15.kapitola
Prvního září měl Harry vzorně zabaleno vše včetně balíčku fotografií – upomínek na dva týdny otročiny v dračím ošetřovatelství. Ráno se vzbudil s obvyklým rozcuchem na hlavě, vlasy se vrátily ke své oblíbené délce stejně snadno, jako když ho tu a tam ostříhala tetička. Charlie nejprve překvapeně zíral a posléze, když to Harry nevzrušeně přešel jako ‚normálku‘, tiše užasnul a raději to dále nekomentoval. Harry stál v Charlieho obýváku s batohem naplněným zmenšeným osobním majetkem a čekal.
Zpráva o osvobození mozkomorů se donesla dokonce i do Rumunska. Harry nejednou přistihl krotitele, když ve svém volném čase nervózně procvičovali patronovo zaklínadlo. Taktak potlačoval nutkání podělit se s nimi o pár dobrých triků, ale věděl, že si nemůže dovolit radit jim osobně. Proto zaúkoloval Charlieho, který Harryho postřehy ochotně tlumočil dál. Harry nečekaně přistihl sám sebe při plánování programu na schůzky BA, ačkoliv se vlastně stále nerozhodl, zda bude pokračovat v jejím vedení.
Předchozího večera pro něho krotitelé uspořádali na rozloučenou večírek tak bujarý, jak dokáží jen lidé denně riskující život. Předali Harrymu dárek: zub z maďarského trnoocasého ošetřený sérií ochranných zaklínadel a máčený v sytě rudočerné krvi téhož draka, přičemž to Charlie pokoutně zaonačil tak, aby se jednalo o jedince, jemuž Harry ve čtvrťáku čelil. Zub byl umně odrátkován a připevněn ke stočenému řetízku neutrální barvy s lehounce rudozlatým okrajem, který byl patrný jen při obzvlášť pečlivém pohledu. Šperk byl opatřen kouzlem proti rozbití a byl očarován tak, aby ho mohl rozepnout a sundat pouze Harry osobně.
„Kdy se ta odpornost zaktivuje?“ zeptal se Harry a napřáhl ruku s přenášedlem ve tvaru zlatonky, které ho přineslo do Rumunska.
„Za pět minut, Harry,“ odpověděl Charlie s úsměvem, „a já půjdu s tebou, pamatuješ?“
„Jo,“ povzdechl si Harry a stáhl obočí. „Stejně pořád nesnáším tyhle odporno- hnusno- stupído porko matoucí časované cypoviny...“
Charlie se hystericky rozesmál a vložil se do proudu Harryho barvité vícejazyčné lamentace: „Budeš si muset začít dávat pozor na pusu, až budeš zpátky v Bradavicích. Teď to vypadá, že bys trumfl i Freda s Georgem.“
„Ony ty obrovské popudlivé potvory, co chrlí oheň, slintají žíravinu a k smrti rády trhají, jednoho naučí vyjadřovat se jadrně,“ protestoval Harry. „Nemůžu za to, že jsem se tu naučil nadávat v pěti různých jazycích...“
Charlie Harrymu rozcuchal zkrácené vlasy a objal ho. Mladík se o něho opřel a povzdechl si.
„Že se nechceš kvůli té pitomé věštbě, co nad tebou visí jak Damoklův meč, dlouhodobě vázat, ještě neznamená, že musíš v Bradavicích žít jako v klášteře,“ nadhodil Charlie.
Harry téměř věrohodně předvedl šokovaný výraz: „Naznačujete, že bych měl v nepoužívaných hradních učebnách holdovat divokému nevázanému sexu s příslušníky obou pohlaví, pane Weasley? Co by tomu řekla vaše máti?!“
Charlie se zasmál: „Zřekla by se mě pro zprznění tvé neposkvrněné hlavinky. Ále ne, no prostě... pamatuj taky na trochu zábavy. Kurvení se nech na sestrách Patilových. Zaslechl jsem o nich leccos nepěkného.“
„To mi povídej,“ protočil Harry oči. „Viděl jsem je na Vánočním plese s kluky z Krásnohůlek. A vůbec, moje myšlenky nebyly nevinné už dobře poslední rok.“
„Mám dojem, že jsem si všiml,“ mrkl Charlie spiklenecky.
