21.kapitola
Od počátku školního roku Severus Harryho bedlivě pozoroval. Zhoršování bolesti pocházející ze spojení s Pánem zla bylo nepřehlédnutelné pro toho, kdo věděl, nač se dívat, ačkoliv chlapcovi nebelvírští spolužáci o tom zřejmě neměli ani tušení. Severus viděl, že si Harry stále častěji přejíždí prsty po čele a v chodbách se zastavuje jakoby po zásahu závrať způsobujícím prokletím. Zmijozelští téměř bez ustání dělali potutelné narážky na dané téma, čehož si Harry prozatím nevšiml.
Se zahájením famfrpálové sezóny už byl Severus, podobně jako většina ‚Harryho kruhu‘, bezmála ve stavu svému synovi hraní zakázat. Harry mohl za možnost účastnit se nadále sportovních klání děkovat jednak Minervě, a pak také Fredovi a Georgeovi Weasleyům, kteří byli nedávno přijati do Řádu. Severus potajmu sledoval tréninky nebelvírského týmu a shledal, že nemá mnoho důvodů k obavám.
Letošní kapitán Ron Weasley, stejně jako jeho sestra na postu kapitánova zástupce, Harryho v průběhu tréninků nespouštěl z očí a hůlku měl neustále v pohotovosti. Kromě toho letos nebelvírští zvolili náhradníky na každý hráčský post, pravděpodobně po zkušenostech z loňska, a všichni tito záložníci se také podíleli na hlídání prvního chytače, zřejmě na Weasleyho rozkaz.
Lupin v průběhu podzimu obnovil Harryho extra lekce. Bylo zvláštní, že vzdor letnímu působivému výbuchu spojenému s demolicí ošetřovny, mladík oproti loňskému roku neprokazoval známky vzrůstu magického potenciálu. Všeobecně se usuzovalo, že jizva Harryho bolí natolik, až není schopen vyvinout soustředění nutné k využití vzrůstající kouzelnické síly. Poté, co se Severus účastnil jako pozorovatel několika lekcí, došel k přesvědčení, že pes bude zakopaný ještě někde jinde... s kterýmžto náhledem ovšem souhlasil pouze Albus. Bylo zřejmé, že se Harry snaží seč může a postupem času je stále frustrovanější a frustrovanější.
Schůzky BA byly obnoveny pod vedením Grangerové a Weasleyové. Harry se tu a tam na setkání dostavil, ale jak Severus věděl, nepokoušel se do děje zasahovat, pokud ho Grangerová s Weasleyovou přímo nevyzvaly; většinou si psal v koutě domácí úkoly, případně se jen díval a odpočíval. Leč přeci jen byla kouzla, jež nemohl spolužáky naučit nikdo jiný než právě Harry, protože co se obrany proti černé magii týkalo, neměl mezi bradavickými studenty konkurenci.
Na základě dohody byl pro naléhavé případy krb v ložnici nebelvírských šesťáků propojen s krbem v Severusových komnatách. Ron Weasley dostal svolení zavolat letaxem Severusovi, pokud by Harryho přepadla obzvláště urputná noční můra nebo byl-li by spoután Voldemortem skrze jejich spojení. Plameny v ohništi se měnily na jasně zelené častěji, než se Severusovi líbilo.
Úvodním famfrpálovým zápasem sezóny byl duel Nebelvíru s Havraspárem. Severus Harryho sledoval ještě pozorněji než při hochově prvním utkání před pěti lety. Obratnost, již Harry předváděl, byla neskutečná. Severus by se nedivil, kdyby Harryho příští rok, až bude zletilý, oslovili lovci talentů, aby hrál profesionálně. Po nebelvírském vítězství v poměru 270:40 Severus odchvátal do svých pokojů, zdánlivě popuzený výsledkem zápasu. Doma naškrábal rychlou gratulaci, odletaxoval se do nebelvírské věže a nechal lístek na Harryho posteli. Následujícího rána u snídaně se mladík směrem k učitelskému stolu nadšeně zašklebil s tváří otočenou k Lupinovi, ale s očima namířenýma na Severuse.
„Měkneš, když jsi s ním,“ zašeptal Severusovi pitomě se šklebící Lupin.
