23. kapitola
7. 7. 2012
Když se přemístili, tak si uvědomili, kde jsou. Než se však stačil někdo na něco zeptat, tak je Harry předběhl.
„Jo, jsme tam, kde si myslíte. Řeknu vám to ve zkratce. Byla rada a rafnul sem se s Moodym. Odešel sem a Remus nechtěl být na oslavě, která se koná pro něj, protože tam nejsem já. Takže vy běžte dolů a já pro něj zajdu. Jasné? Jsem rád, že jsme se domluvili.“ Aniž by čekal na to, jak zareagují, tak vyběhl do prvního patra a rovnou si to zamířil k Remově pokoji a zaťukal.
„Nikam nejdu“ozvalo se zevnitř. Jelikož věděl, že by takhle nikam nedošel, tak otevřel dveře a vstoupil. Remus seděl v křesle k němu otočený zády a četl si knížku, kterou mu dal.
„Místo toho, abys tady četl bys měl dole oslavovat“řekl až se Remus lekl a nadskočil.
„Harry?Co tady děláš?“
„Dozvěděl jsem se, že chybí oslavenec.“
„Ale asi ti neřekli, že tam oslavenec nechce být bez svého zachránce.“
„Řekli mi to. Tak když už sem tady, tak mžeme jít dolů ne?“
„Jo, to můžeme.“
„Přivedl sem pár lidí.“
„Jaké?“
„Jseš nějakej zvědavej ne?“
„Ty máš teda co říkat Harry.“
„Máš pravdu. Přivedl sem Herm, Rona a Amy.“
„Tak to jo.“
Jakmile vešli, tak oslava začala a Moonymu dávali nějaký ten dáreček nebo si s ním připili. Když byla oslava v plném proudu, tak Harryho začala příšerně bolet hlava. Ze zvyku si šáhl na svou jizvu, ale ta s tím neměla nic společného. Najednou se před ním začal zjevovat obraz vyčerpaného a mučeného muže, kterého táhli dva smrtijedi. Začal se rozhlížet, aby věděl, kde se nachází, aby dotyčného mohl zachránit. Pak muž zvedl hlavu a on zjistil, kdo to je. Byl to muž, kterého nenáviděl. Ano byl to Severus Snape. Přestal zkoumat, kde to je a nechat ho napospas. Pak si ale něco uvědomil. Kdyby ale zradil, tak proč by ho takhle mučili? Musím ho zachránit. Pak otevřel oči a všimnul si, že leží na zemi, když neměl tušení, jak se tam dostal. Rychle se postavil.
„Musím už jít. Mimochodem sem v pořádku.“ Puk J Nevěděl, kam se má přemístit, ale tak nějak tušil, že se dostane tam, kam má. Pak stál na pevné zemi. Byl na nějaké mýtině. V dáli zahlédl smrtijedi. Nebyly ovšem jenom dva. Bylo jich deset. Takhle Snape nemá moc dobré vyhlídky pomyslel si. Tak se tedy rozeběhl ke skupince a všechny je naráz odzbrojil. Pak je svázal a aktivoval znamení řádu. Vzal si do náručí Snapea a přemístil se s ním k sobě domů.
Doma do Snapea nalil několik lektvarů, takže na tom byl zdravotně v mezích možností. Každý den Harry seděl u jeho postele a čekal, až se probudí. Po týdnu se konečně dočkal.
Severus otevřel oči. Bylo mu divné, že ještě žije. Že by mě nechaly žít?pomyslel si, ale pak tuto možnost zavrhnul. Začal se tedy rozhlížet po pokoji, když se mu zrak zastavil na černovlasém chlapci spícím v křesle. Proboha. Já jsem snad v pekle, když je tady Pottere. Říkal si v duchu. Pak se začal probouzet. Jakmile otevřel oči, tak se střetl s pohledem temně černých očí. První se vzpamatoval Severus.
„Kde to jsem Pottere?“vyštěkl na něj.
„Taky vám přeji dobré ráno pane“ zaironizoval si Harry.
„Sakra jak dlouho tady ležím a jak sem se sem dostal? A kde je nějaký léčitel? A ještě jste mi neodpověděl.“
„Tak ležíte tady zhruba týden. Tady jste se ocitl díky mně. Jste v mém domě a léčil jsem vás já.“ Severus nevěděl, co na to říct.
„Vy jste mě zachránil?“
„Ano. A musím podotknout, že vydržíte hodně, když přežije mučení od deseti smrtijedů.“
„VY jste je vyřídil všechny a sám?“
„Ano. Bylo jich přeci jen málo. Ale to tady nebudeme řešit. Tady máte posilňující lektvar“ s tím mu podal lahvičku, která ležela na nočním stolku. Severus hned jako správný profesionál nejdříve zkontroloval jestli mu náhodou nepodává veritasérum nebo něco podobného.
