19.kapitola
Když Severus odemkl dveře, zahodil hůlku, zřítil se na židli a složil hlavu do dlaní. „Sper to ďas, Jamesi! Já neumím být táta.“ Lupin si sedl do křesla naproti. „Co jsi Harrymu po hodině řekl jako první?“ Severus zvedl hlavu. Neměl problémy chladnokrevně referovat Řádu o tom, že v rámci svých smrtijedských aktivit mučil a zabíjel, ale v tuto chvíli, po tom, co jeho syn utekl z místnosti, se tváří v tvář vlkodlakovi za své činy styděl. „Zeptal jsem se, co to prováděl, když jsem přišel do učebny,“ odpověděl. „Sedl sis s ním a mile se ho zeptal, nebo ses na něho vrhnul, jako by se ti vlámal po večerce do soukromého skladu lektvarů?“ zeptal se Lupin s náznakem netrpělivosti v hlase. Severus se opřel zády o opěradlo židle a začal si masírovat spánky konečky prstů. Hlava ho začínala bolet téměř permanentně, k čertu se všemi nebelvíry. „Fyzicky jsem ho dotáhl do svého kabinetu a tam jsem ho seřval.“ Lupin zavrčel: „Když jsem přišel, Harry vypadal zahnaný do kouta, pravděpodobně na tom byl stejně od okamžiku, kdy ses ho dotknul. Kdykoliv s ním jednáš, měj na paměti, jak se domníváme, že se k němu chovali Dursleyovi – vždyť vidíš sám, že o tom stále odmítá mluvit – a také nezapomínej, jak ses k němu v uplynulých letech choval ty sám. Pokud na něho v hněvu vztáhneš ruku, ničeho nedosáhneš, maximálně zpanikaří. Kdykoliv na něho řveš nebo rafeš, případně se vůbec chováš dle své roztomilé přirozenosti, on se nutně musí cítit stejně, jak se ve tvé přítomnosti cítil v průběhu uplynulých pěti let.“ „Mám jít za ním?“ zeptal se Severus, který si zoufale přál, aby se nebyl obrátil pro pomoc k Lupinovi... ačkoliv pořád lepší vlkodlak než Albusovo jiskření, lehké úsměvy a nikam nevedoucí nesouvislé narážky. Tedy, o něco málo lepší. „V tomhle hradě?“ rozesmál se Lupin. „Jen pokud se ti chce strávit několik následujících měsíců hledáním. Je potomkem poberty a v posledních přinejmenším třech letech měl k dispozici plánek – a navíc pobýval ve společnosti Freda a George. Je nanejvýš pravděpodobné, že zdejší průchody a místnosti zná lepe než ty. Jsem si docela jistý, že já a Albus jsme jedinými místními zaměstnanci, kteří znají budovu lépe než on.“ Severus vyskočil a zase začal nervózně přecházet po místnosti. Připadal si naprosto bezradný, což se mu nestalo od soudního procesu před čtrnácti lety, kdy jeho vlastní život visel na vlásku. „Báječně. Takže pokud se zase rozhodne si ublížit, tak s tím nic nezmůžeme.“ „Nemyslím, že by to Harry zkoušel právě teď,“ řekl Lupin, povzdechl si a pak se zašklebil jako už dávno ne. „A mimoto jsem v dokumentaci hradu objevil jednu zajímavou pojistku.“ Severus pozdvihl obočí v němé výzvě k pokračování. Lupin se týdny probíral výkresy budovy a soupisy použitých ochranných kouzel, když tvořil novou a mnohem propracovanější verzi Pobertova plánku. Jediným zaměstnancem školy, který jeho dílo viděl, byl přirozeně Albus. „V rámci školních pozemků a budovy nemůže žádný ze studentů zranit sám sebe nebo způsobit zranění s trvalými následky některému ze svých spolužáků,“ pronesl vlkodlak pyšně. „Tato ochrana byla přidána roku 1577 tehdejším učitelem Formulí na památku jeho oblíbeného, leč problémového studenta, který skočil z Astronomické věže. Tom Raddle ji obešel vypuštěním baziliška, jehož existence nebyla známa. To bazilišek zraňoval a zabíjel, ne Raddle.