Severus se na vlkodlaka zamračil jako čert, ale tón hlasu ho zradil, když odpovídal: „To James mě ochočil, Harry mi to jen připomíná.“
-oOo-
Severus, zahalený v neviditelném plášti, pobíhal nervózně po primusově pokoji. Tohle bylo bezkonkurenčně nejhorší famfrpálové zranění, jaké kdy viděl. Chtěl se hned rozběhnout na hřiště a ujistit se, že James bude v pořádku, a přitom musel sedět na zadku na zmijozelské tribuně a pochechtávat se spolu s ostatními budoucími smrtijedy. Rozštěpenost vlastního života ho ničila.
Dveře se otevřely a do místnosti vklouzla drobná zelenooká primuska s kaštanovými vlasy. „Věděla jsem, že tě tu najdu, Seve.“
Severus odhodil plášť na podlahu, pár chvatnými kroky překonal místnost nerozhodnutý, zda má Lily popadnout a informace o Jamesově stavu z ní vytřepat, nebo zda má padnout na kolena a prosit. Jakžtakž se ovládl a napůl vyjekl: „Co je s ním?“
„Je v pohodě,“ usmála se nuceně, evidentně si dělala starosti. „Má středně těžký otřes mozku a několik zlomenin. Zítra už bude při sobě, ale nebude mu nic moc. Ještě týden ho bude bolet hlava... a nejen ta.“
Severus přikývl, posadil se na postel a složil si tvář do dlaní. „Dobře.“
Sedla si vedle něho a objala ho rukou v pase. Zcela automaticky jí ovinul paži okolo ramen. Složila si hlavu na jeho rameno a zeptala se: „Copak tě ještě trápí, Seve?“
„Seděl jsem tam, Lil, a jen se smál,“ oznámil jí hlasem naplněným záští vůči sobě samému. „On se zranil a já se smál.“
Pevně ho sevřela. „Pokud ses nechtěl prozradit, neměls na výběr. Na jeho citech k tobě to nic nezmění, Seve.“
„Díky, Lil.“ Přijal útěchu, již mu nabízela, a objal ji i druhou rukou.
-oOo-
„Tohle nezvládnu!“ hulákal Harry frustrovaně. „Zkouším to už hodiny! Kdy konečně pochopíte, že to prostě nezvládnu?!“
Chlapec byl tak vystresovaný a zoufalý, že neměl daleko k slzám. Severus s Lupinem ho společně cvičili v Komnatě nejvyšší potřeby v soubojových dovednostech. Harry vypadal, že nebude dlouho trvat a odporoučí se k zemi. Posledních pět minut se úspěšně ubránil omráčení, odzbrojení, spoutání magickými pouty i částečnému tělesnému znehybnění.
„Měl bys dokázat vzdorovat více protivníkům než nám dvěma,“ řekl Severus a urputně se snažil udržet relativně klidný tón, ačkoliv staré zvyky ho ponoukaly na synka od plic zařvat. „Že máš síly dost, jsi předvedl letos v létě u svých příbuzných –“ to slovo vyplivl, jako by ho pálilo na jazyku „– i tady na ošetřovně. Kdybys svou sílu ráčil používat, neměl bys mít potíže ubránit se delší dobu dokonce i Albusovi. Tak se snaž!“
„To nejde!“ Harry padl na kolena, v očích slzy. „Nevím jak!“
Bylo prvního listopadu, těsně po Halloweenu, a příští noci bude úplněk. Pán zla včera slavil – do nekouzelnických vesnic po celých ostrovech vyslal v podstatě všechny své smrtijedy. Mudlovské noviny informovaly o nezvykle vysokém počtu násilných úmrtí, o takzvaném masakru halloweenské noci. Severus se naštěstí přímé účasti vyhnul díky Brumbálovi, který vyžadoval jeho přítomnost na obvyklé slavnostní hostině. Celou noc se pak v šeru svých pokojů snažil nevzpomínat na výročí Lilyiny a Jamesovy vraždy.
Lupin už byl blížící se proměnou celý zesláblý a rozbolavělý, ale přesto byl schopen nastoupit s hůlkou v ruce proti jediné naději kouzelnického světa. Muselo v tom být něco víc než pouhá bolest, co bránilo Harrymu využívat cele jeho možnosti. Jednoznačně. Severus se pokusil ověřit si svou teorii a zaskočil chlapce otázkou, když ten to nejméně čekal.
