33.kapitola
Severus si přál, aby to bylo možno provést jinak. Lekce nitrobrany ho rozhodně s Harrym nesblíží. Chlapec byl příliš paličatý, příliš nezávislý a příliš po něm, po Severusovi.
Cíleně vyhledával vzpomínky, o něž se Harry s ním dělit nechtěl, a dostalo se mu mnoha náhledů na jeho dětství. Ne příhod s náhodnou magií a následným trestem v hlavní roli, spíše drobností z každodenního života domácnosti Dursleyových – Harry vařící a uklízející od doby, kdy začal vidět na stůl a zvládl se dostat do kredence. Dennodenní dřina a ústrky i hluboce zakořeněné vědomí, že je bezcenný a zbytečný, zrovna jako byli jeho rodiče.
Severus ukončil zaklínadlo. Harry se stejně nebránil. Beze slova klečel na podlaze, poražený, se suchýma očima útrpně přijímal všechna příkoří. Otcovský instinkt, který se v Severusovi probudil před pouhými několika měsíci, mu velel Harryho obejmout a ujistit ho, že se Dursleyovi mýlili. Zmijozelská hrdost mu našeptávala, že by Harry každý projev útěchy mohl považovat za litování a otevřeně ho odmítnout.
A tak Severus jen počkal, až se Harry zmátoří. Sedl si do nedalekého křesla a neřekl ani slovo. Trvalo to několik minut, než Harry vstal a kývl – oči měl tvrdé a svaly napjaté. Severus znovu povstal. Legilimens!
Zapátral po čemkoliv, co si Harry chce rozhodně nechat pro sebe, Harryho štíty se zhroutily téměř bez odporu.
Tma, ale obloha byla poseta jasnými mihotavými hvězdami zastíněnými na tušeném horizontu rozvlněným horským hřbetem. Za prostou nevysokou kovovou ohradou se rýsoval rozměrný temný stín. Dračí kolonie v rumunských Karpatech. Podél ohrady kráčely ruku v ruce dvě postavy. Severus rozeznával neposlušné prameny, jež se Harrymu uvolnily z culíku, do něhož měl spoutané dlouhé vlasy, součást své změněné podoby. Postavy se zastavily, Charlie zatoulané pramínky jemně zastrčil Harrymu za ucho, pak uchopil chlapcovu tvář do dlaní a sklonil se, aby ho políbil.
Harry stál u sporáku, na sobě jen plandavé pyžamové kalhoty toho typu, jaký Severus vídal na studentech povalujících se o víkendech pohodlně na gaučích ve společenské místnosti; další doklad stále výraznějšího prosakování mudlovské módy do kouzelnického světa. Harry po mudlovsku vařil a vypadal poměrně samolibě. Tlumeně si broukal a protáčel v prstech vařečku stejně, jako to tu a tam dělával s hůlkou – a jako si s hůlkou svého času rád pohrával James – pak zamíchal cosi v hrnci před sebou. Hůlku měl upevněnou v držáku připásanému k zápěstí. Charlie, oděný obdobným způsobem, přešel za Harryho, objal ho v pase a hravě mu žďuchnul nosem do šíje. Mladý kuchař nabral na vařečku vzorek připravované krmě a dal mu ochutnat.
Severus nikdy nezažil nic podobného. Harryho štíty prudce vzplály a on byl vyhozen zpět do své vlastní mysli, Harryho vtáhl s sebou. Severusova nitrobrana se ani nenamáhala zastavit vzpomínky, které poslušně vypluly na povrch.
Severus se vzbudil s úsměvem na líci. Překulil se, na sousedním polštáři se vyjímala rozježená černá čupřina. Nikdy nepochopil, jak to, že James dokázal takto spát celou noc a neudusit se. Polaskal konečky nebelvírových hustých vlasů a přitulil se k němu, aby se také ještě prospal.
