35.kapitola
„Kde se zas fláká ten pitomec?“ zavrčel Severus nedůtklivě.
Lily Evansová se jen blahosklonně uculila. „Znáš Jamese, Severusi. Pravděpodobně se vyplížil se Siriusem do Prasinek a společně ztratili pojem o čase. Až se podívá na hodinky, zakleje tak nahlas, že se málem prozradí – a pak se rozběhne zpátky a bude se kajícně omlouvat.“
Severus se ušklíbl. Vysedávat ve společnosti šmejdky a společensky s ní klábosit bylo tím posledním, co kdy chtěl dělat. Měl spoustu jiných věcí na práci. „Díky, Evansová. Ty možná nemáš co lepšího dělat než na něho celý den čekat. Ale já tolik času nemám.“
„Tak málo času... a tak mnoho mrzimorů,“ protáhla Lily laškovně. „Než slunce vzejde, trapiči se vrátí.“
Severus si odfrkl a přešel k protilehlé straně místnosti, kde nechal položenu svou aktovku. Potřeboval zapracovat na domácích úkolech, a když už ho James nechal čekat, mohl pokročit alespoň s nimi. Byl-li James přítomen, byla Evansová snesitelná, ale bez něho neměl sebemenší chuť zůstávat v její společnosti. Vylovil učebnici formulí, čistý svitek pergamenu a pustil se do eseje.
O půl hodiny později nebylo stále po Jamesovi ani vidu ani slechu a Severus se s esejí o celkové ochraně nedostal v podstatě nikam. Zasekl se na teoretickém základě a nedokázal se pohnout z místa. Po očku nenápadně sledoval Evansovou, která si procvičovala přeměňování. Puk. Stolek se proměnil ve velké zrcadlo. Puk. Ze zrcadla se stal bobr zmateně tlukoucí ocasem do podlahy. Puk. Bobr se změnil v obří pohár dýňové šťávy.
Severus se pokusil soustředit na esej, ale každé další ‚puk‘ mu zas a znovu brnklo na napjaté nervy. Po dalších deseti minutách, kdy mezi nimi nepadlo ani slovo, odhodil frustrovaně brk.
„Na čem děláš?“ optala se Evansová a přešla k němu.
Ošklivě se na ni zadíval, leč nedostalo se mu žádné odezvy. Právě toto ho na ní štvalo pravděpodobně ze všeho nejvíc. Ani James nebyl schopen přecházet Severusovy upřené pohledy nevšímavě, kdežto Evansová se tvářila, jako kdyby se na ni mile usmál... anebo se na ni vůbec nepodíval. Po chvilce to vzdal. Koneckonců, mezi zdejšími studenty byla ona ve formulích bezkonkurenčně nejlepší. „Na eseji pro Kratiknota...“
Ledva dokončili práci na pojednání, dveře se zhouply v závěsech a s třeskem opětovně zapadly, což mohlo znamenat jen jediné – James Potter se uráčil dostavit. Však vzápětí odhodil neviditelný plášť a začal do slova a do písmene poskakovat místností.
„Já to věděl! Věděl jsem, že když nechám vás dva dost dlouho o samotě, tak Sev povolí!“ vykřikoval pyšně. Severusovi se začínala vařit krev v žilách. Jak se opovážil...! Cítil, že se mu na tváři formuje jeden z jeho nejhrozivějších výrazů.
„Jamesi Pottere,“ prohlásila Lily dříve, než se Severus zmohl na slovo. „Ty směšný namyšlený hlupáku, tyhle tvoje dětinské nápady...“
„Ale Lily,“ zaprosil James a pohlédl na ni s výrazem roztomilého štěňátka, „já jen chtěl, abyste se spřátelili.“
„A to se ti povedlo, Jamesi Pottere,“ odpověděla s úsměvem, v němž Severus po letech zkušeností s poberty bezpečně rozeznal trable na spadnutí. Vážně s tou čtyřkou výtržníků trávila příliš mnoho času. „Zrovna, jak jsi chtěl.“
Naklonila se k Severusovi a věnovala mu něžné políbení na rty. Ztuhl, a když se znovu narovnala, všiml si, že James je ztuhlý zcela totožně. Lily totiž až do toho dne Jamese samotného políbila tak maximálně na tvář nebo na čelo, zatím nikdy nedovolila, aby se jejich rty dotkly. Severus se vzpamatoval mnohem rychleji než James a samolibě se ušklíbl.
