18.kapitola
Noční můry Harryho trápit nepřestávaly, ale kdykoliv se probudil, našel po svém boku jednoho ze svých spolubydlících, který mu pomohl znovu usnout. Nejprve se cítil divně, ale postupem času ho to přestalo překvapovat. Ráno se nikdo o nočních událostech nezmínil ani slůvkem a k Harryho nelíčené úlevě se ho ani nikdy nikdo nevyptával na obsah jeho zlých snů. I když byl v Rumunsku jen dva týdny, nečekaně snadno si zvykl na sdílení lože s Charliem a měl teď problémy spát sám. Chyběly mu noční hovory s krotitelem draků. Remus by si s ním jistě klidně po nocích povídal, jenže Remus byl pro Harryho spíš náhradním rodičem než kamarádem, některá témata s ním prostě probírat nemohl. A po Rumunsku se mu stýskalo i z jiných důvodů. Pak tu také byl problém jménem Snape. Harry s ním nemluvil ode dne návratu do hradu – a ani netušil, o čem by se vlastně mohli bavit. Pořád okolo sebe opatrně našlapovali celí nesví. První hodina lektvarů pro pokročilé přišla na řadu druhý vyučovací den. V pondělí měl Harry péči o kouzelné tvory a po ní mělo následovat lékouzelnictví, jenže madam Pomfreyová byla z rodinných důvodů mimo hrad, takže hodina odpadla. Na dozor na ošetřovnu byl povolán lékouzelník od Svatého Munga, ten ale neměl akreditaci potřebnou k vedení vyučování. Studenti dostali jen téma ke zpracování pojednání, které odevzdají školní ošetřovatelce, až se vrátí. Harry odpoledne navštívil Hagrida a předal mu jeden zub, který vypadl Norbertovi, zrovna když byl Harry v Rumunsku. Klíčník si zub položil na čestné místo na krbovou římsu před fotografii Harryho s Norbertem. Úterní hodina lektvarů byla pro většinu nebelvírských šesťáků – s výjimkou Hermiony, jež měla v pondělí ráno věštění z čísel – první letošní hodinou trávenou ve společnosti zmijozelských, protože žádný ze sklepních hadů na péči nechodil. Malfoy jako obvykle nelenil a začal při první příležitosti urážet Harryho, jeho rodiče, Siriuse, přátele. Harry se srdnatě pokoušel si zmijozela nevšímat ani tento den, ani následující dny v hodinách formulí a přeměňování. Pokaždé, když se míjeli ve společných prostorách, Malfoy něco utrousil a Harry se tvářil, že neslyší. Moudrý klobouk letos znovu vyzýval k mezikolejní spolupráci a Hermiona nutila Rona s Harrym, aby si to vzali k srdci. Nepovinné lekce nemagické obrany bral Harry v Komnatě nejvyšší potřeby. Místnost mu dokonce poskytla i instruktora. Harry záhy zjistil, že se do komnaty chodí odreagovávat mnohem častěji než jen v hodinách předepsaných rozvrhem, bylo to totiž báječné uvolnění od všeho stresu. První vyučovací týden proběhl bez zvláštních příhod, na rozdíl od loňského začátku školního roku, jen domácích úkolů dostali loni i letos naloženo v podstatě stejné množství. Společenská místnost se rozřičela smíchy, když vstoupivší Hermiona už ode dveří kázala Ronovi s Harrym o důležitosti včasného vypracování školních prací, načež je našla sedět nad esejí z lektvarů. Výraz na její tváři byl k nezaplacení – a naštěstí se na místě vyskytl též Colin Creevey, který ho obratem příhodně zvěčnil. Celá kolej si pak Hermionu ještě dlouho dobírala. Na lektvary s Harrym chodili Hermiona, Levandule, Dean a Ron. Celá pětice scházela druhé úterní odpoledne společně do podzemí; podařilo se jim přijít ještě před profesorem Snapem, což byl vždy dobrý základ hodiny. „Koukám, že podpůrné lektvary zabraly, Pottere,“ ušklíbl se Malfoy, když skupinka nebelvírských vstoupila do dveří, „nebo jsi zneužil své jméno, aby tě do kurzu zahrnuli?