2.kapitola
Štít neslábnul a Severus čekal. Petúnie Dursleyová opatrně vyšla za ním a zhrozeně vykřikla. Vtiskl jí do dlaně flakónek a trval na tom, aby Vernon vypil jeho obsah; teprve když odešla, ho napadlo, že jí mohl dát dávku uklidňujícího lektvaru. Krátce zauvažoval, kde asi je Potterův bratránek, leč podobným úvahám se nemusel oddávat nikterak dlouze, neboť jeho stráž u umírajícího byla vkrátku ukončena příchodem vyšilujícího Remuse Lupina následovaného Albusem Brumbálem. Ředitel vypadal, jako by každých deset minut zestárl o deset let.
Albus zamířil hůlkou na dveřní otvor a seslal sérii odeklínadel. Štít se pod jejich dopady rozzářil jasným tyrkysovým světlem, ale nepovolil. Ředitel si tiše přejel dlaní přes tvář. Pak stočil pohled k Severusovi – oči se mu skelně leskly; Severus prvně v životě viděl Albuse slzet.
„Nejsem schopen ho prolomit,“ sdělil k nemalému zděšení přítomných kouzelníků. „Musíme počkat. Až ztratí ještě víc krve, nebude už schopen ho dál udržovat. Poppy je na cestě. Až štít padne, budeme mít přibližně patnáct vteřin na Harryho stabilizaci, než o něho přijdeme.“
„Albusi,“ zeptal se Severus, „jak to, že ministerstvo nic nezjistilo? Měli jsme dostat upozornění ve chvíli, kdy se zamkl.“
„Ministerstvo to vůbec nemuselo zjistit, Severusi,“ dostalo se mu odpovědi. „Pokud nepoužil hůlku, nic se nedozvěděli. Považ, že Harry ten štít drží bezhůlkovou magií zjevně i v bezvědomí.“
Severus úplně cítil, jak se mu v hlavě roztáčejí mozkové závity. Vždy mu bylo jasné, že jednou, až dospěje, bude Potterův kluk magicky silný; jak růst do výšky, tak i rozvoj magického potenciálu probíhal u každého jedince jinak, ve vlnách. Ale toto nečekal ani ve snu. Váhavě připustil, že Potter by mohl být schopen porazit Pána zla... ovšem pokud se jejich střetu dožije.
Poppy Pomfreyová se vyvalila do schodů, v jedné ruce svírala objemnou kabelu s lektvary a dalšími zdravotnickými potřebami. Bez váhání vytáhla flakón s lektvarem, podala ho Lupinovi a přísně na něho hleděla, dokud ho celý nevypil. Dle vlkodlakovy reakce soudě, jednalo se o uklidňující dryják. Přistoupila k štítu, aby odhadla Potterův stav; při tom pohledu zřetelně pobledla. Přivolala si ze vstupní haly odkládací stolek, postavila naň kabelu a jala se z ní na stolek vyrovnávat lektvary a obvazy, aby byly připravené k okamžitému použití. Pak sevřela pevně hůlku a čekala s nimi.
„Severusi,“ promluvil Albus, a vytrhl tak Severuse ze zamyšlení. Z ředitelova hlasu se vytratilo obvyklé veselí, na jeho místo nastoupila temná sklíčenost. „Jdi dolů, změň jim vzpomínky a ulož je do postelí. Pokud sem někdo přijde pátrat po Harrym, nesmějí vědět, co se odehrálo. Ať si myslejí, že jste s Remusem Harryho v pořádku odvedli. A nezapomeň na Dudleyho Dursleyho, ať také nic neví.“
Severus přikývl a sešel do přízemí. Nahoře ho potřebovat nebudou, až štít padne, a stejně neměl v úmyslu vstupovat do pokoje k Potterovi v současném stavu. Cestou k obývacímu pokoji zaslechl hlasy z kuchyně. Ve chvíli, kdy tam zamířil, rozlétly se vchodové dveře do domu a s třeskem znovu zapadly.