„Lily, ty jsi v jádru pravá zmijozelka,“ ocenil její způsob odplaty.
James zamrkal a sesul se do křesla, stále neschopen ze sebe dostat jediné slovo, zatímco Lily se Severusem se královsky bavili na jeho účet.
-oOo-
Severus procitl s úsměvem na líci, což se mu v poslední době stávalo stále častěji. Událost, o níž se mu zdálo, se odehrála v průběhu zimních prázdnin v jejich šesťáku, jednalo se o jeden z klíčových zvratů v běhu jeho života. Lily se onoho dne stala jeho první nečistokrevnou kamarádkou vůbec, záhy se propracovala na pozici kamarádky nejlepší. Měla talent získávat si rychle důvěru ostatních a tišit Severusovy nejhorší nálady.
„Zdědil to po Lily,“ došlo Severusovi náhle, až se z toho posadil. Lily vždy věděla, když se jeho nálada začala zhoršovat, a pokaždé mu ji dokázala zase zvednout. Kdo ví, jestli někdo vůbec tušil, že je Lily empatik – a zda si toho byla vědoma ona sama.
Ještě před koncem zimních prázdnin dovedla dvojčata Weasleyova Potterovy přenosné patrony téměř k dokonalosti. Ať už se Harry snažil kolikrát chtěl, mladí vynálezci odmítali název změnit s odůvodněním, že tento výrobek nebude zařazen do běžného sortimentu jejich obchodu, a tudíž nikdo nebudu vědět, jak se oficiálně jmenuje. Největším problémem, na nějž narazili, bylo najít způsob, jak udělat koule nenápadnějšími. Pokaždé, když změnili zbarvení gumy, stalo se cosi s pružností materiálu – buď potom nebylo možno patrona aktivovat tak rychle, jak bylo třeba, nebo koule nedokázala kouzlo ani udržet.
Severus s Minervou, k překvapení všech naslouchajících, se při rozhovoru před schůzkou Řádu shodli na tom, že by dvojčata mohla být hvězdami ročníku, pokud by se látce vyučované v Bradavicích věnovala se stejným úsilím jako svým vtípkům a ostatním pokusům. Během práce na přenosných patronech kluci spali v průměru jen čtyři hodiny denně.
Molly byla úplně vyvedená z míry a každý večer strojila hlavní chod podle chuti dvojčat. Celá léta hartusila, že vtipkováním se daleko nedostanou, a oni se zčistajasna stali nejúspěšnějšími z jejích potomků. Pro Řád byl jejich talent nedocenitelný, stejně jako dodávky zboží za výrobní ceny.
Ještě než Harrymu znovu začala soubojová cvičení, Grangerová si vytkla za cíl doučit ho veškerou zameškanou látku. Pokud se tato dívka jednou v budoucnosti rozhodne vydat na učitelskou dráhu, budou dle Severusova mínění její studenti chudáci. Nutila Harryho dřít od nevidím do nevidím s přestávkami pouze na jídlo, spánek a výpomoc dvojčatům. Jak se jí to dařilo, bylo mimo Severusovo chápání. Stačil jí jediný pohled a Harry s Ronem okamžitě zmlkli a zavrtali se do učebnic.
Harryho extralekce začaly nabírat na vážnosti. Severus navrhl, aby Harry při vyučování a za přítomnosti svých spolužáků používal napodobeninu hůlky, dokud nedokáže usměrnit tok magie skrze hůlku pravou. Falešná hůlka, další z výtvorů dvojice Weasley a Weasley, ačkoliv tato se při pokusu o použití neměnila v plastové kuře ani mečouna, byla přesnou kopií Harryho hůlky včetně drobných odštípnutí, jež utržila v bitvě na Odboru záhad i v průběhu předchozích pěti let používání.
Albusovi se jakýmsi záhadným způsobem podařilo přesvědčit Popletala, že hrad potřebuje posílit ochranu, díky čemuž se ve školních chodbách začali častěji vyskytovat Tonksová s Kingsleym. Pravým důvodem jejich přítomnosti bylo Harryho doučování. Zmeškal kurz přemisťování, a tak si ho po večerech bral Kingsley do parády. Naučil se to tak rychle, že Kingsley jen kulil oči a byl nucen při výuce přejít k tvorbě přenášedel, leteckých košťat a základům fungování letaxové sítě. Tonksová byla pro změnu odbornicí na převleky a maskování.