“ „Nevšímej si ho,“ šeptla Hermiona Harrymu, jemuž se začínala pěnit krev v žilách. „Chce tě do něčeho namočit.“ Harry se pokoušel uklidnit a rozhlížel se po volném místě. Malfoyovy narážky a urážky už mu pořádně lezly krkem. Bohužel, aby si sedl, musel projít přímo kolem něho. Když ho míjel, zmijozel popadl Harryho za paži, zaťal mu do ní prsty a z bezprostřední blízkosti mu nenávistně zasyčel do ucha: „Pamatuj na má slova, Pottere. Za to, cos udělal mému otci, tě dostanu.“ Násilný fyzický kontakt byl pro Harryho sebeovládání trochu moc, ale ještě stále relativně klidně sokovu ruku setřásl a stejným výhružným sykotem mu odpověděl: „Tvému otci jsem kurva nic neudělal. Byly to jeho volby, které ho dovedly do Azkabanu. On je tím, kdo se plazil před Voldemortem a líbal lem jeho roucha. Tak sedí s ostatními v chládku, kam patří všichni zabijáčtí švábi.“ Denním tiskem bylo oznámeno, že Voldemort při odvedení mozkomorů z Azkabanu neosvobodil žádného vězně. Veřejnost věřila, že nejnebezpečnější z nich ministerstvo zavčas přestěhovalo. Harry cítil, že jeho rameno jemně stiskla cizí ruka, a věděl, že se ho tak Hermiona snaží odtáhnout k lavici, ale ignoroval ji. Dva zmijozelové za Malfoyem tasili hůlky a Harry si bezděčně povšiml, že Ron s Deanem zareagovali totožně. „Chcípneš, Pottere, a s tebou všichni tví mudláčtí a mudly zbožňující kamarádíčci,“ vyhrožoval Malfoy. „Chceš mě vyděsit?“ zaintonoval Harry zpěvavě. „Udělal bys lépe, kdyby ses mě bál. Co se stalo tomu čoklovi, tě může raz dva potkat také,“ přimhouřil oči Malfoy. Harry vzplanul, ale stále byl schopný se kontrolovat. Malfoyovy urážky nebyly nic nového, takové a podobné slýchal od prváku. Pak překvapil celou třídu – oči všech přítomných bedlivě sledovaly rozhovor – když místo toho, aby Malfoye proklel, shodil hábit i košili. Dračí zub se mu na krku rozhoupal, když si přetáhl přes hlavu nátělník. Vyňal hůlku z držáku a začal ji používat jako ukazovátko, jemně jí ťukal na jednotlivé světlé jizvy jasně se rýsující na sluncem ztmavlé pokožce. „Tohle je od baziliščího kousnutí, Malfoyi, velice bolestivá záležitost a v naprosté většině případů smrtící. Jsem si docela jistý, že mě hryznul až do kosti, než jsem ho zabil. Tohle malé znaménko způsobila Červíčkova dýka, když mi bral krev do lektvaru na zmrtvýchvstání Voldemorta.“ Všichni naslouchající s výjimkou Rona a Hermiony s sebou při zmínění jména Pána zla škubli. „Lucius se ti možná zmínil, že se té noci čtvernožky plazil po hřbitově, aby se znovu vlísal do jeho přízně. Tahle dlouhá jizva je od dalšího nože, na druhé ruce mám podobnou. Tahle na rameni je od Maďarského trnoocasého, jak si jistě vzpomínáš. Tuhle spáleninu mi udělal egyptský rohatý modrák. Tahle vybledlá na boku je připomínkou toho, co se občas dělo, když jsem jako malý předvedl svou magii.“ Malfoy vytřeštěně zíral na Harryho, který si byl moc dobře vědom, že s těmi všemi jizvami vypadá jako válečný veterán. Jeho obličeji se zásahy nějakým zázrakem vyhnuly, až na onen slavný, a slova vyrytá do hřbetu pravé ruky měl vždy pečlivě zakrytá kouzlem. Vynechal spoustu dalších jizev, a přistoupiv blíže k Malfoyovi, ukázal si hůlkou přímo na čelo. „Teď dobře poslouchej, Malfoyi, protože tohle nehodlám opakovat,“ pokračoval Harry jasným klidným hlasem a udělal další krok směrem k ztichlému zmijozelovi. „Tahle slavná jizva, kterou zná celý kouzelnický svět, je od smrtící kletby. Označuje místo, kam jsem ji schytal. Voldemort se mě pokoušel zabít pětkrát, a ještě se mu to nepodařilo. Je mi líto, Malfoyi, ale votravuješ mě. Ty tvoje ubohoučký bezzubý hemzy mě rozhodně nevyděsí.