36.kapitola
Severus po návratu do Bradavic zamířil přímo do ředitelny. Nepřekvapilo ho, že tam na něho čekali i Moody, Kingsley, Tonksová a Remus. Při té náladě, v jaké se Pán zla nacházel, měl starosti o Harryho, ale vzhledem k tomu, že byli přítomni i členové Řádu, kteří nevěděli o jejich spřízněnosti, nemohl si dovolit běžet rovnou za synem. Vstoupil do pracovny s pokřiveným úsměvem na tváři a graciézně se usadil do volného křesla, ač celé jeho tělo úpělo bolestí po trestu, jemuž bylo vystaveno.
„Co tě tak potěšilo?“ zaútočil Moody.
Severus si to náramně užíval. Bývalého bystrozora bylo tak snadné zmanipulovat! „Fungují.“
Brumbálovi zajiskřilo v očích a Remus se úplně rozzářil. Ostatním trvalo o chvíli déle, než jim došlo, o čem je řeč, ale potěšené uspokojení se zvolna šířilo místností.
„Podle očekávání?“ zeptal se jako první Remus, poberta každým coulem.
„V Rumunsku byli jedinými oběťmi mozkomoři sežehnutí dračím ohněm,“ oznámil Severus. „Bude-li se od této chvíle chtít dostat k drakům, bude je muset odchytit ve volné přírodě. Všichni ošetřovatelé by měli být na pozoru, určitě se pokusí několik z nich nepozorovaně unést. Bez McNaira nemá ve svých řadách nikoho, kdo by dokázal zkrotit draka.“
„A tos jako viděl?“ zapochyboval Moody.
„Byl jsem povolán co pozorovatel,“ poznamenal Severus suše. „Očividně ho vývin situace nepotěšil. Dá se říci, že tvá tetinka, Nymfadoro, v současné chvíli také právě nehoří nadšením.“
Tonksovou to zahřálo natolik, až se dočista zapomněla ohradit proti použitému oslovení. Albus poslal Severusovi přes stůl flakónek s lektvarem; poznali ho všichni. Směs pro zmírnění následků mučicí kletby. Severus přijal svou roli v tomto divadle pro Moodyho oči – vypil nabízenou tekutinu a poslal flaštičku zpět Albusovi.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Tonksová starostlivě.
Severus pozdvihl jedno obočí: „Návrat v celku mám vždy za úspěšný – vzhledem k možným alternativám.“
Albus se naklonil vpřed a vpil se do Severuse očima: „Co dalšího?“
„Chce vědět vše o přenosných patronech,“ odtušil Severus nevzrušeně. „Poznal Potterova jelena, pravděpodobně o něm věděl od Pettigrewa.“
„Tonksová, zbyla nám nějaká z těch prvních koulí?“ zajímal se Remus.
Krátce se zamyslela. „Jedině pokud má nějakou Harry. Dvojčata mají originály, ale potřebují je na výrobu kopií. A kdo ví, kde jsou...“
„S Charliem v Rumunsku, pokoušejí se ta ‚pépéčka‘ vylepšit,“ odpověděl Albus. „Zkuste se nejprve zastavit u Harryho. Koneckonců, jestli Voldemort zuří...“
Remus vyskočil. „Harry!“
„Severusi, jdi s Remusem,“ přikázal Albus k Severusově nezměrné úlevě. „Má-li Harry u sebe jednu z koulí, dones ji Voldemortovi.“
Severus s Remusem společně opustili ředitelnu a sešli do Severusova bytu, který měl stále letaxové propojení s ložnicí nebelvírských šesťáků. Chodbami procházeli v tichosti, oba maskovali své znepokojení; Severus za zachmuřenou tvář, Remus za široký úsměv. Za zavřenými dveřmi bytu se Severus přestal mračit a Remus zubit.
„Není potřeba ptát se na patrona Harryho. Já jednoho mám.“
Remus zdvihl obočí a Severus naprázdno polkl.
„Harry mi ho dal, abych... se mohl znovu podívat na Dvanácteráka.“
Remus byl jednoznačně nejvnímavějším z pobertů: položil dlaň na Severusovo rameno. „Je mi to líto, Severusi.“
Stesk po ztracené rodině, který se ho často zmocňoval, byl v oné chvíli převážen aktuální starostí o Harryho; však James by si to také tak přál. Neodpověděl, ani se na vlkodlaka nepodíval, nechtěl si jitřit rány. Raději hodil hrstičku letaxu do ohně a nechal se přenést za Harrym do ložnice.