Severus instinktivně vytasil hůlku a zvrtl se na patě čelem k potenciálnímu nebezpečí. Spatřil mladého kluka, širokého téměř tak jak vysokého, který krátce překvapeně vyjekl a ztuhnul. Potterův bratránek se zdál zosobňovat vše, čím Potter nikdy nebyl. Severus se uvolnil a pokynul hůlkou chlapci, aby se připojil ke svým rodičům sedícím v kuchyni.
Obludně obtloustlý mladík procupkal kolem Severuse, snažil se přitom od kouzelníka odtáhnout na maximální vzdálenost, a vběhl do kuchyně s jednou rukou přitisknutou na zadek a druhou na ústa. Severus si v duchu poznamenal, že by měl později zjistit, proč se mladý mudla chová tak podivně.
Vstoupil do kuchyně a všiml si, že mladík se bázlivě schoval za svého otce a obě brady se mu třesou. Na stole stál nedotčený flakónek s lektvarem. Dursleyovi přivítali jeho přítomnost kombinací strachu a odporu.
„To není jed. Uzdraví vám to zhmožděné hrdlo,“ poukázal na flakónek.
Potterův strýc roztřeseně odzátkoval lektvar a vypil ho s úšklebkem nad jeho hnusnou chutí. Tvářil se, jako by byl přesvědčen, že ho to buď přemění v něco ošklivého, nebo rovnou zabije. Modřiny začaly okamžitě blednout a tlusťoch vykulil oči, bolest mizela. Severus si odfrkl, mudlové zjevně usoudili, že kouzla se tu a tam hodí.
„Ty dveře byly zamčené po celé léto?“ zeptal se jich.
Potterova teta přitakala. Vypadala špatně, bodejť by ne, po pohledu na vlastního synovce v tratolišti krve. Severus vylovil z hábitu další flakónek a nabídl jí ho. Bez odporu ho vypila, do tváří se jí vrátila barva.
„Nemůžeme připustit, abyste komukoli prozradili, co se tu dnes odehrálo,“ oznámil jim a zamířil na ně hůlkou. Při své špionské kariéře to kouzlo použil bezpočtukrát, v pozměňování vzpomínek měl cvik. Zapomeňte. Oči mudlů se rozostřily.
„Potter byl po celé léto zamčený ve svém pokoji a jedl jídlo, které jste mu poskytli. Remus Lupin a já jsme ho odstěhovali z vašeho domu této noci, zatímco vy jste nerušeně spali. Při svém odchodu jsme sice způsobili hluk, který vás vzbudil, ale nezasahovali jste, protože jste byli rádi, že už bude pryč. Petúnie poznala Lupina po hlase, znala ho ještě z doby, kdy žila její sestra. Mne jste neviděli ani neslyšeli. Nemáte zájem zjišťovat, jak se Potterovi daří, a těšíte se, až z vašeho života zmizí nadobro. Nečekáte, že by se k vám vrátil dřív než příštího léta.“
Pak je všechny uspal a odlevitoval do ložnic. Při průchodu kolem Potterova pokoje se pečlivě vyhnul očnímu kontaktu s kouzelníky čekajícími na oslabení štítu. Nejbližší dveře vedly do bratránkovy ložnice; Severus nechal hochovy rodiče vznášet se v chodbě a odmanévroval obézního mladíka do postele. Složil ho navrch na přikrývky oblečeného jak byl.
Odvrátil tvář a jediným mávnutím hůlky převlékl rodiče do nočních úborů. Z proleženiny v matraci bez problémů poznal, která strana lůžka patří strýci. Otřásl se a otočil se k odchodu. V té chvíli z chodby vyšlehl oslepující jas; rychle si oči zastřel pláštěm a počkal, dokud intenzita záření nepolevila. Pak vyšel z místnosti.
Albus s Lupinem právě vstupovali do Potterovy ložnice. Poppy musela dovnitř vběhnout jako první, dokud ještě světlo zářilo. Když se dostal na dohled, krvácení už bylo zastaveno, rány zaceleny a obvázány. Poppy prolévala Potterovi hrdlem lektvar za lektvarem, tlakem prstů na krk ho nutila polykat. Chlapcovy oči zůstávaly zavřené.