“ Ozval se hlomoz, jak všichni Harryho spolužáci urychleně schovávali hůlky a hrnuli se na svá místa – do učebny vešel Snape. Jako by se nic nedělo, Harry se pomalu odvrátil od Malfoye a v klidu přešel na místo po Hermionině boku, kam už někdo odklidil jeho batoh a hábit. „Pane Pottere, toto je učebna lektvarů, a nikoliv striptýzový bar, ačkoliv pokud se vaše lektvarové schopnosti nezlepší, jednoho dne mohou přijít k užitku i vaše ostatní nadání.“ Zmijozelové se hromadně ušklíbali. „Oblečte se a okamžitě se usaďte. Po hodině zůstanete zde a probereme váš trest, nyní tím nebudeme marnit čas. Rád bych zahájil hodinu, pokud tedy pan Potter již skončil s předváděním své žalostné tělesné schránky.“ Harry na informaci o trestu krátce přikývl, že jako slyší, a pro jistotu přidal jeden zavilý pohled. Hodil přes sebe hábit, košilí se neobtěžoval, tu narval do batohu. Celou lekci probírali teorii a na konci byli propuštěni se zadáním eseje o pravdomluvných lektvarech v délce čtyř stop, kterou měli do příště zpracovat. Harry byl rád, že sedí vedle Hermiony, protože Ron by se ho jistě celou dobu snažil vyptávat. Po skončení hodiny pokynul kamarádům, aby šli napřed bez něho. Netušil, jak dlouho se rozhovor potáhne, a nechtěl, aby kvůli němu zmeškali večeři. Po odchodu ostatních studentů popadl Snape Harryho za límec a odtáhl ho k sobě do kabinetu, což Harryho překvapilo víc, než by byl ochoten přiznat. Už dlouho se mu nestalo, že by ho někdo někam ‚doručil‘ takto ručně stručně. Napřímil se na židli, kam byl usazen, a němě vzhlížel ke Snapeovi, zatímco se mu hlavou honily vzpomínky na jarní lekce nitrobrany. „Co to bylo za předváděčku?“ štěkal Mistr lektvarů načuřeně. Harry netušil, koho přesně má právě před sebou – svého otce nebo učitele lektvarů, který ho trestal i za dýchání...? Rozhodl se hrát na jistotu a zachovat prázdný výraz. „Malfoy zase prskal cosi o tom, jak zemřu a všichni moji přátelé se mnou. Došel jsem k názoru, že velkohubě mluví o tom, o čem nic neví. Tak jsem mu předvedl, jak to tam venku chodí.“ „Co si asi tak myslíš, že se stane, pokud se Draco Malfoy rozhodne napsat domů a celý incident barvitě vylíčit?“ zeptal se Snape, který dlouhými kroky přeměřoval místnost tam a zase zpět. Harry pokrčil rameny. „Nevidím nic špatného, co by z toho mohlo vzejít.“ „Prozraď mi, pocházely některé z jizev, co jsi ukazoval, od Dursleyových?“ Harry sebou trhl, když mu došlo, že to vážně přehnal, a přikývl. Nechtěl, aby se kdokoliv dozvěděl o jeho životě u příbuzných, dokonce i Charliemu prozradil jen malé střípečky, a najednou se předvádí před celou lektvarovou třídou. „Chceš, aby Pán zla zjistil, že tě mudlové týrali?“ „Pochybuju, že by ho to zajímalo,“ odfrkl Harry, kterého rozhodně netěšil směr, jímž se rozhovor začal ubírat. Slovo ‚týrat‘ v souvislosti s jeho dětstvím doteď nikdo nepoužil a nutno přiznat, že se Harryho dotklo na zranitelném místě. „Tak maximálně by jim za to přiznal kladné body... tedy, ne že by si zasloužili nějaká privilegia.“ Snape se zarazil na místě a pohlédl na Harryho studeně: „Nebo to pochopí jako další podobnost mezi Tomem Raddlem a Harrym Potterem. Kluku pitomá!