Severus se snažil nespouštět Harryho z dohledu. Charlieho informace o Harryho bolestech v jizvě a mizerných spacích návycích ho zneklidnily víc, než byl ochoten dát znát. Albusovi se o tom nezmínil, vždyť i on sám byl se situací seznámen bez chlapcova vědomí. Jenže ředitel nejspíše tak jako tak něco tušil, protože si na poradách sboru nechával podrobně referovat o Harryho prospěchu, který nebyl poslední dobou nijak valný, a navíc často posílal Severuse, aby při výcviku na Harryho dohlížel. Do konce pololetí zbývalo pár týdnů a Harry s ním sotva kdy prohodil alespoň pár slov.
Reducto!
Vyčarovaná stěna, jíž Remus vykrýval Harryho kletby, zmizela v oblaku prachu, okolí zkropila sprška roztříštěného kamene. Obě soupeřící strany neváhaly a poslaly skrze prašnou clonu několik kleteb v naději, že si najdou cíl.
Harry s Tonksovou po boku bojovali proti trojici tvořené Remusem, Kingsleym a Moodym. Harry se nutně musel naučit nejen bojovat sám proti několika protivníkům, ale také spolupracovat s jedním či více partnery, vzájemně se ochraňovat, podporovat se a spoléhat na sebe.
Tonksová je oba kryla štítem, zatímco Harry vypálil rychlou sekvenci kleteb. Uřknutí zmatení zasáhlo Remuse a bylo v mžiku zlikvidováno Kingsleym. V mezičase, než se vlkodlak vzpamatoval, vyslal Moody několikero omračovacích paprsků, které byly všechny pohlceny štítem.
Harry byl zrovna odvrácený od Tonksové, když byla zasažena mírnou bolestivou kletbou, přesto bez váhání použil správnou protikletbu. Severus se samolibě pousmál: Harry svou spolubojovnici neustále sledoval pomocí svých empatických schopností, ačkoliv si toho bystrozorka pravděpodobně vůbec nebyla vědoma.
Souboj trval už dobrou třičtvrtěhodinu, když se Harry náhle zapotácel, přestože ho žádná kletba nezasáhla. To lehké klopýtnutí jeho protivníci pravděpodobně ani nezaznamenali, ale Severus, který mladíka pozorně sledoval, si všiml, že se jednalo o krycí manévr – Harry si nenápadně vyměnil falešnou hůlku za pravou.
Mdloby na vás!
Nepromluvil nahlas, ale očividně se pevně soustředil; Severus se jen díval, jak se Remus s Moodym a Kingsleym kácejí k zemi. Tonksová zmateně přejížděla pohledem z padlých na Harryho a zpátky. Údiv ještě vzrostl, když jí došlo, že až dosud Harry bojoval bez hůlky, kterou zatím mohl používat pouze pro pár vybraných zaklínadel, většinou na bázi emocí, případně vyžadujících použití velkého množství magie.
Harry klesl na kolena, pravačku si tiskl k čelu; Severus pokročil vpřed. Mladík se pokusil podat Tonksové vysvětlení: „Musel... jsem to... utnout.“
Severus hbitě došel k Harrymu a naznačil Tonksové, aby vzkřísila ostatní. Podal Harrymu dryják proti bolesti, ale ten ho odstrčil.
„Vypijte to,“ přikázal Severus, „a nehrajte si na hrdinu.“
„To ne,“ vymáčkl ze sebe Harry, který rozháněl bolest krátkými povrchními nádechy a stále si úpěnlivě svíral hlavu. „Už jsem dneska vypil dva. Další... za čtyři hodiny.“
Vyžádalo si to veškeré Severusovo sebeovládání, aby na něho nezačal ječet; bude si muset najít nějaký jiný přiléhavý způsob okamžitého vyjádření nelibosti, který by současně Harrymu nepřipomínal pobyty u Dursleyových. Byl si vědom Harryho slibu, který dal Charliemu, že vyhledá pomoc, kdyby se bolest stala nesnesitelnou, ale teprve v této chvíli mu došlo, že nikdo z nich vlastně netuší, jakou míru bolesti Harry považuje za ještě snesitelnou... Začal si pohrávat s nápadem Charliemu napsat, aby okamžitě přijel do Bradavic a chopil se úkolu řádně Harrymu vynadat. Jenže nebylo tak jisté, kde se kýžený krotitel draků právě nachází, neboť v dané chvíli pravděpodobně putoval v doprovodu dvojčat od jedné dračí rezervace ke druhé a věnoval se distribuci téměř vyladěného vynálezu a varování ostatních chovatelů. V obchodě s žertovnými předměty se v době nepřítomnosti majitelů střídali rodinní přátelé.