„Zeslábl natolik, že jsem byl schopen prorazit štítem,“ vysvětlil Albus, když trojice mužů sledovala lékouzelničino počínání, a položil ruku na Lupinovo předloktí. Nikdo se nepodíval na nikoho z ostatních.
„Bude...?“ začal Remus neschopný zakrýt strach.
„Těžko říci, je brzo,“ pronesla Poppy naučeným pevným hlasem, když dokončila aplikaci lektvarů a začala se ohánět hůlkou a zaříkat. „Ztratil hodně krve. Byl podvyživený a dehydratovaný. Nedýchal, v tuto chvíli nevím jak dlouho. Teď už je dýchání obnoveno, ale pokud byl mozek delší dobu bez přísunu kyslíku, může být poškozen. Musí být na ošetřovně, až dokud se neprobudí – pokud se vůbec probudí,“ opravila se a ustoupila. „Teď už nic víc nenaděláme.“
Zatímco ošetřovatelka léčila Pottera, Albus uklízel pokoj. Zmizely veškeré známky pokusu o sebevraždu. Albus vytáhl cosi z kapsy, nadzvedl chlapce, zamumlal si něco nesrozumitelného pod fousy a společně zmizeli s pomocí přenášedla přímo na bradavickou ošetřovnu. Poppy si otřela tvář a začala se balit. Vzápětí zmizela za použití svého vlastního přenášedla. Lupin se shýbl a zvedl z podlahy upuštěný kapesní nůž.
„Dárek od Siriuse,“ pronesl podivně plochým hlasem.
Otevřel druhou čepel – byla zjevně roztavená. Obrátil zamyšleně nůž v dlani, zavřel ho a schoval do kapsy. Pak klečmo na zemi nadzvedl v podlaze pod postelí uvolněné prkno a vytáhl ze skrýše starý povlak na polštář. Věci v něm nalezené uložil do Potterova kufru: hůlku, neviditelný plášť vhodný k porušování školního řádu, podezřele povědomý kus starého prázdného pergamenu a fotoalbum. Pak kufr i soví klec zmenšil a zastrčil do kapsy k noži. Když pokoj opouštěli, nejevil sebemenší známku někdejší Potterovy přítomnosti.
Cestou z domu si Severus všiml rudě zářících číslic mudlovských hodin. Byla hodina po půlnoci.
„Všechno nejlepší k narozeninám, Harry,“ zašeptal Lupin. Vytratili se do tmy a zamířili do Bradavic.
Bradavická ošetřovna vypadala stejně jako posledních přinejmenším pětadvacet let. Severus s Lupinem mířili k jediné obsazené posteli, Severus musel chvílemi popobíhat, aby vlkodlakovi stačil. Okolo postele byla rozmístěna křesílka, dle jejich pohodlnosti soudě, jednalo se o Albusovy výtvory. Ředitel seděl v jednom z nich, lokty na opěrkách, prsty zamyšleně sepjaté do stříšky. Nově příchozích si zřejmě vůbec nevšiml.
Lupinovy oči rychle kmitaly po každém kousku Potterova těla, chřípí se chvělo, vlkodlak se násilím nutil ke klidu. Po minutě či několika se opanoval a poněkud se uvolnil.
Lupin vylovil z kapsy Potterův osobní majetek, zvětšil kufr a umístil jej k pelesti v nohách postele. Pak si povzdechl, otevřel ho a vylovil zevnitř Potterovu hůlku a album, obé odložil na noční stolek. Znovu hrábl rukou do kufru a sprostě zaklel. Vytáhl ruku, přes dlaň se mu táhla krvácející rána. Vlkodlak při tom pohledu ztuhl.
Severus uchopil mužovu ruku do své a ránu vyléčil. Pak sklonil hůlku ke kufru a řádně do něho posvítil, aby našel příčinu Lupinova zranění. Z kupky oblečení vykukoval skleněný střep. Opatrně odkryl svršky a odhalil rozbité zrcátko. Obezřetně, aby se sám nepořezal, střepy vylovil a rozložil si je na dlani.
