „Zítra si promluvím s Albusem. Teď se prospi.“
Harry se zapřel do polštářů. „Jsem docela vzhůru a přitom poměrně neškodný.“ Snape nenaznačil, že by chtěl odejít. „Máš nějaký dům?“
Pohled, který mu otec věnoval, Harrymu řekl, že zase něco nepochopil, asi cosi, co by se o kouzelnickém světě byl naučil, kdyby jeho matka a otec nezemřeli. „Když zemřel můj strýc, srovnal jsem panský dům Snapeů se zemí a pozemky jsem prodal. Domovem mi byly více než sedmnáct let Bradavice... ale ty máš několik domů.“
„Cože?“ vyjekl Harry, který se neúspěšně pokusil novinky vstřebat.
Snape si povzdechl. „Jsi výhradním dědicem majetku rodu Potterů, Harry. I bez půdy, domů a toho, co ti odkázal Black, je u Gringottů dost zlata, aby si ještě několik následujících generací Potterů mohlo pohodlně žít a nemuselo ani stéblo křížem přeložit.“
„Ale Hagrid říkal, že peníze, co mám v trezoru, mi musejí vystačit, než dokončím školu, tak ať se držím zpátky...“ Harry se pokusil vzpomenout si, jak byla ta hromada zlata v trezoru velká.
„To jsou tvoje peníze, Harry, ty pro tebe James s Lily odložili, když ses narodil.“ Snape se na něho díval se směsicí zvědavosti a údivu. „Vždyť jsi přeci věděl, že James pocházel ze starobylé čistokrevné rodiny.“
„A co to znamenalo pro jedenáctiletého kluka, který vyrůstal mezi mudly? Nevěděl jsem ani, co znamená ‚čistokrevný‘,“ namítal stále ohromený Harry. „Ještě teď to mám problémy pochopit... Nepatřilo mi nic, naprosto nic, než mě Hagrid vytáhl od Dursleyových. Bylo toho na mě najednou tolik. Nemohlo mě ani napadnout, že bych mohl mít ještě něco dalšího. Vždyť poslední tři roky jsem nebyl ani na Příčné. Nákupy mi obstarávala paní Weasleyová.“
Snape jen zvedl obočí. „V létě si uděláme výlet ke Gringottům.“ Harry se na něho díval s překvapením i nadějí. Snape nasadil pohoršený, přezíravý výraz. „Já svého syna k mudlům nepošlu.“
Harry zavrtěl hlavou a sklopil oči. „Musím k nim, i kdyby jen na měsíc. Brumbálova ochrana je zárukou i jejich bezpečí. Možná jsou totální zmrdi... ale pořád jsou moji příbuzní. Raději bych zůstal tady s tebou, ale nemůžu.“
„Jestli se tě jen dotknou...“ zavrčel Snape temně, v očích zuřivost.
Harry se široce zazubil. „Řekl bych, tak mezi námi, že je dokážeme přesvědčit, aby byli slušní.“
Hněv se zvolna rozpouštěl a přetavoval se ve známý úšklebek. „Téměř bych začal litovat, že už mezi námi není Black. Myslím, že při tomto jedinečném úkolu bychom dokázali spolupracovat, aniž bychom se vzájemně uřkli.“
Harry pocítil záchvěv provinilosti; od léta se toho stalo tolik, že si na Siriuse vzpomněl zřídkakdy. Zimní prázdniny mu sice daly zabrat, ale jinak... „Nevadí to, že občas zapomínám, co se mu stalo, že na něho nemyslím?“
„Nemůžeš ho oplakávat věčně, Harry,“ odpověděl mu otec. „Nikdy na něho nezapomeneš docela, ale také musíš žít svůj život, zvednout se a jít dál.“
Harry souhlasně přikývl a pak stočili řeč na jeho výcvik. Snape mu prozradil, že Brumbál se hodlá zanedlouho do výuky také zapojit, jen co bude Harry natolik pokročilý, aby mu byl schopen v souboji vzdorovat.
Den svatého Valentýna vyšel toho roku na neděli, v sobotu třináctého zaplavili starší bradavičtí studenti Prasinky. Jelikož byl ze svých blízkých přátel jediný sólo, vypravil se Harry do vsi ve společnosti několika taktéž nezadaných členů BA. Ginny k všeobecnému překvapení byla viděna v doprovodu jistého čtvrťáka ze Zmijozelu a Hermiona měla plné ruce práce s udržením Rona na uzdě, aby se své sestřičce hloupě nepletl do života.
Když se Harrymu konečně podařilo skousnout jeho přehnaně pompézní chování, které nepříjemně připomínalo Percyho, ukázal se Ernie Macmillan jako výtečný společník. K nim dvěma se přidaly Susan Bonesová s Katií Bellovou doprovázené Levandulí a holkami Patilovými. Levandule s Parvati už delší dobu tvrdily, že všichni kluci z Bradavic jsou ucha nedospělá a že s nimi nehodlají mít nic společného. Nutno podotknout, že Harry, Ron, Seamus, Dean a Neville, kteří rozpoutali ve společenské místnosti vodní bitvu, jež měla za následek naprosté promáčení obou dívek, k vyvrácení tohoto jejich dojmu nijak nepřispěli.