James si hrál se zlatonkou a Severus sestavoval esej do přeměňování. Zlatonka kroužila místností sledována Jamesovým upřeným pohledem, načež byla polapena rychlým chmatem nebelvírského chytače – jen proto, aby byla vzápětí znovu propuštěna na svobodu. Když už počtvrté prolétla kolem Severusovy hlavy, nevydržel to a shrábl ji ze vzduchu.
„Musíš si s ní pořád hrát?“ vyjel.
James se jen uculil, převzal zlatonku a pohladil Severuse po tváři. „Jasně, že jo.“
„To nemáš nic na práci?“ ptal se Severus, aniž by čekal odpověď. James ovšem míval ve zvyku odpovídat i tehdy, když se to od něho nežádalo.
„Mám,“ poškrábal se ve vlasech a pokrčil rameny, „jenže je sobota! Do zítřka to počká.“
James uložil zlatonku do krabičky a začal přeměňovat namátkou vybrané předměty v místnosti. Severus si byl jistý, že mnohé z nich se do svých původních podob nenavrátí ještě dlouhá léta.
„Nechápu, proč ses stal primusem,“ brblal Severus. „Běž si hrát s ostatními dětmi nebo poňoukat mé spolužáky, a nevyrušuj mě pořád.“
„Ostatní děti nemají čas,“ našpulil James rty. „Lily s Remusem pomáhají Petrovi s formulemi a Sirius povídal něco o jakési havraspárce. A mimo to,“ Jamesův horký dech ovanul citlivé chloupky na Severusově šíji, až mu přeběhl mráz po zádech, „já tě vyrušuju k smrti rád.“
Severus zavřel oči a vychutnával si Jamesovy polibky směřující ze šíje přes linii čelisti až po koutek úst. Esej z přeměňování počká.
Výjevy skončily stejně náhle, jako začaly. Harry stál před ním, slzy se mu volně koulely po lících a kanuly na košili. Severus k němu udělal jeden váhavý krok a snažil se najít vhodná slova, jenže i ten jediný krok Harrymu postačil k vytržení z ochromení. Chlapec sebou mrskl a vyběhl z místnosti s hbitostí a švihem, jež vytrénoval uhýbáním před bratránkem a jinými potlouky.
Severus hlasitě zanadával. Nasadil si masku profesora Snapea, pro případ, že by se cestou potkal s některým uživatelem budovy, který nebyl obeznámen se změněným stavem věcí, a vydal se stíhat svého syna. Všiml si Harryho hůlky zapomenuté na odkládacím stolku, uchopil ji, dlouhými kroky vyšel ze salónku, až za ním hábit vlál. Vžil se do své role tak, že potkat některého prvňáka, bude ten chudáček maličký nadosmrti přesvědčený, že jeho učitel lektvarů je upír.
O dvě poschodí výš se zabouchly dveře; Severus zamířil ke schodům a vzhůru. Došel před ložnici, kterou sdíleli Charlie s Harrym, a pokusil se otevřít. Bylo zamčeno. Naprostá absurdita situace ho odradila od nutkání zaječet na Harryho, ať otevře.
„Co se děje?“ dožadoval se Ron Weasley v čele skupinky, která Severuse v chodbě obklopila.
Severus se pomalu otočil a věnoval mu pohled, jaký s oblibou používal na Longbottoma. Nejmladší z Weasleyů neznali Seva zas až tak dlouho, aby byl tento výhružný pohled vůči nim zcela bez účinku.
„No, tak my si s Harrym promluvíme zítra,“ vyhrkla Grangerová a vyrazila za dvojčaty a Ronem, kteří už vyklízeli scénu. Mladá Weasleyová se před odchodem na Severuse ještě ošklivě podívala. Na chodbě tak zbyli už jen manželé Weasleyovi, jejich dva nejstarší synové, Remus a Tonksová. Pošuk jistě přihlížel z některé ze sousedících místností.