“ „Alespoň něco při té bídě,“ odtušil Severus a přestal pobíhat. „Pojď ke mně do kabinetu,“ nabídl Lupin. „Podíváme se, kam šel. Věděl, že všichni ostatní jsou na večeři, takže bude nejspíše buď v nebelvírské věži, nebo v Komnatě nejvyšší potřeby.“ „Kdeže?“ zeptal se Severus nevěřícně. „Jednou se na ni Harryho zeptej,“ navrhl Lupin, když přešli do Severusova kabinetu, aby se odletaxovali k Lupinovi. „Je to zajímavá místnost a loni byla BA velice užitečná. Vím jen to, co o ní jednou povídala dvojčata, a nepochybuji, že Harryho poznatky jsou mnohem poutavější. Zaslechl jsem cosi o úklidové komoře a místnosti plné nočníků, jenže jsem nedával zrovna moc pozor. Vlčí doupě!“ Severus krátce zanadával na možnost přejmenovávat letaxové krby v kabinetech dle libovůle jejich právoplatných uživatelů a se znechuceným úšklebkem pronesl Lupinovu přezdívku pro jeho kabinet. Vstoupil do místnosti, která byla o něco větší, než když ji viděl minule, a spatřil Lupina shrbeného nad širokým zvýšeným stolem pokrytým plachtami pergamenu. Několik rolí bylo opřeno o bok stolu. Vlkodlak máchal hůlkou nad vrchním plánem a druhou rukou pokynul Severusovi, aby přistoupil blíž. Pergamen byl mnohem rozměrnější než Pobertův plánek, ale byl mu na první pohled podobný. Nápis v záhlaví tvrdil, že jde o Náměsíčníkův náčrt. Jak Lupin přejížděl hůlkou nad plachtou, kresba se pohybovala, až se objevila nebelvírská věž, v níž byla drobná modrá tečka. Lupin poklepal hůlkou na tečku a cosi zamumlal. Kresba se zvětšila a ukázala detail ložnice šesťáků, kde na místě popsaném co postel Harryho Pottera byla tečka označená chlapcovým jménem, která se nepatrně chvěla. „Vidíš?“ řekl Lupin. „Je zalezlý v posteli a nic mu není. Pokud by byl vážně raněný, tečka by zčervenala, pokud by byl pod Imperiem, mnoholičným lektvarem nebo pod vlivem něčeho obdobného, tak by byla zářivě zelená.“ Severus byl ohromen. Náhle se mu vlkodlak jevil ve zcela novém světle. Znal tichého muže jako nejrozumnějšího z pobertů, záchranné kotevní lano skupiny, ale netušil jak inteligentní ve skutečnosti je. James s Blackem vždy studovali s výtečným prospěchem a nezapomínali to dávat patřičně najevo. Lupin se svými známkami nikdy nikomu nechlubil, ale pokud si Severus dobře vzpomínal, při vyučování vždy patřil k těm nejlepším, pokud tedy nebyl přímo na špici. Vlkodlak se usmíval. „Když jsme tvořili původní plánek, téměř kompletní výzkum jsem provedl já. Bavil jsem se tím, když ostatní studovali zvěromágskou proměnu. Chtěl jsem objevit způsob, jak propojit mapu přímo s hradní magií, ale dlouho se mi to nedařilo,“ pokynul rukou k hromadám na stole a k rolím pergamenů vyrovnaným bokem. „I když na nějaké úrovni jsem přeci jakžtakž uspěl. Tato mapa je provázána přímo s hradními ochrannými kouzly a jeho... vědomím... ano, řekl bych, že to je nejpřesnější slovo. Hrad samozřejmě doopravdy nemyslí – přinejmenším ne tak jako ty nebo já – ale je si lecčeho vědom. Mám dojem, že Albus s ním může částečně komunikovat, ale přímo jsem se ho neptal.