„Kolik toho v noci naspíte?“ vyzvídal Severus.
Harry zavřel oči a sedl si na podlahu, čelo si teď masíroval oběma rukama. „V průměru tak... šest hodin.“
„Ty dryjáky proti bolesti si vaříte sám?“ pokračoval ve výslechu přísně; přál by si, aby neměli svědky. Harry přitakal a Severus stiskl zuby. „Jak často je užíváte?“
„Dva až tři denně,“ odsekl Harry nabroušeně, zřejmě následkem souboje s úporným bolehlavem.
Severus zahřešil. Pozůstatky tohoto lektvaru se v průběhu času v těle hromadily, po dalším měsíci dvou používání by mohly začít mít trvalý vliv na Harryho zdraví. Pokud se situace nezlepší, bude muset Harrymu dryjáky zakázat a v případě nouze s ním projít rituálem, který objevila Grangerová. Žádná jiná možnost nalezena nebyla vzdor nejlepší snaze pevně odhodlané nebelvírky.
„Od této chvíle si budete pro lektvary chodit k madam Pomfreyové,“ podíval se synovi pevně do očí. „Pokud toužíte vařit i mimo vyučování, můžete se realizovat při školních trestech. Jak se vede Temnému pánovi?“
Harry syčivě vtáhl vzduch. „Je potěšený... něčím.“
Harryho schopnost vycítit skrze spojení Voldemortovy nálady byla dalším důkazem jeho talentu k empatii. Cvičení se v rozvíjení tohoto daru mělo v důsledku pravděpodobně stejný dopad jako posílení pouta samého. No, ale bude-li si Harry pro dryjáky chodit k madam Pomfreyové, bude alespoň přehled o tom, jak často je bere.
„Harry,“ oslovila ho Tonksová, která zřejmě usoudila, že pánové již dohovořili, „jak dlouho už umíš sesílat kouzla bez vyslovení formule?“
Všichni čtyři Harryho trenéři se na něho vyčkávavě zahleděli. Severus potlačil křivý úsměv, který mu užuž hrozil rozvlnit rty. To jeho si vzal Harry bokem na slovíčko, aby mu to ukázal a poradil se s ním... jeho a ne Remuse Lupina. Severus vůči vlkodlakovi často pociťoval osten žárlivosti, ač to nedával znát, kvůli jeho pevnému ukotvení v Harryho světě. Severus si stále nemohl být jist, jak si stojí.
Mladík pokrčil rameny. „Řek‘ bych, že jsem si toho všiml vlastně až během prázdnin, ale asi to dělám už delší dobu; to je jak s hadím jazykem. Ten jsem také používal něco přes rok, než mi došlo, že to není angličtina.“
Severus zavrtěl hlavou v nevěřícném pobavení. Harry se jen tak mezi řečí klidně přiznával ke schopnostem, za něž by si dala většina čarodějů koleno vrtat, jako kdyby se nejednalo o nic až tak pozoruhodného. Ale ne, to nebylo tím, že by si nebyl vědom vzácnosti svých schopností – pes byl zakopaný spíš v Harryho neochotě veřejně přiznat, že jsou neobvyklé, v jeho nechuti vzbuzovat větší pozornost, ještě více se odlišit od vlastních přátel.
„Doprovodím Harryho nahoru do věže,“ řekl Remus, a ani se nepokoušel zakrýt starostlivost v hlase. Hodil po Severusovi výmluvným pohledem, jasně říkajícím: ‚Buď ve střehu.‘ Pokud Harry reaguje na jizvu takto bouřlivě, lze očekávat, že bude Severuse co nevidět potřeba.
Odešli, Harry se přitom lehce opíral o Remuse, a Kingsley začal poklízet v tělocvičně. Tonksovou bylo lépe k úklidu nepouštět.
„Jak si stojí ve výcviku?“ zeptal se Severus Moodyho.
„Viděls sám,“ odfrkl Moody a založil si ruce na prsou; samozřejmě tak, aby se dominantní ruka mohla v mžiku osvobodit. Nikdy nezačal Severusovi důvěřovat. „Hrál si s námi. Pokud dokáže seslat omračovací kouzlo této síly, i když je zrovna bolestí napůl mimo, tak nás mohl složit, kdykoliv by si zamanul.“
„Je na čase postoupit dál,“ doplnil ho Kingsley. „Reflexy má špičkové, pravděpodobně díky hraní famfrpálu.“ A uhýbání před bratrancem, doplnil Severus v duchu. „Ovládá větší počet útočných kleteb než kterýkoliv šestnáctiletý, s nímž jsem se kdy setkal. Je nutné ho doučit kouzla, která nevyčte z učebnic ani ze školní knihovny.“
„Máš na mysli černou magii?“ zaváhala Tonksová.