„Kdy poprvé jsi předvedl náhodnou magii?“
Harry zamrkal a popleteně k němu vzhlédl. Vlasy měl celé upocené a jizva ve tvaru blesku se mu na čele rýsovala jasně viditelná, zarudlá a oteklá. „Já... já nevím. Nevzpomínám si. Vždycky jsem...“
„Co si pamatuješ jako první?“ vpadl Lupin bez váhání, zorientoval se rychle.
„Rozbil jsem talíř,“ vzpomínal Harry ztěžka. „Musely mi být tak tři nebo čtyři. Teta Petúnie si myslela, že mi upadl.“
„Co udělala?“ zeptal se Severus rychle, aby Harry neměl čas přemýšlet.
„Zavřela mě na dva dny do přístěnku a sebrala mi pastelky. Měl jsem tam dvě schované,“ oznámil Harry podlaze – na své dva společníky se podívat odmítal.
Severus si pomyslel, že by se jim hodila křesla, a místnost je okamžitě dodala. Pomohl Harrymu do jednoho z nich a sám si sedl naproti. Pozvedl jemně chlapcovu tvář a podíval se mu do očí. „Věříš mi?“
„Já... proč?“ zakoktal Harry.
„Věříš mi?“ zopakoval Severus laskavě. Harry přitakal. „Spusť štíty.“ Smaragdově zelenýma očima probleskla úzkost. „Máš problémy využívat svou plnou sílu. Mám teorii, ale abych si ji mohl ověřit, musíš spustit štíty.“
Harry se rozechvěl, z koutka jednoho oka mu vyklouzla slza, ale zhluboka se nadechl a kývl. Severus poněkud ztuhl, když si bezděky všiml, že Remus si posloužil dalším křeslem a bedlivě je sleduje. Vlkodlak vypadal zaujatě a současně rozpačitě, ale Severusovo počínání nerušil. Severus se zahleděl pevně do Harryho očí, namířil na chlapce hůlkou a vyřkl: „Legilimens!“ Hlavou mu začaly kroužit chaotické obrazy, překrývaly se a utápěly ve změti rozbouřených pocitů. Dokázal zachytit jen několik málo vět a dojmů.
„Prý nehoda! Ty nelidská zrůdo!“ Drobné tělíčko narazilo na ostrou hranu konferenčního stolku. Stud.
Třesk. Lomcování. „Nevděčný kluku! Tví rodiče byli jen líní budižkničemové, zrůdy – zrovna jako ty!“
Tma, pláč, schoulení se do klubíčka. Hlad. Sny plné zelených záblesků. Bolest.
„Ty nenormální zrůdo!“ Pád. Řev. Bolest. Svět zčernal.
Letící pánev, uhnutí z cesty na poslední chvíli.
„Kouzla neexistují!“
„Motorky nelétají!“ Výsměch.
Honička na Harryho.
Strach.
Štíty vzplály novou silou, Severus ukončil kouzlo a těžce dýchaje se opřel v křesle. Harry se chvěl, po tvářích se mu tiše řinuly slzy. Severus vztáhl ruku ke svým vlastním lícím a shledal, že jsou také vlhké. Z pozice vedoucího zmijozelské koleje poznal nejeden případ týrání dětí, ale v naprosté většině se jednalo o násilí fyzické, jež nebylo ani dlouhodobé, ani těžké. Na to si kouzelníci svých potomků příliš vážili. Pro chvíli zapomněl na ověřování teorií a natáhl se ke zlomenému chlapci, jenž před ním seděl. Harry nejprve ucukl, ale Severus se nenechal odradit a laskavě, leč neoblomně trval na svém. Zakrátko měl na klíně stočeného hystericky plačícího mladíka, který právě teď působil dojmem dítěte polovičního věku.
Lupin vypadal úzkostlivě, bezpochyby měl jasnou představu o tom, co Severus viděl, ale pouze neklidně poposedával v křesle a do děje před svými zraky nezasahoval. Severus Harryho zvolna hladil a jemně pohupoval. Kombinace tréninkového souboje a vpádu do vzpomínek mladíka přemohla a uspala.
„Vzal si sem Jamesův plášť?“ zeptal se Severus tiše.
