27.kapitola
Toho rána nedorazila pošta. Bylo zvláštní snídat bez doprovodu šustění křídel tuctů sov, které běžně vlétávaly do Velké síně s dopisy od rodin, balíčky, časopisy, milostnými psaníčky a výtisky Denního věštce. Harry se už nejméně po sté podíval k hlavní tabuli. Učitelé působili napjatě a jako na trní.
V noci se muselo něco stát. Věděl, že Voldemort byl v obzvláště pomstychtivé náladě. Zkraje noci ho probudila bolest horší než nejúpornější kocovina, hlava se mu točila jak po otřesu mozku, na spánek nebylo do rána ani pomyšlení. Ještě teď se mu hlava motala. Výraz otcovy tváře Harrymu napovídal, že se ve svých odhadech nemýlí. Snape se nemračil, neušklíbal, nekroutil pohrdlivě rty. Jeho tvář byla strohou a bezvýraznou tváří sochy z chladného mramoru.
Neklid se od učitelského stolu šířil mezi studenty, síň byla tišší než obvykle – veškeré pomlouvání, klábosení, žertování a laškování probíhalo jen polohlasem. Starší studenti si rychle domysleli, co ranní pochmurná nálada může znamenat, a mnozí příslušníci Zmijozelu se začali tvářit ustaraně. Za takovéto ovzduší v Bradavicích mohlo být zodpovědné jen to jediné – válka. A jejich rodiče do ní byli namočeni až po uši.
Hermiona, Ron, Ginny, Neville a Harry se po sobě s porozuměním podívali. Neville se otočil a viditelně se uvolnil, když zachytil něžný úsměv, jenž jeho směrem vyslala Lenka. Neville si mezi spolužáky od počátku školního roku vybudoval respekt, jaký by mu ještě zjara nikdo nepředpovídal. A ve zdech školy by se nenašel opovážlivec, pomineme-li Malfoye a jeho smečku, který by si dovolil dělat legraci z Lenky, když byl Neville poblíž.
„Jak to, že je tu Remus?“ zašeptal Ron. Jejich pětičlenná skupinka seděla mírně stranou od ostatních, jak už se tak stávalo. Seamus s Deanem se k nim tu a tam připojili, ale vzhledem k pochmurné náladě v síni vyhledali toho dne raději rozptýlení v podobě Parvati a Levandule a nechali Harryho s doprovodem, ať se baví, o čem chtějí. Vše skutečně důležité se stejně dříve či později dozvědí.
Na odpověď se zmohl Harry: „Snape vyvíjí lektvary, které mu pomáhají před a po. Remus musí být pořádně nadopovaný. Řekl bych, že tu Brumbál chtěl dneska mít kompletní sbor.“
„Semlelo se něco hodně zlého,“ souhlasila Hermiona. „Pozdržení pošty není jen tak. V Dějinách Bradavic...“
Studenti už většinou dojedli a stejně jako nebelvírská pětka začali rozvíjet spekulace. Brumbál povstal, a aniž by byl nucen udělat cokoli víc, místností se okamžitě rozlila vlna ticha.
„Dnešního rána vyšel v Denním věštci článek doprovázený ilustracemi nevhodnými pro mladé oči,“ oznámil ředitel přísně. „Prefekti pátých ročníků doprovodí studenty prvních až čtvrtých ročníků na koleje, kam jim bude staršími prefekty doručena pošta. Vyučovací hodiny se pro dnešek ruší.“
Ginny a Luna vstaly plnit své prefektské povinnosti a starší studenti se rychle seskupili k těm, kteří měli předplacené noviny.
Když síň opustili všichni mladší studenti, Brumbál znovu promluvil: „Ilustrace na titulní stránce novin je skutečně názorná. Bývalý ředitel Kruvalu, kterého jste vy všichni osobně poznali, byl minulé noci Voldemortem zajat a zabit. Jeho ostatky byly doručeny do redakce Denního věštce. Ti, kteří to nechtějí vidět, mohou odejít na koleje, pošta jim bude přinesena jejich spolužáky. Až se připojíte ke svým mladším druhům, pronese k vám všem řeč vaše či váš kolejní vedoucí. Žádám vás, abyste až do té doby nesdělovali mladším spolužákům žádné novinky a rozhodně jim neukazovali novinové snímky.“
Všichni do jednoho zůstali pevně sedět na svých místech a se zhrozeným zaujetím hleděli k vyvýšenému stolu. Brumbál si povzdechl a tleskl. Ozvalo se zaskřípění a do Velké síně vlétly sovy. Pošta pro mladší studenty byla na každém stole odkládána na kupičku při jednom z čel. Nebylo pochyb, že za umožnění, aby starší studenti spatřili toho dne ranní vydání novin na vlastní oči, obdrží Brumbál nejednoho huláka.