Z přemítání nad tím, jak elegantně vybruslit ze situace, byl vytržen pálením levého předloktí. Pán zla svolával věrné čím dál tím častěji, většinou prostě proto, aby na ně ječel, podělil se s nimi o nové geniální nápady své zvrácené mysli nebo v případě, kdy se podařilo ukořistit několik mudlů pro skupinové mučení. Únosy probíhaly po celé Velké Británii. Severusův pohled, stále ještě upřený na skupinku před ním, výrazně ztvrdl a Charlie se zachvěl. Trénování s Harrym zřejmě mělo vliv i na jeho empatické schopnosti.
Zaměřil se proto na Charlieho a snažil se clonou zloby a bolesti propustit pocit smutku. Mladému čaroději svěřil i Harryho hůlku: „Štíty jsou znovu v plné činnosti. Je zcela váš.“ Přeměnil si hábit a přivolal masku. Víc okolostojícím naznačovat nemusel. Přemístil se přímo z chodby štábu, díky čemuž se v jeskynním komplexu objevil rychleji, než bylo jeho zvykem.
„Jsi dnes pozoruhodně pohotový, Severusi,“ poznamenal Pán zla, když Severus dlouhými kroky vešel do sálu.
„Byl jsem mimo školní pozemky, když jste mne povolal, mistře,“ sklonil uctivě hlavu. Ostatní se chvatně objevovali, proto couvl na své obvyklé místo ve vnitřním kruhu.
Dokud se síň plnila černými plášti a bílými maskami, žádný už nepromluvil. Severus bezděčně spočítal shromážděné – na zavolání odpověděla asi stovka věrných. V duchu se jízlivě uchechtl při myšlence, že lpění na čistotě původu značně omezuje možnosti přijímání nových smrtijedů.
„Jsem obklopen neschopnými hlupáky!“ rozběsnil se Temný pán. Severus potlačil povzdechnutí, které mu hrozilo uniknout. Takže to bude zase jedno z těchto setkání. „Většina z vás není o nic lepší než motáci! Jak si myslíte, že dokážete očistit kouzelnický svět, když nejste schopni zvítězit v boji proti studentům pátého ročníku, které ke všemu obranu vyučuje zcela nekompetentní učitel?“
Někteří smrtijedi nepokojně přešlápli z nohu na nohu. Když Pán zla začal o neúspěchu na ministerstvu, nevěstilo to nic dobrého. Takový večer většinou skončil minimálně pěti smrtijedy zmučenými cruciatem.
„Mozkomorové hladovějí. Možná by mne mohli zbavit některých neschopných služebníků místo toho, abych je zbůhdarma krmil mudly!“ pokud by měl Temný pán weasleyovské předky, byla by v tu chvíli jeho tvář krvavě rudá. Představa ‚Zlého lorda Weasleyho‘ Severuse pobavila natolik, že se ji okamžitě snažil zase zasunout hluboko do nevědomí, aby ho nešťastnou náhodou nerozesmála. „Jste slabí budižkničemové!“ Severus si vzpomněl na Vernona Dursleyho a jakékoliv případné veselí v něm okamžitě odumřelo. „Je na čase, aby se můj sbor věrných stal skutečnou armádou, nikoliv tou neuspořádanou smečkou ustrašených ubožáků, co si nezaslouží být nazýváni kouzelníky.“
Nálada i teplota v místnosti rapidně klesaly k bodu mrazu. Mozkomorové se museli připravovat někde nedaleko. Několik níže postavených smrtijedů se rozhlíželo po původcích probíhající změny.
Pán zla se vztyčil ze svého trůnu a přešel blíže, hlas měl tišší a syčivější: „Vyhledejte a shromážděte pro mne temná stvoření, přirozené spojence našich plánů, pronásledované a potírané Ministerstvem kouzel. Přiveďte je sem, schystáme se na převzetí role vůdců našeho světa!“
A do řiti, odtušil Severus pro sebe. Samozřejmě věděl, že Temný pán jednou pod svou korouhev povolá tolik stvůr temnoty, kolik se mu jich jen podaří oslovit, ale nečekal, že ten čas nastane tak brzy. Zoologické zahrady a rezervace musejí být neprodleně varovány. Rozhodně nebylo v možnostech Řádu uhlídat ani místa, kde přebývaly nejpočetnější populace těchto tvorů.