„Kdo vyráběl tento lektvar? Vypadá, jako by ho vyráběl nějaký profesionál.“Když začal pít, tak mu Harry s úsměvem odpověděl. „Já“ Toto jedno slovíčko zapříčinilo to, že Severus všechen obsah vyprskl na Harryho.
„Děkuji, ale já se už myl.“
„Vy byste neuvařil správně ani jeden lektvar, takže mi tady nelžete.“
„Když myslíte.“
„Počkat. To mi jako vážně chcete nakukat, že jste ho vyráběl VY, který neudělal správně ani jeden lektvar při mých hodinách?“
„Ano. Víte, lidé se mění a nikdo to nemůže změnit pane.“
„V tom s váma výjimečně souhlasím.“
„Za to, že jsem vás zachránil chci odpověď na jednu otázku.“
„ A ta zní?“
„Proč jste zabil Brumbála?“
„Ach…ano tedy. Před začátkem roku ke mně přišla Narcissa Malfoyoá a chtěla po mě, abych pomáhal splnit jeho úkol od Pána zla. Když jsem jí to přislíbil, tak to chtěla zpečetit neporušitelným slibem. Neměl jsem navýběr. Když jsem se vrátil o Bradavic, tak si mě Brumbál zavolal. U něj mi došlo, že zase o všem ví. Chtěl, abych ho kdyžtak zabil já a ne Draco. Věřil, že je tam jistá naděje, že by přešel na stranu dobra. Musel sem mu to slíbit. Říkal mi, že v následující době jsem já a ty důležitější než on.“
„Takže to všechno bylo předem naplánované.“
„Ano.“
„Jo a mimochodem, víte, že jsme vzdálení příbuzní?“
„Osud nemůže být tak krutý.“
„Taky sem si to říkal. Jeden můj předek se provdal za vašeho. No a tak jsme rodina.“
„Vážně skvělé. A jakto že nejste v Bradavicích?“
„Nechodím tam.“
„A s mým tedy vědět proč?“
„Bojuji proti Voldemortovi.“
„To jste dělal i před tím.“
„To jo, ale teď nečekám, až oni najdou mě. Teď je to naopak.“
„Vážně jste se změnil. I já už teď vedu otevřenou válku proti Pánovi zla.“
„Čím víc lidí je na naší straně, tím lépe.“
„Hmmm…a jakto,že tady není nikdo z řádu,aby vás hlídal?“
„Tak za prvé jsem taky člen a zadruhé, tohle je můj dům a oni neví, kde se nachází.“
„Člen? Vždyť jste nepřesáhl požadovaný věk nato, aby jste se jím mohl stát.“
„Neměli na výběr a navíc jsem složil bystrozorskou zkoušku a to podle ostatních i lépe jak Moody.“
„To byl asi naštvaný co?“zeptal se s úšklebkem Severus.
„Abych byl upřímný, tak se nenávidíme navzájem.Asi máte hlad co? Tak tady máte nějaké oblečení a pak přijďte dolů do jídelny.“ Pak Harry odešel a zanechal tam Severuse svým vlastním myšlenkám.
Když byl už v půlce oběda, tak dorazil jeho živější profesor lektvarů.
„Vem si Severusi, na co máš chuť.“
„Jak si dovolujete mi tykat? To, že jsme vzdálení příbuzní vám nedává žádné právo.“
„To ne, ale jste v mém domě, kde pravidla určuji já a navíc můžu všechno.“
„Tak já odsud taky mohu odejít“zvolal.
„Když chcete. Na jedné straně po vás jdou Voldemortovi přívrženci a na druhé straně celý Fénixův řád a celé kouzelnické společenství. Ale jestli chcete odejít, tak já vám bránit nebudu.“ Nato Severu neměl co říct a tak jenom zavrčel.
„Dobrá“zavrčel. „Tak já tady zůstanu, ale chci vědět, jak jsi myslel to, že můžeš všechno.“
„Tohle je moje tajemství, ale dobrá řeknu ti to, ale půjdeme ven.“ Zvedl se a vydal se ven následován Severusem. Šel až k jezeru, kde se posadil na lavičku a trpělivě očekával až k němu jeho společník dorazí.
„Jak se ti tu líbí?“zeptal se nakonec Harry.
„Je tady nádherně, takový klid,že bych si myslel, že krásnější místo už nikde jiné nejde“řekl zcela ohromený Sev.
