13.kapitola
Onou osobou, která se následujícího dne po večeři přimístila do Charlieho stanu, byl Bill. Objevil se zrovna v půlce další zápasnické lekce, jež se tu a tam zvrhly do regulérního kouzelnického souboje. Zkušenosti s Dudleym Harryho naučily umění rychlého vyklizení pole, ale nenaučily ho rány vracet.
Harrymu se podařilo podrazit Charliemu nohy a dostat ho na lopatky. Pak mu podal ruku, aby mu pomohl vstát, ale nečekaně byl sám stažen k zemi, kde ho Charlie začal lechtat a celovat drobnými polibky pro dobrou náladu, z kteréžto činnosti je vyrušilo hlasité prásknutí. Oba svorně vyskočili z podlahy.
„Jé, ahoj Bille,“ vymáčkl ze sebe do půli těla nahý Harry. Pak se otočil po Charliem a zjistil, že ten nabral temně nachový odstín, což způsobilo, že Harry vyprskl smíchy.
Bill se s pozvednutým obočím díval střídavě z jednoho na druhého. „Chci vůbec vědět, co se tu děje?“
„Nejspíš ne. Máš mizerné načasování, velký bratře,“ odpověděl Charlie, obličej stále rudý.
„Ani bych neřekl. Byl bys snad radši, kdybych přišel o pět minut později?“ zeptal se Bill s náznakem úsměvu. Založil si ruce na prsou a ležérně se opřel o nosný sloup.
„Dobrá, zapomeň na to,“ vyhrkl Charlie, jehož zrudnutí opět potemnělo. „Jaké jsou nejnovější zprávy z domácí fronty?“
Bill se odpoutal od sloupu a padl na pohovku, Charlie s Harrym si k němu přisedli. „Dobré, že se ptáš zrovna takhle...“
„Prosím?“ vyjekl Harry, veškerá hravost byla tatam. Přetáhl si košili přes hlavu. Cítil se přeci jen nesvůj z toho, že se Bill dozvěděl, co se dozvěděl, lépe řečeno, že si zřejmě domyslel, oč tu kráčí... i když prozatím s Charliem nezacházeli příliš daleko v činnostech zahrnujících vlnění a vrnění; Charlie nechával Harrymu plnou volnost v určování mezí jejich milostného vyžití.
„Zase začali s útoky. Ty si to nemůžeš pamatovat, Charlie, k čertu, i já jsem moc mladý, abych si toho pamatoval víc, ale je to stejné jako kdysi,“ vysvětloval Bill. „Věštec má každý den na titulce obrázek se znamením zla. Na Grimmauldově náměstí už jsme namačkaní jak kluběnky v závěsu – Remus, mamka, taťka, dvojčata, Ron, Hermiona... bydlíme tam všichni. Fleur se vrátila do Francie, aby mohla dohlédnout na svou rodinu, chudinka se denně přemisťuje sem a zase zpět, aby si udržela práci u Gringottů.“
Harry vyskočil a začal přecházet po místnosti jako zvíře v kleci. „A já si tu sedím na zadku!“
„A kde jinde bys měl být?“ zeptal se Bill s klidem nejstaršího ze sedmi sourozenců. Jednou bude skvělým otcem, měl pro to vlohy od přírody. „Je ti šestnáct, Harry. Máš před sebou ještě léta učení, než budeš moci vůbec pomyslet na to, že by ses zapojil do války.“
„Tak bych se měl učit!“ vyjel na něho Harry. „Zatímco si tu jen tak blbnu a hraju s draky, umírají lidé! Do téhle války jsem už stejně dávno zapojený, ať chci nebo ne.“
„Harry, s tím ty vůbec nic nezmůžeš.“ Charlie vstal a rukou položenou na Harryho záda učinil přítrž jeho nervnímu pobíhání. Harry došel k názoru, že empatické nadání umožňuje Charliemu provádět přenos emocí – alespoň on sám se pod jeho dotekem pokaždé uklidnil. Úplně cítil, jak se jeho rozčilení rozpouští a zvolna mizí.
Zhluboka se nadechl a oběma rukama si projel vlasy. „Právě, že zmůžu. Mohl bych ho zastavit. Já jsem ten se silou porazit Pána zla.“
„Harry?“ oslovil ho Charlie tiše. Bill jen němě studoval Harryho tvář.