“ Severus pozoroval, jak Lupin znovu zmenšuje měřítko kresby, aby mu ukázal hrad jako celek, a pak znovu zvětšuje hlavní schodišťovou halu. Jednotlivá ramena schodišť se na mapě přesouvala shodně s reálem. „Jak dlouho jsi na tom dělal?“ zeptal se s uznáním v hlase. „Přemýšlel jsem nad provedením od chvíle, kdy jsme začali kreslit původní plánek,“ zakřenil se Lupin. „Měl jsem z té doby schovanou kupu poznámek, takže jsem nezačínal úplně od nuly. Doopravdy pracovat na náčrtech jsem začal před třemi lety. Tehdy jsem to musel vzít pěkně od počátku, protože jsem nejprve neměl přístup k mapě ani k poznámkám, které byly... ve skladišti. Tys ji Harrymu téměř zabavil, ale já mu ji nechtěl brát natrvalo. Nakonec jsem si ji přeci jen vzal, abych dával pozor na Siriuse, a na konci roku jsem mu ji vrátil. Zatímco jsem ji měl u sebe, začal jsem pracovat na jejím znovuvytvoření, protože originální plánek je zakouzlen proti kopírování.“ Severus si odfrkl: „Takže to byl ten plánek? James mi ho nikdy neukázal. Proč jen mě to nepřekvapuje? A kde je teď?“ „Strčil jsem ho zpátky do Harryho kufru, než se vrátil z Rumunska,“ řekl Lupin, který se stále křenil jako idiot. „Měl bych se dovolit, jestli ji mohu použít, ale co bych to byl za pobertu? Naznačil jsem Hermioně, že tvořím novou mapu. Určitě se jim o tom zmíní, pokud by se ti dva její kumpáni pokoušeli někam podloudně doplížit. Hermiona bere svou práci prefektky smrtelně vážně, pokud tedy nekoliduje se snahou chránit Harryho nebo ničit Voldemorta.“ Severus zavrtěl hlavou. „Ty musíš mít nějaké skryté blackovské geny. Nikdo jiný úskoky na studentech za ctnost nepovažuje.“ „Možná jsem se nahlas moc neprojevoval, ale pobertou jsem byl vždycky. Máme ještě čas stihnout večeři,“ dodal Lupin z jiného soudku. Záblesk v jeho očích připomněl Severusovi Jamese, a tak zapřemýšlel, a nikoliv poprvé, nakolik blízcí si ti čtyři kluci vlastně byli. Severus zavrčel a vyšel z kabinetu, vlkodlaka v patách. Do Velké síně dorazili právě tak akorát, aby se ještě stihli bleskově najíst. Albus zdvihl tázavě obočí, když dorazili ke stolu s výrazným zpožděním, jistě si povšiml, že Harry se u jídla neukázal. Lupin se k řediteli sklonil s vysvětlením, zatímco Severus si prohlížel osazenstvo jídelny. Ze dveří právě vycházeli poslední studenti a k jeho místu u učitelského stolu se už zase blížil párek nebelvírských. „Profesore Snape?“ V duchu zasténal. Copak nemůže strávit ani deset ubohých minut bez společnosti někoho z Nebelvíru? Jestli ho James s Lily sledují, musejí se smát, až se za břicha popadají. „Ano, slečno Grangerová?“ odpověděl tónem, z něhož musela jasně poznat, že on s ní rozhodně hovořit netouží. „Domnívala jsem se, že byste mi mohl zodpovědět jednu otázku týkající se eseje, již jste dnes zadal,“ promluvila jasným hlasem. „Samozřejmě,“ odtušil polohlasem. Přistoupila o pár kroků blíže, položila na stůl list pergamenu, sklonila se, jako by mu něco ukazovala, a tiše se zeptala: „Tušíte, kde je Harry, pane?