Až do toho rána přinášel Denní věštec jako doprovod zpráv o útocích smrtijedů obrázky znamení zla vznášejícího se na obloze, případně snímky ruin mudlovských domů. Toto bylo poprvé, i když jistě ne naposledy, kdy byla ukázána přímo oběť. Teprve tím přestala být pro mnohé bradavické studenty válka jen vzdálenou nezřetelnou hrozbou.
Noviny byly rozrolovány a síní se rozléhala zajíknutí. Dva mrzimorští a jeden zmijozel vyskočili a vyběhli z místnosti. Starší nebelvíři obkroužili Hermionu, Seamuse a Katii Bellovou. Harry ucítil cizí ruku na rameni a pohlédl na Rona. Zrzek stál ve své plné výšce s hrdě vypjatým hrudníkem a Harry pocítil vděčnost osudu za takového kamaráda.
Igor Karkarov, smrtijed, byl nalezen mrtev
Ilustrace byla vskutku děsivá. Harrymu se zrychlil tep. Pozůstatky bývalého ředitele připomínaly lidskou bytost jen vzdáleně. Dobře viditelné bylo znamení zla na předloktí a slovo ‚Zrádce‘ vypálené do hrudi. Ohavný nápis žhnul jasně zelenou barvou smrtící kletby. Hlava chyběla, od těla byla oddělena mnoha křivě vedenými údery.
„Je mi zle,“ vyhrkl sedmák, kterého Harry moc neznal, a odběhl.
Hermiona nechala noviny ležet na stole pro každého, kdo si je chtěl ještě prohlédnout, a objala Harryho. Vmáčkla mu hlavu do hábitu na hrudi a šeptala utěšující slůvka, jež mohli zaslechnout jen oni dva a Ron. Ten k nim přistoupil blíže a svýma dlouhýma rukama objal oba najednou.
Harry nerozuměl, co to Hermiona drmolí. V ušních bubíncích mu tepala krev; zeleně pableskující slovo ‚Zrádce‘ viděl před sebou tak jasně, jako by je měl vypálené do vnitřní strany očních víček. Nedokázal se ohlédnout po učitelském stole, po svém otci.
U hlavní tabule seděl Remus po Snapeově boku a oba pozorovali rozličné reakce studentů na denní tisk, obzvláštní pozornost věnovali nebelvírským šesťákům.
„Aha,“ odtušil Remus, oči mu zaplály náhlým pochopením.
Snape pozdvihl tázavě obočí: „Ano?“
„On tě neodhání pro tvé vlastní dobro, Severusi,“ řekl Remus tiše, aby je nikdo neslyšel.
„Tak proč?“ ptal se Snape.
„Začíná mu na tobě záležet, Severusi,“ vysvětlil Remus s pohledem upřeným k nebelvírskému stolu, kde se tři studenti navzájem utěšovali objetím. „Bojí se, že o tebe přijde. Snaží se tě zahnat kvůli své vlastní příčetnosti. Kdybys tam ležel ty místo Karkarova, nevím, co by Harry udělal.“
Do té chvíle Snapeovy myšlenky kroužily převážně okolo toho, kterak Karkarovovo úmrtí předznamenává jeho vlastní konec a že Harry musel být vinou pálící jizvy půl noci vzhůru. Nedošlo mu, že si ho Harry může představovat na Karkarovově místě a bát se ztráty dalšího otce. Studenti v naprosté tichosti a vážnosti zvolna opouštěli Velkou síň. Žádný ze zmijozelských nepronesl směrem k nebelvírským ani jedinou urážku – a nebelvíři zmijozely na oplátku zcela ignorovali.
Učitelský stůl byl také postupně opouštěn: McGonagallová, Kratiknot a Prýtová se připojili ke svým studentům na cestě ke kolejním společenským místnostem. Jakmile byli studenti z dohledu, madam Pomfreyová začala pečovat o Lupina.
Severus si musel připravit řeč ke svým studentům. Dětem smrtijedů, které budou referovat svým rodičům, se musel jevit patřičně opovržlivě, ale současně potřeboval oslovit ty, kteří nebyli rozhodnuti následovat cestu do temnot.
Harryho na schodišti k nebelvírské věži pozdržela rukou položenou na rameno ustaraně se tvářící McGonagallka. Zpomalil a kývnutím naznačil Ronovi s Hermionou, aby šli napřed. Když byli ostatní z doslechu, zastavil se a otočil ke své kolejní vedoucí.