Když odešla většina smrtijedů, členové užšího kruhu odložili své masky.
„Ssseverussi,“ sykl Pán zla, „připrav léčivé odvary, protijedy a hlavně masti na spáleniny.“
„Spolehněte se, Vaše lordstvo,“ odpověděl oslovený.
„Bellatrix!“ zvolal Pán zla. Žena postoupila vpřed; od osvobození z letitého uvěznění jí oči plály leskem šílenství. „Jsou mozkomorové připraveni?“
„Jsou, můj pane,“ odpověděla uctivě a vzrušeně. „Bude jich třeba při zajímání draků.“
Čím dále, tím hůře.
„Pro vás ostatní mám jiný úkol.“ Chladný, znepokojivý úsměv. „Napadlo mne, že naše ztracené přátele má ve své moci i nadále ministerstvo. Najděte je. V okamžiku vítězství chci mít po boku všechny své věrné.“
Mnohem později se Severus s nepříjemným pocitem okolo žaludku přemístil do Bradavic. Dochvátal k ředitelně a štěkl heslo na kamennou hlídací obludu: „Želé dortík.“ Albus seděl za svým stolem, ostatně jako pokaždé, když za ním Severus – bez ohledu na denní či noční dobu – přišel.
„Svolej schůzi, Albusi,“ začal Severus zpříma, „teď musím na velitelství.“ Přešel ke krbu, aby se odletaxoval, jenže plameny před ním uhasly.
„Sedni si, Severusi,“ nakázal Albus přísně. „Proč ten spěch?“
Severus se zhluboka nadechl a usoudil, že ho úzkost sevřela více, než bylo vzhledem k okolnostem třeba. Vpřed ho hnaly emoce... a ohledy na Harryho city. Nemůže si dovolit být jimi takto ovládán, jinak hrozí, že se nechá hloupě zabít.
„Shromažďuje tvory temnoty, Albusi,“ sdělil řediteli.
„Přišlo to dříve, než jsme očekávali,“ povzdechl si Albus, vstal a došel k oknu.
Severus věděl, že Zapovězený les je pod stejnou ochranou jako Bradavice a Prasinky, jenže pokud jsou mezi studenty někteří již ocejchovaní, ač taková věc nebyla příliš pravděpodobná, mohli by se pokusit získat tvory žijící na školních pozemcích.
„Posílá mozkomory do dračích rezervací,“ dodal Severus, žaludek už se mu zase kroutil.
Ředitel si dal s reakcí na čas. „Jdi na velitelství, Severusi,“ pobídl ho Albus konečně a roznítil znovu oheň. „Varuj Harryho s Charliem.“
Celou cestou do Londýna proklínal Severus jiskry v Albusových očích. V kuchyni byli Artur a Alastor, kteří spolu tvořili skutečně podivuhodný pár. Artur byl důvěřivý, až to čas od času hraničilo s lehkomyslností, kdežto o Alastorově paranoii dodnes kolovaly po bystrozorském oddělení vtipy.
Alastor se na Severuse tvrdě zadíval a ten se naježil. Moc dobře si byl vědom, co si o něm bývalý bystrozor myslí: že jednou smrtijed, na věky smrtijed. Historie jejich rozepří byla dlouhá a bohatá. Už podruhé během několika dní si pogratuloval, že nechal Albuse, aby pravdu o něm a Jamesovi prozradil Arturovi s Molly.
„Severusi,“ usmál se Artur. „Setkání už skončilo?“
„Ano, Arture. Potřebuji mluvit s tvým synem,“ odpověděl Severus bez dalších podrobností. Rychle minul Moodyho, nerad trávil v jeho blízkosti více času, než bylo nezbytně nutné.