“ „Lupin se právě díval na mapu,“ odpověděl Severus vděčný za dívčinu rozvážnost, s níž skryla pravé téma hovoru. „Před čtvrt hodinou byl Harry ve své posteli. Nejspíš není v nejzářivější náladě. Pokud mu plánujete donést nějaké jídlo odsud, udělejte to alespoň nenápadně.“ Grangerová se zákeřně usmála, vypadalo to, že tráví příliš mnoho času s Weasleyovými. I když, pokud by neměla porušování řádů v krvi, musela by nutně skončit v Havraspáru. „Už se stalo, pane.“ „Tak to bude všechno, slečno Grangerová,“ pronesl popuzeně. „Jsem si jist, že toužíte vydat se do knihovny a pořádně to zpracovat.“ „Děkuji vám, pane profesore,“ odpověděla s hlubokým respektem v hlase, shrábla poznámky z hodiny do tašky a zamířila zpět k čekajícím nebelvírským; Ron Weasley se jí celou dobu držel u boku jako mlčenlivá osobní stráž. Jeden z listů ale po jejím odchodu na stole zůstal, byly na něm poznámky o rozličných variantách uklidňujících lektvarů. Lupin se naklonil k Severusovi: „Harry je v dobrých rukou, Severusi. Hermiona ho nikdy nenechala ve štychu.“ „Což se o Weasleym říci nedá,“ odfrkl si Severus a hleděl za mizejícími nebelvírskými. „Ron dostal svou lekci, Severusi,“ namítl Lupin nesmlouvavě. „Na ministerstvu ochutnal na vlastní kůži, čím Harry musí procházet, byl vážně zraněn, a navíc nedlouho poté téměř ztratil svého nejlepšího přítele. Většina z nás dosud neví, co přesně mu mozky způsobily. Ron je pevně odhodlaný stát po Harryho boku až do konce, a to ani neví, co praví ono proroctví. Má sice vznětlivou povahu, ale když jde o Harryho, dokáže se kontrolovat bezvadně. Ať se bude dít co se bude dít – Ron bude u toho.“ „Nedávno přišel s nadmíru užitečným nápadem,“ připustil Severus. „Vypadá to slibně.“ Lupin se podíval na Severuse se zájmem. Albus také nepokrytě naslouchal. Ředitel vždy dokázal vyhmátnout zajímavé rozhovory, jako kdyby měl na ně speciální čidlo. „Hledám kombinaci rozjařujícího a uspávacího lektvaru pro pomoc s potlačením chronických nočních můr,“ vysvětlil jim a posunul po stole pergamen. „Nařídil jsem Grangerové s Weasleym ve volném čase provést odpovídající průzkum.“ Lupin i Albus vypadali, že to na ně udělalo dojem. „Molly bude ráda, když se doslechne, že Ron bere studium doopravdy vážně,“ pronesl Albus při pohledu na list. „Ten chlapec by se už mohl konečně vymanit ze stínu svých bratří.“ Ze síně odešli poslední opozdilci a dveře se za nimi samočinně zavřely. Severus přemýšlel nad Lupinovou poznámkou, že hrad má své vlastní vědomí. Jelikož sám vyrostl v kouzelnické budově, nikdy ho nenapadlo nad tím přemýšlet. Albus léta mluvil o hradě jako o živoucí bytosti, ale Severus to přešel jako jednu z mnoha ředitelových výstředností. „Sakra!“ vyjekl, když se zvedali, že se rozejdou každý do své oficiální úřadovny. „Musím odejít, Albusi. Za chvíli jsem zpátky.“ Ředitel se na něho usmál, ale z očí mu místo potměšilých jiskřiček zářila nefalšovaná starostlivost. „V pořádku. Remus tě za tvé nepřítomnosti zastoupí co hlavu zmijozelské koleje. Dej mu vědět, až se vrátíš.