Kingsley přitakal, čímž Severuse nemálo překvapil. Koneckonců, co o Kingsleym vlastně věděl? V průběhu první války členem Řádu nebyl. „Bude jí čelit, tak ji musí znát.“
„A kdo ho to bude učit?“ zeptal se Moody, kouzelné oko nespouštěl ze Severuse.
„Copak jsou jiné možnosti?“ pousmál se Kingsley křivě. „Kdo jiný než Severus ho dokáže naučit, co lze očekávat od smrtijedů?“
Jako v odpověď se rozhořelo znamení na Severusově paži. Celý se napjal, což samozřejmě neušlo Moodyho pátravému zraku. „Utíkej za svým pánem, Snape.“
V Severusovi vzkypěla krev, ale pouze ucedil směrem ke Kingsleymu: „Informuj Albuse, prosím.“ Pak se otočil a vyklouzl z místnosti.
Nechal se vést znamením, a pokud dobře soudil, byl volán jinam než do jeskynního komplexu v Norsku. Když jeho oči přivykly temnotě, všiml si, že vybraných toho dne nebylo mnoho. Tedy prácička v terénu, ne setkání.
„Severusi, jaké štěstí, že ses k nám připojil.“ Pán zla byl beze vší pochyby v nejlepší náladě; zrovna jak Harry tvrdil. Přinejmenším se tedy potvrdilo, že Harry čte Voldemortovy nálady správně. „Kdy ses naposledy střetl s mozkomory?“
„Když Black,“ Severus jeho jméno s odporem vyplivl, „utekl z vězení, strážili hranice Bradavic. Stejně jim ten čokl dokázal proklouznout.“
„Usuzuji, že na tebe nemají příliš mnoho vlivu...“ nadhodil syčivý hlas.
„Nemají, můj pane,“ odpověděl Severus s lehkou úklonou. „Jsem schopen se uchránit jejich nejhoršího vlivu.“
Ze tmy se vynořila Bellatrix Lestrangeová. „Jsme připraveni, můj pane,“ prohlásila a zase zmizela.
Severus to pochopil jako narážku a nasadil si škrabošku. Několik z jeho společníků se třáslo zjevně jen z vidiny setkání s mozkomory. Jak Harry o prázdninách správně objevil, chráněná mysl dokázala vzdorovat těm pekelným zrůdám nesrovnatelně déle než mysl nechráněná.
„Mozkomorové půjdou první, aby oslabili nepřátele,“ oznámil Pán zla. „Vy půjdete za nimi a budete si kouzelníky podrobovat imperiem. Potřebujeme je ke zvládnutí těch bestií.“ Temný pán zmizel a Severus znovu ucítil známý tah ve svém znamení. Přemístil se a zjistil, že stojí Pánovi zla po boku. „Vy dva, Bellatrix a Severusi, zůstanete se mnou. Společně se budeme dívat, jak si naši nováčci povedou... bez přítomnosti kohokoliv z mých nejbližších.“
Stáli na temeni srázné hory a nutně museli působit impozantně – tři temné siluety číhající bez pohybu, oděné do plášťů povlávajících ve větru. Pod nimi se mezi několika nižšími kopci vlnila táhlá rozvětvená dolina. Jedinými stálými zdroji světla pod zamračenou oblohou byly plátěné stany, tu a tam vyšlehl krátce plamen a ozářil draka, který ho vypustil.
Severus poznal téměř okamžitě, kam se to vydali. Tuto scenérii zahlédl v Harryho vzpomínkách – byli v Karpatech a pod nimi dřímala rumunská dračí rezervace. A také Charlie, Fred a George Weasleyové, doufejme, že připravení na útok.
Bellatrix pozdvihla ruku vysoko nad hlavu a pak jí mocně máchla k zemi. Kolem propluli mozkomorové, stovky nechutných stvůr, špinavými plášti se otírali o tři stojící postavy, které to snášely bez pohybu.
„Ruku, Severusi,“ sykl Temný pán.