Harry se k němu přitulil a políbil ho. „Co kdybychom tomu, kdo nás bude čekat, připravili životní šok?“
„Jsi ochotný riskovat, že to bude Snape?“ zeptal se Charlie.
Harrymu přejel mráz po zádech. „Oukej, zapomeň na to. Jdem?“
„Jdem,“ kývl Charlie, nadhodil si batoh a sáhl na přenášedlo v Harryho dlani.
Přistáli v ředitelně, kde na ně čekali Brumbál, Remus a Snape. Ani jeden z kluků přistání neustál, oba se zřítili k zemi na jednu hromadu o mnoha končetinách a mátožně se za vzájemného podpírání štrachali na nohy.
„Chytači,“ zavrtěl Remus hlavou. „Seberte jim košťata a oni se nevzmůžou na krok.“
„Je řeč o košťatech...?“ nadhodil Harry tázavě k řediteli.
„Tvůj kulový blesk odpočívá v kufru v nohách tvé postele. Madam Hoochová a profesor Kratiknot ho důsledně prohlédli a neshledali žádné poškození,“ informoval ho Brumbál a odložil na stůl nevelký plátěný vak.
„Ani prokletí,“ doplnil Harry a tváří v tvář ředitelovu neměnnému úsměvu protočil oči. Pak ukázal na pytel na stole. „Co v tom je?“
Remus se široce ušklíbl. „Oblečení po Dudleym. Říkali jsme si, že jestli ho už nepotřebuješ, jistě vymyslíš, co s ním.“
Harrymu skočila hůlka do ruky téměř sama, už to s předloketním pouzdrem dobře uměl. Odlevitoval vak na kousek odkryté kamenné podlahy. Incendio! Oblečení vzplálo jasným modrým plamenem, zůstala po něm jen troška popele a černá skvrna na zemi. Pulírexo! Skvrna i popel zmizely do nenávratna.
„Nebylo třeba, Harry,“ pronesl Brumbál blazeovaně. „Skřítci by to uklidili.“
Harry pokrčil rameny. „Nemá smysl je volat a nutit je dělat to, co se dá vyřídit jediným slovem.“
Brumbál s Remusem na něho zářili úsměvy, Snape jen pokývl hlavou, i když si Harry povšiml, že i lektvaristovi se koutky úst stáčí vzhůru. Stále se cílil ve vztahu k němu značně nejistý. Odložil si batoh a pronesl směrem ke Snapeovi:
„Pokud budete chtít, pane, mohli bychom si později promluvit.“
Snape na něho hleděl bez viditelných známek odporu či zloby. „Bradavický expres přijíždí o sedmé. Přijdete-li do mého kabinetu ve čtyři, budete mít předtím dostatek prostoru na zabydlení se a současně zbude adekvátní prostor pro rozhovor.“
Harry přitakal a otočil se k ostatním: „Ještě něco?“
„Výuka, kterou jsi žádal, je zařízena,“ řekl Brumbál. „Rozhodl ses již v záležitosti BA?“
Harry skousl spodní ret: „Kdo by nám byl přidělen jako dozor?“
„Učitel obrany proti černé magii bude mít dostatečnou kvalifikaci,“ odpověděl-neodpověděl ředitel. Harry přimhouřil oči a nepřestával Brumbála probodávat pohledem. Stařec se usadil do svého vyřezávaného křesla a beze slova na Harryho jiskřil očkama. Příšerný, na nervy jdoucí starý blázen... Harryho vnitřní proud nadávek vyschl, když si všiml, že se Remus culí jako měsíček na hnoji.