“ Severus přikývl a vyrazil urychleně k hranici bradavických ochranných štítů, aby se mohl přemístit k Pánovi zla. Vyloupl se před vchodem do jeskyní a rychle prošel mezi strážemi. Neúspěch v Azkabanu za sebou zanechal několik těžce raněných smrtijedů a podepsal se i na ztenčení zásob léčivých lektvarů v hlavním sídle Temného pána. Severus už mnohé doplnil, ale několik komplikovanějších stále ještě probublávalo v laboratoři. Hluboce se uklonil před trůnem a stále v předklonu couvl o tři pečlivě odměřené kroky, než znovu narovnal záda. „Volal jste mne, můj pane?“ „Naše tažení proti Harrymu Potterovi a onomu starému, pošetilému uctívači mudlů se blíží. První krok závisí na tobě – získáš si Potterovu důvěru,“ zasyčel Temný pán. „Věřím, že se tohoto úkolu dokážeš zhostit a potlačit v sobě nechuť, již chováš k jeho otci.“ Severus bez meškání sklonil hlavu. Jó, kdyby tak Pán zla tušil... „Ano, můj pane. Žiji službě vám. Přejete si, abych se stal tomu klukovi přítelem?“ doloval Severus detaily. Čím jednoznačněji bude instruován, tím snazší bude odvodit plán za instrukcemi skrytý. „Bude-li to nutné, Severusi,“ svolil Temný pán. „Musíš získat jeho důvěru stůj co stůj. Co přišel o svého kmotra, stal se zranitelným.“ „Zmijozelští studenti mohou představovat překážku při cestě za vaším cílem, můj pane,“ upozornil Severus. „Potter je jako herec k ničemu. Své nebelvírské možná dokáže vodit za nos, ale moji zmijozelové se jím oklamat nedají.“ Což by mohlo dovolit odhalit, zda už není některý ze studentů také označkován. „O svou kolej si nedělej obavy, Severusi,“ dostalo se mu ujištění. „Budou informováni, že jednáš na můj rozkaz. Nebudou ti dělat žádné těžkosti. Neopomeň mne uvědomit, pokud některý z nich překročí hranice.“ Severus přitakal: „Ano, můj pane.“ Měl stálý příkaz dohlížet na možné následovníky mezi svými svěřenci. Hlásil pouze ty, které by Pán zla získal i bez jeho přispění. „Vězně z Azkabanu nepřestěhovalo ministerstvo, Severusi,“ načal Temný pán jiné téma, tentokrát nepříjemně varovným tónem hlasu. „Zaslechl jsi cokoliv o jejich současném místě pobytu?“ Řád se nakonec rozhodl pro cely hluboko pod ministerskou budovou, na něž už páni úředníci zjevně dávno zapomněli. Brumbál byl zřejmě jedním z posledních tří či čtyř lidí na Zemi, kteří znali tajemství spodní úrovně ministerstva, která se nacházela hluboko pod soudními síněmi – tedy byl, než se o svou znalost podělil s Řádem. Albus cely s vězni zajistil jakýmsi speciálním starodávným zaklínáním, které nemohlo být prolomeno lidskou magií. Ubytované dostal na starost domácí skřítek Dobby, jemuž bylo nakázáno je hlídat, krmit a čas od času vynadat Luciusi Malfoyovi. „Neslyšel jsem o nich ani slova, můj pane. Podezíráte Řád?“ zeptal se Severus. „Nepodezírám, vím. Jiné vysvětlení není možné. Potřebujeme informátora, Severusi. Červíček nám poskytl seznam původních členů Řádu,“ Pán zla přivolal kus pergamenu a podal ho Severusovi. „Dohlédni na zde napsané a jejich blízké. Jsou tam i ti, které na ministerstvu poznala Bellatrix.