„To je dvousměrné zrcátko. Měli ho všichni Pobertové. Musel ho mít od Siriuse. Proč se nepokusil...?“ Lupin nedomluvil.
„Vzhledem k Potterovu současnému stavu soudím, že si položil tutéž otázku... zřejmě pozdě.“ Severus střípky pietně zabalil do staré seprané košile, která byla už od pohledu pro Pottera příliš veliká, zajistil balíček proti náhodnému rozmotání a odložil ho zpět do kufru. Na dně zavazadla ležela neotevřená obálka s ministerskou pečetí. Pravděpodobně výsledky zkoušek NKÚ.
Zvolna se rozjíždějící vlak Severusových myšlenek byl hned na počátku zabrzděn halekáním Molly Weasleyové: „Haló, kde jste kdo? Hedvika přilétla a přinesla... Harry! Co mu ti bídáci udělali?“
Ředitel vzhlédl, poprvé od chvíle, kdy Severus s Lupinem přišli na ošetřovnu. „Nic, Molly. Tentokrát jsou Dursleyovi bez viny.“
„Tak co...?“ nakousla samozvaná adoptivní matka Harryho Pottera, máma sedmi vlastních potomků; do očí jí vhrkly slzy.
Když se nikdo jiný k ničemu neměl, Severus si povzdechl a nabídl ženě křeslo. „Potter si to způsobil sám, Molly.“
Hrůza a zděšení v její tváři hovořilo za vše. Shlédla k pergamenu, který svírala, a podala ho Lupinovi. „Pro tebe, Remusi. Je mnohem objemnější než všechny předchozí dopisy.“
Lupin těžce polkl a roztřesenou rukou se natáhl pro psaní. Než ho otevřel, raději se posadil. Přestože se to zdálo nemožné, v průběhu čtení už tak bledý Lupin bledl stále víc. Když dospěl na konec, z očí se mu koulely slzy. Ostatní v místnosti na něho hleděli s otázkou v očích.
„Já... nem... Severusi?“ otázal se a podal dopis Mistrovi lektvarů.
Severus list převzal, odkašlal si a se staženým hrdlem začal předčítat. Nebýt let opravování Potterových domácích úkolů, nebyl by s to písmo rozluštit. I na Pottera bylo příliš veliké, roztřesené, naškrábané bez ladu a skladu.
Pane profesore Lupine,
až budete číst tento dopis, mělo by být už příliš pozdě. Nemusíte se se mnou obtěžovat, nežádám to od vás. Vím, že vás to nezastaví, ale myslím, že byste měl znát má přání. Pokud dnes uspěju, Hermiona s profesorkou McGonagallovou můžou být spokojené, že měly pravdu – jasnovidectví je k ničemu a Trelawneyová je stará šejdířka. Pokud neuspěju, může to znamenat, že nikdo z nás nemá kontrolu nad svým životem a ve všech těch koulích na Odboru záhad jsou skutečně vepsány naše osudy.
Píšu vám, protože vy mi budete rozumět. Vy jste si, stejně jako já, nikdy v životě nemohl vybírat. Vaše možnost volby vám byla odebrána už v dětství pokousáním. Mou zničila slova vyřčená dokonce už před mým narozením. Z vás se stala bytost, které se náš svět bojí a vyhýbá se jí – kvůli jediné noci v měsíci, kdy bestie převezme vládu. Já nejsem víc než zbraň v rukou Řádu, není mi dovoleno naplánovat si budoucnost, dokonce nemohu ani doufat, že mě vůbec nějaká čeká. Míval jsem sny, ale vím, že mi nebude umožněno je naplnit. Nikdy se nestanu bystrozorem, ani profesionálním hráčem famfrpálu, nezaložím svou vlastní rodinu.