„Šajze! Náměsíčník se vrací?“ vyjekl. Charlie ho v něžném napomenutí praštil po hlavě. „Jejda. Promiňte, ujel mi jazyk, už se to nestane.“
Snape střelil pohledem po Charliem. „Jistě stane.“
„Neklej alespoň při vyučování, Harry,“ prosil Remus. „Fred s Georgem mě stáli spoustu elánu a nemám nejmenší chuť si to zopakovat.“
„Byl jsem překvapený,“ bránil se Harry. „A vůbec, nebyls náhodou jedním z těch, kdo mě poslali do Rumunska? Nemůžu za to, že na mě měli ošetřovatelé draků špatný vliv.“
„Na mě to neházej!“ protestoval Charlie. „Já nemluvím ani z poloviny tak sprostě jako Harry!“
„Prostě jen nejsi dostatečně kreativní,“ uzemnil ho Harry. Pak se otočil zpět k Brumbálovi: „Promluvím si o BA s Hermionou hned, jak přijede. Myslím, že by nebylo od věci, kdybychom zřídili skupinu vedoucích, možná ze zástupců všech kolejí... Ještě něco dalšího? Šel bych se naložit do vany. Jo, a už jsem se zmínil, jak moc NESNÁŠÍM PŘENÁŠEDLA?!?“
„Myslím, že už jsme to pochopili, Harry,“ uchechtl se ředitel. „Lekce přemisťování pro šestý ročník začínají v říjnu. Heslo do nebelvírské věže zní ‚Čvachetka‘. Připrav se, že půjdeš na nádraží čekat na příjezd vlaku.“
Harry se ušklíbl a při odchodu z ředitelny se zeptal Charlieho: „Co kdybych pověsil ve věži nebo ve vstupní hale fotku těch našich jezerních mužů v životní velikosti?“
„Raději ve věži...“ zamyslel se Charlie, „anebo možná na obou místech.“
„Harry!“ ozvalo se za nimi káravě Remusovým hlasem.
„Mohl bych prvňákům rozdat kopie!“ navrhl Harry, aniž by si Remuse všímal.
„Harolde Jamesi Pottere!“ vykřikl Snape.
Harry se téměř zastavil. Bylo to prvně, kdy ho někdo oslovil jeho plným jménem, ale nechtěl dělat divadýlko. Potřásl hlavou a společně s Charliem se rozeběhli dolů ze schodů a dál až ke vstupu do hájemství nebelvírských, kam doběhli téměř bez dechu. Harrymu se podařilo pronést heslo natolik srozumitelně, že se Buclatá dáma odklopila a oni mohli vstoupit.
Charlie se rozhlédl: „Ani trochu se to tu nezměnilo.“
„Řekl bych, že po dvojčatech je tu navíc pár ožahnutých fleků.“ Černovlasý mladík se opřel ramenem o zeď a pozdvihl provokativně obočí. „Mám pět hodin svobody. Čím bych si tak ukrátil čas?“
„Puberťáku,“ odfrkl si Charlie. „Už zase myslíš svým...“ v dořeknutí myšlenky mu bylo zabráněno párem rtů, které mu zakryly ústa. „Ne, že bych si snad stěžoval. Ale nechtěl sis náhodou lehnout do vany?“
„Potom,“ zaksichtil se Harry a shodil ze sebe košili, čímž odhalil opálený hrudník s pozoruhodnou sbírkou světlých jizev. „Nejdřív se musím zašpinit. Napadlo tě někdy zkusit, jestli je zdejší koberec tak měkký, jak vypadá?“
Po pozdním obědě, který si díky chápavosti skřítků mohli vychutnat v nebelvírské věži, odešel Charlie na Grimmauldovo náměstí, kde měl pár dní pobýt, než se vrátí zpátky do Rumunska. Harry se převlékl do školního hábitu, chvíli se bezúspěšně pokoušel – k pobavení zrcadla – krotit vlasový porost a pak sešel ke Snapeovu kabinetu. Zaklepal a trpělivě čekal. Přišel několik minut v předstihu.
Snape otevřel a ustoupil stranou: „Pojď dál, Harry.“
Harry vstoupil a s nepříjemnými pocity se rozhlédl. Když tu byl naposledy, Snape s ním vyrazil dveře a odmítl ho dál učit nitrobranu. Od té doby se toho událo mnoho, ale vybavení kabinetu v Harrym stále vyvolávalo úzkost. Téměř nepostřehl, že Snape otevřel další dveře, kterých si Harry nikdy dříve nevšiml, a pokynul mu, aby šel dál.