Lupin přikývl a vstal. „Severusi, co...?“
„Neviděl jsem celé vzpomínky, jen střípky zážitků,“ odpověděl Severus a přivinul si syna pevněji k hrudi. „Zřejmě budu muset pátrat cíleněji.“ Zamračil se. „Je toho příliš mnoho.“
Lupinovi se na tváři usadil mrak a oči mu jantarově zazářily, když podával Severusovi plášť. Dursleyovi měli štěstí, že byli v onu chvíli mimo jeho dosah. Severus okolo sebe a svého syna pečlivě naaranžoval plášť, který byl na dotek stejný jako před mnoha lety. Jeho struktury si naposledy doopravdy všímal, když byl ještě student.
„Dojdi pro Albuse a přijďte za námi dolů,“ nařídil a odešel.
Severus měl cestou do sklepení dost času, aby přemýšlel, co vlastně zjistil rychlým průzkumem Harryho mysli, o čem svědčila ona změť obrazů a myšlenek. Zlobně skřípal zuby, u jakých to ubohých exemplářů lidského rodu jeho syn vyrůstal. Jelikož měl na sobě plášť, použil vchod skrze portrét v chodbě k zaměstnaneckým bytům, který byl nejblíže. Uvnitř Harryho šetrně probudil jen natolik, aby se hoch dokázal převléknout do pyžama a vypít trochu Bezesného spánku.
V obývacím pokoji hodil do krbu špetku letaxového prášku a přivolal Rona Weasleyho, kterého vzápětí začal zpovídat ohledně všeho, co zrzoun věděl o Dursleyových, a pokračoval v tom i po příchodu Albuse s Remusem. Kupodivu se mu podařilo nikoho neproklít a nic nerozbít. I Weasley, který viděl, v jak výbušné náladě se jeho učitel lektvarů nachází, se před ním tentokrát bojácně netřásl, pravděpodobně proto, že jeho rozčilení plně sdílel.
„Řekl bych, že pan Weasley již může odejít,“ navrhl Albus, když byla zodpovězena poslední otázka a oba navýsost vytočení kouzelníci proti sobě stáli a z nozder jim div že nestoupala pára.
Severus prudce natáhl před sebe ruku s flakónkem: „Vypijte to, Weasley. Uklidňující odvar.“ Zrzek mu zdráhavě vyhověl. „Harry bude dnes spát zde. Dohlédněte, aby si vaši spolubydlící z jeho nepřítomnosti nedělali těžkou hlavu.“
Weasley přikývl a zmizel v zelených plamenech. Jeho touha zůstat nablízku Harrymu byla téměř hmatatelná, ale očividně se nehodlal hádat s ředitelem.
„Co to všechno znamená, Severusi?“ zeptal se Albus s pohledem upřeným na Harryho pokojně spícího za otevřenými dveřmi v sousedním pokoji.
„Zmýlil ses, Albusi,“ zavrčel Severus skrze zaťaté zuby. Zauvažoval, jestli by si také neměl vzít lektvar na uklidněnou, ale zavrhl to. Hněv je lépe vyventilovat, než odložit. „Měls poslechnout Minervu. Jeho neschopnost využívat svůj magický potenciál nemá nic společného s tou prokletou jizvou; mohou za to Dursleyovi. Nutili ho, aby potlačoval své schopnosti, ještě dříve, než se naučil pořádně mluvit!“
Jeho společníci na něho užasle hleděli, zaskočeni možnými důsledky skutečnosti, již nastínil. Pokud měl Severus pravdu, musela se Harryho náhodná magie začít projevovat už nedlouho po úmrtí chlapcových rodičů. Nezdařená smrtící kletba zřejmě nejen přenesla na dítě něco z Voldemortovy moci, ale navíc uvolnila jeho schopnosti.
„I kdyby se ti mudlové o něho chtěli alespoň základním způsobem postarat, o čemž mezi námi pochybuji, nebyli rozhodně schopni vypořádat se s jeho kouzelnickou přirozeností, a kam to nakonec vedlo, všichni víme!“ Severus si nadával, že si nechal od Lily zablokovat vzpomínky, aniž by byli upozornili Albuse. Vždyť Lily s Jamesem mohli odložit dopis pro Albuse pro případ, že by se s nimi něco stalo. Proč jen to neudělali? Museli přeci zvážit i možnost, že...
