17.kapitola
Severus už byl smrtijedem po celý jeden rok, rok podobný zlému snu. Byl červen roku 1979, James právě dokončil zkrácený bystrozorský kurz a plánoval se následujícího měsíce oženit s Lily; po ženitbě měli všichni tři v úmyslu provést soukromý snubní obřad pro Severuse s Jamesem. Poslední rok bylo pro Severuse scházení se s Jamesem – a případně na kus řeči s Lily – mnohem náročnější než v dobách školní docházky. Leč nyní, když měli James s Lily k dispozici vlastní dům, to bude znovu snazší... i přesto, že vítané vlastnictví bylo hořce vykoupeno násilnou smrtí Jamesových rodičů. Severus podstoupil mistrovské zkoušky v lektvarologii a uspěl. Jakožto specialista se zvláštním zaměřením – Pánovi zla obzvláště potřebným, nebyl Severus nucen být příliš často účastníkem ‚nájezdů‘, i tak se mu vzpomínky na ně po nocích vracely formou neustálých nočních můr. Jeho neměnným úkolem co smrtijeda bylo vařit elixíry pro potřeby temné strany a zverbovat Jamese Pottera. Za pramalý pokrok při plnění druhého úkolu byl již několikrát ztrestán. Po jednom z oněch trestů, Pán zla byl bohužel po předchozím nezdařeném útoku v mimořádně nevraživé náladě, ležel Severus v panské ložnici potterovského zámečku. Lily Evansová, zanedlouho Potterová, mu zaříkávala zranění a James seděl na posteli po jeho boku a shrnoval mu z čela vlasy, které si Severus zas a znovu střásal do obličeje nekontrolovatelnými škubnutími těla v následku dlouhodobého vystavení kletbě Cruciatus. Pokud by jí byl podroben o několik málo minut déle, trvalému poškození svého nervového systému by se nevyhnul. „Takhle to dál nejde, Seve,“ pronesl s hrdlem sevřeným úzkostí James, který seděl výjimečně zcela klidně. „Zabije tě, jakmile mu dojde, že mě nedokážeš – nebo nechceš – zverbovat.“ Severus zaskřípěl zuby, bolest ho iritovala. James měl naprostou pravdu, ale Severus neměl na výběr. Nenáviděl mučení a zabíjení, k němuž byl nucen, jenže nebylo jiné cesty. Paži mu hyzdilo znamení a žil z milosti svého strýce, jenž pevně vládl majetku rodu Snapeů. I kdyby se mu podařilo zběhnout, Pán zla měl natolik dlouhé prsty, že ani vystěhování se za hranice by mu nepomohlo. Muži s temným tetováním by nikdo nenabídl zaměstnání, o něž by alespoň trochu stál. „Běž za Albusem, prosím, Seve,“ pobídla ho Lily něžně. „Už kvůli nám.“ Severusovi trvalo půl šesťáku, než začal Lily Evansovou brát jako kamarádku, ale v současné době byla jedním ze dvou lidí na Zemi, jimž plně důvěřoval. Dokonce se čas od času vyskytla nějaká ta záležitost, o níž si promluvil raději s ní nežli s Jamesem. Lily dala Severusovi lektvar na potlačení následků cruciata, byl to jeho vlastní vynález – potřeboval sice ještě doladit, ale hlavní bylo, že zabíral. „Nemá důvod mi věřit,“ namítl Severus a stiskl zuby. James ho na rty políbil lehounce, jen jako závan ranního vánku. „Ale má důvody věřit mně. Zná mě od narození. Doprovodíme tě, Lily i já. Seve, prosím.“ Tichá beznaděj v Jamesových očích byla poslední kapkou, pro niž se Severus rozhodl vyhovět jejich naléhání. Sestavili společně plán, jak na Albuse Brumbála. Dohodli se, že vztah Jamese se Severusem mu odhalí pouze v krajním případě. Když křeče konečně povolily, rány a podlitiny byly tou dobou již zaléčené, přemístili se všichni do Chroptící chýše. Severus se skryl pod neviditelným pláštěm a následoval oba nebelvíry do ředitelny. Vzdor délce a důvěrnosti jejich vztahu si James se Severusem zdaleka neříkali všechno. Severus se nemohl se svým partnerem dělit o podrobnosti smrtijedských setkání – a James mu neříkal, co má za lubem Brumbál. Bylo to tak bezpečnější pro oba zúčastněné. Severus věděl o existenci Fénixova řádu a o tom, že jsou James s Lily jeho členy, leč nic dalšího. Ani ho nepřekvapilo, že James zná přístupové heslo od ředitelny. Vyjeli po točitém schodišti, zaklepali a na vyzvání vstoupili. Brumbál s úsměvem a jiskřičkami v očích vstal, obešel stůl a Jamese s Lily vřele objal. Oběma nabídl po citronovém bonbónu, což akceptovali. „Jamesi! Lily! Před zítřkem jsem vás nečekal. Co vás přivádí? Pane Snape, odložte si Jamesův plášť, prosím.