20. kapitola
7. 7. 2012
Procházel potemnělým hradem a prohlížel si jej a vzpomínal na všechny zážitky, co se tady staly a také přemýšlel o dnešku. Když si vzpomněl, jak na Remuse letí smrtící kletba, tak se zastavil a díval se na školní pozemky. Sakra, málem se přišel o další osobu, kterou mám rád.- Málem? Vždyť nevíš ani, jestli se probere.-Určitě, vždyť dýchá a to je to hlavní.- To jo, ale může zůstat v kómatu.-Nebude, já mu věřím.-Klidně, ale…-Mlč. Vypadni.-To půjde těžko, protože já sem ty a ty si já.- No dobře, tak už ale zmlkni.-Fajn.-Díky.
Mlčky kráčel zpátky na ošetřovnu. Když tam dorazil, tak se kouknul na Rema a lehl si na vedlejší postel.
Ráno, když se probudil, tak spatřil, jak tam sedí v křesle Meg a jeho babička.
„Dobré ráno“ řekla Meg, která si jako první všimla, že je vzhůru a jeho babička ho také pozdravila.
„Dobré. Jak je na tom?“zeptal se a ukázal na vedlejší postel.
„Poppy říkala, že je jen hrozně vyčerpaný. Ale nebýt tebe, tak by tady už asi neležel“řekla Meg.
„Nedovedu si představit, kdybych měl ztratit i jeho. Znamená pro mě hodně. Beru ho jako otce a kmotra v jednom.“ Po této větě nastalo ticho, které přerušilo zavrzání dveří a dovnitř vběhli Ron, Hermiona a v neposlední řadě taky Amy. Se všema se přivítal a Amy věnoval ještě pusu. Jakmile se kouknul na ostatní, tak se zasekl. Co jim sakra je? Proč se tak usmívají?
„Co vám zase je?“řekl svou otázku nahlas.
„Nic“ řekli všichni podezřele rychle a pak se začali smát. Tento velký výbuch smíchu ovšem přivolal Poppy, která je okamžitě vyhodila se slovy, že pacient potřebuje klid. Jako včera se snažila vykopnout i Harryho, ale tak jako včera nepořídila. Sednul si do pohodlného křesla a koukal do blba. Pak ale zaregistroval pohyb na posteli. Postavil se a přišel blíž k posteli. Sledoval, jak se snaží otevřít oči, až se mu to nakonec přeci jen podařilo.
„Ahoj“ řekl Moony.
„Nazdar“odpověděl.
„Jak tady dlouho ležím?“
„Dlouho ne. Jenom od včerejška.“
„Tak to asi netrhnu žádný rekord co?“zeptal se smutně Moony.
„Promiň, ale ne. Já sem totiž za těch šest let trhnul všechny předešlé, takže máš smůlu. Prvenství patří stále mě“řekla a usmál se. Rem se taky usmál a pak nasadil vážnou tvář a Harry už věděl, na co se ho bude chtít zeptat.
„Co se stalo? Jaktože jsem nezemřel? Zasáhla mě ta kletba ne?“
„No zasáhla a vlastně si byl i nějakou tu dobu mrtví, ale vrátil sem tě zpět mezi živé“oznámil mu jakoby nic. Ten však na něj vyvalil oči.
„Jak-jak si to udělal“zeptal se stále překvapený.
„To bylo takové jedno kouzlo.“
„To mi došlo, ale jaké?“zeptal se s neskrývanou touhou po poznání.
„Tajemství.“
„Tak mi to řekni“ začal škemrat.
„Nebuď zvědavej, brzo budeš starej“ řekl mu Harry.
„Hmm…Tak to mi to můžeš říct, protože jsem už starej dost.“
„Tak to bych neřekl. Je ti nějakejch 36 let, takže jseš pořád dost mladej. Vem si takovou Prýtovou, co by za to dala“řekla a spolu s Remusem se začali smát.
Na to hnedka přiběhla madam Pomfreyová a začala ho prohlížet a lila o něj jeden lektvar za druhým. Nakonec mu dala na spaní, takže chvilku na to Remus zaspal. Harry se nudil a tak si přivolal svou dědičnou knihu a začal si v ní číst. Sám však věděl, že by se nejraději šel projít po hradě nebo po pozemcích. Navečír se jeho společník probral a začal se nedočkavě ptát Poppy, kdy ho odsud pustí. Nesmlouvavá Poppy mu oznámila, že zítra odpoledne. V osm hodin, jak byl dohodnutý, tak se sešel s Amy před komnatou nejvyšší potřeby.
„Ahoj miláčku.“
„Ahoj“ řekl jí a políbil jí. Pak pomyslel na útulnou místnost. Objevili se dveře. Když je otevřeli, tak se jim vyskytl pohled na místnost, kde byl v krbu zapálenej oheň a na krásnou pohovku.
„Miláčku?“
„Ano?“
„Víš, já- já bych chtěla s tebou strávit noc“ řekla mu a začala rudnout. Harry se na ní překvapeně podíval a pak ji vášnivě políbil. Ani nevěděl jak a už oba stáli jenom ve spodním prádle a stále se líbali. Pak pomyslel na postel a položil na ni Amy. Začal ji líbat všude možně….(dál si to domyslete,protože nevím, kdo tuto povídku čte, ale nechci kazit mládež.=))