„Viní se ze zodpovědnosti za Blackovo úmrtí nejen z toho důvodu, že se nenaučil nitrobranu – vede ho k tomu i to, že jeho poručníci ho od jeho čtyř let přesvědčovali, že je nenormální a k ničemu! Ode dne, kdy ho našli na svém prahu, ho obviňovali ze všeho špatného, co se jim přihodilo!“ Severus měl co dělat, aby ředitele neproklel.
V moudrých modrých očích nedoutnala jediná jiskérka, jejich věkovitý majitel vypadal unaveně a smutně. „Ve svém životě jsem se dopustil mnoha přešlapů, Severusi. Nejhorší z nich naneštěstí dopadly právě na Harryho.“ Albus si zhluboka povzdechl a vykouzlil tři šálky kouřícího čaje. Jedním z nich si posloužil a lehce usrkl. „Jakým způsobem blokuje Harry svou magii?“
Severus zavrtěl hlavou. „Nevím. Začal s tím jako děcko, které netušilo, že kouzla jsou skutečná, které se bálo a stydělo. Svůj blok posiloval po každém projevu náhodné magie, a že jich bylo. Dokázal se přemístit, Albusi, když ještě chodil na základní školu!“
Vlkodlak se téměř zalkl čajem. „Přemístil...? A nerozštěpil se?“
Severus přitakal. „Jeho bratranec pořádal ‚honičku na Harryho‘ a Harry se pokusil schovat za popelnicemi. Místo toho se přemístil rovnou na střechu školní budovy.“
„Lze ten blok nějak odstranit?“ zeptal se Lupin, očividně se stále vyrovnávaje s myšlenkou, jaký rozsah magického potenciálu musí Harry průběžně potlačovat.
Severus s Albusem na sebe pohlédli a chvíli si mlčky vyměňovali informace – tuto dovednost v průběhu let úzké spolupráce dovedli k dokonalosti. Severus se pak otočil zpět k Lupinovi: „Možná se nám ho s využitím nitrozpytu podaří prolomit, ale potřebujeme, aby byl při vědomí a zcela uvolněný. Pokud se naší snaze vzepře, bude to nadmíru bolestivé pro všechny zúčastněné.“
„Kdyby tak byl někdo, v jehož přítomnosti se nebojí uklidnit, komu důvěřuje...“ Lupin umlkl, oči zahleděné mimo současný prostor a čas.
„Tak co?“ dožadoval se Severus.
Lupin si povzdechl. „Harry zjevně důvěřuje Charliemu Weasleyovi.“
Jiskřičky se rozhořely v plné síle a Albus se zvedl k odchodu. „Mohli bychom se o to pokusit v průběhu zimních prázdnin, na Grimmauldově náměstí. Harry se tam pár nocí pěkně prospí, i kdybychom mu měli naordinovat Bezesný spánek. Sdělím Charliemu, že se od něho očekává, že zůstane v Londýně nejméně týden.“
„Musím si pořádně promluvit s tím...“ zavrčel Severus.
„Víš, Severusi, ty jsi nebyl o nic starší, než je teď Harry, když ses začal scházet s Jamesem. A také si nemůžeme být jisti, že mezi nimi skutečně k něčemu došlo,“ poučoval Albus svého zaměstnance, jako kdyby promlouval do duše prvňáčkovi toulajícímu se po večerce.
Severus se chabě usmál. „Ale, Albusi, já jsem Harryho táta. Je mou povinností hrozit Weasleymu pomalou bolestivou smrtí, pokud zkřiví jediný vlásek na hlavě mého syna.“
Lupin se ohlédl po Severusovi a také se usmál. „Jako zástupný kmotr bych měl souhlasit se Severusem. Mimoto, viděl jsem je, když se sem prvního září přenesli. Ani za zlaté tele byste mě nedonutili jít toho dopoledne za nimi do nebelvírské věže. Vůbec nepochybuji, že se Charlie nedostal do Londýna před pozdním odpolednem.“
Severus se tvrdě zahleděl na Lupina a v duchu proklel den, kdy jeho pověstné pohledy přestaly zastrašovat zrovna ty nebelvíry, které si chtěl od těla držet nejvíc. Dokonce i Longbottom – poté, co byl svědkem Severusova ošetřování Harryho – začal vykazovat známky imunity.