“ Harry ucukl, ta podobnost se strýcem Vernonem byla příliš zřejmá. „Co kdybys rovnou poslal sovu Pánovi zla, že ses pokusil o sebevraždu? Uvědomuješ si vůbec, proč jsi byl v Bradavicích, a ne u Svatého Munga, když ses probral? Takovéhle impulzivní chování tě jednou přivede do hrobu! Draco Malfoy není žádný hlupák. Nepodceňuj ho. Máš v hlavě mozek, tak ho koukej začít používat!“ Harry cítil, jak mu z tváře sklouzává maska nezúčastněnosti, a stiskl pevně zuby ve snaze potlačit hněv. Promluvit si nedovolil, aby nevyprovokoval další Snapeův vzteklý výlev. Měl pocit, jako kdyby bylo léto zapomenuto a on měl opět co do činění se starým známým profesorem Snapem. Muž začal znovu rázovat po místnosti, až došel ke krbu, kde se zarazil a vhodil do ohniště plnou hrst letaxu. „Lupine, pojď sem!“ zařval do plamenů. Harry si vzpomněl na tři roky starou scénku, ne nepodobnou té dnešní. O pár okamžiků později Remus vystoupil z krbu a oprášil se. Díky dědictví po Siriusovi měl nyní na sobě výrazně kvalitnější oděv. „Ano, Severusi? Zrovna jsem hovořil s Filiusem. Á, ahoj, Harry. Ani jsem si tě nevšiml. Tak copak máte za problém tentokrát?“ Snape Remusovi neodpověděl, zato se otočil k Harrymu: „Sundej hábit.“ Harry vyskočil ze židle. „Cože?“ „Ve třídě jsi s tím problémy neměl,“ štěkl Snape. Harry přimhouřil oči, složil ruce na prsou a vyzývavě propichoval učitele lektvarů pohledem. Remus se zmateně díval střídavě na jednoho a druhého kohouta na smetišti. Snape přerušil oční souboj a razantně přešel ke dveřím do svých soukromých pokojů. Otevřel a netrpělivě popohnal Harryho s Remusem dovnitř. Remus se podíval na Harryho, pokrčil rameny a pokynul mu, aby šel první. Harry si odmítl sednout a dále se ostře díval na Snapea. I když, něco se změnilo... Snape byl stále rozzuřený, ale jaksi jinak než kdy dřív, Harry dokonce váhal, jestli je tento hněv namířen na něho. „Mohu se zeptat, co se to tu děje?“ zeptal se Remus ode dveří. Snapeův pohled přelétl hbitě z Harryho k Remusovi. „Než jsem přišel do učebny, Harry se před celou třídou rozhodl udělat inventuru svých jizev.“ Remus udělal pár kroků k Harrymu, z očí mu sálala nepřehlédnutelná lítostivost: „Harry...“ Harry couval stejně rychle, jak Remus postupoval vpřed, začínala se ho zmocňovat panika. Spěšně vyhrkl na oba dospělé: „Bylo to momentální hnutí mysli. Nechci se o tom bavit, teď ne.“ „Ale my se o tom bavit budeme, Harry!“ oznámil Snape nahlas – ještě to nebylo ječení, ale jen taktak. Harry se začal přesouvat ke dveřím vedoucím na chodbu, v níž byly umístěny vchody do zaměstnaneckých bytů. „Harry, prosím, zůstaň,“ apeloval Remus. „Severusi, uklidni se. Musíme se bavit věcně.“ Harry zavrtěl hlavou, nechtěl, aby věděli... O Dudleym se zmínil pouze Charliemu, a ten, i když zřejmě tušil, že letmo zahlédl jen špičku ledovce, se moudře podrobnějších informací nedožadoval. Kdežto Snape s Remusem se dožadovat budou, nenechají se odbýt jen nějakými drobky. Nemohl jim vyprávět, jak byl zamčený v přístěnku dva týdny a že ho pouštěli ven jen na dobu školního vyučování. Nechtěl, aby věděli, co následovalo, když magicky odhodil Dudleyho, a ten narazil hlavou na stůl. Harry se pokusil otevřít dveře, ale nešlo to. Snape měl hůlku v ruce, pravděpodobně dveře zamkl. Aniž by uvažoval, vytasil Harry svou vlastní hůlku a namířil ji na své dva učitele. Hleděli na něho s totožným překvapením ve tvářích. „Harry,“ oslovil ho Remus klidně, ruce měl pozdvižené, dlaně otočené k Harrymu, jasně dával najevo, že nehodlá použít hůlku. „Ne,“ skočil mu Harry do řeči, ruka s hůlkou se ani nezachvěla. Cítil, jak se v něm v reakci na rostoucí paniku vzpíná vlna magie. „Odemkněte ty dveře.