„Profesoři!“ Severus s Remusem se málem srazili s Ronem Weasleym, který vypadal, že má naspěch. „Právě jsem chtěl...“
„Vím,“ odstrčil ho Severus. Závěsy kolem Harryho lože byly zatažené a zpoza nich se neozýval žádný zvuk.
„Clona proti vyrušení,“ vysvětloval Weasley. „Vzbudil jsem se jen já a nechtěl jsem burcovat ostatní. Navrch jsem přidal zvlášť silné zvuk pohlcující zaklínadlo.“
Weasley švihl hůlkou, odstranil clonu proti vyrušení a rozhrnul závěsy. Tělo němě se zmítající v křečích působilo na pohled nepříjemně cizím dojmem. Harryho tvář byla zbrocená potem, a když překonali hranici chráněného prostoru, dolehly k nim jeho výkřiky a steny.
„Zkoušel jsem na něho seslat pár konejšivých a rozjařujících kouzel, ale nezabraly,“ pokračoval Weasley nervózně.
Severus se k Harrymu naklonil, aby ho uklidnil dotekem, ale ucukl, když mu několik centimetrů od zamýšleného cíle projela rukou prudká křeč. „K čertu!“
„Severusi?“ Remus, který si sedl na postel z druhé strany, také natahoval ruku.
„Stůj,“ rozkázal Severus. „Vyčaroval kolem sebe štít. Nemůžeš se ho dotknout... a neprojde ani žádné běžné kouzlo.“
Remus zdvihl hlavu a zadíval se Severusovi do očí. Situace nebyla dobrá. Příliš připomínala události na Zobí ulici, kde se Harry od ostatních odřízl štítem a bez pomoci za ním ležel v bezvědomí a umíral.
„Co s tím zmůžem?“ zeptal se Weasley, v očích prosbu.
Severus s Remusem se stále spoutávali pohledy, oba věděli, že zde není mnoho možností. „Mohl bych zkusit ten štít prolomit...“
„...ale to by mohlo nadělat víc škody než užitku,“ doplnil Remus.
Harry se neprobouzel a Severus dospěl k rozhodnutí. Pokud měl vůbec někdo právo rozhodovat, byl to on. „Přiveď Grangerovou, Weasley.“
„Ale co ty schody...?“ připomněl Weasley.
Remus se hořce rozesmál. „Nepovídej, žes na to ještě nepřišel.“ Odpovědí mu byl prázdný pohled. „Siri s Jamesem to vymysleli už ve čtvrťáku. Sedni na koště a překonej schody letecky, Rone.“
Weasley vytřeštil oči, popadl nejbližší násadu, jednalo se o Harryho Supernovu II, a rovnou naskočil; bude to mnohem rychlejší než běžet ze schodů po svých. V minutě byl zpět i s Grangerovou, která se k němu tiskla s očima pevně zavřenýma.
„Nesnáším létání,“ poznamenala, když se roztřeseně svezla z koštěte. Jak jí padl pohled na Harryho zmítajícího se na lůžku, okamžitě se k němu pokusila vyrazit, leč byla odchycena Weasleym.
Severus vstal a pevně ji popadl za ramena. „Jděte ke mně a přineste ten svazek. Leží na stole v pracovně vedle obývacího pokoje. Chci ho mít při ruce, až se mu budeme pokoušet pomoci.“
Dívka vykulila oči a rychle kývla, Weasley se na ni jen divně podíval. Zřejmě se mu o rituálu nezmínila, usoudil Severus. Remus se na ně díval totožně podezřívavě. Grangerová se na Weasleyho ještě omluvně pousmála a zmizela v krbu.
„Weasley, sejděte do společenské místnosti a zavolejte letaxem ředitele. Poproste ho, aby se sem bez prodlení dostavil,“ nařídil Severus. Weasley přitakal a odešel.
Severus seslal na ostatní chlapce v ložnici uspávací zaklínadlo. Nevadilo, když věděli, že má o Harryho blaho jistý zájem, ale rozhodně nemuseli tušit, kam až ten zájem dosahuje.
„Je to vážně nutné, Severusi?“ zeptal se Albus, který vešel do místnosti za Weasleym.
„Mám ho, pane!“ vyhrkla Grangerová, jen co vypadla z krbu, a podala svazek Severusovi, jenž ho mlčky předal Albusovi.
„Mohlo by, řediteli,“ odtušil Severus upjatě, zatímco Albus otvíral knihu na označeném místě.