„Merline, on vám to neřekl,“ zašeptal Harry, jehož výraz přešel mrknutím oka z rozhořčeného k nevěřícnému.
„Kdo nám neřekl co?“ zeptal se Bill.
„Oba jste v užším kruhu, že jo?“
Bill s Charliem se po sobě podívali a přikývli.
„Proroctví říká, že... mám sílu, kterou Voldemort nemá, a moc porazit ho a že...“
Charlie začal na Harryho zádech obkreslovat uklidňující kruhy. „Nemusíš nám to říkat, Harry.“
Harry zavrtěl hlavou. Musel se o to podělit s někým, s kým si o tom může občas promluvit, a nedokázal si představit v této roli Rona ani Hermionu. Tak odcitoval přesné znění: „...ani jeden nemůže žít, dokud druhý zůstává živ.“
Charlieho hlazení přešlo v pevné objetí. Harry mu na vteřinu vší svou silou objetí oplatil. V následující poměrně dlouhé konverzaci se Harry přistihl, že na sebe prozrazuje víc než jen to, oč všechno se s Charliem stihl během jednoho týdne podělit. Charlie s Billem neměli ani páru o polovině vylomenin, k nimž se v Bradavicích nachomýtl, vzdor přímé účasti jejich nejmladšího brášky na většině dění.
„No páni,“ zašeptal Bill užasle. „Zůstaň tady až do konce prázdnin, Harry, hlavní štáb už takhle připomíná ZOO. Nikdo neví, kam dřív skočit, a ty stejně nemůžeš v Anglii kouzlit mimo Bradavice. Charlie tě tady může klidně začít trénovat, souboje mu vážně jdou a můžeš se od něho leccos přiučit. Vyrazím zpátky a zjistím, co na to Albus.“
Harry vylovil dopisy, které sesmolil ráno ještě před snídaní, v listu určeném řediteli žádal o povolení zůstat ještě týden v Rumunsku a sděloval, které předměty chce v nadcházejícím školním roce studovat. Remus se Snapem mu k oblečení zaslanému do Rumunska přiložili obálku s výsledky NKÚ, kterou na Charlieho přemlouvání po pár dnech mezi draky otevřel; známky Harryho mile překvapily. Na prchavý moment ho dokonce napadlo, že nyní by mohl být Snape na jeho dosažený výsledek z lektvarů spíše hrdý, než aby ho rozčilil, a doufal, že bude přijat do kurzu pro pokročilé.
„Tenhle je pro Brumbála a tenhle druhý pro Rona, Hermionu, Ginny a dvojčata. Až to dočtou, tak ho prosím spal. To, co jsem jim napsal, jsem si ani netroufl poslat po sově. Tyhle dva jsou pro Remuse a Snapea a je jedno, který dostane který. Dohlídni prosím, aby byli v domě všichni, až to budou číst,“ dodal s šelmovským úsměvem.
Bill přikývl. „Pomsta přijde poštou, chápu. Máš s tím něco společného?“ otočil se k Charliemu. Ten si začal hvízdat a snažil se tvářit dočista nevinně. Bill potřásl hlavou a rozesmál se: „Přísahal bych, že Fred s Georgem se vyučili u tebe.“
„Hele, ty jsi ten, co si pořád hraje s kletbami!“ protestoval Charlie.
Výměna názorů pokračovala v přátelském duchu dál, až dokud Harrymu nedošla trpělivost a oba neproklel. Bill pak zrušil rucevazné kouzlo, které postihlo Charlieho, a Charlie na oplátku vrátil jeho nosu správný tvar a velikost. Bill přenechal odplatu na Charliem a odmístil se do Londýna.
„Jo, a střezte se hněvu Molly Weasleyové,“ dodal těsně před odchodem, „pokud vám na to přijde.“ Pohlédl významně z jednoho na druhého. „Rona má pořád za svého malého sladkého chlapečka a pochybuju, že by Harryho viděla jinak.“
Když se Charlie vzpamatoval z představy rozběsněné matky, široce se usmál... a Harry náhle zalitoval, že na ně vztáhl hůlku: „Mám zdrhnout se schovat?“
„Lekce číslo jedna, vyvaruj se ryšavců,“ odpověděl Charlie a Harry vypálil pryč.