“ Nebýt tak vystresovaný, Severus by se srdečně rozesmál při pohledu na ztuhlé rysy svého přítele, který působil dojmem malého hošíka přistiženého při krádeži sušenek. „Ty jsi pod něj po celou tu dobu viděl, Albusi?“ Jiskřičky zasvítily jasněji, ale ředitel ponechal otázku verbálně nezodpovězenou. „Jsme tu kvůli Severusovi,“ řekla Lily věcně a započala tak hovor k tématu schůzky. Brumbál se vrátil do svého křesla za stolem a trojice mladých dospělých před ním usedla do křesílek vyhrazených většinou výtržníkům z řad studentů. Všechny oči se obrátily k Severusovi, který se zhluboka nadechl a vyhrnul si levý rukáv v pevném odhodlání vyložit karty na stůl. V Brumbálových očích ustalo veškeré jiskření, ředitel Severuse propaloval pátravým pohledem. „Proč jste se rozhodl za mnou přijít, pane Snape?“ „Nepřeji si být služebníkem Pána zla, pane řediteli, a ani nikdy dříve jsem si to nepřál,“ začal Severus tiše s pocitem, že se propadl zpět v čase do doby, kdy mu bylo patnáct. „Nemohu říci, že by mi jeho ideje byly zcela proti mysli, leč jeho metody...“ Severus se otřásl při vzpomínce na včerejší razii „...shledávám barbarskými. K jeho následování jsem byl loni víceméně přinucen.“ „Jamesi?“ nadhodil Brumbál. „Nejsme přímo kamarádi, ale má mou důvěru, Albusi,“ připustil James téměř pravdivě. Však oni dva byli rozhodně víc než jen kamarádi... „Během šestého ročníku jsme nalezli společnou řeč a mnohokrát jsme spolu diskutovali. Toto téma tehdy také přišlo na přetřes.“ Ředitel pozdvihl obočí, Severus ho prvně viděl překvapeného. „Mám to chápat tak, že ostatní pobertové vaší společnou řečí nemluví?“ James s Lily shodným pohybem hlav přitakali. „Výtečně. Co ode mne očekáváte, pane Snape?“ „Já... sám vlastně nevím,“ zarazil se Severus. Tak daleko jeho plány nesahaly. Brumbál se opřel v křesle a znovu Severuse hodnotil pohledem. „Jste už vystudovaným Mistrem lektvarů, nemýlím-li se.“ Severus přitakal a zapřemýšlel, jestli Brumbál zná další osudy všech svých bývalých studentů. „Profesor Ayre si přeje odejít na odpočinek, ale bez vhodné náhrady je to nemožné. Dávám vám na výběr. Buďto přijmete tajně azyl na půdě této školy, s výhradou, že po dobu války neopustíte její zdi, nebo vás přijmu do Fénixova řádu a stanete se naším zvědem. Zvažte své možnosti pečlivě. Nepochybuji, že jste se již na vlastní oči přesvědčil, jak Voldemort nakládá se špehy.“ Severus seděl v němém úžasu. Azyl by mu rozhodně nevadil, najmě pokud by měl k dispozici vlastní laboratoř a dostatek čtiva, leč znamenalo by to také, že by byl odříznut od Jamese. Zas na druhou stranu Pán zla si častokráte stěžoval, že se mu nedaří zverbovat nikoho z Brumbálova okolí nebo Bradavic. Pokud by se stal zvědem, okamžitě by byl zařazen do vnitřního kruhu smrtijedů, čímž by překonal i pozici svého strýce. Odhalení by ovšem znamenalo pomalou a bolestivou smrt... a stále by se musel účastnit trestných výprav... „Ministerští se nesmějí nic dozvědět,“ pronesl zvolna, v hlavě se mu rýsovalo rozhodnutí. „Nevěřím nikomu z nich.