Albus se na Severuse ostře zadíval. „Víš, jaké by to mohlo mít následky, pokud toto použiješ, Severusi?“
„Sakra, Albusi!“ vyštěkl Severus nakvašeně. „Co je důležitější? Harryho život nebo mé výzvědné služby?“
Ředitel nadzdvihl obočí a i ostatní se na Severuse dívali s nelíčeným údivem ve tváři. Nebylo obvyklé, aby se učitel lektvarů přestal ovládat. „Míním, že není nutné, abych odpovídal, Severusi.“
„Severusi?“ vložil se Remus do souboje tvrdých pohledů, které si vyměňoval oslovený s ředitelem. „Co ten štít?“
Severus se zhluboka nadechl, přikývl a namířil hůlku na Harryho. Zamumlal neslyšně inkantaci z černé magie pro protržení nepřítelovy obrany, štít kolem Harryho se zviditelnil a začal se chvět. Severus pokračoval v odříkávání, až se ozvalo prasknutí, jako kdyby se najednou uvolnily tisíce gumiček napjatých k limitu jejich únosnosti. Severus se zapotácel, náhlý odliv tolika sil ho připravil o rovnováhu.
Očekával, že Harry na prolomení svého štítu bouřlivě zareaguje, ale jeho syn se jen začal znovu zmítat a stále hlasitěji vykřikovat. Ředitel s Remusem se postavili každý k jednomu boku postele a začali chlapci podávat lektvary na potlačení bolesti vyvěrající ze spojení s Voldemortem.
„V pořádku, pane?“ Severus zamrkal a shlédl na Grangerovou, která si ho starostlivě prohlížela.
Krátce zaváhal, vyčerpaný z noci strávené z valné části mezi smrtijedy i z výdeje energie nutné na prolomení Harryho štítu. „Je mi dobře, Hermiono.“
V první chvíli ho ani nenapadlo, že dívku oslovil křestním jménem, uvědomil si to, až když ho Grangerová s Weasleym usadili do křesílka v blízkosti Harryho postele, které, jak by Severus neváhal přísahat, v místnosti nebylo, když do ní vstupoval. Jestli odhadoval dobře, byl to přesně takový kousek nábytku, jaké měl v oblibě ředitel. Vzhlédl k lůžku a uviděl, že Harry už oddychuje docela pokojně. Natáhl se k němu a sevřel jednu synovu ruku ve své. Remus byl stále usazený na protější straně Harryho lůžka a zvolna kroužil dlaní po chlapcových zádech.
„Severusi.“ Oslovený vzhlédl k řediteli, už zase se cítil jako sedmnáctileté ucho. „Chci, abyste s Harrym za mnou zítra přišli do ředitelny na slovíčko.“
Přitakal. Ředitel si vzal svazek.
„Ještě jsem o tom Harrymu neřekl.“
Albusova tvář se stáhla do výrazu, který v Severusovi vyvolal zahryzání špatného svědomí. Impozantně mocný stařec byl zjevně rozladěný, Severusův sklon nechávat si důležité informace pro sebe mu rozhodně radost nedělal.
„Nikdy by mi to nedovolil, kdyby o tom věděl.“
Albus si povzdechl, vypjal se do plné výšky a náhle působil velice autoritativně. „To probereme zítra. Musíš se vyspat, Severusi. Vrať se do svých komnat.“ Otočil se k ostatním bdícím přítomným. „Slečno Grangerová, odeberte se neprodleně do své ložnice. Profesorovi Lupinovi a panu Weasleymu můžete vše osvětlit zítra.“ Grangerová si chvilenku nerozhodně hryzla spodní ret, pak vycupitala z pokoje. „Pane Weasley, až se Harry vzbudí, pošlete ho prosím rovnou ke mně. Remusi?“
Remus vstal, obešel postel a následoval ředitele ven z nebelvírského hájemství. Odešli obvyklou cestou, portrétem Buclaté dámy. Severus ještě několik minut pozoroval spícího Harryho, čekal, jestli se něco náhodou nepokazí.
„Probudím vás, kdyby vás potřeboval,“ ozval se Weasley od nohou Harryho lůžka. Severus se po něm zvědavě ohlédl.