Zatímco byl Bill na návštěvě u Charlieho a Harryho, konalo se smrtijedské setkání v jedné dost podivně zařízené jeskyni na severním pobřeží Norska, což je o poznání víc informací, než kolik se dostalo Severusovi. Voldemort si vybudoval sídlo palácového typu z několika navzájem propojených prostor, které zařídil nábytkem a odpovídající výzdobou.
Pár prominentních smrtijedů bylo vyzváno, rozumějte dostali rozkaz, aby dodali do objektu domácí skřítky. Severus zauvažoval nad možností seznámit s životní situací těchto ubohých stvoření Grangerovou a doručit ji do blízkosti Pána zla. Její výbuch hněvu by byl jistě zábavný na pohled – a překvapení Temného pána by bylo přímo k nezaplacení.
Ocitli se v místnosti, kterou si Severus překřtil na Trůní sál. Pán zla byl na vyvýšeném místě majestátně usazen na čemsi, co by mohlo být nazýváno trůnem, a shlížel na své věrné seřazené před ním do tří půlkruhů dle důležitosti dotyčného smrtijeda. Severus byl v předním, nejmenším půlkruhu, jenž náležel těm nejváženějším – stáli v něm všichni svobodní smrtijedi, kteří byli přítomni pánova zmrtvýchvstání, a oněch několik málo, jež se podařilo osvobodit z Azkabanu. Nově zasvěcení stáli až v poslední řadě.
První, co Pán zla při budování úkrytu v jeskyních udělal, bylo zajištění jejich nezakreslitelnosti a skrytí pod ochranu fidelia, což byl oblíbený manévr obou znepřátelených stran. Severus by samozřejmě mohl přivést před sídlo několik bystrozorských jednotek, odstřelit vchod a nechat ho hlídat, ať si tam ta krysa chcípne. Když zaslechl své jméno, poslal jedno rychlé díky Merlinovi za vynález nitrobrany; musí si víc hlídat myšlenky, nebo ho přivedou do hrobu, ani nebude vědět jak.
„Severusi, něco nového o místě pobytu toto spratka?“ zeptal se Pán zla.
Jmenovaný vystoupil z řady a naznačil úklonu. „Nikoli, můj pane. Navštívil jsem Doupě,“ z hlasu odkapávalo znechucení, „abych zajistil stopy po Weasleyově rodině. Z domu zmizelo vše podstatné a veškeré osobní věci. Neobývají ho přinejmenším deset měsíců. Předpokládám, že žijí na Brumbálově velitelství, pane. Arthur Weasley si nemůže dovolit přestěhovat rodinu na vlastní náklady.“ Při troše štěstí by se mohlo podařit zmínkou o Brumbálově velitelství odklonit Voldemortův hněv na hlavy ostatních.
„Jissstě, dům Blacků,“ zasyčel Pán zla. „Jak to, že zůstává stále neodhalen, Bellatrix?“
„Domácí skřítek neodpovídá na přivolání, pane,“ odpověděla pološílená oslovená. „Ať se snažím sebevíc, nejsem schopna dům lokalizovat, musí být chráněný fideliem, můj pane, bratranec ho zřejmě odkázal někomu ze svých přátel.“
„Pošššetilý ssstařík nechce udělat stejnou chybu podruhé,“ odtušil syčivý hlas. „Tentokrát je nepochybně strážcem sám Brumbál. Na tom nesejde, jakmile dostanu mladého Pottera. Ale do té chvíle se musí kouzelnický svět znovu naučit, co znamená mít strach.“ Pokynul svým smrtijedům, aby přistoupili blíže.