Harryho skupinka ve vsi sklidila nemálo fascinovaných pohledů. Katie si byla velice blízká s Angelinou a Alicí; když obě loni vzdělání v Bradavicích ukončily, zjistila, že ostatní holky ze svého ročníku sotva zná. Studiu na OVCE se věnovala se svou skupinou, ale volný čas trávila buď se členy BA, nebo se spoluletci z famfrpálového týmu.
Harry si letošní valentýnské návštěvy Prasinek užíval výrazně více než loňské, při pohledu na jakéhosi chudáka, jehož Cho Changová vláčela k madam Pacinkové, se neubránil srdečnému veselí.
Dobrá nálada mu vydržela ještě do snídaně v neděli čtrnáctého, přesně do chvíle, než sovy přinesly poštu. Do síně vlétala sova za sovou a každá druhá upustila obálku či balíček přímo před Chlapce, který zůstal naživu a který by se nejraději někam zahrabal.
Týdeník čarodějek v minulém vydání uveřejnil fotografii, na níž si Harry po famfrpálovém tréninku svléká v šatně košili, tento šťavnatý kousek byl zařazen do rubriky Kouzelníci, kteří nás okouzlují. Snímek byl pořízen dostatečně zblízka, aby na něm byla zřetelná stavba Harryho těla, ale zase ne tak zblízka, aby bylo vidět jizvy. Chudák Harry zůstal úplně perplex, když zjistil, že na fotografii, nad níž jeho spolužačky nadšeně slintají a chichotají se, je on sám.
Doručení časopisu do hradu mělo za následek, že se Harry schoval v ložnici a po celý týden vycházel jen v nejnutnějších případech. Kamarádi i nepřátelé si ho dobírali se stejnou nemilosrdností. Když se Harrymu konečně podařilo zjistit, kdo je za snímek zodpovědný, proklel Colina do sytě zelena, jeho vlasy přebarvil na oranžovo a vyhrožoval mu, že jakmile ho někde uvidí s foťákem, bude to naposledy, co měl Colin svůj milovaný přístroj v ruce... to celé provedl před zraky celé společenské místnosti. Dobírání ustalo jako mávnutím kouzelného proutku, hlavně poté, kdy se rozneslo, že si s Colinovým vylepšeným vzezřením neví rady ani madam Pomfreyová; takto ozdoben nakonec chodil nebelvírský fotograf celé dva týdny. Nutno přiznat, že Harry ošetřovatelku podezříval, že s pomocí Colinovi se nijak moc nenamáhala.
„Co si k čertu mám s tím vším počít?“ Harry byl nucen se prudce zaklonit, když se kupa obálek před jeho místem začala hroutit a částečně se mu sesypala do klína. Toto prostě nenáviděl. A rozhodně mu nepomáhalo, že se Remus u hlavní tabule řehtal na celé kolo a i Snape vypadal, jako kdyby dokázal udržet vážnou tvář pouze za cenu úsilí přímo nadlidského. Brumbálovi jiskřilo v očích tak, až z toho zbytek školy málem oslepl.
Ron se postavil, aby na něho přes tu hromadu viděl. „Potřebuješ pomoct, kámo?“
„Co myslíš?“ odtušil Harry jízlivě a jeho odpověď byla následována pádem další kupy pošty na podlahu.
„Povstaňte, nebelvíři!“ zadeklamoval Ron, vyskočiv na lavici; Harry se pokusil ukrýt náhle zrudlou tvář do hromady omamně vonících pastelově zbarvených pergamenů. „Harry potřebuje naši pomoc!“
„Copak, fan klub se vymkl kontrole, Pottere?“ ucedil pohrdavě Malfoy procházející okolo.
„Žárlíš, Malfoyi?“ zeptal se Ron. Harry se na blondýna jen vesele uculil. Jakmile mu začala s otvíráním pošty pomáhat celá kolej, přestal se stydět a začalo ho to bavit.
„Ještě to tak,“ odfrkl si Malfoy přezíravě. „Copak bych mohl žárlit na brýlatou zrůdu?“
„Jak je libo, Malfoyi,“ mávl Harry rukou a upřel pozornost zpět k otvírané poště. Jak si všiml, Ginny jeden dopis odložila stranou neotevřený a významně na Harryho mrkla. Hned se začal těšit, až si ho někde v soukromí přečte.