„Pokud si přejete vidět Severuse, po oznámení vás odvedu do jeho komnat,“ nabídla mu laskavě.
Harryho zaštípaly v očích slzy, ale nedovolil jim skanout. Před očima se mu míhaly představy Snapeova bezhlavého těla a Siriuse propadávajícího závojem. Přikývl, svému hlasu nedůvěřoval. Znovu se rozešli, u obrazu Buclaté dámy McGonagallová pronesla heslo: „Lothlórien.“
Když vešli, obrátily se k Harrymu a kolejní ředitelce oči každé osoby ve společenské místnosti. Byli tam shromážděni všichni nebelvírští do jednoho, seděli na pohovkách a v křeslech hromadně otočených ke vchodu. Harry se připojil k Ronovi a Hermioně na klubovce, kterou si pro sebe zabrali již před lety. Okolo nich byli všichni ostatní šesťáci a většina páťáků. Hermiona vzala Harryho za ruku a pevně mu ji stiskla.
„James Aaron Potter,“ pronesl Severus tiše své letošní soukromé heslo dovolující mu měnit přístupové heslo do zmijozelské koleje.
„Vyslovte prosím nové heslo, pane profesore Snape,“ vybídl ho hlas bez těla.
„Zrádce,“ pronesl Severus s pečlivou výslovností. Průchod se otevřel a on vstoupil. Jeho hadi seděli v tichu a klidu, záda vzorně vzpřímená, oči upřené na něho. Přejel po nich pevným pohledem. Některým z očí sálala krutá pýcha, jiní se snažili skrýt hlodající strach.
„Zmijozelové jsou hrdí,“ začal. „Zmijozelové jsou chytří. Neukazují světu své slabosti. Neskloní hlavu před nepřízní osudu.“
McGonagallová se na svá lvíčata laskavě usmála. „Kdyby to bylo možné, osobně bych každého z vás zaštítila před hrůzami odehrávajícími se mimo zdi naší školy, ale tím bych vám znemožnila připravit se čelit světu, do něhož vkročíte, až opustíte zdejší pozemky.“
„Jak mnozí z vás vědí, Igor Karkarov zemřel jako zrádce Pána zla,“ řekl Severus a odmlčel se pro lepší vyznění svých slov. Napětí v místnosti bylo ještě patrnější než předtím ve Velké síni. Mezi zmijozelskými se nacházeli ti, kteří byli předurčeni sloužit Pánovi zla, ti, kteří si budou moci dovolit zůstat neutrální, ti, kteří touží opustit cestu vedoucí mezi smrtijedy, i několik málo těch, kteří se jednou otevřeně přihlásí ke straně světla. Zatím, dokud byli ve škole, se všichni obezřetně vyhýbali veřejné proklamaci svých přání a voleb. „Nechť je vám dnešní den oporou při vašich studiích, při výběru vaší budoucí cesty životem...“
„...pamatujte, že oběťmi nejsou jen ti, kteří bojují na stejné straně jako vy,“ nabádala McGonagallová své studenty. „Truchlete pro ty, kteří zemřeli za svou víru. Rozmýšlejte nad tím, co vede kroky vašich protivníků. Zkoumejte své volby a važte své činy. Nechť vám dnešní den poslouží jako den sebezpytování.“
„Netruchlete pro Igora Karkarova,“ pronesl Snape chladně. „Jeho smrt byla přímým důsledkem jeho životních voleb. Ubezpečte se, že vaše vlastní volby budou moudré. Nové heslo ke vstupu do koleje je ‚Zrádce‘.“
Bez dalších slov se Severus otočil a opustil místnost. Jeho hadi nebyli zvyklí od svého vedoucího na dlouhé projevy. Rázoval sklepními chodbami do svého kabinetu, kterým prošel do soukromých pokojů. Pokud ho bude některý ze studentů hledat, bude na tuto skutečnost upozorněn portréty visícími před kabinetem nebo Krvavým baronem. Sedl si na pohovku u krbu a zavřel oči.
„Pokud si někdo z vás bude potřebovat promluvit, ať se neváhá obrátit na naše prefekty, případně dotyčného či dotyčnou ráda uvítám ve svém kabinetě. Slečno Grangerová, pane Weasley,“ Ron s Hermionou vzhlédli, „sejděte prosím do kuchyní a požádejte domácí skřítky o čaj pro nebelvírskou kolej.“ McGonagallová se na Hermionu pousmála. „A prosím, abyste se je při té příležitosti nesnažila osvobodit.“ Shromáždění studenti se uchechtli, nálada v místnosti se odlehčila a Hermiona zrudla. Nebelvíři mají sklon se ze všeho rychle oklepat. „Pane Pottere, pojďte prosím na okamžik se mnou.“
Celé trio následovalo McGonagallovou ze společenské místnosti na chodbu, kde se všichni zastavili.