Severus vešel do vstupní haly domu číslo popisné dvanáct na Grimmauldově náměstí a šťavnatě zaklel. Ti pitomci se stále nevzmohli na to, aby odstranili portrét Blackovy matky, která opět skřípavě vřískala o krvezrádcích a zhnusení ze všech přítomných. Jeho bolela hlava, jako by se mu chtěla rozskočit, náladu měl po setkání slušně řečeno nestálou a za této situace se jednoduše odmítal byť jen pokusit přejít projevy namalované ženštiny obvyklým mávnutím ruky. Plynulým pohybem odstrčil Tonksovou, která se pokoušela portrét zakrýt závěsem, švihl hůlkou a pronesl melodickou latinskou inkantaci. Slova, jež použil, by měla neblahý vliv na zdraví i sama o sobě, ale ve vhodném spojení vyvolávala účinek v pravdě smrtící.
Když hůlku znovu sklonil, po obrazu a závěsech zbýval jen ožehnutý flek na zdi a hromádka popela na podlaze.
„Co to bylo?“ zeptala se Tonksová s bázní téměř posvátnou.
„Toto,“ štěkl Snape, „byla názorná demonstrace účinnosti temných umění a současně varování, abyste mě neštvali, když mě bolí hlava!“
Mladá bystrozorka ztěžka polkla, přikývla a vystřelila ke kuchyni, v jejíchž dveřích se srazila s vycházejícím Albusem a upadla. Ředitel si prohlédl Severusův výraz a opálenou zeď, krátce přikývl a vrátil se do kuchyně. S Tonksovou ho následovali.
„Neznepokojujte se, Severus jen vyřešil naši dávnou potíž,“ osvětlil Albus shromážděným.
Stočilo se k nim několik nejistých pohledů. Ochranná kouzla budovy s vysokou pravděpodobností zaznamenala použití černé magie. Severus se ušklíbl a sedl si. Posloužil si Mollyiným svařákem a zcela automaticky si prohlédl přítomné. Obdobně jako při většině setkání byli v kuchyni pouze členové užšího jádra Řádu. Pán zla by se mohl od Brumbála učit, jenže na to ten bastard příliš miloval okázalé předvádění vlastní síly a lstivosti. Severus vypil pohár a dolil si. Další večer vhodný pro zpití se do bezvědomí, obzvláště když si byl jistý, že mu nehrozí předvolání.
„Čekáme ještě na jednoho, pak budeme moci začít,“ řekl Albus a hrál si přitom s vlastním plnovousem. „Charlie se k nám dnes zcela jistě nepřipojí.“
Než stihl Albus domluvit, do dveří vkráčel Bill Weasley způsobem hodným samotného Severuse. Hněvivý výraz na tváři obvykle nejlépe se ovládajícího člena rusovlasého klanu okamžitě přitáhl všeobecnou pozornost. Na stůl dopadl balíček dopisů, na vrchním z nich Severus rozpoznal Harryho škrabopis.
„U Merlinových koulí, Albusi!“ zahulákal Bill ke zděšení svých rodičů. „Pročs nám kurva neřek‘, jak je pro nás Harry důležitý!“
Většina okolo sedících se otočila k Albusovi s otázkou ve tváři. Tomu se v obličeji nepohnul ani sval. Severus se s pozdvihnutým obočím zahleděl na Billa. Zrzek se ztuha pousmál a kývl na něho. Severus by přísahal, že Bill se dozvěděl víc, než kolik bylo možno v Rumunsku vysledovat prostým okem, bratři si museli s Harrym důkladně pohovořit. Severus zrzkovi pokývnutí oplatil.
„Předpokládám, že tvůj pozdní příchod byl zapříčiněn poutavou rozmluvou s Harrym?“ zeptal se Albus.
„S Charliem jsme ho museli zadržet téměř vlastnoručně, aby se nerozeběhl zpět hledat Voldemorta na vlastní pěst,“ odpověděl Bill. „A začínám si myslet, že by toho byl schopen.“
Severus se pousmál, když se při zaznění jména Pána zla ošila pouhá polovina přítomných. Brumbál s Harrym získávali den po dni více vlivu. A ačkoli by mu za normálních okolností vyhlídka na Harryho rozhodnutého osobně dopadnout Voldemorta nadělala vrásky na čele, dnes se jednalo o nanejvýš uspokojivou známku, že se hoch vrací ke svému běžnému nebelvírskému naturelu.