“ Remus se podíval na Snapea, který vypadal, jako by právě sváděl zuřivý boj se svými emocemi. Nakonec je asi zkrotil, protože cosi zamumlal a za Harrym to cvaklo. Horečně hmátl za sebe, rozrazil dveře a vylétl z místnosti. Jak utíkal, zaslechl zpoza sebe tupou ránu a výkřik: „Sper to ďas, Jamesi!“ Harry vyběhl ze zaměstnaneckých prostor a utíkal nejkratší možnou trasou do nebelvírské věže. Všichni studenti byli na večeři, takže ve společenské místnosti by neměl být nikdo, kdo by se ho vyptával. Přibrzdil pouze před Buclatou dámou, aby jí řekl heslo. Jakmile ho vpustila, znovu se rozeběhl a hnal se přímo do ložnice šesťáků, kde skočil na svou postel, zatáhl za sebou závěsy a začal sesílat všemožná zvukpohlcující, zamykací a strážní kouzla, jedno přes druhé, na kolik si jen vzpomněl. Stáhl si hábit a kalhoty – košili měl stále narvanou v batohu. Seděl na posteli jen v trenkách, prohlížel si jizvy a vzpomínal, kde a jak tu kterou získal. Zarazil se u té na svém pravém kotníku. Nikdy neletěl mudlovským letadlem, ale kdyby se tak někdy stalo, šroub v noze by jistě rozezvučel letištní detektory kovu. -oOo- Pěst narazila do Harryho sanice, až mu uskočila hlava na stranu. Bolelo to, ale šestiletý klučina měl víc práce s tím, aby se vůbec nadechl. Dudley byl těžký, příliš těžký, seděl na Harryho hrudníčku a bušil do chlapce s jizvou na čele. Harrymu z těch ran zvonilo v uších. Kdykoliv předtím Dudley klečel nebo seděl jiným způsobem a nebylo to tak strašné. Tentokrát Harryho plíce marně bojovaly, to velrybí mládě usazené na žebrech nadzdvihnout nedokázaly. Harrymu začínalo být navýsost jasné, že během chvilky ztratí vědomí. S jistým netělesným zaujetím začal přemýšlet, jestli mu tvář modrá tak, jak se dělo kresleným postavičkám v animovaných seriálech, na které se Dudley rád díval. Z posledních sil se pokusil hrábnout po Dudleym, ale neměl žádnou sílu. Začínal panikařit. Co se stane, když se Dudley včas nezvedne? V té chvíli se začalo dít něco podivného. Z Harryho vytrysklo cosi nespoutaného a rozverného a Dudley vzlétl. Tlusťošek zděšeně vykřikl, když dolétl do chodby a přistál u stolku, hlavou narazil do jeho nohy, která praskla. Harryho plíce se naplnily vzduchem s hlasitým ‚vhúúúm‘, hubeňourek vděčně lokal vzduch a otočil se na bok, ječení tety Petúnie si byl vědom pouze vzdáleně. Jenže jekot přivolal strýce Vernona, který nařídil tetě Petúnii zavolat sanitku. Pak vytáhl Harryho na nohy, ten se marně vzpíral síle masité pěsti. „Cos provedl Dudleymu, ty nenormální zrůdo?“ řval strýc Vernon a prskal přitom Harrymu do tváře. Harry, který stále lapal po dechu, nedostal ani šanci odpovědět. Strýc jím mrsknul na zem na horní konec schodiště a Harry se skutálel do přízemí. Když přistál dole pod schody, ozvalo se odporné křupnutí následované šílenou bolestí, Harry zaječel, zkroutil se a omdlel. Strýc Vernon s tetou Petúnií se zřejmě dohodli bleskově. Než stihla dorazit ambulance, byli pod schody i Dudley a poškozený stolek. Vysvětlení bylo prosté: chlapci, jak už to tak mají všichni kluci ve zvyku, se prali