„Taky si to myslím.“ Pak k nim sletěl jeden ptáček a začal štěbetat. Teda Severovi to tak znělo. Pak div Sevovi nevypadli oči, když mu Harry začal odpovídat. Nakonec ptáček vyletěl na větev stromu nad nimi a začal jim zpívat.
„Co to bylo?“
„Artuš“
„Kdo?“nechápal.
„Ten skřivan se jmenuje Artuš.“
„Bože tos mu dal tak blbý jméno ty?“
„Ne, já tedy opravdu ne. Jeho matka.“
„To mi chceš říct, že všechna zvířata mají jména?“
„Ano“
„Ale na to jsem se neptal. Ty jsi s ním mluvil?“
„Ano“
„Nějaké lepší vysvětlení?“
„Proto jsme tady ne?“dlouho bylo ticho, ale když viděl, že Severus chce něco říct, tak spustil. „Tak jak bych začal. Letos o prázdninách jsem zjistil, že mám ještě někoho blízkého…“
„Pochopil jsem, že myslíš mě. Tohle můžeme přeskočit.“
„..To jsem nemyslel. Zjistil jsem, že žije ještě moje praprababička. Nepřerušujte mě. Moje babička je Minerva McGonagallová a můj děda byl Albus Brumbál. Také jsem se dozvěděl, že jsem přímým potomkem tří zakladatelů školy. Nebelvíra a Helgy po tátovi a Roweny po mamce. Já vím, teď asi chcete říct, že její rodiče byli mudlové. Jak bych to řekl. To nebyli její praví rodiče. Ze strachu ji její matka totiž položila ke dveřím Evansových. Prapra…babička si kdysi vzala vašeho předka.Proto jsme teď dá se říct příbuzní asi tak jako ostatní čistokrevné rody. Toto sídlo patřilo Roweně spolu s přilehlými pozemky. Nikdo toto místo nenajde bez mého svolení. Je pro ostatní vlastně neviditelné. Mám také domy Helgy a Godrika, ale moc je nevyužívám. No a abych nezapomněl, tak jsem nepřímý potomek Salazara Zmijozela. Myslím, že oba víme díky komu. Proto mám jisté schopnosti, které se zvětšují a přibívají. Všechny kromě schopností Zmijozela, protože nejsem přímý dědic. A teď to, proč můžu všechno. Jsem dědic zakladatelů, proto mám nárok na ředitelské křeslo v Bradavicích, mohu být ministrem a taky patřit do starostovce. Mám prakticky neomezené možnosti.“
„Tak tohle bych teda vážně nečekal. Ale jednu věc nechápu.“
„Jenom jednu? Já tedy více.“
„Proč tedy o všechna tato privilegia Voldemort nežádá?“
„No, musel by mít dědičný kámen Salazara Zmijozela, který by to prokázal a navíc jiného dědice, který by to potvrdil.“
„A jak ten kámen vypadá?“
„Je to takový malý zelený kamínek, na kterém by měl být také vyobrazen had jako jeho znak. Kdyby jej neměl, tak přijde o všechny schopnosti. Ale mohu ti pro lepší představivost ukázat svoje.“ Nato si sáhnul po košili a vyndal svůj přívěsek a ukázal jej Sevovi.
„Tak ten kamínek teda má.“
„Vážně a kde?“
„Na ruce má prsten s tím kamenem.“
„No jo, všem lidem na očích. Musí všem ukázat, jak je mocný“odfrkl si.
„Ty jsi ale mocnější.“
„Možná jo a možná ne.“
„A když teda nesmím opustit pozemky tohoto domu, aniž bych přišel o život, tak mi řekni, co tady mám vůbec dělat.“
„Co chceš.“
„A jaké jsou možnosti?“
„Čtení, procházky, lenošení nebo..“
„Nebo co?“zeptal se nedočkavě.
„..nebo dělat lektvary.“
„Volím první a poslední možnost. Tedy přednostně.“
„dobře, asi bych ti měl ukázat knihovnu a laboratoř že?“ Tak se tedy znovu vydali do domu. Nejdříve ho Harry zavedl do knihovny, která ho ohromila. Jak sou velikostí, tak množstvím knih, které třeba ani neviděl. Harry mu samozřejmě řekl, že knihy, které nechce aby četl, tak jsou zaklety, že se jich nesmí dotknout. Pak se nakonec k Sevově radosti vydali do laboratoře.
Jestli ho ohromila knihovna, tak tohle ho totálně odrovnalo. Kromě toho, že byla špičkově vybavena a prostorná, tak jedna stěna byla kompletně plná nějakými lektvary. Po bližším prozkoumání si všiml nenápadných dveří. Když je otevřel, tak tam byli další lektvary a k tomu další různé přísady.