„Věřím, že vy dva dokážete před ostatními pana Pottera náležitě omluvit.“
„Ano, madam,“ odpověděla Hermiona, Ron jen kývl. Pak se vzali za ruce a odešli směrem ke kuchyním.
Cestou k zaměstnaneckým bytům si Harry všiml, že už je bezmála tak vysoký jako jeho kolejní vedoucí. Vzpomínal, jak se nad ním coby prvákem tyčila, přísná a nedostupná. Nyní v následku loňského zranění nepatrně kulhala, zlobilo ji to vždy, když bylo deštivo, což bylo ve Skotsku téměř neustále. Byla v jeho očích mnohem lidštější a ostatní profesoři právě tak – každý z nich měl své chyby a slabosti, jako všichni lidé.
V tichosti došli ke vchodu do Snapeových komnat a před strážním portrétem se na chvíli zastavili. McGonagallová mu rukou uhladila vlasy nad čelem a Harry zapřemýšlel, proč tolik lidí cítí nutkání dotýkat se jich. „Pokud bys kohokoli z nás potřeboval, jsme tu pro tebe.
Přikývl. „Děkuji.“ Řekl heslo a vstoupil.
Snape měl zavřené oči a pravidelně oddechoval. Harry pomalu přešel k pohovce a chvíli svého otce pozoroval. Byl hrozně hubený... příliš vyhublý na Harryho vkus. Bez svého věčného zamračení a pichlavého pohledu působil křehce, až Harryho bodlo u srdce. Snažil se nepustit si ho blíž, ale nepovedlo se. Lhal Remusovi, když říkal, že žádného otce nepotřebuje. Potřeboval, možná víc než kohokoliv jiného na světě.
Sundal z nejbližšího křesla zelený přehoz a opatrně jím otce přikryl. Pak si zašel do svého pokoje pro polštář a pokrývku tmavě zlaté barvy. Zul si boty, svlékl hábit, položil polštář na otcův klín a stočil se na pohovce do klubíčka.
-oOo-
Severus stoupal do patra nad lokál U Prasečí hlavy, kde bylo několik pokojíků, jež bylo možné si pronajmout. Nechtěl ani přemýšlet nad tím, jaké pomluvy by se rozběhly po okolí, kdyby ho někdo z dole sedících poznal vzdor kápi stažené hluboko přes obličej. Zaťukal na dveře a tichý hlas ho pobídl, aby vstoupil.
Kaštanové vlasy Lily Potterové byly nezaměnitelné, i když měla tvář zrovna odvrácenou. Zavřel za sebou dveře a zůstal stát jen krok za nimi. „Proč jsi pro mne poslala?“
„Stále tak přímočarý, Severusi?“ Otočila se a usmála se na něho. V náručí chovala drobný uzlíček, který sebou nepatrně mrskal, když přecházela místností. Podala mu ho a Severus neměl jinou možnost než dítě převzít. „Chtěla jsem, aby ses seznámil s Haroldem Jamesem Potterem, s Harrym.“
Severusem projelo bodnutí žárlivosti a chtěl vyštěknout: ‚Proč zrovna Harold?‘ Kdyby měl někdy svého vlastního syna... raději si zakázal v té myšlence pokračovat. Bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by si někdy pořídil děti. Vdechl směsici vůní, která každé lidské bytosti okamžitě prozrazuje přítomnost miminka. Cítil zásyp... a něco sladkého a svěžího, co nedokázal pojmenovat. Tak to vytěsnil z hlavy.
„Další Potter,“ ušklíbl se a shlížel na spící děcko. „Dokonalá kopie svého otce.“
„Ne tak docela,“ namítla Lily mírně. Shýbla se a políbila synovy rozcuchané černé vlásky.
Dítě zavrnělo a otevřelo oči... byly smaragdově zelené zrovna tak jako oči jeho matky. Severus si hleděl s nemluvnětem do očí a na krátký moment byl zcela zmaten. Mimino se usmálo, máchlo oplácanou ručkou a sevřelo v pěstičce pramen Severusových vlasů.
„Snad jsi mě sem nepřitáhla jenom proto, abych viděl Potterova syna?“ zamračil se na Lily.