Před nástupem do Bradavic jsem si žádné plány pro budoucnost nedělal. Nedokázal jsem dohlédnout za pobyt u Dursleyových. Když mě Hagrid zachránil z mé životní mizérie, prvně v životě jsem pocítil mnohé, co jsem do té doby neměl. Naději. Přijetí okolím. Přestal jsem být sám. Nezáleželo na tom všem špatném, co mě v Bradavicích potkalo, protože nic z toho nedosahovalo hrůznosti života u Dursleyových. Během loňského roku jsem se ale přistihl, že začínám Hagrida proklínat, že mě našel a přivedl do toho světa bolesti a žalu. Pokud bych byl ponechán mezi mudly, dokázal by Voldemort znovu obživnout?
Teď jsem znovu sám. Nejen proto, že Sirius zemřel, i když to byla má chyba. Pokud nevíte, o čem mluvím, zeptejte se profesora Brumbála. Věděli jste vůbec, co to celý rok na Odboru záhad hlídáte? Nebo vám to také neprozradil, stejně jako udržoval v nevědomosti mě?
Už ho nemám v hlavě, nebo si alespoň myslím, že nemám, ale stejně nemůžu spát. Noční můry z přítomnosti nahradily noční můry z minulosti, které mi takjakotak v noci nedovolují zavřít oči. Slova profesora Brumbála z onoho večera se mi stále vracejí. Nebudu je zde psát, pro případ, že by Hedviku znovu napadli. O mou vlastní bezpečnost už neběží, ale bojím se o vás o všechny.
Nejsem nijak výjimečný. Byla to má matka, kdo zastavil Voldemorta, když jsem byl mimino, ne já. Nemám proti němu ani nejmenší šanci.
Zbytek dopisu je má poslední vůle. Moc toho nevlastním, ale vše, co mohu pokládat za své, je mi vzácné. Dohlédni prosím, aby se vše dostalo k těm správným osobám, i když tohle psaní určitě nesplňuje náležitosti poslední vůle dle kouzelnického práva. Zeptal bych se Hermiony, kdyby to nebylo kontraproduktivní.
Můj Kulový blesk ať dostane Ron Weasley. Mám dojem, že byl z něho mnohem víc na větvi než já, když jsem ho dostal – úplně šílel, když Hermiona dárek nahlásila profesorce McGonagallové.
Můj neviditelný plášť dostane Ginny Weasleyová, bude chodit do Bradavic nejdéle z nás všech.
Všechny své knihy odkazuju Hermioně Grangerové. Každý, kdo hodně čte, pro to jistě má dobrý důvod. Také chci, aby se starala o Hedviku, až dokud si nepořídí svou vlastní sovu.
Mapu a album s fotkami mých rodičů, co mám od Hagrida, ať si vezme Remus Lupin, poslední z původních Pobertů.
Nevím, kolik peněz mi zanechal Sirius, ale přeju si, aby byly spolu s mými vlastními penězi rozděleny rovným dílem mezi členy Weasleyovic rodiny, Hermionu a Remuse Lupina.
Se zbytkem mého osobního majetku ať Remus Lupin naloží, jak uzná za vhodné. Každý, kdo potká Červíčka nebo Toma Raddla, jim může za mne poslat jednu smrtící kletbu. Teď už nezáleží na tom, aby byl Červíček zajat živý.
Vyřiď všem, že se omlouvám. Mrzí mě, že jsem nedokázal zachránit Siriuse. Je mi líto, že nejsem dost silný, abych zabil Voldemorta. Omlouvám se, že nejsem ani tak silný, abych zachránil sám sebe. Už brzy uvidím své rodiče a Siriuse a možná, že se konečně pořádně vyspím.
Harry Potter
Severus Snape, muž hrdý na svou schopnost nikdy se nenechat ovládnout city na veřejnosti, s obtížemi dočetl poslední řádku a nechal dopis padnout na podlahu. Upřeně hleděl na chlapce na nemocniční posteli a z očí se mu kutálely slzy. Poprvé po více než třiceti letech. Nikdo nepromluvil, všichni se vyrovnávali s poselstvím bezvědomého mladíka a v duchu se modlili za jeho uzdravení.
Na ošetřovnu začaly přilétat sovy obtížené balíčky a dopisy, přinášely Harrymu Potterovi dárky k šestnáctým narozeninám.