Většinu plyšáků rozdal nebelvírským dívkám, převážně z prvního a druhého ročníku. Nechal si jenom obrovského huňatého černého psa. Sladkosti byly odneseny do kolejní společenské místnosti pro každého, kdo by na ně měl chuť; kluci šesťáci si samozřejmě předem odebrali patřičnou dávku pro doplnění tajných zásob ve své ložnici. Hermiona mu neochotně předala kolekci fotografií a Harry dal nahlédnout svým spolubydlícím. Měl neodbytný pocit, že většina podobenek bude ještě dlouho kolovat sedmáckými chlapeckými ložnicemi po celém hradě. Co to jejich autory propánajána popadlo, že je posílali do Bradavic? Copak ztratili soudnost?
Několik pořádkumilovných spolužáků sestavilo Harrymu seznam, od koho co přišlo. Těch několik opravdu drahých dárků hodlal Harry co nejdříve poslat zpět po školních sovách spolu s notickou, že dárci děkuje, ale tak honosný dar přijmout nemůže. Když v doprovodu Rona a Hermiony narazil cestou do sovince na McGonagallku, vyjádřila mu v tomto uvážlivém rozhodnutí svou podporu.
Ginny s Hermionou řídily primární rozdělování pošty před otevřením, aby se případný kompromitující materiál nedostal do ruky takovým slepičím prdelkám, jako byly Levandule s Parvati. Všechny valentýnky zaslané přímo z Bradavic byly odloženy bokem neotevřené, aby se na ně Harry podíval později spolu s dopisem, který Ginny objevila, když zrovna Malfoy kráčející kolem zase jednou předváděl chování druhého kohouta na smetišti.
„Tak, borci,“ zamnul si Seamus ruce toho dne po večerce v ložnici a podíval se poťouchle na Harryho, „nekouknem se, kolik bradavických koček poslalo své fotky?“
Harry se rozesmál, když se irský mladík rovnou začal sápat po první z obálek, a trhnul krabičkou s dopisy z jeho dosahu. „Brzdi, Šeme. S Parvati jdeš na věc taky tak zhurta?“
Ostatní se rozřehtali, zatímco Seamus zrudnul a cosi zakoktal. Harry položil krabičku zpátky a posloužil si čokoládovou žabkou. Všech pět se zase jednou sesedlo na Nevillovu postel, kterou Dean patřičně rozšířil, aby se na ni pohodlně vešli i s korespondencí a sladkostmi. Každý z kluků si vytáhl z kupičky po jednom dopise. Většina přáníček byla od mladších dívek, druhaček a třeťaček, tři dopisy dokonce přišly od holčin z prvního ročníku.
„Hej!“ vyjekl Ron. „Proč ti poslala valentýnku Hermiona?“
Harry mu vytrhl obálku z ruky. „To je jen přátelská valentýnka, Rone. Tobě určitě poslala něco mnohem osobnějšího než: ‚Hezkého svatého Valentýna ti přeje tvá kamarádka Hermiona‘.“
Ronovy tváře prudce zahořely. „Ona není... my spolu...“
„Nešukáte jako králíci?“ zamával na něj obočím Dean.
Ron jen vyprskl, pro danou chvíli neschopný vyslovit ani svoje vlastní jméno. Harry ho chvilku lítostivě pozoroval, pak ostatním naznačil, aby se přestali chechtat. „Jestli spolu nechodíte, tak co spolu děláte?“
„Já nevím!“ přiznal Ron nešťastně. Harrymu došlo, že si tento školní rok v záplavě vlastních problémů vůbec nenašel čas na potíže svého nejlepšího přítele. „My se líbáme a... tak... a byli jsme spolu v Prasinkách... jenže ona pořád sedí nad domácími úkoly...“
„A ty nemáš koule, aby ses jí zeptal, jestli s tebou chce chodit,“ dokončil za něho Seamus a potřásl nad tím nemožným zrzkem teatrálně hlavou. „Copak s tebou jenom uděláme, Rone? Dals jí alespoň dneska dárek?“
Čtyři ostatní si vyměnili všeříkající pohledy. Ron se nikdy nenaučil vybírat lidem dárky jinde než v Medovém ráji nebo v Prvotřídních potřebách pro famfrpál.
„Víš, co bys měl udělat?“ ujal se ho Dean a položil mu ruku kolem ramen. „Dej jí kytici růží, odrecituj pár veršíků, ty najdeš v knihovně, a dopřej jí na chvíli pocit, že je jedinou na světě.“
Ron se na své spolubydlící díval napůl vyjukaně a napůl nevěřícně. „Myslíte, že to zabere?“
K překvapení všech přítomných odpověděl Neville: „K čertu, Rone, vždyť víš, že na to čeká. Jestli ji necháš čekat ještě chvíli, tak tě už asi prokleje!“
„Pche!“ rozesmál se Harry. „Ona ho zná a ví, jak je občas bezradný. Nejspíš od nás očekává, že ho majznem po hlavě, aby konečně uviděl, co má přímo před očima, a když to neuděláme v dohledné době, tak ona majzne po hlavě nejprve mě, abych se už probral a praštil Rona...“
Harry se právě vyhýbal Ronově odplatě, když Seamus explodoval smíchy: „Týjo! Poslechněte si tohle, kluci...“