Fyzicky ten kluk vypadal jako když zkřížíte Billa s Percym. Nečesané pačesy mu visely přes uši, jeho postava zvolna nabírala na rozložitosti, už nebyl takové vytáhlé vyžle jako v minulých letech. Severus se mu zadíval do očí a usoudil, že mladý Weasley není tupec, ač ho mezi ně v prvním ročníku zařadil. Šest let po boku Harryho donutilo nejmladšího Weasleyho, ve srovnání s jeho sourozenci, dospět rychleji. Severus mu zcela neochvějně věřil, že na Harryho dohlédne a že ho v případě nutnosti bude bránit do posledního dechu.
„Děkuji ti, Ronalde,“ kývl a vstal. S potměšilým úšklebkem vkročil do ohniště. Weasley přeci jen ještě nebyl tak dospělý, jak vypadal. Alespoň v onu chvíli stál v pokoji a bezmocně klapal pusou naprázdno jako ryba na suchu.
Severus si vydechl, když se konečně dostal do svých pokojů. Do rána nebylo daleko, i kdyby si šel lehnout, nedostalo by se mu více než několika málo hodin spánku. A s těmi všemi myšlenkami, jež se mu honily hlavou, by ani ta trocha spánku nestála za mnoho. Než se převalovat v peřinách a zírat slepě do stropu, to si raději dopřál dávku povzbuzujícího elixíru a odebral se do soukromé laboratoře.
Zkontroloval nejnovější dávku Vlčí zhouby pro Remuse. Pokojně bublala na mírném plameni a měla by tak zůstat ještě... deset hodin. Vzal si k ruce své poznámky a strávil následujících několik hodin prací na vylepšení Zhouby o přísady potlačující bolestivost přeměny. Zavřel oči, aby si snáze vybavil průběh transformace.
Bude to vyžadovat neobvykle silnou složku přinášející úlevu od bolesti při současném zachování plné funkčnosti svalstva... snad by bylo možno nějakým způsobem docílit oddálení nástupu účinku svalového relaxantu. Severus si nejnovější teorii připsal k seznamu přísad a jejich vzájemných reakcí. Pak vytáhl odborné pojednání o vlkodlacích a vyhledal část věnovanou stříbru. Proč právě tato látka působí na osoby stižené lykantropií tak neblaze?
Když konečně zvedl oči k hodinám, zjistil, že už pozvolna nadchází čas nedělní snídaně ve Velké síni. Seslal na sebe několik čisticích kouzel, a než vyrazil chodbami k ředitelně, ještě se převlékl; snad se mu poštěstí vyhnout se Albusovým znechuceným poznámkám o jeho mizerných spacích návycích.
„Profesore,“ ozvalo se nedaleko portrétu střežícího vstup do Severusova kabinetu.
„Pane Malfoyi,“ odpověděl Severus hedvábně. „Skutečnost, že se motáte před mým kabinetem, je způsobena nějakým závažným důvodem, nebo jen čekáte na svou tělesnou stráž, aby vás doručila do jídelny?“
Malfoyův výraz zůstal striktně neutrální. „Mám na vás dotaz, pane.“
„V pořádku, vstupte.“ Severus znovu odklopil portrét a Malfoy ho následoval do kabinetu. „Posečkejte okamžik, byl jsem zrovna na cestě k řediteli.“ Zapálil oheň a vhodil do něho hrst letaxu. „Ředitelna!“
„Ano, Severusi?“ v plamenech se objevila Albusova hlava. „Dobré jitro, pane Malfoyi.“
„Dobré jitro, pane,“ odpověděl Malfoy sice zdvořile, ale s náznakem rozmrzelosti.
„Jak vidíte sám, řediteli, budu mít mírné zpoždění,“ upozornil nadřízeného Severus.
„Bez tebe nezačneme,“ zazářil na něho Albus. „Mějte příjemný den, pane Malfoyi.“
Severus pro jistotu uhasil oheň, aby nemohli být bezprostředně rušeni, a usedl za stůl. Pak se zadíval na Draca Malfoye působícího konstantně znuděným dojmem a čekal, co mu přišel sdělit.
Po několika okamžicích Malfoy ticho přerušil. „Pane, víte, kde je můj otec?“
Mnoho bradavických obyvatel, zaměstnanců i studentů, bylo přesvědčeno, že Severus udržuje s mladým Malfoyem bližší vztahy, že je jeho mentorem, případně jakýmsi náhradním otcem v těchto zdech. Jenže Draco Malfoy nebyl nikým jiným než Severusovým kolejním prefektem, chytačem famfrpálového týmu a nadaným studentem lektvarů. To vše mu dávalo výsadní postavení v rámci zmijozelské koleje, ale neznamenalo to, že by oni dva spolu udržovali neformální styky – tak blízký si Severus nebyl s žádným ze svých studentů. Severus sice v letech, kdy Pán zla nebyl víc než bludnou duší, udržoval jakési takési společenské vztahy s ostatními neuvězněnými smrtijedy, ale jeho pověst nepřizpůsobivého, popudlivého pavouka, který je raději v laboratoři než v salóně, mu umožňovala držet si odstup. Byl přítomen na Dracových křtinách a několikrát chlapce v předškolních letech viděl, leč většinu času se věnoval Luciusovi.