Vyhrnul si rukáv a odhalil znamení zla. Palčivě se rozhořelo, když na ně Pán zla přitiskl bříško prstu. Severus cítil, jak se mu v reakci na bolest zatínají svaly, ale neucukl. S prásknutím se objevila skupinka asi deseti smrtijedů.
„Pamatujte,“ pobídl je Pán zla výhružně, „že chci zajatce. Ne abyste ty ošetřovatele zabili.“
Tito smrtijedi nebyli padlí na hlavy, věděli, že následování mozkomorů se už nevyhnou; Severus se na ně nedíval, když nasedali na košťata a odlétali. Jeho pohled byl upřený do doliny, jejíž ramena planula ohněm. Draci vycítili útočníky a chrlili řežavé proudy, jimiž škvařili ty z mozkomorů, kteří se dostali příliš blízko. Rozhlaholilo se troubení na poplach a dolina se náhle zaplnila nezaměnitelně oslňujícím stříbřitým svitem, jenž mohl být vyvolán jen a pouze nesmírně mocným patronem.
Severus nepotřeboval Harryho empatické schopnosti, aby mu bylo zřejmé, že nálada Pána zla se rychle zvrtla z blahosklonné triumfálnosti k hněvu. Draci bojovali a útočící smrtijedi se je snažili odříznout od jejich chovatelů, nechtěli připustit, aby se krotitelé dostali ke svým svěřencům. Mozkomorové byli odraženi a stáhli se z bojiště v nesrovnatelně menším počtu, než v jakém vpluli do bitvy. Dračí oheň, jeden z mála elementů schopných zničit ty temné stvůry, si vybral svou krutou daň.
Útok skončil tak rychle, jako začal a Pán zla se neznal zuřivostí. Odmístil se a Severus, vytrénovaný léty v jeho službách, ho stejně jako Bellatrix bezprostředně následoval. Ostatní, prchající na košťatech z doliny, zpozorovali jejich zmizení – a pokud si cení svých krků, jistě nebudou váhat s přemístěním do jeskynního komplexu.
CRUCIO!
Bellatrix padla k zemi, zmítala se a vřískala. Severus se pokusil obrnit proti bolesti, která přijde. Neměl sice žádný přímý podíl na neúspěchu dnešní akce, jenže Temný pán v návalech zuřivosti nikdy nejednal logicky. Ano, jak se dalo očekávat, Severus byl další na řadě, aby padl na zem, ačkoliv zvuk jeho těla dopadajícího na podlahu byl tím jediným, co se ozvalo.
Když bylo prokletí ukončeno, vstal. Bellatrix stála po jeho boku. Kouzelníci zúčastnivší se útoku na kolonii se pomalu trousili do jeskyně s košťaty stále ještě sevřenými v rukou – jako parodie na famfrpálové hráče, kteří právě prohráli důležitý zápas.
„Neúspěch nestrpím!“ oznámil Pán zla, oči mu rudě žhnuly. Několik dalších přítomných padlo po zásahu paprskem neodpustitelné kletby. „Co se pokazilo? Mluvte!“
„Va...vaše lordstvo,“ ozval se roztřesený hlas; Severus ho nepoznával. „Ti pa...patroni se stál...le opakovali: jel...len, vlk a ňá...ňáká koč..ka.“
„To je nesmysl!“ vyštěkl Pán zla, vymrštil se z trůnu a naklonil se ke smrtijedovi podávajícímu zprávu. „Patron má podobu vždy po kouzelníkovi, který ho vyvolá! Není možné, aby velká skupina čarodějů disponovala jen dvěma, třemi typy! Zjistěte, co se tam vlastně stalo. Ihned.“ Poslední dvě věty byly proneseny tiše, hlasem ledovým výhružkou.
Nižší smrtijedi se chvatně vytratili, netoužili po dalších trestech, a nechali tak Severuse a Bellatrix samotné s Temným pánem.
„Jelen je Potterovým patronem, Severusi,“ usykl černokněžník. „Je dnešní noci ve škole?“
„Měl by být, můj pane,“ odpověděl tázaný s hlubokou úklonou hlavy, „ale jak je vám známo, má odjakživa sklony porušovat pravidla zřízená na jeho ochranu.“
„Chci vědět, co s tím měl společného, Severusi,“ dožadoval se nebezpečně rozzuřený Pán zla. „Je na čase, abys využil vlivu, který na něho máš. Vytáhni z něho všechno, co o dnešku ví.“
Než byli propuštěni, užili si Severus s Bellatrix další dávku mučící kletby.