Artur ho doběhl ve vstupní hale. „Má některý z nich problémy?“
Prvně v životě s ním Severus plně soucítil – ten muž měl sedm dětí přímo zapojených do probíhající války, kdykoliv mohl o kterékoli z nich přijít. „Zatím ne, ale bude lépe, když půjdeš se mnou.“
Severus pokračoval ve stoupání po schodišti, znepokojený otec ho následoval. Došel ke dveřím ložnice a zaklepal na ně. Samozřejmě mohl prostým mávnutím hůlky odstranit ochrany a dovnitř vpadnout, jenže netušil, v jakém stavu se kluci právě nacházejí, a nechtěl Arturovi způsobit těžký šok. Charlie otevřel, na sobě tytéž pyžamové kalhoty, které Severus viděl v Harryho vzpomínce. Zrzavé vlasy měl rozježené všemi směry, rychlým prohrábnutím je jakžtakž uhladil.
„Severusi, tati,“ zamžoural do světla chodby. „Co se děje?“
„Musíš zpátky do Rumunska,“ spustil Severus zostra a okamžitě mu došlo, že to od něho nebyl nejlepší začátek.
Charlie se naštětil a pohlédl přes rameno na Harryho, který se ve spánku zavrtěl. „Severusi...“
„K čertu, Charlie,“ vyjel Snape, „Pán zla se rozhodl s pomocí mozkomorů zaútočit na rezervace. Chce draky.“
Charlieho ruměnec vybledl rychleji, než by Severus myslel, že je možné; mladý ošetřovatel nabral nezdravě sinalou barvu. Artur přejížděl očima ze Severuse na Charlieho a zpět a Severusovi začínalo docházet, že otec Weasley není tak nevšímavý, jak se všeobecně jeví – koneckonců vychoval dva bradavické primusy. Bylo docela dobře možné, že pod jeho tuctovým zevnějškem se skrývala mladší, méně magicky nadaná verze Albuse Brumbála.
„Vzbudím tvou matku,“ řekl Artur svému druhorozenému. „Pokud se s ní nerozloučíš, zabije nás oba.“
Severus vešel za Charliem do ložnice, a zatímco mladík balil, došel až k posteli. Usedl na ni a pokusil se utišit neklidně sebou házejícího Harryho, mladík byl celý zbrocený potem. „Takhle vypadá každou noc?“
Charlie si povzdechl. „Jo. Nechce, aby si o něho ostatní dělali starosti. Ale slíbil mi, že dá vědět, pokud by se to zhoršilo.“
„Harry,“ zatřásl Severus jemně synem. Vzbudit ho nedalo mnoho práce.
Harry zaúpěl a otevřel oči. Krátce zatápal po brýlích, Severus mu je podal. „Co tady děláš?“
Severus mu to vysvětlil a k Charliemu ještě dodal: „Vědí to jen členové užšího kruhu.“
„Severusi, pokud na ně budeme podezřele dobře připravení, vy...“ Charlie se při balení zarazil, kupka triček mu upadla na podlahu.
Severus švihl hůlkou, oblečení se poslušně vzneslo, znovu složilo a odplachtilo do kufru. „Mozkomorové jsou mimo kontrolu ministerstva už více než dva měsíce. Každý s trochou rozumu musí očekávat, že se co nevidět někde znovu objeví. A o sebe se postarám sám.“
Jak si Severus všiml, Harry jejich hovor sledoval ještě napůl v limbu. Charlieho zavazadlo zvučně zaklaplo víko – Harry trhl hlavou, odhodil přikrývku a vyskočil z postele, načež se vrhl Charliemu do náruče. Severus sledoval, jak mu Charlie cosi špitá do ouška, už se smířil se skutečností, že svého syna částečně ztratil ještě dříve, než ho vůbec nalezl.