“ „Pro začátek jedinými zasvěcenými budou zde přítomní,“ uklidňoval ho Brumbál. „Později může dojít k rozšíření okruhu, ale pouze s vaším souhlasem. Jedině pokud by vás někdy zatklo ministerstvo, byl bych možná nucen vaši pozici odhalit. Pošlu sovu profesoru Ayreovi, že jste zažádal o jeho místo. Jste seznámen s uměním nitrobrany?“ Severus zavrtěl hlavou a Brumbál se krátce zamyslel. „Jamesi, Lily, jsem si jist, že Minerva vás s potěšením uvítá. My zde budeme hotovi přibližně za hodinku. Jinak, Severusi, od této chvíle jsem pro tebe Albus, nikoliv ředitel, profesor nebo pan,“ usmál se Albus vřele. Dva bývalí nebelvíři vstali, usmáli se na Severuse pro kuráž, i když v jejich pohledech viděl i nefalšovaný zájem a strach. Odešli bez jediného slova a Brumbál začal vysvětlovat teorii nitrozpytu a nitrobrany. Výuka započala okamžitě. Dopis byl doručen Severusovi školní sovou ještě téhož dne večer. Strýce okamžitě zaujal bradavický znak na obálce, a zatímco Severus četl, do mužových očí vstoupila hamižná vypočítavost. V listě Brumbál informoval o zahájení řízení na obsazení postu učitele lektvarů a vyzýval ho, aby v případě zájmu o pohovor poslal sovu. Tehdy se poprvé Severus objevil před Pánem zla, aniž by byl zavolán. „Začínáš se projevovat jako užitečnější, než jsem kdy doufal,“ zasyčel Temný pán. „Jak zamýšlíš přesvědčit Brumbála, aby ti věřil?“ Bylo zřejmé, že Brumbál, jako jeden z mála, kteří věděli, co přesně hledat, si každého uchazeče o zaměstnání nejprve prověří, zda dotyčný nenese znamení zla. Severus si dovolil zkřivit koutek úst vzhůru v náznaku úsměvu: „Nejprve učiním doznání viny a budu prosit o poskytnutí azylu, můj pane. Ten starý, do mudlů zahleděný pošetilec je příznivcem druhých šancí. Uvěří, že jsem prohlédl.“ Na tvář Pána zla vystoupal zřídkavý úsměv. „Odpověz na ten list, Severusi, a získej post v Bradavicích. Za tento úspěch budeš bohatě odměněn. Náš nejlepší zvěd je z okruhu Potterových, ale k Brumbálovi přístup nemá. Jako jeden z profesorů, jimž důvěřuje, vstoupíš do jeho bezprostřední blízkosti a staneš se jedním z našich nejžhavějších želízek v ohni.“ Když Severus pozvedal svůj ranní šálek čaje, přezíravě si odfrkl. Pán zla byl tak nedočkavý užuž dostat smrtijeda do Bradavic, že provedl pouze povrchní kontrolu Severusových úmyslů, aby se ujistil, že mu Severus nelže. Že ji vůbec provádí, zjistil Severus pouze díky Albusově předchozí lekci. Hlubší průzkum by samozřejmě znamenal pro Severuse jistou smrt, ale Albus si byl jist, že k tomu nedojde. Ona první soukromá schůzka s Temným pánem přinesla Řádu neocenitelnou informaci o existenci špeha v přímém spojení s Potterovými. V důsledku však také vedla k úmrtí Jamese a Lily Potterových, protože ovlivnila výběr strážce tajemství a způsobila, že Black přestal důvěřovat Lupinovi. Severus vzhlédl od snídaně a projel pohledem Velkou síň. První září připadlo letos na pátek, takže studenti měli před sebou celý volný víkend, než vyučování doopravdy začne. Prefekti z pátých ročníků po snídani pořádali pro prvňáčky prohlídku hradu; okolní pozemky budou jistě plné válejících se adolescentů. Kolejní vedoucí musejí dohlédnout, aby se nepořádaly žádné večírky – absence domácích úkolů v kombinaci se znovushledáním se s kamarády byla směs, z níž mohly vzejít jen problémy. Osazenstvo nebelvírského stolu bylo ráno druhého září podezřele krotké. Většina se mírumilovně bavila a jedna skupinka studentů jedla dokonce v naprosté tichosti. Severus se snažil vykoukat, co se to pro Merlina šesťákům přihodilo, pak se ale napomenul, aby jejich stolu nevěnoval přemrštěnou pozornost. Ostatní koleje se zdály chovat zcela normálně. „Jsou potichu,“ řekla Minerva polohlasem, zřejmě si všimla Severusových