Chvíli celí nesví pozorovali jeden druhého, až se Snape odhodlal prolomit ledy: „Nabyl jsem dojmu, že máš nějaké otázky...“
Harry se ošil. Znal celý příběh v hrubých obrysech a nebyl si zrovna jistý, že skutečně chce slyšet podrobnosti. Jenže přeci jen mu v mysli kolovalo pár nejasností, které mu ne a ne dát pokoj.
„Měl jste... rád mého... ehm... druhého otce?“
Snapeova tvář zůstala bez pohnutí, ale v očích mu probleskla bolest. „Ano, měl. Velmi. On miloval jak mě, tak tvou matku.“
Harry přikývl. „A vy... jste někdy s mojí matkou...“
„Ženy mě tímto způsobem nikdy nezajímaly, tudíž ne, nikdy. Považoval jsem Lily za dobrou kamarádku,“ vysvětloval Snape upřímně.
„Máte v úmyslu být můj otec?“ zeptal se Harry tiše s očima sklopenýma k podlaze.
„Budu k tobě upřímný, Harry,“ začal Snape pomalu. Harry se obrnil proti všemu špatnému, co by mohlo přijít. Tento hlas měl spojený se slovními fackami a řevem, ne s přátelskými rozmluvami a bezpečím. „Pokud by mi byla stejná otázka položena přede dvěma měsíci, byl bych schopen přiznat, že už k tobě necítím nenávist. Do jisté míry jsem přijal to, co jsem zjistil o tvém dětství na hodinách nitrobrany i z Mollyiných pokusů vysvobodit tě ze Zobí ulice. Ale na onu otázku bych rozhodně odpověděl ‚ne‘.
Vzpomínky, které mi Albus obnovil, by samy o sobě na toto rozhodnutí neměly velký vliv, jenže spolu s nimi jsem získal i mnoho pocitů, které bych nikdy nečekal, že zažiji. Dlouhá léta jsem nechápal lásku, ačkoliv nenávisti jsem měl nadbytek. Nyní,“ Harry vzhlédl a snažil se, aby nepůsobil moc dychtivě, „bych byl velice potěšen, pokud bych dostal možnost stát se součástí tvého života.“
Harry kývl a bojoval, aby se zase nerozbrečel. V uplynulých dnech se až příliš často vyplakával na Charlieho rameni a rozhodně netoužil rozplynout se v slzách zrovna teď. „Myslím, že za pokus nic nedám.“
„Nežli padlo rozhodnutí poslat tě do jiného prostředí, Albus k mému bytu připojil další místnost. Když jsi byl v Rumunsku, požádal jsem ho, aby toto rozšíření učinil trvalým. Pokud budeš někdy cítit potřebu ode všeho utéct, zde budeš vítán,“ nabídl Snape.
„Mohu se podívat?“ optal se Harry.
Snape ho z obytné knihovny, v níž rozmlouvali, uvedl do místnosti, která vypadala, jako by spadla do Snapeova bytu rovnou z nebelvírské věže. Harry třeštil oči, když mu mistr lektvarů poskytl výhled do pokoje vyvedeného ve zlatě a karmínu. Mužova ochota podělit se o svůj životní prostor pro Harryho znamenala víc než jakákoliv slova.
„Děkuju,“ hlesl Harry. „Jak, ehm, bych vám měl říkat?“
„V přítomnosti ostatních studentů - všech bez výjimky – a učitelů i členů Řádu zůstanu profesorem Snapem. V soukromí... mi říkej, jak uznáš za vhodné,“ odpověděl Snape klidně, ale Harry cítil nervozitu, která pokojem pulzovala.
„Bylo by... otče... v pořádku?“ dovolil si Harry celý nejistý, co by vlastně měl navrhnout; bylo mu pouze zřejmé, že je nutno zachovat odpovídající stupeň formálnosti.
Snape se šťastně usmál a ten výraz s jeho rysy nadělal hotové zázraky. Vtáhl Harryho do pevného rychlého objetí, tak prchavého, že Harry neměl ani šanci zareagovat. Harry si celé týdny lámal hlavu, co ten James proboha blbnul, ale když uviděl, co se Snapeovou tváří dokázal jediný úsměv, začínal pozvolna chápat. Leč úsměv zmizel stejně rychle, jako se objevil – opět se schoval za mužovu obvyklou bezvýraznou masku.