Ustoupil ke dveřím, aby klukům poskytl na rozloučení alespoň zdání soukromí. Když viděl, že se k nim chodbou blíží Molly, kouzlem zdvihl sbalený kufr a levitoval ho tak, aby se při své cestě ke dveřím otřel o Charlieho nohu. Podél matky proběhla podivně postrojená dvojčata, srazila se s kufrem a všichni účastníci kolize skončili na podlaze. Dvojčata kupodivu srážce nevěnovala téměř žádnou pozornost, dál si pohazovala malými skleněnými koulemi.
„Než nám zmizíš, Charlie...“ začal jeden z bratrů.
„...musíme tohle otestovat,“ doplnil druhý.
Vstali, jeden držel kouli, druhý hůlku. Koule vylétla do vzduchu, uvnitř se svíjely kotouče jakéhosi plynu. Koule zmizela, ale plyn ne... a dvojčata se začala hystericky chichotat.
„Ro...ro...rozjařující kouzlo,“ vysoukal ze sebe ten klidnější. „Přemýšleli jsme s Fredem o tom, co navrhoval Harry, ale ani jeden neumíme vykouzlit odpovídajícího patrona. Něco podobného jsme už vyvíjeli pro náš kšeft, tak jsme to jen během minulých dní dotvořili v jiném duchu.“
Molly s Arturem v údivu hleděli na své nejproblémovější potomky. Severusovi bylo jasné, už z Minerviných věčných stížností ve sborovně a v neposlední řadě také z jejich působivého opuštění akademické půdy, že dvojčata stála své rodiče nejeden šedivý vlas.
Charlie ukončil působení rozjařujícího kouzla a postupně objal všechny své sourozence i oba rodiče. Rozloučit se s ním přišli i Bill s Ronem, Ginny a Hermionou.
„Nepřestávejte pracovat na těch koulích,“ pobídl dvojčata. Pak objal Harryho a Severus zaslechl, že mu tiše šeptl: „Vrátím se.“ Nakonec se na všechny usmál a sešel se schodů.
Harry si vzal od Freda s Georgem jednu z koulí. „Máte nějaké prázdné?“ Jeden z dotázaných přitakal. „Tak jdem‘ na to.“ Harry ještě před odchodem za dvojčaty do jejich podzemní zkušebny Severuse krátce jednou rukou objal: „Díky.“
Všichni, kteří vylezli z postelí, aby se rozloučili s Charliem, se zase začali v tichu a vážnosti rozcházet do svých ložnic. Zůstal jen Artur, jehož hlídka v kuchyni zatím neskončila, pod schody Severuse zastavil.
„Severusi...“ Artur očividně pracně hledal slova. „Harry s Charliem jsou...?“
Severus po něm loupl očima. Uvědomoval si, jak si Harry cení přízně rodiny Weasleyovy, a netoužil mezi ně zasít jakékoliv semeno sváru. „Podle Harryho doslovného vyjádření spolu nechodí. Oba mají empatické schopnosti, tudíž to, co spolu sdílejí, je zjevně většině populace těžko srozumitelné.“
Artur se usmál, hleděl Severusovi bez mrknutí přímo do očí. „Ty umíš skvěle kroužit kolem horké kaše, Severusi. Charlie je jediným z našich synů, který si domů nikdy nepřivedl děvče. Molly je přesvědčena, že všechny naše děti jednoho dne zaplaví náš dům vnoučaty, ale já si myslím, že to Charlieho údělem nebude. Odjakživa nám domů tahal spíše zraněná zvířata. Tak jsme přišli i k Errolovi, víš?“ Artur nečekal na odpověď a odešel do kuchyně.
„Cos mi to provedl, Jamesi?“ zahořekoval Severus tichounce. „Další nebelvír do sbírky.“
-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-
Pozn. překl.: Všimněte si prosím, že Temný pán nakázal svým věrným shromáždit mu temné tvory a Severus si místo toho shromažduje nebelvíry... No, jestli to nebude tím, že tento konkrétní služebník páně Voldemortův věrností zrovna neoplývá... *;-)