„Potom se jeho stav zlepšuje! Strachovat bychom se museli, kdyby na současné události reagoval jinak,“ odtušil Albus klidně. „Musím tě požádat, Bille, abys znění věštby a další informace, které ti Harry sdělil, udržel v tajnosti. Závisí pouze na něm, komu a co uzná za vhodné prozradit. Já pouze doplním k dříve řečenému, že Harry je pravděpodobně mocnější, než kdokoliv z nás předpokládal. Tak tedy, co jsi zjistil, Severusi?“
„Pán zla má v úmyslu osvobodit azkabanské vězně a nechat mozkomory volně se potulovat osidlenou krajinou,“ uvedl tázaný. „Také plánuje cosi nového stran Pottera, ale tím se tohoto večera nepochlubil.“
Na místnost padl strach. Pouze menšina přítomných dokázala vyčarovat patrona, a i ti, kteří toho byli schopni, by neobstáli v přímém střetu s tucty mozkomorů.
„Víme, kdy zaútočí?“ zeptal se Albus smrtelně vážně.
Severus se ušklíbl. „Pozítří.“
„Zatracený Popletal!“ vybuchla Tonksová. „Stále mele, že ty hnusostvůry jsou s námi!“
„Dokázali bychom nenápadně přestěhovat vězně?“ zeptal se Lupin hledící kamsi mimo ně. Severus jeho pohled poznával – vlkodlak horečnatě přemýšlel. V posledních letech se odnaučil bát se tohoto výrazu a začal ho oceňovat.
„Navrhuješ, abychom jim sami v předstihu pomohli ven?“ ujišťoval se Artur.
„Ven ne, ale mohli bychom je potajmu unést,“ vysvětloval Lupin trpělivě, jakožto správný učitel. „Přestěhujeme jen několik klíčových osob na námi střežené místo. Nemůžeme Voldemortovi zabránit, aby se spolčil s mozkomory, ale můžeme ho odříznout od důležitých spojenců. Musela to pro něho být rána, když jsme Malfoye, Lestrange, McNaira a pár dalších odeslali tam, co jsou. Pokud ministerstvo není schopné uhlídat je, postaráme se o ně my.“
Okolo sedící vážně přikyvovali, ačkoliv navrhovaný postup byl mnohem dál za hranicí zákona než kterákoliv předchozí akce Řádu. Jestli to nebylo tím, že ministerstvo bylo čím dál tím neschopnější. Severus se zadíval na Albuse, jehož oči jiskřily rozhodností. Severusovi to trvalo několik let, než rozluštil, které jiskry patří k jaké starcově náladě. Tyto vyjadřovaly jasný souhlas s Remusovým návrhem. Albus jako obvykle nechával schůzi volný průběh – přítomní se budou vyjadřovat a hádat se a on pak svým názorem celou diskusi uzavře.
„A kam je dáme?“ zaznělo z pléna.
„V rámci Británie jsou desítky míst, které by nebylo obtížné zabezpečit,“ odmávl Remus dotaz ledabylým máchnutím ruky. „Vždyť i pod tímhle domem jsou cely! Kde se asi tak každý měsíc přeměňuji, co myslíte?“
„Tady...?!?“ vyjekl kdosi.
„Ale pro Merlinovo utrpení,“ štěkl Severus. „Po požití Vlčí zhouby není nebezpečný! Mohl by se přeměňovat v kuchyni a nikomu by se nic nestalo.“
Otočila se k němu řada překvapených obličejů, nebylo zrovna běžné, že by se Severus zastal kohokoliv, natož jednoho z pobertů. Během loňského roku viděli nejednou stát Severuse s Blackem proti sobě s tasenými hůlkami, obzvláště pokud byl zmíněn Harry. Severus se na všechny výmluvně zamračil; měli by jeho slova přeci pochopit jako obranu ne Lupina, ale vlastních lektvarových schopností.
„Pokud dokážeš sestavit odpovídající plán, Remusi,“ promluvil Albus do ticha, „provedeme to zítra v poledne. V opačném případě na poslední chvíli varujeme Popletala – bude-li ho pálit čas, možná se rozhoupe k okamžité reakci.“
Schůzi ukončili s nejistými pocity. Bill podal bezpečný dopis Albusovi, další pak Remusovi a odcházejícímu Severusovi a vyžádal si od Albuse příslib schůzky následujícího dne v ředitelně.