“ Severus přejel pohledem soupis jmen. Mnozí současní i minulí členové na něm chyběli – přirozeně, Červíček nebyl členem užšího kruhu a nemohl znát jména všech členů. Dokonce ani Albusovi nejbližší spolubojovníci netušili, kdo všechno pro něho pracuje. Bylo to tak pro všechny bezpečnější. „Jak poroučíte, můj pane,“ uklonil se Severus a čekal na další příkazy. „To bude pro dnešek vše, Severusi.“ Na kost vyhublá ruka mu pokynula, aby odešel. „Jdi za svými studenty, než tě začne ten starý pošetilec postrádat.“ Severus se znovu hluboce uklonil a vycouval z místnosti. Byl potěšen, že se mu povedlo vyváznout bez jakéhokoliv trestu. Z dohledu vládce zdejších prostor se otočil a odrázoval do laboratoře zkontrolovat lektvary. Za ním se ozvaly výkřiky; znovu vzdal chválu Merlinovi, že se vyvaroval vzteku Temného pána. Stočil několik různých léčivých lektvarů a elixírů do lahviček a vrátil se do Bradavic. K jeho překvapení ho u brány na pozemky čekal Lupin s úzkostí vepsanou ve tváři. „Co se stalo?“ dožadoval se Severus okamžitě. Oba muži se rychle vydali vzhůru k hradu. „Myslím, že spojení zesílilo,“ řekl Lupin unaveně. „Neville přiběhl za Albusem a za mnou, když Ron prohlédl mapu, že nejsi v dosahu. Harry začal zase křičet ze spaní. Albus zkontroloval jeho obranné štíty, ale zdají se být pevně na místě.“ Severus sebou trhl. „Toho jsem se bál. Nitrobrana nezvládne všechno. Mé vlastní štíty jsou proti následkům působení znamení zla zcela neúčinné a Harryho jizva je také způsob vazby s Temným pánem. Dokud bude jejich spojení existovat, bude na něho Pán zla stále mít do jisté míry vliv.“ Do nebelvírské věže došli nejrychlejší možnou cestou, použili proto několik zkratek, které Severus v životě neviděl. Dokud nevstoupili do ložnice šesťáků, nic podezřelého nezaslechli. Jeden z Harryho spolubydlících zřejmě vztyčil clonu, aby nerušili ostatní členy své koleje. Harry sebou mlátil na posteli, čelo měl zbrocené potem. Minerva a Albus seděli každý po jedné straně jeho lůžka. „Poppy...?“ nadhodil Severus tázavě. „Ještě se nevrátila,“ vysvětloval Albus, „a jejímu zástupci důvěřovat nemůžeme.“ „Co jste už zkusili?“ zeptal se Severus. „Normálně ho dokážeme uklidnit bez použití magie, pane,“ ozval se Weasley o poznání bledší než obvykle, „jenže nic nezabralo, tak Neville se Seamusem doběhli pro profesory.“ „My se pokoušeli o rozjařující a uvolňující kouzla, Severusi,“ dodal Albus, rysy tváře ztrhané. Severus vylovil z tajných kapes v podšívce hábitu několik flakónů s lektvary. Nařídil studentům držet Harryho v klidu, každý z nich kontroloval jednu chlapcovu končetinu. Pak Severus pokývl Albusovi, který Harrymu lehce zaklonil hlavu a snažil se ji držet zpříma. Když se Harry mezi výkřiky nadechoval, proléval mu Severus lektvary hrdlem. První z použitých odvarů byl speciální přípravek pro potlačení následků kletby Cruciatus uvařený dle receptu, který Severus během prvních let mezi smrtijedy přivedl k dokonalosti. Následovala koňská dávka Bezesného spánku, Severus ho do Harryho nalil tolik, kolik si jen dovolil. To množství by složilo i dospělého kentaura. Harry se uklidnil hned vzápětí. „Už ho můžeme přestěhovat,“ řekl Severus unaveně. Ložnice byla strašidelně tichá.