a společně spadli ze schodů. Mají takový strach o svého ubohého synka a synovečka... až dokud se zase nevrátí domů. Herecký výkon Dursleyových byl tak přesvědčivý, že zdravotníci nepovažovali za nutné upozornit policii a odbor péče o děti, vzdor oblečení, jež měl Harry na sobě, a chlapcově očividné podvyživenosti. Po návratu z nemocnice byl Harry tři týdny zamčený v přístěnku, i když to bylo téměř jedno, protože stejně nemohl chodit. Pobouřený řev nad tím, kolik stála jeho operace, trval celé hodiny, ačkoliv byl zdravotnický výkon téměř plně hrazen pojištěním. Bylo léto, tedy nehrozilo, že by se nějaký učitýlek zajímal o původ Harryho modřin a zlomeného kotníku. Zase bude dobře. Přežil i horší časy. Byl zvyklý, že na něho řvou a zamykají ho. Ale tím, z čeho mu i po deseti letech běhal mráz po zádech, byla vzpomínka, jak mu strýc Vernon s hurónským smíchem bere prášky proti bolesti. -oOo- „Harry!“ volal vyděšený hlas, který jmenovaného vytrhl z neradostného pobytu ve vzpomínkách. Museli prolomit část jeho štítů, když je slyšel. Rychle na sebe hodil nějaké oblečení a vklouzl pod peřinu. Cítil drobné brnění na kůži, jak ochranná kouzla postupně povolovala. Po čase, který se zdál být celou věčností, ho popadly něčí ruce a zatřásly jím, zřejmě ve snaze ho probudit. „Harry! Vyděsils nás! Co to zase provádíš!“ panikařila Hermiona. Harry se posadil a zamžoural do jasného světla proudícího rozhrnutými závěsy. „Promiň, Miono. Potřeboval jsem být chvíli sám a asi jsem u toho usnul.“ „Kde ses naučil tolik ochranných kouzel?“ ptal se Seamus s nelíčenou zvědavostí. „Od Remuse a....“ nasucho polkl a rozhlédl se „...z knihy, co jsem dostal loni k Vánocům.“ „A tos je musel použít všechny?“ nadhodil Ron s náznakem pobavení. „Omlouvám se,“ bránil se Harry schlíple. „Vážně mi to nemyslelo.“ „Kdy máš ten trest?“ zeptal se Dean. „Harry vyfásl školní trest?“ divil se Neville a obrátil se k ostatním shromážděným. „Už zase?“ Harry pokrčil rameny: „Tak daleko jsme se nedostali. Začali jsme se hádat a já jsem zdrhnul.“ „Všechno z kapes, kluci,“ nařídil Ron. Šesťáci začali lovit z kapes zmenšenou potravu a zvětšovat ji na původní velikost. „Zmešklas večeři, Harry, tak jsme ti ji přinesli.“ „Díky, ale vážně nemám hlad,“ namítal Harry tiše. Hermiona se na něho tvrdě zadívala, tak raději popadl jeden sendvič a začal ho chroustat. Zářná ukázka činnosti podloudné skupiny ‚Pečujeme o Harryho‘, která se prozatím sestávala ze šesťáckých kluků a jedné dívky, ačkoliv měli v úmyslu v případě nutnosti do akce zapojit celou věž. Kluci si přisedli k Harrymu a pustili se spolu s ním do konzumace improvizované hostiny. „Jé, Harry, ukaž! Co to máš na krku?“ vybafl Dean s pusou plnou sendviče. Harry vytáhl řetízek a všichni se nahnuli blíž, aby si ho mohli prohlédnout. Hermiona překvapeně vydechla: „To je z Maďarského trnoocasého?“ „Jo,“ kývl a polaskal dračí zub špičkami prstů. „To je zub Moudrosti.“ „Moudrosti?“ vyjekl Nevill, ostatní se všichni začali culit. „Hej!“ bránil se Harry. „Já jí to jméno nedal!“ Nejvíc zahanbující dohra události v učebně letvarů se konala následující den ve společenské místnosti, kde Levandule halasně požádala Harryho, aby si znovu sundal košili. Okamžitá pozornost všech přítomných dívek a bleskové zjevení se Colinova foťáku donutily Harryho uprchnout do bezpečí. Ron si ho pro jeho novou popularitu ještě pár dní nemilosrdně dobíral.