„Když už o tom mluvíme... jsi obeznámen s mým posláním vykonávaným pro Řád. Tvůj i můj život by se ocitly v nebezpečí, pokud bych na veřejnosti změnil své chování k tobě,“ varoval Snape přímo.
„To jsem předpokládal,“ odsekl Harry lehce nakvašeně. „Koncem minulého roku jste mě celkem úspěšně ignoroval. Mohli bychom to tak nechat? Pracuje se mi neskonale líp, když mě nikdo neuráží a pořád nade mnou nestojí jako dráb.“
„To bude povětšinou uspokojivé.“ Ozvalo se zaklepání na dveře. „Přišel Albus odstranit tvé maskování.“
Harrymu vylétla ruka k čelu. Jizva ho stabilně pobolívala a občas se rozpálila Voldemortovými emocemi, proto úplně zapomněl, že je pro ostatní neviditelná. Ředitel vstoupil do Harryho nového pokoje a pozdravil přítomné. Harry se otočil a odpověděl kývnutím.
„Děkuji za pokoj, pane,“ řekl mu.
„Bylo mi potěšením, Harry. Až odstraním kouzlo zakrývající tvou jizvu, budu nucen obnovit kouzlo na změnu vzhledu, jež na tebe kdysi seslala tvá matka. Chceš se mezi těmi úpravami podívat na svůj přirozený vzhled?“ zeptal se Brumbál.
Harry před přitakáním krátce zaváhal. Snape zakroužil hůlkou a v místnosti se objevilo vysoké volně stojící zrcadlo. Ředitel zamířil hůlkou na Harryho a ten zavřel oči. Pokožka ho lehce zabrněla, nic jiného necítil. Otevřel oči a zahleděl se do zrcadla. Odraz, který mu pohled vracel, ho zaujal.
Tvář měl tvarovanou jen lehce odlišně. Byla ostřeji řezaná, i lícní kosti byly delší. Rty vypadaly nepatrně plněji. Pozvolna pozvedl ruku k ústům a usoudil, že jeho kostra celkově působí subtilněji, málem až křehce, ačkoliv výška postavy se nezměnila. A jeho oči... téměř vykřikl zděšením, naštěstí mu rychle došlo, že má stále kontaktní čočky. Jednu odstranil a oddechl si – máminy oči mu zůstaly. Barva pleti opálené sluncem se nezměnila, což nejspíš naznačovalo, že nezdědil snapeovskou bledost.
„Předpokládám, že někdo tady má mé brýle,“ odtušil podrážděně.
Snape mu je docela plaše podal. Harry je převzal a odstranil i druhou kontaktní čočku. S brýlemi na nose si byl hned podobnější. Změny vzhledu byly sice patrné, ale nebyly natolik výrazné, aby ho lidé na ulici přestali poznávat. Harry naučeným způsobem seslal kouzlo k zahlazení optických projevů následků trestů zadaných Umbridgeovou, pak si lehce povzdechl a obrátil se k řediteli a svému otci.
„Tak ze mě zase můžete udělat Harryho Pottera,“ oznámil se stopou odporu v hlase.
„Žádná kouzla z tebe Harryho Pottera neudělají,“ opáčil Brumbál. „Ať vypadáš tak či tak, stále jsi Harrym Potterem.“
„Ještě bych ti měl říct jedno,“ ozval se Snape stojící opodál. „Když byla Lily v pátém měsíci těhotenství, věděli jsme už, že čekáme chlapce. Rozhodli jsme se tě pojmenovat po mém bratranci a po tvém otci. Vždy jsi byl a vždy budeš Harold James Potter.“
Harry zavřel oči a opět pocítil lehké zabrnění pokožky. „Děkuju,“ zašeptal. „Dnes dopoledne jsem prvně... Dursleyovi mi nikdy neřekli plným jménem. Všichni na mě volali jen ‚kluku‘ nebo ‚Pottere‘, případně ve škole ‚Harry‘.“
Otočil se a rychle odešel, aniž by počkal na reakci některého z dospělých.
-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-
Pozn. překl.: Čvachetka (angl. Puddleglum) je postava z Letopisů Narnie, vypůjčila jsem si překlad tohoto jména od Veroniky Volhejnové (2006).