pohledů. Přikývl. Tu a tam vzhlédli od snídaně a znovu pohlédli pátravě po Harrym a jeho spolubydlících, kteří všichni to málo, co jedli, do sebe soukali se zjevnou nechutí. „Být to zmijozelové, řekl bych, že mají parádní kocovinu,“ odtušil Severus. Minerva významně nadzdvihla obočí: „Tušíš vůbec, kolik alkoholu jsem už nebelvírským zkonfiskovala? Co jsem se stala jejich ředitelkou, už ho nemusím vůbec kupovat. Mají nepřehlédnutelný talent vyplížit se potají z hradu a na dospívající též nečekaně dobrý vkus. Jenom z tohoto důvodu jsem psala Molly přinejmenším pětkrát. A veškerá korespondence k tématu by zabrala několik skříní. Nebelvírští jsou možná snílci a bývají směšně odvážní, ale k nevinným poupátkům mají opravdu daleko.“ Minerva se ušklíbla a Severusovi bylo jasné, co dodá, ještě před tím, než to vyslovila: „Nevinnost nech mrzimorským.“ „Když už mluvíme o nebelvírech plížících se z hradu, co se vlastně stalo s Potterovou mapou?“ zeptal se Severus. Statečně se pokoušel přehlédnout, že jeho šestnáctiletý syn se možná vzpamatovává z kocoviny. Minerva zamyšleně nakrčila čelo. „Myslím, že ji má Albus, nebo přinejmenším její kopii. Skrk si ji během Harryho čtvrťáku vzal, ale nějak o ni zase přišel. Remus se tuhle zmínil o rozšiřování jejích hranic.“ „I když se mi to samému hnusí, musím podotknout, že ten kluk by měl mít jednu kopii už kvůli své vlastní bezpečnosti,“ podotkl Severus. „Kdyby ve čtvrťáku věděl, jak přesně ta mapa funguje...“ Minerva na něho pohlédla s pozdvihnutým obočím. Jeho občasné projevy rodičovské starostlivosti ji stále nepřestávaly bavit. „Zmíním se Remusovi. Ale bude nutné Harryho varovat, že už není jediným, kdo ji má.“ Severus přitakal a oba kolejní vedoucí znovu pokračovali ve vrhání občasných pátravých pohledů po nebelvírském stole. Severus si dobře hlídal, aby měl přitom na tváři dostatečně znechucenou masku. Při jedné příležitosti se jeho pohled setkal s pohledem Rona Weasleyho, který na chvilku vzhlédl od svého talíře. Chlapec Severusovi vážně kývl na pozdrav a obrátil svou pozornost zpět k jídlu. Severus měl co dělat, aby nezasakroval nahlas. Obával se, že jeho schopnost vyděsit tuhle skupinku definitivně klesla k nule. Odpoledne ho od posledního dolaďování osnov vyrušilo nečekané zaklepání na dveře kabinetu. Otevřel, v chodbě stáli Weasley s Grangerovou. Na moment zavřel oči a polohlasně zaklel. Zplodil nebelvíra a teď musí trávit čas s jeho druhy. Už Lupinova téměř neustálá přítomnost mu v posledním měsíci dávala zabrat. „Přejete si?“ zeptal se podrážděně. Grangerová se zcela nevzrušeně zeptala jménem obou příchozích: „Můžeme dál, pane?“ Severus ustoupil, nechal je projít, pak za nimi zavřel dveře a čistě ze zvyku je opatřil protihlukovou clonou. Chvíli všichni trapně mlčeli, až Grangerová dloubla do Weasleyho. Ten po ní střelil dotčeným pohledem a otočil se k Severusovi. „Přem...přemýšlel jsem, pane,“ zakoktal se nervózně. Severus se neovládl. Tenhle klučina se stejně potřeboval naučit nedělat ze sebe tak snadný cíl pro slovní urážky. „To je vskutku troufalý počin. Přemýšlel jste o něčem konkrétním, anebo jste pouze cítil potřebu podělit se o tak závažnou událost?“ Grangerová měla co dělat, aby nevyprskla smíchy – bylo nade vší pochybnost jisté, že zrzkovi už sama někdy řekla něco podobného. Urážka posloužila jako roznětka příslovečné nebelvírské odvahy, Weasley se na Severuse tvrdě zadíval: „Harry se mi zmínil, že nemůže užívat Bezesný spánek. Přemýšlel jsem, jestli je možné zkombinovat rozjařující zaklínadlo nebo lektvar s běžným uspávacím odvarem. Bojí se spát, pane. Charlie mu jakožto empatik pomáhal, ale ten tu teď není. A my toho s klukama moc nezmůžeme.