Severus Draca podrobil tvrdému pohledu. „Nevím, kde přesně se v této chvíli Lucius Malfoy nachází, ale mohu vás ujistit, že je stále vězněn.“
Draco neměl ve skrývání emocí ta léta praxe, jakými disponoval Severus. Z chlapce zazářila úleva, hněv a bezmocnost. Rodiny usvědčených smrtijedů byly vždy pod dohledem ministerstva a Severus nechyboval, že Draco s Narcissou musejí být kdykoliv na požádání schopni vyúčtovat své výdaje do posledního svrčku. Neustálého dohledu nad svým žitím, ať už z jedné, či z druhé strany, se minimálně do konce války nezbaví.
„Pane, já vím, že jste...“ začal nejistě Malfoy, ten vždy chladnokrevně rozvažující zmijozel; takového ho Severus neznal. Na začátku školního roku se Malfoy choval zcela obvykle, ačkoliv v posledních týdnech – od konce zimních prázdnin – byl tišší, než bývalo jeho zvykem. Pokud žádný z Luciusových spolubojovníků neoslovil Draca ohledně znamení zla, Severus udělí Nebelvíru sto bodů.
Severus se vytáhl do své plné výšky a shlédl na šestnáctiletého svěřence. „Tu myšlenku raději nedokončujte, pane Malfoyi. Zdi tohoto hradu mají oči, uši a nedivil bych se, kdyby ani vaše mysl nebyla naprosto nedotknutelná. Rozumíme si?“
Malfoy otevřel oči o žďabec šířeji, i zorničky měl rozšířené, ale přikývl docela klidně. „Dokonale, pane.“
„Pane Malfoyi, jste téměř dospělý, a v situaci, kdy Lucius není běžně dosažitelný, leží odpovědnost za pověst rodu Malfoyů zcela na vašich bedrech.“ Severus nespouštěl zrak z chlapcovy tváře. „Uvažte pečlivě, mladý pane Malfoyi, co byste chtěl, aby si kouzelníci za dvě staletí ode dneška říkali o rodě Malfoyů.“ Náznak zděšení ustoupil výrazu opatrného rozvažování. „Pro dnešní ráno jsem vám věnoval veškerý čas, který jsem měl k dispozici.“
Malfoy vstal a vyrazil ke dveřím, cestou se ale ještě otočil. „Pane, proč pracujete pro Brumbála?“
„Patříte mezi zmijozely, pane Malfoyi. Nezapomínejte na to při tvorbě svých závěrů,“ pobídl ho Severus s tváří pečlivě bezvýraznou, pohrdání v hlase však neskrýval. Draco nebyl hlupák. Poznal, kdy ho jeho kolejní vedoucí vypoklonkovává.
Cestou do ředitelny Severus znovu rozmýšlel nad slovy, jež adresoval Malfoyovi. Vzpomněl si na cosi, oč ho James před lety žádal. Jméno rodu Snapeů se nikdy netěšilo velké vážnosti. Neměli žádný politický vliv ani společenské styky... a Severusovi to bylo upřímně jedno. Jméno Potterů bylo po celý loňský rok vláčeno blátem, nyní mu znovu patřila veškerá úcta kouzelnického světa.
James byl nabubřelý, jak Severus nesčíslněkrát vmetl Harrymu do tváře, ale měl v sobě neskutečnou dávku hrdosti. Kdyby byl naživu, nenechal by pomluvy, jimž musel čelit jeho syn, jen tak... a svět by onomu charismatickému muži naslouchal. V současnosti bylo zjevně Severusovou povinností dohlédnout, aby jméno Potter symbolizovalo vše, co od něho James požadoval.
Harry s Albusem na něho čekali nad šálkem čaje. Snídaně před nimi ležela nedotknutá. Severus Harryho přejel rychlým pohledem, zaznamenal tmavé kruhy pod očima a nepřirozenou bledost pokožky. Voldemortova zuřivost si na mladíkově zdraví vybrala svou daň. Přisedl a také si posloužil šálkem čaje