Výraz její tváře se drasticky proměnil, když vzhlédla od dítěte k Severusovi. Náhle vypadala nesmírně smutně, jako by jí srdce krvácelo. „Ne, Severusi, ne tak docela. Chtěla jsem ti poděkovat za informaci. Schováváme se, budeme pod novým fideliem.“
Severus přikývl a nervózně si dítě posunul v náruči. Nikdy žádné mimino nedržel a bál se, aby mu neupadlo, i když se nezdálo, že by ta možnost dělala Lily vrásky na čele. „Byla to má povinnost.“
„Chtěla jsem tě požádat o laskavost, Severusi,“ řekla Lily a položila mu ruku na paži. V očích měla slzy. Kývl, ačkoliv netušil, co po něm bude chtít. „Pokud by se něco stalo se mnou a s Jamesem, prosím... prosím, dohlédni za mne na Harryho.“
Severus sklopil oči k dítěti. Harry si tiše broukal a slintal, vážnost situace byla tím posledním, co ho zajímalo. Očividně budoucí nebelvír.
„Budu chránit tvého syna, pokud ty a jeho otec nebudete naživu, abyste ho ochránili sami,“ odpověděl nejistý si tím, co ho vedlo ke složení slibu dohlížet na potomka muže, který ho celá léta tyranizoval. Možná za to mohl životní závazek, který vůči Potterovi měl, nebo možná to, že se k němu Lily chovala vždy mile, ať už jí řekl či provedl cokoliv.
„Děkuji ti, Severusi,“ odechla si a k jeho nezměrnému údivu ho objala, otřela se mu vlhkou lící o tvář, pak ustoupila, vytáhla z košíku na stole kapesníček a osušila si oči. Následně si od něho opatrně převzala syna, stoupla si na špičky a políbila Severuse na tvář.
Harry byl uložen do košíku opatřeného uspávacím zaklínadlem a Lily na sebe hbitě seslala několikero maskovacích kouzel na zakrytí pravého vzhledu. „Musím se vrátit. James za chvilku přijde domů a přivede s sebou všechny poberty.“ S posledním úsměvem si přetáhla kápi přes hlavu, zvedla košík a odešla.
Severus ji vyprovázel pohledem a cítil se podivně prázdný. Zůstal nahoře pravděpodobně o hodně déle, než bylo nezbytně nutné, načež se konečně skryl pod svou vlastní kápí a opustil hostinec.
-oOo-
Ze snu se probral rovnou do ostré bdělosti. Tolik let vzpomínal na ono odpoledne a dumal nad tím, proč si Lily vybrala právě jeho, co ji k tomu vedlo. Zamrkal a začal se protahovat, když mu došlo, že na stehnech cítí nezvyklou váhu. Shlédl dolů a uviděl tmavou kštici, obličej spánkem pokojně uvolněný – jaký rozdíl proti bdělému stavu jeho nositele. Náhle zřetelně viděl v té mladé tváři podobu dítěte, jež jednou choval v náruči.
Harry objímal oběma rukama polštář, hlavu měl položenou pouze na jednom cípu a zátylkem se opíral Severusovi o břicho. Kolena měl přitažená k hrudi, tmavozlatá pokrývka z jeho postele se z poloviny svezla na zem. Severus neměl to srdce Harryho budit, i když mu nohy začínaly mravenčit. Jeho syn potřeboval každou minutu spánku, kterou si mohl dopřát.
Pohladil ty tmavé neposlušné vlasy, moc dobře věděl, proč každý dospělý v Harryho blízkosti cítí nutkání to udělat. ‚Mne nezaženeš, Harry. Miluji tě od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že tě Lily nosí pod srdcem. A nic, co řekneš nebo uděláš, to nezmění.‘
Harry se ve spánku pohnul a přitiskl polštář pevněji k sobě. Severus si všiml, že na nejbližším křesle je složený chlapcův hábit a jeho boty pěkně jedna vedle druhé spočívají pod konferenčním stolkem. Brýle, které volaly po odchodu na zasloužený odpočinek, ležely na stolku ve společnosti dvou hrnků, pářící konvice s čajem, talíře se sušenkami a misky citrónových bonbónů, zpod níž vykukoval přeložený lístek pergamenu. Severus marně přemýšlel nad tím, jak se mu povedlo spát, aniž by se vzbudil, když se mu bytem pohybovali přinejmenším dva návštěvníci.
„Táhni k čertu, Albusi,“ zamumlal si pod fousy, „ale nenechávej mě žít dál tímhle způsobem.“