“ Severusovo obočí vylétlo vzhůru co jediná známka mužova překvapení jak Weasleyho návrhem, tak odhalením Charlieho schopností. Jistá schopnost empatie byla obecná, ale mít skutečně měřitelné množství nadání v tomto směru bylo vzácností. Přesto mu to mohlo dojít, vezmeme-li v úvahu Charlieho volbu povolání. Nápad mladšího Weasleyho se v Severusově hlavě okamžitě přetavil v seznam přísad a jejich vzájemných interakcí při použití ve směsi. Hbitě vyloučil několik možností. Přivolal si brk a pergamen, rychle načrtl pár poznámek. Roztržitě pokynul vyčkávajícím nebelvírům, aby si sedli. „Naprostá většina rozjařujících kouzel a odvarů má stimulační účinky,“ vysvětloval Severus, jenž plně zapadl do svého učitelského modu, oběma vyjeveným studentíkům, kteří zřejmě očekávali, že se na ně utrhne a vykopne je z kabinetu, „což vylučuje jejich kombinaci s uspávacími dryjáky. Také mají tendenci rychle zabírat a působit jen krátce. Bude nutné, abyste nalezli takový rozjařující lektvar, který nebude obsahovat žádné stimulativní přísady, jež by mohly nevhodně reagovat se složkami uspávacího dryjáku, a abyste vyzkoumali, kterak docílit, aby se rozjařující látky uvolňovaly dostatečně pozvolna a nevyprchaly ještě před příchodem zlých snů.“ Weasleymu poklesla sanice. Grangerová, která se během Severusova výkladu dívala téměř toužebně na zaplněné knihovny, přestala fixírovat pohledem řady knih a zeptala se: „Zkusíte to, pane?“ „Jistě,“ ušklíbl se, „s vaší dopomocí.“ Výraz Weasleyovy tváře byl k nezaplacení. „Vy, slečno Grangerová, jste schopna pochopit teorii nejkomplexněji ze všech studentů této školy, což ode mne ovšem na veřejnosti neuslyšíte. Vystavím vám časově neohraničenou povolenku pro vstup do sekce s omezeným přístupem školní knihovny. Zpracujte naše možnosti a o svých zjištěních mne informujte obvyklým způsobem, vypracovaná pojednání můžete například připojit ke svým řádným domácím úkolům. Pochybuji, že by byla komukoliv nápadná jejich abnormální délka. Zvažte, zda dokážete svého zde přítomného přítele zapojit do tohoto výzkumného projektu. Možná, že s vidinou úspěchu se osmělí dostatečně na to, aby se něčemu přiučil. Udělené privilegium nezneužijte.“ Weasley nabral zářivý odstín rudé a Grangerová vypadala, že má druhé Vánoce. Podal jí povolenku pro madam Pinceovou s poznámkou ‚bez omezení, výzkumný projekt‘. Nepochyboval, že si dívčini kamarádi její společnosti toto pololetí mnoho neužijí. „Jak jinak máte v plánu mu pomáhat?“ zeptal se Severus nejmladšího ze smečky Weasleyovic kluků. Ten vypjal hruď, vztyčil se do své plné výšky a pohlédl Severusovi přímo do očí. Před několika málo měsíci by toho tenhle ryšavec nebyl schopen, jenže při posledním růstovém spurtu se vytáhl až do Severusovy výšky. Bylo lze očekávat, že ještě v průběhu tohoto školního roku přeroste Severusovi přes hlavu. Buďtež proklaty, weasleyovské geny! „Jsme připraveni hlídat ho dnem i nocí. Ačkoliv, pokud se nemýlím, on toho v noci moc nenaspí. Nikdo z nás nemá problémy obětovat denně hodinku dvě a být mu po boku, kdyby něco potřeboval.“ Severusovi na mysli vytanula vzpomínka na poberty. Ostatní nebelvírští – s výjimkou tria – si nebyli samozřejmě tak blízcí jako slavná čtveřice za jeho dní, ale stále byli ochotni obětovat se pro přítele. Severus Ronu Weasleymu uznale pokývl. Bitva na ministerstvu zřejmě z tohoto chlapce, nyní už mladého muže, vymáčkla jistou dospělost a zodpovědnost. Jediným gestem oba propustil. Nastal čas podívat se, zda změny, jež provedl na Vlčí zhoubě, vedou ke kýženým výsledkům.