„Tak tohle je…ježíš já snad poprvé nemám slova, jak to popsat.“
„Vím co chceš říct.“
„Tohle všechno jsi dělal sám?“
„Ano asi až na třicet. Ty tu už byli.“
Pak se Harrymu zatočila hlava a švihnul sebou. V hlavě mu zněl ten nejkrutější hlas, jaký kdy slyšel. „Mí věrní. Dnes zaútočíme na sídlo Fénixova řádu. Konečně vím, kde je a taky jsem přišel nato, jak prolomit zaklínadlo. Zaútočíme dnes o půlnoci. Nikde o tom s nikým nemluvte. A jestli se někdo opozdí, tak si mě nepřete.“ Pak se svět zase začal točit a Harry se vrátil do své reality.
„Accio Nebelvírův oděv“
„Co se stalo?“
„Volďas přišel na to, jak prolomit Fidelinovo zaklínalo a chce dnes napadnout štáb. Musím jít informovat babi. Ale nejdřív musím zařídit nový štáb.“ Přemístil se o domu Godrika Nebelvíra, kde celý dům zvětšil. Celou knihovnu přemístil do jedné z nepoužívaných místností u něj doma. Pak už jen zbývalo jít do Bradavic. Oblékl si tedy Oděv jeho předka a přemístil se do Bradavic.
******
V Bradavicích právě probíhala večeře, když se dveře do velké síně zavřely. Nikdo nevěděl, co se děje. Po pěti minutách se dveře otevřely a všechny svíce zhasly. Jediné, co svítilo byla osoba, kolem které se vytvořila rudá aura. Učitelé vytasili svoje hůlky a začali mířit na neznámého. Když osoba přistoupila blíže k učitelskému stolu, tak si prohlédly osobu. Byla poměrně vysoká a oblečení bylo červené se zlatými lemy.
„Kdo jste“zeptala se Minerva.
„Přišel jsem vás varovat. Ale nejdřív bych se chtěl zeptat, proč jste tady po tmě?“
„To vy se ptáte nás? To bychom se měli zeptat spíše my, proč všechny svíce zhasly, jakmile jste přišel.“
„Aha…Hmm, to vážně nevím, proč se to stalo. Když…no nic, tak to napravíme že?“ Pak se postava otočila a udělala pár kroků vzad. Nastavila před sebe ruku a v ní se okamžitě objevila ohňová koule. Pak se začal totiž a fouknul do koule z ohně. Z jedné velké koule se rázem stalo mnoho malých ohýnků, které se rozletěly po celé síni a zapálily svíce.
„Ty vole“ ozvalo se vedle osoby a tak se tam otočila. „To bylo vážně skvělé“pokračoval jemu známý zrzavý chlapec.
„Děkuji vám pane Weasley za uznání.“
„Vy-vy mě znáte?“
„Ano znám. Znám mnoho lidí odsud, ale to není moje dnešní náplň si tady s vámi poklábosit.“ Otočil se a nasměřoval si to zpátky k profesorům.
„Ještě jste nám neřekl, kdo jste pane“ upozdila na tuto drobnost ředitelka zdejší školy.
„Promiňte. Jsem dědic Godrika Nebelvíra a přišel jsem vám sdělit jednu velmi důležitou zprávu.“ Když si ovšem všiml nedůvěřivých pohledů, tak se naklonil a pošeptal. „Myslím babi, že bychom to měli probrat někde v soukromí.“ Jeho babička na něj koukala s vytřeštěnýma očima. „Jdeme?“ zeptal se a tak ji „probral.“ Přikývla a ještě pokynula učitelce OPČM, kterou se stala Meg. Vydali se tedy do ředitelny. Jakmile dveře zaklapli, tak stěny začaroval proti odposlouchávání a sundal si kápi.
„Harry.Jsem ráda, že ti je dobře a že seš v pořádku. Celý týden ses mi neozval.“
„Pomiň babi, ale na tohle nemáme čas. Voldemort přišel nato, jak zrušit Fidelinovo kouzlo. Dnes o půlnoci napadne štáb. Musíme ho přestěhovat.“
„To je opravdu velice vážné. Ale kam mám přestěhovat štáb? Všechna místa, kam bychom mohli určitě hlídá“řekla zoufalá Minerva.
„Jedno místo už pro tuto záležitost mám. Takže stačí svolat radu a sbalit si pár věcí“Jak řekl, tak babička udělala a svolala radu. Harry obě chytnul a přemístil se s nima na Grimauldovo náměstí.